obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 14. Město lovců ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 07.03.2015, 18:33  
Naši hrdinové konečně dorazili do Rukanu, kam před časem odešel Meiin přítel Reon. Jaký osud je čeká ve městě lovců monster?
 

S poledním sluncem se mezi stromy objevily první střechy domů.
„Dál už to zvládnu sama,“ prohlásila Mei, když se s Renem přiblížila k Rukanu.
„Jsi si jistá, že nechceš pomoct s hledáním toho tvého přítele?“
„To je dobrý. Myslím, že bychom na sebe strhli příliš velkou pozornost, kdybych tam přišla s tebou. Stejně jsem ti už tak dost dlužná.“
„Pro svou odměnu si přijdu.“
„Opravdu?“ usmála se Mei. „Děkuju.“ Vroucně jej pohladila po čumáku. „Měj se hezky, Rene.“

Po krátkém loučení vstoupila mezi dřevěné domy. U hlavní cesty se ještě jednou ohlédla zpět, ale Rena už nezahlédla.
Co budeme dělat teď? ozval se Kris. Vzápětí vylezl z její kapsy. Obratně sešplhal po plášti až na zem a proměnil se v chlapce.
„Co to děláš?“
„Chci ti pomoct najít Reona.“
„Ty sis teda vybral chvíli. Nejsi o nic větší bojovník než já.“
„Právě proto. Sama toho moc nezmůžeš. Takhle si můžeme aspoň vzájemně pomáhat. A navíc, když tady budu já, možná se mi tě podaří uchránit před malérem.“
„Nech si to!“ ohradila se usměvavě Mei. Musela však uznat, že má pravdu. Společně zmůžou víc, než kdyby na to byla sama.
„Myslím, že se sem někdo blíží,“ upozornil ji Kris.
Po hlavní ulici kráčely dvě postavy s černou zrohovatělou kůží a se dvěma páry zahnutých rohů na hlavě. Byli to berkani, kteří obvykle žijí v kmenech na jihu země. Přestože tito démoni nemají žádné nadpřirozené síly, jsou obdařeni velkou fyzickou silou a díky své neuvěřitelně tvrdé kůži také nezměrnou odolností.
Mei nechtěla riskovat střet s neznámými muži a tak bleskově popadla Krise za ruku a schovala se s ním za bednu stojící v uličce.
Berkani kolem nich naštěstí prošli bez povšimnutí.
„Ještě, že je tady ta bedna,“ povzdychla si Mei. „Nechtěla bych zjišťovat, na čí straně ti dva stojí.“
Podívala se za roh budovy, aby se přesvědčila, že odešli. Kromě jejich zad, které se stále vzdalovaly, neviděla jedinou živou duši. Přestože se dalo předpokládat, že ulice patří mezi největší ve městě, zela tichou až úzkostlivou prázdnotou. Většina domů měla dokonce zakrytá okna.
Jak tady mám hledat Reona? Zamyšleně se posadila a opřela se o zeď.
„Možná by bylo lepší počkat. Třeba se ukáže,“ navrhoval Kris.
„Nemám ponětí, co se tady děje. Nakonec bychom mohli čekat až do večera a kdoví, co se bude dít potom.“
„Co chceš teda dělat?“
Nemám tušení, ale určitě se na něho nemůžeme bezhlavě vyptávat.
Najednou se odněkud ozvaly téměř neslyšné kroky. Po hlavní ulici, nedaleko místa, kde byli schovaní, kráčela neznámá postava zahalená v hnědém plášti. Plížila se podél zdi, dokud nezmizela v jiných dveřích.
V tu chvíli vyrazila Mei za ní.
„Co to děláš?“ zeptal se jí Kris.
„To byl Reonův plášť.“
„Jak to víš?“
„Od útoku té masožravé kytky má natržený levý rukáv. Byl to Reon.“
„A co když ne?“
„Teď je to jediná stopa.“
Zastavila se před domkem, do kterého neznámá osoba vstoupila. Zakrytým oknem dovnitř neviděla a tak přitiskla ucho ke dveřím a snažila se zaposlouchat, neslyšela však nic než nesrozumitelný šepot.
„Mei, tohle bys neměla dělat,“ namítal tiše Kris.
„Pšt! Chci se přesvědčit, jestli…“ V tom okamžiku projel dveřmi meč. Mei polekaně klopýtla dozadu. Nestačila se vzpamatovat a už cítila ostří nože na krku. Za jejími zády stál neznámý muž.
„Oba dva teď půjdete dovnitř a nepokoušejte se ceknout!“
Kris s jeho pokynem otevřel dveře a vstoupil do místnosti, ve které přebývaly další čtyři osoby. Dva muži stáli připravení proti nim zasáhnout, jeden muž ležel na pohovce s obvázanými ranami a ten poslední se staral o jeho zranění. Byla to postava v onom plášti, když se však otočila, Mei poznala, že jde o dívku.
Proč má na sobě Reonův plášť? Stalo se mu něco?
Dveře se za nimi zavřely.
„Co jste zač? Pracujete pro ty všiváky?“ ptal se jich muž, který jí držet nůž za zady.
„Pro nikoho nepracujeme,“ odpověděla mu Mei. „Teď jsme přišli do města. Hledáme…“
„Mei?“ ozval se znenadání známý hlas. Do místnosti vstoupil Reon s nevěřícným výrazem ve tváři.
Je v pořádku. „Reone.“
„Ty je znáš?“ zeptal se ho muž s nožem.
„Jo. Pusť je!“
Jakmile povolil sevření, Mei se vydala za Reonem. „Díky bohu, že jsi v pořádku. Už jsem si myslela, že se ti něco stalo.“ Jenže, když se k němu přiblížila, nečekaně ji uchopil za paže a prudce ji zastavil.
„Co tady zatraceně děláš? Měli jste zůstat v Kameronu,“ spustil na ni rozčíleně.
„Já, …promiň, stalo se pár věcí a už jsem nemohla zůstat.“ Věděla, že si její přítomnost v Rukanu nepřál, přesto si neuvědomila, že by se na ni mohl zlobit.
Reon se podíval na Krise, který mu na to souhlasně přikývl. „Počkejte tady! My si musíme promluvit,“ řekl ostatním.
Potom ji vzal za ruku a odvedl ji do místnosti hned vedle dveří, ze kterých přišel.
„Stalo se něco v hostinci?“ zajímal se hned, jak zavřel dveře.
„Ne. U nich by mělo být všechno v pořádku.“
„Tak co se stalo?“
Mei nejprve s odpovědí váhala, ale nakonec mu řekla o sáčku s penězi, kočičí holce, trojici démonů i o útěku do lesa. „Bála jsem se, že by mě mohl někdo poznat nebo by mě v hostinci dokonce vyhledali. Nemohla jsem se vrátit.“
„Chápu, ale přesto ses neměla vydávat přes Rukanský les. Je jenom zázrak, že žiješ. Vlastně nechápu, jak jsi dokázala tím lesem projít.“
„Měla jsem dobrého průvodce. Pomohl mi.“
„Tuším, že bez něho by ses ani nenajedla, že?“ usmál se na ni a konečně se s ní na přivítanou objal. „Hlavně, že jsi v pořádku.“ Krátce ji políbil do vlasů a zase se od ní odtáhl. „Kde je Neit?“ uvědomil si, že kočka není v její blízkosti.
„Nevím,“ poklesla Mei. „Už předtím se někam vytratila. Ráno nebyla v pokoji.“
„Jestli odešla sama, nemusíš si o ni dělat starosti. Neit se o sebe dokáže postarat.“
Musela odejít sama. Dveře do pokoje jsem vždycky zamykala. Ven se mohla dostat jen pootevřeným oknem. „Přesto nevím, kam mohla zmizet.“
Reon ji konejšivě pohladil po vlasech. „Neboj se o ni!“
Možná se mezitím vrátila, ale co by ji tam teď mohlo držet? Kdoví, kam se zatoulala, povzdychla si Mei. „Našel jsi svého přítele?“
„Ano,“ odpověděl jí poněkud zachmuřeně. „Skoro jsem přišel pozdě. Je zraněný. Viděla jsi ho vedle v místnosti.“
„Ach tak. Mrzí mě to.“ Kdyby nebylo jí, možná by se za ním vydal mnohem dřív.
„Bude v pořádku. Pletl se do věcí, na které evidentně neměl dost sil.“
„Co se tady vůbec děje? Kromě vás jsme ve městě skoro nikoho neviděli. Kde jsou všichni?“
„Schovávají se v domech. Před týdnem tady došlo k bitce mezi skupinou zdejších a těmi zločinci. Bohužel ti, které jsi viděla vedle, jsou jediní, kteří to přežili. Nevím, jak je přesvědčili, ale ti zatracenci mají na své straně i dva berkany. Proti nim nezmohli nic. Ostatní teď mají strach vycházet.“
Tohle byl opravdu nemilý scénář. Kdyby přišli vojáci, všechno by se jistě rychle urovnalo, ale jak dlouho to může trvat?
„Dneska večer plánujeme zaútočit.“
„Dneska? Chceš říct s touhle malou skupinkou? Proti berkanům?“
Berkani sice nepatří mezi nejmocnější démony, přesto jde o nadmíru nebezpečné protivníky. Obyčejná zbraň nedokáže proniknout přes jejich tvrdou kůži. Meče, šípy, kladiva, všechno se od nich okamžitě odrazí. Nemají téměř žádná slabá místa. Jestli se s nimi střetnou, nebude to rovný boj.
„Vím, že je to riskantní, ale déle už nemůžeme čekat. Neváhají zabít každého, kdo se jim protiví. Mnozí z těch, kteří jim stáli v cestě jsou mrtví a na nás jistě taky brzy přijdou. Včera dokonce unesli několik dívek. Situace se může jen zhoršit.“
Ale jak chtějí bojovat s berkany? Co když se mu něco stane?
„Neboj! Bude to dobrý,“ uklidňoval ji Reon, když viděl její znepokojený výraz. „Pojď! Představím tě ostatním.“

S jejich příchodem utichl rozhovor, který v té chvíli probíhal ve vedlejší místnosti.
„Tak tohle je Mei,“ představil ji Reon. „Mei, to je Setir, Frion, Keitor a Sera,“ ukázal na jednotlivé postavy.
„Ahoj,“ pozdravila je Mei. „Omlouvám se, že jsem se sem tak nečekaně vetřela.“
„V pořádku. Já se zase omlouvám za ten nůž,“ promluvil muž jménem Setir.
„Myslím, že je to v téhle situaci pochopitelný,“ řekla na to Mei.
„Tak tohle je tvoje děvče, Reone?“ zjišťoval usměvavě Keitor. „Je moc pěkná.“
„Jsme přátelé.“
„Já vím, já vím. Kris už nám pár věcí vysvětlil.“
„To by mě zajímalo, co vám ten skrček nakecal,“ obrátil se na něho se zamračeným výrazem ve tváři.
„Jen něco málo. Opravdu,“ povídal rozpačitě Kris.
Ostatní se při tom nenápadně culili, ale vzápětí je přerušilo Meiino kručení v břiše.
„Pardon.“ Proč je to vždycky tak hlasitý?
„Sero, mohla by ses o ty dva postarat?“ požádal ji Reon.
„Samozřejmě.“

Dívka v Reonově plášti je poté odvedla do kuchyně.
V domě už neměli téměř žádné jídlo. Za celé týdny se ve městě neukázal jediný obchodník. Vzbouřenci si navíc většinu zásob vzali pro sebe. Dívka jim tedy nemohla nabídnout víc než chleba s trochou másla, ale Mei se spokojila i se suchým krajícem.
„Děje se něco?“ tázala se jí Sera, když si všimla, že si prohlíží její plášť.
„Ne. Jen jsem přemýšlela, jestli je to Reonův plášť.“
„Ach tak. Půjčil mi ho, abych se lépe ukryla. Pro dívku je teď nebezpečné vycházet na ulici. Měla jsi štěstí, že tě nikdo z nich neviděl.“
„Slyšela jsem, že jsou tady už několik měsíců. Bylo to vždycky tak tvrdý?“
„Nezačalo to hned, jak přišli, ale všichni věděli, že budou dělat problémy. Nejprve jen bezdůvodně napadali koho se jim zachtělo a dělali bordel. Před měsícem sem přišli ti berkani. To jim přidalo na sebevědomí. Zabili správce i jeho spojence. Jejich zmasakrovaná těla vyházeli na ulici, abychom věděli, kdo nám vládne. Varovali nás, že jestli je nebudeme poslouchat, skončíme stejně. Nepomohl žádný odpor. Jenže těm zrůdám to nestačilo. Několik z nás zabili jenom proto, aby si vyzkoušeli své nové meče a teď dokonce začali unášet ženy. Jejich marnivost nezná mezí. Jsou to hlupáci, jestli si myslí, že můžou nahradit správce. Lord proti nim dříve či později zasáhne, jenže kolik životů musí být ještě ztraceno?“ svěřila se dívka s jejich svízelnou situací. „Jsme rádi, že Reon přišel. Je z nás nejmocnější. Mrzí mě to, ale je naše poslední naděje.“
„Já to chápu,“ odvětila jí Mei. Nemohla Reonovi rozmlouvat jeho rozhodnutí, stejně tak jim nemohla říct, aby si poradili sami. „Kolik jich vůbec je?“
„Původně jich bylo osm. Dva byli zabiti při vzpouře, takže by jich mělo být šest, ale přidalo se k nim několik správcových vojáků a navíc i pár zbabělých démonů z města. Nikdo přesně neví.“
Když po jejích slovech nastalo ticho, Mei změnila téma a začala se vyptávat na Rukan, tedy na to jak město vypadalo předtím, než problémoví démoni přišli.
Rukan bylo významné obchodní městečko, které se živilo lovem monster. Prodávalo se především jejich maso a různé výrobky z kostí, šupin, kůže, drápů nebo třeba i jejich slin. Poslední roky ale tento obchod skomíral.
Kdysi bylo ve městě nespočet lovců, kteří dokázali bojovat s monstry. Byli schopni mezi sebou spolupracovat natolik dokonale, že ulovili i ty nejnebezpečnější z nich. Měli mnoho skvělých bojovníků, ale většina z nich už zemřela nebo odcestovala pryč, protože monster začalo před několika desetiletími výrazně ubývat. Lovci už nebyli schopni uživit své rodiny. Dokonce i její otec, který byl vynikajícím lovcem, zmizel neznámo kam.
Ve městě žije jen velmi málo těch, kteří by chtěli tuhle nebezpečnou živnost provozovat. Pýcha města se už dávno vytratila. Z obyvatel se místo lovců stávají zbabělé ovce, které se bojí chránit své město třeba jen před zločinci, kteří se baví ve správcově vile.
„Setkala jsi se s nějakým monstrem, když jsi procházela Rukanským lesem?“ zajímala se Sera.
„Sotva jsem nějaké zaslechla.“
„Takže ani jednoho?“
Mei zavrtěla hlavou.
„To je úžasný.“
„Úžasný?“
„Nikoho takového jsem ještě nepotkala. Obyčejný démon by nepřežil jediný den natož noc. Monstra dokáží vycítit sílu démona a to i na velké vzdálenosti. Obvykle je to spíš přiláká, ale zdá se, že některým démonům se raději vyhýbají. Musíš být opravdu mocná, když se ty potvory ani neukázaly.“
„Já? Vůbec ne. Kdybych neměla průvodce, sežrali by mě vlci hned na začátku.“
„Průvodce? Tak to musel být někdo skutečně silný. Kdo to byl?“
„Jmenoval se Ren. Vypadal jako hodně přerostlý vlk.“
„Přerostlý vlk?“ opakovala zamyšleně Sera. „A kde je teď?“ zeptala se jí horlivě.
„Nevím. Asi se vrátil do lesa.“
Dívka v mžiku poklesla. „Doufala jsem, že by nám mohl pomoct.“
„Bude to dobrý. Kdo jiný by v to měl věřit než my?“ povzbuzovala ji Mei.
„V tom máš zřejmě pravdu,“ usmála se Sera. „Pojď! Byla jsi dlouho v lese. Určitě nepohrdneš pořádnou koupelí. Ty zůstaň tady!“ nařídila Krisovi.

Poté zavedla Mei za dům do dřevěné boudy, ve které stála vysoká káď plná vody. „Původně jsem se chtěla vykoupat já, ale myslím, že si to po tak náročně cestě zasloužíš víc.“
„To není nutné. Klidně…“ začala Mei protestovat, ale Sera jí nedala příležitost.
„A tady máš čisté šaty,“ podala jí hromádku čistého prádla. „Tyhle budou chtít vyprat. Já se vykoupu po tobě.“ Ještě jí podala osušku a chystala se jít ven.
„Děkuju,“ řekla Mei.
„Za málo,“ usmála se Sera. Zavřela dveře a nechala ji o samotě.
Voda byla studená, Mei se však i přesto příjemně osvěžila a s radostí ze sebe smyla všechnu špínu, kterou nasbírala během posledních dní.

Později zůstali všichni tři v kuchyni, aby nerušili plánování útoku, které se odehrávalo ve vedlejší místnosti.
Sera jim mezitím prozradila, že v domě žije se svým bratrem, Keitorem, se kterým se už před tím setkali. Ti ostatní byli povětšinou sousedé. Venon, tedy Reonův zraněný přítel, navštěvoval město jako lékař, ale Reona předtím neznali.
Když přišel do Rukanu, pomohl zachránit ty, kteří přežili zoufalý pokus zločince vyhnat. Díky jeho lsti vzbouřenci uvěřili, že prchli do lesa, proto je dosud nezačali mezi místními hledat, vztahy mezi zdejšími obyvateli jsou však tak napjaté, že nemají tušení, jestli je někdo dříve či později neprozradí.
Mnoho zdejších žije ve strachu, že díky jejich úsilí budou vzbouřenci vyprovokováni k dalším masakrům. Právě kvůli tomu a kvůli dívkám, které byly uneseny, nemohou s útokem déle otálet.

Když přišel čas, Sera připravila léčivý čaj pro zraněného muže, který ležel na pohovce. Sám se pohyboval jen s obtížemi, proto mu musela nejprve pomoct, aby se mohl posadit a napít se léku.
„Děkuji.“
„Jak se cítíš?“
„Je to mnohem lepší,“ pokusil se vstát.
„Zůstaň ležet! Pořád jsi moc slabý,“ donutila ho, aby si zase lehnul.
„Měl bych vám s těmi zločinci pomoct.“
„A jak bys chtěl se svými zraněními bojovat? Tímhle se netrap! Jestli budeš moct, můžeš třeba ošetřit raněné, až bude potřeba, ale teď se musíš sám léčit. Je to dost jasné?“
Venon se znaveně opřel o opěradlo.
„Opravdu si nechceš lehnout do postele?“
„Už jsem tam ležel dost dlouho. Musím se začít hýbat. Aspoň tam budete moct uložit raněné.“ Vzápětí si všiml nových tváří, které stály za Serou. „Kdopak jste?“
„To jsou Mei a Kris, Reonovi přátelé.“
„Ach. Říkal mi o vás,“ promluvil Meiiným směrem.
„Vážně?“
„Říkal, že na něho čekáte v Kameronu. Nerad vás opouštěl, ale díky vám je teď tady. Jsem opravdu moc rád, že jsem vás poznal.“
„Já vás taky.“ Vypadá jako milý chlapík.
V další chvíli se uličnicky usmál. „Víte,…“ úkosem se podíval na Reona, „to je poprvé, co Reon mluvil…“
„Dost řečí, Venone! Měl bys odpočívat,“ přerušil ho Reon. Přistoupil k pohovce a položil mu ruku na čelo. „Pořád máš teplotu. Šetři se, chlape!“
„Jo, jo,“ povzdychl si Venon.
Reon si poté odvedl Mei stranou, aby s ní mohl mluvit o samotě. „Chci, abyste tady zůstali a pomohli Seře postarat se o Venona.“
Zase mám jenom čekat? zamračila se Mei. Nelíbilo se jí, k čemu se tady schylovalo, přesto věděla, že se s démony nemůže měřit. Kdyby ho do boje následovala, byla by pro něho jen přítěží. „Dobře. Kdy chcete vyrazit?“
„Až zapadne slunce. Asi za hodinu.“
„Tak brzy?“
„Čím déle budeme čekat, tím větší bude zima. Ta nebude hrát v náš prospěch.“
Zakrátko Sera přinesla chleba s troškou másla. „Ještě se najezte, než vyrazíte na cestu! Mei, mohla bys mi prosím tě s něčím pomoct?“
„Jasně.“

Společně přešly do místnosti, kterou obyvatelé domu využívali jako skladiště. Uvnitř uchovávali především deky a kožešiny, ale samozřejmě také zbraně. Hned vedle dveří stál stojan s oštěpy, kůsou i několika zahnutými meči. Další mohly být ukryty ve skříních, které stály u stěn.
Sera vylezla na dřevěné schůdky, díky kterým dosáhla na nejvyšší poličku mohutné skříně.
„Na,“ podala Mei tácek s obinadly. „Tyhle jsou poslední. Budeme muset najít nějakou náhradu. Venonovy rány se sice lepší, přesto bychom mu měly vyměnit obvazy přinejmenším ještě jednou. Navíc můžeme očekávat, že přibude zraněných,“ povídala Sera. „Klidně už je odnes! Já se podívám, co bychom mohli místo nich použít.“
Mei se tedy vrátila do pokoje a zamířila na druhý konec místnosti, kde ležel Venon.
„Když budeme mít štěstí, budou opilí,“ řekl v tu chvíli Frion.
„Na to bych moc nesázel,“ kroutil hlavou Seřin bratr Keitor.
„Minimálně s jedním ožralou můžeme počítat. Nikdy jsem neviděl Butara bez flašky v ruce.“
„Brutar,“ opravil ho Setir.
„Je jedno, jak se jmenuje. Je to prase. To on si nejvíc troufal na ženy. Když se mu nějaká líbila, hned si začal dovolovat. A pak ty únosy. Jestli se mi ten chlap dostane do rukou…“
„Uklidni se!“ vběhl mu do řeči Reon. „Zachovej si čistou hlavu! Nemůžeme chybovat. Dneska každý z nich zaplatí za to, co udělali. Tvoji sestru i ty ostatní dostaneme ven.“
„Já vím, ale…“
V celé místnosti panovalo nepříjemné napětí i strach z nezdaru. Nikdo neměl tušení, co je ve správcově vile čeká, co se stalo dívkám, které unesli, s kým se utkají v boji a hlavně jak to všechno nakonec skončí.
Napjaté ticho ovšem přerušila Mei, která nečekaně zakopla a natáhla se na podlahu.
„Mei,“ zaslechla Reonův hlas.
„V pořádku, v pořádku.“ Hbitě se posadila. „Jsem to ale nešika.“
S rozmotaným obvazem, který jí visel přes hlavu, vypadala komicky. Setir s Keitorem se dali okamžitě do smíchu, při kterém se nakonec uvolnili i ostatní.
„To je radosti,“ povídala Sera, která se přišla podívat, co se stalo. Odložila hromádku oblečení na stůl a pomohla Mei posbírat obinadla, která se rozkutálela po zemi. „Ještě jsem neslyšela, že by někdo zakopl na rovné podlaze.“ Šibalsky se na ni usmála. „Ale dík. Aspoň na chvíli se ti podařilo změnit atmosféru.“


Se zapadajícím sluncem nastal čas k odchodu. Muži se vyzbrojili nejlepšími zbraněmi a připravili se na cestu.
„Kdybychom se nevrátili, měli byste co nejrychleji opustit město. Jinak se držte tady! Nechoďte ven, pokud to nebude opravdu nutné!“ poučoval je přísně Reon.
„Dobře. Buďte opatrní!“ řekla mu Mei.
„Samozřejmě.“

Když se bojovníci rozloučili, vyšli do ulic města, kde se záhy ztratili v černé noci.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 25.04.2015, 16:05:58 Odpovědět 
   Po dlouhé době jsem se konečně znovu dostal k vyprávění o Mei a snad se mi podaří v krátké době dohnat, co jsem zameškal. Kromě občasných chybek v podobě chybějících čárek mi nic vyloženě nevadilo, snad jen že Mei v Rukanu "svého" Reona našla velice rychle, ale to je jen drobnost...
Co nejdříve se pustím do dalších dílů, abych viděl, jak se příbběh posune dál.
 ze dne 26.04.2015, 10:17:38  
   Garathea: Vítám tě zpátky:-). Je pravda, že Mei měla velké štěstí, když Reona našla tak rychle, ale nakonec i to se stává:). V opačném případě by mohla jenom čekat.
 čuk 07.03.2015, 18:32:10 Odpovědět 
   Pořád se líbí, napínavé i místy humorné, se stále dobře prokreslenými vztahy a pocity. Snad dvě poznámky: v hezké spisovné češtině mi trochu vadí nespisovné "dělali bordel," to by šlo napsat jinak. "Muži se vyzbrojili nejlepšími zbraněmi" - tady je možná dost nejasné přídavné jméno "nejlepšími," neškodilo by trochu upřesnit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Velmi křehké vz...
pilot Dodo
Posel smrti VII...
Lukaskon
ZKRESLOVÁNÍ OSU...
ECHO PARAZIT
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr