obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Con los Colegas - 15. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 09.03.2015, 8:40  
Matěj Veronice lže a prožívá vnitřní zhroucení. Obává se, že všechno praskne a dělá věci, které mu nejsou vlastní. Chová se jako hajzl.
 

XV. Jako, že se nic nestalo

„Tak jaký to bylo zlato? Užili jste podle gusta?“ položila mi Veronika otázku po návratu domů.
„Bylo to super, moc se nám tam líbilo. Kapela hrála skvěle, pivo měli dobrý, úžasná atmosféra. Fajn lidi. Paráda.“
„Neopili jste se moc?“
„No, tak trošičku.“
„No jo, to sem čekala.“
„To k takové akci patří. Opít se, bylo ve středověku projevem mužství.“
„Cože?“ nevěřila Veronika svým uším a smála se.
„No, je to tak. Ten, kdo se nejvíc zlil, byl největší borec. Často to končilo velmi nepěkně. Taková středověká krčma byla dost divoký místo, odkud se mnoho lidí nevrátilo.“
„Jsem ráda, že jste si to užili. My jsme si s holkama taky udělali malou párty, u Kláry doma.“
„Doufám, že jste si to užili tak, jako my.“
„Ano, velmi,“ odvětila a mile se usmála. „Psala mi Klára, jestli půjdem na plovárnu, chceš jít? Zas tam budeme celá parta.“
„Moc rád, užívejme si léto, co to jde, už se chýlí ke konci.“

Svěží vyžehlené vlasy zčásti schované pod lehkým letním slaměným kloboukem vonící příjemnou vůní šamponu, oblečená v růžových plavkách, v ruce nanuk, vyhřívající se na sluníčku, seděla Veronika na dece na lomnickém koupališti, v obklopení našich přátel. Slunce přímo pálilo, požádala mě, abych jí namazal záda opalovacím krémem. Přítomen byl i Jindra se svou snoubenkou. Co se mu asi blýskalo hlavou, když nás s Veronikou viděl, jaké jsme hrdličky a já jí přitom tolik ublížil. A to o tom chudák holka ještě ani nevěděla. Rozhodl jsem se, nic jí neříct, k mlčení se zavázali i ostatní zúčastnění.
„Díky,“ pravila Veronika, lehla si na břicho a opalovala se. Společně se svými dvěma nejlepšími kamarádkami Terezou a Klárou.

„Ááááááááá,“ ječeli holky, když se tu zčistajasna zjevil Petr a pocákal holky vodou, jenž setřásl ze svých velkých kudrnatých vlasů.
„Ty smrade jeden,“ osočila ho Klára a vrazila mezitím už na lavičce sedícímu záškodníkovi pohlavek.
„No snad by ses nezbláznila pro pár kapek ty citlivko.
Copak seš z cukru?“
Načež Klára neodpověděla a vrátila se k chytání bronzu.
„Náhodou to bylo příjemný osvěžení, děkujeme,“ řekla Terka a Petr se jen souhlasně ušklíbl.
„Jindro, půjdem do vody?“ otázala se Vilma a on souhlasil.
„Pak za námi přijďte!“ volal za námi Jindra a za chvíli už skákal šipku do vod bazénu.
„Taky za chvíli půjdeme, co říkáte?“ pravila Verča a my ostatní souhlasili.
Po nějaké době jsme už všichni plavali ve vodě. Po několika uplavaných bazénech Kláru napadlo, že by nebylo úplně marný, jít na tobogán. Zrovna jej otevřeli.
Vylezli jsme z bazénu a já vzal Verču na záda. Společně jsme vyšli po točitém schodišti s pěti spirálovitými otočkami na horní plošinu tobogánu. Nějakou chvíli to dalo, poněvadž tam byl docela fronta. Plavčík už nás znal a věděl o jejím handicapu, a tak mu nevadilo, že nosím v takových výškách a mezi tolika lidmi Veroniku na zádech.
„Tak jeďte první,“ řekl jsem a Tereza s Klárou zmizeli v korytu tobogánu.
Když přišla řada na nás, což jsme poznali podle zeleného světla na semaforu, sedl jsem si na kraj koryta a Veronika mi slezla ze zad. Pak už jsme oba hezky za sebou jeli tobogánem a dole na nás čekaly Terka s Klárou.

„Matěji, počkej, opravdu jí to nechceš říct? Myslím, že dříve, nebo pozdějc se to stejně dozví,“ řekl mi Jindřich o samotě, stranou od ostatních.
„Nechci jí to říct, budu zatloukat, nechám to, ať se to samo vyvrbí.“
„No, jak myslíš,“ pravil Jindřich a dál jsme to neřešili.

Z koupaliště jsme s Veronikou odcházeli dřív než ostatní, nějak kolem osmnácté hodiny. Ačkoliv byla polovina srpna pryč, pořád ještě bylo teplo a to, že se s námi léto pomalu loučí bylo zatím znát jen z dřívějšího stmívání. K našemu domovu to bylo docela daleko, téměř přes celé město, takže jsme to spojili s fajn procházkou.
„Jsem tak utahaná,“ pravila Veronika, když jsme došli domů.
„Vždyť už jsme doma, lehni si, já přichystám večeři,“ řekl jsem a tak se také stalo.

„Matěj, můžeš sem jít, prosím tě na moment?“
„Počkej chvilku, jen to dosmažím.“
„Co potřebuješ? Chceš něco donést?“
„Ne, píše mi Jana, chce si dát se mnou schůzku. Nenapadá tě, co by zrovna po mně mohla chtít?“
Zhrozil jsem se a obával se, že vím, o co jde. Měl jsem vztek, že Jana nedodržuje slovo a všechno chce Veronice vyzvonit, vnitřně jsem vřel a proklínal jí a hlavně sebe.
„To nevím, ale jestli se s ní nechceš sejít, tak jí řekni, že prostě ne.“
„No, po pravdě se s ní nechci vidět, jistě víš, proč.“
„Nedivím se ti, ale je to na tobě.“
„Já jí napíšu, že nechci.“
„OK,“ řekl jsem a odešel zpět do kuchyně.

„Píše, že je to důležitý, že mi chce něco říct,“ řekl Veronika u večeře, držíc v rukou tablet, čtouc z něho.
„To by mě teda zajímalo, co tak důležitýho má na srdci,“ řekl jsem, ačkoliv jsem se hodně přemáhal, abych na sobě nedal nic znát.
„To mě taky, je to záhada, tak dlouho jsme se spolu už nebavily, chce se snad omluvit za ty sviňárny, co se jich na mně nadělala…“
„Nevím, je to vážně divný,“ řekl jsem a pomalu jsem ztrácel chuť k jídlu, poněvadž Veronika se rozhodla, že Janě vyhoví.“
„Tomu musím zabránit,“ řekl jsem si v duchu a chystal se na plán, jehož úkolem bude umlčet Janu. Za každou cenu, ale hlavně ne násilím. Na to bych neměl.
„V pátek ve tři s ní jdu do kavárny,“ řekla Verča a já se cítil strašně.
„Mám jí to říct dřív, než ona? Co, když ale Jana chce Verče úplně něco jiného?“
„Právě mi psal František, že jdou s Jindřichem na pivo, půjdu s nimi na chvíli, ano?“
„Ale jen jdi, já jdu stejně spát, zítra jdu zase do práce, ale ty taky přijď brzy, taky jdeš zítra vydělávat,“ řekla Veronika a já pravil:
„To bude jen jedno nebo dvě rychlý.“
Šel jsem však ve skutečnosti k Janě, musel jsem si na ní došlápnout.

Šel jsem potemnělou ulicí lemovanou paneláky, hvězdy už vycházely a po sídlišti byl už relativní klid. Jen v dálce bylo slyšet troubení vlaku. Přemýšlel jsem, jak to Janě řeknu.
Zazvonil jsem na zvonek „Raková“, byť Jana byla Syrová, ale neobtěžovala se, vyměnit jméno na zvonku, i když už v bytě po své matce, která bydlela jinde, bydlela sama s příležitostnými partnery. Nebo s tím oficiálním? Těžko říct. Pracoval v Paříži a domů jezdil jen jednou za tři měsíce. Jana tak byla téměř pořád sama a domů si zvala nejrůznější floutky.
„Prosím?“ ozvalo se.
„Čau, tady Matěj, můžu dál?“
„Co tady děláš?“
„Přišel jsem si s tebou vážně promluvit.“
„Tak pojď no,“ pravila oprskle a pustila mě do baráku.

„Copak, Veronika se ti svěřila?“
„Samozřejmě, svěřujeme se navzájem se vším.“
„Ale jdi, ty ses jí svěřil?“
„S tím samozřejmě ne a nechápu, proč jí to chceš všechno vykecat, když jsme se jasně domluvili, že to nikde ventilovat nebudeme.“
„Chudák holka, lžeš jí do očí, přetvařuješ se.“
„O to tu teď nejde, ublížil jsem jí, ano já vím, ale když jí nic nepovíš, bude vše v cajku.“
„Myslíš?“
„Jo, drž prosím tě hubu a bude vše v pohodě?“
„Dovol, abych ti připomněla, že jsi vyjel ty po mně. Já se tomu jen nebránila. Můžeš si za to sám.“
„Co chceš? Řekni si, co žádáš za mlčenlivost.“
„Hovno, vypadni už.“
„Jano! Ona se z toho sesype!“
„Ne náhodou ty? Konečně pravidelně zasouváš, tak o to nechceš přijít, co? Je mi to jasný. Jaký to je, prcat do masa bez života?“ řekla se smíchem a opovržlivým pohledem.
„Ona je dost silná, víš snad, s čím vším se musela srovnat, jeden rozchod přežije. Otázkou jen je, jestli sežene nějakýho dalšího takovýho naivku, kterýmu nevadí, že má holku mrzáka.“
Tím ve mně Jana probudila ten největší amok. Vařila se mi krev v žilách. Byť jsem původně nechtěl, neudržel jsem se a vrazil Janě velkou silou facku. Tvář jí začala natékat, bál jsem se, jestli jsem jí nějak moc neublížil.
„Vypadni, vypadni z mýho bytu, nebo začnu řvát, že mě chceš znásilnit, ty hajzle!“ řekla mi Jana s vyčítavým pohledem a rukou přiloženou k červené tváři a já se sebral a odešel. Jana za mnou práskla dveřmi a já si uvědomil, co jsem udělal. Uhodil jsem ženu. Kde se ve mně poslední dobou berou taková zvěrstva?

Šel jsem do hospody, začal jsem s dvojitou vodkou, nakonec jsem si jich ale dal asi šest. K tomu tři piva. Měl jsem dost a šel domů. Velmi hlučně jsem vešel do ložnice. Motal jsem se a zakopl o Verčin vozík. Spadl jsem na něj a praštil se do obličeje.
„Co děláš?“ řekla ze tmy Veronika a rozsvítila lampičku.
„Jsem zakop,“ zmohl jsem se na krátkou odpověď, zvedl jsem se a šel si lehnout vedle Veroniky.
„Ty seš vožralej?“
„No jo, je to tak. Potřeboval jsem to.“
„Ty vole, to snad nemyslíš vážně. A teče ti krev.“
„To bude dobrý. Zhasni.“
„Jsi debil. Tohle jsem od tebe teda nečekala,“ řekla, zhasla a já usnul.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 09.03.2015, 8:42:10 Odpovědět 
   Zapomněl jsem připomenout hrubku: holky ječeli ??
 ze dne 20.03.2015, 20:22:30  
   Wheelies Devotee: Děkuji za upozornění. Zjevně nepozornost.
 čuk 09.03.2015, 8:39:40 Odpovědět 
   Původní pohodová situace se zdramatizovala a zauzlila. Teď je vše v realistickém pojetí, s velkou mírou životní pravděpodobnosti. I dialogy jsou autentické. Jsem zvědav, jak autor vybruslí z této situace a najde originální řešení než ta, která se v obdobných často se vyskytujících situacích nabízejí.
Malá poznámka: jedna věta vyjadřující vnitřní úvahu je nesprávně v uvozovkách přímé řeči.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Z jiného světa ...
Ziell
Obrat
pedvo
Společně
Davidkluk
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr