obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915543 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39807 příspěvků, 5772 autorů a 391767 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Vznešený Bastard(1/2) ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Samuel W. Tasanowski publikováno: 17.05.2015, 18:50  
Můj první pokus o historickou fantasy(některé historické souvislosti byly v rámci fantasy části děje pozměněny),první část
 

1119 po Kristu
Jakub seděl na trouchnivějícím pařezu a mlčky zíral do plápolajících plamenů malého ohniště v divočině uprostřed lesa, blízko hranic rakouského markrabství a českého knížectví. V pravé ruce držel kožešinovou pochvu s mečem, špicí opřenou o zem, levou občas sebral z hromádky nasbíraných suchých větví pár kousků a hodil je do ohně. Naslouchal uklidňujícímu praskotu dřeva a téměř hypnoticky sledoval rudooranžovou záři. U nohy měl opřený kulatý, dřevěný štít potažený volskou kůží, s kovovou středovou puklicí. Za koženým opaskem měl zastrčenou krátkou vrhací sekeru a také dlouhou dýku. Nespoléhal se ovšem jen na zbraně, proto mu tělo chránila těžká, kroužková zbroj s kapucí, sahající mu až ke kolenům. Jakub by si ji nemohl dovolit, stejně jako zbraně, nebýt peněžního daru od jednoho mocného a bohatého mecenáše. Na sobě měl teplé, vlněné kalhoty, pod kroužkovou košilí vycpávaný kabátec a na nohou pohodlné nízké boty, lemované kožešinou.
Pokud by Jakub vstal, dosahoval by výšky průměrného muže. Černé vlasy mu spadaly těsně pod ramena, jeden z pramenů na levém spánku měl spletený do copu. Jeho hnědé oči byly stejně jako tvář chladné a tvrdé.
I když to tak nevypadalo, věnoval Jakub svému okolí více pozornosti, než se zdálo. Proto je zaslechl ještě dříve, než se jejich temné siluety objevily na hranici světla a tmy. Bylo jich pět a byli tak neuvěřitelně hloupí nebo namyšlení, že se ho ani nepokusili obklíčit. Dávali na odiv své zbraně a množství, ale o skutečném boji patrně nevěděli vůbec nic.
Všech pět lapků bylo oděno do zvířecích kůží a kožešin. Na hlavách měli jakési krajové kožené čapky. Tři z nich byli ozbrojeni loveckými oštěpy, jeden sekerou a poslední, patrně vůdce, starým, rezavým mečem, který pravděpodobně ukradl z hrobu nějakého velmože či válečníka.
Lapkové vstoupili do osvětleného prostoru a pomalu se rozestoupili. Jakub opět přiložil do ohně. Zastavili se na deset kroků od něj, ale Jakub stále nedal najevo, že by je zaregistroval. Několik zbojníků pohlédlo zmateně na svého vůdce, vysokého čahouna s bledou tváří a krvavýma, zlýma očima. Vypadalo to, že se na tuto výpravu posilnili pálenkou.
„Ty seš ten žoldák,“ zvolal vůdce lapků, „kterýho si najali vesničani, aby nás dostal?“
Jelikož Jakub neodpovídal a vůbec se tvářil, jako by zde ta pětice ani nebyla, vůdce se trochu naklonil, aby zjistil, jestli jejich oběť náhodou neusnula. Urychleně se však narovnal, když si všiml zlověstného lesku v Jakubových temných očích.
„Je mrtvej, Krutino?“ zeptal se vůdce jeden z jeho mužů, vysoký, tlustý pořízek s plnovousem až na prsa.
„Hovno!“ odplivl si Krutina. „Ten parchant nás akorát ignoruje! Vypadá to, že sme mu u prdele, tak mu teď do ní narveme pořádně ostrej klacek! Na něj chlapi!“
Lapkové se po sobě nejistě podívali. Byli zvyklí na bezstarostné plenění a vybírání výpalného z pohraničních osad nebo přepadávání osamělých poutníků na hraničních cestách, ale toto byl zjevně muž, jenž nejen uměl bojovat, ale navíc v tom musel být dost dobrý, když si mohl dovolit opovrhovat pěti ozbrojenými muži.
Krutinovo vzteklé zasyčení je však přeci jen donutilo pohnout se z místa. Nejdřív opatrně, pak však s vetší jistotou přesily postupovali vpřed. Nakonec s křikem zaútočili.
A Jakub se je konečně rozhodl brát na vědomí.
Na jednoho zbojníka hodil svůj štít, ten muži narazil hranou do krku a poslal ho k zemi. Jakub vyskočil na nohy a nejbližšího lapku udeřil špicí pochvy do žaludku. Zasažený hekl a z ruky mu vypadla sekera. Sehnul se a reflexivně uchopil pochvu oběma rukama. Jakub lehce zatlačil a lapka se skácel s pochvou stále v rukou. Obnažený meč se ve světle ohně oslnivě zaleskl, což třetí lapka, jenž nikdy předtím tak krásnou zbraň neviděl, ohodnotil se závistí a obdivem v očích. Krátce na to mu meč čistě oddělil hlavu od krku. Jakub s chladnokrevným klidem dorazil protivníka, jenž mu sebral pochvu meče
Čtvrtý lapka, onen vousatý hromotluk, se při pohledu na ležící těla svých druhů zastavil a začal vyděšeně couvat. Nevšiml si však Krutiny, který mu stál těsně za zády.
„Zabij ho, hlupáku!“ vykřikl vůdce a prudce do něj strčil. Lapka to však nečekal a setrvačností naběhl na ostří meče. Překvapeně pohlédl na ocel ve svém břiše a tmavou krev, jež se řinula z rány. S otevřenými ústy a strachem v očích pohlédl na Jakuba. Ten, jako by mu chtěl přisvědčit, že doopravdy umírá, vážně přikývl. Hromotluk se hloupě usmál a zemřel. Jakub ho nechal sklouznout z meče a pak se ihned postavil do střehu, neboť se k němu přibližoval Krutina. Neměl však dost odvahy, aby se mu postavil a tak ho jen zahrnul nadávkami. Jakub poznal, že má proti sobě zbabělce, který je bez svých nohsledů absolutně bezmocný. Sklonil meč a pobaveně se usmál.
To už bylo na Krutinu moc. Vztekle švihnul mečem a zakřičel: „Ty sráči jeden!“
Pak se dal na útěk. Doprovázený Jakubovým pohrdavým smíchem zmizel v temnotě. Bojovník ho však nepronásledoval. Očistil si o jednu z mrtvol ostří meče a opět se posadil. Mrtvých lapků si nijak nevšímal.
Uběhlo sotva pár minut, když vzduchem prolétl jakýsi malý, kulatý předmět a po dopadu se dokutálel až k Jakubovým nohám. Byla to lidská hlava!
Jakub do ní špičkou boty strčil, aby odhalil obličej. Patřil Krutinovi. Jeho tvář byla zkřivena strachem, oči vytřeštěné, jako by spatřil démona. Věčná maska zděšení, v níž změnila posmrtná strnulost jeho obličej, však Jakuba nijak nepřekvapila. Spíš by se divil, kdyby tomu tak nebylo. Dobře totiž věděl, co toho hloupého a zbabělého vůdce lapků připravilo o život. A o hlavu.
Jakub instinktivně vycítil, že se Krutinova zhouba blíží. Nemusel mít zrak jako ostříž, aby spatřil nahrbenou černou postavu, opatrně se potloukající kolem jeho tábořiště. Nezapraskala jediná větev, nezašustilo žádné listí. Tvor se pohyboval naprosto nehlučně a jen protože Jakub věděl, kam se má dívat, mohl vidět, kde se právě nachází. Nezdálo se však, že by se chtěl tvor přiblížit. Váhavě přešlapoval na místě a ostražitě Jakuba sledoval. Ten sice trpělivě vyčkával, ale nakonec na něj mávnul a zvolal: „Tak pojď, ty přerostlý zbabělče!“
Shrbená silueta se přeci jen po chvíli pohnula a vyšla na světlo. Tvor nebyl člověk. I když byl nahrbený, bylo poznat, že je opravdu vysoký. Celé jeho tělo bylo porostlé dlouhými, černými chlupy. Kulatou hlavu s polozvířecím obličejem zdobily dva malé rohy. Na rukou i nohou měl dlouhé, šedé drápy. Jediné, co snad připomínalo člověka byly jeho lehce sešikmené, smutné oči.
Tvor se přiblížil až k ohništi. Chvíli váhal, ale nakonec se posadil. Upřeně sledoval Jakuba, ale ten ho schválně ignoroval. Chlupáč podrážděně zakňučel a bojovník se mírně usmál.
„Díky, Ondřeji,“ kývl hlavou Jakub. „Bez tvé pomoci bych ho nedostal. Jsi statečný, velký chlapec.“
Tvor zvaný Ondřej se zazubil. Ihned však zvážněl a významně pohlédl na mrtvé lapky.
„Tak dobře,“ povzdychl si Jakub. „Ale jen jednoho.“
Ondřej přikývl a radostně odhopkal k nejbližší mrtvole. Dlouhýma rukama, v nichž bylo více síly, než se na první pohled zdálo, z ní začal strhávat oblečení.
„A jdi s ním někam dál,“ okřikl ho Jakub znechuceně. „Na tohle vážně nemám žaludek.“
K Jakubově úlevě si Ondřej svoji trofej odtáhl hlouběji do lesa. Více jak hodinu pak bojovník poslouchal nechutné mlaskavé, čvachtavé a srkavé zvuky. Marně se snažil Ondřeje zbavit chuti na lidské maso. Zkoušel na něj maso srnčí, zaječí i hovězí, ale to mu moc nechutnalo. Vrozené, prastaré touhy po člověčině se nedá zbavit jen tak, to již pochopil, ale nehodlal s tím proto přestat. Jako potulný, námezdný bojovník neměl o nepřátele nouzi, a tak se mohl alespoň částečně ospravedlňovat tím, že si Ondřej vlastně pochutnává na těch „zlých“. Ne vždy, ale pro klid duše to stačilo.
Jakub pohlédl na nebe a odhadl, že svítat bude tak asi za dvě hodiny. Měl tedy dost času, aby si odpočinul. Mrtvoly začaly nepříjemně zapáchat, ale on na to byl zvyklý. Přesto je však odtáhl o kus dál a naházel na jednu hromadu. Jen Krutinovu hlavu zabalil do kusu kůže, která zde zůstala z Ondřejovy „večeře“. Lehl si na vyhřátou zem blízko ohniště, rukama objal meč a zavřel oči. Neměl strach, že by pach krve přilákal mrchožrouty; Ondřej si své teritorium pečlivě hlídal a nedovolil by nikomu se byť jen přiblížit.
S nepříjemnou myšlenkou na ohlodané lidské kosti, ležící tam někde ve křoví, brzy usnul.

*

I když spal Jakub jen pár hodin, po probuzení se cítil skvěle. Protáhl si ztuhlá záda, zachrchlal a odplivl si, a šel se k nejbližšímu stromu vymočit. Všiml si, že zbylá těla zůstala na svém místě. Ondřej se tedy celou noc krotil, což bylo dobré. Co se samotného Ondřeje týče, nebylo po něm ani vidu, ani slechu, což nebylo neobvyklé, neboť byl noční tvor. Pravděpodobně tedy odpočíval v nějaké temné jeskyni nebo si vybral místo, které ho chránilo před slunečními paprsky a čekal na to, až se bojovník vydá na cestu, aby ho mohl ze stínů sledovat.
Jakub si zastrčil pochvu s mečem za opasek, štít si připevnil na záda, a ještě před odchodem zběžně prohledal mrtvé lapky. Bohužel u nich žádné stříbrné denáry nenašel. Pravděpodobně svůj lup ukryli na místě, které nikdo, kromě nich, už nikdy nenajde. Naštěstí počítal s odměnou, kterou mu slíbil stařešina pohraniční osady, jež si ho na lapky najala. Nebude to mnoho, ale snad si za to bude moci koupit jídlo na pár dalších dní.
Jakub byl skvělý bojovník, ale jako lovec byl mizerný. Ondřej sice lovit uměl, ale když už chytil nějaké zvíře, v záchvatu divokosti jej následně roztrhal na malé, nepoživatelné kousíčky. Jednou za čas proto musel Jakub navštívit lidské obydlí a nakoupit zásoby nebo si nechat u dobrého kováře opravit zbraně, či u brníře – pokud na nějakého narazil, svoji kroužkovou zbroj.
Jakub se vydal na cestu. Nějakou dobu kráčel lesem, než narazil na tajnou stezku, kterou využívali především rakouští pašeráci a pochybní kupci, aby se vyhnuli placení cla cestou přes zemskou bránu. Cesta pohraničním hvozdem byla velmi nebezpečná a bez průvodce, který by je provedl, také prakticky neuskutečnitelná. Dost místních vesničanů si takto přivydělávalo a přitom tím riskovalo krk, protože s tímto druhem přivýdělku neměl kníže Bořivoj, toho jména druhý, pochopení. I Jakub občas převedl nějakého kupce či pašeráka, ovšem jen pokud opravdu potřeboval peníze. Ne že by soucítil s knížetem a s tím, jak takto přicházel o peníze, ale jeho porušování zákonů mělo své jisté hranice a ty, pokud nemusel, nepřekračoval.
Už když sestupoval ze zalesněných kopců do údolí, kde ležela spřátelená osada, cítil neklid. Když spatřil slabé proužky šedého dýmu, stoupajícího k nebi, uvědomil si, že o svou odměnu pravděpodobně přišel. Co nejrychleji a přesto stále ostražitě seběhl do údolí. Na dohled osady zpomalil do rychlé chůze, jednu ruku neustále na jílci meče, druhou na topůrku sekery. Nenápadně se rozhlížel po stranách, ale nezdálo se, že by ho někdo mezi stromy sledoval. Pokud ano, doufal, že se o ně Ondřej postará.
Hned u potůčku, který se dal snadno přeskočit, narazil na první mrtvolu. Byl to mladý chlapec, tak třináctiletý. Měl rychlé nohy a mohl by utéct, jen kdyby jeho nohy byly rychlejší než šíp, který mu trčel ze zad. Ten šíp bezpečně poznal a věděl komu patří.
Chlapcův obličej ležel ve vodě a Jakub se ani nenamáhal, aby ho vytáhl. Mrtvý tím neobživne a on by si nerad do paměti ukládal další mrtvolně bledou dětskou tvář. Nechal ho tedy ležet a vydal se dál.
Osada byla tak malá, že neměla ani obyčejnou palisádu či hliněný val. Místní žili po dlouho v míru a jejich neopatrnost je tedy nakonec zahubila. Tedy, zahubila je rychleji, než kdyby se bránili, protože proti nepříteli, který je napadl, neměli pražádnou šanci.
Jakub procházel kolem spálených chýši, dokud nenarazil na hromadu zčernalých těl, naházených nedbale na sobě, z nichž se ještě tu a tam kouřilo.
Osadníci!
Jedno z těl bylo z hromady vytaženo o kus dál. Jakub se u něj sklonil a přes odpor si ho prohlédl. Jak správně předpokládal, bylo na několika místech ohryzané. Vstal, sprostě zaklel a odplivl si.
Musel se hodně ovládat, aby se nepozvracel. Ani ne tak z toho, co viděl, jako z toho příšerného puchu. Už to několikrát zažil, to když bojoval jako žoldák na severu a východě Evropy a po bitvě se museli pálit mrtví nepřátelé, ale nikdy si na to docela nezvykl.
Nebylo pochyb. Nájezdníci byli Gaerlingové. Lidé mnoha národů je však jednotně nazývali skřety. Bylo to synonymum pro nečisté, lživé, kruté a bojovné plemeno, jež se před stovkami let vyrojilo ze svých temných děr na dalekém severu a rozšířilo se až do české kotliny na jihu a daleko za hranice avarského kaganátu na východě.
Staří Keltové a Germáni s nimi statečně bojovali a po čase je opět zahnali na sever a zachránili tak před nimi pro budoucí lidská pokolení střední Evropu, na východě se však bez problémů usadili, hlavně díky tehdejšímu avarskému kaganovi, který v nich viděl vhodné spojence pro budoucí nové rozšiřování jejich umírající říše a národa.
Na severovýchodě se spřáhli s pohanskými Prusy a každou chvíli ohrožovali severní hranice země polské. Piastovci s nimi proto marně sváděli nemilosrdné bitvy již více než sto let.
Všude tam s nimi Jakub v mládí bojoval. Bylo však záhadou, co dělali právě zde, tak daleko od svých držav. Tedy, nestalo by se tak poprvé, ale tenkrát...
Nemělo smysl vracet se ve vzpomínkách do minulosti. Důležité bylo to, co udělá teď. Vypadalo to, že se tudy přehnal celý krag, tlupa, a ta mohla mít klidně i sto bojovníků. Tahle jich měla očividně méně, snad polovinu, i tak by ale byla sebevražda, pokud by se s nimi rozhodl bojovat. Navíc neviděl důvod, proč by to měl vůbec dělat. Osadníkům nic nedlužil, spíš naopak a umírat jen proto, aby pomstil jejich smrt, se mu nechtělo.
Ať si kníže tenhle problém vyřeší sám, rozhodl se nakonec. Obrátil se opačným směrem, na západ, než kterým mířili skřeti a vyrazil. Už po pár krocích se však ozvala jeho pravá povaha. S odvahou čelit nebezpečným výzvám, zkoušet, co vše zvládne.
Už měl za sebou skoro třicet zim, nebyl tedy žádným nerozvážným jinochem, jenž se po hlavě hrne do každého nebezpečí. Nebojoval, pokud nemusel, nebo když z toho neplynul žádný zisk, což by mohl být i tento případ. Mohl by jít dál a nechat to být. Rozum mu to radil, a na ten Jakub vždy spoléhal. Jenže zvědavost začínala převládat. Nedala se jen tak uchlácholit nabídkami, že i jinde může ukojit svoji touhu.
Zvědaví lidé umírají velmi brzy, říkával Jakubův otec. Jakub se toho hesla celý život držel, jenže nyní cítil, že by měl tu malou mršku poslechnout a zjistit, co se vlastně děje. Jako by podvědomě vycítil, že se jedná o něco v jeho životě důležité, o součást jeho Osudu, který nemůže přejít mávnutím ruky.
Rozhodl se. Otočil se a vyrazil na jihovýchod. Skřeti mířili k zemské cestě; za to by dal Jakub ruku do ohně. Jejich cílem byl tedy někdo, kdo buď území Přemyslovců opouští nebo do něj naopak vstupuje. Vzhledem k počtu nájezdníků to musel být někdo důležitý. Někdo, kdo si může dovolit početnou ochranu. Bylo nepravděpodobné, aby skřeti útočili blízko dobře chráněné zemské brány. Vzhledem k jejich divoké netrpělivosti však zaútočí ihned, jakmile budou mít pocit, že se jejich oběť nebude mít kde ukrýt nebo možnost utéct.
Jakub si v duchu vybavil nejpravděpodobnější místa k přepadu a uvažoval, které z nich skřeti použijí. Mohl pouze hádat a proto zamířil k tomu nejbližšímu.
I když nenáviděl skřety víc než většina jiných Čechů a nejraději by se vřítil do nejhustšího chumlu šedých těl a pobíjel je dokud by sám nepadl, rozhodl se tentokrát držet stranou. Pokud nebude muset, nebo pokud se nerozhodne jinak, bojovat nebude. Alespoň tak trochu uchlácholil své svědomí.
Zamířil z údolí zpět do kopců. Sledovat skřety bylo snadné. Jen podle stop by je mohl najít i poloslepý stařec. Navíc za sebou zanechávali velký nepořádek v podobě rozbitých nebo zničených uloupených věcí a také několika ohryzaných lidských kostí. Jakub z toho usuzoval, že osadu vypálili neplánovaně a nyní pospíchali, aby dohnali ztracený čas.
Na prvního Gaerlinga narazil zanedlouho. Byl naštěstí mrtvý. Ze zad mu trčela dřevěná rukojeť skřetí dýky s ostřím z twylladuru, prokleté černé oceli z dalekého severu. Tento světle šedý válečník byl vyšší než průměrný Gaerling. Jakubovi by ve stoje sahal až ke krku. Mohl to být tedy klidně náčelník, nyní již bývalý. Skřeti se mezi sebou patrně pohádali a tenhle to odnesl. Proč si jeho vrah nevzal svoji dýku zpět, byla záhada, kterou Jakub nehodlal řešit. Váhal nad tím, jestli má mrtvolu prohledat. I když zde tělo nemohlo ležet déle než hodinu, neuvěřitelně páchlo typickou skřetí zatuchlinou a rozkladem, s nímž se snad tyto zrůdy přímo rodily. Raději pokračoval dál.
Stále přemýšlel nad tím, kde se tahle banda mohla v Čechách vzít. Přemyslovci byli zapřísáhlými odpůrci nelidských ras. Skřety zabíjeli na potkání, s elfy jednali s pohrdáním a trpaslíky trpěli ve svých horách jen kvůli nesporným kvalitám při těžbě železné rudy a stříbra, a ochraně hraničních pohoří.
Tlupa tedy musela přijít z jiné země. Nasnadě bylo rakouské markrabství, které mělo s Přemyslovci odvěké spory. Jakub však pochyboval, že by se je pokoušelo řešit takovýmto způsobem.
Co si pamatoval, tak nejbližší Gaerlingové žili v německé části Svaté říše římské. Byli to potomci divokých skřetů, kteří před šesti sty lety vtrhli do úrodné Evropy ze studené a temné Skandinávie, ovládané temnými elfy. Po drtivých porážkách v bitvách s Germány byli skřeti rozprášeni a ti, co zůstali, se postupně přizpůsobili a žili vedle lidí v míru. Po příchodu prvních misionářů dokonce většina z nich přijala víru Ježíše Krista.
Mnoho scallů, tedy kmenů divokých skřetů, žilo i v pohanském Sasku, které se Karel Veliký i jeho potomci mnohokrát marně pokoušeli podrobit a pokřesťanštit. Díky Gaerlingům se jim to nikdy nepovedlo.
Odtud však vítr také nevál. Skřeti by museli proklouznout pohraničním hlídkám trpaslíků nebo lidí a projít takřka celou českou zemi.
Blížil se k zemské cestě. Vzdálené zvuky, které dolehly k jeho uším, nesly neklamné znaky zuřivého boje. Problém s původem skřetů odsunul prozatím do pozadí.
Mezi stromy mohl již spatřit volný, prosvětlený prostor v místech, kde se cesta táhla. Náhle zprava zaslechl známý zvuk a rychle se přikrčil. Po cestě se prořítil ozbrojený jezdec. Pobízel koně, jako by ho honili všichni čerti. Nebylo pochyb, že ti čerti museli být šediví, divocí a po zuby ozbrojení.
Jakmile byl jezdec pryč, Jakub vstal a přikrčeně se rozeběhl. Držel se od cesty dál, aby nebyl tak na ráně a nevběhl útočníkům do náruče.
Asi po sto krocích cesta zatáčela doleva. Jakub rychle přeběhl přes cestu a opět se skryl mezi lesy. Téměř po kolenou se doplížil do míst, odkud měl dobrý výhled na právě probíhající nerovnou bitvu, skrytý za kmenem velikého dubu.
Blátivou cestu pokrývaly mrtvoly koní, postřílených šípy, skřetů a těžkooděných jezdců. Dva vozy na konci karavany, plné truhlic a dalších věcí, nezbytných pro cestování, byly obsypané rabujícími skřety. Zapřažení voli bučeli strachy; vozkové, kteří by je uklidnili, leželi s podřezanými hrdly v blátě.
O kus dál stálo v kruhu zhruba půl tuctu mohutných bojovníků, oděných do kroužkových a šupinových zbrojí ke kolenům a přilbicích. V rukou drželi dlouhé meče nebo sekery a chránili se rudými štíty mandlového tvaru s vyobrazeným bílým drakem. Uprostřed skupinky stál další válečník, jenž své druhy nejméně o hlavu převyšoval. Rozdával rozkazy, povzbuzoval své muže a pomáhal tam, kde to bylo nutné.
Jakub bojovníky poznal. Byli to Normané. Co však dělali až tady, bylo stejnou záhadou, jako přítomnost Gaerlingů.
Na Normany dotírala asi třicítka skřetů, přes hradbu štítů se však na obrněné válečníky nemohli dostat. Jeden po druhém padali skřeti k zemi s rozseknutými hlavami či trupy, proraženými lebkami a useknutými údy. Jejich primitivní kožené zbroje nebyly pro ostré meče a sekery těžkooděnců žádnou překážkou.
Bojovníci se však takto nemohli bránit do nekonečna. Stejně tak nemohli předpokládat, že tato patová situace skřety brzy omrzí a oni se rozejdou. Normané museli vědět, že se odtud nedostanou a proto se snažili prodat svoji kůži co nejdráže. Jednoho po druhém tak ubíjela skřetí přesila, až zůstal pouze jeden bojovník a jeho vysoký velitel. Jakub měl neblahý pocit, že ten dlouhán je...
Poslední bojovník krátce vykřikl a padl mrtev k zemi. Velitel ještě srazil hlavu jednoho příliš dotěrného skřeta, než klesl pod přívalem ran k zemi i on. V tu chvíli zmizel Jakubovi z dohledu a tak nemohl tušit, jestli je již mrtvý, nebo za chvíli bude. Mohl již potichu zmizet, ale rozhodl se ještě chvíli počkat.
Jakmile boj skončil, většina skřetů začala obírat padlé. Několik šediváků se vrhlo i na velitele lidí, ale jeden tlustý Gaerling, patrně nový vůdce tlupy, je s nadávkami odehnal. Kolem ležícího muže se tak v mžiku vytvořil prázdný prostor a Jakub tak mohl vidět, že se bojovník nepatrně hýbe. Byl tedy naživu. Otázka však byla, na jak dlouho a hlavně proč.
Tlustý Gaerling s mečem v ruce a divokým výrazem hlídal svého zajatce a každého, kdo by se přiblížil na pár kroků, okamžitě poslal pryč.
Je živý, protože ho chce někdo vidět, uvědomil si Jakub. A patrně s ním i mluvit. Je to čím dál zajímavější. Možná bych mohl ještě chvíli počkat.
Blízko jeho úkrytu zafrkal kůň a Jakubova duše málem úlekem opustila tělo. Celý ztuhlý pouze nepatrně otočil hlavu. Po cestě, ze směru od kterého přišel on, se blížil černý kůň. Jeho jezdec byl vysoký a štíhlý, zahalený v černém plášti s kápí. Dlouhé, havraní vlasy mu splývaly až na záda. Na obličeji měl masku z twylladuru, zobrazující lidskou nebo snad elfí tvář. Tělo měl chráněné šupinovou zbrojí ze stejného kovu, a u boku dlouhý meč. U koženého sedla mu visel kovový kulatý štít, černý, a na něm bílou barvou vyobrazený drak s roztaženými křídly a s plameny šlehajícími mu z tlamy.
Jakub nikdy v životě temného elfa neviděl, přesto si byl více než jistý, že jezdec v černém je jeden z nich. Celé toto dobrodružství bylo již tak podivné a šílené, že už se nad jeho přítomností ani nepozastavil. To však neznamenalo, že by z něj neměl strach. O temných elfech se říkalo, že jsou skrz naskrz prolezlí zlem, a toto zlo z nich prýští ven a zasahuje srdce bojovníků strachem, oslabuje jejich údy a bere jim odvahu.
Jakub tuto jejich mocnou sílu nyní pocítil. S nepochopitelným, náhlým strachem se schoulil za dub a vší silou potlačoval nutkání rozplakat se. Naštěstí to netrvalo dlouho. Temný elf minul ukrytého člověka a zamířil ke skřetům. Jeho zlá moc tak postupně zeslábla, až zmizela docela a Jakub se mohl opět ovládnout. Tento nemilý zážitek však velmi otřásl s jeho jinak pevným sebevědomím a on si nyní nadával do hlupáků, že se do této situace vůbec připletl. Ať se zde totiž dělo cokoliv, bylo jasné, že je to nad rámec jeho obyčejného chápání. Měl by raději zmizet a nechat přítomnost temných elfů a skřetů v českém knížectví na knížeti a jeho družině. On sám tady stejně nic nemůže.
Mohl se tiše a nenápadně odplížit a časem zapomenout, on tak však neučinil. Možná si to bude později vyčítat, pokud k tomu ovšem dostane příležitost. Nyní však opět vyhlédl zpoza dubu a spatřil skřety, jak před novým příchozím padají na kolena v téměř posvátné úctě se klaní. Temný elf si jich však nevšímal. Vedl koně přímo k zajatci. Tlustý Gaerling se hluboce uklonil a dost nahlas, aby ho i Jakub slyšel, pronesl: „Vítám tě, wedigu!“
Wedig? Bylo to jeho jméno, či snad titul? Jakub znal jen pár slov v elfštině a toto mezi ně bohužel nepatřilo. Mohla za to však jeho vlastní zaujatost vůči elfům, které většina obyčejných lidí, nejvíce snad v českém knížectví, neměla ráda. Nebylo to ani tak kvůli jejich povýšenému chování vůči jiným rasám, jako spíš jejich neustálá snaha plést se do všech důležitějších událostí na kontinentě.
Temný elf promluvil, ale jeho hlas byl tichý, navíc tlumený maskou, takže se k Jakubovým uším jeho slova nedonesla. Mohl pouze jen odhadovat, že se baví o zajatci. Temný elf na něj ukázal, tlustý skřet se krátce ohlédl a pak horlivě přikyvoval. Jezdec pobídl svého koně a vyrazil k zemské bráně.
Jakub nevěřil, že by ho strážní nechali projet, aniž by se mu nepokusili otevřít břich a vyvrhnout střeva, na kterých by ho pak oběsili. Elf tedy nejspíš musel někde sjet z cesty a přes hranice se dostat pašeráckou stezkou. Což mohlo znamenat, že mu pomáhá i někdo z Čechů nebo Rakušanů. Byl to však holý nesmysl. Vždyť kdo z lidí by byl takový blázen, aby pomáhal tomuto třikráte prokletému plemeni, jež před dávnými časy zavrhl i Ježíš Kristus jako nečisté démony, nemajíce kousku dobra v srdci, ba ani to srdce nemajíce, po utrpení čistých a bohulibých toužíce a násilím i zmarem život v prach obrátiti?
Temný elf byl pryč a skřeti opět rychle nabyli sebejistoty. Zatímco většina z nich začala obírat mrtvé bojovníky, jakož i své padlé, jejich vůdce se s mečem v ruce postavil nad ležícího muže. Pozvedl svoji zbraň, připraven ke smrtícímu úderu.
Ještě než mohla skřetí zbraň poslat bojovníkovu duši do Nebe, kdosi vyběhl z lesa a zamířil přímo k nim. Až ve chvíli, kdy probíhal kolem prvních skřetů, kteří si ho však nevšimli, si Jakub uvědomil, že je to on sám. S rychle tlukoucím srdcem a žaludkem na vodě, jenž mu bránil v bojovém pokřiku, se zastavil asi dvacet kroků od vůdce tlupy, vytáhl sekeru a zdánlivě bez míření hodil. Byl to šílený hod, který neměl moc velkou šanci, jenže stejně šílená byla i odvaha, jež ho donutila provést tento sebevražedný čin, a možná proto se v tuto chvíli postavilo štěstí na jeho stranu. Sekera prosvištěla vzduchem a zasekla se tlustému skřetovi do ramene. Ten zavyl bolestí, což upozornilo jeho poskoky na to, že se něco děje. Jakub však nečekal, až se vzpamatují a dlouhými skoky doběhl k tlusťochovi. Narazil do něj a srazil ho k zemi. První skřeti se už chápali zbraní a se vzteklým vrčením se začali přibližovat. Jejich touha po krvi byla naštěstí naplněna již při přepadení a oni se proto nevrhli rovnou bezhlavě do boje, ale opatrně se k němu stahovali. V množství byla síla a skřetů byl víc jak třicet, nikdo z nich však nechtěl zbytečně zemřít, pokud zde byla šance, že některý z nich nahradí mrtvého vůdce tlupy.
Jakub však na nic nečekal. Vytrhl z mrtvého skřeta sekeru a sklonil se k muži. Jeho helmice ležela opodál a kroužková kukla byla napůl stažená z hlavy.
Jak předpokládal, byl to elf. Z kukly vyčnívaly prameny černých vlasů a špičaté uši. Žil a dýchal, byl však po ráně do hlavy velmi slabý. Svět kolem sebe vnímal jen napůl. Na Jakuba, jenž ho s obtížemi stavěl na nohy, civěl pohledem zamlženým a napůl nepřítomným.
„No tak, ty blázne, pomoz mi trochu,“ hekal Jakub pod tíhou elfovy zbroje i jeho vlastní váhy. „Jinak tě tady nechám!“
Vypadalo to, že se elfí válečník trochu vzpamatoval, protože začal sem tam používat i nohy, které předtím pouze vláčel za sebou. Jakub se co chvíli ohlédl. Vzdálenost mezi ním a skřety se nebezpečně zkracovala.
Náhle jeden z větších Gaerlingů máchl mečem a prořízl krk o nic menšímu skřetovi, stojícímu vedle něj. Zabiják pozvedl meč, černý od skřetí krve, k nebi a vítězně zařval. Jeho tlupa se k němu s halasem přidala. Skřeti si tedy vybrali nového vůdce. Ten na nic nečekal a s jakýmsi příkazem v jejich jazyce vyslal své bojovníky do útoku.
Skřeti divoce zavyli a zaútočili. Jakub nešetrně položil elfa, popadl sekeru a meč, a chystal se zemřít hrdinskou smrtí. Neměl ani čas vynadat si za tak hloupý nápad. Jediné v co mohl doufat, že se jednou o tomto boji budou vyprávět legendy, a že ho budou budoucí pokolení obdivovat pro jeho statečnost a nevysmívat se mu.
Sotva se skřeti dali do pohybu, vzduch proťal krátký, ostrý výkřik. Byla to směsice vlčího vytí a štěkotu lišky. Jakub ten zvuk znal. Slyšel ho několikrát. Přesto mu po zádech přeběhl mráz, jak působil divoce a děsivě.
Skřeti se jako jeden muž zastavili. Jeden tak prudce, že se převážil dopředu a padl na kolena. Nikdo se mu však nesmál. Skřeti se zaraženě rozhlíželi kolem sebe, s nakrčenými nosy větřili podivný pach a někteří z nich, ti méně odvážní, začali nevědomky ustupovat. Jakub pro ně v tuto chvíli přestal být důležitý. Cítili někde blízko skutečného protivníka. Něco, s čím se ještě nesetkali a netušili, jestli se mají připravit na boj, nebo raději prchnout.
Jakub na nic nečekal, schoval zbraně, popadl elfa a sestoupil z cesty do stínů lesních velikánů. Jeden ze skřetů si toho však všiml a vztekle zařval. Než však stačil udělat první krok, z koruny nejbližšího stromu vyskočilo cosi velkého a černého a dopadlo to přímo na něj.
Ondřej chytil ležícího skřeta za hlavu a zlomil mu vaz. Ostatní Gaerlingové od něj leknutím odskočili a nechtě mu tak vytvořili dost volného prostoru k tomu, aby mohl dál útočit. Než se skřeti zmohli na jakousi účinnou obranu, deset z nich leželo se zlámanými krky nebo vyvrženými vnitřnostmi na zemi. Zmohli se však pouze na to, aby si Ondřeje drželi od těla. Ublížit mu nijak nemohli, byl příliš rychlý a obratný. V jeho polozvířecí tváři byl vidět vztek, ale i radost z boje.
Jakub na nic nečekal a prchal tak rychle, jak jen mu to jeho zátěž dovolovala.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník81 28.06.2015, 20:51:45 Odpovědět 
   naprosto vynikající. nedá se co vytknout. buď máš hodně načteno nebo jsi už hodně vypsaný, ale tohle je hotový text, dokážu si to představit jako román nebo sbírku povídek, to by bylo počtení! tohle by ti ve většině nakladatelství vzali a vydali jako papírovou knížku. nezůstávej u internetového psaní, ale směřuj své ambice dál.
zaměř se tímto směrem, soustřeď se na svého hrdinu nebo svět a věnuj se mu systematicky, to je to nejlepší, co můžeš v tvorbě udělat - vrhnout své síly jediným směrem, pak to bude mít potřebnou kvalitu. nepiš povídky z reality apod, to moc nikoho nezajímá, čtenáři mají plné zuby reality a znají ji z vlastního života... fantasy je v kurzu, protože je to zábava a protipól reality, specializuj se na fantasy a napíšeš skvělé knihy...

je to zajímavý nápad udělat fantasy paralelu/alternativu k realistickému středověku... i když si myslím, že není nad to vymyslet si úplně svůj vlastní fantasy svět, pak nejsi svázán historickými reáliemi a můžeš psát úplně svobodně, ale budiž...
líbí se mi temná atmosféra, krvavost, špinavost... používáš zajímavé obraty a spisovatelské finty... úžasně popisuješ souboje, ta síla slov, když tvůj hrdina rube nepřátele!! - není to podáno nijak megalomansky a přehnaně (k čemuž popisy soubojů svádí) ale popisuješ souboje spíš stroze a přitom mrazivě účelně a poeticky, ta slova sekají jako meč nebo sekera, až tuhne krev v žilách... líbil se mi popis temného elfa, jaké z něj měl hrdina děsivé pocity, to bylo fajn hororové... možná bych tu atmosféru ještě víc zahustil a přidal na popisech prostředí - temný hvozd, staleté pokroucené stromy, hnijící listí, mlha, kluzké kameny pokryté slizkým mechem, z oblohy se nese zlověstné krákání samotářského krkavce čekajícího hostinu, z kopců se ozývá vytí vlků, oblohou táhnou těžké šedé mraky plné deště a sněhu, podzimní vítr bodá do tváře a rukou a strhává listí z šermujících větví, v rozložitých korunách dubů to zlověstně praská a hučí, počasí je stejně temné a bezútěšné jako časy, které dopadly na místní kraje...

těším se na další tvé výtvory z tohoto žánru !
 Kondrakar 18.05.2015, 22:09:18 Odpovědět 
   Zdravím, příběh se mi líbil. Tenhle styl mám rád. Připomíná mi to Černokněžníka Rogana od J. Červeňáka.
Chyby již vypíchla Nancy, takže je nebudu zmiňovat, i když s tím zapáchaním mrtvol tak rychle po boji taky nesouhlasím. Ovšem nesouhlasím s ní v tom vnějším popisu. Mě to spíš navnadilo, co z toho vyleze, než abych zlenivěl či mě to znudilo.
Už jsem zvědavý na pokračování.
 ze dne 30.05.2015, 16:39:40  
   Samuel W. Tasanowski: Zdravím, kdybych tvrdil, že mě Červenák neinspiroval, lhal bych. Jak jsem však psal už jinde, snažím se spíš o spojení východní, respektive středoevropské fantastiky, s tou tolkienovskou západní. jak jsem zmínil níže, s Bastardem jsem neměl žádné velké plány, tudíž jsem se mu nevěnoval natolik, abych zde zmíněné chyby dokázal vychytat. snad se mi to v dalším Jakubově dobrodružství podaří lépe.díky za přečtení a komentář.
 Nancy Lottinger 17.05.2015, 18:48:14 Odpovědět 
   Zdravím,

v první řadě bych se chtěla omluvit za tu dlouhou dobu, kterou jsi musel na vydání příspěvku čekat. Moje chyba.

Pusťme se do toho - podotýkám, že historické fantasy není můj šálek kávy, jsem v téhle oblasti značně nevzdělaná, tím pádem to možná bude zkresleno neobjektivitou vůči ostatním existujícím textům.

Hned na začátku bych Tě ráda upozornila na malé nedostatky v grafické podobě textu - např. před závorku patří mezera (takto).

Líbí se mi zasazení do našich krajů.

Povídka začíná trochu nešťastně vnějším popisem. Hned to zpomalí děj a čtenář zleniví, řekla bych, že si možná i rozmyslí, zda pokračovat. Jsem velikým zastáncem popisů (sama se je učím komponovat do děje), ale také se domnívám, že každá dějová povídka by měla v první řadě čtenáře něčím zaujmout, vtáhnout ho do sebe (v Tvém případě bojem, který je velice akční, ale přichází po statické pasáži). Je to sice krátká pasáž a vhodně na ní navazuje následující děj, ale šlo by popis rozprostřít na větší prostor. Někde se Ti to daří úspěšněji (např. část o zlověstném lesku) a postupně jsou popisy do textu zakomponovány přirozeně, stávají se detailnější a dokáží vykreslit v mysli konkrétní a barvité představy.

První část je stavěná - kromě mé výhrady k začátku - poměrně funkčně. Vzbuzuje ve mně hodně otázek a zajímá mě, co bude dál.

Také se mi velmi zamlouvala Jakubova rozvaha o skřetech. Logicky vystavěná, asi tak nějak by skutečně mohl hrdina uvažovat, zároveň se tím čtenář dozvídá informace o Tvém světě.

Trochu jsem se ztratila ke konci, kde probíhá scéna s temným elfem a skřety, stále si nejsem jistá, kdo je onen muž - elf, kterého Jakub zachránil.

Poznámky k jednotlivostem:

> siluety -> byly
> Na něj chlapi -> Na něj, chlapi!
> Sehnul se a reflexivně uchopil pochvu oběma rukama. ->nějak mi zde nesedí "reflektivně". Neumím si představit, že by ve 12. století byli lidé obeznámeni s pojmem reflex (to samé potom u instinktivního vycítění...)
> aby se mu postavil a tak ho jen zahrnul nadávkami - čárka před a (a jiné chybějící, či přebývající čárky)
> radostně odhopkal k nejbližší mrtvole - chápu, že slovo odhopkal se hodí ke způsobu radostně, ale spíše to ve mně evokuje králíčka, roztomilého, nevinného, než monstrum, které je očividně nebezpečné...
>Troufám si tvrdit, že mrtvoly nezačnou zapáchat tak rychle. Spíš cítit krev, to ano, ale zapáchat, to už je silné označení
> zachrchlal a odplivl si, a šel se k nejbližšímu stromu vymočit. -> zachraplal, odplivl si a šel se (...)
> pozor na opakování slov v blízkosti
> Jakub bojovníky poznal. Byli to Normané. - podle čeho je poznal?
> Mohl pouze jen odhadovat - dvě synonyma


Celkově tuto první část hodnotím pozitivně. Máš bohatou slovní zásobu a umíš ji využívat. Děj mě navnadil dostatečně, abych přečetla i druhou část.

Ještě jednou se omlouvám za dlouhé čekání.

Nancy
 ze dne 30.05.2015, 16:33:22  
   Samuel W. Tasanowski: Zdravím, díky za hodnocení a komentář. tuhle povídku jsem napsal jen na zkoušku, jak se s žánrem historické fantasy popasuju. nečekal jsem žádné velké ohlasy, ale překvapilo mě, kolika lidem se líbila a proto jsem se rozhodl napsat ještě dvě další povídky, nepřímo navazující, ale snad dostatečně vysvětlující vše, co se v Bastardovi stalo. tudíž i po přečtení druhé části můžou být čtenáři nespokojení z otevřeného konce (a bez vysvětlení). proti tvé kritice nemám výhrady, krom jedné věci, a to jen proto, že se s ní nesetkávám poprvé. jde o užití "moderních" slov v historické povídce, viz. reflexivní. vzhledem k tomu, že děj nevypráví ani Jakub ani nikdo ze dvanáctého století, myslím si, že by mohl čtenář použití této "berličky" autorovi odpustit. v mnoha čistě historických románech slavných zahraničních autorů jsem na podobná slova narazil a osobně mi nepřišla nepatřičná. jinak jsem rád, že se Bastard líbil a po vložení druhé části budu doufat, že se bude líbit i ta.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
DECH OSUDU
Janir Killman
V lese a pod me...
Paulus
obr
obr obr obr
obr

Kosmické hlasy I.
Jáchym Vostřický
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr