| Tak zcela výjimečně všech veršů oproštěný text... Skoro všech:) |
| |
|
|
Obejmout to ticho a zkamenět, zakořenit do tý tvrdý a zrmzlý země a snad se jednou za čas pousmát, když Slunce slízne z horizontu podvečer a nahradí jej rovnou ránem. Pomníkem stát se na věčnost, nechat si zpívat o Valhalle těmi, kteří kde na světě ještě padnou, zatímco já tu budu věčně stát. Valkýry mě tu nenavštíví, jelikož vědí, že jsem srab, že padnu jedině až eroze mi maso serve z nohou a vítr kosti vyhlodá. Těžko to nazvat bojem.
Krajina z červeného zlata si umínila jinovatkou potřísnit a také mě ta mlha mrznoucí ulpívá na tom, co kdysi bych snad nazval kůží. A když už noc tu nastane, pak trvá věčně. První vločky, ty můry mrtvé co kdesi nade mnou si umrzly, se snáší zvolna k zemi. Asi jsem stále živý, zbytky tepla na tváři ty nenechavé krystalky nutí se měnit zpátky v kapky deště, a tekou jako slzy.
A když pak temnota rozbita je, pokropena Mléčnou dráhou, na obzoru se roztančí ve spirálách tanečnice mnoha barev. Balet severských nocí.
Možná, že svět už neroztaje, že žádné teplo nikde není. Že každý zůstal tam kde stál, když obláčky dechu si klesly k zemi a usnuly nám u nohou. A nebo jaro přijde brzy a nechá zimu zapomenout někde mezi jehnědami bříz. Zem začne vodu usrkávat a čmeláci z vřesů nektar sát.
A já tu stále budu stát.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
