obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915777 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39712 příspěvků, 5825 autorů a 392906 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Ragnarok 1 ::

 autor Hovnotrn publikováno: 30.04.2016, 15:54  
Zkusil jsem napsat něco, co by se týkalo severské mytologie. Na začátek krátký prolog, kde se vysvětluje stvoření světa(pravda, spoustu věcí jsem tam pozměnil oproti originálu) a poté už je začátek příběhu. Ten by se týkal starého válečníka Migga, který se připravuje na konec světa.
 

Prolog

Kdysi v dávných dobách zel vesmír prázdnotou. Ta se nazývala Ginnungagap. Obývalo jí pouze chladné kamení, kusy ledu a oheň chrlící magma uprostřed nicoty. Takhle to ale nemělo zůstat. Jednou uprostřed tohoto prázdného prostoru se střetla chladná zmrzlá kometa Niflheim s ohnivou koulí Múspell. Když se tak stalo, led Niflheimu roztál ve vodu, která obalila žár Múspellu. Ten zase začal chladnout a žhavý přelévající se žár, se proměnil v pevný kámen, skrytí pod vodní hladinou. Jen kus jeho pevniny byl vidět. Pevná skála, kolem které plula poslední kra, jež z Niflheimu zůstala.

Nebylo to ale jediné, co při střetu dvou živlů vzniklo. Živen vodou a posílen žárem, začal pod mořskou hladinou růst strom, Yggdrasil. Pevný a krásný rostl stále do výše, dokud se ohromný netyčil mezi ostrůvkem Múspellu a poslední krou Niflheimu.

Netrvalo dlouho a kus stromu se pohnul. Jedna větev se začala pomalu ohýbat, jakoby se ohýbala ruka. V hrubé robustní kůře zapraskalo a objevily se oči, které uzřely poprvé svět. Poté se ruka zapřela o strom a ruka i s kusem stromu padly do jedné z jeho měkkých větví. V tomto padlém kusu znovu zapraskalo. Neměl pouze dvě oči a jednu ruku. Měl i druhou a ke všemu nohy. Byla to postava. Ymi. Ten se postavil a pohlédl znovu na svět kolem sebe a na do výšky tyčící se strom, ze kterého vzešel.

Ale ačkoli byl živoucí, hýbající se postavou, byl stále strom. A tak jednoho dne na něm začaly růst plody. Nebyly to plody jednoho druhu. Byly to plody různé velikosti a barvy. Ty jednoho dne padly a oživly. Tak vzešli první obři, bytosti hrubé a neuvěřitelně podobné svému stvořiteli. Po nich přišli vanové, tvorové robustní postavy, tmavých vlasů a sličného zjevu. S nimi padli álfové, malincí lidé a jako poslední ásové… světlovlasí a silní.

Postupem času se vanové a álfové společně sebrali a vydali se na jiné větve velkého stromu Yggdrasil. Na Ymim stále rostly plody, ale již nebyly různorodé. Rostli nadále už jen obři. To áse znepokojilo a nebyla to jediná věc. Zatímco se všechny ostatní Ymiho děti pyšnily nekončící silou a mladostí, ásové stárli, ztráceli sílu, a proto byli plni strachu. Začali se bát toho, že budou obry zcela nahrazeni. A tak se rozhodli jednat. Strhla se ohromná bitva, při níž byl Ymi zavražděn. Z jeho ran vřeštěla voda, která zaplavovala koruny stromu a topila Ymiho obry. Jen pár jich přežilo. To ti, kteří prchli na poslední ledovou kru Niflheimu.

Když Ymi naposledy vydechl a vytekl z něj poslední proud vody, jeho suché tělo se změnilo v kámen. Ásové se ale stále báli obrů. Proto vzali kamenné tělo Ymiho a z jeho kousků obepnuli mohutný strom Yggdrasil, na jehož vrcholu se usídlili. Když se tak stalo, vzali Ymiho lebku, naplnili ji ohněm ze žhavých sopek Múspellu a vyhodili ji vzhůru do oblak. Tak měli rozhled nad celým světem a tím i nedobytnou pevnost. Ale nebylo to jediné, co získali. Právě na vrcholku stromu, se nacházela větev, kde rostly jablka, která zastavila stárnutí ásů.

Klidní a pyšní svým vítězstvím si zvolili svého pána. Tím se stal Ódin. Byl to právě on, komu se podařilo Ymiho skolit. Tomu ale vláda nad ásy nestačila. Když viděl, jaký ohromný prostor země se tyčí kolem koruny stromů, kde sídlili ásové, přišlo mu jako škoda, že taková velká plocha je nevyužitá. Nevěděl ale co s tím dělat. Proto se vydal ke kořenům Yggdrasilu, tam kde se střetl Múspell s Niflheimem a kde se údajně nachází pramen, propůjčující ohromnou moudrost. Když se tam dostal, zjistil, že u tohoto pramene už střeží jeden z přeživších obrů. Mími. Ten k Ódinovi ale necítil takovou zášť jako ostatní obři, neboť on už se z pramene napil a proto byla jeho mysl klidná a vyrovnaná. Ale přesto. Dovolil Ódinovi se napít z pramene, ale jen pod podmínkou, že mu Ódin dá své oko. Ten souhlasil a napil se.

Když se poté Ódin vrátil zpět nahoru, jeho mysl byla čistá. Naprosto věděl co dělat. Procházel se po pusté kamenné krajině, kterou lemovali jen stromy, jež rostli skrze kámen z Yggdrasilu. Když v tom voda z moře vyplavila tuhé pevné klády. Ódin si toho všiml. Přistoupil k nim a vdechl jim život. Tak vznikli lidé. Stvoření světa bylo dokonáno.

Postupem času se vše měnilo. Různé druhy mezi sebou válčily, přesouvaly se, uzavíraly smíry a to, dokud se neustanovily pevné hranice. Na vrcholu Yggdrasilu žili ásové a svou zem nazvali zemi Ásgárd. Přímo pod nimi v nejvíce zalesněné krajině žili světlí álfové, ti, co odmítli válku s ásy a tak nebyli vyhnaní do podzemních jeskyní. Tento lesnatý kopec se nazýval Álfheim. Po jeho západní straně se táhly dlouhé krajiny obývané lidmi a jejich malými národy. To byla země středu, Midgard. Dál na západě byla kopcovitá zem Vanaheim, země vanů. Na jich od těchto zemí se tnul nyní už písčitý poloostrov Múspell. Zde se uchýlili ti obři, kteří také zapomenuli na své sváry s bohy, alespoň to tvrdili. A co ti zbylí obři? Ti žijí v ledových pláních na západ od Yggdrasilu, tam kam slunce přes korunu stromu nedosvítí. Opustili kru Niflheim, neboť zjistili, že tam žijí ještě strašnější bytosti, než jsou oni sami… obrovští plazy, draci. A jak už bylo řečeno, v podzemí a v jeskyních tohoto světa žijí temní álfové. Léty strávenými ve tmě ztratili svou sličnou podobu i rozum a stali se něčím odporným. Více zvířaty, červi. Přesto tam nežijí sami. Když ásové viděli, co se z nich stalo, zželelo se jim jich a vrátili některým jejich rozum a dokonce i znaky původní podoby. To jsou trpaslíci.

Takto se rozložily síly světa. Stalo se spousty věcí. Ásové se mezi sebou rozmnožovali, vládli hrdě nad světem jako bohové a přesto se stále více báli, že jednoho dne získají obři zpět svou starou sílu a zničí vše, co ásové tak dlouho tvořili. A dni, kdy tohle má nastat, se začalo říkat Ragnarok!

Koruna stromu

Vichr nabral na síle. Prořízl oblaka, až odháněl bledé tuhé mraky, které pluly pod horou. Ta byla monumentální. Ve svém středu úzká a čím výše k nebesům byla, tím více se táhla do šířky. Kdo kdy měl tu čest ji vidět celou, aniž by mu pohled na ni kryly mraky, tomu nepřipomínala vůbec horu. Spíše nějakou podivnou robustní houbu, nebo snad strom. Byla obří. Ani orli nemohli vyletět tak vysoko. I obři neměli odvahu tam vylézt. A tak se tato hora, tato Koruna stromu, jak jí lidé přezdívali, tyčila nad širým světem a ochraňovala její majitele. Říkalo se jim různě. Ti, co ještě pamatují časy tak staré, že sahají ke vzniku země, tak ti jim říkali ásové. Ti ostatní je znali už jen jako bohy.

A i přesto… i přesto jak hora byla obří a jak moc se zdála nezdolatelná, i přesto je těsně u jejího vrcholu muž, který se jí pokouší vylézt. Mohutné dlaně se přes otrhané kožené rukavice chytají ostrého kamení. Znovu a znovu. Celé jeho tělo kryje dlouhý hnědý plášť. Jen při zaburácení větru odkryje plášť velký meč u jeho pasu a zpod kápě mu vypadne dlouhý stříbrný vous. I když je takhle zahalený, je na něm vidět jeho statná ohromná postava. Ale není to obr, ne. Jen pouhý člověk. Leze dál a dál. Nezpomaluje ani, když z vrcholu na něj padají malé kusy kamení, ani když se ho studený poryv větru snaží strhnout dolů. Těžké si představit, co za sílu asi drží jeho dlaně stále na kameni, i po těch několika dnech stálého lezení.

Leze dál, aniž by si všiml, že už je téměř nahoře. Aniž by upřel pohled na tmavomodrou hvězdnou prázdnotu, která už ho obklopuje. Bez vydechnutí, bez odpočinku. Nehodlá se zastavit, ani ovlivnit ničím, co by ho mohlo zbrzdit. Ale přesto se najednou zastavil. Po širé dálce se ozval bouřný, ale i přesto šeptavý hlas: ,,Vítej zpět mezi živými, příteli.‘‘
Muž v plášti zvedl hlavu vzhůru. Tam už ho na konečném vrcholu hory vítala paše robustního muže. Ten byl předkloněný, až mu jeho černý spletený vous padal k zemi. Svojí levou rukou se zapíral o dlouhé kopí a tu druhou nabízel horolezci. Hruď mu kryl lesklý kyrys ze zlata tak bílého, jako byly skoro jeho oči. U pasu měl připevněný dlouhý zakulacený roh a jeho hrdý obličej s ostrými rysy zdobil vstřícný úsměv. Byl to Heimdall. Ochránce bohů.

Muž v plášti neváhal. Vyhoupl svou pravou ruku vzhůru a pevně sevřel Heimdallovu dlaň. Ochránce bohů se vzepřel v zádech a vytáhl horolezce nahoru s jemnou lehkostí. Muž v plášti stále neodkryl svou tvář. Pouze mohutnými nádechy nabíral zpět ztracenou sílu, než se postavil na nohy. Až nyní se dalo všimnout toho, že on sám je o něco vyšší, než ochránce bohů. Stáli proti sobě, zatímco se nad nimi tyčil ohromný kamenný oblouk.

,,Ty se mě nebojíš?‘‘ zeptal se starým, přesto ale zvučným a dunivým hlasem muž v kápi.

,,Ne více, než ten, pro kterého si jdeš.‘‘ odpověděl zcela klidně ochránce bohů.

,,Víš Heimdalle,‘‘ řekl muž v kápi už více uklidněný, ,,to co se stalo Bal…‘‘

,,Dost,‘‘ zarazilo ho ochránce bohů, zatímco jeho úsměv nahradil starostlivý výraz, ,,Měl bys nejdříve jít do síně. Cestu znáš. Pak si můžeme promluvit.‘‘

Muž v kápi přikývnul a svůj zrak upřel na dlouhé kamenné schodiště táhnoucí se do ohromné dáli. A přesně tím směrem také vykročil. Kolem něho se rozpínala dlouhá pole a lesnaté porosty. Čím dále ale došel, tím více lesy byly nahrazovány kamením, dlažbou a stavbami. Přesto to všude působilo neuvěřitelně prázdně.

Šel dál, krok za krokem, a aniž by si to uvědomil, za chvíli byl u cíle své cesty. Stál před velkou budovou, větší a širší než jakou kdy kdo mohl spatřit. Byla větší, než jakékoli město, les a možná i než kterékoli království dole na zemi. Měl mohutné kamenné věže, ze kterých křesal oheň jasný jako hvězdy a smrtelný jako parné dny Muspellu. Tohle byla síň válečníku. Hrad pána bohů. Tohle byla Valhala. Muž v kápi se upřeně zahlédl na její zlatou bránu, nadechl se a pak ji oběma rukama plnou silou rozevřel a v kročil dovnitř.

Brána se za ním stejně rychle zavřela. Bylo to podivné. Právě se nacházel v hodovní místnosti, ale ta byla nečekaně prázdná a tichá. Muž v kápi si to takhle nepamatoval. Z míst, kde dříve stály dlouhé stoly plné jídla a medoviny, tam tem zela jen prázdnota. Plné korbely a talíře s masem Séhrimna. Nic z toho. Ani živáčka. Jen na konci místnosti trůn. A na něm shrbený muž. Byl mladý. Přesto z něho bylo cítit stáří života. Své jedno modré oko upínal k prázdné zemi. Obě ruce opřené o područky trůnu mu podepírala jeho zarmoucené čelo. I sokol na jeho rohaté koruně, která zdobila jeho jantarový vlas, vypadal vybledleji, než jak si na něj muž v kápi vzpomínal. Král byl zlomený.

,,Vítej doma, hrdino,‘‘ pronesl tiše, ale zato posměšně král, pomalu zvedl hlavu, upřel svůj zrak na cizince u brány a opět rozechvěl svá ústa: ,,Přišel ses pomstít?‘‘

,,Ódin, Wotan, syn Bora, stvořitel země, lidí, vládce všech bohů a můj vrah,‘‘ odvětil muž v kápi, zatímco pomalými kroky kráčel kupředu místností a svíral meč, který byl stále ještě zastrčený v pochvě, ,,ne! Nepřišel jsem se pomstít.‘‘

,,Tak jsi tady snad, abys mě viděl zlomeného a truchlícího nad ztrátou syna?‘‘ obořil se Ódin, položil své ruce dolů a rovný se opřel o svůj trůn.

,,Je pravda, že mě zpět přivedla smrt Baldra a mé setkání s ním v prázdnotě Helu,‘‘ odpověděl muž a u trůnu zastavil svůj krok, ,,ale ani tohle není důvod mého návratu.‘‘ Když tohle dořekl, sundal si oběma rukama kápi. Zpod ní najednou vyklouzly bledé bílé vlasy po stranách vyholené, starý svraštělý obličej, lomený nos, velká jizva přes celou pravou tvář a jen jedno hnědé oko ustaraně hledící na krále bohů. Pak se chytl za hruď a mluvil dál: ,,Nepřišel jsem se mstít a to i přesto, že ta rána stále pálí.

Ódin se znovu předklonil. ,,Směšné,‘‘ řekl, vstal ze svého trůnu, narovnal se a svůj přísný pohled zaryl do starého muže pod ním, ,,a přitom ty jsi ten, co vrazil svou ocel hlouběji, aniž bys ji vůbec tasil. Ty jsi ten malý vyzáblý človíček, kterého jsem před lety přijal sem na své panství, tam kam se chtějí dostat všichni z tvého druhu. Ty jsi ten, kterému byl dán do rukou osud celého Ásgardu, ten koho mí synové nazývali a někteří mají ještě tu drzost stále nazývat přítelem. A pak jsi zradil mou důvěru.‘‘ Každým slovem bůh zvyšoval na intenzitě hlasu. S každým slovem se pohled starého muže zabořoval hlouběji do země. Ódin si toho všiml. Uklidnil svůj hlas, nadechl se a znovu se svalil na svůj trůn, kde ale jeho řeč neustala: ,,K tomu když tě teď vidím, po těch směšných třiceti letech, zraňuješ mě další věcí. Jak mladý a statný jsi tenkrát byl Miggu, strážce cesty, a teď jsi jen stará prázdná schránka, vysávána celá léta tou polomrtvou děvkou. Číms ji uplatil, aby tě pustila ven? Chtěla snad po tobě to oko, které, jak si dobře vzpomínám, jsi kdysi dávno ještě měl? Je to jen další její urážka na mou osobu. Mého syna mi vrátit odmítla, ale tebe pustí za prosté oko. Teď Baldra čeká v pekle stejný rozklad, jaký jsi tam prožíval ty a já, bůh, s tím nemohu nic udělat. Tak do toho! Řekni už, proč jsi přišel!‘‘

Starý Migg opět zamířil své ustarané oko na Ódina a rázně řekl: ,,Chci vědět, kdy to začne a jak budu moci pomoct?‘‘

,,Nikdo nestojí o tvou pomoc,‘‘ zamručel Ódin, ,,a pokud sis nevšiml, už to začalo. Země, které kdysi v tuto dobu kvetly, teď přikryl ledový prach. To obři už se připravují na svůj útok. Já jsem ale připraven!‘‘

,,Ne, nejsi,‘‘ zasmál se Migg. ,,Jsi jen starý šílený blázen krčící se v prázdné síni.‘‘
Tato slova Ódinem zatřásla. Vyskočil z trůnu, popadl svou na koncích okovanou hůl, kterou se rozpřáhl rychlostí tygra po Miggovi. Ránu ale nedokončil. Hůl se zastavila před obličejem starce. Ten se ale ani nehnul. Ani nemrkl, nic. Jen dál hleděl na pána bohů a ten zas na něj. Z oka do oka.

,,Pche… co ty o tom můžeš vědět.‘‘ zasmál se Ódin a upadl zpět na svůj trůn, zatímco jeho hůl letěla upuštěná na zem. ,,Jsi jen člověk. Malý, slabý a protože já nemám lidské srdce, musím teď hledět na to, jak mé království se mi rozpadá pod rukama.‘‘

,,Mýlíš se Ódine,‘‘ řekl Migg a po schodech vedoucích k trůnu přistoupil ke shrbenému vládci bohů, až na něj mohl hledět ze shora. ,,Právě ty jsi ze všech bohů ten, co se lidem podobá nejvíc. Koneckonců, ty jsi ten, co stvořil lidi k obrazu svému, abyste vy ásové nebyli nejubožejší tvorové na tomhle světě. Abyste nebyli jediný, co stárnou, jediný, co je žene touha tvořit, vládnout, dobývat a ničit. Dokonce jsi dal své oko za moudrost, poznání a tím teda i za větší moc, než mají ostatní. Udělal by snad tohle kterýkoli jiný z potomků Ymiho? Ne… oni totiž netouží po vládě, nebo moci. To chcete jen vy ásové a my lidé. Vyměnils oko, abys získal moudrost a dostal jsi jen šílenství. Říkáš, že jsi připravený na válku s obry? Ale to nejsi. Připravoval ses, to ano. Ale udělal jsi minimum proto, abys té válce zabránil. Pouze ses připravoval, dokud ti jeden z obrů nezabil syna a tím neukázal celému světu, že i bůh může zemřít. A kde jsou teď ti tví válečníci, pro které jsi celá léta proti sobě bouřil lidské národy a nutil je tak padnout pro tvou soukromou armádu? Kde jsou tví einherjové? V dobách křehkého míru tady hodovali a připravovali se na boj. Teď jen všichni truchlíte za smrt Baldra. Zabils Ymiho, otce obrů, álfů, vanů i vás ásů. Jen abys získal moc nad všemi ostatními. A za to teď budeš platit. Stejně jako my, lidé. Takže mi řekni, jak mohu pomoct?‘‘

Ódin neodpověděl. Nepodíval se Miggovi ani do očí. Jen dál seděl, podpíraje si rukou čelo a upřeně hleděl na bránu ze síně. Migg už se odpovědi ani nedožadoval. Sestoupil od trůnu a řekl: ,,Vrátím se na zem a připravím každého, kdo bude ochoten za vás bojovat. Pokud narazím na nějakého obra, zabiju ho. Jen ještě poslední věc. Smím se vidět s Frigg?‘‘

,,S tou už se ty nikdy neuvidíš.‘‘ zamručel Ódin. Migg zarmouceně přikývl, nasadil kápi a zmizel za zvuku zavírající se brány. Nebyl to ale jediný zvuk, co místností zazněl. Jedny z mnohých dveří, které vedou do dalších zákoutí velké síně, zaskřípaly. A zatímco se zavírají, mihla se v nich jen ženská ruka a černý šat.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 30.04.2016, 15:53:42 Odpovědět 
   Tento text měla zamluvena Ekyelka a zmizela bez udání pokynů, Ani autor se o další osud textu nezajímal, A tak tady trčel a trčel. Přečetl jsem, ač nejsem přítel takových textů. Pro mne je text příliš hutný, přesycený postavami. Děj je spletitý, až se v něm ztrácím. Fantazie tam hýří, to se musí uznat, ovšem zašmodrchaně. Některé detaily sedí, ale v mnoha případech chybí. Velký počet hrubekk a chyb: skrytí? a stromy lemovali? plazy? červi?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence39
kilgoretraut
Cesta do Overwo...
davedav
Krev je přece f...
Anne Rowan
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr