|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Cesta za bílou lodí - část 4 ::
 Annún |
publikováno: 18.12.2006, 19:18
|
| Další díl |
| |
|
|
Část 4. - Naděje umírá poslední.
Ve dveřích se objevil Gabriel a vešel do pokoje. Elena stála u okna a vyhlížela ven. Slušelo jí to v těch šatech, co pro ni Adriana vybrala. Odvrátila hlavu od okna a podívala se na něho těma svýma modrýma kukadlama. Vypadal jinak, než když ho viděla naposledy. Měl malý knírek a bradku, ale byl to on. Tolik jí chyběl. Měla sto chutí vběhnout mu do náruče, ale neudělala to. Prostě nemohla, on dávno patří jiné ženě, ne jí. Nejspíš už byl ženat, když se s ní tehdy seznámil. Vždyť s ní má dokonce i synka.
Prošel pokojem kolem postele a přistoupil až k ní.
"Jsem rád, že se vám daří lépe Eleno." pronesl mile.
"Vážně?" zapochybovala. Odvrátila hlavu a pohlédla ven z okna. "Nečekal si, že se tu někdy ukážu. Musel si být velice překvapen, když si mě uviděl." zkonstatovala. "Teď už chápu, proč si se nevrátil." řekla. "Vždyť jsem byla jen tvé krátké povyražení na dlouhé cestě. Byla jsem hloupá, když jsem ti věřila, že mě miluješ. Nemusíš se bát, nebudu ti dělat potíže." ujistila ho Elena a Gabriel zatím mlčel. "Máš nádhernou ženu a milého syna." pronesla posmutněle. Dál hleděla z okna, neboť na něj se prostě dívat nedokázala. Nesnesla vidět v jeho očích výsměch své bláhovosti a naivitě.
"Máte pravdu, Adriana je velmi hezká žena." přitakal. "Beny je Adrianin syn, ale ona není má žena. Škoda, já si ji vzít nemohu, neboť je to má sestra." vysvětlil jí Gabriel. "Nejsem ženat pokud vím." dodal k tomu.
Když zaslechla to, co řekl, podívala se na něho a oči jí radostně zazářily. Pak se mu se šťastným úsměvem vrhla kolem krku a objímala ho. Gabrielovi to sice dělalo opravdu dobře, ale věděl, že to láskyplné objetí nepatří jemu. Sejmul její ruce ze svého krku, pomalu ji od sebe odstrčil a pohlédl na ni.
"Eleno." promluvil k ní. "Já nejsem ten, za koho mě považujete. Spletla jste se." řekl.
Byla zmatená z jeho reakce a ze slov, jež nyní vyřknul. Naprosto nechápavě na něho hleděla.
"Jak bych se mohla splést?“ zeptala se. "I když máš knírek a bradku, jsi to pořád ty. Znám tvou tvář, tvé oči, tvůj smích a tvůj hlas, Danieli." řekla Elena.
"V tom je ten háček slečno Eleno. Já nejsem Daniel." pronesl k ní Gabriel.
"Co to říkáš?" otázala se udiveně. "Děláš si ze mě blázny?“ zeptala se zmateně.
"Netropím si z vás šprýmy, to bych si nedovolil. Říkám jen pouhou pravdu slečno Eleno. Spletla jste si mě." řekl s vážnou tváří.
"S kým bych si tě měla splést? Kdo tedy jsi, když ne Daniel?" zeptala se nevěřícně.
"Jsem Gabriel Kleim." představil se jí. "Daniel, kterého jste znala byl můj bratr, mé identické dvojče." odpověděl na její otázku a vysvětlil jí její omyl.
Elena na něj celá zkoprnělá jen překvapeně a ohromeně hleděla. Hledala slova, co by na to řekla. "Promiňte." bylo první slovo na, které se vzmohla. "Omlouvám se za své chování. Neměla jsem tušení, že má Daniel sourozence a už vůbec ne, že má bratra - dvojče." vysvětlovala mu Elena.
"To je v pořádku. Takový už Daniel byl. O rodině mluvil málokdy a málo s kým." podotkl. "Nanejvýš o otci či matce, nejraději vypravoval o svých cestách. Byl to dobrodruh." dodal Gabriel.
To, jak o Danielovi podivně mluvil, ji zarazilo. V jeho hlase slyšela lehký posmutnělý nádech. Ten tón, kterým to říkal, se jí nelíbil. Začala mít divný pocit, že s Danielem není něco v pořádku.
"Proč o něm mluvíte v minulém čase?" zeptala se Elena s neblahou předtuchou. "Kde je? Co se Danielovi stalo?" položila mu další otázku. "Prosím, mluvte Gabriely." naléhala na něj zoufale.
Vzal ji za ruku, dovedl ji k posteli a vybídl, aby se posadila. Ona jeho nabídku zavrtěním hlavy odmítla.
"Mrzí mě to, ale mám pro vás špatnou zprávu Eleno." řekl, odmlčel se a pokrčoval dál. "Těžko se mi tato věc říká, ale Daniel už není mezi živými." oznámil jí smutně tu novinu.
