obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: SÁM ::

 autor aegitalos publikováno: 06.03.2015, 18:39  
Celý život ma prenasleduje táto predstava.
 

SÁM


Na bazoši: „Predám svoj svet bez ľudí. Alebo vymením ho za ten váš.“
To ma zaujalo. Ako sa dá vymeniť svet za svet? Čisto zo zvedavosti, ťukol som si na tú ponuku. O pár dní mi prišiel balíček.
Otvoril som ho, a tam nič. Bol prázdny. Hrábol som dnu, že či sa mi nezdá, a veru na ruke sa mi prilepila priehľadná hmota. Nebolo ju vidieť, ale mal som ju na ruke. Zdvihol som ju pred oči a skúmal. Skočila mi na tvár z tej ruky. Stali sa dve veci: Svet okolo mňa spustol a ja som sám seba videl v tej krabici. Teda svoju tvár. Zabalila sa a zmizla ako vo filme. Balíček s mojou tvárou sa rozpustil v kresle.
Čudesné! Čo nosím miesto tváre, akú podobu? V zrkadle sa objavila biela hlava s temnými očami a ústami. Iba to – akýsi silikón a diery v ňom. Naťukal som zase tú správu na bazoši. Už zmizla, už sa neponúka. A môj svet je za ňu vymenený.
Vyšiel som von. Skutočne: nikde ani noha! Len vtáci spievali. Čvirikania bolo nezvyčajne veľa. Drozdy behali tam a späť, dokonca zajac! Zajac na sídlisku. Pásol sa pokojne, vôbec neutekal.
Autá spali, nikde žiadny hluk. Len vánok pofukoval, zvuky ako v lese. Takto ticho tu bolo naposledy pred tisíc rokmi. Vlastne to bolo príjemné. Akoby ma ktosi chytil za rameno: Kam stále bežíš, už sa zastav! Už niet kam ísť, je koniec.
A ja som si rád sadol na lavičku a nechal sa hladiť slnkom po tvári. Po dlhej zime, po nekonečnej mrazivej noci svitol deň a ja som si uvedomil, že celý čas som bol nervózny. Bol som mrzutý a uštvaný. Až do tejto chvíle! Už niet kam ísť, to je dobre.
Šiel som sa prejsť. Paneláky boli otvorené. Ale akoby v nich sídlil zlý duch. Temno, chlad a ozvena – to ma vítalo na ich schodišti. Dvere na bytoch otvoriť nešli, ale také staré, ešte pôvodné, tie som vykopol. Cudzí byt. Neupratané, odevy rozhádzané, aj voda v kúpeľni tiekla. Najprv som myslel, že sa tam niekto umýva. Ale nie, iba nezastavil vodu. Nestihol. Muselo to byť náhle.
Potom som chodil po uliciach. Nebolo treba čakať na zelenú, semafóry boli temné. Krížom cez križovatku, stredom cesty som šiel, krížom-krážom, aj tam, kde som dostal pokutu, že chodím mimo prechod. Aké príjemné, ľudia boli na svete vari len na to, aby rozdávali pokuty. Vlastne tam stálo aj to auto, kde sa skrývali policajti, len teraz prázdne. Kamera ležala na sedadle.
Spustil som jej reverz. Uvidel som ľudí. Bežný zhon a hluk. Nejaký chlap šiel krížom tak, ako ja. Isto dostal pokutu. A hneď potom sa to stalo. Zmizli.
Bolo zachytené, ako sa vyparili. Najprv plná ulica, zrazu zastavenie obrazu, hoci kamera išla ďalej. Autá v plnom chode sa zastavili, kľučkujúca pani s nákupmi znehybnela v behu, na pár sekúnd. A potom jej obraz sa rozpadol na bodky. Tie sa zmenšovali, až celkom zmizla. Ostali tie autá. Tak na zábere, ako i v skutočnosti.
Šiel som k jednej tatre, tá pani na zábere tesne pred ňou prebehla. Pod kolesami už rástol mach. Na korbe tatry bola hlina, rástla na nej tráva, dokonca prvá breza. Kedy sa to stalo? Však mne sa zdá, že pred hodinou. Ale podľa vegetácie tak pred rokom. Alebo to znamená, že šialene beží čas.
Zachcelo sa mi vidieť sa. Či teda obrovsky rýchlo starnem. Zabehol som do tej novej cukrárne, tam je plno zrkadiel. Ale nie. Tá istá biela tvár ako ráno. Múmia, ohava s temnými zlými očami. Mal som na sekundu pocit, že predsa len nie som sám. Že tá príšera v zrkadle je niekto iný.
Zákusky ešte nezhnili. Boli čerstvé. Boli aj osvetlené lampami, teda elektrárne normálne bežia. Niekde isto ľudia sú, to len v našom meste je stav bez ľudí. Zapol som televízor.
Ale nie, nevysiela sa. Vôbec nič, len zrnenie. Rádio tak isto – iba šum. Ako sa toto mohlo stať?
Vyšiel som z mesta. Na poliach už začínali rásť stromy. Najprv brezy, tie sú všade. Sem-tam topole a vŕby. A pobehujú tadiaľ srny. Neboja sa. Po cestách chodia bažanty. Nechce sa im do terénu. Podobne zajace – pária sa na asfaltke. Je to pohodlnejšie.
Vrátil som sa. Niektoré autá sa dali otvoriť. Boli to tie, čo boli vtedy práve v pohybe. Teraz mali kľúče v zapaľovaní. Ale úplne vybité batérie. Nedali sa ani roztlačiť, niečo mali porobené s elektrikou. Vedel som, čo robiť. Treba nájsť starý diesel. Čo nemal motor prepchaný čidlami, ešte takú tú šunku, čo má priamy vstrik. A musí byť zrovna na kopci, aby sa dal roztlačiť.
No hej, treba ho hľadať. Bude tak v desiatom meste. Našťastie bicykle nemajú elektronické zapaľovanie. Tak šliapem do pedálov a pozerám si svet. Prvý raz v živote nemám obavy, že sa mi niečo stane. Že urobím niečo nevhodné, neslušné, zakázané. Už nemám chuť rozmlátiť tabuľky SÚKROMNÝ POZEMOK. Vtedy som ich nenávidel, lebo veď každý pozemok je predsa súkromný, len pár nafúkancov muselo ukojiť svoje libido pocitom vlastnenia majetku. Teraz tie tabuľky milujem. Strápnili sami seba. Sú tak dôležité, akoby uprostred oceánu bola tabuľa: SÚKROMNÉ MORE, VSTUP ZAKÁZANÝ. Debili! Odkedy zmizli ľudia, zmizli aj debili. Asi to inak nešlo.
Ani sa mi nechce ísť hľadať ľudí. Nájsť funkčné auto a jazdiť. Možno niekto niekde je. A možno nie. Veď aj vtedy som bol sám, len čo zbytočne prekážali. A ten hluk, ten som nenávidel! Hlavne ten zámerný. Rádiá, televízory, fuj! Ale jednu prácu predsa mám, aby som svet očistil od hluku. Hnusné reklamy, čo mi hučia v hlave, len čo niekde zbadám nápis. Takže odstrániť a spáliť, a tie, čo nejdú odmontovať, spáliť rovno tam, kde sú. Len musím dať pozor, aby som nepodpálil mesto. To ani náhodou! Chcem vidieť, ako sa do neho sťahuje divá zver.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 VanillaSky 12.03.2015, 17:43:28 Odpovědět 
   Nebolo by zlé niečo také naozaj zažiť. Trebárs aj len na nejaký čas.
 ze dne 14.03.2015, 9:48:49  
   aegitalos: To by veru nebolo zlé. V kontraste s tzv. civilizáciou by sme si šmákli. Vlastne je to o tom: Potrestajme civilizáciu!
 florian 12.03.2015, 15:50:01 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: florian ze dne 11.03.2015, 8:25:32

