obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea - 15. Střetnutí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Nová cesta
 autor Garathea publikováno: 14.03.2015, 14:40  
Boj proti vzbouřencům v Rukanu začíná. Jak se k němu postaví Mei a kdo jim přijde na pomoc?
 

Když zavládla noc, Sera přinesla svícny, kterými osvětlila místnost, a s Meiinou pomocí ošetřila rány zraněného Venona.
Zarudlé popáleniny, které vydávaly podivný nakyslý zápach, způsobila směs kyseliny a jedu, kterou používal jeho protivník na svých zbraních. Rány musely být každého půl dne protřeny speciální mastí, která muži pomáhala s jedem bojovat. Ačkoli už z jeho těla téměř vymizel, stále nemohl volně pohybovat končetinami. Navíc trpěl horečkami.
„Půjdu mu udělat lék,“ prohlásila Sera.
„Zase?“ ozval se Kris.
„Každé tři hodiny. Pořád má teplotu. Pojď se na to podívat! Aspoň se něčemu přiučíš. Mei, počkáš u Venona?“
„Jasně.“
Mei si dřepla vedle pohovky a navlhčeným hadříkem otřela zraněnému pot z čela. Celý hoří.
Když mu na čelo přiložila studený obklad, muž nečekaně otevřel oči. „Ach, promiňte, probudila jsem vás.“
„To nevadí. Nemusíš mi vykat. Klidně mi říkej Venon!“
„Dobře,“ usmála se na něho Mei. Její myšlenky se však v mžiku vrátily k úvahám o tom, co se děje na druhém konci města.
„Jak je to dlouho, co odešli?“
„Asi dvě hodiny.“ Neměla tušení, jak dlouho může jejich boj trvat, ale její strach s každou minutou narůstal. To čekání je ještě horší než jsem si myslela.
„Bojíš se o Reona, že?“ ptal se jí Venon.
„Hm. Vím, že kdybych se tam ukázala, mohla bych se stát v jejich boji přítěžím, ale co když tam někde leží zranění?“
„Bohužel si musí poradit sami. Naší úlohou je čekat na jejich návrat. Víc pro ně dělat nemůžeme.“
A právě tahle bezmoc mě děsí.
„Tak zranitelná bytost jako ty, by neměla uvažovat o tom, že by se jim vydala na pomoc.“
„Zranitelná bytost?“ Copak on to ví? „Jak…?“
„Reon něco naznačoval. Zbytek jsem si domyslel.“
„Takže to víte. Zlobíte se?“ Chvíle, kdy se někdo dozvěděl o její identitě, pro ni byly čím dál tíživější. Bála se pohrdavých pohledů i nenávistných projevů, na které nemohla dosud zapomenout, Venon se však na ni přívětivě usmál.
„Je jedno, jestli jsi démon nebo ne. Nejdůležitější je, jaká jsi uvnitř a ty jsi už na první pohled velice milé děvče.“
„Děkuju,“ usmála se Mei. S podobným přístupem k lidem se setkávala jen velmi zřídka. „Kdybych byla démon, určitě bych teď byla mnohem užitečnější,“ povzdychla si potom zarmouceně.
„Co tím myslíš, kdybys byla démon?“ ozvala se nečekaně Sera, která s překvapeným výrazem ve tváři zůstala stát mezi dveřmi. „Vždyť ty jsi démon, nebo ne?“
„No.“ Mei nevěděla, co jí na to odpovědět. Nechtěla jí lhát. Vždyť si spolu tolik rozuměly. „Ne tak úplně.“
„To znamená, že jsi merkan? Nebo jsi člověk?“
„Víš, možná by ses měla nejprve…“
„Ne. Tohle nemůže být pravda.“ Zmateně kroutila hlavou. Pak se zčistajasna vydala ke dveřím a vyběhla z domu.
„Sero!“ zakřičel Venon.
„Krisi, postarej se o Venona!“ Mei ji spěšně následovala, ale Sera se jí během chvilky ztratila z dohledu.

Vystrašená dívka se zastavila u dveří kamenné budovy, která stála o několik domů dál. Chtěla na ně zabušit, ale najednou se zasekla. „Co to dělám?“ Ustoupila a opřela se o stěnu. „S tímhle si přece dokážu poradit sama.“
Posadila se na zem a schoulila si nohy do klubíčka, aby se uchránila před studeným větrem. „Ale co mám teď dělat?“
Vzápětí se odněkud ozval zvuk rozbíjejícího se skla.
Sera se rozhlédla po okolí, přesto si ve tmě ničeho neobvyklého nevšimla. Nikdo už se o osvětlení města nestaral. Na cestu jí svítil jen slabý měsíc, který se každou chvíli schovával za mraky. Sotva mohla vidět pár kroků před sebe.
Rozhodla se raději zaklepat na dveře domu, ale náhle ji zaujal zvuk, který jí stále více připomínal blížící se kroky.
„Copak to tady máme, slečinko?“ Ze tmy se zakrátko vynořila postava s lahví v ruce.
Sera se chtěla dát na útěk, ale opilec se na ni okamžitě vrhl a chytil ji kolem pasu.
„Tak co? Nechceš se se mnou napít?“
„Nechte mě!“ tloukla do něho pěstmi, přesto se nemohla z jeho sevření vyprostit.
„Je to dobré víno. Zrovna jsem ho vzal ze sklípku tady nějakýho lakomce, co se o něho nechtěl podělit. Ten pitomec mi zašpinil nůž. Věřila bys tomu? Ale ty bys mohla být dobrá buchta, co?“
„Pusťte ji!“ ozvala se Mei, když je v temné ulici konečně objevila.
„A další. No. Ty jsi taky pěkný kousek.“ Pustil Seru a hned se vydal jejím směrem.
Mei před ním instinktivně ustoupila, jenže muž byl rychlejší. Chystal se k ní vztáhnout ruku, jakmile se však přiblížil, Mei se po něm ohnala svou dýkou, kterou ho pořezala na ruce i na tváři.
„Hm. Divoká, co? Takové mám nejraději,“ usmál se opilec a znova se proti ní vyřítil.
Tentokrát už její útok očekával. Lahví jí vyrazil dýku z ruky, chytil ji za paži a přitáhl si ji k sobě. Mei se ho snažila od sebe odstrčit nebo ho kopnout do slabin, ale muž byl zřetelně silnější a prohnanější bojovník i přes svou opilost. Otočil si ji k sobě zády a láhev se zbytkem vína odhodil stranou.
Už jí chtěl sáhnout pod plášť, když se ozvalo hlasité vrčení.
Muž se podíval do protější uličky, odkud zvuk přicházel, ale ve tmě nebylo vidět vůbec nic.
„Pusťte mě!“ Mei dupla opilci vší silou na nohu, jeho sevření však nepovolilo. Místo toho si ji přimáčkl ještě blíže k tělu.
Vrčení v tu chvíli ještě zesílilo.
Muž patrně něco zahlédl, protože se neustále díval na stejné místo. Z opasku si vytáhl kudlu a připravil se na útok, který přišel téměř okamžitě. Jakmile se ze tmy vynořil vlk, pustil Mei a snažil se útoku bránit, vlk se mu však zakousl do ruky, ve které držel zbraň, a začal s opilcem cloumat na všechny strany.
Co se to děje? Mei vyzvedla svou dýku ze země a ustoupila.
Opilec se snažil s vlkem bojovat, ale nakonec ztratil rovnováhu a upadl na záda. Šelma se mu pak nelítostně zakousla do hrdla a svou oběť po několika skřípavých výkřicích zardousila. Během chvíle nastalo absolutní ticho.
„Odporný chlap.“ Vlk se oklepal a odstoupil od mrtvoly.
To je Ren? „Rene?“
„Kdo jiný?“
„Ale…“ Měl zhruba stejnou srst, jakou znala u Rena. I jeho oči naznačovaly, že je to on. Věděla, že někteří démoni mohou mít více podob, které jsou si často podobné, přesto ji pohled na maličkého Rena zaskočil.
„Jsi v pořádku?“ obrátila se na Seru, která vyděšeně zírala na mrtvého muže.
„Jo.“
„Tak to jsem ráda,“ usmála se Mei.
„Proč jsi mi přišla pomoct?“
„A proč ne?“
„Proč… Musela jsi přece vědět, že se proti němu neubráníš. Neměla jsi důvod kvůli mně riskovat. Navíc jsem se k tobě zachovala špatně.“ Provinile sklopila zrak. „Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Všechny ty povídačky o lidech. Zmatkovala jsem, přesto jsem před tebou neměla utíkat jako smyslu zbavená.“
„Už jsem zažila mnohem horší reakce,“ řekla na to Mei. „Chtěla jsem ti pomoct, protože jsi jednoduše fajn holka a to že jsi zmatkovala na mém dojmu nic nemění. Prostě ses s člověkem nikdy předtím nesetkala. Je pochopitelné, že tě to překvapí.“
Sera se na ni nepatrně usmála. „Děkuju, Mei. A tamto mě opravdu mrzí.“
„Vždyť se nic nestalo.“
„Tohle je tvůj průvodce?“
Mei se podívala na vlka, jehož pozornost mezitím zaujal nedaleký dům. „Vypadá to tak.“
„Dík, že jsi…“ V tu chvíli Seru přehlušila obrovská rána. „To byl výbuch?“
Někde na druhém konci města zářilo zlaté světlo ohně. Co se tam proboha stalo?
Hlavou se jí okamžitě začaly promítat hrozivé představy. Co když tam Reon někde bezmocně leží nebo je dokonce po smrti? Co když se ten výbuch a následný požár stal pastí pro jeho skupinu? Co když už je po všem a oni tam umírají?
„Jdi zpátky domů!“ nařídila Seře a sama se rozběhla směrem k požáru.
„Kam to běžíš?“
„Chci jim pomoct.“
„Co? Počkej!“
Mei se však nezastavila a běžela na opačnou stranu města s Renem za zády. Proběhla dlouhou ulicí, až se dostala před hořící vilu.
„Měla bys odsud zmizet. Tady nemáš, co dělat,“ zlobil se Ren.
„Už mám dost toho čekání. Jsem slabá, ale ne bezmocná. Chci pomoct zraněným.“
U hradeb leželi tři mrtví muži, jejichž tváře naštěstí nepoznávala. Všichni měli podříznuté hrdlo nebo dýku v hrudi. Museli zemřít během okamžiku, přesto měli důstojně zavřené oči.
Tihle možná střežili okolí vily.
Když se přiblížila k mohutné dřevěné bráně, vyběhlo z ní několik dívek, které vyděšeně prchly pryč, aniž by si jí stačily všimnout. Mei se proto obezřetně podívala na příjezdovou cestu, aby se ujistila, že je nikdo nepronásleduje, místo toho však na pozemku vily spatřila další bezvládná těla.
I přes nedostatek světla, které jí poskytoval požár správcovy budovy, mohla vidět jejich smrtelná zranění. Byl to děsivý pohled, přesto se mezi nimi snažila najít přeživší. Zakrátko se jí tak podařilo objevit muže, který ležel v trávě o několik kroků dál.
Byl nezdravě bledý a studený, třásl se, nenašla ovšem žádné zranění, ze kterého by mohl krvácet. Může mít vnitřní zranění? Přikryla ho svým pláštěm, aby ho udržela v teple.
„Kdo je to?“ Muž otevřel oči, přesto jí nedokázal pohlédnout do tváře.
„Přítel. Co se vám stalo? Kde vás to bolí?“
„Mě už nepomůžeš.“ Sotva byl schopen mluvit. „Zradil jsem svého pána.“
„Tohle neříkejte! Nesmíte přestat bojovat.“
Zraněný muž začal rychle ztrácet vědomí.
„Nevzdávejte to!“ Jak mu můžu pomoct?
„Tohle jsem nechtěl.“ Jakmile zavřel oči, jeho hruď se přestala zvedat.
„Otevřete oči! No tak.“ Zkusila s ním zatřást, ale všechno bylo zbytečné.
„Je mrtvý, Mei,“ řekl jí Ren.
„Ale… Proč?“
V dalším okamžiku se ozvala silná rána. Kdosi proletěl zdí domu a tvrdě dopadl na zem.
To je přece Setir. Spěšně za ním přiběhla, aby se přesvědčila, jestli dýchá. Naštěstí byl stále naživu, byl však v bezvědomí a navíc silně krvácel.
Vzápětí se z hořící vily vynořil berkan, který držel zakrváceného Friona pod krkem. „Tebe jsem tady neviděl, ženská,“ zasyčel na ni nechutně hlubokým hlasem. Přestal se zabývat polomrtvým Frionem, odhodil ho stranou a svižným krokem se vydal za ní. „Ty patříš k těm hajzlům.“
„Zavři oči!“ přikázal jí Ren.
Mei ho bezmyšlenkovitě poslechla. Téměř v tu samou chvíli zazněly dvě rány, které připomínaly rozseknutí kamene, pod nímž se ovšem skrývalo zranitelné tělo.
Když se odvážila otevřít oči, berkan byl mrtvý. Nevěděla, jak to Ren udělal, ale netvorovo tělo bylo přeseknuto vedví. Bylo jen štěstí, že krvavou hrůzu zastiňovala černá noc.
„Jdi odsud pryč!“ nařizoval jí Ren.
„Ale co Reon? Co…“
„Nemůžeš jim pomoct. Běž!“
„Mei!“ zavolala na ni Sera, když vběhla do brány. Ani její oči nemohly přehlédnout mrtvá těla, která ležela všude po okolí.
Zranění, mrtví. Kdoví, co se stalo ostatním. Tentokrát už nedokázala zadržet slzy. Nemůžu je nechat umřít. Odhrnula Setirovi zakrvácenou košili, aby zkontrolovala jeho zranění.
Měl obrovské množství ran. Některé se už zacelovaly, ale rána na boku stále silně krvácela. Možná byla způsobena něčím, co zpomaluje léčení nebo už bylo jeho tělo natolik zesláblé, že nemělo sílu se samo vyléčit.
„Musím jim pomoct, Rene. Nechci, aby zemřel někdo další.“ Zatlačila na ránu, aby zastavila krvácení. „Proč se tohle muselo stát?“
Setir i Frion potřebovali co nejrychleji lékařskou pomoc, jenže jak je měla dopravit do bezpečí, aniž by se jejich zranění nezhoršila? Neměly by s nimi hýbat, jenže tady je ošetřit nemohou.
Co mám dělat?
Vlk se k ní znenadání přiblížil a nečekaně jí olízal slzy z tváře. „Zůstaň u ní! Postarejte se o zraněné, ale držte se dál od vily!“ Pak se najednou rozběhl a zmizel v hořící vile.
„Rene! Rene!“ Co to dělá?
„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Sera.
„Jo.“
Setirovo zranění naštěstí přestalo krvácet.
„Musíme je dostat za hradby. Pomůžeš mi?“ požádala ji Mei.
„Jasně. Odstup od něho!“
„Nemůžeš ho vláčet sama, měly bychom je…“
„Neboj! Nic takového nechci. Jen od něho odstup!“
Když ji Mei poslechla, dřepla si za jeho nohy, položila dlaň na zem a zavřela oči.
Během několika okamžiků se půda pod Setirem začala pohybovat. Ze země se vynořilo obrovské množství lián, které se vlnily a rostly pod jeho tělem tak, aby ho šetrně nesly po cestě.
To samé se stalo s Frionem.
Při pohledu na pohybující se rostliny si Mei vzpomněla na to, jak ji lord tehdy při útěku zastavil pomocí kořene, který se zčistajasna vynořil ze země. Jeho růst a pohyby byly, stejně jako u Sery, neuvěřitelně rychlé a přesné. Také Ren dokázal ovládat rostliny, když jí zahradil cestu z jeskyně nebo pověsil Krise na strom, přesto bylo patrné, že v případě Sery nejde o pouhé ovládání rostlin. Bylo přece nepravděpodobné, že by v blízkosti města rostly liány, se kterými by mohla manipulovat.
„Jak tohle děláš? Odkud se ty liány vzaly?“ zajímala se Mei.
„Zasadila jsem je. Stačí mi jediné semínko, abych je dokázala šířit. Jako nienar mám ve zvyku nosit všemožná semena po kapsách, i když většinou jsou to spíše keříky, na kterých rostou nějaké plody, než tyhle liány. Ty obvykle nemají tak dobré využití.“
Další a další liány si prodíraly cestu ze země, aby těla zraněných posunuly zase o kousek dál.
„To je úžasný.“
„Myslíš?“ zeptala se jí Sera, jako by tomu nechtěla věřit. „Na rozdíl od mého bratra neumím své schopnosti plně ovládat. Tohle je jediný, co dokážu. Tak úžasný to není.“
„Vždyť jim právě zachraňuješ život. Jsem to já, kdo nezmohl nic. Jen se spoléhám na druhé,“ zlobila se na sebe Mei. Dokonce jsem do toho zatáhla Rena. Proč se vydal do toho pekla? Nijak se ho to netýká.
„Kdyby nebylo tebe, ti dva by byli nejspíš mrtví.“
„Nic jsem pro ně neudělala.“
„Běžela jsi jim přece na pomoc. Kdybys tak neučinila, já bych zůstala schovaná doma a oni by tam pomalu umírali. Máš mnohem více odvahy a odhodlání než já.“
Víc odvahy? Mei se rozpačitě podívala na své ruce, které měla zamazané od krve. Kdybych byla odvážná, nezačala bych v takové chvíli brečet a zoufat.
„Navíc je tady tvůj průvodce,“ pokračovala Sera. „Nikdy by mě ani nenapadlo, že by nám pomohla bytost, jako je ekvér.“
„Ty znáš ekvér?“
„Jen z vyprávění.“
„A víš o nich něco?“
„Moc toho není. Vyprávěl nám o nich táta, když jsme byli malí. Kdysi se prý s jedním setkal, když byl v lese na lovu, ovšem ten měl čistě stříbrnou srst. Jsou to nejvznešenější a nepochybně taky jedni z nejmocnějších bytostí vůbec. Existuje jediný kmen, který by měl žít v Erinejském lese někde v blízkosti hranic s lidským územím. Lidé je mnohdy uznávají jako své bohy. Zásadně se straní zbytku říše, proto nejsou tak známí. Nechápu, co je mohlo přilákat až sem.“
Takže se stýkají s lidmi. Možná proto mi pomáhá. „Víš ještě něco?“
„Už asi nic. Možná jenom to, že jsou opravdu nádherní. Nejen ve vlčí, ale i ve své lidské podobě. Vypadají prostě božsky,“ rozplývala se nad těmi slovy.
Mei se na okamžik zaskočeně zastavila. „Lidské podobě? Mohou se proměnit v člověka?“
„Samozřejmě. Každý démon, který má zvířecí podobu, má i tu lidskou. Zajímalo by mě, jak vypadá ten tvůj,“ přiznala Sera usměvavě.
Má pravdu. Proč jsem si to neuvědomila dřív? Tohle všechno už přece dávno vím.

Jakmile dorazili do svého cíle, rozzlobený Kris je okamžitě zasypal výčitkami.
„Měly jste se hned vrátit ne se vydat ke správcově vile. Mohlo se vám tam něco stát.“
„Teď to nech být, Krisi! Musíme jim pomoct.“

Pomocí lián a vlastních sil uložili oba zraněné do postelí, kde jim obvázali všechny rány.
„Kde je Adeil?“ ptal se jich zesláblý Frion.
„Adeil?“
„To je jeho sestra,“ vysvětlila jí Sera.
„Viděla jsem odtamtud utíkat několik děvčat. Možná byla mezi nimi.“
„Ne. Nebyla. Zůstala tam.“ Frion se pokusil vstát, ale obě dívky mu v tom zabránily.
„Zůstaň ležet!“ přikázala mu Sera. „V tomhle stavu nic nezmůžeš.“
„Ale co Adeil? Musím jít za ní.“
„Pokusíme se ji najít,“ uklidňovala ho Mei.
„Možná tam budou další zranění. Keitor a Reon se ještě nevrátili.“
„Nikam nechoďte! Je to nebezpečné,“ zlobil se Kris.
„Nejdeme do boje, jen se tam chceme podívat,“ řekla mu Mei. „Prosím tě, postarej se o ně a nikam nechoď!“
„Ale…“ Stále jim to chtěl rozmluvit, jenže to už obě dívky spěchaly k vile na druhém konci města.

Oheň se mezitím rozšířil po celé budově, která se pod náporem plamenů začala rozpadat. Vzduchem se šířil štiplavý kouř.
Ještě než stačily doběhnout na místo, zahlédly u brány několik osob, které se vydaly jejich směrem. Mnozí z nich byli zranění a neobešli se bez pomoci.
„Keitore!“
„Sero?! Co tady děláte?“
Byl znavený těžkým bojem, ale naštěstí měl jen několik málo škrábanců a potrhané šaty.
„Přišly jsme vám pomoct.“
Keitor se na ni nejprve zamračil, ale zakrátko jeho pohled změkl. Věděl, že na dohady není správný čas a především jejich pomoc skutečně potřebovali.
„Je nějaká z vás Adeil?“ zeptala se Mei.
„To jsem já,“ odpověděla jí jedna z dívek.
„Tvůj bratr na tebe čeká. Měl o tebe velkou starost.“
„Je zraněný?“
„Věřím, že bude v pořádku. Rozhodně to nevzdává,“ pověděla jí Mei. „Co Reon?“ obrátila se na Keitora.
„Toho jsem neviděl. Některé části budovy se zbortily, nedostal jsem se k němu. Naposledy jsem ho viděl, když bojoval s berkanem, ale víc o něm nevím.“
S berkanem?
„Reon se tak snadno zabít nenechá,“ řekla jí Sera. „Zvládne to. My je teď musíme dostat pryč.“
Pravda. Není čas na zoufání. Chopila se muže, který se kvůli zlomené noze opíral o zídku.
„Jak jsme na tom?“ zajímala se Sera.
„Kromě toho berkana by měli být všichni mrtví, i když jsem nikde neviděl toho zvrhlého Brutara.“
„Ten je taky mrtvý.“
„Opravdu? Takže ten berkan je na to sám. S Reonem nemá šanci,“ soudil Keitor.
Adeil pomohla Mei s neznámým mužem, který nebyl schopen pohybovat levou nohou. Po těle měl celou řadu tržných ran a podlitin. Kvůli otoku nemohl otevřít oko.
„Takovou pomoc si nezasloužím. Měli jste mě tam nechat,“ stěžoval si zraněný muž.
„Co to povídáte? Celou dobu jste se nás snažil chránit. Naléval jste tomu zvrhlíkovi chlast, aby dal pokoj,“ oponovala mu Adeil.
„Přesto jsem vás všechny zradil.“
„Tím, že se teď budete obviňovat nebo si přát vlastní smrt své činy nikdy nenapravíte,“ řekla mu Mei.
„Vy jste kdo?“
„Mei. Zapomeňte na umírání a snažte se žít lépe než předtím! Vaše smrt nic nezmění ani nikomu nepomůže.“
„Zvláštní, ale zní to zajímavě.“ Krátce se na ni usmál. „Ten vlčí démon měl možná stejný názor, i když to vyjádřil trochu drsnějším způsobem.“
„Vlčí démon?“
„Ano. Zabil dva mé spolubojovníky, ale mě ušetřil. Řekl mi, že nemá smysl zabíjet někoho, kdo čeká na smrt.“
„To byl ekvér,“ vkročil do jejich rozhovoru Keitor. „Nemám tušení, kde se tam vzal, ale zřejmě bych mu měl být vděčný. Zachránil mi krk.“
„Je to Meiin známý,“ sdělila mu Sera. „Možná mu ještě budeš moct poděkovat.“
„Skutečně? To bych byl rád.“
Jen doufám, že budou s Reonem v pořádku. „Kam ty zraněné uložíme?“ ptala se Mei, když si uvědomila, že už pro ně nemají vhodná lůžka. „Navíc už nám došly obinadla a léky.“
„Můžou jít k nám domů,“ prohlásila Adeil.
„Přesně tak. Horší to bude s těmi léky,“ připustila Sera.
Chybělo jim téměř všechno. Nejvíce postrádali léky proti infekci, ale také léky tlumící bolest a horečky. Bez nich se může stav zraněných prudce zhoršit. S tím co měli předtím, určitě nebudou mít ani dostatek jídla.
„A nemůžou nám pomoct místní?“ tázala se Mei.
„Všichni jsou zalezlí ve svých domech. S útokem na ty parchanty nechtěli mít nic společného. Ti nám nepomůžou,“ odpověděla jí Sera.

Zraněné odvedli do budovy, která přímo navazovala na jejich dům. Uložili je do postelí a začali je ošetřovat.
Jednomu muži se špatně dýchalo. Měl silně pohmožděný hrudník, který se občas pomaličku hojil, to však muži způsobovalo ještě větší bolesti, kvůli kterým trpěl vysokými horečkami. Jakmile ulehl na lůžko, okamžitě ztratil vědomí.
Jestli to takhle půjde dál, jeho tělo to nevydrží. „Měli bychom to aspoň zkusit. Teď už jim přece nic nehrozí.“
„Může trvat celou věčnost, než tomu začnou věřit,“ řekla jí Sera.
Možná to bude zbytečné, ale musíme to zkusit.
Vyšla ven a zabušila na protější dveře. „Prosím, pomozte nám! Jsou tady ranění. Nutně potřebují léky. Nepřátelé jsou mrtví. Už se nemáte čeho bát. Prosím, pomozte!“
Nikdo však na její prosbu neodpověděl.
Zkoušela to u dalších a dalších dveří, ale bez jakékoli odezvy. Nikoho ani nenapadlo podívat se oknem ven, aby zjistil, co se děje.
„Prosím, aspoň nám dejte nějaké léky.“
Všude bylo naprosté ticho, jako by volala do prázdna. Opravdu jsou uvnitř?
Protřela si studené paže. Doteď si toho nevšímala, ale stále více pociťovala nepříjemný chlad po celém těle. Měla na sobě vestu z kožešiny, jenže ta ji před zimou neuchránila. Navíc se při všem tom pohybu trochu zpotila.
„Říkala jsem, že je to zbytečné,“ promluvila Sera, která ji mlčky následovala. „Po těch týdnech hrůzy jsou nadmíru opatrní.“
Chápu, že mají strach, ale přece nemůžou neustále přehlížet, co se tady děje.
Minuty ubíhaly. Vypadalo to beznadějně, ale pak se přece jenom objevilo několik postav, které vylezly ze svých domovů na ulici.
„Je pravda, že jsou pryč?“ ptal se jí muž s nápadně hustým obočím.
„Ano. Prosím, dejte nám léky a pokud můžete i nějaké jídlo pro zraněné,“ žádala je Mei.
„Jídlo? Kdo vůbec jste?“
„Ona je člověk,“ vykřikla žena na opačné straně ulice.
„Co? Člověk?“
„Slyšela jsem je. Mluvila o tom se Serou.“
Obě dívky si okamžitě uvědomily svou chybu. Nebylo moudré mluvit o takových věcech na ulici. Musela je slyšet poté, co je Ren zachránil.
„Je cítit jako démon,“ řekl muž, který se k ní odvážil přiblížit.
Jako démon?
„Vím, co jsem slyšela. Možná už ti čich neslouží tak jako dřív. Přece by o sobě takhle nemluvila, kdyby to nebyla pravda.“
„Vy jste člověk?“ zeptal se jí muž s podivným obočím, který zjevně mluvil za všechny přítomné.
Mei věděla, že je nesmysl přiznávat, kým je, z jejich nedůvěřivých výrazů však usuzovala, že by jí nevěřili, ať už by se jim rozhodla nalhat cokoli. Těžko by jim mohla dokázat, že je démonem a koneckonců tady nešlo o ni.
„Ano.“
„Mei! Proč jim to říkáš?!“ protestovala Sera.
„Je zbytečné jim něco nalhávat. O mně tady přece nejde. Ty léky nejsou pro mě, ale pro ty, které znáte. Potřebují vaši pomoc.“
„Lidem nemůžeme věřit. Zmizte!“
„Vždyť to po vás nikdo nežádá. Nemusíte jednat se mnou. Běžte se přesvědčit sami, jestli mi nevěříte!“
„Řekl jsem táhni!“
Jejich pohledy byly plné opovržení stejně jako tomu bylo v Kameronu.
„Mei, pojď! Tohle je zbytečný. Jsou to zbabělci.“
„Měla by sis dávat pozor na pusu, Sero! Navíc se zahazuješ s člověkem.“
„Jak ohavné.“
„Je to zrada,“ říkali další v davu.
Sera věděla, že si sama nezachovala chladnou hlavu, když se dozvěděla pravdu o její identitě, ale jejich slova ji tentokrát vyvedla z míry. „Vy hloupý zbabělý kry…“
„Sero, to stačí!“ chytila ji Mei za ruku, aby ji zastavila. Nechtěla, aby si zdejší znepřátelila nebo v nich dokonce vzbouzela nenávist vůči své rodině. Vždyť v Rukanu žije celý život. „Je to dobrý.“
Zdá se, že je nezajímá nic než to, že jsem člověk. Je jim jedno, že jejich známí umírají. Od začátku do konce se starají jenom o sebe. Hlavně že si nemusí připouštět vlastní chyby.
„Měli byste otevřít oči a trochu se nad sebou zamyslet, protože támhle někdo potřebuje vaši pomoc. Když nechcete, nevěřte mi, ale kdybych si teď měla udělat obrázek na démony podle vás, zbabělci by nebylo jediné slovo, které by mě napadlo,“ pověděla jim rozčíleně Mei. „Jdu zpátky. Nech je být, Sero!“ Otočila se a vydala se cestou zpět.
Sera ji chtěla nejprve následovat, ale pak se zastavila. „Mei je možná člověk, ale o to víc byste se měli stydět. Není tady jediný den, s Rukanem nemá nic společného a přesto městu pomohla víc než vy všichni dohromady. Vlastní hanbu si nepřiznáte, raději na ni spustíte ty vaše ubohý řeči. Vy nemáte právo těm lidem cokoli vyčítat.“ Přestala si jich všímat a vydala se k Mei, která na ni čekala dál od přihlížejícího davu.
„Neměla ses s nimi dohadovat. Můžou ti to později vyčítat.“
„Jen ať si to zkusí!“ povídala rozčíleně Sera.
Zřejmě si umí pořádně dupnout, když na to přijde, usmála se Mei. Byla ráda, že ji Sera přijala takovou, jaká je. Vážila si toho, jak se jí zastala a uvnitř ji to nesmírně hřálo.
„Zajímalo by mě, kde jsou ti dva.“ Už by přece mělo být po všem. Možná bych se měla…
„Není to Reon?“ zeptala se jí Sera.
Slabé světlo jim neumožňovalo rozpoznat tvář osoby, která stála u jejich domu, ale Mei tu postavu poznávala. „Reone.“ Chvatně k němu přiběhla. „Jak je ti? Jsi v pořádku?“ Hned si ho začala prohlížet od hlavy až k patě, kromě několika škrábanců však nezaznamenala jediné větší zranění, dokonce i jeho oblečení vyšlo z boje téměř bez úhony.
„Jsem v pořádku, ale…“ Přestože mluvil velice klidným hlasem, podle jeho tónu poznala, že se na ni zlobí. „Mě by spíš zajímalo, kde jsi teď byla.“
„Já půjdu dovnitř,“ prohlásila Sera, která vytušila, co bude následovat. Raději je proto nechala o samotě a zmizela v domě.
„No, my jsme se snažily získat pomoc od Rukanů,“ odpověděla mu Mei.
„Aha. A vysvětlila bys mi tohle?“ ukázal jí plášť, který nechala na těle nějakého chudáka.
„Ten je můj.“
„To mi došlo. A dál?“
„Jen jsem chtěla pomoct zraněným.“
„Mei!“ zvýšil na ni hlas až sebou leknutím trhla. „Říkal jsem ti, abys zůstala v domě a ty jsi zase neposlechla. Nemáš ponětí, jak jsem se cítil, když jsem ho tam našel a ty nikde.“
„Promiň.“ Provinile sklopila zrak. Neměla jsem tam ten plášť nechávat. Samozřejmě, že ho to muselo vystrašit.
„Hlídat tě není vůbec jednoduché.“ Přehodil jí plášť přes ramena. „Je strašná zima. Vždyť jsi musela mrznout.“
„Reone, nezahlédl jsi někde vlka?“
„Vlka? Ne. Proč?“
Kde je Ren? Stalo se mu něco? Nebo se zase vrátil do lesa? „Slyšela jsem, že jsi bojoval s berkanem.“
„To ano. Byl to zdlouhavý boj, ale ani berkani nejsou nepřemožitelní. Jak jste dopadli u Rukanů? Byl někdo ochotný pomoct?“
„Bohužel ne. Asi nejsem nejlepší řečník.“ Na její tváři se objevil drobný úsměv. „Možná byste to mohli ještě jednou zkusit, až se trochu uklidní. Třeba si to mezitím rozmyslí.“
Reon se na ni nečekaně zamračil. Zčistajasna ji cvrnkl prstem do čela.
„Au. Co to…“
„Už jsem ti říkal, abys s tím úsměvem přestala, když se na něj necítíš.“
Jak může vědět, jak se cítím? „Nic mi není, Reone. Jenom mi něco připomněly. To je všechno.“
„Opravdu je ti dobře?“ Pevně ji zabalil do pláště.
„Jasně,“ souhlasila Mei a tentokrát se na něho upřímně usmála. Hlavně, že mám své přátelé. Jestli mě ostatní nenávidí, je mi to jedno.
Reon její úsměv opětoval, ale v dalším okamžiku jeho výraz strnul. „Ty?“
O pár kroků dál stál černý vlk.
„Rene,“ usmála se Mei.
„Ren?“
Chtěla jít za ním, jenže Reon ji chytil za paži a zastavil ji.
„Reone?“ Tázavě se na něho obrátila, ale Reon nepřestával zírat na vlka. „Vy dva se znáte?“
„Tak nějak. Odkud ho znáš ty?“
„To je ten průvodce, o kterém jsem ti vyprávěla.“
„Takže průvodce.“
„Ano. Mohl bys mě pustit?“
Reon se na ni letmo podíval. Pak sklopil zrak a uvolnil sevření.
„Jsi v pořádku? Nejsi někde zraněný?“ Pečlivě si Rena prohlédla, ale naštěstí nenašla žádnou krev, která by mohla nasvědčovat nějakému zranění. Nic jim není.
„Nemusela jsi jim říkat, že jsi člověk,“ vyčetl jí Ren.
„Ty o tom víš?“ Takže byl poblíž? „Věřili, čemu chtěli věřit. Jak bych jim mohla dokázat opak? A už je to stejně jedno. Jestli je to všechno, tak už pojďte dovnitř. Je tady chladno.“ Vstoupila do budovy, kde skončilo nejvíc zraněných.

Oba domy byly propojené krátkou chodbou, takže mohli přebíhat od jednoho pacienta k druhému. Někteří se vrátili s lehčím zraněním domů. Ti ostatní zůstali v jejich péči a to včetně Venona, který se neustále snažil uplatňovat své lékařské dovednosti. Občas jim pomáhal, ale pokud nebyla jeho pomoc nezbytná, nutili ho odpočívat a léčit se.
Nejhůře na tom byli Setir s Frionem. Přestože se Frion nakrátko vzpamatoval, během několika minut upadl zpět do mdlob. Setir se dokonce dosud neprobudil. Oba měli nebezpečně vysoké horečky, které mohli snižovat jen pomocí obkladů.

„Mei, někdo by s tebou rád mluvil,“ sdělila jí Sera.
„Kdo?“
„Uvidíš. Jen pojď!“
Sera ji zavedla k venkovním dveřím, za kterými stálo pět osob. Některé z jejich tváří mohly zahlédnout už předtím mezi Rukany. Každý z nich držel dřevěnou bednu jen dívka, která stála v popředí, měla v ruce mošnu.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se jich Mei.
„Moc se omlouváme za ten předchozí výstup,“ promluvila dívka. „Příliš jsme se unáhlili.“ Najednou všichni sklonili hlavu.
Co to dělají? Nečekala, že by se jí přišli omlouvat nebo se jí kvůli tomu dokonce začali klanět. „To je dobrý, není třeba se omlouvat. Už je to dobrý.“
„Jak jsou na tom zranění?“
„Většina není zraněna tak vážně. Setir a Frion jsou na tom hůř, ale nevzdávají to.“ Přece jenom jim není lhostejné, co se s nimi děje.
„Tohle je pro vás.“ Dívka jí podala koženou mošnu. Také ostatní položili svůj náklad ke vchodu.
„Co je to?“ Letmo nakoukla dovnitř.
„Trochu jídla, léky a deky.“
Jak se sama přesvědčila, mošna byla plná obvazů a bylinek, které tolik potřebovali. „Děkuju. Opravdu mockrát děkuju.“ Mei chytila dívku za ruku, aby jí projevila svůj vděk, dívku to ovšem natolik zaskočilo, že nebyla schopná slova, jen vyjeveně zírala na sevřenou ruku. „Promiň, nechtěla jsem tě polekat.“
„To…to nic.“ vykoktala dívka. „Tak mi už půjdeme. Doufám, že se brzy uzdraví.“
„Děkuju.“
Všichni na ni hleděli s jistou nedůvěrou, přesto v jejich pohledech a chování nevycítila žádné nepřátelství nebo odpor. Jednali s ní uctivě a zdálo se, že se jí snaží porozumět.
„To byli zdejší?“ zeptal se jí Reon, jakmile odešli.
„Hm. Přinesli nám nějaké věci.“
V jedné z beden objevili pečivo a pár kousků ovoce, v další dokonce uzené rybí maso.
„Možná, že nejsi tak špatný řečník,“ povídal Reon. „Pojď! Připravíme jim léky.“

Všechny bedny odnesli dovnitř a pustili se do práce. Konečně mohli zraněným ulehčit od bolesti. Převázali obinadlem rány, které už přes slabou látku prosakovaly, a každému uvařili lék z bylinek na horečku i infekci.
O několik hodin později se Frionova zranění vyléčila. Byl při vědomí a šťastný, že je jeho sestra v pořádku. Oba byli po všem dění ve městě vyčerpaní a tak netrvalo dlouho a oba usnuli.
Mei přehodila přes Adeil deku a vrátila se k Setirovi, který stále neotevřel oči. Muž, který jí před pár hodinami držel nůž u krku, byl teď zranitelný a velice slabý. V boji musel ztratit obrovské množství sil. Obvazy na jeho břiše už naštěstí neprosakovaly, jeho horečka však neustupovala. Léky, které mu dávala každé tři hodiny, jen bránily jejímu zhoršení.
„Už bys měla spát,“ upozornil ji vlk, který ležel u její židle.
„Jednu noc přece vydržím. Chci se o něho postarat.“ Namočila hadřík do vody a přiložila zraněnému studený obklad na čelo.
Jen o pár minut později vstoupil do místnosti Reon. Postavil se vedle ní a zběžně zkontroloval Setirova zranění.
„Je pozdě. Už by sis měla jít lehnout.“
Tihle dva mě hlídají jako malé dítě. „Kdyby se probudil, mohl by něco potřebovat.“
„Postarám se o něho.“
„Sám bys měl odpočívat. Po dnešku toho musíš mít dost.“ Vždyť bojoval dokonce i s berkanem. Nebyl zraněn, ale jistě využil některou ze svým nadpřirozených schopností, aby pronikl přes jeho tvrdou kůži. Musel být unavený.
„To není nutné.“
„Co dělá Kris?“
„Ten už dávno spí. Nesnaž se měnit téma!“ Když si pak všiml jejích neobvykle červených tváří, dotkl se jejího čela. „Vždyť ty máš teplotu.“
„Pšt! Nemluv tak nahlas, Reone!“ Nechtěla, aby probudil sourozence, kteří spali u protější postele. „Tak zlý to není. Jsem v pohodě.“
„To určitě,“ zamračil se Reon a bez dalšího slova odešel z místnosti.
Nečekala bych, že to tak rychle vzdá. Kam mohl jít?
Během několika minut se vrátil s hrnkem čaje. „Tak aspoň vypij tohle!“
„Co je to?“
„Je to lék proti nachlazení. Sníží ti to teplotu a uleví od bolesti hlavy.“
Takže mi šel připravit nějaký lék. Čaj měl tmavě zelenou barvu. Nevypadal lahodně, ale krásně voněl po bylinkách a tak ho zkusila ochutnat. „Je to hnusný.“ Příšerně hořký.
„Měla jsi myslet na své zdraví, když jsi se toulala venku.“
„Fajn,“ povzdychla si Mei. „To je pořád výčitek.“ Dopila zbytek nápoje a Reonovi vrátila prázdný hrnek.
Čaj ji příjemně zahřál uvnitř a ačkoli měl hroznou chuť, bolest v krku, kterou pociťovala při polykání, se zmírnila. S tím později ustoupila i svíravá bolest hlavy.
Je to přece jenom lepší. Promnula si unavené oči. Myslím, že teď už musely uběhnout tři hodiny. Dotkla se Setirova horkého čela. „Půjdu mu udělat další lék,“ prohlásila Mei, ale jakmile se postavila, pocítila náhlou slabost. Její víčka nečekaně rychle ztěžkla. „Reone, co to mělo být za čaj?“
„Lék proti nachlazení. Tu teplotu bys měla vyležet.“
Vyležet? Neuvědomila si, že by se jí mohlo chtít spát, když lék vypije a on se neobtěžoval s tím, aby ji před tím varoval. „Říkala jsem ti, že nechci. Musím jít na vzduch,“ vyrazila ke dveřím, ale Reon ji zastavil.
„Nikam nechoď nebo omdlíš! Je to na tebe dost silný.“
„Tak proč jsi mi to sakra dával?“
„Prospěje ti to. Sedni si!“
Cítila, že jí začínají slábnout nohy. Rozčíleně se tedy od něho odvrátila a posadila se zpátky na židli.
Teď přece nemůžu jít spát. Vyčerpaně se opřela o opěradlo a mlčky se zadívala na Setira, na kterém se snažila udržet svou pozornost.
„Bude v pořádku, Mei. Zranění se mu dobře hojí. Do rána se určitě probudí, uvidíš.“
„Chtěla jsem vám pomoct.“
„A to jsi přece udělala. Teď si ale musíš odpočinout.“
„Ale co ty?“
„Mě je skvěle a budu se cítit ještě lépe, když budu vědět, že jsi v pořádku.“ Uchopil její ruku a dotkl se s ní svého čela. „Vidíš? Celá hoříš. Vím, že máš starost o ostatní, ale teď mysli na sebe. Všechno bude dobrý.“ Něžně ji pohladil po tváři. „Pojď!“ Vzal ji pod koleny a vyzvedl ji do náruče.
„Pořád se na tebe zlobím, Reone.“
„Já vím. Spi!“
Mei uvolnila víčka a během chvilky upadla do tvrdého spánku.
„My si budeme muset promluvit,“ řekl Renovi, který bedlivě sledoval každý jeho pohyb. Pak se otočil ke dveřím, aby našel místo, kam by mohl Mei uložit.
„Počkej!“ ozval se Ren. Vstal a s jakýmsi zlatým třpytivým dýmem se proměnil v člověka. „Promluvíme si později. Teď mi ji dej!“
„Co s ní chceš dělat?“
„Nic než jí pomoct,“ odvětil jeho bratr a tak mu ji Reon zdráhavě předal. „Postarej se o toho chlapa!“
Lord odnesl Mei do obývacího pokoje, kde ji posadil do křesla. Přehodil přes ni deku, podepřel jí hlavu polštářkem a lehce ji pohladil po tváři. „Ani trochu ses nezměnila.“ Vzápětí se k ní naklonil, chytil ji za bradu a dlouze ji políbil na ústa.
Když se začaly jeho rty vzdalovat, ve dveřích se objevila Sera se svíčkou v ruce. „Kdo je to?“
Lord se napřímil, díky čemuž mohla spatřit jeho dokonalou tvář. „Neříkej jí o tom!“ Proměnil se ve vlka a ulehl vedle křesla.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 03.05.2015, 15:23:18 Odpovědět 
   IiRen byl vždy můj oblíbenec, i když jako velký vlk je myslím sympatičtější. Tvrdohlavost Mei je myslím jejím zásadním rysem, díky kterému se zásadně liší od ostatních ve světě démonů, určitě bych ho tedy neměnil. Stále bych chtěl více popisů i pocitů hlavní hrdinky, zvláště v napjatých okamžicích, kterých bylo v této kapitole více než dost.
Právě v péči o raněné se sice hodně vyskytovaly její myšlenky formou kurzívy, možná by to ale chtělo ještě více rozepsat. Jinak vzhůru na další díl!
 phaint 18.03.2015, 16:15:24 Odpovědět 
   No tak sláva, lord je zpátky na scéně! Už to vlčákovo jméno mnohé napovědělo ;)
Jinak čtu pořád a ráda. Akorát občas začíná být Mei troche otravná, že se jí řekne, aby to a to nedělala, a čtenář se může spolehnout, že to stejně udělá. Už se tohle schema opakovalo mockrát, tak pozor ;)
 ze dne 19.03.2015, 9:12:35  
   Garathea: Mei má nepochybně svojí hlavu, ale určitě se polepší:-)
 čuk 14.03.2015, 14:40:04 Odpovědět 
   Stále napínavé a citlivé. Je překonáváno nejen zlo, ale i zbabělost. Poněkud mě překvapila změna Rena v bratra Reona a též Lorda. Tady to mohlo být napsáno jasněji - i když pozorní čtenáři si to pamatují, já ovšem nikoliv.
"Mě je skvěle": to mi nezní, snad podle pravidel před šedesáti léty mělo být napsáno "Mně je skvěle."
Stále se hodně líbí.
 ze dne 16.03.2015, 10:03:20  
   Garathea: Lord Iiren a Reon jsou sourozenci, mají pouze odlišné matky. Kromě čaroděje Reon pátrá i po jejich otci, bývalém lordovi, který před lety zmizel neznámo kam.
"Mě je skvěle" tak to mi opravdu uniklo :-)
Děkuji za komentář
Hezký den:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Smrt patologick...
hynek laskavý
Svět za zdí 1. ...
Lucie Paterová
Bezhotovostní p...
markus
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr