obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: XVIII. Turistická romantika ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Univerzitní a kolejní kronika
 autor Quenťoš publikováno: 13.03.2015, 19:40  
 

Není nic horšího pro hrdého svobodného občana než být pokořen a podroben.
Tož užívám jeden z posledních večerů na koleji… sedím u stolu a jsem podroben.
Od buchty.
Jo. Ještě párkrát si tady na tomhle slavným pokoji zadrobím, než mu dám sbohem. Ještě pár podělanejch zkoušek a pak konečně trochu voraz, říkám si.
Jenže to jsem ještě neměl nejmenšího šajna, co mě čeká. I když mám poněkud tušení, že to neproběhne hladce. Tejden před Vánocema totiž taky hladce neproběh a tejden před Velikonocema už vůbec ne – to mě dokonce tehdá, ani jsem se vám nepochlubil, autobus vyhodil v Úpici, jelikož dál už nejel, a poněvadž do Trutnova vodtamtaď, ostatně jako vobvykle, nic nejelo, šlapal jsem z milý Úpice s narvaným horolezeckým báglem plným vědomostí a dvěma taškama v rukou čtrnáct kilometrů (jestli se divíte, proč tolik, řeknu rovnou, že jsem to vzal přes Bohuslavice, což je sice vo dva kiláky delší, ale jednodušší, člověk nezabloudí). Pro takového ostříleného horského turistu to ovšem byla příjemná procházka, kór když jste měli s sebou pořádnou zásobu pití a na uších dobrou muziku. Dodnes živě vzpomínám pokaždý, když si pustím Lari Whiteovou, jak jsem si s ní po cestě nahlas vyzpěvoval.


Pochopitelně vás to nejvíc chytne, když ta písnička zrovna pásne na vaši životní situaci, že ano. A tak mi nedalo než myslet při tom na objekt své milostné touhy… lidi se za mnou vohlíželi a mně to bylo jedno. Moc jich naštěstí pro ně mou cestou nešlo. Jen právě při týhle písničce se jak na potvoru klátili proti mně dva potrhlí puberťáci, mohli bejt o pár let starší než já… podarovali mě několika ironickými zákřeny a šli dál.
Jo a největší hlod samozřejmě byl poslouchat s deseti kilometrama v nohou píseň s názvem Go On.

Ale vraťme se k současné situaci. Jsa tedy krutě podroben od výborné buchty, spřádám v hlavě plány, že bych měl konečně jít do celouniverzitní počítačové učebny umístěné na lékařský fakultě, tedy krátce a populárně „na medinu,“ vypracovat elaborát na nepovinnou zkoušku z jednoho nejmenovanýho odpornýho cizího jazyka.
Tok myšlenek mi přeruší spolubydlící Pavel.
„Tome, nevíš, prosím tě, kolik je hodin? Momentálně se mi nechce hledat hodinky.“
„Tož to mně taky ne,“ zakřením se. Mám je zahrabaný přesně tady v tý hromadě studijních materiálů, ale kdybych je měl vyhrabat, odsoudil bych se tím k následné kompletní reorganizaci těchto materiálů a materiálů rozložených po stole, což v dané chvíli vzhledem k mé časové vytíženosti bylo zcela nemyslitelné. „…ale kouknu se z vokna.“
Vyhlédnu ven: černočerná tma.
„Podle slunce by mělo bejt půl jedenáctý,“ informuju spolehlivě s ironickým zášklebem. Potom mi to nedá: vzpomenu si, že na zavalené hranici mezi mou a Petrovou polovinou stolu by měl bejt budík.
Ukazoval přesně půl jedenácté. Přitom je to pěkně dlouho, pěknejch pár hodin, co jsem ho viděl naposled. Často se mi stávaj tyhle nečekaně přesný odhady – jak později uvidíme, je to tím, že čas u mě ovládá naprosto všechno.
„A vůbec,“ začnu se náhle spěšně strojit, „musim už jít na tu medinu.“
„V kolik se vrátíš?“ ptá se Pavel. Ne že by ho to nějak zajímalo – i když koneckonců není nic příjemného trčet na pokoji sám. Ale spíše se chtěl opět pobavit, neboť věděl, že ať odpovím jakkoli (v jednu, někdy i optimisticky ve dvanáct), vrátím se vždycky ve stejnou dobu, a to ve tři hodiny ráno. Znáte to – když tam dorazíte, vzpomenete si na místě ještě na tisíc jiných věcí, jež by byla výhoda udělat právě teď.
„Ve dvanáct,“ odpovím sebejistě a mizím. Potom mi to ale stejně nedá – nakouknu lišácky zpět do pokoje. „… možná i v jedenáct, když to pude dobře…“
„Prosím tě, dělej,“ popožene mě Pavel nevrle. „Makej, ať to do těch tří stihneš.“

No to mě podéržte, ten mě snad za ten rok poznal líp, než znám já sám sebe. Tipněte si, v kolik jsem přišustil zpátky.
Na vteřinu přesně: ve tři ráno.
Ještě že mě zejtra nic nečeká, mužu si v klidu pospat.

V jednu odpoledne se rozletí dveře. Obávaná křenící se postava v saku a s kufříkem v pracce, když vidí, že mě svým příchodem evidentně vzbudila, propukne v hroznej smích.
„No hlavně se neposer, člověče,“ zavrčím na druhého spolubydlícího Petra, mna si otráveně oči. Na druhou stranu mám opět kliku – kdyby přišel o půl hodiny později, mohlo by se stát, že mi v menze nedaj nic pořádnýho k vobědu.
Rozespale odhrnu peřinu. Ještě si tady pět minut v klidu poležím…
Jenže to by se Petr nesměl zase děsně rozkřenit.
„Co zase jéé…?“ tážu se.
„Ještě se ptej,“ zaskřehotá mi to v odpověď. Pravděpodobně se hřebí tomu, jak se tady rozvaluju v posteli tak, jak mě Pámbu stvořil.
„Si to představ,“ pokračuje, „co to pro mě musí být za probuzení. Ty jsi každé ráno pořádně odkopaný. Takže často první, co vidím, když se ráno probudím, je… tvé nahé pozadí.“

_ _ _


„Jestli hodláš takhle jít na medinu, tak jsi blázen,“ komentuje Pavel moje momentální oblečení. „Být tebou, tak si vezmu kraťasy.“
„Jak to? To je tam takový vedro? I teď, tak pozdě v noci?“
„To víš… Brno je trochu jižněji než ten váš Turnov… nebo Trutnov…“
Zabít!!!“ zahřmím. Dodnes, celých devět a půl měsíce si iluze, že by Pavel mohl být jedním z mála lidí v republice, kteří si to nepletou.
„No jo, no, tak sorry,“ zašklebí se Pavel. „Když vono to je podobný… a je to blízko sebe…“
Hlavně že po Brně všude visej plakáty s celorepublikově proslulým trutnovským open air festivalem. Mimoto donedávna náš kožešnickej a textilní průmysl… a hlavně pivo, jedno z nejstarších v ČR. Jenže ani o tom nemaj Moraváci ani Slezáci ani potuchy, jak se brzo přesvědčíme.
Vrátím se z mediny a po sprše zahučím s radostí konečně do postele.

_ _ _


Když se ráno probudím, oba dva spolubydlící ještě stále straší na pokoji – čemuž se v průběhu zkouškového období nelze v podstatě ani divit. A tak opět první, co vidím, je, jak se Petr zašklebí mým přes noc se rozčepýřivším vlasům.
Tentokrát však je mi všechno jedno.
„Lidi?“ zvolám na oba vítězně. „Mam postupku!“
„Blahopřeji,“ zahučí to uznale od notebooku. Teda, když už tohle řekne i Petr, tak to už je co říct. „Za kolik? Za E?“
„Jo, za E,“ potvrzuju. Tak to jsem rád – jestli už je druhým páťákem, kterej mně potvrzuje, že postupky se za nic jinýho než za E nedělaj, asi na tom něco bude. Koneckonců je asi samo o sobě umění udělat ju napoprvý, jak se to teď podařilo mně.
„A co že ses to dozvěděl tak pozdě v noci?“ diví se.
„Asi to vopravovali do umření,“ domnívám se. „Konkrétně mně známku zapsali v jednu hodinu a vosum minut ráno.“
„Ta vaše filda vážně není normální,“ zařehtá se Petr. Poprvé to utrousil tehdá, když jsem mu líčil náš zápočtový systém…

_ _ _


V neděli jsem přijel odbýt si poslední dvě zkoušky. Myslel jsem si bláhově, že je hned zejtra a pozejtří zpytlíkuju a pojedu domů.
Jenže to jsem se splet.
Nejdřív mi zatopila fonetička. Šel jsem na ni (…bohužel beze zbraně…) se spolužačkou Klárkou, která měla stejnej termín, jak na popravu. Vono neni žádnej kumšt něco zažblebtat anglicky, to ani trochu, vždyť my v našem voboru koneckonců nic jinýho neděláme. Ale když u toho máte zároveň dávat bacha na spodoby, přízvuk, intonaci a spoustu dalších vyloženě hnusnejch věcí, tak vám zrovna moc bezstarostně není. Shod jsem se se spolutrpícíma, že něco jim pěknýho anglicky říct, to je v pohodě. Jenže bez vědomí, že vás potom na nože rozeberou a popasou se na vás, jakou jste tam měli spoustu fonetickejch chyb, protože když vo něčem nenuceně kecáte, nasekáte je tam, ani nevíte jak.
Jak jsem říkal - samozřejmě byli jsme oba rádi, že nás vůbec nechala prolízt.
Šel jsem to zapít k sousedoj na pokoj – slíbil jsem mu, že mu přivezu Krakonoše. Protože jako další Slezan vo něm samozřejmě v životě neslyšel. U nich se nechlastá než Radegast.
„Krakonoš?“ pracně vzpomínal. „To je nějakej horskej duch, ne? Podobně jako náš Radegast.“
„Jo,“ reaguju. „Jenže podobně jako váš Radegast je to taky pivo.“
„Cože?“ Nechtěl věřit vlastním uším. „Hele,“ zavolá na spolubydlícího, „teď jsem se, ty vole, dozvěděl, že existuje pivo Krakonoš!“
„Tak vy ho, barbaři, neznáte?“ divím se. „Jedno z nejstarších a nejhořčích českejch piv!“
Ti pošuci se vzápětí začnou hrozně řehtat. Okamžitě mi došlo proč, a stvrdili mi to svojí reakcí.
„Tak proč ho pijete?“
„Nejhořčích, povidám, a ne nejhorších!“
„… jo tak… tak to jsem teda zvědav. Podle mě je nejhořčí Radegast.“
„Tak to ani náhodou,“ nedám se. „Nejhořčí je Krakonoš. Však uvidíte. A vůbec – vy ste vodněkaď ze Slezska, ne?“
Vám čtenářům už jsem to avizoval, ale teprve v tomhle okamžiku jsem to ve skutečnosti poznal.
„Jak to víš?“ užasli.
„Protože máte uplně úchylnej přízvuk!“ vybafnu, co už mám pár minut na jazyku.
„Ty vole, ty máš fonetiku, ne?“ zašklebili se.
„Ani mi to nepřipomínej. Právě mam její písemnou část za sebou – napodruhý, ale přece.“

Tož jsem teď měl za sebou i její ústní část… přivez jsem jim vochutnat toho slíbenýho Krakonoše. Předtim jsem se ale zúčastnil ve zdejším městským divadle Přeletu nad kukaččím hnízdem, kterej mně minule vtipně vyprodali, pročež jsem si to pak přihasil už s křížkem po funuse, a Osudů dobrého vojáka Švejka.
Po divadle mastím ještě na medinu – a co nevidím. Všude kolem lidi s českejma vlaječkama. Co se, pro Boha, zase děje?


Přiřítim se na kolej.
„Prosim tě,“ vybafnu na Pavla, „mužeš mně vysvětlit, co se děje? Na medině ani po cestě nebylo kam plivnout pro samou českou vlaječku!“
Pavel na mě vyvalil voči takovým způsobem, že jsem se radši šteloval do pozice tenisty, abych mu je v nejhorším případě pořádným backhandem odpálil zpátky.
„…tak to je teda na mě moc,“ vysouká ze sebe, když se zmůže na slovo. „Že tě sport nezajímá, to jsem si zvyknul. Oukej. Ale nevědět, že jsme porazili Francii ve fotbale… nevědět, že jsme se dostali do semifinále a naším posledním soupeřem před finálem je nějaké Řecko…“
„No jo, no… vono mě to fakt nebere.“
A mně bylo hned divný, že i Petr, s těmi svými třemi školami najednou, sedí u televize.
„A vůbec – co že jsi tak vyfešákovaný?“ změní Pavel raději téma rozhovoru.
„Rovnou z nádraží jsem jel do divadla,“ povidám na to. „Jsem se docela divil, že tě tam nevidim taky. Tys nebyl na Přeletu nad kukaččím hnízdem, barbare?"
„Ne,“ odvětí pobouřeně. „Já jsem byl na fotbale. BARBARE!!!“

Narazim si sluchátka a ponořim se do knížky. Ale jelikož s sebou nenosím jinou než naprosto skvělou muziku, zanedlouho mě strhne tak, že si začnu jako obvykle, ovšem nepřestávaje u toho číst, sice šeptem, ale stejně vášnivě vyzpěvovat.
Petr vykoukne od notebooku.
„Tebe by měl někdo zachytit na kameru a poslat do soutěže Neváhej a toč,“ zakření se.

_ _ _


Vyložim náklad do ledničky. Musím uznat, že aspoň to pivo mi tady za celej rok kupodivu nikdo nevypíjel. Teď jsem teda přivez sousedům tu slíbenou ochutnávku. Příjemně jsme u nich na pokoji poseděli.
„Vždyť to není hořký ani trochu,“ vynes triumf soused, mysle si, že nebude muset měnit své zakořeněné pomýlené dogma o prvenství Radegastu v hořkosti.
„Ale je,“ nenechám se zmýlit. „Však chvíli počkej.“
„Jo ahá…“ užasne, „tak to jsem ještě nezažil. Von ten váš Krakonoš je fakt hořkej, ale ta hořkost přijde až po tom, co polkneš.“
„Přesně tak,“ potvrzuju jeho správnou domněnku.
Soused si se zájmem prohlíží etiketu.
„Krakonoš, ty vole,“ kroutí pobaveně hlavou. Jako by říkal „něco takovýho jsem v životě neslyšel“.
A od souseda – hádejte kam?
Samozřejmě na medinu. Ale tentokrát jenom na chvilku.
„Tak v kolik dnes přijdeš?“ kření se Pavel. „Zase ve tři?“
„Ále, prdlajs,“ opětuju zákřen, „Za půl hodiny jsem tady.“
„Tož to je odvážné tvrzení,“ zašklebí se jízlivě. „To si počkám.“
Tentokrát však slovo dodržím. Kdybych věděl, že se to může protáhnout, nebyl bych seděl se sousedem u píva, že jo.
„Hmmmm…“ zamručí to od Pavla uznale, „… jen pět minut zpoždění!“
„No však,“ mám okamžitě pravdivou výmluvu. „Já bych bejval přišel vo deset minut dřív… ale moh jsem voči nechat na jedný děsně krásný Ázerbajdžánce, co seděla u vedlejšího kompjútru.“
„No jo… ty pořád jenom ty ženské,“ šklebí se Petr. „Je zvláštní, že na tu francouzštinářku Pečinkovou, co o ní pořád tak básníš, jsem ještě nenarazil…“
„To je zvláštní,“ podivím se a začnu balit hygienický nepotřeby. „Když si vemem, jak dlouho už na FSS strašíš.“
„Docela by mě zajímalo, jestli je to manželka toho našeho profesora Pečinky…“
„Jó, to já nevim.“
„Ale asi ne, protože Pečinka už je přece jenom postarší. Ono koneckonců Pečinka je na Moravě poměrně běžné příjmení…“
„To se ani nedivim,“ odtuším. „Vy Moraváci totiž nic jinýho neděláte, než furt jenom žerete a hodujete… teď mě ale nechte. Potřebuju bejt za sedm minut vysprchovanej.“
Tak nevím, co je tomu jinak děsně suchopárnýmu Petroj najednou tak k smíchu, že se tady najednou tak chláme.
„Proč, proboha, zrovna za sedm minut?“ zajímá se Pavel.
„Protože je za sedum minut jedna. V jednu potřebuju zahučet do postele, abych měl sedum hodin spánku a moh vstát v osum, abych měl tři hodiny na to, zmátožit se před zkouškou, kterou mam v jedenáct,“ vysypu ze sebe bez zaváhání.
Pavel vykulí bulvy.
„Tak tomu teda říkám harmonogram,“ vydechne.
Zapadnou za mnou dveře. Pavel se zakření a zmáčkne stopky.

„Dvě a čtvrt minuty zpoždění,“ hlásí vítězně.
Ale mně je všechno jedno. Zapadám do postele, aniž bych věděl, že jdu absolvovat jednu z posledních dvou klidných nocí, po nichž budu tenhle slavnej vynález, totiž postel, pěkně dlouho postrádat.

_ _ _


Tak teď ještě ta slavná zkouška z jednoho vodpornýho cizího jazyka.
„Tomáši,“ změřila si mě vočima postarší, ale přesto čerstvě vdaná fidra, „vy jste byl u mě vždycky výborný žák. Ale to, co jste tady předvedl… Tomáši, chcete za D?“
„Rozhodně ne,“ potvrzuju její domněnku. Taková šance si vylepšit průměr!
„Myslela jsem si to,“ řekla, vracejíc mi elaborát. „Takže to předěláte. Nebo vlastně ani ne, nechte to být, je to dobré. Ale prodloužíte mi to… tohle mi zpracujete,“ ukázala mi článek – ani se neptejte o čem, ale rozhodně k uzoufání nezajímavej. „Kopii byste ostatně měl mít.“
„Teoreticky jo,“ zakřením se rozpačitě. „Jenže…“
„Ztratil jste ho, viďte?“ Za ten rok mě stačila dokonale poznat. „Tak víte co, já vám ho půjčím. Ale… vrátit! Jenže teď jde o to kdy… já tady věčně nejsem… zvládnete to do pozítří?“
„Jasně.“

Teda ale že nad nad tim budu sedět celou noc, to jsem si vážně nemyslel. A ještě ke všemu tohle – aby toho nebylo málo: znáte skupinu Dire Straits? Ale určitě – maj přece za frontmana toho proslulýho nadanýho písničkáře Marka Knopflera. Název týhle skupiny, vzniklej na základě aktuální finanční situace všech jejích členů, by se dal přeložit jako „Šílená [finanční] tíseň“. A právě v takových dire straits jsem se momentálně nacházel i já – to by člověk neřek, co peněz padne na to posraný kopírování těch slavnejch materiálů na zkoušku.
„Tak vono nejenže se dneska bude makat a nepudem spát,“ zakřením se, „ale asi budem bez voběda a bez večeře.“
„TAK TO TEDA NE!“ ozvalo se okamžitě vodtamtaď zezdola.
„No dobrá, no. Aby ses neposral.“
Žaludek zatracenej. Tož jsem vyhrabal posledních pár chechtáků a šel koupit dvě bagety.
„Tahle bude k vobědu,“ poučuju žaludek, ukazuje na kuřecí, „a tahle k večeři,“ komentuju francouzskou sejrovou.
„TAK TO TEDA NE!“ zahřmělo to zas. „Zadarmo makat nebudu.“
„No dobrá, no,“ podvoluju se nerad a sežeru vobě dvě najednou, jen se za nima zapráší.
Sedim a píšu jak vzteklej bez ustání do pěti do rána. Pak to zabalim – nemyslete si, že bych měl snad čas jít spát. Ale chci se jít na kolej aspoň osprchovat.
Teda, není nic příjemnějšího, když už si nemůžete dovolit jít spát, než si dát pořádnou sprchu. Tož se ve čtvrt na šest přiřítim a hupsnu do ní.
Nás váhy provázej dilemata po celý život – ale tohle je fakt zamyšleníhodný. Když přindete po probděný noci v pět ráno na kolej dát si aspoň tu sprchu, máte si dát večerní, tedy teplou, nebo ranní, studenou…?
To mně teda řekněte.
Na první zamyšlení si člověk řekne, je to přece jasný, potřebuju povzbudit a osvěžit, a ne umrtvit, takže jednoznačně studenou. Jenže já se sebe potřebuju smejt taky tu celodenní (ano, to myslím doslova: čtyřiadvacetihodinovou!) špínu!
Co teď?

Vyřeším to nakonec zlatým kompromisem.
Po půlhodině ráchání a mydlení vypnu teplou vodu.
„Tak tohle byla večerní…“ zakřením se.

… a tohle je ranní!“ zaburácim a chrstnu na sebe z tý hadice takovej proud ledárny, až se sám leknu.
Musím se vám totiž přiznat, že bez tý studený sprchy od jistý doby nejsem ani schopnej vstát – a už vůbec ne zmátožit se po probděný noci. Nechápu a v životě nepochopim ty lidi, co si dávajó po ránu sice taky sprchu, ale dlouhou a teplou. Nevím jak voni, ale já bych potom měl chuť tak akorát zalízt zpátky do pelechu.
Jednou jsem vám takhle zkusil na vedle mě ranní horkou lázní se oblažujícího kolegu chrstnout proud studený vody. Myslel jsem si, bůhvíjaký mi nevysloví dík za to, že jsem ho probudil k životu.
Myslíte, že vyslovil?
Vyslovil cosi úplně jiného: byl jsem jím promptně poslán do píči.

_ _ _


Čtvrtek odpoledne. Mastím si to na kolej. Procházím okolo dvou zelenin, který jsou taky kapitola sama pro sebe – do tý první nechodím než pro jabka, meruňky, broskvičky a podobně, zatímco v tý druhý zelináře pravidelně vytáčim, poněvádž si tam nechodím než pro půl kila cibule tejdně – ale lidi, než já si tu cibuli vyberu! Každá se mi nezdá pro sebemenší flek a von se mi, chudák, vždycky dušuje, jak má nejlepší cibuli široko daleko.
Dojdu na pokoj – ani se nevohřeju: vodtamtaď totiž do kuchyňky, kde zjistím, že vtipně došlo pivo. Přitom už je čtvrtek – ale copak se rybičky k večeři obejdou bez něj? Tak já budu muset kvůli tomu pívu znova ven, kvůli poslednímu dnu před vodjezdem… tomu teda říkám ironie o sudu. Nebo spíš o flašce.
Na pokoji je uklízíno a vytřeno jako nikdy – asi to bude tím, že se chystáme odstěhovat. Jediný, co ještě postrádám, je houbička na nádobí, která do tý doby byla PŘESNĚ TADY ve skříni. Záhada.
„Pavliku, neviděls moji lysohlávku na nádobí?“
„Neviděl, bohužel.“
„Tak to je teda záhada,“ uzavřu to zdrceně. „Měl jsem ji celou dobu ve skříňce v kuchyni. Víš, co to je? To je normálně anihilace v praxi!“
„Hmmm… ale to by tady v tom případě musela někde být antihouba.“
Tak to mě dostal. Na tenhle aspekt anihilace, totiž vznik antihmoty, jsem dočista zapomněl. Svalim se smíchy.
Člověk je celej naměkko z toho, jak je tady vyklizíno a mrtvo. Dohodnem se s Pavlem na finálním, důkladným vysátí a vytření podlahy. Vyneseme stůl před pokoj.
„Prosím tě, vynes zatím ty židle,“ organizuje Pavel, chápaje se překvapivě iniciativně mopu, který jsem zrovna přitáh z vrátnice, „a nějak je na té chodbě šikovně uskladni, tak, aby nezabíraly moc místa a dalo se kolem nich projít.“
Ujmu se toho se zodpovědností a tvořivostí dlouholetýho žáka výtvarný školy. Měli byste ten můj výtvor ze židlí vidět – splňoval naprosto všechny dané podmínky.
Pavel vytře podlahu, vykókne ven a vyvalí voči na můj skvostný objekt.
„… člověče…“ vysouká ze sebe, „… jaks na takovouhle konstrukci přišel??? A to ti ještě nespadla…?“ dotkne se ho. „…teda, to je neuvěřitelné. Nejenom že je naprosto ideální z ekonomického hlediska – naprosto neuvěřitelně pevná a vůbec nezabírá místo – ale ještě ke všemu působí tak uměleckým dojmem! Člověče, tys měl jít na architekta, a ne na anglistu!“ zakření se.

_ _ _


Dám poslední sbohem vrátnejm a zmizim v hlubinách města. Kolejbába se vyptávala, kam ten všechen náklad z koleje hodlám dát (kdybych já sám tušil, co s ním další den nedobrovolně absolvuju…!) – jestli prej pro mě přijedou rodiče (jako tehdy na začátku akademickýho roku, když jsem se stěhoval z Bystrce na kolej… stih jsem je za tu dobu, co tady byli, pěkně odrovnat: když bylo po všem, šli jsme spolu všichni do restaurace na voběd a maminka se strachovala, abych to stih do přednášky. A v kolik mně prej začíná. „Neboj, to stíhám,“ ujišťuju, šmátraje si zběsile po těle, nemoha přijít na to, kam jsem, sakra, dal ten rozvrh.
„No, to je jedno,“ mávnu rukou a dám se do jídla. Vtom mi vypadne z desek neuvěřitelně zmuchlaný žvaneček papíru o rozloze ne víc než jedenácti čtverečných centimetrů. Proč k odhadu volím takhle nešikovnou cifru, ještě ke všemu prvočíslo? To abych vám demonstroval, jaký měl onen žvaneček naprosto nepravidelný tvar…
„Áá… bingo,“ zašklebím se vítězně.
„Co to, proboha, máš?“ vyvalí oba rodiče voči.
„Rozvrh přece,“ odpovím radostně. A táta to nevydrží a svalí se tam, breče smíchy.
„Tak to je hotovo,“ mačká ze sebe s námahou. „Už je z něj filozof!“)

„Né, proč?“ reaguju na dotaz kolejbáby. „Já to všechno sám vemu a vodvezu na privát.“
„Jo na privátek…“ ucedí tónem, jako by říkala ,tak smetánce se u nás nelíbí…‘. „A kdepak máte privát?“
„Ve Štýřicích.“
„…kde to jéé?“ nechápe, netuše, že odpovědí jí ještě přitížím.
„Asi půl hodiny pěšky na jihovýchod.“
Kouká na mě ještě vyoraněji. No jistě, ličte Brňákům cestu podle světových stran, když mapu nepoužívají, a ještě ke všemu podle toho, jak dlouho se do daného cíle jde pěšky, když pomalu ani nevijó, co to je…!

Zavolám tomu budoucímu novýmu spolubydlícímu, že teda vyrážim a že dneska přespim, jak jsme se domluvili.
„Cože???“ ozve se na druhým konci vyděšeně. „Já myslel, žes říkal zejtra!“
„To jsem teda neříkal. Copak bych tady asi dělal v sobotu?“
„No jo… to je fakt… tak to jsem to asi zvoral.“
„To nejspíš.“
„Poslyš, a ty jako teďka seš ve Vysoký před privátem?“
„Přesně tak.“
„Tak to je teda průser. Víš, já jsem teďka momentálně úplně pryč, úplně mimo Brno. Fakt sorry… sežeň si někde spaní a já to kdyžtak pak za tebe zacáluju, jo?“
„Dobrá.“

Co by na mým místě dělal cholerik? Ještě že mě život naučil přijímat všechno s naprostým klidem. Myslim, že jestli byl při výše uvedeným rozhovoru někdo rozhozenej, tak to byl spíš Víťa (ten chlápek na druhym konci drátu – budoucí novej spolubydlící) než já.
Maje za sebou už jednu probděnou noc, zkusil jsem nejdřív ukecat vrátnou na mý – teď už bejvalý – koleji, jestli by mě u nich ještě jednu noc nenechala, kdybych jí to extra zaplatil.
Jenže vona že né. Za žádnou cenu, to bych měla průser, to já si na triko nevemu a kdesi cosi.
„No jak chcete,“ povidám s klidem. „Tak se mějte hezky a nashledanou.“

Nejsem ten typ, kterej by jen tak před někým padal na kolena.


Skončil jsem opět na medině. Myslel jsem si, blázen, že ten elaborát, kterej jsem minulou noc začal tak úspěšně předělávat, budu mít tak do vosmi večer hotovej.
Jenže to jsem se mejlil: nakonec jsem nad tím strávil v těsném pořadí za sebou druhou probděnou noc.
Kdybych bejval tušil, že to všechno je jenom začátek!
Koneckonců, když se to tak veme, měla ta druhá probděná noc nad jedním nenáviděným cizím jazykem výhodu – nemusel jsem řešit, kde budu spát. Navíc jsem vynašel způsob, jak se udržet vzhůru celou noc a nevyhodit přitom hříšný peníze za nevímkolik hrnků kafe.
Stačí totiž bohatě jeden hrnek moky. Udrží vás to fakt až do rána bílýho. Nekecám.

_ _ _


Odevzdal jsem elaborát, dostal za B – ještě aby ne, sakra, za tu dřinu! – a mastím na autobus.
Kdybyste jeli tím samým, co teď já, asi by vás rovnou kleplo: celá cesta v pohodě, jenom samozřejmě jako vždycky zrovna v Náchodě, kde přesedám, přesně v tu dobu, kdy dorazíme, neomylně pokaždý zácpa jak prase. Kvůli ní pak musim na autobus do Trutnova přímo kosmickou rychlostí, a mnohdy dojedem pozdě, takže ho nestihnu. Jde tady vyloženě vo vteřiny. Doslova.
Jenže háček: pokaždý, když ho nestihnu, je mně útěchou, že za hodinu jede další.
Čímž jsem se v tuhle chvíli chtěl utěšit taky.
Jenže mi bylo sděleno, že žádnej další nejede, protože ten, kterej jsem měl na mysli, jezdí jenom vod září do června.
A teď při mým návratu z poslední zkoušky bylo samozřejmě už druhýho července.
Tož to je teda hezký. Tak počkáme, jestli nepojede nějakej nepředvídanej prázdinovej spoj, a jestli ne, asi nezbyde než jít stopovat.
Za chvíli přijel. Opravdu nepředvídanej: linka Náchod-Rtyně. Slyšeli jste to někdy?
Tož jsem teda nased. Říkám si, ze Rtyně už to je jenom třicet kiláků, kdyby nic nejelo, můžem to v nejhorším případě ujít pěšky – koneckonců máme už zkušenosti z nedobrovolný výpravy před Velikonocema z Úpice do Trutnova, cha cha.
Hrcnu si a nechám se opájet estetickými zážitky.
Ne že bych čuměl z vokna. Vůbec ne. Ale sedí tu několik půvabných dam, tedy obzvlášť jedna. Připomínala děsně Lorrii Morganovou. Už jsem vám říkal, nejhorší je, když sedíte blízko ní a svrbí vás ruka – říkáte si, aspoň se jí dotknout… jednoduše řečeno vás zkrátka pálí šáha.

_ _ _


To se mi to ďálo „cha cha“, když jsem seděl na pérdeli v autobuse. Netušil jsem totiž, že z tý Rtyně…
… fakt nic nepojede.

Tož jsem sbalil svých pět švestek – těch pět švestek čítalo totálně narvanej obrovskej horolezeckej batoh s věcma z koleje a v každý ruce jednu neméně narvanou igelitku – a vyrazil… ovšem rozdíl oproti minulý nedobrovolný túře o Velikonocích byl jaksi ten, že jsem nejen měl za sebou dvě probděný noci, ale jednak nebylo s čím si vyzpěvovat – baterky holt došly -, ale hlavně, nebylo co pít. Místo dvou litrů sotva dvě decky a široko daleko žádnej obchod, kde by se dalo něco koupit.
Ach, ti vesničani. (Ať mně nikdo neřiká, že Rtyně je město. Pérdel je to! Ani sámošku tady nemaj.). Co si tady má mně podobný radikální píč počnout?
Však já to vydržím. Naštěstí totiž není žádný vedro.

Pár metrů před Úpicí jsem poprvý znejistěl: říkám si, radši se optám, abych nedošel někam do háje.
„Prosim vás, jdu tudy správně do Trutnova?“
Koukala na mě jako puk.

„… jdete, no…“ vysouká ze sebe, když se zmůže na slovo. „… ale to teda máte ještě kus před sebou!“
„Však já jsem zvyklej,“ zakřením se.

Zhruba za pět chvílí se objeví spásná cedule. Úpice! Konečně! Tak teď už jenom pouhých čtrnáct kiláků.
Tak to je potřeba pořádně voslavit. Mám už žízeň jako prase – naštěstí jako na zavolanou se přede mnou vynoří spása.
Lidi, hospoda!

To jsem ještě nevěděl, co mě tam čeká za šok. Vypadala tak nádherně lidově, ještě to podtrhávala tím svým názvem.
Na Veselce.
No však jo. Vždyť mně je veselo – šlapu si svých třicet kilometrů, kolem krásnej chládek… jenom ta žízeň mě štve.
A teď taková příležitost ji uhasit.

Vpadnu dovnitř.

Teda lidi, to byl šok.
Víte, kolik chtěli za to jedno pivo?
Deset korun. Vždyť to je normálně jak za pusu!!! A ještě ke všemu ho měli naprosto skvělý…
Krakonoš, ty vole.
Po sousedoj jsem tehdá, ještě jsem se vám nepochlubil, vodrovnal i oba dva Petry. Jednoho jsem překvapil v koupelně: vrátil jsem po usušení a oblečení, abych si nanes pleťovou masku proti přesušení a jinejm problémům. Zrovna se tam holil, tvář měl zkrvavenou jak po filmový rvačce, divže se člověku neudělalo špatně.
„Že se ti chce holit se žiletkou, člověče,“ zblednu. „Vždyť tě to musí děsně bolet a pálit.“
„… a ty ji nepoužíváš?“ chtěl se divit, ale vzápětí si na všechno vzpomněl. „Vlastně dyť ty se holíš… sekačkou na trávu, co?“ zakření se.
„Jo. Přesně tak,“ opětuju zákřen. Vím totiž, na co naráží – kdysi jsem mu v jednom z našich dlouhosáhlých rozhovorů líčil svým laickým rozumem princip holicího strojku – a říkal jsem, že funguje v podstatě na stejný bázi jako sekačka na trávu, což ho naprosto odrovnalo…
„Co to máš na hlavě?“ zíral na mě najednou udiveně.
„Pleťovou masku,“ odpovím nevzrušeně.
Zírá ještě udiveněji.
„… ty vole, to vidim poprvý u chlapa.“
Přijdu s tim na pokoj. Petr se otočí od notebooku a slizce se zakření (koneckonců – jako kdyby se někdy křenil nějak jinak, že). „… ty máš pleťovou masku jak ňáká ženská,“ ucedí.
To se mu to kecá, když má čistou pleť zadarmo.

Není divu, že Na Veselce bylo narváno, když maj tak skvělý pivo. Přisednu k nějakýmu děduloj, co tady brejlí do novin. Když je na chvíli odloží, optám se, jakže jsme to dopadli s tím Řeckem.
„No prohráli jsme. Prohráli!“

No těbůh. Pěkně nám to to Pavlovo nějaké Řecko natřelo. Tož sbohem, titule mistrů Evropy.
Nabiju si tady mobil a napíšu mamce radostnou zprávu, že šlapu ze Rtyně pěšky. Teď v Úpici už si z toho můžu dělat srandu…

_ _ _


Tož geniálně občerstvenej a vodpočatej s novým elánem vyrážim, psychicky připravenej na to, že nejspíš budu bombardovanej textovými zprávami.
Jenže ten novej elán je, koukám, taky někdy ke škodě. Šlapu si to, šlapu, když v tom uvidím nádherný políčko…
No fajn, zakřením se. Že bychom si to přes něj zkrátili?
Po dvou probděných nocích a jedenácti kilometrech v nohou skutečně neodolám.
Probojuju se políčkem a znovu si vyšlapuju po normální, rozumný cestě.
Konečně cedule! Že by…? Jenže za Úpicí už by měl bejt Trutnov… a nějak mi to tady nepřipadá moc povědomý.
Dojdu k ceduli.


---------------------------------

H A V L O V I C E

---------------------------------






To se mi snad zdá!!!


Tož udělám čelem vzad.
Hlavně v klidu.

Poptám se několika vzácných kolemjdoucích – potvrdí mi, jak moc mi políčko pomohlo.
„No Trutnov, to je úplně na druhou stranu…“

No nic. Hlavně že jsme živí a zdraví a že se máme rádi, že jo.

Má to teď aspoň výhodu, že už zabloudit nemůžem.
Hlavně se zas nedat zlákat nějakým pěkným políčkem. A hlavu vzhůru!

To mně ani nemusíte říkat – nejsem ten typ, kterej by ji jen tak pro nic za nic klopil.
Vystřelim s novym elánem – ptáte se, kde ho furt beru? Tož si vzpomeňte na XV. kapitolu prvního dílu. Petr se na mě divně křeníval, když mě vídal provádět ty moje cviky, ale chtěl bych ho teďka vidět v mý kůži…!
Každou ceduli signalizující konec další kérkonošský pérdele teď člověk vobjímal jak spásu. Tož když uzřím konec Úpice, vítězně zaryčím.
Kam se na mě hrabou ti brněnský čajíčci!
Teď už mě totiž čeká jenom rozličná trutnovská aglomerace.
Adamov!

To jsem vás, Brňáci, vyšokoval, co? Však jsem to taky chtěl. My totiž na Trutnovsku máme taky jednu pérdel, co se jmenuje Adamov, víte? Jenže je stokrát menší než ten váš. Je to část Bohuslavic a Bohuslavice už jsou část Trutnova, i když si to nechtěj přiznat.

„Bohuslavice-Adamov“ konečně vystřídá „Trutnov-Bohuslavice“.
Další vítězství!
Jen mi ho trochu kazí ta vobloha.
Vzápětí se ozve mobil. Maminka by ráda věděla, jestli mě za celou tu dobu nenapadlo stopovat.
„Na autostop KAŠLU!!!“ prohlásím hrdě. „Já jsem pěší turista. A kór když už jsem dorazil do Bohuslavic – teď už to je vopravdu jenom turistická hrdost!!!“
Tak to vypadá, že jsem ji umlčel.
Na chvíli.
Za chvíli to zas drnčí.
„Kdyby kolem tebe jel autobus, tak, prosim tě, ser na hrdost a stopni si ho, jó?“
Kdyby věděla, že jsem před chvílí už jeden potkal a už nějakou dobu tady před ním úspěšně zdrhám – totiž v Suchovršicích, ale přece se nebudu snižovat k tomu, abych na něj mával, že jo, to jsem nějakej čajíček?
Dorazim do Bohuslavic na zastávku. Chrstnu do sebe tu poslední decku vody, kterou si tady už dlouho šetřím
Teda, to není možný. Za chvíli přijíždí autobus – ten, před nímž celou dobu tak úspěšně zdrhám. Je tady zastávka a zastaví, takže neodolám a nasednu.

Tak to byla přímo spása shůry. To byste nevěřili – za chvíli se totiž strhne takovej slejvák, že by se tomu autobusu normálně vyplatilo přimontovat na kola vodní lyže.

Fakt se vám to příjemně sedí, když máte třiatřicet (…nechal jsem si to spočítat…) kiláků v nohou, který jste navíc absolvovali s obrovským báglem na zádech a dvěma igelitkama v rukou. Nechám se dovízt do centra na Polskou. Odtud už je to jenom kousek.

Na nejbližší autobusový zastávce MHD k našemu domu, u zimního staďáku, sedí několik hulících maníků. Jak vyjde brzo najevo, jenom využívaj její zastřešenosti. Říkám si s tichým zákřenem, na copak tady asi čekaj, a začnu naoko študovat vyvěšenej jízdní řád.
„Nic nejede,“ povidá jeden z těch maníků.
„Šak mně to je jedno!“ prohlásim vítězoslavně. „Stejně bych nikam nejel. Právě jsem totiž přišel pěšky ze Rtyně! Domů už to je jenom kousek…“
Vyvalili na mě voči. Vítězoslavně odkráčím, slyše, jak za mnou ještě se smíchem volaj „…nezabij se, ty vole!“
Doma stěží zachrčím pozdrav. Sesuju se do vany a půl hodiny tam bezvládně ležím. Vzpomínám na Víťu, budoucího novýho spolubydlícího, jak mi líčil, že jsem z novýho bydliště ve městě šalinou za deset minut, ale pěšky to je problém – minimálně půl hodiny, a to ještě děsně komplikovanejma odbočkama.
„Dobrá, přesvědčils mě,“ zakřenil jsem se tehdá. „pořídim si šalinkartu.“
Víťa vyvalil voči, ale než moh něco utrousit, dodal vysvětlení Pavel, kterej mě doprovázel (původně plánoval, že bude bydlet s náma, ale nakonec se na to vyprd): „To je blázen, kterej všude chodí pěšky, víš?“

… tož ten blázen, kterej všude chodí pěšky, tady teď bezvládně leží vaně.
No a to nejlepší nakonec – víte, co mě na Víťoj vodrovnalo hnedka při prvním setkání? Připravte se na nejhorší.


… jmenuje se Procházka.


Na zabití, co?
Chudák, ten si se mnou ještě užije. Viděli jsme se jenom párkrát, a už jsem ho stačil několikrát naprosto odrovnat, ať už reagoval údivem, nebo záchvatem smíchu. Prvně jmenovaný případ už jsem vám líčil.
Druhej se přihodil nedávno potom, co jsme ho s Pavlem navštívili. Celý dopoledne jsem mu psal textový zprávy – on si teda začal, potřeboval ještě něco dovyřídit. Jenže já jsem pak položil doplňující otázku, on ji zodpověděl, vzpomněl si u ní zas na jinou, na kterou jsem pak zas reagoval já, a tak to šlo celý dopoledne.
No a o půl druhý jsem potom šel do menzy –
… a sešli jsme se u voběda.

Hlavně že si celej den píšeme jak blbci… ale slíbil jsem vám vylíčit, jak jsem ho tady u voběda odrovnal. Nezáměrně. Řek jsem naprosto normální větu, která by kupříkladu Pavla nechala po tom roce se mnou úplně chladným. Jenže von, vezmeme-li v úvahu, že mě ještě v podstatě nezná…
… přestal jsem totiž na chvíli obědvat a zahledím se zasněně směrem k výdejnám.
„… co se děje?“ zajímá se.
„… ale nic…“ reaguju. „Je tak krásná… já na ní můžu vždycky nechat voči.“
„Na kom?“
„Na tý kuchařce na trojce. Proč si myslíš, že si dávám celej rok trojky?“

No lidi, ten uplně nemoh. To jste měli vidět. Co na tom proboha bylo tak vtipnýho…?
„Ty hele,“ začne filozofovat, „ale to by vůbec nebylo špatný, vzít si kuchařku, co?“
… ta jestli nás slyšela, tak abychom se radši na rektorátě už neukazovali.

Chýlim se pomalu k závěru a nedá mi to, abych ještě jednou nezapěl ódu na Moravu, podobně jako na konci prvního dílu. Kdo nebyl na Moravě, přišel o hodně. Moravská pohoda a srdečnost vás chytne hned, podobně jako nářečí. Zvyknete si, ba co víc, zamilujete si ty spousty výrazů. Přestanete se divit, že kolem vás nejsou kluci a holky, nýbrž borci a dcerky; ovšem problém nastává pokusíte-li se o zdrobněliny. Copak „dcérečka“, to je úplně normální. Ale pokusíte-li se zdrobnit to druhý…! Zcela spontánně se o to pokusil Pavel, tedy ne spolubydlící, ale pro změnu jeden z mých spolužáků, když nám kdysi kohosi líčil: „Byl to takovej trapnej boreček…“
Všichni jsme se svalili smíchy, to vám teda povim.
Tož jelikož už se po mým momentálním chrčení a hekání ve vaně nebude nic dít, ani kdybych chtěl (… a že nechci, na to můžete vzít jed!!!), asi tenhle díl pomalu zakončím. Snad vás ty z kapitol, které jsou poněkud tragicky-milostně zabarveny, neodradily – čekal jsem holt dvacet let a ještě budu muset chvíli čekat, než se mi v lásce karta obrátí, a do tý doby holt bude vznikat to, čemu moje maminka s oblibou říká výrony. A až mě někdo pochopí, snad dospěju ke konci životní cesty bez újmy na psychickým a fyzickým zdraví... ta životní cesta bude ovšem daleko delší než pěšky ze Rtyně do Trutnova a čekají mě nejspíš ještě mnohem krušnější zacházky z pravého směru než ta havlovická.


 celkové hodnocení autora: 70.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 13.03.2015, 19:03:09 Odpovědět 
   Už jsem jistě několikrát napsal, že na textech rázu kroniky, to, co bývá pro autora autentické, důležité a zábavné, nemusí být takové pro čtenáře. Tento díl se mi zdá být upovídaný, dialogy jsou méně vtipné a zdlouhavé (i když třeba takové byly pronášeny). Nějak mi nesedí často až příliš nespisovný jazyk, použití přechodníků bije do očí, snad při určitém pohledu mohou být stylizací vzdělanosti. Ještě se do textu přimíchávají moravská nářeční slova. Připadá mi to jako míchanice -nějak jsem se nemohl do textu a stylistiky vžít. Ač mnohé mi připomínalo má studijní léta. Některé vulgarismy jsou za hranou a k profilu postav nesedí. Bohužel obecně a zde konkretně: co má slovní sílu prožito a řečeno, ztrácí ji, když je napsáno (tedy pro nezainteresované čtenáře).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Nedostižná - 12...
Anne Leyyd
S láskou - Ďábl...
Nat Danielová
Skleněné střeví...
Doll
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr