obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXX - Rodinné tajnosti 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 07.04.2015, 18:49  
Kasumi čeká setkání s otcem Armanda. Podaří se jí zjistit, kde je držena Sakura?
 

Rekapitulace

Důležité události
- Armando je synem Paoly, která unesla Kasuminu sestru - zdá se být vodítkem k nalezení Sakury.
- Armando se před třemi měsíci sblížil se Sakurou. Oba dva jsou přinejmenším kamarádi.
- Paola porodila Armanda ve velmi mladém věku. Tahle skutečnost Kasumi vrtá hlavou o to víc, že Armandovi rodiče mají stejné přijmení.
Magický pás - Kasumi už téměř rok vlastní magický pás zvyšující sílu lidského těla. To Kasumi činí prakticky nezastavitelnou.


Kasumi

Venku už byla pořádná tma a já skoro čtvrt hodiny postávala před plotem Ramirezova domu. Pes dál ustavičně štěkal a přestal jen ve chvíli, kdy jsem přišla blíž k plotu. Bál se a to bylo dobře. Konečně se sem asi po dvaceti minutách čekání přihnal nějaký muž. Zastavil se kousek pod lampou veřejného osvětlení, takže mu bylo vidět do tváře. Vypadal na čtyřicet, měl hustý plnovous, černými vlasy sčesanými dozadu... V obličeji se hodně podobal Armandovi - také silné charisma, příjemný výraz a upřímné oči.
„Promiň,“ volal na mě anglicky, „ale musel jsem s Toníkem dohrát mlýn. Slíbil jsem mu to. Nečekáš tu moc dlouho?“ Mluvil, jak kdyby mě dobře znal. Natáhl ke mně ruku a já si s ním opatrně potřásla rukou.
„Tak... Ahoj, Kasumi!“ zvolal nadšeně. „Safra, doufal jsem, že tě poznám, ale nečekal jsem, že tak brzy. A co Armando, ten je kde?“
„Armando? Ehh…“ Odkud mě k čertu zná? „On… zdržel se v Llanelli. Musel si vyřešit nějaké problémy… v nemocnici.“
„Jasný, asi ho tam teď nemají moc rádi. Ale přijede do zítřejšího večera, ne?“
„Ehh, doufám, že ano.“
„Tak to je super,“ usmál se a významně se mi zahleděl do tváře. „Ách, děti moje,“ zasnil se, čímž mi prakticky vyrazil dech.

Ramirez otevřel branku a rychle ji za sebou zavřel.
„Počkej, počkej, ještě sem nechoď,“ řekl. „On Fidel není moc přívětivý k cizím lidem, ale nemůžu si ho vynachválit.“ Nasadil psovi obojek a uvázal ho k řetězu u boudy. „Jsem po rozvodu. Armandovi jsem to ještě neříkal, ale konečně mám od Mariky pokoj, jen mi sem občas lezou její příbuzní a chtějí peníze. Ale od doby, co mám Fidela, jich sem chodí mnohem méně. Pašák jsi, hochu!“ podrbal psa za uchem a konečně mi šel otevřít. „Uf, myslel jsem, že dorazíte spolu,“ řekl a vedl mě ke dveřím domu. Visel na nich věneček z jehličí. Odemkl, pustil mě do předsíně, kde jsem si sundala kabát a boty. Dál v chodbě byl totiž už koberec, takže se tu zřejmě chodilo bez bot. Ramirez zase zamknul dveře ven, také si odložil a provedl mě celým domem. Chtěl mi především ukázat kde budu spát. V přízemí nechyběla kuchyně, obývací pokoj s televizí a rádiem, dále pracovna s počítačem a dílna plná nářadí i květin, které se sem přes zimu odložily. V patře domu byly ložnice, koupelna s toaletou a další, zřejmě Armandova, pracovna.

„Máte to pěkné…“ pochválila jsem dům, když jsme sešli zase dolů na chodbu. Ramirez mě uvedl do obývacího pokoje, kde jsem se posadila na gauč. Zašel nejprve pustit psa a poté uvařit kafe. Měla jsem dost času promyslet si další kroky. Neměla jsem ani ponětí o tom, co mohl Armando svému otci povědět.
Ramirez brzy přinesl tác se dvěma hrnečky, lžičkami, smetanou a miskou s cukrem. Položil tác na kávový stolek před gaučem a sám usedl do houpacího křesla.
„Tak mi povězte, Kasumi, co…“ zamžikal očima a plesknul se dlaní do čela. „Jsem to ale hlupák, vždyť já se ti vůbec nepředstavil! Promiň, vážně promiň. Armando mi o tobě řekl tolik, až mám pocit jako kdybychom se už dávno znali. Jsem Diego Ramirez, syn ti o mě určitě řekl první poslední, ale je přece slušnost se představit. Promiň.“
„Nic se nestalo. Já jsem Kasumi Gordonová.“
„Vím, vím," usmál se. "To už musí být, aby synek nechal školy a jel za svou vysněnou dívkou do Japonska. Pověz mi, jak jste se vlastně seznámili? Celou dobu tu věřím tomu, že má práce v nemocnici až nad hlavu a on má přitom čas seznamovat se s tak pohlednými ženami.“
„Japonky to s hledáním partnerů v Evropě nemají snadné. Málokterý člověk se smíří s tím, že má mít vedle sebe Asiatku.“
„Hmm, řekl bych, že Asiatky jsou slušné, pracovité a pilné.“
„Řada z nich ano, a to je přesně to, čeho cizinci rádi využijí. Doufám a věřím tomu, že Armando takový není.“ Diego okamžitě zakroutil hlavou.
„Neboj se, Kasumi. Armando je slušný hoch. Ten by neublížil ani mouše. Jestli se bojíš, že by ti snad jakkoli ubližoval, tak to v žádném případě.“
„Ne, tohohle se opravdu nebojím, ale trochu mě znervózňuje jeho… eeh…“ Zatraceně. Seber se, Kasumi a rychle přemýšlej. „Vadí mi, že se vrátí do Čech. Já chápu, že tu má domov, ale ten můj je zase v Japonsku a nerada bych se ho vzdávala.“ Diego se na to nezatvářil moc dobře. Vypadal zamračeně a zmateně.
„Budu k tobě maximálně upřímný, Kasumi. Nechtěl bych se ve svém věku zase někam stěhovat, ale zároveň bych nepřekousl, kdyby můj syn měl žít na druhém konci světa.“
„To má být vydírání?“
„Eh, ne, ne, to určitě ne,“ zakroutil hlavou. „Jen bych nerad svého syna ztratil. Kromě něj už nikoho nemám, ale... je to na vás dvou, já se vám do života plést nechci. Pouze říkám, jak to vidím. Nezlobíš se na mě kvůli tomu?“
„Ne, to je v pořádku. Myslím, že bych také měla navštívit Armandovu matku, ale všimla jsem si, že o ní nerad mluví. Vždycky když to téma nakousnu, stočí hovor jiným směrem. Sice taktně, ale přesto mám pocit, že je to téma pro něj hořké.“
„Myslím, že bude lepší, když to necháš být, Kasumi. Netlač na něj, protože Paola je už ztracená historie. Je to pro naši rodinu kostlivec ve skříni, kterého by bylo lepší nevytahovat ven.“ Hmm, myslím, že už to začínám chápat. Armando chce svého otce překvapit Paolou. Aby odůvodnil svoji návštěvu Japonska a ukončení stáže, vymyslel si historku o mě a o vztahu. Mohu toho využít?

Diego vstal a odešel z pokoje. Vrátil se asi po pěti minutách a v rukou nesl vánoční stromeček zakrytý igelitem. Rozvázal igelit, sundal ho a umělý stromek postavil vedle televize.
„Co bys řekla, kdybychom společně ozdobili stromeček? Děláváte to v Japonsku taky?“
„Ne. A nevím, proč bychom měli. My nejsme křesťanská země.“
„Che, to my také ne, ale je to tradice.“
„Spíš práce navíc. Nepřijde vám zvláštní vytipovat si v roce den, kdy se rozdávají dárky? Lidé, kteří se mají opravdu rádi, si ty dárky mohou dávat kdykoli.“
„A kolik lidí to mimo Vánoc dělá, Kasumi? Navíc je to vzpomínka, významný den v roce, na nějž se dá vzpomínat. Co třeba tvoje narozeniny? Je to stejné a taky na ně určitě v dobrém vzpomínáš.“
„Většinu života jsem narozeniny ani nevnímala, natož abych dostávala dárky.“
„Chm, tak toho se v naší rodině bát nemusíš. Schválně, co máš ráda nebo… co by sis přála dostat?“
"Svoji sestru..." zamručela jsem tak, aby to ani neslyšel. Vstala jsem, zatímco on rozbaloval papírovou krabici a tahal z ní skleněné koule. Nebudu tu strojit stromeček, zatímco moje sestra je v ohrožení. Řekněme, že letos, stejně jako loni, nemám na nějaké slavnosti, klid a mír ani pomyšlení.
„Diego… můžu vám taky tykat?“
„No, určitě! Vždyť budeme rodina!“
„Dobře…“ Tohle bylo docela zajímavé. Nejsem zrovna herečka, ale kamenný obličej nahodit umím. Snad na mě nic nepozná. „Diego, chtěla bych vědět, proč Armandův otec i jeho matka nesou stejné příjmení, přestože nikdy nebyli manželé.“ Vrhl na mě zděšený výraz, který jen potvrdil moji domněnku, že za tím něco vězí. Něco velkého...
Pak se ale vymluvil: „Jen shoda jmen, Kasumi. Podívej, já chápu, že tě Armandova matka zajímá, ale ona je už opravdu uzavřenou kapitolou. Možná je už mrtvá, ani sám nevím.“ Stejně jako v té hospodě i teď jsem měla chuť jednat a nečekat. Chtěla jsem znát informace, chtěla jsem vyslechnout Armanda a chtěla jsem se vrátit do Japonska. Už jsem měla na jazyku větu, která by Diega psychicky složila, ale v tu chvíli mu zazvonil mobil. Vytáhl ho z kapsy a přečetl jméno na displayi. „Armando! Výborně! Určitě má starost, jestli jsi dorazila. Měla jsi dát vědět, zajel bych pro tebe na letiště.“ Nestihl si ani přiložit mobil k uchu, když jsem mu ho sevřela v dlani. Polekaně na mě pohlédl.
„Já si to vezmu… když dovolíš.“ Telefon neochotně pustil a já potvrdila příjem hovoru zeleným tlačítkem.
Ozval se Armando. Něco řekl, ale nerozuměla jsem.
„Tady…“ ohlédla jsem se na zmateného Diega. „Tady Kasumi.“
„Kasumi?! Co-co tam děláš?! A… je táta v pořádku?“
„Zatím ano. Ale jestli se tady neukážeš do zítřejšího odpoledne, budeš mít problém, Armando. Budeš totiž muset tátovi na pohřeb.“ Diego zamžikal očima, načež jsem ho chytila pod krkem a přirazila ho ke zdi. „A Armando? Jsi tam ještě? Nesnaž se volat policii. Dobře víš, co dokážu a pak – já tvému otci a ani tobě nemíním ublížit. Zatím si s tebou chci jen promluvit, tak buď rád a pospěš si.“ Zavěsila jsem a mobil si schovala do kapsy. Nešlo to jinak. Zjistil by, že něco nehraje a mohl by se na mě připravit anebo vůbec nepřijet. Povolila jsem Diegovo hrdlo, aby se mohl nadechnout. „Tvůj syn pochází z incestu, že mám pravdu? Paola je tvoje mladší sestra.“ Byla to střelba od boku, stejně tak mohli být nevlastními sourozenci, ale to by si nebyli tak podobní. Výraz v očích Diega jako kdyby řekl: 'máš pravdu.' Rychlá šokující zpráva a pak jen sledování výrazu ve tváři. Bylo to jako číst v knize. „Buď poslušný, Diego, nebo se to Armando dozví. Nechci ti ublížit, ale tady jde o víc, než si myslíš.“

Svlékla jsem Diega do naha, z oblečení vytvořila provizorní provazy a svázala mu ruce za záda. Musela jsem mít jistotu, že jeho šance na útěk jsou minimální. Posadila jsem ho vedle televize a celé hodiny seděla na gauči. Vzala jsem si z lednice v kuchyni mísu s bramborovým salátem a trochu se najedla. Diego se mezitím uklidnil, ale teprve po dobré půlhodině se smířil se svojí situací natolik, aby se se mnou rozhodl bavit.
„Kdo vlastně jsi, Kasumi? Proč ses s mým synem sblížila?“
„Je to dlouhý příběh, který ti vysvětlí určitě sám. Zdá se, že vymýšlet si mu jde dobře. Nejsem totiž jeho přítelkyně a on do Japonska nejel kvůli mně. Našel tvoji sestru a je to pěkná svině. Řekněme, že my dvě si jdeme po krku.“
„Paola žije?! Ale… co jsi jí provedla?“
„Já nic, ale Paola má ráda peníze a nejraději má ty, které jí nepatří. Navíc zajala moji sestru.“
„A… a proto ty zajmeš mě a Armanda? Chceš vyjednávat?! Možná ti ublížila a možná její vinou trpí ti, co s tím nemají co do činění, ale ty nejednáš jinak! Vždyť v čem se teď lišíš od ní?!“ Položila jsem si nohy na stolek a dopila zbytek kafe.
„Čím se teď lišíš od ní… tak tuhle větu jsem ve filmech mé sestry slyšela snad stokrát. Napadlo tě někdy, proč ti hodní v reálném životě vždycky prohrají, přestože ve filmech jim všechno vyjde? Je to proto, že ve skutečném životě ti zlí nejsou hloupí a ti dobří nemají takové štěstí. A tak ti zlí, kteří nejsou svázáni žádnými údajně nevhodnými činy, vždycky vyhrají, protože jsou ve svém konání zcela svobodní. Dokonce ani já nejsem svobodná, byť z mého pohledu jsou moje morální zásady jedině přínosem. Jde ale o to, že moje prostředky k dosažení cíle možná nejsou považovány za ‚správné,‘ ale nikoho nevinného trvale nepoškodí. Až bude po všem, pustím tě na svobodu a vlastně bych tě pustila hned, kdybych věděla, že zůstaneš se mnou a poslušně počkáš na Armanda. Uvědom si, že abych porazila tvoji milovanou sestru, potřebuji spoléhat především na sebe a ne na druhé.“
„Co s ní uděláš až ji najdeš?“
„Co myslíš, že udělám s člověkem, který mi bez jakéhokoli rozumného důvodu unesl sestru?“
„Chceš říct… To bys přece…“
„Jistě že ji zabiju! A nevěř tomu, že tvoje vysoká, krásná a sexy sestřička zvládne porazit tu svalnatou, mohutnou a ošklivou Asiatku. Kdyby v reálném životě vítězila krása a rychlost před výdrží a silou, pak by nejlepší bojovnice světa byly ženy, jenže… jaksi nejsou.“ Diego odevzdaně sklopil hlavu, možná mu i ukápla slza, protože mu rychle zrudly oči.
„Nemyslíš si snad, že ti dovolím zabít moji sestru.“ Kruci! Měla jsem se krotit. Teď mám o problém víc. Poštve proti mně policii, jen co odtud vypadnu. Zatraceně! Vstala jsem, shýbla se k němu a pohlédla mu do očí. Vražedný pohled, který nikdo nedokáže moc dlouho opětovat. Nikdo krom těch, s nimiž jsem zadobře.
„Zatím hodlám zabít jen Paolu. Nechtěj mi dát důvod k tomu zbavit se i tebe, popřípadě tvého syna. Nemáš ani ponětí o tom, čeho všeho jsem schopná.“

V noci jsem ani nezamhouřila oka. Únava musí počkat. Většinu času jsem strávila přemýšlením nad Sakurou. Paola vyhledala Lucianu a rozhodla se jí vydírat. Chtěla, aby jí Luciana ve smluvený den a hodinu přivedla mě. Mohla mě chtít zabít, ale proč ve městě v přístavu? Možná… chtěla mě srazit do moře, ano. Teď má Sakuru, což ale není jejím cílem. Možná už do Kenjiho domu dorazila zpráva o výměně – já za Sakuru. Jenomže... o naší spolupráci s Kenjim Paola neví. Nikdo o ní neví. Jak mě tedy může Paola kontaktovat? Ačkoli... jistě, Sakura mohla promluvit. Uff, doufám, že Kenji neudělá žádnou blbost. Kde ale Paola sehnala ty gangstery? Je v Japonsku jen necelý měsíc. Leda že… Z myšlenek mě vytrhlo zvonění u brány. Zvonění! To znamená, že je tu někdo, koho ten čokl zná. Vyběhla jsem do patra a vešla do ložnice Armanda. Tady odtud byl dobrý výhled před dům. Obešla jsem postel, abych se dostala k oknu a nenápadně jsem odhrnula závěs. Venku stál ten kluk z hospody. Asi sem chodí často, a pokud mu nikdo neotevře, potom by mohl klidně zalarmovat vesnici, že se Diegovi něco stalo. Možná je to příliš černý scénář, ale nechci nic ponechat náhodě. Seběhla jsem dolů, ujistila se, že Diego je svázaný a vyběhla ven.

Pes, který stál u plotu a vrtěl ocasem, se ohlédl na mě a se sklopenýma ušima zalezl do boudy. Přišla jsem k brance a pozorovala kluka v červeném kulichu.
„Ahoj,“ pozdravila jsem v angličtině a doufala, že mi porozumí. Vypadal tak… na deset let. Mohl by anglicky umět.
„Ehh,“ zarazil se, „Ahoj,“ pozdravil. Bylo na něm znát, že marně hledá slova. Nakonec vyndal z kapsy malý zabalený baliček s mašličkou.
„Pro Diega,“ řekl. Dárek jsem si vzala.
„Předám mu to,“ odvětila jsem. Myslím, že nerozuměl. „Moc děkuju!“ To už bylo lepší – usmál se, zamával a odběhl. Vrátila jsem se do domu a zašla za Diegem.

„Kdo to byl?“ ptal se. „Armando?“
„Byl to nějaký chlapec. Tady máš dárek,“ ukázala jsem mu ho a on se usmál.
„Toník je skvělý hoch. Jeho vlastní rodiče ho často nechávají doma jen s babičkou. Prosím, Kasumi, jeho z toho vynech.“
„Za co mě vlastně máš, Diego? Myslíš, že zabíjím lidi na potkání? Že zlámu vaz každému, kdo se na mě křivě podívá? Povím ti to takhle – tvůj syn se do mě doopravdy zamiloval, alespoň myslím. A do odporné zrůdy, která vraždí každého bez rozdílu, by se asi nezakoukal, nemyslíš?“ Položila jsem dárek na stůl. „Mám ti to rozbalit?“
„Když budeš tak hodná…“ Strhla jsem mašli i papír a nalezla malou krabičku s matrijoškou! Byla hodně malá a uvnitř nebyla další nýbrž krabička od zápalek. Místo sirek v ní byl malý bohatě zdobený klíček.
„Co to je?!“ Ptala jsem se.
„Ukaž… tenhle klíček jsem ztratil asi před půl rokem u rybníka! Toník ho musel najít a…“ Diego ukázal na obraz Pražského orloje nad gaučem. „Sundej ho, Kasumi.“ Poslechla jsem a nalezla kovový trezor zabudovaný do zdi.
„Chceš mi tvrdit, že ten klíček je od trezoru?!“
„Ne, ale je od staré zdobené vyřezávané krabičky, kterou v trezoru mám. Schovával jsem v ní fotografie z dětství z Bogoty. Na některých je ještě moje sestra. Bez klíčku bych tu krabičku musel rozbít, ale teď… Klidně se podívej dovnitř. Klíč od trezoru mám za šuplíkem od nočního stolku. Šuplík vyndej a na jeho zadní straně je klíček přilepený.

Paola zamlada mě docela zajímala. Jestliže bude nějaká fotka dokazovat, že Diego a Paola jsou sourozenci, pak mám páku pro případ, že Diego vše popře. Nalézt klíček nebyl problém, a když jsem se vrátila dolů, zasunula jsem ho do dírky trezoru a otočila jím. Něco cvaklo a já zabrala za kliku trezoru. Moc dobře to otevřít nešlo.
„Trochu zaber, Kasumi. Panty jsou už zrezlé.“ Zabrala jsem a víko trezoru vytrhla ven, když mi do tváře vstříkl plyn. Zakryla jsem si uslzené oči, ale ten plyn… to nebyl obyčejný slzák. Já… podlomily se mi nohy a velmi pomalu se zřítila na zem. Bránila jsem se náporu únavy, ale nešlo to. Zavřela jsem oči a usnula.

Probrala jsem se přivázaná na židli s rukama za zády. Přede mnou stál Diego a držel v ruce pistoli.
„Tak vidíš, Kasumi, i v reálném životě může mít člověk štěstí.“ Uff, už mě nebaví se neustále nechávat zajímat. Jenže před člověkem s pistolí toho moc dělat nejde. Kruci! Seděla jsem před televizí v místě, kde jsem prve nechala Diega. Trezor byl stále otevřený a nějaká skříňka v něm skutečně byla.
„Co to mělo znamenat?“ ptala jsem se.
„Jen bezpečnostní opatření – uspávací plyn, který vyrobil můj kamarád učitel chemie, nic víc. Je to obrana vůči příbuzným mé bývalé ženy, stejně jako Fidel a stejně jako tahle pistole.“
„Její příbuzní jsou gangsteři?“
„Ne, jsou to cikáni.“
„Chápu…“ Hmm, ta pistole nebyla ani odjištěná, ale upozorňovat ho na to nebudu. „Co se mnou chceš dělat? Volal jsi policii? A co…“
„Už je vzhůru?!“ ozval se mužský hlas a do pokoje v rychlosti vešel Armando. Jakmile mě zahlédl, přiběhl ke mně. „Kasumi!“ zvolal. Pak se ohlédl na Diega. „Sklop tu zbraň, táto!“
„Jsi si jistý, synku?“
„Jistě!“
„Držela mě jako rukojmí!“
„Ano a moje máma teď drží jako rukojmí její sestru! Prosím, odlož tu pistoli! Přece bys jí neublížil!“ Diego poslechl a Armando se otočil zpátky ke mně. „Když tě pustíme, neublížíš nám?“ Což o to, důvod k zabití Diega byl, ale já musím předně myslet na Sakuru.
„Ne, neublížím.“ Armando mi rozvázal provazy, které bych jinak snadno zpřetrhala a já se mohla postavit. „Kde je Paola?“ zeptala jsem se.
„Já nevím, Kasumi,“ kroutil hlavou Armando. „Naposledy mi v hotelu řekla, abych na ni zapomněl a vrátil se do Británie. Stalo se to poté, co nás navštívila Luciana Torresová. O něčem se s matkou vybavovaly a já si myslím, že ji máma vydírala. Udělal jsem chybu, promiň mi to.“
„Jakou chybu?“ zajímalo mne.
„Máma se chtěla s tou boxerkou setkat. Mluvila o tom často a já věděl, že jí ta hořká minulost trápí. A já jí ukázal tohle...“ Armando vytáhl z kapsy mobil a ukázal mi SMS zprávu od Sakury.

promin dlouho jsem zprávy necetla porad si v japonsku zítra tam poleti moje super kamoska luciana toresova je to velka celebrita husta boxerka a super holka zdrzi se nekde v tokiu u podniku ikebana zkus z ni vytahnout autogram povede se to jen malokomu ale nikomu nerikej ze tam luciana je je to tajny ja do japonska poletim brzy tak bychom se mohly vsichni sejit chci slyset drby o segre :-)

„Pitomče!“ odsekla jsem. Konečně to dávalo smysl. To vydírání, sázka na jistotu, únos,... Ale co ti gangsteři?
„Promiň mi to, Kasumi. Já jen myslel, že se s ní máma chce setkat, aby si to vyříkaly. Víš přece, že jí ta boxerka vyrazila oko. Nenapadlo by mě, že to může skončit únosem tvé sestry. Proč vlastně chtěla máma tvoji sestru?“
„Chtěla mě! Dvě mouchy jednou ranou – pomsta Lucianě a mě v hrsti.“
„Je mi to líto,“ kroutil hlavou Armando a zakrýval si dlaní tvář. „Chtěl jsem, aby jela se mnou sem za tátou a chtěl jsem tátu překvapit, ale ona se úplně změnila. Byli jsme dohodnutí, že pojedeme spolu, ale ten večer, co se v hotelu objevila Luciana, mi řekla, že se mnou nebude moct jet. A ještě chtěla, abych přísahal, že z Japonska odjedu. Nechtěla říct proč.“
„Své jsi splnil a teď se společně vrátíme do Japonska.“
„Ale…“
„To ne,“ ozval se Diego, načež jsem pohotově popadla pistoli, kterou odložil. Chytila jsem její hlaveň a vší silou zapáčila. Kruci, navzdory pásu to šlo ztuha, ale šlo to a hlaveň se ohnula. „Můj bože,“ pokřižoval se Diego. „Kdo vlastně jsi?!“ divil se.
„Na tom nesejde. Armando, pojedeme do Japonska, rozumíš?!“
„Ale… máma nechtěla, abych… Já ti chci pomoct Kasumi, ale nechci to udělat ještě horší!“
Pohlédla jsem na Diega, významně se pousmála a řekla: „Armando, dozvěděla jsem se zajímavou novinu o tvém otci. Představ si…“
„Zadrž, Kasumi,“ zarazil mě Diego. „Na tyhle věci není čas. Ty… ty máš vlastně pravdu. Armando, synku, pokud můžeš Kasumi nějak jakkoli pomoci, pak bys to měl zkusit.“
„Dobře,“ sklopil hlavu ten trouba. „Dobře, vrátím se do Japonska.“ Armando se s otcem objal a Diego syna poplácal po zádech.
„Buď opatrný, synku. Nezlobím se na tebe kvůli tomu, že jsi nechal stáže ani kvůli tomu, že jsi mi lhal, ale teď jsi na tenkém ledě. Jestli je tvá matka únoskyně a promiň mi to, ale já bych tomu klidně uvěřil, pak nikdo neví, čeho všeho je ještě schopná. Slib mi, že na sebe dáš pozor.“
„Neboj se, táto. S Kasumi mi nic nehrozí. Znám ji dost dobře, abych to mohl takhle říct.“ Armando prošel kolem mě. „Počkám venku u brány,“ řekl.

Diego se ujistil, že jeho syn už je před domem.
„Neříkej mu pravdu,“ spustil z ničeho nic.
„Nebo co?“
„Nebo… ale nic, prostě mého syna nechej na pokoji. Jinak budeš mít co dělat se mnou, rozumíme si?“ Musela jsem se usmívat, protože mi to prostě přišlo úsměvné. Vytáhla jsem z kapsy hodinky a předala mu je.
„Můj dárek k těm slavným Vánocům. A Diego…“ chytila jsem ho za košili a přitáhla jsem si ho blíž. Zašeptala jsem mu do ucha. „Ještě jednou mi zkus vyhrožovat a vzpomenu si na to, jak jsi na mě mířil tou pistolkou. Ač jsem ti ublížila a dala ti rozumný důvod mě dokonce zastřelit, z mého pohledu jsi i ty mě dal důvod zlámat ti vaz. Tak na to pamatuj, protože lámání vazů mi jde o ruky.“ Odstrčila jsem ho až spadl na zadek na gauč a vyšla ven z domu. Nakonec to tady v Čechách ani napodruhé nevyšlo nejhůře, ale vracet se sem už opravdu nechci.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 07.04.2015, 18:48:40 Odpovědět 
   Zdravím po Velikonocích u dalšího dílu,

vracíme se ke Kasumi v ČR, na což jsem se docela těšila. Pár poznámek:

> Vypadal na čtyřicet, měl hustý plnovous, černými vlasy sčesanými dozadu... - nesprávné tvary
> oceňuji šikovně zakomponovanou větičku "volal na mě anglicky" - rejpavce, jako jsem já, uspokojí
> Chtěl mi především ukázat kde budu spát. - chybějící čárka, stejně tak: až mám pocit jako kdybychom se už dávno znali. a jinde - ale přijde mi, že jich chybí čím dál tím méně
> „Nic se nestalo. Já jsem Kasumi Gordonová.“ - trochu mě překvapilo přechýlení jména. Není Češka, přece, proč tedy ne Gordon? Navíc s ohledem na to, jak mezinárodně to vše vedeš, mi tohle vadí
>„Diego… můžu vám taky tykat?“ - zde taková nuance, v aj se netyká, proto bych spíše upřednostnila "můžu vám tak říkat?", protože oslovování jménem je "intimnější" forma jako u nás tykání
> Proč ho svlékala, nemohla ho svázat něčím jiným? Jistě měl skříň plnou oblečení...


Škoda, že už se do Čech nechce vracet...

N.
 ze dne 08.04.2015, 16:37:52  
   Nancy Lottinger: Vím to o sobě :D Takže to beru s humorem. Prudím hodně i sama do sebe, proto mi vždy všechno, co se týká psaní, tak trvá.
 ze dne 07.04.2015, 23:02:02  
   Lukaskon: Zdravím a děkuji za komentář a hodnocení.
- Počešťování přijmení je trochu problém. Navazuji na trilogii PC her, kde přestože všechny postavy byli angličané, tak v českých verzích her byly u příjmení žen tvary -ová naprosto běžné. Takže aby se vlk nažral a koza zůstala celá, stálé tvary přijmení ponechávám jen u exotičtějších, respektive neanglických jmen.
- s tím tykáním... dobrá připomínka. Nezlob se, jestli to vyzní hrubě, určitě to zle nemyslím, ale chci říct jedno - jsem rád, že redaktorování padlo na takového, s prominutím, hnidopicha. Díky tobě si všímám věcí, které si při psaní ani neuvědomím. :)
- Svlékání je u Kasumi taková tradice. Váže se to k příhodě zmíněné kdysi dávno, kdy Kasumi utekl vězeň, protože měl v oblečení připravenou břitvu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
PENTAGRAM POP
Janir Killman
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr