obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 13. Čtyřnohý přítel ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 28.02.2015, 22:26  
Mei a trochu záhadný vlčí démon Ren pokračují v cestě do Rukanu.
 

Slunce už bylo vysoko na obloze, když Mei konečně otevřela oči.
To už je ráno? promnula si znavené tváře.
„Myslel jsem si, že se nechceš probudit,“ promluvil Ren.
S jeho hlasem si uvědomila, že sedí po jeho boku. Jakmile nadzvedl ocas, spěšně se vyškrábala na nohy a odstoupila.
„Spalo se ti dobře?“
„Jo. Děkuju.“ Zamířila k potůčku, aby si opláchla obličej.
Jak jsem mohla spát tak tvrdě? „Jak dlouho je světlo?“
Asi dvě hodiny, odpověděl jí Kris.
„Dvě hodiny?“ Měl jsi mě vzbudit.
Ani Ren to neudělal, tak proč bych měl já? Potřebovala ses pořádně vyspat.
To je pravda, proč mě nevzbudil? Přece jsem ho tím musela otravovat.
Možná, že je Ren opravdu hodný, pověděl Kris.
Možná. Ale, já nevím. Nechci být zase naivně důvěřivá, aby to pak skončilo stejně jako s Ashielou.
Ale on už ví, že jsi člověk.
To neznamená, že jsem za vodou.
Bylo přece nanejvýš podivné, že se objevil právě tu noc, aby ji zachránil a aby ji doprovázel v její cestě do Rukanu. Proč by pomáhal zatoulané lidské holce? Jistě, stejné to bylo i u Reona, ale Reon má v sobě lidskou krev, navíc rozpoznal Neit, už tehdy musel vědět, že měla něco společného s jeho bratrem, měl důvod jí pomoct, ale co Ren? Jaký důvod má Ren a proč jí ho nechtěl prozradit?
Musí mít něco za lubem. Určitě něco skrývá. Vím to.
Všimla sis vůbec, co všechno pro tebe Ren udělal? spustil potom Kris.
Co tím myslíš? nechápala jeho otázku.
Nejen, že ti pomáhá přežít, ale taky tě ušetřil bolestivé chůze.
Říkal, že bych mohla lákat dravou zvěř.
Byla to jen troška krve ani já ji necítil. Je dost nepravděpodobné, že by se kvůli tomu nějaká zvěř přiblížila a už vůbec když je on nablízku. Ve skutečnosti ti chtěl jen pomoct.
Možná se bál, že budu zdržovat, usuzovala Mei.
Potom chtěl, abych vylezl na ten strom. To všechno, aby ses ty najedla a přitom ses zase nezranila, pokračoval Kris.
Nemáš pocit, že mu nějak moc fandíš?
Pak tě přiměl, aby sis lehla k němu, jinak bys celou noc nezamhouřila oči. Nic z toho by přece vůbec nemusel dělat.
Takže ty mu věříš?
Asi jo. Mei, vždyť on se za celou noc nepohnul. Umíš si to představit?
„Děje se něco?“ přerušil je zčistajasna Ren.
„Ne nic.“
Opláchla si kus ovoce, které Kris předchozí den nasbíral, a hladově se do něho zakousla. Zbylé ovoce si nastrkala do kapes. Teď by se určitě hodila nějaká taška.
„Co noha?“ zeptal se jí Ren.
„Už je to dobrý. Jsou to jenom strupy. Chůzi zvládnu po svých.“
„Opravdu,“ ujišťovala ho Mei, když si ji začal nedůvěřivě prohlížet.
„Dobře. Tak tedy půjdeme.“

Poté, co se vydali na cestu, Mei vykročila v Renovo stopách a přemýšlela o všem, co jí řekl Kris.
V něčem se opravdu snažil víc, než bylo nutné.
Přála by si Renovi důvěřovat, přátelit se s ním, koneckonců to měla v povaze, ale zkušenosti, kdy se právě díky své důvěřivosti spálila, byly stále příliš živé. Nechtěla se s ním spřátelit a prožít stejnou zradu jako s Ashielou. O Renovi nevěděla téměř nic. Neměla tušení, jestli s ní neplánuje něco krutého, jestli se ji nechystá zabít nebo ji hodlá ponechat ještě horšímu osudu. Tím, že se vydává za jejího průvodce, si to jen usnadňuje.
Na druhou stranu měl Kris v ledasčem pravdu. Nemusel být až tak ohleduplný. Dokud se sama nerozhodla vstát, zůstal ležet bez hnutí. Navíc byl zkroucený tak, aby ji mohl přikrýt svým ocasem. Časem mu to muselo být dost nepříjemné, přesto ani jedinkrát nenarušil její spánek.
Dokud jsem se neprobudila, nevěděla jsem o světě.
Ponořená do svých myšlenek nečekaně vrazila do Renovy zadní nohy.
„Měla by ses dívat před sebe.“
„Promiň. Proč ses zastavil?“
Na mýtince, po které právě kráčeli, zahlédla menší obydlí, domek už se ovšem znatelně rozpadal.
„Někdo tam žije?“
„Ne. Zřejmě už to dlouho chátrá.“
„Aha.“ Možná by se tam dalo najít něco užitečného. „Půjdu se tam podívat.“
„Něco na tebe spadne.“
„Budu opatrná.“

Pomalu otevřela dveře, přesvědčila se, že uvnitř nikdo není a vstoupila dovnitř.
V domě se povalovaly zbytky hadrů a rozbitý ztrouchnivělý nábytek. Všude bylo spoustu prachu a špíny. Sem tam zahlédla stopy po myších, jejichž pach byl cítit ve vzduchu.
V malé skříňce v rohu místnosti ležely další zbytky oblečení, které myši nesežraly, ale mezi nimi se jí podařilo najít jeden nepoškozený kapesník.
Na poličce vedle skříňky stála kniha bez jakéhokoli nápisu. Chtěla ji vzít do ruky, aby se podívala, o čem se v ní píše, ale knížka se okamžitě rozsypala a v ruce jí zůstaly jen kožené desky. Vzduchem se rozvířil dusivý prach, který ji nutil ke kašli.
Tentokrát už raději vyšla ven.
„Našla jsi tam něco?“ zeptal se jí Ren.
„Většinu už sežraly myši. Akorát jeden kapesník. Hned jsem zpátky.“ Zamířila k nedalekému potůčku, aby nalezený kapesník vyprala.
Když z bílého kapesníku smyla nejhorší špínu, všimla si na jeho cípu ručně vyšitého nápisu.
‚Yeri‘. To je zvláštní jméno.
Pečlivě kapesník vyždímala a sundala si botu.
„Nevypadá to moc hezky,“ poznamenal Ren, když viděl její boláky.
„Už to skoro necítím.“ Ovázala si chodidlo chladivým obkladem. „Doma se mi to taky občas stává. Kdybys viděl, co se u nás nosí za boty, asi by ses nedivil.“ Ale tyhle věci ho určitě nezajímají.
Vstala a vrátila se zpět, odkud přišli, po pár krocích se však zastavila. Neměla tušení, kudy by se měla vydat. Hory, které jí pomáhaly určit správný směr, zakrývaly stromy, které ve zdejším lese rostly do neuvěřitelných výšek. „Mohl bys jít přede mnou?“
„Že bys nevěděla, kudy se vydat?“ rýpl si do ní její průvodce.
„Věděla bych to, kdyby byly vidět hory,“ povídala Mei.
„A než bys je našla, ochotně bys bloumala po lese, že? Monstra, divoká zvěř to je zřejmě to nejmenší, co by ti bránilo dojít do cíle.“
„Přestaň si mě dobírat!“
„Já si tě dobírám?“ Jeho oči se viditelně smály.
„A nehorázně se mi při tom směješ,“ vyčetla mu Mei.
„Věř, že to nemyslím špatně,“ řekl jí Ren.
„Tak to nevím, co je na tom vtipného.“
„Přece to, jak se kvůli tomu zlobíš.“ Prošel kolem ní a pokračoval v cestě. „Teď už pojď!“
Takže je to provokatér, zamračila se Mei, ale zakrátko se i na její tváři objevil úsměv.

Trvalo celou věčnost, než dorazili k dalšímu potůčku, kde mohli ukojit svou žízeň. Voda byla nepříjemně studená, ale po hodinách strávených bez kapky vody, měla obrovskou žízeň.
Kdybych aspoň měla nějakou nádobu, abych měla pití na cestu.
Rozhlédla se po okolí, jestli nenajde strom s grenaty nebo nějaké jiné plodiny, ale poblíž rostly jen jehličnany a zelená křoviska.
„Máš hlad?“ ptal se jí Ren.
„Trochu. Ty ne?“
„Ne.“
Doufám, že si ten svůj žaludek nešetří na mě. Od včerejška nic nesnědl. Usadila se na kořen stromu. „Kde žijí Ekvér?“
„V provincii Erinea.“
„Erinea? Kde to je?“
„V západní části říše.“
Vím, že říše má třináct provincií, ale sotva bych dokázala některé vyjmenovat. Erinea. Každopádně musí být daleko odsud. „Nechybí ti to tam?“
„Je to dávno, co jsem od nich odešel. Nemám tam nikoho, kdo by na mě čekal.“
To vyznělo, jako by ho jeho blízcí odmítali nebo už nežili. „Není ti smutno?“
„Ne.“
„Přesto to zní osaměle,“ povídala Mei.
Ren se vzápětí postavil. „Měli bychom jít.“
Určitě je občas osamělý, jen si to nechce přiznat.
Když se nadzvedla, všimla si podivného zvířete, které stálo vedle stromu. „Co je to?“
Krátkosrsté šedé zvíře s hranatýma ušima mělo zavalité protáhlé tělo, dlouhý čumák a krátké nohy, díky čemuž bylo poměrně malé. Na ocase, který se mu výhružně pohupoval, mělo dlouhé tvrdé chlupy připomínající ostny dikobraza.
Mei, pozor! varoval ji Kris.
Mei ucouvla, ale zvíře se jejího pohybu polekalo.
„Mei!“ Zčistajasna se vedle ní objevila Renova hlava, která ji nečekaně srazila k zemi.
Bylo slyšet, jak se do zvířete zakousl, ale naštěstí neviděla nic, dokud Ren neustoupil. Teprve potom spatřila roztrhané tělo neznámého tvora.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Ren.
„Jo. Nic mi není.“ Mei se podívala na vlka, který si znenadání lehl na bok, aby se pokusil vytáhnout jehlice, jež měl zapíchnuté v čumáku. „Ale ty…“ Spěšně k němu přiběhla. „Měla bych ti je vyndat.“
Ren na ni výhružně vycenil své tesáky a ucouvl. „Nesahej na ně! Jsou jedovaté.“
„Jedovaté? O to víc důvodů, proč je vytáhnout,“ řekla naléhavě Mei.
„Mě jejich jed nic neudělá.“ Vstal, aby na ně nemohla dosáhnout.
Mei vyndala Krise z kapsy a sundala si plášť.
„Co to provádíš?“
„Ani se jich nedotknu, ale musí ven. Nebo si je chceš nechat jako suvenýr?“
„Vyndal bych si je sám.“
„Ne. Jen by sis rozdrápal čenich. No tak skloň hlavu!“ rozkázala mu nekompromisně Mei.
Po dlouhém váhání si nakonec lehnul na zem. „Copak ty už se nebojíš, že bych ti mohl ublížit?“
Mei si prohlédla špičaté ostny, kolem kterých se nakupily kapičky krve. „S tím nic nenadělám. Když se budu neustále klepat strachy, nic se nezmění.“
Podle odstínů barev na ostnech poznala, že musí být poměrně hluboko. Musí to šíleně bolet. „Měl jsi štěstí, že ti to nezasáhlo oči. Bude to trochu bolet, tak promiň.“
Opatrně uchopila jehlici přes svůj plášť a rychlým škubnutím ji vytáhla. Vlk přivřel oči, ale zůstal v klidu ležet a dovolil jí, aby vyndala všechny čtyři ostny.
Když byla hotová, ještě jednou zkontrolovala jeho zranění. „Teď jen doufám, že se ti to dobře zahojí.“
Ren si čumák několikrát olízl, aby z něho setřel krev. „Obleč se! Vyrazíme.“
„Opravdu jsi v pořádku?“ Nakonec neměla tušení, o jak prudký jed se mohlo jednat.
„Samozřejmě.“


Jakmile se začalo stmívat, byl nejvyšší čas se utábořit. Ren vyhledal místo nedaleko říčního toku a poté, co Mei připravila kamení kolem ohniště, rozdělal oheň.
Přestože se usadila co nejblíže k plamenům, stejně jako předchozí den se jen marně snažila zahřát.
„Ty chceš opravdu raději mrznout?“ ptal se jí Ren. „Pořád máš ze mě strach?“
„Ne. Jen se bojím zklamání,“ odpověděla mu Mei.
„Zeslábla jsi.“
„Co tím myslíš?“
„Neříkala jsi, že se nic nezmění, když se budeš neustále klepat strachy? Teď se klepeš až dost.“
„Jenomže zimou.“
„A proč se klepeš zimou?“
Asi má pravdu. Vždyť už jí tolikrát pomohl. Udělal pro ni víc, než by mohlo kohokoli zlého třeba jen napadnout. I přes veškeré své obavy se s Renem cítila v bezpečí. Neměla žádný důvod mu nevěřit.
„Tak dobře.“ Postavila se před něho, aby mu mohla hledět do očí. „Budu ti věřit, ale jestli mě někdy zklameš, pamatuj si, že už se mě nikdy nezbavíš, i kdybych tě kvůli tomu měla začít strašit.“
Vlk najednou odvrátil pohled. Oči se mu rozšířily, jako by se smál.
„A nesměj se! Myslím to vážně.“ Ulehla vedle jeho nohy.
„Už se na to těším.“ Zakryl ji ocasem, aby se co nejrychleji zahřála.

* * *


Celý den bylo pod mrakem. Několikrát se na zem začaly snášet sněhové vločky, ale pokaždé rychle roztávaly. Ze severu vál studený vítr. Byla zima, ale za chůze se Mei dokázala aspoň trochu ohřát.
„Nechtěl by sis jít třeba něco chytit?“ obrátila se na Rena poté, co v dáli zahlédla prchajícího zajíce.
„Chytit?“
„Za celou dobu jsi skoro nic nesnědl. Musíš mít příšerný hlad.“
„Proč bych měl někam chodit, když jde moje svačina se mnou?“
„Já mluvím vážně,“ nenechala se jeho poznámkou rozhodit.
„Ekvér sice vypadají jako vlci, ale nic dalšího společného nemají. Neživíme se stejným způsobem.“
„Tak co tedy jíte?“
„Nic zvláštního,“ odvětil jí vlčí obr.
Nic zvláštního. Stejně záhadný jako vždycky.

Když o několik hodin později zahlédla malé jezírko kousek dál od cesty, vzpomněla si, že Ren jedl před pár dny pečenou rybu.
Přesvědčila ho, aby se u něho zastavili a podívala se do vody.
„Nějaké tady plavou. Dal by sis rybu?“
„Ty nebudeš spokojená, dokud něco nesním, že?“
„Přesně tak,“ potvrdila usměvavě Mei. „Nachytej si, kolik chceš! Já ti je upeču.“
„Co jiného bych mohl čekat.“ Bez dalšího slova vstoupil do vody a postupně na břeh přinesl tři pstruhy.
Mei je všechny opracovala a opekla nad ohněm.
„Stejně se mi zdá, že tvému tělu to nemůže stačit.“
„Víc nepotřebuje,“ řekl jí na to Ren. Sežral dvě ryby a třetí jí ponechal.
„Je to ještě daleko?“
„Asi dva dny cesty.“
„Dva dny?“ Nečekala, že by cesta do Rukanu mohla trvat tak dlouho. Doufala, že už za tři nebo čtyři dny dorazí k horám, za kterými se město ukrývalo, ale ty byly stále na míle daleko.
Mnohokrát přemýšlela o tom, jak by asi skončilo její putování, kdyby nebylo jejího průvodce. Většina zvířat se jich díky jeho přítomnosti vyhýbala. Dosud nespatřila jediné monstrum, přestože občas zaslechla zpovzdálí jejich děsivý řev.
Ren ji možná nevedl nejkratší cestou, zato byla zaručeně nejbezpečnější.
Máš ponětí, co budeme dělat, až dorazíme do Rukanu? ozval se Kris.
Nejprve musíme najít Reona. Co dál se uvidí potom. Jen doufám, že se mezitím nevrátil do Kameronu.
Neměla tušení, co by měla dělat, kdyby Reona nenašla. Měla by se vrátit zpátky do Kameronu a pokusit se jej najít nebo se vydat na další cestu bez něho? To by ovšem znamenalo ztrátu přítele, kterého měla ráda a kterého si vážila.
Krom toho, když vidím, kolikrát mě někdo musel zachraňovat, určitě bych bez něho dlouho nepřežila. Její život závisel na druhých víc, než by si přála, ale ať už Reona najde či nikoli, nakonec bude muset pokračovat ve svém hledání.


Hory byly stále daleko na severu a tak si krátila chvíle vyptáváním se na monstra. Ren už léta žádné neviděl, jeho přítomnosti se obvykle vyhýbají, přesto jí dokázal odpovědět na všechno, co jí zajímalo.
Monstra mohou běžně připomínat nějaké zvíře, ale většinou mívají obrovské rozměry. Ti největší jsou dokonce několikanásobně větší než on. Od zvířat se potom liší především svým chováním, nemají totiž téměř žádný pud sebezáchovy, zato jsou nesmírně agresivní často i k vlastnímu potomstvu.
Milují krev, která je dohání až k nepříčetnosti. Jsou vzácná nevyzpytatelná a nepochybně velice nebezpečná.
Jejich rozhovor záhy přehlušila mohutná řeka, která jim znenadání překřížila cestu. Byla nejméně dvacet metrů široká a podle průtoku vody se dalo předpokládat, že tomu bude odpovídat i její hloubka.
„Možná bychom měli jít proti proudu. Třeba tam budeme moct přejít,“ navrhovala Mei.
„Mohlo by to trvat další den nebo i déle. Přejdeme tady.“
Tady? To přece nemůže myslet vážně. „Jak? Ty to možná přejdeš, ale mě ten proud odnese.“
„Samozřejmě, že tě přenesu,“ řekl jí Ren.
„Ale už tak bys to měl těžký. Ještě se starat o mě.“
„Měla bys mě přestat podceňovat.“
„Já jen…“ Snažila se najít nějakou výmluvu, aby se k řece nemusela přibližovat, ale nenapadlo ji nic rozumného.
„Ty máš z něčeho strach?“
„Ani náhodou,“ zamračila se Mei.
„Dobře. Tak si naskoč!“ S tím si lehnul na zem.
Mei se zhluboka nadechla, chytila se jeho chlupů a vylezla mu na hřbet.
Když se potom začaly ozývat kroky šplouchající ve vodě, sevřela jeho chlupy v pěsti takovou intenzitou, že si nehty bolestivě zaryla do dlaně, i přesto však nedokázala vnímat nic než řeku, která protékala sotva metr pod ní.
Stejně jako mnohokrát předtím měla pocit, jakoby se ji proudy snažily stáhnout pod hladinu. Nebylo ničeho, čeho by se mohla zachytit. Rychle ztrácela dech i sílu. Ruce se jí začaly třást. Snažila se myslet na něco jiného, ale nakonec už to nevydržela. Zabořila tvář do vlčí srsti a pevně zavřela oči, do kterých se jí dostaly slzy.
„Máš strach z řeky?“ zeptal se jí Ren.
„No a?“ odvětila téměř šeptavým hlasem.
„Nic.“
Po nesnesitelně mučivé chvíli se začal hluk řeky pomalu vytrácet. Když se rozhlédla po okolí, byli už daleko na souši.
„Už můžu jít dolů.“
„Ještě tam zůstaň!“
Mei se tomu nebránila a zůstala ležet na jeho hřejivém těle.
„Mohla jsi mi to říct,“ vyčetl jí Ren.
„Nechtěla jsem vypadat jako slaboch.“
„Proč hned slaboch. Každý má z něčeho strach.“
„Copak ty máš z něčeho strach?“
„Jistě.“
Čeho by se on mohl bát? „Tomu se dá těžko věřit. Určitě se neklepeš strachy jako já. Tohle je hrozný,“ promnula si uslzené oči.
„Proč se bojíš řeky?“ zajímal se Ren.
Mei se ponořila zpět do jeho hustého kožichu. „Nemám nějaký konkrétní důvod.“
Samozřejmě, že se řeky nebála pro nic za nic, ale nebylo to téma, o kterém by ráda hovořila. Ovšem, kromě zlých vzpomínek jí nic nebránilo v tom, aby své chování vysvětlila. Mlčení by bylo jen další ukázkou její slabosti, kterou se snažila ze svého života vytlačovat.
„Spadla jsem do řeky, když mi bylo sedm,“ promluvila po dlouhých minutách ticha. „S bratrem jsme si házeli s balónkem, jenže bráška byl tehdy ještě hrozně malý, neuměl moc dobře házet. Navíc foukal silný vítr. Míč se dostal přes zábradlí až do řeky, ale zachytil se o vyčnívající kámen. Myslela jsem si, že s klackem na něj dosáhnu, ale jak jsem se nakláněla, uklouzla jsem. Je to už dávno, ale pořád se mi to vybavuje, když vidím podobnou řeku.“
„Takže ty máš bratra.“
„Hm. Jmenuje se David. Je mu teprve 12. Občas mi dává zabrat, ale jinak je to prima kluk. Ty bys ho určitě fascinoval.“ Nepatrně se usmála. „Vždycky miloval nadpřirozeno. Doma o tom měl celou knihovnu.“
Při té vzpomínce se jí začalo stýskat. „Mohl bys mě už pustit dolů?“
Vlk se zastavil a lehl si na zem.
„Dík, Rene.“ S úsměvem se podívala do jeho krásných stříbrných očí. „Jsi moc hodný.“


O hodinu později se objevili na mýtince, která se rozkládala v blízkosti hor. Zelené údolí, které za ní následovalo, jim připravilo nádhernou podívanou na nedotčenou přírodu, kterou obklopovaly jehličnaté stromy i zasněžené vrcholky hor.
Právě když se Mei začala vracet chuť k jídlu, našli v blízkosti potoka ovocný strom s grenaty.
„Půjdu je natrhat,“ prohlásil Kris poté, co uhasil svou žízeň.
„Počkej! Tentokrát půjdu já,“ zastavila ho Mei.
„Nech ho, ať tam vyleze!“ ozval se vzápětí Ren.
„Proč?“
„Protože neumíš lézt po stromech.“
„Nepovídej! Viděl jsi mě jen jednou. Nemohla jsem za to, že se pode mnou podlomila větev.“
„Je mnohem mrštnější než ty. Než bys vylezla nahoru, on bude dvakrát zpátky.“
„To neznamená, že musí dělat všechnu práci.“
„Nadmíru nás tou svou paličatostí zdržíš.“
Proč mě najednou tak popichuje? „Ty snad máš naspěch?“
„Ne.“
„No tak s tím přestaň!“
Když se otočila ke stromu, napůl svlečený Kris si už plnil tuniku ovocem.
Jen na chvilku jsem ho spustila z očí. Oni se snad na mě domluvili. „Krisi, pojď dolů! Říkala jsem, že to udělám já.“
„Za chvilku.“ Nasbíral ovoce, přivázal si smotanou tuniku kolem pasu a zamířil dolů.
„Měl bys mě taky občas poslouchat, Krisi,“ vyčetla mu Mei.
„Nevidíš, jak je ten strom vysoký? Je to pro tebe moc nebezpečný.“
„A pro tebe snad ne? Je to jenom strom, ne strašák. Je tam spousta větví, po kterých bych snadno vylezla. Není to něco, co bych nemohla zvládnout. Oba jen přeháníte.“
Potom se sebrala a šla pryč.
„Kam jdeš?“ ptal se jí Ren.
„Kam myslíš?“ Nesnáším, když se mě snaží chránit před každou hloupostí.
„Rozzlobili jsme ji,“ usmíval se Kris od ucha k uchu. „Ale naučil ses s ní dobře zacházet. To se musí nechat. Stačí správně naťuknout její hrdost a hned se začne ohánět, že?“
Ren jeho poznámky ignoroval. Lehnul si na zem a vyčkával, dokud se Mei nevrátí, jenže když se po několika minutách objevila, Kris visel na větvi stromu jako netopýr. Kolem jeho nohou bylo omotáno množství tenčích větví, které ho pevně svazovaly a poutaly ke stromu.
„Myslím to vážně, tak už mě pusť dolů!“
„Co se tady děje?“ ozvala se Mei.
„Mei, pomoz mi dolů!“
„Rene, proč jsi to udělal?“
„Za to můžu já. Je to moje chyba, ale už by mě mohl pustit,“ naříkal Kris.
„Rene, nevím, co ti provedl, ale už ho pusť!“
„Potřebuje svou lekci. Jinak se nepoučí,“ odvětil jí Ren.
„Tohle je přehnaný. Už ho netrap! Měli bychom jít dál. Zanedlouho bude zapadat slunce.“
„Půjdeme napřed. Může nás dohnat později.“
„Co?“ vyjekl hrůzou Kris.
„Nebuďte jako malí kluci! Pusť ho! Omluví se ti.“
„Jen ať tam zůstane.“
Větve stromu, na kterém Kris visel, byly příliš vysoko nad zemí. Jen těžko by mohla vylézt za ním, aby mu pomohla dolů.
„A pak kdo je tady paličák.“
Ren místo odpovědi jen mlčky odvrátil pohled.
Zkus být na něho milá! Pohlaď ho! Třeba se obměkčí, radil jí Kris.
„Co to prosím tě povídáš?“ Proč bych ho měla hladit? Vždyť to není pes.
Větve omotávaly jeho tělo, dokud mu nezůstala volná pouze hlava.
„Mei.“
„Tak už ho pusť! Tohle přece nikam nevede.“ Přestože se postavila tak, aby Renovi hleděla přímo do očí, vlk tvrdošíjně odvrátil pohled. Proč je najednou tak dětinsky paličatý? „No tak, Rene, prosím. Tohle nemá žádný smysl,“ popošla zase o kousek dál, ale Ren se otočil a nevšímal si jí. „Teď mě budeš ignorovat?“ Stoupla si k němu a začala ho drbat na boku.
Ren se na ni úkosem podíval. „Co to děláš?“
„Uplácím tě, nevidíš? Máš opravdu nádhernou srst,“ zabořila tvář do jeho kožichu. „Krásně heboučkou,“ zavřela oči a vychutnávala si příjemně hřejivý pocit na tváři.
Je to uklidňující.
Jen o pár vteřin později zaslechla Krisův pád. „Krisi.“ Hbitě se šla přesvědčit, jestli je v pořádku, ale naštěstí skončil na všech čtyřech jako obratná kočka.
Ren se následně postavil a pomalým krokem se vydal pryč.
„Počkej!“ zvolala Mei. „Krisi, pojď sem!“ vzala ho za ruku a rychle s ním Rena předběhla. „Omlouváme se, jestli jsme se tě nějak dotkli. Krisi, omluv se!“
„Mrzí mě to,“ omlouval se Kris.
„Neměla bys to dělat,“ řekl jí Ren.
„Co bych neměla dělat?“ Omlouvat se? To by snad mělo být v pořádku. „Myslíš drbání?“ Z jeho pohledu usoudila, že odhadovala správně. „Nelíbilo se ti to?“
„Přesně tak,“ odpověděl Ren.
„Váhal jsi.“
„Neváhal.“
„Ty se stydíš?“
„Nevíš, o čem mluvíš.“
„Tak proč jsi proti tomu nic neřekl?“
„Stejně bys mě neposlechla.“
„Vážně? Tak si přiznej, že se ti to líbilo!“
„Už s tím přestaň!“
„Však já vím, že se ti to líbilo,“ usmála se Mei. Aspoň jsem mu vrátila to jeho popichování.
Kris se při tom pohledu zakřenil, ale jakmile na něho Ren zavrčel, v mžiku se proměnil v myš, která se ukryla v Meiině kapse.
Co se mezi těma dvěma stalo? „Už toho oba nechte! Opravdu mi scházelo, abych řešila stejný problém jako s Reonem,“ postěžovala si Mei.
Pak si uvědomila, že nechali hromádku ovoce u potoka. Při všem tom zmatku dočista zapomněla na prázdný žaludek. „Chvilku počkej! Ještě posbírám to ovoce.“ Vrátila se a naložila si do kapes co nejvíce růžových plodů.

Jejich cesta pokračovala přes rozsáhlé údolí hor, ale jakmile se slunce začalo schylovat na západ, zastavili se u nejbližšího zdroje vody.
„Tady přespíme,“ rozhodl Ren.
„Pořád se zlobíš?“ zeptala se Mei.
„Proč?“
„No, …ale nic.“ Asi už ne. „Kdy dorazíme do Rukanu?“
„Nejspíš zítra kolem poledne.“
Zítra. Nedaleko jejich tábora se tyčily hory, které naznačovaly, že jsou svému cíli velice blízko. Doufám, že brzy najdu Reona.
„Byl jsi někdy v Rukanu?“
„To už je dávno.“
„A víš něco o tom, co se tam teď děje?“
„Slyšel jsem, že před pár měsíci přišla do města sebranka démonů, která chtěla ve městě zbohatnout. Zprvu jen okrádali tamního správce, který byl příliš hloupý na to, aby jejich hru prohlédl, ale nakonec se ho zbavili. Město je teď prakticky pod jejich kontrolou,“ pověděl jí Ren. „Tyranizují město a zabijí každého, kdo se jim v jejich malicherném životě zprotiví. Tohle se tam děje. Holka jako ty by tam vůbec neměla chodit.“
„A proč s tím někdo něco neudělá? Co váš lord? Jde přece o jeho území. Proč nepomůže jeho obyvatelům?“ Vždyť se to dá považovat za vzpouru, se kterými neustále bojoval. „To je mu jedno, co se tady děje?“
„Není to jediný případ. Něco podobného se děje v mnoha městech po celé zemi. Nemůže pomoci všem v tak krátkém čase.“
„Možná, ale u něho si nejsem jistá, jestli vůbec chce někomu pomoct,“ spustila mrzutě Mei. „Je to chladnokrevný sobec, který chrání jen své vlastní zájmy.“
Mei! Tohle bys neměla říkat.
Ren se dal znenadání do smíchu. „Rozhodně ho nijak nešetříš. Ale když mluvíš o lordovi, měla by sis dávat pozor, jestli někdo neposlouchá. Mnozí by tě potrestali za to, co jsi právě řekla. Už jen kvůli vlastní hrdosti.“
„Kromě nás tady nikdo není a tobě jsem se rozhodla věřit. Navíc, proč by někdo nemohl svobodně říct, co si myslí? Každý by měl občas slyšet kritiku na své jméno, jinak to k ničemu dobrému nepovede. Lord se jen snaží všechny držet ve strachu, ale tím si skutečný respekt nezíská.“
„Ty ho znáš?“ zajímal se Ren.
„Ne. Už ne.“
Je to dávno, co jsem ho viděla naposledy. Dávno mi zmizel ze života. Kdoví, s kým bojuje tentokrát.
Pečlivě se zabalila do svého pláště, aby ji neofoukával studený vítr. Když pak vzhlédla, všimla, že se na ni Ren upřeně dívá.
„Vadilo ti, co jsem řekla?“
„Ne. Pojď si lehnout ke mně! Aspoň ti nebude taková zima.“
Z nepochopitelného důvodu se jí po jeho slovech divoce rozbušilo srdce. „Stačí, když rozděláš oheň.“
„Už nejsme daleko od Rukanu. Nechci na nás zbytečně upozorňovat.“
„Aha.“
„Tak dělej!“
Mei se postavila vedle jeho boku. Jakmile se k němu usadila, přikryl ji ocasem.
„Dík, Rene.“
„Za co?“
„Že jsi mě doprovodil až sem, že se o mě tak staráš. Za všechno.“
„Pořád ještě nejsi v Rukanu. Říkal jsem ti, že mám své důvody. Stále nevíš, co udělám zítra,“ připomněl jí Ren.
„Pravda,“ řekla ospale Mei. „Pak, až ze mě bude ten duch, už se mě nikdy nezbavíš.“
Během pár vteřin usnula.
„Ty dokážeš usnout v kteroukoli chvíli, že?“ Položil si hlavu vedle ní a zavřel oči.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 02.03.2015, 20:23:42 Odpovědět 
   Pořád čtu se zájmem, děje se toho hodně. Renovy stříbrné oči něco napovídají, tak snad můj tip není daleko od pravdy. A Neit pořád nikde... trošku bych čekala, že Mei bude kvůli tomu víc ustaraná...
Kvalita stále vysoká, v tomhle díle ale taky snad čtyři chybky v interpunkci a v mě/mně. Ale to mi nebrání v tom, abych si to užila ;)
 čuk 28.02.2015, 22:24:34 Odpovědět 
   Vyprávění plyne dál, plynule, čtivě. je dobře, že jsou budovány vztahy mezi postavami, prokládané drobnými trampotami i občas něčím fantaskním. Bez chyb. Jediná malá připomínka: věk dvanáct let je lépe místo číslovky vypsat slovy.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Tilda a její př...
Tilda
Posel smrti VII...
Lukaskon
Kříž
Sojta
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr