» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2141779

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Ema a Bob ::

First Girl	publikováno: 18.12.2006, 23:39

Takova minimalne rok stara naivni love story... :)


	Odešel. Prostě odešel. Nějak to nedokážu pochopit. Proč? taková pitomá řečnická otázka. Jenže já na ni stále nedokážu najít odpověď. Kluk, ještě ke všemu můj, nemůže jen tak odejít! Měl snad nějaký závažný důvod? Co jsem udělala tak hrozného? Výčitky svědomí, no jo, no jo. Drobné upřesnění: S Robertem chodím už půl roku. Je to celkem krátká doba, ale přeci jen 6 měsíců, 24 týdnů, 168 dní... Ale krásná doba. Taková uvolněná, veselá, pohodová a občas napjatá. Poznala jsem, že je super člověk s charakterem a rozmanitými povahovými vlastnostmi. Dokázal mě kdykoliv vyslechnout a nedělalo mu problém se svěřit. Scházívali jsem se každé pondělí a středu ve tři hoďky. Občas jsme zašli na nějakou akci, prostě veget. Poprvé jsme se viděli 1. května – přesně na mé 17. narozeniny. Říká se květen, měsíc lásky. Zrovna jsem oslavovala s nejlepšími přáteli v mém oblíbeném klubu. Když se náhle začaly ozývat první tóny mého oblíbeného ploužáku, který jsem mimochodem asi rok neslyšela, nechtěla jsem zůstat sama. Okruh stolu také pochopil a zbystřil. Kamarádi mě okamžitě vyzývali, ale já odmítala. Tuto chvíli jsem si chtěla prostě užít. Vtom jsem HO uviděla. Už zdálky mě okouzlila jeho pomalá nesmělá chůze doprovozena blýskavým úsměvem. Byla jsem nějak mimo, opravdu šel ke mně. „Ahoj. Nádherná písnička. Smím prosit?“ Kladná odpověď ani nebyla třeba. Byla jsem v transu. Tančila jsem s krásným osmnáctiletým Bobem. Vyžebral si číslo a pak to jelo. Jenže teď je vše jinak. On tady není. Dneska jsme spolu měli slavit malinkaté výročí – vždyť je 1.11! Sice přišel, ale hned bylo zřejmé, že nesdílí můj optimismus. Stroze se pousmál a usedl na sedačku. Byl nervózní a napjatý. Takový on nebývá. Bylo mi však trapné hned vyzvídat, co se stalo. On mi pravděpodobně četl myšlenky, jelikož mě vyzval, ať si jdu sednout. Pomalu začal mluvit: „Víš, Emi, hodně jsem přemýšlel. Asi nejsem pro Tebe ten správný.“ Co? asi špatně slyším. Vůbec nechápu, proč něco takového vůbec vyslovil. Vyptávám se: „Bobi, proč?“ Nevymýšlej si!“ Bobovi se nemluví lehce: „No, jsi ve věku, který by sis měla patřičně užít. Ale co jsi užiješ se mnou? Jsem jen úplně normální kluk, jehož největší starostí je nyní maturita. Uznej, kdy jsme spolu naposledy někde byli?“ Robert nikdy nebyl ten, který by se podceňoval. Moc dobře věděl, že jsem tolerantní. Pravda, dlouho jsem spolu nikde nebyli, ale beru, že škola je škola. Připadalo mi však, že za vším je něco jiného. Za vším hledej ženu. Nevěděla jsem, jak reagovat, abych se ho nedotkla. Nakonec ze mě vypadlo: „Miláčku, já Tě miluju, tak proč mi nyní vše vykládáš?“ Ticho. Hnusné ticho. Mozkové závity nám oběma jely na maximum. Možná vymýšlel schopné výmluvy, zatímco já přemýšlela o jeho novém objevu. Ano, začínala jsem žárlit. Z myšlenek mě vytrhla až tato slova: „Emo, nezasloužím si Tě.“ Když jsem mu polibkem chtěla dokázat, že si lže, zvedl se a odešel. Týden jsem žila v odloučení. Chtěla jsem, abychom si oba vše urovnali. Nedokázala jsem ho ani prozvonit, natož mu napsat. On však taky ne. Byl to strašný týden...7 dní deprese, sebepoznání, schízy, zpytování svědomí. V neděli mi však došla tato sms: „EMICKO, TEN TYDEN E BEZ TEBE NEDAL PREZIT. REKL JSEM HROZNE VECI. RAD BYCH TI SE VYSVETLIL. BUDE TO MOZNE? CHYBIS MI. LIBA TVUJ BOB.“ Nejdřív mě napadlo, trochu ho potrápit a neodepsat. Jenže to by bylo kruté a sobecké. Navíc tou zprávou vystihl i mé pocity. Má rychlá odpověď zněla: „MAS PRAVDU, ROBERTKU. KDY A KDE SE TEDY UVIDIME? PA E.“ Ani ne za hodinu jsme už spolu seděli v naší útulné kavárně zvané Finsko. Vše se zdálo být v pohodě. Oba jsem však byl rozpačití, nikdo nevěděl, jak má začít. Robert se brzy zdatně ujal slova. „Musel jsem Tě asi hodně ranit. Vše mi došlo až pozdě. Omlouvám se. Víš, v tu sobotu... V pátek jsem měl hodně špatný den. Ve škole všichni jen prudili, něco chtěli, tři zkažené písemky, čtverka z matiky..prostě skvělý školní den. Než jsem přišel domů, užil jsem si hovor s nemocnice. mámě se udělalo nějak špatně, z práce ji odvezla sanitka. byl jsem v šoku. Doma jsem se jen převlékl. Neměl jsem však odvahu ani náladu navštívit tu komunitu bílých plášťů sám. Počkal jsem proto na sestru.“ Nutno podotknout, že Rob má se svou starší sestrou velmi dobrý vztah. Dokonce jsem s ní dobrá kamarádka i já. Bob ztěžka pokračoval: „Měla taky nějakou vadnou náladu. místo jejího obvyklého konejšeni mě seřvala. Za to, že jsem strašpytel. Jenže já mám mámu rád a opravdu jsem se o ni bál! Nicméně, co bylo nejdůležitější, šla se mnou. Když jsem viděl mamku v bílém pyžamku napojenou na ty pípající potvory, polil mě pot. Neměl jsem nervy strávit tam moc času. Ani ne po hodině jsme odešli. Bylo mi bídně. Chtěl jsem jít vše zapít. Splavit dnešek. Jenže ségra že ne. Nevím proč. Chtěl jsem alespoň vylákat ven nějaké kámoše, ale jen jsem tím ztratil kredit. tebe jsem ten den otravovat nechtěl. Doma jsem šel radši hned na kutě. avšak celodennímu stresu jsem usnul až kolem třetí hodiny ranní. A co ze mě vypadlo v sobotu si ještě určitě pamatuješ. Promiň. Byl jsem na dně.“ Domluvil. Chvíli bylo ticho. Nevydržela jsem a začala ho líbat. Vše budiž odpuštěno.


celkové hodnocení autora: 96.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Svetla	22.04.2008, 17:29:50

Souhlasím s Adrasteou a amazonit.

Martianno	27.01.2007, 20:30:36

Mno :) je to takové pohlazení. Docela jsem tomu klukovi tu idilku zavidel :)) Je to proste takovy pekny zapis do denicku ... Mimochodem... Zajimalo by me nakolik je to podle reality ? :o)


ze dne 27.01.2007, 20:42:03
First Girl: IdIlku, jo? :))) Podle reality? To asi vubec, v dobe, kdy jsem to psala jsem byla mlada nevinna holcicka. :)

Nancy Lottinger	24.01.2007, 16:22:00

Mají pravdu, je to nahuštěné páté přes deváté, kostra je zaujímavá, chtělo by to možná trošku proškrtat a pak dodělat, aby tonebylo takové zamtečné. Trošku oživit, aby to ve čtnářvi zanechalo dojem, ten začátek je totiž dobrý.

amazonit	19.12.2006, 6:13:50

čekala jsem, že za ,,rozchodem" či odloučením, bude něco jiného, chápu, že i toto ho mohlo způsobit, ale ... je to příběh, který rozhodně ,,neurazí",ale také ani příliš nezaujme

čuk	19.12.2006, 0:56:31

nějak mi ten začátek a konec neštimujou časově a ty postavy se mi zdají být i na ten věk neurovnané, i když je možné v tomto věku leccos, zdá se mi, že buď byli hodně naivní a nebo jsi to až nadmíru přistylizovala s určitým patósem. některé věty trochu tahaj za uši, A někdy vadí opakování stejných slov blízko sebe

Adrastea	18.12.2006, 23:39:35

Už jsem četla i daleko, daleko naivnější. :) Tohle je celkem dobré, i když mi to přijde zbytečně nahuštěné na sebe. Ten příběh jen tak prolétl kolem mě, aniž by zanechal nějaké dojmy...