Elena byla v naprostém šoku z toho oznámení. Zhluboka se nadýchla, protože měla pocit, že na ní jdou mdloby.
"Bože můj. Vy říkáte, že Daniel je...." vzlykavě se odmlčela, "Daniel je mrtvý!" zničeně dosedla na okraj postele, u níž stála. Čekala snad všechno, jen ne tohle. "Jak zemřel? Kdy se to stalo?" zeptala se nešťastně popotahujíc.
"Asi tak před rokem a osmi měsíci. Vracel se ze své poslední plavby, však noc před připlutím do Kortiny jeho loď zastihla nečekaně silná bouře." vyprávěl jí Gabriel o tom, co se stalo.
Elena si vzpomněla, na tu divnou noc, kdy se z ničeho nic zablýsklo, zahřmělo a jí spadl prsten z ruky. Když si to rychle spočítala, došlo jí, že to muselo být v onu osudnou noc. Její zlá předtucha byla správná. Gabriel pokračoval mezitím dál ve vyprávění.
"Přihnala se bouře podobná té, jenž zastihla i vás a možná ještě horší. Mořská kráska se roztříštila o Siréniny útesy. Ačkoliv byl můj bratr výtečný plavec, nepřežil. Celá jeho posádka i on utonuli. Druhý den našli dva námořníky a i Danielovo tělo bez známek života. Moře je vyplavilo na pláž pět mil severně od Kortiny." uzavřel své líčení Gabriel.
Elena vrtěla nesouhlasně hlavou. "To přece není možné. Ne, já tomu nevěřím." říkala s pláčem na krajíčku. "Nechci, nemohu, neuvěřím, dokud neuvidím nějaký důkaz ." bránila se té kruté myšlence.
"Chápu vás, je těžké tomu uvěřit i já se tomu bránil. Nakonec jsem musel uvěřit." Gabriel pokýval hlavou."Chcete-li, pojďte se mnou. Zavedu vás k jeho hrobu, abyste se mohla přesvědčit, že vám nelžu." a nabídl jí své rámě.
Zatím ještě nebrečela jen lehce popotahovala. Elena otupěle vstala, zavěsila svou ruku do jeho nastaveného rámě a nechala se jím vést.
Vyšli z jeho domu na ulici a za rohem zatočili na úzkou dlouhou kamenitou cestu. Kráčela jakoby se octla ve zlém snu. Cesta je zavedla na malý pahorek porostlý trávou, z něhož byl krásný výhled na pláž a moře. Jindy by se jí taková procházka líbila a byla by nadšená tím kouzelným pohledem na vlnící se moře. Dnes si toho vůbec nevšímala, jen šla a kladla nohu před nohu. Na vršku zeleného pahorku se před nimi objevil malý rodinný hřbitůvek rodu Kleimů, oplocený zdobně kovaným plotem. Prošli tepanou brankou a Gabriel ji dovedl k nejnověji vypadajícímu náhrobku. Zastavil se kousek od něj. Elena se Gabriela pustila a sama přistoupila blíž . Z travnaté země čněl tmavě šedý mramorový náhrobek. Do něj byl ozdobným písmem vyryt a zlatem vymalován nápis.:
"Daniel Kleim."
"Milovaný syn a bratr."
"Nechť Bůh dopřeje mír jeho duši."
"Nechť širé moře dá klidu jeho srdci."
"Na věčné časy."
To už bylo na Elenu moc. Naplno se rozvzlykala, slzy jí tekly po tvářích a sesula se kolena u jeho hrobu. Když klesala na travnatou zem, co pokrývala Danielův hrob, z hrdla se jí vydral žalostný výkřik.
"Né, bože né." hlava jí klesla do nastavených dlaní. Pak ji zvedla a zahleděla se na tmavě šedý kámen před sebou. "Ach, Danieli." vzlykla, natáhla ruku a prsty pohladila chladný mramor. "Proč? Bože, proč?" v nářku se ptala nebe a boha. Sklonila hlavu zpět k zemi, protože moc dobře věděla, že žádná odpověď nepřijde. "Proč si mi ho vzal?" ptala se dál. "Trochu štěstí a pár krásných chvil strávených s Danielem si mi daroval vzápětí si mi jej navždy vzal a život mu odebral." Řekla uplakaně a vlahé slzy skrápěly, jak její šaty, tak zem. "Proklínám tě za vše, co si mi udělal. Bože, jak já tě nenávidím!" pozvedla hlavu. "Slyšíš? Nenávidím tě!" vykřikla znovu v žalu a zoufalství k nebi.
Gabriel tiše stál bokem a hleděl na Elenu. Takové zoufalství snad ještě u nikoho neviděl. Bratrova nenadálá smrt jeho i sestru Adrianu velmi zasáhla a hodně se pro něj rmoutili, ale takový žal nezažil. Naprosto zničená Elena jen plakala dál a tiše naříkala, klečela tam sklesle a zlomeně. Bylo mu jí líto. Sotva se dostala z nejhoršího, musel jí říct tak smutnou zprávu o člověku, jehož milovala. Gabriel k ní přistoupil, sklonil se a položil jí něžně ruce na ramena.
"Pojďte Eleno, tohle vám neprospívá. Musíte teď odpočívat, ne se mučit." řekl přívětivě.
Pomalu ji začal zvedat ze země. Chtěla tam zůstat u Danielova hrobu sama ve svém zármutku. Neměla však sílu odporovat a přít se s Gabrielem. Postavil ji na nohy, obejmul ji kolem ramen a vedl zpět do svého domu.
Šla plouživě, naprosto odevzdaně. Měla těžký krok a vůbec neměla ponětí, jak se dostala do jeho domu. Snažila se cestou zadržovat slzy. Když ji doprovodil do pokoje, zhroutila se na lůžko. Nemohla už dál zadržovat svůj žal a nanovo propukla v pláč. Srdce v hrudi jí bilo, jako zvon a cítila v něm tupou bolest. Připadala si tak prázdná a opuštěná. Gabriela rmoutilo, když viděl, jak trpí, nevěděl však, jak jí pomoci. Ležela na posteli tváří k slamníku a mezi vzlyky tiše naříkala.
"Nenávidím tě, bože, proklínám tě." vzlykala zlobně a nešťastně zároveň. "Proč si mě též nenechal raději utonout v mořských hlubinách?" ptala se zoufale. "Proč mě tak trápíš, bože?" naříkala. "Měl si mě nechat zemřít." plakala usedavě dál.
Gabriel si přisedl na postel k ní a konejšivě ji pohladil po zádech. "Tohle neříkejte, Eleno. Mluví z vás pouze zármutek a žal." pronesl Gabriel.
Zvedla hlavu ze slamníku a natočila ji k němu. "Vy to nechápete, Gabrieli." vyčetla mu plačtivě. "Nemám nic. O všechno jsem přišla. Nemám nikoho, Bůh mi všechny milované vzal." hlas se jí třásl, když mluvila. "Nejdřív otce, pak po několika letech matku. Zůstala jsem tak osamělá. Pak se jednou u nás v přístavu objevil Daniel. Stal se světlem naděje v mém ponurém životě. Poté odplul, čekala jsem a nakonec se ho vydala hledat. A když jsem byla na cestě sem, přišla bouře, vzala mi vše, co mi zbylo a málem i život." řekla. "Jsem úplně sama, bez naděje. Daniel zemřel a já opět zůstala opuštěná. Daleko od domova a nemohu se vrátit. Pouhá představa, že bych znovu nastoupila na loď mě děsí." vysvětlovala mu své zoufalství. "Co se mnou bude?" zeptala se ho, ale na odpověď nečekala a mluvila dál. "Jsem jako loď bez kormidla, co ztratila kurz .Loď, která pluje pod bezhvězdným nebem a nenachází přístav, v němž by zakotvila. Bloudím v temnotě a nevidím světlo." pohlédla na něj uslzenýma očima, v nichž nebyla naděje, jen zármutek, žal, bolest a především zoufalství. "Co si mám počít?!" povzdechla si utrápeně. "Veškerá naděje mě opustila, už nemám pro co žít." dodala na konci svého monologu.
Její usedavý pláč ho trápil, ale věděl, že jedině slzy mohou odplavit tu bolest, co má nyní v sobě. Než jí řekl, co se Danielovi stalo, měla Elena oči plné jisker a obsahovaly v sobě žár, jakýsi plamen. A teď? Pohled těch modrých ztrápených očí se mu zdál jako by bez života, chladný a prázdný. Nemohl vidět, jak si zoufá. Natáhnul ruku a něžně si ji k sobě přitáhnul. Šaty zašustily. Nebránila se, když ji vzal do náruče. Elena se k němu přitiskla a pevně se ho chytla jako se chytá tonoucí záchranného kruhu ve strachu z utopení. Vzlykala a usedavě plakala. Tiše ji konejšil.
"Tohle už nikdy neříkejte, Eleno. Nikdy neříkejte, že nemáte pro co žít." něžně ji napomenul Gabriel. "Vzdáte-li se svého života, vzdáte se i naděje. Protože dokud žijete, máte stále naději. Neboť naděje umírá jako poslední." pronesl moudře a chlácholivě Gabriel. "Plačte Eleno, vyplačte všechnu bolest, co vás tíží." vybídnul ji. "Jsem tu a držím vás." cítil, jak se chvěje.
Nic mu nato neodpověděla, jen se k němu tiskla, jako malé dítě, co hledá útěchu v náruči svého otce. Cítil každý její vzlykavý otřes. Slyšel každý nádech, vzlyknutí, popotáhnutí, co ze sebe vydala. Dlouho ji kolébal ve své mužné náruči, neboť velmi dlouho plakala. Když už plakat nedokázala, z tišila se a pomalu usnula vyčerpáním. Gabriel ji pomalu uložil, aby ji nevzbudil a přikryl. Neodolal a políbil ji na čelo, potom potichu odešel a zavřel dveře.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
