|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Prašivka ::
 petulin |
publikováno: 06.03.2015, 19:08
|
Bleskovka 2 na Triumvirat.cz. 14. místo z 23
Vytčeny mi byly hlavně dlouhé popisy v úvodu, čímž jsem se okradl o místo pro děj, který jsem pak musel "zhustit", abych se vešel do zadání :) |
| |
|
|
Byl teplý jarní den. Někdy kolem posledního dubna, už přesně nevím. Takový klasický den. Slunce vstávalo už brzy, ne jako v zimě, a všude v trávě se třpytila rosa. A jak jsem se tak toulal luční rosou, narazil jsem na malilinkaté stavení. Jak malé, ptáte se? Inu, musel jsem se sehnout. A to, co jsem uviděl, si pamatuji dodnes.
Stavení nebylo moc hezké. Žádná perníková chaloupka to rozhodně nebyla. Spíš doupě. Ale mělo všechny náležitosti, jaké má mít správný dům. Vchodové dveře, zde z lipového listu, stěny z trávy, v nich okna z borových větviček a slámová střecha s otvorem. Z otvoru stoupal uzounký proužek dýmu, a jak jsem se k němu naklonil, pořádně mě štípnul do očí.
[tabj]Sednul jsem na zem naproti dveřím a tiše zavolal.
„Haló. Je někdo doma?“ Dveře se rozlétly a ven vyběhlo stvoření, co nemá obdoby. Musel jsem se pozorně dívat, protože se ani na chvilku nezastavilo a pořád něco pištělo. Sklonil jsem se tedy ještě o kousek níž, abych si to prohlédl.
Malinká věc, chlupatá, černo-hnědo-žlutá s občasnými šedinami. Čtyři krátké nožky (nebo ručky?) a dlouhý opelichaný ocásek. Co mě ale nejvíce zaujalo, byla tvář. Byla stejně chlupatá jako tělo, ale na vrchu vykukovaly tři oči, pod prostředním čouhal růžovoučký nos a ještě níž se otvírala a zavírala pusa, která na mě tak pištěla. Po stranách hlavy pak co chvíli střihali uši.
„Co tu řveš jak na lesy?! Víš, jak jsem se lekla? Sotva vstanu, udělám snídani, už mi tu někdo huláká před domem. Kdo jsi? Co chceš? Tak mluv nebo Ti mám pomoct? Já se Tě totiž nebojím, člověče.“ Takhle na mě spustila a já se nestačil divit.
„Počkej, počkej,“ rychle odpovídám. „Omlouvám se, že jsem Vás vyrušil u snídaně. Já jsem jenom nečekal, že tu narazím na někoho, kdo zde bydlí. Prosím za prominutí. Jmenuji se Petr. Bydlím nedaleko v chaloupce u lesa.“
„Vím kde,“ zabručela, „ale co tu chceš?“
„Jsem jenom zvědavý. Co jste? Kde jste se tu vzala?“
„No dovol. Já jsem nejstarší z nejstarších z Louky. Jsem Prašivka, poslední svého druhu. A jsem tu odjakživa.“ Prohlásila se škrobenou důležitostí a sedla si naproti mně.
„No dobře, ale jak to, že jsem na Vás ještě nenarazil. Chodím po této Louce, jak jí říkáte, už spoustu let, ale ještě jsem Vás tu neviděl a ani o Vás neslyšel.“
„No protože ses nikdy nedíval! Nikdy nenechal svoje oči a mysl odpočívat. Pořád za něčím jít a přemýšlet a přitom se nedívat co je kolem. Je tady hódně k vidění. To mi věř.“
„Mohla byste mi to prosím ukázat, vážená Prašivko? Jsem zvědavý, co všechno jsem ještě přehlédl a vy očividně máte přehled o všem.“
Prašivka se cítila velmi polichocena. Vážená Prašivko, opakovala si v duchu. No dobrá holenku. Ty se budeš ještě divit. „Dobrá, provedu Tě. Ale s jednou podmínkou. Povíš o mně svým dětem. Abych tu nebyla pořád sama.“
„Slavnostně přísahám a provedu, až nějaké děti budu mít.“
„Tak jdeme.“ Zavelela Prašivka, vylezla mi na rameno a šli jsme. Po cestě mi povídala o spoustě breberkách žijících na Louce, o všech kytičkách, o které se starala od semínka, a tak dále. Povídali jsme si dlouho, a pak jsem se i často vracel, abychom si mohli povídat dál a dál. Byly to ty nejkrásnější dny, jaké jsem zažil.
Dnes už nevím, kde je Prašivce konec. Svým dětem jsem o ní řekl, ale jestli ji našli a prožili tolik krásných dní jako já, to nevím a oni o tom nemluví. Snad se ještě někdy setkáme a popovídáme si o starých časech.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