   Ještě tedy doušku: někdy mám pocit, že jsme byli nějak mizerně naprogramování již při uvedení našeho druhu do života; "První" tu práci prostě odflákl: náš hardware se pomalu, ale jistě rozpadá, a evoluce se s naším softwarem, přes vekerou snahu o jeho průběžné úpravy a aktualizace, také nijak nevyznamenala.
Abych to uzavřel, já už jsem došel k přesvědčení, že člověk, jako živočišný druh, nemůže přežít, že je odsouzen k zániku.
A nemusím snad dodávat, že je mi z toho smutno; zvláště, když potkávám zástupy štěbetajících děti ze školky s rozzářenýma očima...
 ze dne 20.03.2015, 9:24:48  
   aegitalos: Tá predstava s deťmi je desivá! Ale aj zabíjanie ako také je desivé, a pozrime sa na dokumenty nat. geografic a podobné: Samý exhibicionizmus zo zabíjania! Sme posadnutí víťazstvom. No lebo sme primitívne opice, ani za 4 milióny rokov od oddelenia sme sa nezmenili. Áno, vykapeme. I naše deti.
 florian 11.03.2015, 8:25:32 Odpovědět 
   Opožděně, ale rád jsem si přečetl. Zatím se podepisuji pod komentář phaint - mám teď nějakou povinnost - lépe bych své pocity nevyjádřil; ale určitě se ještě zastavím na pár slov později.
 ze dne 12.03.2015, 13:43:37  
   aegitalos: V pohode.
 phaint 09.03.2015, 16:30:40 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: phaint ze dne 07.03.2015, 14:12:35

   Otázka je, zda se ještě pořád necházíme ve víru evoluce... jestli to spíš už není devalvace?
 ze dne 10.03.2015, 16:37:15  
   aegitalos: Bezpochyby upadáme, vrchol máme za sebou. Rast populácie sa mal zastaviť na 4miliardách. Dnes nás je priveľa a všetci chcú žiť ako v Beverly Hills. Krach ilúzii je nevyhnutný.
 phaint 07.03.2015, 14:12:35 Odpovědět 
   Už niet kam ísť, to je dobre.
Tohle je teda hodně husté a smutné a bohužel to zavání realitou. Naprosto se ztotožňuju s tvými pocity, občas I já popustím uzdu fantazii a představuju si ten rajský klid, kdyby všichni lidi zmizli. Jenže... okrem tých debilov by zmizli taky všichni ti dobří. A I když by jich bylo podstatně míň, než těch debilů, tak by to byla příliš velká ztráta.

Moc se mi líbí myšlenka se "soukromým mořem" - a jistě už má tuhle cedulku nějaký debil hotovou ;) Bože, my lidi jsme tak směšní a... zbyteční?! Pokus, který nevyšel? Atd. Atd. 1
 ze dne 09.03.2015, 15:38:29  
   aegitalos: Vďaka za komentár. Myslím, že totožné problémy riešime a asi sme z istých paradoxov rovnako zmätení. Neviem, ako ďalej. Osobne si mlčanie vesmíru vysvetľujem nemožnosťou inteligentnej hmoty vymaniť sa zo zovretia evolúcie.
 Nancy Lottinger 06.03.2015, 18:38:44 Odpovědět 
   Zdravím,

bude to pro mě - ostatně jako vždy, když čtu slovenský text - výzva. V první řadě zaujme hned samotný začátek, díky kterému je zajímavým inzerátem vzbuzena čtenářova zvědavost.

> O pár dní mi prišiel balíček. - za pár dní/o pár dní později...
> Pozor na zbytečné opakování slov (být)

Věta "Odkedy zmizli ľudia, zmizli aj debili." tomu dodává šmrnc ;)

Sice nemám totožnou představu, ale občas se mi zdává o prázném obrovském obchodním centru. Jednou jsem se ocitla v jednom městě v zahraničí v odlehlém, ale velikém nákupním centru, kde nebyla ani noha. Divný, opravdu divný pocit. Obchody byly zavřené, ale vchod do centra nikoliv.

Trochu mi to také výjevem připomíná film Já, legenda. To se ti ve mně podařilo evokovat závěrem.

Má to rozhodně zajímavé momenty, je to sice miniatura, ale celkem věrohodně napsaná. nebála bych se na jistých místech přitvrdit, dodat víc detailů, zahustit atmosféru. A vyvarovat se opakování těch "být".

Hodně múz
N.
 ze dne 16.03.2015, 10:32:11  
   aegitalos: No veď ako kto. Mám skúsenosť, ža takmer nikto. Ani ja.
Mám aj dlhé texty, vydal som dve knihy, je ich tam dosť. Ale už píšem výlučne v skratkách. Je to ospravedlnenie, možno výhovorka, je to skrátka fakt.
 ze dne 11.03.2015, 17:11:52  
   Nancy Lottinger: To je hrozné škatulkování a i výmluva, že dlouhé texty nikdo nečítá :) Jak kdo :)
 ze dne 09.03.2015, 15:41:32  
   aegitalos: Ďakujem za komentár. Nejaké opakovačky mi asi ušli, moja chyba. To prázdne obchodné centrum by som chcel zažiť, to by som si šmákol krásneho pocitu! Píšem len miniatúry, lebo dlhšie texty nikto nečíta.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Vzduchem bez kř...
micromys
Noční tichá sam...
augusta blatouch
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr