obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915323 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389997 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Vídeň v leže ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky
 autor Vanessa Kuzníková publikováno: 10.03.2015, 9:28  
Tak mě Tonda zase inspiroval, on stále cestuje a nebo jí, tak jsem to nějak skloubila.
 

Jaká byla moje radost, když jsem se dozvěděla, že mi můj přítel pořídil dárek a to ve formě několika denního zájezdu do Vídně.
Teda mimo návštěvy Prátru, který bych si neužila, neb při točení se, či padání z podivných monster s ještě podivnějšími názvy a i jiné kolotočové zábavy, zavile a hrůzostrašně bliju.
Hodlali jsme navštívit taková místa, jako byla prohlídka centra Vídně, Hofburgu, chrámu sv. Štěpána, kostela sv. Petra, Kärtnerstraße, Opery, Ringu, kostela sv. Karla Boromejského, budovy parlamentu, Nové radnice, Burgtheateru a konečně i prohlídku letního sídla rakouských císařů Schönbrunnu.
Počasí v květnu vyšlo. Bylo slunečno, jasno a nebe bez mráčků.
Při nástupu do busu jsem se ujistila, že tento má klimatizaci – měl. Také měl sedadla na kterých byly účastníci a to převážně důchodového věku. A jako na potvoru, se jich kolem nás, vyskytlo nejvíce.
Celou cestu pak brblali jak na ně táhne, protože jsem si tu klimatizaci pouštěla úpěnlivě a s nadšením na zpocenou hlavu. Mám to po otci, ten se potil jako vrata u chlíva a to ještě dříve, než o tom Kelišová pronesla tu slavnou větu.
Centrum Vídně mě nadchlo, trošku mi to připomínalo Prahu, ale bylo to tu větší a hlavně – čistší.
Po dvou hodinách rajdání za průvodkyní, v závěsu s pofňukávajícími uondanými důchodci – co jezděj, když nemůžou na nohy, jsme se s Vildou trhli a vtrhli do nejbližší restaurace, kde jsme vyslopali každý tři velká piva, zblajzli obří Schnitzel a hromadu bramborového salátu – kdeže byly chrámy a kostely?
Jasně, že jsme pak přišli pozdě na místo srazu. A co, autobus bez nás neodjel a žbrblání důchodců, kde se flákáme, jsme přešli s nadhledem a přiblblým opileckým hihňáním.
Ovšem ani průvodkyně si neodpustila rejpnutí a tak jsme ji večer pozvali na „něco“ do maličké hospůdky, kde se kolem výčepu koulel tlustý majitel, který čepoval výborné pivo. Občerstvovna se vyskytla hnedle vedle penzionu ve kterém jsme spali.
Ráno moudřejší večera – řekla si průvodkyně druhý den ráno a dala nám raději volno. A to až do konce zájezdu.
„Proboha, ale přijďte na místo srazu včas, jinak vás tu budu muset nechat,“ lkala ta dobrá duše s kocovinou v očích, když nám dávala svobodu.
To jsme jí slíbili a musím se pochlubit, že i splnili a dvě hodiny před odjezdem pak, ve stínu slunečníků u stánku s občerstvením, sledovali, jak se důchodcové s puchýři na nohách i bez, plouží k autobusu.
No a my? Co jsme provedli s načatou svobodou? My se rozhodli navštívit místa, která jsme navštívit chtěli.
Vilda chtěl fotit úplně celou Vídeň. Jak? To věděl jen on sám a mě do toho nezatahoval. Já chtěla Sacherův dort a oba shodně pak pořádnou, poctivou vídeňskou kávu a tak jsme si naběhli. Teda ne výběrem kavárny s těmito požitky, ta byla skvělá a plná vůně, pohody, historie, ale bohužel i Japonců.
Z nějakého záhadného důvodu jsme se jim s Vildou líbili.
Nechápu, vždyť já jsem jen tuctová, obézní blondýnka, s modrýma, pomněnkovýma očima. A Vilda? To je obyčejný muž, s vlasy zrzavými jako liška od Rudolfa Těsnohlídka.
Šikmé oči šesti Japonců, neustále šilhali k našemu stolu a stále si mezi sebou něco cvrlikali. Když jsme platili, zaplatili horem pádem také.
Po vynikající kávě se vydáváme do opěvovaného Schönbrunnu, abychom před tou nádherou zvěčnili své maličkosti a měli co ukazovat a vyprávět závistivým sousedům.
Švitořící Japončíci, s přirostlímy fotoaparáty k rukám, za námi.
Fotili kde co, i pohozený vajgl u písčité pěšinky. Zde věc vskutku nevídaná. Měla jsem chuť poradit jim, ať si zajedou do Prahy, kde je to věc vídaná na každém kroku a není na ní nic k focení, snad jen k blití.
„Umíš japonsky Vildo?“ zeptala jsem se miláčka s kapičkou potu na nose.
„Neumím ani pořádně česky,“ odfrknul Vilda a namířil objektiv fotoaparátu k nějaké historické věci u cesty. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Ozvalo se za námi.
„Doufám, že v tom Šenbrůnu bude chládek,“ vzdychla jsem a otřela si potem orosená prsa papírovým kapesníčkem.
„COŽE!“ vyděsil se Vilda, „ty chceš jít dovnitř?“ A kapička spadla na Vildovo vyklenuté bříško a udělala na tričku roztomilý flíček.
Vida – historická lavička, která stála za vyfocení. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Ozvalo se za námi.
„Ale Vildo, když už jsme sem vážili takovou cestu. Kdy se zase naskytne příležitost se sem podívat,“ řekla jsem smutně.
„Sím tě, takovejch míst na světě je,“ odpověděl Vilda a namířil objektiv k již blížícímu se zámku. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Ozvalo se za námi.
„Ty Vildo, ti Japonci fotí to co ty,“ sdělila jsem svému zrzkovi potichu.
„Blbost. Fotí co vidí, tak jako já,“ nevzrušeně a normálně nahlas řekl Vilda a vyfotil nějakou sochu u cesty. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Ozvalo se za námi.
„Ne,“ nenechala jsem se odbýt, „fotí jen to, co fotíš ty! Schválně, vyfoť tady ten odpadkový koš.“
„No, jak myslíš,“ vzdychl Vilda a namířil čočku na odpadkáč. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Ozvalo se za námi.
„Ha, slyšels?“ zeptala jsem se vítězoslavně.
„Hm,“ sdělil mi miláček a vyfotil zelený trávník. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Ozvalo se za námi.
Objevil se pomalu jedoucí kočár tažený dvěma hnědými koníky, Vilda se rozkročil a zvěčnil je pro závistivé sousedy. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak.
Nenápadně jsem se otočila. Japonci muži byli rozkročeni a o sto šest fotili hnědé koníky. Japonci ženy držely stoj spatný a fotily totéž.
Vilda zamířil na záhony žlutých tulipánů. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak.
Náhle se Vilda složil k zemi a lehl si na břicho, na zelený pažit. Rozhodl se vyfotit si palác přes závoj těch tulipánů. To budou sousedi pukat zavistí. Cvak.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Ozvalo se a šest Japonců leželo na břiše a fotili jako o život letní sídlo rakouských císařů Schönbrunn.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 26.03.2015, 22:41:06 Odpovědět 
   Nevím, jak jsem na to přišla, ale auta tam nakonec nemáš.

Ale - správně je: přirostlými fotoaparáty.

Ta věta s očima je celá špatně postavená, protože v souvětí zatím máš podmět oči a potom přejdeš na podmět Japonci, ale když na to vyloženě po gramatické stránce, není to správně. Když jdeš po obsahu, tak to tam objevíš.

Doufám, že teď je to jasnější:) Psaní zdar.
 Svetla 23.03.2015, 20:05:51 Odpovědět 
   Oči se nepotkaly s přísudkem, jakože shoda se tam nekonala. V podstatě to hlavní už napsali jiní, myslím, že ještě někde byla auta, ale pak tam byl také přísudek bez shody.
 ze dne 26.03.2015, 22:06:35  
   Vanessa Kuzníková: Svetlo, když ti popravdě napíšu, že absolutně nevím o čem píšeš budeš mi věřit?
Jen teda chápu - že TY oči nepotkaly...
Mě asi brzo s té češtiny jebne...
 Svetla 22.03.2015, 21:35:29 Odpovědět 
   Pointu jsem tedy neodhalila, jsem poněkud natvrdlá. Líbilo se mi to, ale těch chyb - mraky.

Naopak - s tím jezděním důchodců, nezdá se mi to nějak neurvalé nebo tak. Spíš chápu pocity vypravěčky, neboť mám stejné. Mají si vybírat akce pro důchodce, kde je tempo pomalejší a pro ně vhodnější, no ne?
 ze dne 23.03.2015, 18:48:06  
   Vanessa Kuzníková: Děkuji za návštěvu a komentář Svetlo, a jaký tam mám chyby, hlavně mě zajímají hrubky...
 phaint 11.03.2015, 17:13:32 Odpovědět 
   No, nadpis - chyba, první věta - dvě chyby, to už mi bliká v hlavě výstražné světýlko. Dalších chyb je taky dost.

Mně se ta povídky rozpadla na dvě části. První mi přijde totálně mimo, vlastně jen shluk remců na otravné důchodce, kteří neumí pochopit, že má někdo "vítr ve vlasech". Věta "co jezděj, když nemůžou na nohy" mi přijde nejenomže nevtipná, ale skoro hrubá. Bohužel, čas nás zpomalí všechny, i my jednou budem brblat na ledovou klimatizaci nebo na opozdilce. I my budeme zdržovat ty mladší, abychom viděli něco, co jsme celý život vidět nesměli, ale ještě chceme stihnout, než přijde konečná. Takže opatrně s těmi posměšky.

Od okamžiku, kdy se dvojice trhne a jde fotit, to má aspoň zajímavý nápad. Obrat Japonci muži, Japonci ženy mi přišel osvěžující. Kdyby byla pointa líp propracovaná, stálo by to za samostatnou povídku.
PS - nejsem v důchodu :))
 ze dne 14.03.2015, 22:15:51  
   Vanessa Kuzníková: Jsem prostě nepozorná a na to já dojíždím, chyba na chybu.
No, někomu vadí když si děláme srandu z důchodců a mě třeba vadí, když si někdo dělá srandu z tlustejch, protože já jsem tlustá.
Proč všechno lidi berete tak vážně... Já mám starý lidi ráda a našemu dědovi se má povídka líbila...
Jinak děkuji za komentář a někdy to holt nevyjde, a jakže se to říká? I mistr tesař se někdy sekne...
Ať žijí Japonci.
 Jenny 11.03.2015, 15:05:17 Odpovědět 
   takže chybky zmínil čuk, za sebe jen dodám, co mi nesedělo, takže -
jsme se s Vildou trhli a vtrhli do nejbližší restaurace
- to trhli a vtrhli
a potom v závěru Japonci muži, Japonci ženy, to působí trochu divně, napsala prostě Japonci a Japonky
takhle Japonci působí trochu obojetně, asi to mi vadí
jinak to co zmiňoval čuk, s čekáním na důchodce, ono to je možný brát i obráceně, čekání na opozdilce, to mi v textu nevadilo, prostě dvě skupiny lidí na zájezdu

příběh se mi líbil, je úsměvný, s pěknou pointou
 ze dne 14.03.2015, 22:18:48  
   Vanessa Kuzníková: Když mě se právě ty Japonky nějak nepozdávaly, připadalo mi to takové nezáživné ;-)
Děkuji za komentář.
 Vanessa Kuzníková 10.03.2015, 21:18:02 Odpovědět 
   děkuji za komentář i za tu dvojku, jsem teprve tedka zjistila, že tam mám další chybky... jé to nemáš být až tak vztahovačný, já babči a dědoušky miluju, se tedka o jednoho neurotika starám ;-) a to v vleže mi asi upinklo jako u té pohádky...
 čuk 10.03.2015, 8:03:52 Odpovědět 
   Rozverná reportáž z cesty do Vídněm s rýpanci na důchodce a Japonce. Psáno expresivním a euforickým stylem, plodícím tu a tam vtípky a tak trochu příliš svrchu zaměřený pohled.
Důchodců je tam příliš a opakovaně, a jelikož jsem důchodce o dvou holích, který se na zájezd neodváží, znám, jak a proč myslí a jak se chovají. Přitom by potřebovali alespoň ždibíček empatie.
Proto a taky kvůli chybám nemohu dát jedničku.
PS: správněji mý být psáno vleže, oči šilhali?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Úder
Michal H
Iluze schyzofre...
klasiki
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

PRIEPASŤ
Devona
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr