obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Anagram ::

 autor Alžběta Šedá publikováno: 29.03.2015, 23:17  
Závislost člověka na člověku má mnoho podob. Když ale skupina lidí žije v jiném světě, pod neustálým dozorem a netuší, že je všechno ve skutečnosti jinak, pak musí jednou přijít ta správná chvíle... ten vyvolený, který dokáže svou vytrvalostí, že není všechno zdaleka tak, jak na první pohled vypadá.
 

Dlouhými řasami se dotýkám oprýskané části malé klíčové dírky a sleduji pohyb zavěšených oválných hodin na protější stěně. Točí se, jakoby napodobovaly směr času. Nechápu to. Všechno jde zpátky. Ještě před pár okamžiky bylo dvanáct. Teď je všechno úplně jinak. Zvědavost ve mně rozevírá každou buňku, každou malou součást mě samotné. Pravidla komunity byla dána, zapsána a jejich znění si může každý z nás kdykoliv prohlédnout.
Všech dvanáct, podivně rámovaných obrazů visících na stěnách dlouhé chodby, je zákonem pro nás všechny. Pro celou komunitu čítající stovky členů. Jejich porušení či neuposlechnutí vede k trestu nejvyššímu. Ještě nenastal čas, abych si prohlédla tři poslední, na kterých je psáno pravidlo vyhoštění.
„Zbláznila ses?“
Trhla jsem sebou a úlekem vrazila čelem do kliky.
„Pst! Mlč, nebo nás někdo uslyší!“
,,Rondo! Co tady děláš?“
,,Já? Co ty tady děláš?“
,,Chtěla jsem si jenom prohlédnout ty hodiny.“
,,Víš, že to nesmíš?“
,,Vím. Říkal to i pan Té.“
,,A co řekne pan Té, je zákon. Chápeš? Copak chceš skončit jako odsouzenec?“
„Ne,“ odpověděla jsem sklesle. Uvědomila jsem si riziko svého počínání. Zašla jsem za hranici zvědavosti a ta se nevyplácí. „Už si je viděla?“
,,Koho?“
,,Ty hodiny, přece.“
„Ne a ani po tom netoužím.“
,,To vážně nejsi ani trochu zvědavá?“
„Ani trochu. A ty bys taky neměla být.“
Zavedla mě zpátky do komory a zamkla dveře. Byla to malá, tmavá místnost s jedním otvorem ve stěně, s výhledem kamsi do trnitých keřů. Posadila se na protější matraci, sundala proděravělé rukavice a pročísla mastné, dlouhé a krásně vlnité vlasy mezi prsty.
„Neuvědomuješ si, co by se mohlo stát? Neznáš pravidlo chyb? Já nechci skončit jako vyhnanec. Dívala si se tím otvorem ven?“
„Jo. Dívala. Jsou tam jenom křoviny.“
„No právě.“
,,A z těch křovin máš strach?“
,,Myrno! Nikdo se z vyhnanství nevrátil. Jen ten jejich křik slyším ještě dnes.“
„Křik?“
„No, meluzína to nebyla.“
„Já je nečetla všechny. Ještě ne.“
,,A kolik ti zbývá?“
„Tři. Tři poslední.“
Ronda byla zřejmě o něco starší. Vypadala tak. Byla zkušenější a se mnou v komoře žila už hodně dlouho. Čas v komunitě plynul jinak. Členové se málokdy zajímali o to, zda je šedivý den či tmavá noc. Společná sezení byla pořádaná ve velké hale, vždy zhruba ve stejném časovém rozmezí. Jakmile byl vyvěšen bílý prapor, všichni věděli, kam se mají dostavit. Červený prapor znamenal soud. Černý prapor – vyhnanství. V tu dobu ale v hale nikdo nesměl být. Jen pan Té, jeho zvědi, přísedící a pak samotní odsouzenci.
„Ty nejdůležitější,“ ujišťovala mě.
„Já, nevím.“
„Takže když to shrnu, pokud chytnou tebe, půjdu i já. Proto jsme dvě, které musí navzájem krotit zvědavost té druhé.“
„Nikdy nešel jenom jeden?“
„Ne!“
V její tváři se snoubil smutek s naštvaností. Je to jako bychom žili ve světě ničeho, řídily se podivnými pravidly, bály se promluvit a pravdu pozorovaly jen vzdáleně.
„Viděla jsi ty hodiny?“ zeptala se váhavě a tiše.
„Ano.“
„A co na nich bylo?“
„Nic a všechno. Divné bylo to, že se čas vracel zpátky. Nechápu to. Nikdy jsem nic takového neviděla. Otáčely se a k tomu ta podivná ručička...“
„Sakra!“
„Ty tomu rozumíš?“
„Já?“ zadívala se tázavě. „Ne, ty hloupá. Jen z šeptání ostatních.“
„Šeptání?“
„I stěny mají uši,“ rozhlédla se po místnosti a její zrak spočinul na malém výřezu, sotva o průměru velkého talíře.
„Proč myslíš, že je to tam nebezpečné?“
„Nemyslím. Vím to,“ odpověděla s jistotou. Vstala, otočila malým kohoutkem ve zdi a upíjela čiré vody z malého proudu, odtékajícího do otvoru v podlaze.
„Vážně se o nich něco šeptá v komunitě?“ Poskládala jsem si pokrývku a položila ji do rohu. Vytočila jsem trup a nohy zapřela o tmavou stěnu. Hlavu jsem svěsila z matrace dolů a prohlížela si strop. Byly na něm podivné klikaté čáry, jakési body vyryté do tmavého betonu a pak pár neurčitých znaků.
„Co myslíš, že to znamená?“ zeptala jsem se Rondy. Zaklonila na okamžik hlavu, natáhla se na svoje místo, ale neodpověděla. Zarytě mlčela, jakoby si v hlavě přemítala můj dotaz skloubený s tím vším tady. Zavřela jsem oči, vlasy nechala sklouznout na podlahu a pohupovala hlavou sem a tam.
„Zamotá se ti hlava,“ podotkla.
Jen jsem se pousmála a zvedla ruce nad hlavu. Hrála jsem si s prsty a opisovala ty malé znaky a čáry, které mi poslední dobou nedaly spát. Ani nevím, jak dlouho tady žiji. Připadám si, jako bych po každém spánku zapomněla na předešlý den a žila jen přítomností. Budoucnost, byla jako nezvaný host a myšlenka na ni, zapovězená.
„Nemáš pocit, že zapomínáme na to co bylo?“
„A co, bylo?“
„Já nevím. Je to jako bych...“ hledala jsem správná slova. „Jako by se mi každou chvíli vymazávalo chápání. Jako bych zapomínala na to, co se stalo. Myslíš, že všichni přemýšlí stejně jako já? Že si kladou otázky?“
Zasmála se a povolila si pásek u kalhot. Byla vysoká a štíhlá s pevnými rameny a měla krásný obličej.
„Blázínku, možná, že ano. Ale nikdo svoje otázky nevyřkne nahlas. Strach je silnější než zvědavá a nikam nevedoucí slova.“
„A ti co museli odejít?“
Klepání na dveře přerušilo náš rozhovor. V rychlosti jsem se vrátila do sedu a Ronda si stáhla vlasy zpátky do copu. Vstala a pootevřela dveře.
„Stalo se něco?“ zeptala se. Nebylo vidět, kdo za nimi stojí. Pootevřela je jen velmi málo. Podívala se na mě a pak tiše mluvila s neznámým za dveřmi. Po chvíli je zavřela a přiblížila se k malému otvoru ve stěně.
„Už zase?“ pronesla jsem zvědavě.
„Tentokrát je jich víc.“
„A to se smí?“
„Musíš si přečíst ty tři zbylá pravidla!“ křikla rozlobeně a dívala se otvorem směrem k hlavní bráně. Malé kapky jí tekly po tváři a když slyšela ten podivný zvuk, zacpala si uši. Byla podrážděná, smutná a pořád trvala na tom, abych znala ta slova z obrazů.
„Můžu se podívat?“ vstala jsem a snažila se vecpat hlavu k malému průzoru. Byla vidět malá skupinka lidí, stojící před branou a snažící se dostat zpět. Bušili na pevnou dřevěnou plochu a provolávali zmateně podivná slova. Nerozuměla jsem jim. Ronda jen seděla nehnutě na kraji matrace a vztekle klepala nohou do podlahy.
„Sakra! Začíná to být nebezpečné.“
„Co tím myslíš?“
„Vždycky chodili jenom dva. Teď už je jich víc. Chodí častěji a začíná se šeptat o nových pravidlech.“
„Mohla bys jít se mnou k těm zbývajícím?“
„To zvládneš i sama. Když se nebojíš nahlížet klíčovou dírkou, nikdo ti ruce za čtení pravidel neutrhne!“ odbyla mě. Z police si vzala kus papíru černý uhel a vleže malovala, co viděla na stropě.
„Myslíš, že to s tím nějak souvisí?“
„Já, nevím. Šeptá se to.“
„Je to v každé komoře?“
„Ne. Jenom tady a u pana Té.“
„Jak to víš?“
Jakoby mě zrovna probodla pohledem. Věděla jsem, že pro ni občas pošle, ale co se tam děje, mi nikdy neříká. Ani nemusí. Je mi to líto, protože k ní mám hodně blízko. Důvěřuji jí. Jednou přišla s malým obrázkem vyrytým do krve na ruce. Nemluvila se mnou, jen kreslila a kreslila. Pak si ruku rozškrábala tak, aby to místo nebylo rozpoznatelné. Rána se vždycky po nějaké době zahojila a já pak pozorovala na stropě nové a nové obrazce. Zprvu jsem nic nechápala, časem jsem si ale udělala jakýsi svůj náhled na celou tu podivnou situaci s tajemnými znaky.
„Tenhle tu předtím nebyl,“ ukázala jsem na pár čar a znaků v rohu. Podivné klikatice, čáry a nic neříkající obrysy.
„Zapomeň na to!“ pokárala mě. „Běž si dočíst ty pravidla!“
Když jsem vstoupila do dlouhé chodby, černá vlajka byla pryč. Jakmile nevisela žádná, prostor byl volně přístupný komukoliv, přesto jsem moc osob nepotkala. Jen pár starců a zvědavých pohledů z tmavých zrcadel, umístěných na stěnách. Jakoby to místo někdo pořád sledoval. Jako bych byla v hledáčku milionu černých duší. Oni vidí mě, já ale nikoho.
Zastavila jsem se u jednoho z obrazů a začetla se do pravidel. Byla mi zima a ponurá chodba neskýtala žádné bezpečí. Občasný neurčitý zvuk narušil ticho a v prostoru se vytvořila ozvěna.
Zvědavě jsem hltala každé slovo, ale než jsem došla na konec řádku, jako bych na ten začátek zapomněla. Nasládlá vůně se linula prostorem, nezvyklá pro tuto chvíli. Nezvyklá pro cokoliv. Zatočila se mi hlava a podlomily se mi kolena. Pak už jen prázdno, ale žádný tvrdý dopad. Ticho a chladná podlaha. Cítím, jak mě někdo tahá za ruce, jak se mnou cloumá. Nemůžu se hnout. Jsem těžká, omámená a nemůžu otevřít oči ani promluvit.
Probírám se pomalu, mžourám očima a snažím se pohnout. Jde to jen velmi stěží. Omamná vůně je pryč, ale ztuhlost těla nezmizela.
„Znáte pravidla, Myrno?“
Poznávala jsem ten hlas, ale nikdo v místnosti nebyl. Neměla jsem sílu otočit hlavou. Ucítila jsem pevné sevření krku a pak jsem cítila, jak mi něčí ruce rozepínají knoflíky na blůze.
„Pěkné. Moc pěkné,“ opakoval mužský hlas.
„Co, to...“ slova nešla vyslovit.
Jakákoliv snaha o bránění se, byla marná. Tělo mě neposlouchalo.
„Viděla jsi je? A neříkej, že ne. Zalžeš mi a jsi další na řadě.“
Uvědomila jsem si, že nevinné nahlížení do zakázané komory klíčovou dírkou, nezůstane bez následků. Ohrozila jsem sebe i Rondu. Teď už vlastně nemám co ztratit. Přemýšlela jsem, jestli byl v zámku klíč. Jestli byl pootočený, nebo vyrovnaný.
Pak bych mohla na svou obranu uvést, že sice jsem nahlížela, ale přes klíč nebylo vidět vůbec nic. Necítila jsem, zda mi srdce tepe rychle, nebo pomalu. Necítila jsem nic.
„Vyrostla si do krásy, Myrno. Otevři oči, drahá! Mám pro tebe návrh, kterým se můžeš vykoupit z vyhoštění. Protože, jak jistě chápeš, porušila si pravidlo.“
Pomalu jsem rozevírala víčka a přes chvilkovou mlhovinu hledala v prostoru jakýkoliv bod. Stál tam pan Té a pak další dva. Měli na sobě tmavé obleky s podivnými kapsami a pásky přes čelo. Vůbec byli celí divní. Šel z nich strach a respekt, a přesto jsem pociťovala uvnitř sebe rozpolcenost. Malůvky na rukou měly podobné, jaké občas Ronda vyrývala na strop komory. Podle pravidel nesměl nikdo cizí narušit naši komoru. Ronda tak měla jistotu, že je nikdo nikdy neuvidí. Jediný úhel pohledu mohl odhalit její tajemství, ona však moc dobře věděla, co je v sázce.
„Já,...“ nebyla jsem schopna vydat z úst srozumitelnou větu, obhájit se a vyřknout slova, která by mě jakýmkoliv způsobem dostala z problémů. „Já, neviděla,...“ zavřela jsem znovu oči a snažila se zklidnit dech.
„Neviděla?“ zeptal se pan Té a rozesmál se. „Ona tvrdí, že neviděla, věřili byste tomu?“ zadíval se na své dva strážce. Jejich tváře zůstaly beze změny. Neprojevili žádné emoce, a pokud ano, já si ničeho nevšimla.
Klepání na dveře zaměstnalo pana Té na krátký okamžik a dovnitř po chvíli vešla Ronda. „No vida, koho to tu máme,“ dodal a ukázal jen jedním prstem místo, kam se měla posadit. Mlčela, jen se udiveně podívala mým směrem. Měla ovázanou ruku. Chtěla bych se v ten okamžik rozplynout do stěn a zmizet v nekonečnu našeho ponurého světa. Bylo příliš brzy a ona tu stála zase, jen kvůli mně. Moc brzy. Rány se neměly šanci od posledně zhojit.
„Stůj!“ rozkázal jí. „Co to je?“ zadíval se na to místo. S klidem k němu pozvedla dlaň a dodala, že se nejspíš nakazila nějakou vyrážkou. Ale pokud trvá na tom, aby ty puchýřky viděl, ráda mu je ukáže. Byla dokonale přesvědčivá a chovala se jakoby nic.
„Ne. Stačí. Víš, kam máš jít,“ nakázal jí. Otevřela další dveře, které byly v rohu velké místnosti a vkročila dovnitř. Hodila po mě jen letmý úsměv, snad aby mi tím dodala odvahu a naznačila, že je čas, zahrát si na hloupou. „Do sálu, oba!“ rozkázal svým dvěma strážcům a vrátil se k malé skříňce, odkud vzal nějakou lahvičku, dal mi k ní přičichnout a pak ji zase vrátil na místo. Najednou mi bylo daleko lépe, neschopnost pohnout se pominula a já začala konečně cítit svoje tělo, tak jako dřív.
„Myslíš, že nevím? Že jsem hlupák?“ zeptal se a sevřel mi zápěstí. Měl velkou sílu, jeho ruce byly hrubé a drsné. Vrásčitý obličej a přísná linie nosu z něj dělala postrach pro celou komunitu. Nepodivila jsem se, když se šeptalo o jeho síle a moci. Nenašla se jediná osoba, která by mu kdy kladla odpor. Alespoň jsem o ní neslyšela.
„To bych si nedovolila, pane Té. Já tam opravdu nic neviděla, jen klíč v zámku,“ dodala jsem. Našpulil podivně ústa a sevřel víčka.
„Zvědavost by se ti příště nemusela vyplatit, Myrno. Teď se vrať zpátky. A pamatuj si dobře moje slova!“ trhl rukou a sevření konečně povolil. Celé to místo jsem měla zarudlé. Sevřela jsem zpátky svou blůzu pevně v dlaních a překřížila si ruce. Vysmál se mi, otevřel dveře do tmavé chodby a dotekem dlaně mě vystrčil ven. Zavřel za mnou a já slyšela jeho smích ještě dlouho poté.

Ronda se vrátila do komory až za delší čas. Měla rozpuštěné vlasy a roztrženou blůzu. Neřekla mi jediné slovo, jen se napila vody, vzala si velkou teplou deku, čisté oblečení a zase odešla.
Vrátila se, až když byla venku skoro tma a já pozorovala malým otvorem nedaleké křoviny. Byla upravená s učesanými vlasy a mokré oblečení přehnula přes dřevěný rám u stěny. Ruku měla ovázanou čistým kusem látky a se zvláštním výrazem ve tváři si sedla vedle mě.
„Už je znáš všechny?“ zeptala se.
„Ne. Nestihla jsem to. Nechápu to. To ta vůně.“
„Aha. Dobrá. Až si přečteš poslední řádek z dvanáctého obrazu, pak ti něco prozradím. Myslím, že nastal čas.“
„Čas na co?“ vyzvídám a mnu si netrpělivě prsty.
„Všechno se dozvíš. Jen už nechoď k těm dveřím. Prosím.“
„Dobrá. Slibuju,“ podotkla jsem a usmála se.

Večerní porce jídla byla moc chutná, a když jsem se vracela ze sálu, v osvětlené chodbě jsem si půjčila jednu louč a vydala se k posledním obrazům. Nepotkala jsem jedinou živou duši. Chodbou se nesla nekonečná tma, a jen z dálky byly slyšet hloučky debatujících. Chvílemi to vypadalo, jakoby stály vedle mě, chvílemi mě mrtvolné ticho probodávalo srdce. S posledním řádkem opadla zvědavost a já se po večerní koupeli vrátila k Rondě do komory.
„Hotovo,“ pronesla jsem slavnostně. Nechápavě se ke mně otočila a já si povšimla, že dokreslila další znak k tomu poslednímu. „Bolí to?“ zadívala jsem se na její ruku a jemně pohladila bříšky prstů zarudlé čáry na pokožce.
„Teď už ne.“
„Už víš, co to znamená?“
„Přesně ne, ale zítra se to dozvíme.“
„Dozvíme? Obě dvě? Společně?“ zatetelila jsem se radostí.
„Ano. Obě dvě. Vydáme se na návštěvu.“
„To smíme?“
Zadívala se na mě nechápavě a zeptala se, „Tak četla jsi ty pravidla, nebo ne?“
„Samozřejmě že četla, ale bylo jich tolik,...“
„Musíš je znát!“ obořila se na mě. „Všechny a do posledního slovíčka, rozumíš? Je to důležité. Moc důležité.“
„Proč?“ vyzvídám nechápavě.
„Hloupá otázka. Prostě proto. Všechno se vším souvisí, Myrno.“
Noc byla dlouhá a toho večera Ronda neřekla jediné slovíčko navíc. Neprozradila jedinou nápovědu. Byla jsem jako na trní, v noci se obracela ze strany na stranu, jako by se ty bodláky z nedalekých křovin dotýkaly mojí kůže. Ve snech se mi zdávalo o podivných krajinách s vysokými stromy a podivně barevnými listy, o velkých loužích vody blankytné barvy a slunečnímu svitu, který mě jemně pálil do kůže. Vídala jsem zvláštní věci, nikdy jsem o nich ale před Rondou nemluvila. Vlastně před nikým. Byla to má tajemství. Mé sny. Mé vidění. Jen mé.

Toho dne, kdy jsem si začala uvědomovat, že je na mém životě něco jinak, jsem ho viděla poprvé. Byl starý, prošedivělý, skoro nemluvil a rýži jedl jen po malých hrstkách, které si velmi pomalu a důkladně vkládal do úst. Dívala jsem se na něj dlouze a přemýšlela, co takového člověka udržuje ještě při životě. Mluvilo se o něm velmi málo, skoro vůbec.
„Kdo je to?“ vyptávala jsem se zvědavě Rondy při společném sezení v sále. Všude na stěnách plápolaly louče a jejich odraz tancoval po tmavých stěnách tak intenzivně, až jsem si chvíli připadala jako ve svých snech.
„Ten stařec?“
„Hm,“ dodala jsem tiše, protože i stěny by mohly slyšet, co neměly.
„Místní kmet. Utahují si z něj a říkají mu Klečík.“
Zasmála jsem se tomu. „Klečík? Pročpak?“
„Protože často klečí. Je skoro slepý a špatně slyší. Je to dávno, co vyprávěl místní stařešině podivné příběhy. Pak ho ztrestali a on přestal. Nikdo neví, co se tehdy vlastně stalo. Od té doby jen pozoruje průzorem krajinu, noční nebe a křoviny na hranici světa.“
To mi jako vysvětlení stačilo. Bylo mi ho líto. Pár jedinců si z něj dělalo legraci, posmívali se mu a tahali ho za jeho dlouhé vlasy. Jeho komora byla až úplně na konci našeho obydlí a málokdy tam někdo zabloudil, byť jen neúmyslně. On byl ten zapovězený, jako moje zvědavost.
Dlouho jsme procházely s Rondou chodbami, zastavovaly se občas na kus řeči s ostatními ženami z komunity, ale nikdy jsme se o něm nezmínily. Poznávala jsem stále nové a nové obyvatele, mezi nimiž bylo i pár hezkých mužů. Tváře mi plály jako rudé slunce na obloze a svíralo se mi nitro kolem žaludku.
„Za chvíli tam budeme,“ pronesla tiše a rozhlédla se ostražitě všemi směry. Chodba se tady dělila na tři další, ale podstatně menší. „Chvíli počkej,“ upozornila mě. „Jen chci někoho pozdravit,“ dodala a zaklepala na protější dveře. Vyšel z nich muž, o něco vyšší než Ronda, usmál se, pohladil ji po tváři a obě její dlaně stisknul ve svých. Byl velmi pohledný a něco jí pošeptal. Zasmála se, ale pak si uvědomila, že by to mohl někdo slyšet a rozhlédla se znovu. Měla v očích nezvyklý lesk. Zavadila o mě pohledem. „Jen chvíli, ano?“ zeptala se a než jsem jí stačila odpovědět, vtáhl ji dovnitř a zavřel dveře.
Zprudka jsem se nadechla a srdce se mi rozbušilo obavou. Vzpomněla jsem si na pravidlo, kde je výslovně zakázáno navštěvovat cizí komory. Zapřela jsem se o tmavou stěnu, kousek dál od hořící louče.
„Ty jsi Myrna?“ kdesi zpoza tmy na mě někdo promluvil.
Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Snad jen letmý odraz v přítmí úzkého tunelu.
„Hm,“ kývla jsem tiše a snažila se přizpůsobit svůj zrak místu přede mnou. „Kde jsi?“
„Před tebou, kde bych byl,“ opáčil neznámý.
Cožpak jsem slepá? Pomyslela jsem si. Nevidím nic jiného než čerň vystupující ze stěn a plápolající odrazy loučí. Náhle jsem uslyšela kroky a postava dostávala výraznější obrysy.
Byl to bosý mladík s rozčepýřenými vlasy, jen o kousek vyšší než já. Usmál se a jeho bílé zuby až nečekaně zazářily. Prohlížela jsem si ho, jak jen to šlo, ve vší slušnosti a v souladu s nedávno zjištěnými pravidly, když mě zaujal jeho přívěsek na krku. Byl na tenkém černém provázku a vypadal jako mince. Víc rozpoznat nešlo, nechtěla jsem se k němu vtírat moc blízko. Bylo by to troufalé a nevhodné.
„Jsem Mark,“ podával mi s lehkostí ruku na pozdrav. Já se neodvážila opětovat jeho gesto a on ji zase stáhl zpátky. „Nekoušu,“ dodal udiveně.
„To netvrdím,“ opáčila jsem. „Nesluší se to. Copak ty neznáš pravidla?“ Připadala jsem si zvláštně. Jako bych autoritativně kárala někoho, kdo ví víc, než já. Proč si ale něco takového připouštět.
„Znám,“ zašeptal. „Ale většina z nich jsou jenom nesmysly.“
„Nesmysly?“
„Copak si s tebou Ronda nepovídá o tajemstvích?“
„Ne. Nepovídá,“ dodala jsem sklesle a přemýšlela nad jeho slovy. Vadila mi občas její neupřímnost a přílišná přísnost, její tajemná duše a nevyřčená slova mě nahlodávala, jako datel okolní křoviny. Taky je čistil od zla. Byla jsem si jistá, že tahle společná cesta je prvním zasvěcením mé osoby do jejích tajemství, ale neodvažovala jsem se nic naznačit.
„Tak bude, netrap se momentální neznalostí,“ dodal a v tom se otevřely dveře, kam Ronda nečekaně prve vešla.
„Zdravím, tě, Marku,“ pozdravila ho. „Vidím, že už se znáte,“ ušklíbla se tajemně a podala mu ruku. Muž, který ji zatáhl do komory se mi představil jako Toren, dobrý přítel Rondy. Nebyla jsem až tak naivní, jak si všichni zřejmě mysleli. Vím, co znamená být dobrý přítel.
„Buď opatrná,“ vyzval Toren Rondu a políbil ji na ústa tak rychle, že by ani zvědi tak letmý polibek nepostřehli.
„Budu. Znaky známe, teď už jen zjistit kolik jich má být, a pak to nejdůležitější, najít cestu ven.“
Najít cestu ven? Tak tohle bylo to Rondino tajemství? Hledala cestu ven? A kam? Do trnitých křovin, jež nemají konce? Zadívala jsem se na ni užasle a nemohla uvěřit vlastním uším.
Rozloučila se s oběma muži, popadla mě za ruku a vydala se tou nejužší chodbou dál. Nepromluvily jsme ani slovo. Jen naše kroky vyzrazovaly naše plány. Ústa zůstala po celou cestu zamčená. Pamatuju si, jak mi kdysi řekla, že ty nejtajnější kouty, mají největší uši a slyší i šepot všech šepotů. Jen prstem zapřeným o ústa mi naznačila, abych mlčela, jak jen umím a nemrhala byť jediným slovíčkem. Pochopila jsem. Ve zdech se skrývalo cosi tajemného, nepoznaného a nepopsatelného. Jako by občas i stěny ožily. Jako by ovládaly naše životy a nutily nás činit každičký další krok pod jejich dohledem.
Nepočítala jsem kroky, ale byly jich stovky, možná tisíce. Cesta byla dlouhá a já prvně poznala, že náš svět je veliký a rozlehlý. Poslední chodby byly temné a chladné. Dveře, které se před námi konečně zjevily, byly celé oprýskané a bez louče po jejich příchozí straně. Ronda mi pošeptala, abych nevyslovila jediné slovíčko a čekala, až mi dá znamení. Pak teprve můžu promluvit.
Jemně zaklepala na dveře, ale nic se nedělo. Zaklepala tedy podruhé a výrazněji. Dveře se otevřely a za nimi stál malý mužík, sahající vzrůstem sotva po kliku.
Aniž by Ronda řekla jediného slova, vyzval nás dál. Sevřela mou ruku pevněji, znovu pohlédla do přítmí chodby a vešla dovnitř i se mnou. Malý mužík si sedl na okraj matrace a rukou ukázal na místo, kde stařec klečel.
„Získala jsi je všechny?“ zeptal se, aniž by tušil, proč jsme přišli.
„To nevím,“ promluvila tiše a stařec na ní spočinul svým chabým zrakem. Pak se podíval na mě a jeho ruce se zaťaly nečekaně v pěst.
„Ach, to je ona,“ dodal tiše a já uviděla slzu, jež mu stéká po tváři. Ronda se podivovala tomu, co řekl. Nechápala ho. Mrzelo ji, že nejspíš nemá všechny znaky, které by ji mohly dovést k vytouženému cíli a pokořit všechna tajemství. Zklamala sebe i starce. Tvářila se provinile a smutně.
Stařec se zvedl, pohlédl malým průzorem ven a natáhl obě dlaně svobodně ke hvězdám. „Tolik let a tolik snů uplynulo, až nastal ten okamžik,“ pronesl. Obě jsme stály kousek ode dveří a čekaly, co se bude dít. „Ukaž mi je,“ požádal.
Ronda vytáhla z kapsy malý skrčený list papíru a podala jej starci. Ten si ho prohlížel ze všech stran, otáčel jím a pak jí ho vrátil.
„Pomůžeš nám?“ zeptala se a schovala ho zpět do kapsy.
„Já?“ odpověděl a přímka jeho rtů se podobala letmému úsměvu, překvapivému pro nás obě. „Ty máš po svém boku vyvolenou z mých snů a po mě žádáš pomoc?
Obě jsme se na sebe podívaly a nechápavě zvrátily zrak opět k němu. „Podej mi ruce, Myrno,“ požádal mě. Zvedla jsem k němu své dlaně a on si je vložil do svých. „Zavři oči,“ mluvil dál. Měl jemnou kůži, nezvyklou jeho věku.

„Ty nemluvíš o svých snech a představách. Proč? Proč mlčíš před svými přáteli?“ zeptal se. „Cožpak ti zvědavost dá klidně spát?“ Zavřel oči a mluvil dál. „Vidíš to, co vídám já. Svět je veliký, Myrno a my jsme jen maličkou nesvobodnou součástí jeho samotného. Všechno souvisí se vším, proto i tvé představy můžou být podstatou opravdového života, jak ho neznáme. Přesto ho někteří z nás touží poznat. Touží po svobodě. Po slunci, po krajině plné jarních květů, po podzimní barevné paletě lesů a po motýlech, létajících z květu na květ.“
Jeho slova mě děsila a překvapovala zároveň. Pravidla se mi mísila v hlavě a v zásadě úplně oponovala jeho slovům. Ronda se zájmem poslouchala a sledovala vše, co se dělo.
„O svých snech? Jak víš o mých snech?“ udiveně odpovím. Ten muž mě udivuje čím dál víc.
„Jsem stařec. O mnoho generací starší, než ty. Přesto vím, že svět je jiný. Jen ten náš je takový, jaký ho každodenně vidíme. Musíme.“
„Ale proč?“ ptám se.
„Protože to jinak neumíme. Bojíme se hledat dál. Bojíme se jít za hranice všedních dnů a to jen proto, že se šeptá o tom, jak je svět venku nebezpečný. Že vše kolem nás přináší nicotu.“
„Ale všechno to, co je v těch obrazech...“ polknu a čekám na vysvětlení.
„Obrazy jsou jenom obrazy se spoustou přímých vět a rozkazů. Což svoboda vypadá tak? Tvé sny jsou jako řádky v obrazech?“
„Ne. Mé sny jsou jiné. Děsí mě a nutí ke zvídavosti.“
„A zvídavost je nebezpečná,“ dodává stařec.
„A není snad?“
„Ne, pokud ji umíš správně využít. Nejsi malé dítě, Myrno. Jsi mladá žena. Jsi žena z mých snů. Vídal jsem tě daleko předtím, než ses tady vůbec objevila,“ mluvil zřetelně a vážně.
„Já věděl, že jednou přijde někdo, kdo dokončí to, co já započal.“
„Já? Ale jak? Jsem jenom obyčejná žena, bez vedlejších úmyslů a s obavou, byť jen nahlédnout znovu klíčovou dírkou na ty hodiny.“
„Ach, ano. Ty hodiny. Ty jsou klíčem ke všemu,“ pronesl a zesmutněl. Jakoby nesměl vyslovit to, co tak potřebujeme slyšet.
„Ty víš, jak odhalit to tajemství, starče?“
„Ne. Šeptá se spousta tajemství. Šeptá se mnoho způsobů. Jen jeden, je ale ten pravý. Podle šeptání mých předků, zjeví se v komunitě vyvolená, jejíž zvědavost osvobodí lid, otevře bránu do světa svobody a všechny trny těch křovin otupí svým pohledem. Svět bude takový, jaký ho vídáš ve svých snech.“
„Tomu nevěřím,“ pronáším neoblomně a stahuji své dlaně z těch jeho. Zastaví mě.
„Chceš vidět to, co vidím já? Chceš znát mé sny? Mé představy? Od těch tvých se moc neliší. Ukážu ti to. Věř mi.“
„Myrno, prosím,“ naléhá Ronda. „Zkus to. Prosím. Jsme tak daleko a já netušila, že ty...“ nedořekla to a sklopila oči. Jako by ji polil stud, či nevědomost bodla svůj hrot do srdce.
„Neublíží mi to? Neublíží to nikomu?“ ptám se.
„Ubližuje nevědomost, Myrno,“ pronáší stařec jistě a nabádá mě k tomu, abych poklekla s ním a zavřela oči, jež mi dovolí vidět svět takový, jaký opravdu je. Zavírám oči a cítím, jako by se se mnou točil svět. Cítím podivný vítr ve vlasech, cítím vůni barevných květů, vidím louku, jejíž zář se rozléhá do všech koutů, srdce mi buší a já se tomu pocitu úplně poddávám. Je to jako bych létala v oblacích, která nejsou šedá, jak je znám, ale krásně modrá a plná slunečního svitu. Vidím vysoké stromy, jejichž kmeny nedokážu ani obejmout, vidím řeky plné chladné vody, která tancuje po vyčnívajících kamenech, a pak zahlédnu starce, drží v ruce podivnou věc, podává mi ji a prosí, abych spasila náš svět.
Abych všechny odvedla ze světa nicoty do toho, který vídám ve snech. Abych osvobodila ty duše, jež pláčou v temných stěnách a nemůžou ven, protože netuší jak. V dálce vidím strom, který je uprostřed lánu rudých vlčích máků. Jeho větve jsou obrovské a listy mají zvláštní tvar. Vypadají jako srdce. V tom se na jeho statném kmeni objeví hodiny. Ano, přesně ty, které jsem pozorovala klíčovou dírkou, jejichž ručička byla neobvyklá a čas ubíhal zmateně a nepřesně. Ztrácel se přesně tak, jak se ztrácíme my v našich myšlenkách a bloudíme ve světě ničeho. V kořenech toho stromu byla podivná dřevěná krabička s malou stříškou a otvorem, který nedával smysl. Malá klíčová dírka, přesně jako ta, ve dveřích. Svět se se mnou točí a já cítím, jak mi zmateností a zklamáním stékají slzy po tvářích. Pláču a nedokážu to zastavit. Cítím zlost a tělem mi probíhá zvláštní náboj, jako bych získávala nadpozemskou sílu, tu, jež mi dovolí vyplnit jeho prosby a objevit nový svět. Je mi to líto. Vidím sněhové vločky a cítím chlad na těle, vidím bosé nohy bořící se do vysoké závěje a plačící odsouzence, bušící na dřevěnou bránu. Nic z toho mi nedává smysl. Je mi krásně a toužím zůstat tam navěky.
„Myrno,“ někdo volá mé jméno. „Myrno!“
Cítím jemné štípnutí do tváře a otevírám oči. Starcova dlaň mi otírá slzy. Jsem tak zmatená. Nevím, co je sen a co realita. Rozhlížím se a vidím užaslou Rondu a klečícího starce. Nechápavě nás pozoruje a svými prsty si mne spánky.
„To přece nemůže být pravda,“ dodávám. „Tohle všechno,“ svými dlaněmi ukazuji na stěny malé místnosti, „to všechno je lež?“
„Někdy jsou naše představy klamné, ale můžeš mi věřit, že to, cos viděla, je opravdový svět. Šťastný, krásný, bohatý a svobodný. Takový, jaký nám ty dokážeš dát.“
„Jak to ale všechno souvisí se mnou?“
„To nevím. Jen vím, že tys vyvolená.“ Vstal, znovu si stoupl k průzoru a díval se ven. „Nevěř tomu, co vidí tvé oči, Myrno.“
„A jak s tím souvisí ty hodiny? Vídám je ve snech.“
„Je to jako brána ke svobodě,“ dodal a to byla poslední slova, která jsme se od něj dozvěděly. Malý mužík nám otevřel dveře a my se celé udivené vydaly na cestu zpátky. Louče hořely už jenom mírně, přesto poskytovaly dost světla na to, abychom našly tu správnou cestu zpět.

Trvalo to nekonečně dlouho a sledovány mlhovinou vycházející z kamenných stěn a nápadně ukrytými zvědy, jsme se vrátily do své komory. Únavou jsme obě lehly na matrace a usnuly, aniž bychom řekly jediného slova. Další den mi pak slíbila povyprávět o dávných šepotech stařešiny.
„Proč ses mi nesvěřila?“ zeptala se tiše, když si znovu obvazovala svou poraněnou ruku. Připadala mi smutná, víc, než kdy jindy.
„Měla jsem strach.“
„Ze mě?“ dodala udiveně.
„Ne. Z těch pravidel a ze všeho kolem. Jsem strašně zmatená a teď nevím, čemu mám vlastně věřit.“
„Věř svým snům, Myrno. Věř starci a věř nám,“ ujistila mě. „Je to strašně dávno, kdy náš svět vypadal prý úplně jinak. Stařec vyprávěl o obrázcích, které viděl. Viděl je ve svých snech, ale i na kusech papíru, které musel spálit loučemi. Nikdo netuší, jak moc času uplynulo od doby, kdy byl život jiný. Místo pravidel byly na obrazech znaky a slunce. Byly na nich zářící body, které vidíš, když se díváš za tmy průzorem ven. Šeptalo se o létajících tvorech, kteří vydávaly prazvláštní zvuky a o velkých bílých motýlech zářících za letu nad tmavými křovinami. Všechna tahle svědectví o jiném světě musela být zničena. Zlo povstalo a lid se podvolil novým pravidlům.
Nikdo z posledních generací to nemůže vědět. Je nás jen pár, kteří jsme nepodlehli bludům ostatních a slovům v obrazech a pídili se po pravdě.“
„Jak poznáš slova pravdy?“ zeptala jsem se a okusovala si obavou a netrpělivostí nehet malíčku. Vůbec to byla má převeliká neřest. Neměla jsem tak krásné nehty jako Ronda. Mé nehty vždycky vyzradily to, jak se cítím.
„A jak poznáš lži, Myrno? Nejsou psány krví, ani bělmem na tmavých obrazech. Nepromluví a neprohlásí se za lživé. Budou tě utvrzovat v nekonečných omylech a dovedou tě ke zjištění, že nic než tohle neexistuje. Jenom tyhle chladné kamenné stěny, dlouhé tunely, trnité křoviny a plápolající louče. Jediné co víme, že ty hodiny jsou cestou ven. Cestou k novému světu. Jinému a lepšímu. Co na nich vlastně bylo tak jiného?“
„Jiného? Všechno. Vypadaly jako ta skříňka v mých snech. Jsou bílé s černými číslicemi, jen ta stříška je hnědá. Chvíli utíkaly napřed, pak se zastavily a čas se vracel zpátky. Jakoby nevěděly kam dál. Byly zmatené, jako teď já. A ta ručička...“ zamyslela jsem se. Všechny ty obrazy jsem si dávala dohromady, tvořila z nich klíč ke všemu a pak mě to napadlo. Vypadala jako klíč. „Vypadala jako klíč. Jako dlouhý tenký klíč s několika zářezy. Nikdy jsem nic podobného neviděla.“
„Klíč?“ podivila se a rozevřela před sebe ten malý skrčený papír, který ukazovala starci. „Nic z těch čar se klíči nepodobá,“ pronesla a obrátila ho několikrát v ruce. Prohlížela ho ze všech stran, ale marně.
„Třeba to s tím nemá nic společného. Ty znaky můžou mít úplně jiný význam. Jsou zavádějící a matou od správné cesty, nemyslíš?“
Kývla nesouhlasně hlavou a zadívala se na strop komory. Tam vypadaly ty čáry úplně jinak, než na malém, docela skrčeném listu. Přála bych si umět v nich číst. Tak jako v knihách.
„Tomu nevěřím. Jinak by je neměl pan Té tak pečlivě ukryté ve své komoře. Nestřádal by je přesně v určitém pořadí. Něco to musí určitě znamenat, jen přijít na to, co. Podívej,“ ukázala na dva sousední znaky. „Vypadají jako zámek. Sice podivný, ale kdo z nás ví, jak vypadaly dřív. Myslím tím hodně dávno v minulosti. Nemáme žádné srovnání, takže musíme jen hádat.“
„Jak zjistíme, kolik jich vlastně má být?“
Ronda se na mě podívala tím svým podivně skleslým výrazem a pak propnula prsty, až se v nich ozvalo jemné praskání. Tak moc bych jí chtěla pomoct. Bránit ji a nedovolit to zlé, co se jí děje. Podstupuje oběť, až k nevyslovení obrovskou.
„Dokud budou přibývat u něj,“ pronesla chladně. „Až po delší čas nenajdu další, pak víme, že jsou všechny.“
„Jak dlouho, ještě?“ odvážila jsem se zeptat.
„Nevím.“
List se znaky složila a schovala do kapsy. Lehla si na matraci, ruce pokrčila v loktech, propletla svoje prsty a dlaně si složila pod hlavu. „Máme jich devět. Pokud mají něco společného s hodinami, mohlo by jich být dvanáct,“ zavřela oči a mlčky se oddávala svým myšlenkám.
Z rozjímání nás vyrušil křik na chodbě a dusot utíkajících zvědů. Jejich kroky zněly jako klapání podpatkem dřevěné boty do skály. Ronda vstala a přitiskla ucho na dveře. Neodvážila se je otevřít. Nikdo nestál o pohled do jejich očí. Byly to drsní pokřivenci s kostnatým nosem, zapáchajících dechem a pisklavým hlasem. Měli svraštělá těla, dlouhé nohy a jejich bosá chodidla byla černá jako uhel. Zvědi ani zdaleka nevypadali jako strážci pana Té. Povídalo se, že se jednoho dne vynořili z křovin, jejich kůže byla probodaná tmavými trny a jejich sluch měl nadlidskou sílu. Slyšeli šepoty všeho kolem i zoufání si kořenů stromů hluboko pod zemí.
„Už jsou pryč,“ uklidnila mě a posadila se vedle mě. „Učešu ti vlasy, můžu?“ zeptala se.
„Když chceš?“
Podala jsem jí hřeben a natočila se k ní zády. Měla jsem je dlouhé skoro do půli zad a černé jako havrani, kteří kroužili nad trnitou hranicí za zdmi našich komor.
„Co myslíš, že se stalo?“
„To nevím. Ale jistě se to dozvíme,“ dodala a splétala mi je po chvíli do copu. „Taky bych chtěla mít takové,“ pousmála se a zatahala mě za konec, kam upevnila malý provázek.
„Vždyť máš,“ ujistila jsem ji. „Máš je krásně vlnité, to já bych je chtěla mít, jako ty. Jsou jako ta kůra stromů, kterou vídám ve snech. Jako když se do nich zapře ostré slunce.“
„Vážně?“
„Proč bych ti lhala? Jsou jako temné sluneční paprsky a jednou se rozzáří, uvidíš,“ otočila jsem se a natáhla jeden pramen, který se krásně kroutil jako tisíce prstenů pod sebou. „Mám hlad, půjdeme?“
Sál byl poloprázdný a přesto se stoly prohýbaly pod tíhou brambor, rýže a zeleniny. Uprostřed stály průhledné nádoby plné ovocného odvaru, sladkého jako med. O kus dál kousky malých, světlých preclíků přečnívaly z proutěných košíků a šípková kaše s malým zeleným kořením zaplňovala bílé mísy. Skoro v rohu seděli Mark a Toren. Ronda se pousmála jejich směrem, ale sednout k nim, si nedovolila.
Později, až jsme se najedli a sál zůstal skoro prázdný, zvědi měli spoustu jiné práce a strážci doprovázeli pana Té na pochůzku do komor na opačné straně, přisedli si její přátelé k nám a rozpovídali se o tom, co se stalo. To prý malí chlapci házeli do tmavých chodeb kameny a jeden z nich rozbil obraz s pravidly. Bylo to velké pozdvižení a obraz musel být ihned uschován.
„Proč?“ zeptala se zvědavě Ronda.
„Šeptá se,“ přiblížil se ústy k jejímu uchu Toren, ,,že chlapci viděli něco, co bylo pod všemi těmi prázdnými slovy. Zářilo to, jako když se podíváš ve tmě do hořící louče, a pak hned obraz potemněl. Zmizela pravidla, zmizelo všechno. Víc nevíme,“ dodal.
„Je to jako ve tvých snech,“ podívala se na mě a oba její pohled nechápavě opětovali.
„Myslíš ty světelné body? Jako hvězdy na obloze? Starcova slova a moje vidění?“ potvrzovala jsem její domněnku.
„O čem to mluví?“ zeptal se Mark Rondy.
„To je na dlouhé povídání. Ne teď a ne tady,“ odpověděla.
„Sejdeme se v zahradě, za přítmí a v těch částech, kde stromy nikdo nečistí a traviny neseká. Tam, kde nikdo rád nepobývá. Povím ti víc,“ ujistila Torena a pobídla mě k odchodu.
„A co já?“ zeptala jsem se cestou zpátky.
„Myrno, potřebuji se ujistit, že budeš po celou tu dobu v komoře. Víš, že kdyby zvědi zjišťovali stav, někdo se musí ozvat. A mezitím co já vyzvím od Torena detaily a povím mu vše, co nám řekl stařec, ty můžeš přemýšlet nad znaky, vyrytými nad našimi hlavami. Třeba na něco přijdeš. Můžeš si vzpomenout na cokoliv, co nám pomůže.“
Neskákala jsem radostí, ale souhlasila jsem. Po koupeli Ronda odešla a já si promýšlela, čím ty nudné chvíle zaplním. V malém sále byla knihovna, kde jsem si vybrala pár knih, těch nejstarších od pohledu s potrhanými stránkami a našedlými obaly a vrátila se do komory. Cestou zpět jsem narazila na oba strážce, jak nesou pod tmavou plachtou do chodeb nějaký velký předmět. Vypadalo to jako plochá deska s rozměry zarámovaných pravidel. Možná to byl nový obraz, pomyslela jsem si. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ani oni mě naštěstí. Knihy jsem ukryla v komoře, vzala teplou deku a čisté oblečení a odešla do koupelí.
Když všechny stíny kolem nedovolily očím pohlédnout dále, než kousek před sebe, čekal Toren za starou zdí, mezi oschlými stromy s polámanými větvemi. Poskytovaly dokonalý úkryt. Byl zvědav na Rondino vyprávění a na tu chvíli, kdy ji spatří a konečně políbí. Miloval ji už dlouhou dobu, jen nevěděl, jakým způsobem jí lásku projevit veřejně tak, aby neporušil ani jedno z přísných pravidel komunity, přestože jeho názor na ně, byl velmi negativní. Obloha potemněla úplně a vzduch byl chladný, proto si přehodil přes mohutná ramena teplou deku.
„Tady jsem,“ zavolal tiše na Rondu, která se prodírala skrz suché větve. „Nikdo tě neviděl?“ zeptal se.
„Ne. Myslím, že ne.“
Když byla docela blízko, stisknul jí dlaň a přitáhl si ji do náruče. Jemně se zapřela o jeho pevné tělo a zadívala se mu do očí. Cítila v nich vzájemnou náklonnost a hlubokou lásku.
„Chybíš mi. Každým dnem, každou hodinou i minutou.“
„Já vím, Torene. Ty mě také, ale víš jak je to poslání důležité. Nemůžu to jen tak vzdát na konci cesty. Už zbývá jen málo a všechno se v dobré obrátí. Věř mi,“ ujistila ho a dlouze políbila.
„Co tedy víš? Co stařec poradil?“
„Zhola nic a vlastně všechno. Myrna je to vodítko k cestě za svobodou. Ona je ta vyvolená. Měla sny, o kterých nikomu neřekla, přesto o nich věděl. Stejné vidění, jako on. Plakal a ujistil nás, že musíme dokončit to, co on kdysi započal. Jenom nevíme jak přesně.“
„Nevíme, jak znaky souvisí s hodinami. Nevíme, co dál. Chybí mi ještě pár posledních znaků a jakmile se k nim dostanu, naše mise může pokračovat dál.“
„Nesnesu to pomyšlení, Rondo. Zabil bych ho.“
„Je to jediný způsob, jak zjistit víc. Jak nám zajistit věčnou svobodu. Nám a všem ostatním. V porovnání s tím, je to malá daň.“
Každá vzpomínka na jeho dech a doteky, v ní vyvolávala nenávist tak hlubokou, jako nejtemnější propast světa. Neměli ani tušení, jak moc nápadná jejich láska je. Jejich pohledy byly na očích všem, kteří si uměli všímat těch správných věcí. Zvláště zvědi, měli na takové zlotřilosti nos. Zahrada nebyla zapovězeným místem, ale málokdo do ní chodil tak pozdě.
„Slib mi, prosím, že se o nic nepokusíš. Že všechno zůstane jako dosud a nedáme nic znát. Mám obavu, abys nepatřil mezi ty, jejichž hlas je slyšet už jen zvenčí. Nesnesla bych to pomyšlení, žít tu bez tebe. Dobrovolně bych odešla za tebou a to by znamenalo konec naděje pro všechny. Možná by Myrna sama dokázala najít odpovědi na všechny otázky, ale ve dvou se to přece lépe táhne. Slib mi to,“ žadonila. Milovala ho tak vroucně, až se jí srdce svíralo. Jediná naděje byla získat poslední znaky a pak svou sílu a vzdor ukázat všem.
„Slibuju. Ale ty mi musíš na oplátku slíbit něco jiného. Až tohle všechno skončí a náš lid bude hledat cestu ven a bít se za svobodu, prodírat se za lepší budoucností, pak já budu ten, kdo pana Té uvidí poslední. Já budu ten, jehož ruce ukončí jeho ubohý život. Já budu ten, který pomstí všechno to trápení, které jsi musela podstoupit. Nikdo jiný. Jenom já.“
Mluvil zcela jasně a přesvědčivě. Ronda souhlasila a těšila se na ten okamžik, kdy tenhle svět pošle do pekel. Ještě dlouhou chvíli trávili ve společném objetí, projevovali si vzájemně svou lásku a náklonnost a těšili se na další společné setkání v sále.
V tu chvíli se ozval výstražný zvon a v dáli bylo vidět pohybující se louče. Nepřibližovali se k nim, ale hloučkovali se u cesty vedoucí k hlavní bráně. Když opustili svoje útočiště, přiblížili se natolik, aby viděli co se děje. Zvědi drželi v rukou černou vlajku a dva malí, ustrašení chlapci byli nuceni vydat se na svou poslední cestu ven.
Ronda vešla opatrně do komory, kde Myrna ležela na matraci se zapřenou loučí o malou stoličku a prohlížela si vypůjčené knihy.
„Slyšela jsi to?“ zeptala se vyděšeně a posadila se na postel. Pak vstala a nahlížela otvorem ve zdi ven. „Je mi to tak líto,“ vzlykala.
„Ne. Copak? Jsem tady zabraná do těch prazvláštních slov a úplně jsem zapomněla, jak utíká čas. Co se stalo? Proč pláčeš?“ vložila jsem na stránku malý kousek papírku a zavřela knihu. Vstala jsem a objala ji. „Mluvila jsi s Torenem? Všechno v pořádku?“
„To ano. Ale ti malí chlapci... Ti dva, co rozbili kameny ten obraz. Právě je vyhnali za bránu. Vždyť jsou tak malí. Když jsme je viděli, byli dočista zmatení a možná ani netušili, co je čeká. Musí to skončit, Myrno. Tohle musí skončit. Přišla jsi na něco? Na cokoliv. I maličkost by pomohla. Prosím, řekni že ano,“ zhroutila se plačící na matraci a schovala si tvář do dlaní. Pak zvedla hlavu a zadívala se tak prosebně, jako by očekávala alespoň maličký náznak něčeho, co nás posune o krok dál. Stačil by jen maličký krůček, ale aspoň ten.
„Poznamenala jsem si všechno, co už víme. Máme hodiny. Pak je tu ta ručička – říkejme jí klíč. Ten malý domeček se stříškou, v němž ve svých snech vídám ty hodiny. Podivně se pohybující ručička, tedy klíč, je nejistý. Přesně jako my. Co dál? Napadá mě, že možná by mohly pomoci i ty knihy. Některé jsou hodně staré a píše se v nich spousta zajímavých věcí. Nechápu, že je nespálili. Podívej,“ ukázala jsem jí stránky s obrázky, které byly přemalovány černým uhlem a slova, která byla přeškrtána. „Když bychom si daly záležet, možná se ta čerň dá odstranit a my se pak dozvíme, proč to nemá nikdo číst.“
Bylo to sice jen tápání, ale pro nás to nejdůležitější v životě. Připadala jsem si konečně užitečná a důležitá. Měla jsem za úkol přepsat dějiny a taky jsem chtěla dotáhnout vizi starce do konce. Pak mě něco napadlo. „Co když je to pouhá přesmyčka? Co když je to jednodušší, než si myslíme. Co když je to on. Klečík,“ pronesla jsem.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 29.03.2015, 23:16:13 Odpovědět 
   Část mého komentu už vypovídá perex. Nálada se mi jeví zprvu kafkovská, zvláštní komunita vždy může hrdiny vystavit stresovým situacím. V příběhu není hrdina osamělý, je součástí jakéhosi "podzemního hnutí,"atmosféru však stírá zobrazení vzájemných lásek - což je méně pravděpodobného vzhledem k k popisovanému sledování, kdy zdi mají uši. Příběh zřejmě bude pokračovat, ač to není v perexu uvedeno. Prozatím nevíme, proč má být Myrna záchrankyní. Psáno v první osobě Myrny, ale v jednom místě je sama popisována. V pasáži o datlovi a křovinách (zdá se mi málo pravděpodobné) má být: "nahlodávaly." V druhé části text ztrácí tempo, objevuje se zde až příliš blíže neurčených postav. Četlo se dobře, ale v druhé části už hůře. Pokud bude pokračování, pak, prosím, dávej sem kratší text a raději více částí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Rypouš vypráví
velkyusi
Býval jsem fraj...
Karel Fialka
3. Noví sousedi...
Jujacek
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr