obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kapitola XVIII. - Královnin most ::

 autor Ondřej Žižka publikováno: 05.11.2015, 18:05  
Za svatým Jakubem a na Konec světa, Kniha druhá - Camino Francés
 

      Byl horký den, slunce pálilo a vysušovalo všechno živé na prach. Po cestě vzhůru do pohoří Sierra del Perdón kráčel poutník. Byl na pokraji smrti žízní a jeho oči marně hledaly jakýkoli náznak vody. Přesto nezastavoval a pomalu se ploužil dál. Když už nemohl udělat ani krok, poklekl, a pohlédl před sebe. Před ním stál sám ďábel.
      „Když se vzdáš své víry,“ pravil, „ukážu ti pramen a ty budeš moci pít, co hrdlo ráčí.“
      Poutník se těžce zvedl a řekl, že žádné pokušení, ani v té poslední hodince, jeho víru nezlomí. Ďábel zmizel a místo něho se objevil Svatý Jakub. Pozvedl mušli a dal z ní poutníkovi napít pramenité vody. Pak ho dovedl za záhyb cesty a ukázal mu její pramen.





      Ten pramen je tam dodnes. Jen pár metrů za ním je plácek se sousoším železných soch poutníků, Alto de Santa María de Erreniega. Plošina leží v polovině cesty mezi Pamplonou a městem Punte la Reina, a na obě města je odsud vidět.
      Po odpočinku a svačině jsme se rozhodli vyrazit dál. Pěšina klesala prudce dolů a chůze značně zpomalila. Všiml jsem si, že Cris, jdoucí přede mnou, kulhá na jednu nohu a tak jsem sundal ze strany batohu starou hůl, a podal jí ji. Byla mi za to vděčná, při prudkých sestupech jí občas bolívalo koleno a já byl rád, že jsem pro hůl našel alespoň na chvíli uplatnění.
      Cesta sešplhala z kopce a pak se pustila do prašných polí k vesnici Uterga. Šlo se nám dobře, nebylo vedro a vítr příjemně foukal ve směru chůze. Vsí jsme prošli vcelku svižně, zastavil jsem se jen na chvíli, abych zkusil dveře místního krásného kostela. Bohužel byly zavřené.
      V další vesnici jménem Muruzábal jsme se rozložili k obědu na příjemném pažitu před kostelíkem. Občas kolem nás někdo prošel, ale jinak tu bylo ticho a klid. Byl to příjemný pocit, přesto, že jsem nikam nepospíchal a užíval si společnosti lidí kole sebe, pořád jsem se posouval dál. Po malých krůčcích, ale přece.
      Problém Cesty, jako takové, je, že člověk, který na ní jde, ví, že po ní zrovna jde. Jednodušeji řečeno, soustředí se na to, že právě kráčí po bájné a zázraky opředené pouti. Pouti, kde člověk čerpá sílu a inspiraci a symbolika zde prýští z každé zlomené větve či odřeného kamene. Neříkám, že tu není možnost se něčemu přiučit a leccos si uvědomit, ale nesmíte mít oči až příliš otevřené. Krásně byla tato problematika načrtnuta i ve filmu The Way - občas jsou prostě rvoucí se psi jen rvoucí se psi. Snažit se svádět význam na trasu, kudy Cesta prochází, je také mylné, i když některá místa svou mystiku a sílu nepochybně mají. Vždyť zrovna Camino Francés je toho příkladem, jen zlomek vede po původních stezkách a nynější tvář je výtvorem staletých politických a obchodních tlaků. To ale neznamená, že by jeho síla upadala. Kde je tedy duch Cesty?
      Na tuhle otázku jsem hledal odpověď nejednou a není jednoduchá. Myslím, že každý specializovaný odborník by si tu našel svůj úhel pohledu, od sociologa po astronoma. Pravda je někde mezi tím. Rozhodl jsem se po celou Cestu všechny své poznatky sumírovat do jednoduchých pravidel, která bych pak mohl aplikovat do života a brát si z nich později příklad. Jednu věc jsem ale pochopil hned na začátku- není důležité, po které Cestě jdete, ale s kým jdete. Není podstatné, kolik kilometrů zvládnete za den, kolik kopců pokoříte, protože největší inspirace je v lidech kolem vás, v jejich příbězích a osudech.

      Město Puente la Reina bylo jedno z mých, dalo by se říct, osudových měst, i když popravdě, které nebylo. Když jsme dorazili k ubytovně, měli jsme v nohách jen 25 kilometrů a já se rozhodl zůstat, protože jsem věděl, že to je poslední den, kdy mohu potkat Gerdu a Patricka, ti totiž další den odjížděli domů. Sice jsem viděl možnost, že ostatní z pětky budou chtít pokračovat, ale vsadil jsem na únavu po včerejší noci a také posunutý čas, kvůli kterému se stmívalo dříve. Nakonec jsem se nemýlil a všichni tam na noc zůstali.
Albergue byla dlouhá patrová budova s několika pokoji plných paland propojených dlouhou chodbou. Ta ústila do nádherné zarostlé zahrady za domem. Kuchyně a jídelna byly prostorné, na boku svítilo několik jídelních automatů.
      Uvařil jsem si hrnek z posledních zbytků české kávy a vzal si ho na zahradu. Stejný nápad měli i ostatní z pětky a tak jsme se sešli u jednoho stolu. Kolem prošel postarší hospitaléro s miskou v ruce a začal trhat z nejbližšího fíkovníku plody. Myslel jsem, že je to jeden z těch nerudných úředníků, protože se netvářil zrovna přívětivě, když jsem se ubytovával. Jak moc jsem se mýlil, mi došlo, až když se vracel od stromu. S úsměvem nám podal plnou misku a nabídl, ať ochutnáme. Vzal jsem fík a vložil ho do úst. Pak se mi do očí vhrnuly slzy.
      Jedl jsem fíky během těch třiceti dní nesčetněkrát, nikdy však nechutnaly tak, jako v ten moment. Bylo to střetnutí dokonalé chvíle a chuti. Nedokázal jsem ani tenkrát vystihnout sílu toho, co jsem prožíval a nedokážu to pořádně ani dnes. Ostatní se mi začali smát, protože jsem se své pocity ani nesnažil zakrývat. Bylo toho na mě tolik, že by se mi to ani nepodařilo. Po chvíli jsem se ale začal smát taky a kuckajíc, si utíral oči. Od té chvíle jsme tomuto stavu začali říkat Fíkový moment a v následujících dnech i ostatní pochopili, jak jsem se přitom cítil.
      Když bylo kafe dopito, ostatní se rozutekli a já se rozhodl donést si zevnitř deník a pokračovat v psaní. S sebou jsem vzal také jehlu a dezinfekci, trápila mě totiž tříska v chodidle a uvnitř nebyl dostatek světla. Bylo pro mě docela záhadou, jak se tam dostala a navíc tak hluboko. Sedl jsem si tedy na lavici a urputně, ale marně se jí pokoušel dostat ven. Když už jsem to vzdával, otevřely se dveře a ven vyšla Cris s hromadou mokrého prádla v náručí. Když procházela kolem mne, zastavila se a nabídla mi pomoc.
      Podal jsem jí jehlu a v ten moment se otevřely dveře podruhé a ven vylezl Nelson.
       „Cris, už vyrážíme, jdeš s námi?“ zeptal se.
      „Ne, běžte beze mne, já vás pak někde najdu,“ odpověděla a sklonila se nad třískou. Její odpověď mě potěšila. Zručně pak třísku dostala ven a než vyrazila do města, zůstala a chvíli mi dělala společnost.
      Dopsal jsem deník, zrovna když se stmívalo. Ani jsem si nevšiml starce, který vylezl ven a četl knihu Vlajky našich otců u stolu stranou. Zvedl hlavu a já neodolal a zašel ho pozdravit. Hlas měl jako rozený vypravěč, jen se mu stářím třásl. Když mi podal ruku, doslova jsem cítil sílu jeho aury, jako bych dostal ránu výbojem energie. Bylo mu 82 let a se svou manželkou se rozhodli vyrazit naposledy na pouť, dokud mohou chodit. Žili v Norsku, ale na angličtině to nebylo poznat, mluvil pomalu a klidně jako rodilý Američan. Dostal jsem od něho požehnání pro další dny. On se, stejně jako Irové, nazítří vracel domů na sever.
      Vydal jsem se na prohlídku města, které už bylo skoro ponořené do tmy. Hned z kraje jsem navštívil vedlejší kostelík s originálním křížem ve tvaru Y a rovnou poděkoval za kroky. Pak jsem procházel rušnými ulicemi, sledoval zábavu místních a zdravil známé poutníky. Občas jsem se zdržel na kus řeči, ale pak jsem zas pokračoval k cíli procházky – Královnině mostu. Nejznámější a nejstarší most na Caminu nechala postavit kvůli stoupajícímu přílivu poutníků už v 11. století manželka krále Sancha III. Podle toho šestiobloukového skvostu, klenoucího se přes řeku Argu, pak dostalo název i celé město.
      Při návratu zpět jsem narazil na Iry jdoucí do blízké restaurace na večeři. Už mi z toho dlouhého dne kručelo v břiše a tak jsem neodmítl pozvání a přidal se k nim. Gerda byla jako vždy veselá, ale už jsem jí znal a cítil jsem, že jen stěží zakrývá smutek. Byly to její poslední hodiny na Cestě, chtěla pak s Patem objet přátele po Evropě, pobýt doma a vrátit se na Camino v létě příštího roku. Až v létě.
      Po večeři jsme se vydali na ubytovnu a potkali tam i Tamaru a Poda, jak jsem říkal Padraigovi a mnoho dalších, včetně pětky. Nacpal jsem si fajfku a vylezl s Jackem a Nelsonem na stráň vedle ubytovny, byl odsud hezký výhled na městské kostely. Jejich osvětlené ochozy plály jako pochodně a dodávaly ulicím pod nimi ještě mystičtější výraz. Unavení, v pozitivním opojení, jsme jen tak koukali do dálky. Jack vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Řekl jsem mu, že by se k jeho klidné povaze hodila spíš fajfka a vyprávěl mu o přípravě a čištění. Když dokouřil, podal mi téměř plnou krabičku cigaret a prohlásil, že s tím končí. Mám ji prý někomu dát po cestě, že on už na ně nemá chuť.
      V ubytovně jsme pak seděli dlouho do noci a užívali si poslední večer ve společnosti Irů. Gerda už ani nepředstírala, jak moc se jí nechce odjíždět a každý z nás cítil, že na tom za pár dní nebude lépe. S pětkou jsme chtěli vyrážet brzy ráno, abychom se konečně trochu hnuli, jak říkala Cris. Loučil jsem se tedy už večer a Gerda se neubránila slzám. Kladla mi na srdce, že si musím zapamatovat všechno, co se na Cestě naučím, a že se mám držet pětky, že jsou to skvělí lidé.
      Uléhal jsem do postele s pocitem smutku. Sám jsem se musel divit, jak mi někdo, koho znám jen pár dní, mohl tak moc přirůst k srdci.



      V noci jsem se probudil a zjistil, že se dusím. Krk jsem měl nateklý a v puse úplné sucho. V místnosti nebyl žádný vzduch, ale evidentně to vadilo jen mě. Otevřel jsem tedy alespoň dveře do koupelny, aby bylo kde ho brát a šel se do kuchyně napít. Nemohl jsem ani polykat, jen jsem sípal a kašlal.
      Na pár hodin jsem sice znovu usnul, ale ráno jsem se probudil v ještě horším stavu. Měl jsem horečku a propotil jsem prostěradlo i peřinu. Celé tělo mě bolelo a žaludek mi uvnitř dělal kotrmelce. Poprosil jsem Cris o kafe, předchozího dne totiž koupila pytel pro celou partu a to kafe mě pak postavilo na nohy. Hned, jak jsem na záda hodil batoh a vzal do ruky hůl, bylo mi líp. Přesto jsem šel ztěžka a zaostával za ostatními.
      Ve vesnici Maňeru jsme našli obchod a doplnili zásoby. Nikdo z nás předtím nesnídal, buď neměl co, nebo si chtěl raději dát čerstvé. Našli jsme si hezké místo u kostela a chvíli se vyhřívali na vycházejícím slunci, ale hned jak poslední z nás dojedl, vyrazili jsme z vesnice ven do polí.
       Šli jsme svižně a na chvíli se zastavili až ve tři kilometry vzdáleném Cirauqui. Kamenná vesnice stála na malé homoli uprostřed planin a byla tak vidět už z dálky. Když jsme změtí úzkých uliček vyfuněli úplně nahoru, čekalo nás v dlouhém arkádovém průchodu razítko do Credencialu, další cenný přírůstek do sbírky. Z vrcholku se pak scházelo zas příkře dolů, po původní římské cestě do údolí, k polorozbitému kamennému mostu, který Římany ještě pamatoval.
      Doslova jsem cítil, jak mě každý krok vysiluje, ale snažil jsem se nedávat to na sobě znát a moc se necourat. Nechtěl jsem si přiznat, jak na tom jsem. Cítil jsem v Cris napětí z toho, že jsme poslední dny chodili tak málo, ráno se vyjádřila důrazně, že dnes ji nikdo dřív než po pětatřiceti kilometrech nezastaví. Byl jsem s tím smířený a už večer předtím jsem jí řekl to, co mi tenkrát pověděla Gerda, že jak bude cítit, že musí jít dál, má jít dál.
       Ve vesnici Lorca jsme se usadili na dětském hřišti a chvíli odpočívali. Shodil jsem ze zad pro mě dnes dvakrát tak těžký batoh a opřel se o něj zády. V mžiku jsem usnul a vzbudil mě až Jack, když jsme se zvedali na další část. Nespal jsem víc než čtvrt hodiny, ale bylo to dost, abych trochu doplnil síly.
      Za necelé dvě hodiny jsme dorazili do Estelly, města velkého asi jako Český Krumlov. Bylo teprve pár minut po poledni. Snažil jsem se směrem do centra koupit nějaký pohled pro rodiče a prohlédl jich desítky, ale to město snad mělo nejhorší fotografy na světě. Nakonec jsem po delším váhání jeden vybral, ale na dolní straně byla vidět ruka umělce. Při čekání na ostatní, kteří šli do samoobsluhy nakoupit věci na společnou večeři, jsem ho popsal, patřičně oznámkoval a hodil do schránky. Ten pohled nikdy nedošel, vlastně jsem za to byl docela rád.
       K obědu jsme se uvelebili na trávníku uprostřed jednoho z městských parků. Sice to bylo v úplném centru, ale hluk města tlumily okolní stromy dostatečně na to, aby tu byl klid. Obloha byla skoro bez mraků, slunce příjemně hřálo a já cítil, že už je můj žaludek v klidu, a že se budu moci najíst.

      Po jídle jsem se ještě na chvíli rozvalil a chtěl si užít toho, že chvíli nemusím nikam chodit. Cris měla ale jiný názor. Bála se, že večer nebudeme mít kam složit hlavu, a že všechny ubytovny už budou plné. Nechtěl jsem se s ní hádat, byla napnutá jak luk a potřebovala cítit, že se dnes neflákala. Když jsem se zvedal ze země, cítil jsem, že můžu jít dál, a že mám dost sil a tak jsem neprotestoval. Ani za nic jsem nechtěl zůstávat sám ve městě, opouštět pětku a hlavně jsem si nechtěl přiznat, že nemám na to pokračovat dál.
       Někde tam uvnitř sebe jsem ale věděl, že se věci jen tak sami od sebe nezlepší. Že budu muset opustit Jacka, Nelsona, Tasse i Cris a nechat je jít dál beze mne. A ať jsem s tím bojoval sebevíc, ten okamžik se blížil.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.11.2015, 18:04:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Dalčí část čtivého textu i pouti je za námi, nezbývá než se těšit na pokračování. Přečetl jsem si i předchozí části, které publikovala Ekyelka, abych byl v obraze, Tvé vyprávění má stále své kouzlo a cesta zdaleka nekončí...
 ze dne 05.11.2015, 18:07:40  
   Šíma: P.S. Za šotka ve svém komentáří se omlouvám! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
Epitaph.
Your Conscience
Zřeknutí
Talisa
Leknínová koupe...
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr