obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: JTMS Valait. Díl 4 Sci-fi ::

 autor Bob Cileček publikováno: 31.03.2015, 10:58  
...
 

JTMS Valait. Kapitola čtvrtá



Čekal jsem, že Senty prospí zbytek dne a celou noc. Aspoň jeho stav na to vypadal, ale netrvalo ani půl hodiny a už byl zase vzhůru.
„Hej, Tome kde jsme to přestali?“
Snažil jsem se ho přesvědčit, ať si ještě trochu odpočne, ale na tohle téma s ním nebyla žádná řeč.
„Víš co? Já si odpočnu až v hrobě a věř, že to nebude zase tak dlouho trvat.“
„Tak to jsou blbé řeči,“ snažil jsem se mu dodat trochu optimizmu, „tohle já odmítám poslouchat.“
„Jó chlapče realita je realita, já sám vím nejlíp, jak na tom jsem.“ Nedal se odbýt.
„Už si vzpomínám, ten opat František… že jo…“
Ještě si vyžádal čerstvou vodu, a pak jsem usedl naproti němu a on pokračoval:
„Ten opat si nechal tenkrát povolat onoho rytíře, jméno si bohužel nevybavuju, a nabídl mu na tehdejší dobu ohromné bohatství. Nevím, jestli bych to vyjmenoval přesně, ale o to tady vůbec nejde. Bylo to zkrátka skoro všechno, co dokázali mniši shromáždit během tak krátké doby a ještě přidali nějaké pozemky patřící řádu.
To víš, že rytíř po tom skočil jako po uzeném, a ani se pořádně nezeptal, o co vlastně jde.
Předně šlo o to, že opat František samozřejmě ovlivněný svým viděním došel k názoru, že ty příšery jsou smrtelné jenom za branou Pekla. A jedině tento rytíř dokáže bránu z druhé strany zavřít a to na věky věků - amen. Potom se sám s těmito stvůrami vítězně utká na jejich půdě jako vyslanec Boží podruhé - amen.
Samozřejmě při sjednávání dohody, dneska bys to nazval – Dohoda o provedení práce a daňové zvýhodnění. (Tohle nepochopím, i v takovém stavu Senty neztrácel svůj humor.)
Ale zpět…, nějak mu zapomněli oznámit fatální stránku věci – nemožnost návratu.
Vrazili mu do ruky kousek z Kamene mudrců a houfně se odebrali do vesnice na úpatí průsmyku, kde hodlali přečkat otevření brány. Z toho vidíš, že věřící ovečky zas tak moc opatovi nevěřili.
Celá cesta tam i zpět jim trvala víc než deset dní a tak když se vrátili, čekalo je doma docela nepříjemný překvapení.
Rytíř totiž ještě srdnatě bránu otevřel, ale pak v náhlém prozření, přesněji po nahlédnutí do bran pekla si tak nadělal do brnění, že vzal radši do zaječích. Samozřejmě se všemi cennostmi, které dokázal naložit na koně.
Nechal ubohým mnichům jenom kratičký vzkaz o nemožnosti tohoto úkolu a odstoupení od smlouvy. Dalo by se říct, že je zkrátka poslal ke všem čertům.
Jak trefné co…?
Nutno podotknout nebylo pro opata a jeho stádečko nic jednoduššího než tohle jeho přání splnit. Stačilo se seřadit do řady a projít bránou.
Samozřejmě to neudělali a místo toho za proklínání zbabělého rytíře chystali trestnou výpravu, s cílem proradnou ovečku řádně na mučidlech ztrestat.“
Co bylo ovšem na pováženou při otevírání ten zbabělec Valait jenom hodil do prostoru brány a žádný z mnichů se k ní tak blízko přiblížit neodvážil, což bylo nutné, aby bránu zavřeli…“
„Tomu bych rozuměl,“ přikyvoval jsem, „jistě si dobře pamatovali, jak toho prvního mnicha vtáhla.“
„Tím pádem,“ pokračoval, „brána zůstala otevřená a všichni ji uctivě obcházeli.
A protože se blížila doba, kdy pekelníci procházeli k nám tak museli na čas odložit stíhání rytíře a začali se chystat na každoroční invazi.
Opat František zůstal, co by kajícník jako jediný z kláštera s několika elitními nájemními bojovníky na stráži v očekávání neodvratného.
Naštěstí on jediný tenkrát ani po dvou dnech neusnul a byl svědkem trojího zavlnění brány při pokusu o její zdolání z druhé strany.
Ráno blahořečil bohu za proradného rytíře, samozřejmě teď už vyhlášeného za svatého muže, kterému prozřetelnost ukázala způsob, jak se temným silám bránit.
Ono totiž, když je brána otevřená, a to jsi doufám už pochopil, tak je z druhé strany absolutně neprůchodná.
Neuběhlo ovšem ani půl roku a strážci si všimli, že se kámen mudrců zmenšuje.
Povolali tehdy uvězněného alchymistu a za příslib omilostnění, žádali vysvětlení a zpravení nápravy. Ten po velmi krátkém bádání přišel s jediným možným vysvětlením a na oficiálním slyšení za přítomnosti vyšších duchovních jim sdělil, že otevřená brána kámen oslabuje a bude potřeba vyrobit nový.
Jenže co čert nechtěl alchymista se ne a ne jenom přiblížit k první fázi výroby Kamene mudrců. Navíc při jeho nejchoulostivější části výroby, pod tlakem opata udělal fatální chybu a urychlil destilaci. Použitá kádinka se pod vysokou teplotou rozpadla, rozžhavená substance se rozlila a výpary alchymistu oslepily.
Mnichům nezbylo nic jiného, než si výrobu nechat nadiktovat, následně celý postup zašifrovali. Panovaly tenkrát oprávněné obavy, že nešifrovaným zveřejněním výroby, by hrozila nekontrolovaná výroba a potencionální hromadné otevírání bran po celém světě.
Povolali alchymisty z celého tehdy známého světa a pod příslibem ochrany před inkvizicí, jim předaly nečitelný návod na výrobu Kamene mudrců.
Po nezbytné přísaze každému ústně sdělili postup na čtení šifrovaného textu.
Nějaký čas to trvalo, ale konečně dostali zprávu, že dvěma alchymistům se dílo podařilo. Byli vybráni ti nejlepší z mladých nemajetných rytířů k nástupu do řad božích.
Dalo by se říct, že to byli první Templářští rytíři, i když si tak začali říkat až mnohem později.
A ti měli jediný úkol, směnit kámen za dohodnutou cenu ve zlatě a přinést ho do kláštera.
No a jeden z nich tenkrát po cestě trochu zabloudil a najednou se pod převisem kde se schovával před nepřízní počasí, vedle něj, co čert nechtěl, otevřela brána.
Nestačil se ani pokřižovat a mrknutím oka se ocitnul i s koněm na druhé straně.
Musel mít ohromné štěstí, protože se přes bránu dostal i s tím zvířetem a tak zatím co si kudlanky pochutnávaly na oři, on po svých kvapem odcválal až do tohoto údolí.
Jo abych nezapomněl, onen rytíř měl naprosto unikátní gen, který mu pomohl dostat se až k
Prefektům, od kterých po osvětlení svého a příběhu s naší bránou, dostal darem něco přes dvě stě uncí surového Kamene mudrců, který se ve světě Prefektů vyskytuje v surovém stavu.
Aby bylo jasno, ono totiž o moc víc přes bránu přenést v jednom roce nejde, neptej se proč, to opravdu nevím,“ skočil mě do nádechu Senty, „a nepřerušuj.“
Stejně jsem ho přerušil a šel uvařit čaj a pak zase mohl pokračovat. Bylo až s podivem jak dobře se Senty drží.
No a pak se vrátil a ten kámen proměnil za zlato a tím začala slavné éra Templářů.
Následně se Templáři rozjeli po světě a všechny Alchymisty, kteří znali postup výroby Kamene mudrců, probodli mečem, nebo je předhodili inkvizici. No nedívej se, tenkrát to byl běžný postup při řešení možných problémů.
A to by tak bylo všechno k začátku naší a teď už i tvojí cesty.“
Nechal jsem Sentyho odpočívat a šel si sednout před chatu na schodky, abych si to všechno srovnal v hlavě.
Přesto mně ještě jednou zastavil.
„Stejně si myslím, že jsi o tom aspoň jednou slyšel.“
„Tak to si rozhodně nemyslím, určitě bych si to zapamatoval,“ oponoval jsem.
„A co co Templáři? Byli vyobrazováni dva na jednom koni… Co ty na to?“
„To přece byl znak jejich chudoby. No a co?“
„Ale hovno… přece, bránou procházeli ve třech… Dva a kůň. Koně nechali Kudlankám…“
„To mně nenapadlo.“
„Dál Ďáblové procházeli třikrát po šesti dnech… To je třikrát šestka – Ďábelské číslo.“
„A určitě si vzpomeneš na Dantovo procházení pekelnými branami. Dante Alighieri byl bratranec jednoho z templářů.“
Na to se nedalo nic říct, jako vždy měl pravdu.
Popřál jsem Sentymu dobrou noc a vyšel na prostor před chatou, který byl celý zalitý neskutečnou září hvězd. Vlahý vánek se točil mezi skalami a ve mně se mísily všechny možné emoce.
Hlavou se mi honily myšlenky jedna přes druhou. Nejhorší bylo, že jsem si ani nedokázal představit, jak to všechno bude dál. Jedna myšlenka mně neustále pronásledovala, co bych dělal, kdyby se Senty třeba už ráno neprobudil…
Pozoroval jsem oblohu a začal se uklidňovat. Seděl jsem v naprostém tichu ve svitu hvězd a nechápal, odkud se bere ten nevýslovně příjemný pocit, který mně čím dál větší měrou zaplavoval.
Veškeré starosti o Sentyho a o mojí budoucnosti se rozplývaly, ve mně nepochopitelném stavu, kdy se všechny původní obavy zdály malicherné, bezvýznamné a nahradil je pocit nevýslovného štěstí. Byl jsem jako v neskutečném rauši…
Ve srubu zablikala zápalka a rozzářila se tam svíčka. Senty asi nemohl usnout, pak jsem zaslechl pomalé šoupání nohou po prkenné podlaze a zaskřípění dveří. Ve dveřích se objevila Sentyho silueta.
„Myslím, že by to mohlo stačit. Pojď dovnitř dřív, než s tebe ty potvory vysajou všechnu krev.“
Štítivě jsem smetl odpornou stonožku, která se mi zrovna zakousla do nohy, sotva dopadla na zem, rychle jsem ji rozmázl nohou.
„Tyhle potvory do tebe při kousnutí vypouští nějaký halucinogen, ještě teď si živě vzpomínám na jednoho nováčka, který se takhle nechal okusovat celou noc, než na něj přišli.“
Senty se šoural nazpět do postele a ještě podotknul: „Neboj, naštěstí to nemá žádné vážnější následky. Snad jenom trochu bolení hlavy, a tak druhý den jsem byl tenkrát naprosto nepoužitelný.“ A potichu si jen tak pro sebe uchichtl pod vousy, jó to jsme byli ještě mladí.
Rozhodil jsem si nějaké bedny kousek od Sentyho lůžka na ně hodil karimatku a na hák na stropě připevnil moskytiéru, kterou jsem vybalil z jedné z beden s výstrojí.
Ještě jsem zkontroloval, jestli dobře těsní kolem mého lůžka a usnul jsem, jako když mně do vody hodí.
V noci se mi zdály snad ty nejhorší a nejděsivější sny mého života.


Ráno jsem se probudil úplně zpocený a snad unavenější než večer když jsem šel spát, částečně jsem to připisoval i těm stonožkám… I když zážitky minulého dne by snad položili každého.
Senty ještě spal, pozorně jsem poslouchal jeho dech a zdál se mi pravidelný a hluboký, tak doufám, že to s ním zase tak zlé nebude.
Hned se mi zvedla nálada a tak jsem se rozhodl, že dřív než se probudí, udělám něco k snídani.
Ve skříni, která sloužila jako špajska, jsem našel fazole a hovězí v konzervě. Jako přílohu jsem ohřál dehydrované rizoto se zeleninou jako přílohu. Jak jsem prostřel na stůl, tak se Senty probudil. Vypadal o moc líp než včera večer, už nebyl tak bledý, ale přesto se pohyboval s jistou námahou.
„Uááá,“ hlasitě zívnul, „vidím, že jsi už našel moje zásoby.“ S ne příliš dobře zahranou veselostí se do mě pustil. Bylo vidět, že mu ta přetvářka dává zabrat.
Přirazil jsem stůl až k jeho posteli.
„Nevstávej, a v klidu se najez,“ snažil jsem se ho zklidnit.
Tahle prostá věta na něj ale měla opačný účinek, bylo to jako bych mu řek, ať hned vstane.
Trochu naštvaně odpověděl: „ Nejsem žádný lazar, a nikdo ho ze mě dělat nebude… na hajzl si snad ještě můžu zajít.“
Rychle se posadil, a když se chtěl postavit, trochu zavrávoral.
Chtěl jsem mu pomoct, ale rezolutně mně zastavil.
„No ten hajzlík ještě chvíli počká.“
Po jídle se přeci jenom trochu vzpamatoval a společně jsme vyšli před srub.
Posadil se na zaprášenou bednu před srubem a povídá: „Jenom tak mimochodem čím sis včera večer svítil?“
Netušil jsem, proč se na to ptá. „Myslím, že svítil měsíc, tak tady bylo světla dost.“
Promnul si svou zarostenou bradu a jenom si něco zamumlal.
Najednou byl plný energie. „Je na čase naklást pasti.“
Překvapila mně jeho náhlá proměna a navíc jsem vůbec nechápal, o čem mluví. Spolkl jsem otázku a tím se vyhnul jedné z mnoha jeho vyhýbavých odpovědí. Byl jsem na sebe hrdý, když jsem viděl, jak ten dotaz očekává.
Určitě mně po očku pozoroval, ale já jsem s rukama v kapsách zády k němu jako bych byl zaujat slunkem osvícenou hranou okolních skal, vůbec nereagoval.
Byl to jenom okamžik a zvědavost zvítězila. „ Na co pasti, jídla máme dost a na žádnou zdejší havěť určitě chuť nemám.“
Určitě se mi v duchu zase smál, ale nedal na sobě nic znát.
„Nic nebudeme jíst, pochytáme všechny ty stonožky, co si na tobě včera pochutnávaly.“
Sotva jsem si na ně vzpomněl, znova mně přeběhl mráz po zádech.
„Tak s tím souhlasím, té chlupaté havěti se rád zbavím,“ znovu jsem se otřásl hnusem.
„Senty,“ napadlo mně, „a co s tím tvým Kamenem mudrců, neměli by jsme už pro něj vyrazit?“
Zatím Senty od někud vyštrachal starou dřevěnou bedýnku ve které bylo několik vysokých lahví s úzkým hrdlem.
„Všechno má svůj čas.“
Cestou mi nařídil vzít lopatu s krumpáčem a povídá: „No, možná tě to moc nepotěší, ale nemělo by tě to ani nijak zvlášť překvapit,“ ukázal na místo, kde mně včera žraly ty stonožky, a nařídil mě vykopat pět děr, aby se do nich vešly ty flašky až po hrdlo.
„Kde jsem to skončil?“
„Nepotěší, nepřekvapí,“ odtušil jsem.
„No ano, nepřekvapí,“ opakoval, „pro ten Valait bohužel musíš jít sám…“
Že nepřekvapí? Tak to se šeredně mýlíš, já sám nikam nejdu, asi sis nevšiml, ale jenom jsem sem strčil nos, tak už po mně jdou tři obrovský nenažraný bestie jako z hororu a hned na to si na mě pochutnávají zasraný stonožky a pouští do mě drogy, že se mi to ještě líbí.“
Doufal jsem, že jsem se dost rezolutně ohradil.
Senty pokýval hlavou. „Já ti rozumím… ale ráno sis ani nevšiml, musel jsem si vzít prášek a od té doby ho beru každou hodinu.“
Přestal jsem kopat. „Jaký prášek, o čem to mluvíš.“ Ale už jsem se bál jeho odpovědi.
„Je to látka vyvinutá pro speciální jednotky, dokáže dostat vojáka i těžce raněného do přijatelné formy. A tím, že ho musím brát tak často a přesto se sotva držím na nohou, znamená, že moje srdce je doslova na hadry.“
Strašně mně to vylekalo. „To chceš říct, že se vrátím bez tebe?“
Senty jen mávl rukou. „To, že se vrátíš beze mne, to je to nejmenší, ale ty musíš pokračovat a přinést ten Valait. Nějak jsem ti asi zapomněl zdůraznit, tam u nás nám už dochází. Z poslední výpravy a to šli ti dva ne nejlepší, ale dost dobří, a když nepočítám sebe tak poslední trapeři a ti se nevrátili.“
„To chceš říct…“ a odmlčel jsem se.
„Ano“ pokračoval Senty, „jestli nepřineseš Valait, tak vpád do našeho světa je neodvratný.“
Namítl jsem, „ale už je jiná doba, snad si dokážeme s pár čerty poradit, přece není středověk…“
Senty mně zarazil. „Nezapomeň, že už jednou dokázali zprůchodnit bránu do světa Aka bez Valaitu a za ta století všechno, včetně těch kreatur zdokonalit, s tím se musí pro každý případ počítat.“
„Tím chceš říct, že to všechno záleží jenom na mně?“
„Přesně…, je totiž možné jak uvolníme naši stranu, začnou se k nám hrnout ve velkém. A jestli jsi nezapomněl, navíc jsou aspoň ze začátku nezranitelní.“
Víc nemusel říkat, dokázal jsem si představit hordu nezranitelných kreatur, jak decimují naše vojsko. Hrozná představa…
„Ale jak to mám zvládnout já sám? Když dva zkušení trapeři od vás to nepřežili?“
„Protože ty jsi Templář!“
„Já… já nejsem žádný Templář, já nebyl ani ve skautu…“
„Neskákej mi do řeči, přesněji řečeno jsi potomek prvního templáře, toho co přinesl první Valait.“
Nakonec jsem se rozhodl, že to nebudu Sentymu vyvracet, ono ostatně na tom ani tak nezáleží a když si dá Senty něco do hlavy…
To jsem ještě netušil, jak se hluboce mýlím, opravdu na tom záleželo, o tom jsem se měl teprve přesvědčit.
Zatím jsem podle Sentyho dělal pasti na stonožky, do každé díry jsem usadil jednu sklenici a až po hrdlo ji zasypal vykopanou hlínou. Opatrně jsem zeminu udusal a šli jsme si sednout pod přístřešek.
„Tak a do večera máme čas,“ prohodil Senty. V tom jsem ho zahlédl, jak si dává tabletku pod jazyk. Samozřejmě jsem dělal, že jsem si ničeho nevšiml, i když teď když jsem to viděl na vlastní oči, mně to silně znepokojilo.
„No a jak si to vlastně Senty přestavuješ. Jestli mám vyrazit sám, jak najdu cestu, jednotlivé brány? A kolik mám na to vůbec času?“
Viditelně se mu po tom prášku ulevilo, tak se pohodlně uvelebil a povídá: „Jó času, toho máš dost, kdyby ses vrátil teď po dvou dnech, tak věř, že v bráně bys ještě zahlédl naše prdele na cestě sem. V našem světě čas ubíhá úplně jinak než v těch ostatních. Jestli se chceš zeptat proč tomu tak je, tak to opravdu nevím a nevěřím, že by ti to dokázal někdo uspokojivě vysvětlit.“
V tom mně napadla taková myšlenka a ta mně doslova uchvátila. „Co kdybychom se teď vrátili ty se dostal do nemocnice a já se znovu vydal na cestu?“
Senty mávl rukou, „Je to trošku složitější, no ale ve zkratce asi takto: Rok tady a na dalších světech to vydá asi za jeden měsíc u nás. Po měsíci se měli vrátit ti dva trapeři, suma sumárum u nás měsíc tady rok. Tak je ti doufám jasný, že máš půl roku na cestu tam a půl na cestu zpátky a stejně u nás uplyne jenom něco přes jeden měsíc. Za druhý bránou se dá projít, jak už víš jenom třikrát do roka, upozorňuju za náš rok. Tak počítej se mnou. Poprvé ti dva trapeři, podruhé my, a teď by si chtěl jít zpátky, to by bylo potřetí. No bylo by tu řešení, branou bych prošel jenom já a ty bys mohl pokračovat v cestě. Ale potom bys musel čekat náš celý rok na zprůchodnění brány, a to by tady bylo po odečtení cesty stejně ještě jedenáct let a věř tak dlouho čekat na Valait nemůžeme, nemluvím už ani o tom, že by ses tady nejspíš sám zbláznil.
Něco mi stále nesedělo, ale co…? Stále mi ten pocit vrtal hlavou.
Senty si všiml, jak se škrábu ve vousech. Bylo to něco o tom alchymistovi… ale sakra co?
Konečně Senty promluvil: „Vím, na co myslíš, taky mi to nesedělo.“
„No jo jenom kdybych věděl, co mi tam hapruje.“
„Přece, při prvním otevření brány prošel mnich na druhou stranu a pak třikrát ty nestvůry k nám. To je celkem čtyři průchody během jednoho roku.“
„Ano to je to, co mi na tom nesedí…“
„Taky mi to kdysi dávno vrtalo hlavou, ale chceš to riskovat, jedenáct let tady o samotě?“ˇ
Tohle byly hodně přesvědčující argumenty. Taková doba a úplně sám, Senty měl pravdu…
„No a k té tvojí druhé otázce, kdybys nebyl Templářem musel bych ti malovat mapy.“
„Já ale přeci nejsem templář,“ přerušil jsem ho.
„To se hned chlapečku uvidí, vlastně hned ne, dej mi trochu času.“
Co mě zbývalo, musel jsem se s tím zatím spokojit. Senty si přes hlavu sundal malý amulet a nařídil mně si ho pověsit na krk. Nebylo to nic zvláštního jen pevný kožený řemínek a dřevěný špalíček, na kterém byl vypálený jednoduchý křížek. Když mi ho dával, tvářil se dost vážně.
„Za žádnou cenu ho nesundávej a bude lepší, když ho budeš před ostatníma skrývat, je to hodně vzácná věc, pochází ještě od prvního templáře.“
Vypadalo to, že Senty rozhovor ukončil a já nechtěl naléhat a tak jsem šel dělat lehkou večeři.
Hned jak bylo po jídle, už jsme spěchali k nastraženým pastím.
Už když jsem je vyhrabával, měl jsem dost nepříjemný pocit, ale sotva první láhev byla ze země venku a já uviděl ty odporné chlupaté stonožky, doslova jsem se otřásl hnusem.
Senty postavil láhve na stůl v chatě. Ze staré zaprášené truhly vytáhl různé skleněné křivule, téměř rozpadlé rákosové trubičky a něco co vypadalo jako skleněná fajfka, na které bylo navlečené něco šedého, co se hned rozpadlo.
Se zájmem jsem Sentyho pozoroval.
Pozorně fajfku očistil a potom ji ponořil do kádinky s lihem.
Přitom si jen tak pod vousy brblal: „Dobře, dobře…lepší než jsem čekal…“
Jeho činnost pro mě byla naprosto záhadná, a pak jsem to už nevydržel a úplně jsem vyhrknul dotaz: „…Co s tím chceš dělat…?“
„Ále, zkouším dát dohromady tohle nádobíčko, to víš, on je už strašně dlouho nikdo nepoužíval…“
Chvíli se přehraboval v lékárničce, než dodal: „A tak musíme trochu improvizovat.“
Potom fajfku vytáhl z lihu, otřel kapesníkem a na její konec nasadil ustřižený malíček z gumové rukavice, která byla součástí lékárničky. Zajistil ho obyčejnou gumičkou a potom se na mně podíval, jako by mně až teď zaregistroval.
„Jestli chceš být trochu užitečný, za chatou je kameninový hrnec a v něm třísky na podpal, ten vysypej a dones sem.“
Byl doslova obrovský a strašně těžký, dost jsem se s ním nadřel, než jsem ho dostal do chaty.
„Vypláchls ho?“
„To jsi neříkal…“
„Sorry, ale myslel jsem si to…“
Drhnul jsem ho pískem v potoce, až se ze mě jenom pot lil.
Jak jsem ho dotáhl do chaty nazpátek, Senty po mně hodil starý ručník a nařídil ho vytřít do sucha.
Začal jsem na něj naléhat, že mu jistě víc pomůžu, když budu vědět co má v úmyslu.
„Možná je na čase ti všechno vysvětlit,“ konečně se podvolil.
Přitom vytáhl ze svého batohu kus anglické slaniny, smutně si olízl prsty a povídá: „Je toho škoda, tak jsem se těšil na Dalcké vajíčka na slanině, což je mimochodem opravdová delikatesa. Ale co k Heltům se stejně nedostanu.“
A poručil mě celý hrnec pečlivě vymazat špekem až po okraj.
Stále jsem nechápal, ale naštěstí se už odhodlal a začal vysvětlovat. A jak bylo jeho zvykem pěkně zeširoka. Já mazal hrnec a postupně chápal, o co vlastně jde…
„No, jak bych začal… Pamatuješ, jak jsem vyprávěl o tom prvním templáři? Tak on si na památku své první cesty schoval pár zrníček Kamene mudrců do akátového špalíčku a nosil ho do té doby, než předal štafetu svému synovi. Pak ho měl v držení on, než ho předal dalšímu a tak dále atak dále… A ten poslední měl bohužel jenom dcery. Potom teprve pochopili jakou ten talisman má moc. On totiž ten první kámen byl tak čistý, že pomocí něj jeho majitel našel brány tak zvaně po čichu. Neber to zase doslova, ale sám brzo zjistíš, jak to funguje.“
„A jak to můžu zjistit?“
„Protože ho máš na krku spolu s těmi zrníčky kamene mudrců.“
Nevěřícně jsem se podíval na kousek dřeva na mém krku a ovládl mně takový divný pocit.
„Díky měmu nebudeš potřebovat žádné mapy bez kterých se žádný začátečník neobejde. Ale má to háček, musíš být muž, ženy tento dar nemají. Jak jsem říkal, můžou za to podle mě geny. Ale nikdo to zatím nestudoval, tak kdo ví…“
Zastrčil jsem přívěsek zpátky za košili.
„A bych se vrátil k tomu poslednímu templáři, on jelikož neměl syna, nechal vyškolit svou dceru ve všech dostupných bojových umění i zákonům přežití. Namaloval podrobné mapy, vybral nejlepší vojáky a stvořil první tříčlennou skupinu Traperů. No a z první výpravy se vrátili jenom dva. Jeho dcera a já.“
To už jsem Sentyho přerušil, „to chceš říct, že jsi znal posledního templáře?“
„Ne jenom znal, byli jsme přátelé, i když byl o hodně starší. Tuším, tenkrát měl něco přes sto devadesát let a byl to jeden z mých nejlepších přátel.“
Nevěřícně jsem kroutil hlavou. „To přece není možné, sto devadesát let.“
Když zemřel tak měl něco přes dvě stě deset, kolik asi myslíš, že je mě?“
„Tak bych si tipnul, snad něco kolem padesáti?“
„No vidíš já i přesto, že nemám ty správné geny, mám sto dvanáct. A ty jestli se vrátíš, té dvoustovky určitě dosáhneš.“
To s tím jeho přesvědčením o tom, že jsem templář mi pořád vrtalo hlavou, a tak jsem hlasitě zapochyboval.
„Víš co, nech mě to dovyprávět, jestli mně nebudeš pořád přerušovat tak se k tomu snad dostaneme.“
Senty si dal další tabletku a sedl si, bylo vidět, že ho to docela zase zmáhá, ale pokračoval.
Já zatím mastil hrnec o sto šest, až se leskl jako psí kulky.
„Vrátíme se k tomu templáři, jo? Jeho dcera, mimochodem se jmenovala Helena a byla velmi hezká a sakra inteligentní, i když razoňka. Dva chlapy dokázala vyřídit holýma rukama, hold škola jejího otce, se bohužel z druhé výpravy už nevrátila, tenkrát jsem to přežil jenom já. No a jako nejstarší Traper jsem zdědil po smrti jejího otce, ten přívěšek já a s ním i všechny písemnosti a mapy všech prozkoumaných světů, včetně map nalezených bran.
Od té doby jsem převzal žezlo a dával dohromady výpravy pro Kámen mudrců.
A mezi jednotlivými výpravami jsem studoval poznámky k jednotlivým výpravám, až jsem se dostal ke starým listinám řádu.
Mezi tím všechno klapalo výborně, sice ztráty jsme měli, ono se není, čemu divit tyto světy jsou nepřátelské, ale všichni věděli, do čeho jdou a co je v sázce. Než se do toho vložilo Světové společenství na obranu země, které převzalo financování, jak oni říkají, projektu Zamrzlý svět. No a během několika let se rozhodli – když už to platí, tak to budou i řídit.
A tak jsem jim odevzdal skoro všechny mapy, kromě souřadnic brány, kterou jsme prošli a těch nejstarších listin, týkajících se různých proroctví. No a právě na jednom tom lejstru se hovoří o tobě.“
Přestal jsem už dávno mazat hrnec a udiveně zvedl obočí.
Nechtěl jsem Sentyho přerušovat, ale on si všimnul mého výrazu.
„Zhruba se v něm psalo: Rod Templářů se silou prvního spasení vymře po meči i po přeslici a nastanou krušné časy, svět se bude zmítat mezi dobrem a zlem. I povstane bojovník přímo z pole a hle jeho ruce nebudou poskvrněna krví. Jeho srdce bude čisté jako síla božího slova a přec smutná bude jeho mysl. Neb vše co ho váže k tomuto světu, mu bude odepřeno.
I nastane nová doba, on světlem svým ozáří upadající slávu našeho řádu a stane v jeho čele. Zažene tmu a síly zla ze všech nám známých světů na další staletí dokud jeho rod nevymře po meči i po přeslici.“
„A jak jsi na to přišel, že to jsem já?“
„Tak předně, účastnil ses bojů, to nepopřeš. Pokud vím, vy novináři se moc do akcí nehrnete a pochybuji, že jsi na někoho vůbec vystřelil. Rodiče nemáš a jediný na kom ti záleželo, byla ta tvoje Tamara a ta ti snad dala před rokem kopačky, nebo ne?“
Musel jsem uznat, že má trochu pravdu, ale přeci. „Přece mi nechceš namluvit, že dělat válečného fotografa a přijít o holku stačí k tomu, abych se stal nějakým šéfem Templářů?“
Tak, pozor ne nějakým šéfem, ale Hlavou Templářského řádu, ale samozřejmě to nestačí…
Radši mi pověz, kolik lidí by dokázalo zašlápnout něco, co se pohybuje tak rychle, že to sotva postřehneš?“
„O čem to sakra mluvíš?“
Senty se rozesmál, „ty si myslíš, že je jednoduché zašlápnout tyhle naše stonožky?“
Vzpomněl jsem si, jak mně ty potvory okusovali a jednu jsem skutečně rozmáznul nohou.
„Asi jsem ji omráčil, jak jsem ji srazil na zem,“ nedal jsem se.
„To těžko,“ povídá Senty, „normálně se mezi těmi svými dírkami v zemi mrskají tak rychle, že je ani nevidíš. Jenom když se napijí krve, tak se zakuklí a to je můžeš vykopat nebo je můžeš nachytat do pastí, jak jsme to udělali my a jejich jed zrychluje reakce, ale jen u templáře“
„Senty, to všechno může být jenom náhoda, já si nevšimnul, že bych byl byť jenom o píď rychlejší.“
Odmítavě zavrtěl hlavou, „žádná náhoda, za to může ten jejich jed. Normálnímu člověku přivodí jenom příjemný pocit, ale v kombinaci s adrenalinem a tím genem se reakce ale i síla a zrak rapidně mění. Například za tmy nepotřebuješ téměř žádné světlo. Nezapomeň na to, sis si chystal postel, já neviděl ani svou ruku a nakonec i na tenhle hrnec, nevšiml sis, jak je masivní? Dva mají co dělat aby ho uzvedli natož jeden a to byl ještě plný bordelu. Tak co už mi snad věříš.“
I když to znělo fantasticky, musel jsem uznat, že to všechno má hlavu a patu. Nezbývalo nic jiného než se s nastalou situací nějak srovnat.
Zatím Senty vysypal stonožky do hrnce, bylo jich tolik, že se mi při tom hemžení zvedal žaludek.
Sledoval jsem, jak se po namazaném hrnci marně snaží dostat ven.
V Sentyho rukách se objevila krabička doutníků.
Snad nechceš proboha kouřit?“
Zatvářil se provinile, „víš, nemůžu říct, že by mně to nenapadlo, ale tentokrát si budeš muset zapálit ty.“
Pak jsem musel mohutně podle Sentyho příkazů dýmat a kouř jsem foukal na stonožky pod pytlovinu, kterou Senty přikryl hrnec.
Netrvalo dlouho a hemžení pod hadrou začalo slábnout, až se stonožky přestaly hýbat úplně.
Na to Senty čekal a já mu jednu nechybnou stonožku za druhou podával a on přes tu gumu z rukavice sbíral jejich jed do skleněné dýmky.
Nejhorší bylo, když mně Senty donutil podojené stonožky pustit, to už se začali totiž znovu hýbat.
Pak jed zředil ampulkou ze své lékárničky.
Přitom mi všechno vysvětloval: „Ten jed se docela rychle rozkládá, ale dá se tomu zabránit smícháním s adrenalinem nebo lihem, ale věř mi adrenalin je při aplikaci lepší.“
Směs začal plnit do aplikační pistole.
„Budeš mít asi třicet dávek. Jedna vydrží zhruba, ze začátku asi jeden den ta poslední tipnul bych si tak týden je to tím že se látka v těle zcela neodloučí, to trvá asi půl roku, než budeš zase zcela čistej.“
Potom mi ukázal, jak se aplikátor používá ovšem jenom s vitamínovým komplexem.
Musím se přiznat, že jsem mu byl vděčný, ten jed bych zatím asi nedal…
Odpoledne jsme seděli na verandě a Senty mně upozorňoval na různé úskalí mojí cesty.
„Rád bych ti řekl něco přesnějšího, ale věci se rok od roku mění. Tak to vezmu hodně obecně.“
A opravdu až po bránu Prefektů to vzal vyloženě šmahem. A i přes velmi povrchní popis, jsem začal z té cesty mít docela obavy. Stačilo, když jenom nastínil potvory, které se tímto světem potulují nebo plavou v moři.
U popisování Prefektů už byl konkrétnější, důrazně mi kladl na srdce, co si můžu a nemůžu v jejich světě dovolit.
Pro jistotu mi popsal nejkratší cestu do Kalany k hlavnímu Prefektovi.
„Tak a už zbývá jenom výzbroj, začneme municí…“
To už jsem přestal Sentyho vnímat, zamlžil se mi zrak a zatočila hlava a já se sesunul pod stůl.


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 31.03.2015, 10:57:40 Odpovědět 
   Tentokrát se mi četlo hůře, příběh se mi zdá být rozvláčný, příliš se nehrne kupředu.
Vztahy obou protagonistů jsou občas banální. Dobré nápady v textu jsou, ale místy jako by zanikaly. Textu by prospělo větší členění do odstavců tak, aby text nebyl příliš jednolitý a měl větší spád. Našel jsem chyby: zážitky položili, stonožky začali, hold škoda se píše holt škoda. Několikrát jsi použil ne zrovna nejlepší vazbu, typu: na př. "Nařídil mně si ho pověsit". Lépe zní: "Nařídill mi, abych si ho pověsil."
 ze dne 31.03.2015, 11:41:29  
   Bob Cileček: Ahoj čuku, děkuji za hodnocení. Přiznávám trochu jsem to zveřejnění uspěchal.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Skryté pocity
Domčuška@liasPoppy
Zomrel mi priat...
Beduín
Komárica a sen
Devona
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr