obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: S láskou - Ďáblova milenka 21 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Ďáblova milenka
 autor Nat Danielová publikováno: 25.02.2015, 15:40  
Karolína se dává po ošklivé autonehodě do pořádku. Je to složité jak pro ni, tak pro samotného Viktora. Musí se s tím poprat, oba dva.
 

Ráno jsem absolvovala další vyšetření a doktor mi znovu kladl na srdce, že vše záleží na mě. Pokud budu chtít, zvládnu to. A já to chtěla zvládnout. Kvůli sobě, kvůli Viktorovi, pro náš společný život. Od toho okamžiku uvědomění jsem měla jediný cíl, cíl uzdravit se, a tvrdě jsem si za ním šla. Makala jsem na sobě, poctivě cvičila a dodržovala rady rehabilitačních sester. Viktor měl pravdu, tady musela jít sebelítost stranou. Spolu se Simonou mne v tom úsilí podporovali a docházeli za mnou, jak jen mohli. Chlubila jsem se jim s každičkým, byť minimálním úspěchem, za který mě lékaři i sestry chválili.

„Jsi tvrdohlavá, když si něco vezmeš do hlavy, jdeš za tím,“ smál se mi Viktor při jedné z jeho návštěv. Byl už listopad a venku pršelo, takže jsme zůstali na mém nadstandardu, který mi zařídil. Možná vinou ošklivého počasí na mne padla nostalgie. Připomněla jsem si ten večer před nehodou. Byli jsme tak šťastní, bezstarostní, plánovali jsme si společnou budoucnost. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit. A přitom stačilo tak málo a všechno je jinak. Já tu sedím na křesle s koly, dlaně sedřené od jejich pohánění. Každý metr mě neskutečně unavuje, tohle je něco jiného než si ve fitku zvedat činky nebo skákat na trampolíně. Vlasy mám mastné, jen tak svázané do culíku, řasenku jsem už pěkných pár týdnů nepoužila, natož třeba voskové depilační pásky. Celou dobu jsem se mu chtěla líbit, oblékat se tak, jak to má rád, a co teď? Moje nohy mi bezvládně visí dolů a i když vím, že se snaží, je to nad jeho síly. Začal kouřit a nemusel mi to ani říkat, poznala jsem to z jeho oblečení sama. Na tváři má provinilý výraz, vinu za můj úraz si bere na sebe. Pečuje o mě až přehnaně, doopravdy se snaží, ale vím, že si kolikrát přeje odtud vypadnout, zmizet pryč z těch tíživých stěn, které ho tu obklopují a nadechnout se čerstvého vzduchu. Mrzí mě to, tak strašně moc mě to mrzí!
Mrzí mě, že se musím probouzet sama, že mu z očí zmizel ten rošťácký kukuč, že mi z legrace necuchá vlasy, že mu nemůžu sama od sebe hupsnout na klín a líbat ho na jeho roztomilé pleši, na kterou bych jinak nedosáhla.
Mrzí mě, že si na sebe nemůžu obléknout rajcovní obleček zdravotní sestry a svádět ho, mrzí mě, že mě líbá jen na čelo a na tvář, stejně, jak by určitě líbal svoji sestru, kdyby nějakou měl.
A v neposlední řadě mě mrzí fakt, že si připadám tak strašně opuštěná, zatímco on je u své rodiny. Už zase. Ach Bože, jak je to ponižující!

Asi si všiml mého výrazu, protože mě chytil za bradu a zvedl můj obličej k němu. Podíval se mi do očí a změřil si mě pohledem.
"Co je ti, Kájo?" Kdy naposledy mi řekl Kájo, napadlo mě. Prý je to moc dětské. Jsem snad teď jako malej fakan? Rozbrečela jsem se.
Obejmul mě a líbal do vlasů. "No tak, lásko," konejšil mě. "Velký holky nepláčou."
Bylo mi jedno, co dělaj a nedělaj velký holky. Já jsem já a v tuhle chvíli jsem totálně v hajzlu. Opírám si hlavu o jeho rameno v košili Tommy Hillfinger a spolu se slzami si do něj utírám i nudli, která se mi dere z nosu. Jsem tak bezmocná, závislá na okolí. A on mi bude říkat, že nemám brečet. Sakra, co on o tom vůbec ví? Vyhodila jsem ho. Opravdu jsem ho vyhodila. Můj řev, ať si táhne za Radkou, přivolal sestru, která mi píchla něco na uklidnění. Nedivila bych se, kdyby mě šoupla do klece s mřížemi. Byla jsem jako troska, vydávající štkavé zvuky od záchvatu pláče. Co jsem? Jsem nikdo. Nicka. Přítěž. Závaží, které má Viktor omotané okolo nohy. Proč by s ním měl skákat do vody, když ho může odepnout?

Sledovala jsem, jak ho sestra posílá pryč a jak se za mnou ještě dvakrát ohlíží z chodby přes skleněnou výplň dveří. Jen dvakrát!
Byl pryč. Venku se určitě opřel o zeď a nasál do sebe chuť Marlborky. A já mu ani nestihla říct, že už hýbu malíčkem.


Do rehabilitačního centra mě odvezl s Milošem a ještě jedním chlápkem, kterého jsem odhadla na osobního strážce. Pomohli mi na zadní sedadlo a vozík s taškami uklidili do kufru. Miloš se tvářil rozpačitě, v tomhle stavu mě ještě neviděl a určitě to s ním zacloumalo, i když na sobě nedával nic znát. Všimla jsem si jeho úsměvu, jako by tím chtěl říct Zvládneš to. Nevím, Miloši, pomyslela jsem si v duchu.
Seděli jsme s Viktorem na zadním sedadle, držela jsem se ho za ruku jako klíště, nervózní z toho, co mě čeká. Opět jsem si připadala jako malé děcko. Atmosféra v autě mi byla nepříjemná, možná díky tomu cizímu chlápkovi, co seděl na sedadle spolujezdce. Díval se z okna a v uchu měl malé sluchátko. Občas řekl do vysílačky nějaké heslo, kterému jsem nerozuměla. Připadala jsem si přinejmenším jako královna Matka.
„Nepřeháníš to?“ pošeptala jsem Viktorovi. „Proč s náma jede ten chlap?“
„Ještě jsem toho parchanta nenašel, nehodlám nic riskovat. Nechci už opakovat chyby, málem jsem tě ztratil. Minul tě jen o pár centimetrů. Nikdy bych si to neodpustil.“
„Budeš na sebe opatrný, že ano?“ starala jsem se.
Přikývnul. „Jsem opatrný. Mám ochranku a sehnal jsem ho i rodině. Snad se ta situace brzy vyřeší. Jo, a stáhli proti mně to obvinění.“

Měla jsem radost a zařekla jsem se, že už na Viktora nikdy nebudu křičet. Za své jednání jsem se strašně styděla a neustále jsem se mu omlouvala, ačkoliv mě přesvědčoval o tom, že to chápe. Přes všechno jeho ujišťování jsem cítila, jak se mezi námi tvoří bariéra. Každý jsme žili jiný život a bylo to poprvé, co jsem se mu nemohla přizpůsobit. Moje životní hodnoty se změnily a na život jsem pohlížela jinak. Škola a kariéra bylo to poslední, co mne zajímalo. Budoucnost jsem si malovala jinak. Viktor se rozvede, vezme si mne a budeme mít dítě. Jedno, dvě. Nebude nám nic chybět. Svěřila jsem se mu se svými plány a on se mnou souhlasil. Teď mohl být spokojený, měl mě jen pro sebe a nemohla jsem mu nikam utéct.

V léčebně jsem se zabydlela poměrně rychle, dokonce jsem si tam našla i pár přátel. Každý tam měl své problémy, ale všichni si navzájem pomáhali a když bylo potřeba, podrželi se. Byl to úplně jiný svět, než na který jsem byla dosud zvyklá. Tam jsem zjistila, že na tom nejsem úplně nejhůř, protože já měla na rozdíl od ostatních šanci, že se z toho dostanu.
Viktor za mnou přijel za čtrnáct dní. Měla jsem strašnou radost, že ho vidím, moc mi chyběl. Být zdravá, ihned mu skočím do náruče, takhle se ke mně musel sklonit, aby mě políbil.
„Jak se má moje bojovnice?“ usmíval se a posadil si mne na posteli na klín. Hladila jsem ho po tváři a nasávala vůni jeho parfému, snad abych si ho zapamatovala do zásoby na dny, kdy se mnou nebude.
„Prý dělám pokroky,“ chlubila jsem se. „Jsou tady moc hodní, líbí se mi tu.“
„Jak dlouho tu budeš?“ zajímalo ho.
„Tři měsíce určitě, pak se uvidí. Co je nového? Musíš mi všechno vyprávět!“
„Už nepotřebuju ochranku,“ oznámil mi. „Je to vyřízené.“
Zalapala jsem po dechu. „Jak myslíš – vyřízené?“
„Není to jedno? Prostě už nám nemůže ublížit, ano?“
„Jo,“ zašeptala jsem. Měla jsem celkem jasnou představu, jak to Viktor zařídil, a nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost.
„Nemysli na to,“ poradil mi. „Radši mi pověz, jestli něco nepotřebuješ.“
„Tebe,“ odpověděla jsem s jistotou.
„A peníze? Oblečení? Kájo, řekni si a zařídím to.“ Zaváhala jsem. Peníze by se léčebně hodily. Navrhla jsem mu sponzorský dar. Souhlasil. Slíbil, že se o to postará. Oblékl mne a vyvezl ven na vzduch. Byl prosinec, vzduchem poletovaly malé vločky sněhu, které roztály ještě dřív, než dopadly na zem.
„Budou Vánoce,“ napadlo mě. „Těšila jsem se, že je strávíme spolu, ale zatím to nevypadá.“
Zamračil se. „Nepustí tě domů?"
„Asi ne. Myslela jsem, že to zvládnu, ale je to hrozně těžký. Viktore, já se vážně snažím, pokaždé, když cvičím a zatínám zuby bolestí, myslím na tebe, a to mi hrozně pomáhá. Nechci tě zklamat.“
„Blázínku,“ políbil mě na čelo. Zase na čelo! „Jsi úžasná a jsem na tebe pyšný. Nikdo by to nezvládal lépe. Slibuju, že si uděláme svoje Vánoce, až se vrátíš, ano?“
„Ani ti nestihnu koupit dárek,“ posmutněla jsem. "Tady toho moc neseženu a ani nemám moc času."
„Já nic nepotřebuju. Spíš si řekni, co bys chtěla ty. Chci ti udělat radost.“
„Radost mi uděláš, když u mne přespíš,“ naznačila jsem mu, že mi chybí. Muselo to pro něj být těžké, jako pro chlapa. Stáhla jsem ho za bundu k sobě a chtěla ho políbit, ale hned se ode mne odtáhl.
„Lásko, nemůžu, musím se zase vrátit. Nezlob se.“
„Chybíš mi, já jsem ochrnutá, ale ne mrtvá!“ vyčetla jsem mu. Chtěla jsem cítit jeho blízkost, mít ho vedle sebe a také si dokázat, že na to ještě mám a že to zvládnu.
„Satinko, nespěchej. Ještě nejsi úplně fit,“ pohladil mě po vlasech a narovnal mi deku přes nohy.
„Fajn,“ broukla jsem si spíš pro sebe. Možná má pravdu.
„Co Alex?“ zeptala jsem se. „Co ta slečna? Jaká je?“
„Popravdě je ti trochu podobná, když o tom tak přemýšlím. Měl tě rád, ale překvapilo mě, že tak klidně vzal fakt, že jsem s tebou.“
„On o nás věděl,“ řekla jsem.
Překvapilo ho to. „Co? Jak o nás mohl vědět? Ty jsi mu něco řekla?“
Zastavila jsem ho dřív, než se stihl rozčílit. „Ne, ale nebyl hloupej. Nikdy jsme se o tom nebavili, jen mi naznačil, že to ví. Viktore, buď na něj hodnej, on tě potřebuje.“
Snažila jsem si hrát na Matku Terezu, a přitom jsem věděla, že ho potřebuju taky. Zoufale jsem si přála se uzdravit, abychom mohli být zase spolu a já neměla pocit, že mi ujíždí půda pod nohami.

Vánoce jsem strávila v léčebně. Sama. Tedy ne úplně sama, bylo nás tam asi pět stejně osamocených duší. Ozdobili jsme si stromeček a povečeřeli kapra. Všichni se bavili, hráli společenské hry, jen já ne. Pořád dokola jsem si četla Viktorův email. Psal mi jednou týdně, krátce, ale přece. Mezitím mi samozřejmě volal, zajímal se, jak na tom jsem a jak se mám. Říkal, že má spoustu práce, že nestíhá. Prostě nic nového, na rozdíl ode mne žil svým zběsilým tempem dál. Musela jsem se ozvat rodičům, mamina mne uháněla textovkami a snažila se mi dovolat. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti, takže jsem jí napsala, že jsem dlouhodobě v zahraničí. Patrik se mi neozval a já jemu také ne. Ani jsem na něj neměla číslo. K čemu by to bylo?

Ležela jsem v posteli s notebookem a četla.

Satinko moje, ani nevíš, jak moc na Tebe myslím. Stokrát denně se dívám na Tvojí fotku, kterou nosím u sebe a musím Tě na ní alespoň pohladit, jak moc mi chybíš. Vracím se do našeho bytu, k nám domů, a všechno na mě padá. Vidím tě všude, každý kout mi Tě připomíná. Když otvírám dveře, mám pocit, že každou chvíli vyjdeš ze dveří a přijdeš mi naproti. Jako vždycky mě chytíš kolem krku a dáš mi pusu. Nechybíš jen mě, ale i ostatním. I ten chlápek dole na recepci, víš, ten, jak jsi mi vyprávěla, že ti spravil mixér, se na tebe ptá. Prý ti drží palce. Pořád si vyčítám, že jsem nebyl tolik opatrný. Možná, že kdybych nejel tak rychle, tak se Ti to nestane. Policajti říkali, že kdybych neměl takové auto, bylo by po nás. Lásko, já tě pomstil. Už nikdy Ti nikdo neublíží, o to se postarám. Jen mám strach ze sebe, vím, že to se mnou nemáš lehké. Nebyl jsem zrovna vzor ctnosti, to přiznávám, a o to víc si vážím, že jsi to se mnou vydržela. Jsi silná, tak buď taková prosím i nadále, a nejlépe i za mne, protože já jsem jenom slabej chlap. Miluji Tě. Viktor.

Nechápala jsem, co tím chce říct. On a slabý chlap?

Přijel za mnou o vánočních svátcích, ověšený balíčky.
„Jsi nejhezčí Ježíšek,“ smála jsem se mu, když s nimi vmanévroval ke mně na pokoj.
„Kde je ta moje kočka?“ hrnul se mi k posteli a zasypal mě balíčky.
„Vždyť se mi to sem nevejde,“ chichotala jsem se a políbila ho na tvář na přivítanou. „Co mi to nosíš?“
„Byly Vánoce, ne? Ježíšek ti u mě něco nechal. A tady ti nesu trochu cukroví,“ podali mi ozdobnou dózičku plnou dobrot.
„Kdo to pekl?“ zpozorněla jsem.
„Moje máma,“ uklidnil mě. „Neboj, není to otrávený.“
„Tak to jsi mě uklidnil,“ zazubila jsem se na něj.
Sundal si bundu a pověsil si ji na věšák. Všimla jsem si, že jsem jí na něm ještě neviděla. „Máš novou bundu?“
„Jo, mám. Radka mi ji dala k Vánocům. Je hezká, viď?“
„Jo, sluší ti. Co jsi jí dal k Vánocům ty?“ zajímalo mne.
„Zlatej náramek a pár dalších drobností. Ale nebudeme se o ní bavit, že? Radši si rozbal dárky, doufám, že z nich budeš mít radost.“
Měla jsem radost, že ho vidím, že si na mě udělal čas, a proto jsem to nechtěla dál kazit výslechy a žárlivými výstupy. Musela jsem to brát jak to bylo a věřit, že je stále jenom můj.
Nejprve jsem sáhla po menších, měkkých balíčcích, které jsme s bráchou jako malí nesnášeli. Předem jsme věděli, že to bude oblečení. Teď mi už takové dárky nevadily, a v léčebně tuplem ne. Můj denní outfit znamenaly tepláky, tričko a mikina, žádné extra výstřelky, na které jsem byla celkem zvyklá. V teplákovce se dobře zakrývala ta kila navíc, která mi rychle naskočila. Musel na mě být děsný pohled, nestíhala jsem o sebe tolik pečovat jako dřív, odrostlé vlasy se mi mastily, makeup jsem prakticky nepoužívala a gelové nehty a umělé řasy jsem zrušila úplně. Mezi ostatními, podobně postiženými jedinci jsem si to ani neuvědomovala, ale před Viktorem jsem se styděla.
Dal mi krásný kašmírový svetr, šálu, novou zimní bundu a dvoje tepláky. Potom prakticky i nějaké spodní prádlo a kosmetiku. Jedním z největších dárků byl ale zlatý řetízek s náušnicemi a kávovar.
Udělal mi tím velkou radost, protože zdejší kafe se vážně nedalo pít.

Strávil se mnou celé odpoledne, doprovodil mne na cvičení a trpělivě čekal, až budu hotová. Potom mne oblékl, zachumlal do deky a vyvezl ven.
„Kam jedeme?“ zajímalo mne, když jsme mířili k parkovišti.
„Nech se překvapit,“ tvářil se tajemně. Dojeli jsme k obrovskému autu, které mi připomínalo spíš tank.
„Co je to?“ zhrozila jsem se.
„Moje nový auto,“ poplácal ho po kapotě. „Teď už mě ani zeď nezastaví.“
„Myslím, že to trochu přeháníš,“ projevila jsem svůj názor. „My někam jedeme?“
„Ne, ale mám tu pro tebe ještě něco.“ Otevřel kufr, jehož dveře svojí velikostí připomínaly spíš dveře od bytu a chvíli tam něco hrabal. Potom z něj vytáhl nový, krásný invalidní vozík.
„Ten je pro tebe, Satinko,“ postavil ho předemne. Byl skvělý, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít radost z takové věci, teď už jsem to ale dovedla ocenit. Ten můj starý, zapůjčený, byl strašně namáhavý, jezdil ztěžka. Viktor mne přemístil do nového a já jásala radostí.
„Viktore, jak ti mám poděkovat? Jak víš, co potřebuju!“
Dřepl si ke mně a objal mě kolem pasu.
„Satinko, udělal bych pro tebe všechno na světě, jen abych ti zpříjemnil to, co tě potkalo. Tohle je to nejmenší.“ Položil si hlavu na můj klín a já ho hladila po hlavě. Udělala bych všechno, jen aby mu zmizel ten provinilý výraz. Tohle nebyl ten starý Viktor, zmizela mu jiskra, ta, kterou jsem tak zbožňovala. Byl smutný, vážný.
Strávili jsme úžasné odpoledne, vyprávěli si, rozsemívali se navzájem a já zase načerpala potřebnou dávku optimismu, který mi pomalu docházel.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 11.03.2015, 1:01:30 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nat Danielová ze dne 25.02.2015, 16:04:58

   Nat, Nancy tenhle koment nevidí, hoď jí odpověď, že reakci má nad svým komentářem. No, jsem hrozná, že sem lezu, když jsem to nečetla, ale chystám se. Spíš budu číst tu Ďáblovu, neva? Zdá se mi zajímavější.
 ze dne 11.03.2015, 7:50:37  
   Nat Danielová: Světlu, neva, čti co chceš a co je pro tebe zajímavé, možné začni tak čtyřmi posledními S láskou, ať jsi v obraze... ideál je od třináctky, kde ještě potkáš Radima, zajímavá postava!
 Wheelies Devotee 10.03.2015, 15:31:03 Odpovědět 
   Ahoj Nat
Přečetl jsem si Tvé poslední tři díly a strašně mě to nadchlo. Budu si muset přečíst víc, abych věděl všechny souvislosti. Chápu to správně, že Viktor je nějaký mafián? Proto Ďáblova milenka? Doufám, že to všechno dobře dopadne. Moc se mi to líbilo.
 ze dne 10.03.2015, 16:03:23  
   Nat Danielová: Ahojda, no musím říct, že jsem velmi překvapena, že jsi sem zavítal a popravdě mě to moc potěšilo.
Shrnu Ti děj, Karolína opustila vztah s hodným ale po čase pro ni nudným Patrikem - S láskou kvůli ženatému, prachatému Viktorovi, jehož morálka je krapet pokřivená. Karolína snáší fakt, že existuje jeho žena, ale s postupem jejich vztahu jí to víc a víc vadí. Jinak Ďáblova milenka - ano, pochopil jsi to správně, Viktor je chlap s dlouhými prsty, se známostmi na všech místech a umí v tom dobře chodit.
Snad jsem Ti to vysvětlila dobře, budu ráda, když se začteš víc, ale chápu, že je to asi moc dlouhé.
Díky za návštěvu, jo a na Tvůj příběh se chystám, jen není pravý čas a nechci svůj koment odfláknout, víš? Nat
 Nat Danielová 25.02.2015, 16:04:58 Odpovědět 
   Ahoj Nancy, nejdřív zděšení - co se mi to stalo s textem? Už minule u jiného dílka, teď znova. Jsem zděšena a nechápu, vypadá to strašně a musí se to strašně i číst. Možná je to tím, že mám teď vše na One Drivu a tam i upravuju na online, jedině tak si to dovedu vysvětlit. Musím na to přijít.

Pokaždé, když si něco čtu zpětně něco najdu... a má momentální tvůrčí krize mi nikterak nepomáhá.

Jo, Karolína to má teď složité, víš, jak píšeš, že se divíš jak je v klidu. Co jí zbývá, nesmí si to připouštět, už si není tak jistá v kramflecích a podle toho se nějak podvědomě chová. Když mu bude dělat scény, nepomůže si. Může se jen hlodat ve svém já.
Všechno má svůj čas a svůj smysl.

Jo tak s tím emailem to mě nenapadlo, vidíš to! Díky!

Děkuju za pochvalu, známku a hlavně publikaci, koukám, že ses tady do toho pustila a upřímně Tě až lituju, tolik dílek najednou. Smekám. Zase sem někdy vložím další díl ale to, že to je ve frontě neznamená, že... víš jak, prostě až to bude tak to bude, ju?

Měj se, Nat
 Nancy Lottinger 25.02.2015, 15:39:50 Odpovědět 
   Ahoj Nat, po delší době,

asi se ti tam zatoulaly nějaké znaky, možná pevná mezera?

Každopádně k věci, dnešní díl utíkal příjemným tempem, řekla bych, že tak akorát. Nebála bych se ještě natahovat, ale zase ne násilně. Řekla bych, že až se na to po pár letech podíváš s odstupem, uvidíš to. Pro tuhle chvíli je to ale v pořádku a oproti prvním dílům v této sérii vidím zase mírné zlepšení, a to především v tom tempu vyprávění. Občas to ještě skřípne, ale jak píšu, to chce především svůj čas a má to tak hodně lidí, vypsaných i nevypsaných.

Líbí se mi, jaks tam zakomponovala ty detaily ohledně neochoty Viktora svolit k nějakým svůdnostem. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou. Předpokládám, že mu prostě nepřijde dost sexy, cítí lítost, vinu... Ale to ho nevzrušuje, žejo. Je to jen můj odhad.

Jeden veliký kiks, který mi nevymluvíš a celé to sráží - Viktor by v životě nebyl tak blbej, aby do mailu (!!!) napsal, že ji pomstil. To by musel být retardovanej, doslova.

Ty jo, zlatej náramek pro Radku? Hm, to je docela osobní záležitost... Já být Karolína, nejspíš by to byl ten moment, kdy by mě to začalo hlodat. někdy vlastně nechápu její náladovost, jednou se naštve tak snadno, jindy je v klidu...

Dnešní kapitola - spokojenost skoro ve všech směrech. Super!

Nancy
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Beštia
Beduín
Skřítci
JR
Miluj jí smrtel...
Ondřej Sedlák Nový
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr