obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915346 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390231 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: ASnděl a andílek ::

 redaktor čuk publikováno: 20.12.2006, 4:41  
Pokus o humornou parodii na sci-fi
 

Anděl a andílek
„Pane Bože, anděl druhé třídy A0007B je připraven podat hlášení!“
Oslovený zavelel: „Pohov, svěsit křídla, usednout na obláček.“
Provedl jsem. Podal jsem zprávu o stavu lidstva. Pokýval hlavou. On, jako vševědoucí, už předem věděl, co budu říkat. Proč tedy taková buzerace?
Na otázku, jestli mám nějaké otázky, jsem odpověděl, že mám. Nějaké otázky. První byla tato:
„Pane Bože! Proč jako Stvořitel jsi nechal Adámka dospět v Adama? Promiň, promiň, přeformuluji: proč jsi nestvořil Adama jako dítě? Poznal jsem lidské děti. Jsou mnohem lepší než dospělí. Opěvovali by Tě úplně bezelstně a nezištně. Adámek by byl jistě poslušnější než Adam! A kdybys mu stvořil z žebírka Evičku, nedosáhli by na zapovězené jablko, nemuseli by orvávat fíkovník z listů. A rozhodně by měli vřelejší vztah ke zvířátkům. Cože? Kvůli padančeti bys přece nebyl takový ras! A musel bys jim nechat nesmrtelnost, protože by po vyhnání z ráje nemohli dělat to, no víš co, to odkrývání fíkového listu. A vymřeli by Ti!“
K druhé otázce už nedošlo Za rouhavá slova jsem byl vyhnán z andělského sboru k těm svým pozemským dětičkám. S úkolem založit řád andělů strážných. Což o to, založit, to šlo. Vybudovat příslušné struktury taky nebyl žádný problém. Zádrhel se vyklubal z praxe strážného andělství, byla úžasně psychicky náročná. Strážní andělé si totiž děti oblíbili a velice těžce nesli, když děti umíraly.
„Pane Bože, promiň, ale ať jsme dělali co jsme mohli, smrti těch nevinných jsme zabránit nesvedli. Ano, ano, je to Tvá vůle, Boží neproniknutelný záměr, chápeme,“ a dál už si andělé mysleli jen pro sebe: byli jsme na zem posláni z propagačních důvodů, pro uklidnění rodičů, a taky děti si líp představí anděla než Boha. Jistěže jsme neměli moc opravdu pomoci. Byli jsme vycvičeni na střežení dítěte na lávce přes vodu či na okrajích propastí, ale kdeže ty doby jsou, kdy byly lávky a propasti bez ochranných zábradlí!
A na války se nepomyslelo!
Vzpomínám si na ten smutný průvod andělů se svěšenými křídly a hlavami , kteří se vraceli z Osvětimi a ostatních koncentráků, zástupy osmahlých andělů opouštějících africké hladomorové oblasti.
I Bůh tehdy odvracel tvář jakoby se styděl a přešel bez trestu tenhle mlčenlivý pochod vzdoru. Výsledek byl, že se do andělské strážní služby nikdo nehrnul, andělé se raději hlásili do boje s ďábly, k dětem se chodilo spíše za trest a vybírali se především ti nereptaví, co uměli mlčet, a taky nemakačenkové, u nichž se dětská smrt dala připsat na vrub andělské lenosti.
Já jsem dosluhoval. Snažil se, snažil, ale jak říkají lidé: houby platné. Výsledky mátožné.
Zrovna jsem byl u Kadleců a pokoušel se chránit malého Pepíčka, kterého se chystal zmlátit opilý otec. Nastavil jsem kořalovi nohu, teda abych byl přesný, neboť nohu nemám: popostrčil jsem mu do cesty nohu od židle. Pan Kadlec se uvelebil na zem a začal chrápat. Trestání Pepíčka se odložilo. Ale opilec jistě brzy pochopí, že se musí židli vyhýbat.
Pak nastala velice zvláštní situace, tak zvláštní, že mému vyprávění nebude nikdo věřit.
Nejdřív prozradím několik tajemství: Bůh si zřídil přímou linku na spojení s dětmi s použitím speciálních vlnových frekvencí, jak říkal „ aby nechal maličkých přijíti ke mně“, přímo, než aby se doprošoval patogenních mikroorganizmů, opilých řidičů a pedofilů. K potěše nás andělů strážných ji nevyužíval, řeči tohohle typu však z oběhu nestáhl. A další důkaz boží nedůslednosti: když zapomněl zabezpečit ochranu dětí před válkami a živelnými pohromami, není divu, že zapomněl na ochranu před mimozemšťany, na které nota bene vůbec nevěřil, snad proto, že byli příliš vzdáleni a zcela mimo jeho boží kompetenci.
Nebyli příliš vzdáleni. Teda jeden jejich průzkumník ne.
Toho dne, v okamžiku, když jsem se zvedal od chrápajícího pana Kadlece, zaklepal jeden z nich na okno Pepíčkova pokojíku v prvním patře Kadlecovic rodinného domku.
Byl to pech. Mimozemšťan měl vnímavost přesně na té vlnové délce, která byla přidělena Pepíčkovi pro už korodující (bohudík!) spojení s Bohem. Takže mimozemšťan viděl z celičké planety Země jenom Pepu a jedině s ním byl schopen komunikovat. Ostatní frekvence byly pro návštěvníka z kosmu nevnímatelné, prostě prázdno. A já? Já jsem mohl fungovat jen jako nezaujatý pozorovatel, kterému bylo dovoleno občas něco mladému J. K. nenápadně našeptat.
Mimozemšťan, jeho jméno je nevyslovitelné, takže mu budeme říkat prostě a krátce Mimo, zaklepal na okno, pronikl sklem, vzal na sebe podobu trpaslíka zahradního (na té jejich planetě mimozemšťanské měli opravdu halabala učebnice o lidstvu!), uklonil se Pepovi a řekl:
„Ahoj!“
Pepíček si zrovna četl nějaké sci-fi a jelikož byl kliďas a recesista po svém starším bratrovi, vůbec se nedivil. Založil stránku v knize papírkem od karamely, zívl a zeptal se:
„Kde se tady bereš, trpaslíku?“
„Cožpak nevypadám jako člověk?“ podivil se Mimo a začal vysvětlovat. Asi následující. Letím vesmírem, nikde nic, a najednou vidím, jak se v prázdném prostoru vznášíš ty, člověče. Ostatní lidi se asi sbalili a se všemi svými saky paky se vydali kamsi na výlet, nemám pravdu? Že tady jako nikdo jiný není!?“
„Bať,“ odpověděl Pepíček. Nejmladší desetiletý Kadlec byl pěkný fík a rozhodl se nechat Mima v bludu. Zřejmě si pomyslel, ať to běží, nějak se to vyvrbí. Já jsem skálopevně přesvědčen, že svou intuitivní inteligencí, jež bývá dětem dána, a pro kterou nemají dospělí vnímací ústrojí, poznal, kudy vede cesta k brodu.
Mimo byl mluvný, jé, kdybych mohl vyprávět, co nám všechno napovídal, ale řeč se nakonec stále stáčela k jednomu:
„Pepo, musíš se mnou na výlet k nám na naše teritorium (lepší slovo k překladu jsem nevymyslel), ať našinci poznají, jak vypadá opravdový člověk. Bude to obrovské, jak vy říkáte, šou a pro tebe nezapomenutelný zážitek. Pepíčku, poleť!“
Pepa pochopil, že Mimo se chce trochu před svými krajany vytahovat, a že se mu stýská po jeho rodné hroudě (pokud na tomto teritoriu hroudy byly a rodilo se). S cestováním vesmírem tudíž Pepíček souhlasil. Byl sám plný sil a odvahy vrozené rodu Kadleců a fungoval nejen jako nucený školák, ale toužil v souladu se svou povahou být především dobrodruhem. Kromě toho přečetl již mnoho sci-fi románů, a nyní bylo třeba praktického ověření. Podařilo se mi Pepovi našeptat, aby na Mimovi vymohl, abych mohl Pepu doprovázet. Pepa řekl:
„Je to můj neviditelný osobní komorník, co má uši, ale jazyk ne!“
Jako němý neviditelný osobní komorník! No, to jsem to dopracoval: já anděl strážný a najednou degradován na komorníka! Ale jsem rovněž recesista a jak jste již poznali i dobrodružné povahy, tak jsem taky souhlasil. Co jiného mi zbývalo, pokud jsem nechtěl na svůj post anděla strážného rezignovat!
A tak jsme hodlali vydat se na cestu k planetě mimozemšťana Mima. Jak já jsem se na cestování vesmírem těšil! Jako malé dítě! Ty cesty na nebe k Bohu byly velice fádní, pořád jenom tma a tma kolem, protože světlo bylo stvořeno jen pro účely Země. Konečně uvidím zblízka mnohé, o čem píší pro nás zakázané lidské knihy o vesmíru: planety, hvězdokupy, černé díry a všechny ty zázraky, které by se měly údajně lišit od těch hvězdiček navěšených mým šéfem na božskou báň. Snad dostanu dobré místo u okýnka vesmírné lodi.
„Kde máš vesmírnou loď?“zeptal se Pepíček jakoby četl mé myšlenky. A dodal:
„Doufám, že jsi ji schoval na zahradě do křoví, aby ji někdo neukradl. Dneska lidi ukradnou i nos mezi očima.“
„To jsem přeslechl, o těchto jevech se v našich análech nepíše,“odpověděl Mimo a taky dodal:
„Teď pěkně zavřete oči!“
Zavřeli jsme je, připadalo mi to, jako bych na vteřinku usnul, ale okamžitě jsem byl vzhůru, trochu netrpělivý, co to je za ciráty, kdy už napochodujeme k Mimovu stroji. Pepíček zřejmě pociťoval totéž a proto se zeptal:
„Už?“
„Už.“
Otevřeme s Pepíčkem oči, rozhlédneme se, kde je v křoví kosmická loď, a vidíme, no to se nedá vůbec popsat! Mimovo slovo „už“ znamenalo, že jsme už na planetě Mimů. Jak hořké zklamání pro mne i pro Pepu. Pojem času nám byl odebrán, sledování průletu vesmírem odepřeno. Kvůli přeměně na jakési hloupé nevědomé vlnění či co, schopné se pohybovat nepředstavitelnou rychlostí. Pokouším se najít kladnou stránku věci. Ano! Aspoň nebudu vystaven pokušení vyprávět na nebi kamarádům o Všehomíru, za což bych mohl vyfasovat pěknou pálku hříchů, ne-li přímé zatracení.
Popis a líčení, jak to vypadalo na planetě Mimů, by vydalo na celou knihu. Povím jen toto: Mimové ve své skutečné podobě byli plechoví roboti. Kdybych si nedal vložky do uší, jistě bych ohluchl od toho řinčení, které vydávala jejich těla. Pepu přivítali jako nejvznešenějšího hosta, on se také tak choval. Já jsem byl v postavení anděla strážného úplně zbytečný, jen jsem se vezl za Pepou, a mohl jsem si hlavu samým otáčením na všechny strany vykroutit a oči bych kulil na tu slávu, kdybych ovšem nějaká hmotná kukadla měl.
Pepíček mluvil s mimozemšťany naprosto suverénně, vůbec na sobě nedal znát ani známečku překvapení, natož pak ono dětské, achich, jé, hele, jojoj! Byl to vypečený chytráček, ten náš Pepíček, nejdřív si nechal vyprávět vše, co Mimové o lidech vědí, oni se mohli přetrhnout, aby se pochlubili svými vědomostmi, a pak rošťák Pepa začal jejich znalosti vyšperkovávat lhaním nejhrubšího zrna. Lomil jsem křídly: co z toho chlapce vyroste?! Básník? Politik? Ale Mimové Pepíčka brali, hltali každé jeho slovo. Smáli se, tleskali, techno- párty hevy-metalových skupin proti tomu úplný hadr v tišině!
„Víte?“ řekl v jedné chvíli Pepíček.
„Nevíte! Proč nosíme soustavně červené čepičky. Je to zvláštní způsob stimulace naší mozkové soustavy a současně varování: stůj, nezašlápni! Jo, žijou u nás velká zvířata, ale úplně blbá, ale červený barvy se bojej!“
Pepíček pletl páté přes deváté, vymýšlel si nehorázně, co doma zaslechl z televize bezuzdně překrucoval, až to někdy vypadalo jako pravda. Mimové všechno pečlivě zapisovali, teď prý konečně budou mít úplné a vědecké učebnice lidopisu.
A co věcí Pepíček Mimy naučil! Třeba řešit problém vyjetého oleje. Mimové kromě složité vyspělé techniky v oblasti mikro měli makrotěla na zastaralém principu mechaniky a trochu připomínali oživlá brnění z českých hradů a zámků. Ty mechanizmy potřebovaly promazávání olejem (alkohol tady neznali!) a občas bylo nutno olej kompletně vypustit a nahradit čerstvým. Ne všichni s ním chodili poslušně do sběren a tak se tu a tam po planetě povalovaly soudky s vyjetým olejem, ke kterým se nikdo nehlásil. Pepíček vymyslel jejich využití pro Mimy novou zábavou. Jen trochu větší kopečky terénu nechal polévat tím olejem a pak naučil Mimy klouzat se po zadcích dolů. Žádné sáňky nebyly zapotřebí. Plechové kalhoty se jen tak neprošoupou! Pepíček si sedl našemu příteli za krk a už se jelo! Tradá, třesk, plesk!
Plechové malé děti, plechové malé děti, bědoval jsem. Taková inteligence na jedné straně a taková dětinskost na straně druhé. Nutno konstatovat, že Mimové dosáhli naprostého dualizmu. Duch nesmírné síly a umu uložen byl ve specializovaných sálech, kde se všechno řešilo a promýšlelo, tělo z kovu pak bylo svobodné ke skotačení, vždyť to sami vidíte: bylo to bezuzdné olejové sáňkování něco jiného? Pepíčku, prosím tě, ozval se ve mne strážný hlas, přestaň už, otlačíš si od plechového Mimova krku zadeček. Nepřestal, otlačil, ale snášel to hrdinně.
„Jak se ti odměníme, Pepánku?“
tázal se při večeři náš Mimo snad už po sté a po stoprvé otázce si sám odpověděl:
„Už vím! Vytesáme do železa pomník opravdového člověka, a ty budeš sedět modelem.“ Stalo se. Vytesali. Do železa. Pomník.
Při slavnostním odhalení bylo náměstí hlavního města zcela zaplněno kovovými těly. Po projevech pronášených z řídícího centra… o čem že šla řeč? Ale co bych povídal! Nabubřelé jako u lidí! Tedy projevy jsme protrpěli a nastalo odhalení pomníku. Jemná látka lehce sklouzla z obrovité postavy. Z výšky shlížel deset metrů vysoký trpaslík v červené čepičce s Pepíčkovou tváří: ducaté líce, malinové rtíky, nosík jako knoflík, trnková očka.
Plechové chapadlovité dlaně robotů dlouze tleskaly, až mi i v andělské hlavě s vložkami v uších brnělo.
Pepíček zářil štěstím, když slyšel slova:
„Toto je typický člověk! Chvalme ho!“
Někdo by řekl: paráda, ale pro mou etérickou bytost byl pobyt na planetě Mimo mukami a vcelku z hlediska funkce ochrany nudou.
Ale v jednu chvíli se mi zapotily křídla jako dveře od chléva! Přesně v okamžiku, když hlavní Mimo prohlásil:
„Vyšleme na planetu Zemi větší delegaci. Až vaši nebudou někde na kolektivním výletu. Ano, zvolíme frekvence v jiném rozsahu, abychom mohli šířeji vnímat. Měli jsme sice štěstí, že jsme se napojili, Pepíčku, na tvou frekvenci, ale chtěli bychom poznat i ostatní lidi. Ty budeš, Pepíčku, naším kustodem!“
Kdybych měl krev v žilách, ztuhla by mi. Kdybych měl na zádech kůži, byla by husí. Hrůza nesmírná! Přiletí mimozemšťané, uvidí, že lidé nevypadají jako sádroví trpaslíci, zděsí se svých omylů, kdovíco se stane s jejich psychikou! Polekají se lidské přerostlosti? Znechutí je lidská koženost, masovost, netolerance a celková přiblblost? Po tom všem dobrém, co se naučili od Pepíčka? Panebože, to bude průšvih. Pepíčku, Pepíčku, proč jsem tě nezabrzdil? Ale on by se nedal, je nadprůměrně inteligentní a svéhlavý, to uznává i jeho tatínek ve chvílích střízlivosti. Snad se lidé dají do okamžiku příletu mimozemšťanů do pořádku. A problémy s výškou? Do té doby i Pepíček vyroste, stane v čele lidstva a pak i tatínek pochopí a… a..a………..
Tečka za touto větou se začala množit, poté bytněla, jak ji Pepa obkružoval stále většími kroužky. Odložil tužku a spokojeně pohlédl na listy, které počmáral právě vytvořenou svou sci-fi povídkou. Povedla se mu. To bude Alžbětka Němejcovic koukat, až jí to přečte, možná, že padne údivem k zemi a poodhrne sukýnku o hodně výš.
A Pepíček slastně zamlaskal. Není takový blázen, za kterého ho považuje paní učitelka! Teď ještě nadrásat sloh do školy na téma: „co pozorujeme v jarní přírodě“. Zavrhl myšlenku: pozorujeme to, co spolu dělají milenci a rozhodl, že vytvoří poému o rozvíjení se květinek a o čmeláčcích.
A zítra se opět vrhne na pořádné psaní. Aby se z něj stal spisovatel. Aby napsal tak krásnou povídku, aby se o ní dověděli i mrtví lidé, kteří musí žít na nějaké velmi vzdálené planetě.
Dozvědí se, a pošlou posla za Pepíčkem, a na okno mu třeba zaklepá právě Ona, po Níž se mu někdy tak stýská. Zahleděl se do tmavého obdélníku klenoucího se do nekonečných prostor, propíchaných jako špendlíkem nespočtem zářících hvězdiček-slziček.
Pak si řekl: „Josefe Kadleci, jsi přece chlap!“ A vysmrkal se. A připomenul si: zítra si musíš koupit novou lépe píšící tužku. A pak…
Vtom zaslechl, jak klapla zahradní branka a otec se ji marně snaží zamknout. Už zase! Probral se, pijan, a odešel zpátky do hospody přitankovat! A teď se vrací, průrazný jako dělo. Teď teprve začne tóčo! A Pepovi bleskla hlavou mimozemšťanská myšlenka. Ano, to je ono! Opilec otec ho jistě půjde kárat a rušit, o fackách ani nemluvě. Pepa ví, jak tomu zabránit. Rychle sešel do kuchyně, stoupl si na špičky a z kredence vyndal láhev oleje s olivovou větvičkou na etiketě. Vystoupal po schodech ke svému pokojíku a polil schody olejovitou kapalinou. No, takový rachot jako když se s kopečka klouzali Mimové to sice nebude, ale snad to postačí fotra zastavit.
Pepa přivřel dveře svého pokoje a vyhlížel škvírkou. Postačilo. Hřmot a halas pádu opilého těla dal Pepovu otci dostatečně poučující lekci. Byl rád, že odkulhal na svůj gauč. Nadávky byly brzy přehlušeny chrápáním. Známá písnička!
Pepíček zavřel dveře a pomyslel si, sedaje si ke školní úloze: „Ať mi někdo nevykládá, že sci-fi literatura není poučná pro život! A já si dovedu poradit i bez anděla strážného.“
Nebyl jsem schopen cokoliv namítat.A také: volala mě jinde naléhavější práce. Pepíčku, Pepíčku! Kdyby existoval skutečný strážný anděl, vskutku jiný než já, jistě by nad tímhle útlým mladíčkem lomil vším co má a u Pánaboha by okamžitě složil funkci. Ale kdopak uvěří, že takový anděl existuje, snad jedině malý Josef Kadlec o něm ví! A ten vám to rozhodně neprozradí, spíš bude křídlochlapa pepíčkovsky vydávat za sličnou múzu, která mu ořeže tužku a tak. Ale on si poradí i bez ní!


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 duddits 23.12.2006, 0:57:30 Odpovědět 
   Dobře napsané, nápadité a především vtipné... To se cení ;-)
 amazonit 20.12.2006, 4:41:12 Odpovědět 
   moc se mi to líbilo, velmi čtivé a originální, po první pasáži jsem měla pocit, že asi zůstaneme u andělů-tedy klasika, ale ty jsi překvapoval až do konce, jednotlivými přechody mezi místy dějů, tím povídka nikde neustrnula a ,,neznudněla":o))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
FABIEL - Anděl ...
Danny Jé
Posel smrti VII...
Lukaskon
Čarovná slečna ...
Cehlo
obr
obr obr obr
obr

Štatlař slopal s cajzlama
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr