obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 2. Dohoda ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 01.04.2015, 10:28  
Arkaen - bývalý lord a také otec lorda Iirena a Reona
Gideon - čaroděj, který přivolal Mei do světa démonů
 

Sietra patří mezi největší a nejstarší města v Eretejské říši. Podobně jako jiná provinční města měla být také sídlem jednoho z členů Rady, tolén z Iretrie však úřaduje ze svého rodného města, které leží daleko na severu provincie.
Město bylo na první pohled bohaté. Všechny budovy byly postaveny z dokonale opracovaného vápence. Stěny jednotlivých domů oplývaly pestrostí barev, které na nich utvářely jednoduché ornamenty i složité obrazce.
Podle šatů kolemjdoucích se zdálo, že nikdo z místních nestrádá, Mei si však později všimla velkého množství chudáků. Ti, kteří chodili po širokých honosných ulicích, nosili krásné šaty se spoustou drahých šperků, město však také skrývalo mnoho temných zákoutí, ve kterých zahlédla dospělé i děti v roztrhaných hadrech. Byli to otroci, kteří vykonávali těžkou práci pod dohledem svých pánů.
„Reone?“ přerušil ji z rozjímání neznámý mužský hlas.
V jejich cestě se znenadání objevili dva muži v elegantních tunikách.
„Serkasi? Skoro bych tě nepoznal,“ usmíval se Reon.
„Už je to dávno,“ připustil muž v bílém plášti. „Ach, můj pane,“ obrátil se na svého společníka, „dovolte, abych vám představil Reona, mého starého přítele. Reone, ty už jistě poznáváš Hriona, správce města.“
„Zdravím vás, pane.“
Muž v zeleném rouchu mírně pokynul hlavou v uctivý pozdrav.
„Teď pracuji jako správcův zástupce,“ pověděl Serkas. „Právě jsme se byli projít po městě. Jak se ti daří? Stále pátráš po otci?“
„Samozřejmě. Kromě něho také hledáme čaroděje.“
„Čaroděje? Zvláštní. No, můžu tě ujistit, že ve městě není ani tvůj otec ani čaroděj, přesto bych ti mohl říct pár informací, které by tě možná mohly zajímat.“
„Skutečně?“
„Jen si nemyslím, že by bylo nejvhodnější mluvit o nich tady. Pokud nemáte naspěch, mohli bychom jít do mé pracovny.“
„Ale jakápak pracovna,“ ozval se správce města. „V mém domě jste vítáni. Zvu vás na čaj.“
„Nechtěli bychom vás obtěžovat, pane,“ promluvil Reon.
„Žádné obtěžování. Serkas je můj přítel, můžete zanechat všech nadbytečných zdvořilostí. Má kuchařka umí připravit výborný čaj. Pokud si budete přát, jste mými hosty.“
Nikdo proti tomu neměl žádné námitky a tak správcovo pozvání přijali. Sluhové, kteří správce následovali, vzali uzdy jejich koní a následovali své pány k jejich domu.

Sídlem správce byla obrovská vila s krásnými arkádami, kterou zdobil nespočet malých sošek. Na stěnách vstupní haly visely mohutné gobelíny vyobrazující lov zvířat. Vedle čistě bílého mramorového schodiště vedlo zábradlí s balustrádou.
Salónek, do kterého vstoupili, byl plný portrétů, mezi nimiž nepochybně vyčníval portrét stávajícího správce, který visel nad krbem.
Kris tentokrát odpočíval v Meiině tašce, proto služebnictvo přineslo jen čtyři čajové misky.
„Je skutečně výborný,“ pochválil ho Reon. „Jemně hořký a nasládlý.“ Postavil keramickou mističku na stůl a obrátil se na Serkase. „Teď k tomu, o čem jsi mluvil. Co jsi mi chtěl říct?“
„O tvém otci nic nevím, ale zdá se, že se ve městě objevil Astez. Pokud si ještě vzpomínám, byl to jeho nejvěrnější poskok, nebo ne?“
„Jak je to dlouho?“
„Asi tak rok.“
„To už je dlouhá doba. Víš, co tady dělal?“
„To samé co vy. Hledal čaroděje,“ odpověděl mu Serkas.
„Na co potřeboval čaroděje?“
„Nemám tušení, ale jakmile jednoho našel, nechal ho tady a zmizel. To, že byl ve městě, jsem se dozvěděl právě od něho.“
„Víc ti ten čaroděj neřekl?“
„Bohužel ne. Tvrdil mi, že jeho žádost odmítl, nicméně zhruba před čtyřmi měsíci odešel a dosud se nevrátil.“
„Nevíš, kam měl Astez namířeno?“
„Odešel jižní branou, ale víš, že mohl jít kamkoli. Zřejmě jsem ti tou informací moc nepomohl, ale můžu ti říct ještě jednu věc. Pár dní předtím, než se ve městě objevil Astez, tady byl také Gideon.“
„Gideon? Ty jsi ho viděl?“
„Jen jsem ho zahlédl v davu. Nevím, jestli to má nějakou spojitost s Astezem, ale chtěl jsem, abys to věděl.“
„Jistě.“
Gideon a lordův sluha? Gideon byl věštcem a blízkým přítelem lorda Arkaena, určitě znal i jeho sluhu, ale myslela jsem si, že se spolu už dávno rozkmotřili. Kdyby mu sloužil i v době, kdy vedl vzpouru proti lordu Iirenovi… Copak chtěl Arkaen zničit svého vlastního syna? uvažovala znepokojeně Mei.
Ne, kdyby to tak zamýšlel, nepomáhal by vzbouřencům, kteří nemohli vyhrát. Možná to byla jen náhoda, že se tady ti dva objevili téměř ve stejnou dobu.
Gideon některé ze vzbouřenců znal mnoho let předtím, než se rozhodl bojovat proti lordovi. Nedělal to pro Arkaena ani proto, že by chtěl zničit jeho syna. Chtěl stát po boku svých přátel a lordovi se jenom snažil otevřít oči. Postavila se k oknu, aby si prohlédla půvabnou zahradu.
„Nevím, jestli to pomůže, přesto dík,“ řekl Reon. „Jak dlouho už tady pracuješ?“
„Pět let.“
„Co si vzpomínám, správcem Sietry byl dlouhá léta Lorant.“
„Ano, ten zemřel před šesti lety. Po něm nastoupil Hrion, jeho zástupce.“
„A jak si vedeš?“
„Jsou to hory práce, ale myslím, že bych si neměl moc stěžovat.“
„To bys neměl, když sedím vedle tebe,“ usmíval se správce.
„Samozřejmě, můj pane,“ pravil usměvavě jeho zástupce. „Mimochodem,“ obrátil se na Reona, „byl jsi teď někdy v Alvionu?“
„Nebyl jsem tam celé roky.“
„To je škoda,“ povzdychl si Serkas. „Máte nádherného psa,“ podíval se na Rena, který ležel vedle stolu.
Psa?
„Vypadá jako vlk. Nějaký kříženec?“
„Ano. Je to hezký kousek, ale poslouchá, jen když se mu zachce.“
„Umím si to představit.“
Proč neřekne, že je to démon? Dokonce i Ren si to nechá líbit. Copak to chtějí utajit?
„Nechtěla by ses podívat na zahradu?“ zeptal se jí správce, který se postavil k oknu vedle ní. „Myslím, že jejich rozhovor teprve začíná.“
„Vám by to nevadilo?“
„Jde o jejich setkání. Nevím, co bych jim mohl říct já. Nebo je chceš poslouchat?“
Ačkoli pochybovala o tom, že je moudré vzdalovat se od ostatních, ani ona nevěděla, čím by mohla přispět do jejich rozhovoru. Jenom by je rušila. „Asi ne.“
„No tak pojď!“ pobídl ji Hrion. „Já a slečna Mei se půjdeme projít po zahradě. Bavte se dál. My vás nebudeme rušit.“
„Jistě,“ řekl na to Reon.

Mei zamířila se správcem do zadní části vily. Jakmile vyšli z budovy, objevila se před nimi nádherná zahrada plná soch.
„To je krásné. Jste milovníkem soch?“
„To byl můj předchůdce. V umění měl nepochybně velice dobrý vkus.“
Mei si prohlédla sochu dívky, na jejíž ruce seděl drobný zpěvný ptáček. Měla na sobě dlouhé šaty, které vlály ve větru. Dokonce i vlasy či peříčka malého zpěváčka působily, jakoby je ovíval vánek.
„Úžasný, jak někdo dokáže vytvořit něco tak dokonalého.“
Pokračovala cestičkou dál a prohlížela si jednotlivé sochy zvířat, rostlin i démonů. Záhy se zastavila před sochou plačícího chlapce. „Víte, když jsem vstoupila do Sietry, myslela jsem si, že je to bohaté město, které netrpí nedostatkem, ale pak jsem si všimla, že je tady hodně chudých,“ zmínila se s opatrností Mei.
„Ach, ano. To jsou démoni, kteří nebyli schopni platit daně, díky čemuž nakonec skončili v otroctví.“
„Kvůli neplacení daní?“ Kvůli tomu je prodal do otroctví, kde mohou prožít zbytek života třebaže by svůj dluh dávno splatili?
„To je bohužel výsledek vlády mého předchůdce. Jde o několik stovek démonů. Není v mé moci, abych je všechny vykoupil a napravil jeho tvrdé trestání.“
„Ach tak.“ Kolik asi dlužili, že si vysloužili takové tresty? Dokonce i děti.
„Zdá se, že pro ně máš jisté pochopení.“
„Neuznávám otroctví. Každý by měl být pánem svého života. Otroctví je jen brzda, která nikomu nepomáhá.“
Obešla sochu dítěte, aby se podívala na mračícího se muže. „To jste vy.“
„Ano. Lorant nechával udělat sochu prakticky ze všeho, co mu padlo do oka. Umění miloval, kvůli němu ovšem často zanedbával své povinnosti. To mě na něm vždycky mrzelo,“ řekl jí Hrion. „Víš, co je tohle?“
Mei si prohlédla plastiku zvířete, které jí na první pohled připomnělo obyčejného srnce, místo obvyklých parůžků však mělo jenom jeden zatočený růžek uprostřed.
„Kalok. Vydávají legrační zvuk, když utíkají. Působí to, jakoby se řehtali,“ usmála se Mei.
„Jsi chytrá. Kalok není tak známý.“
„Jenom jsem o nich párkrát slyšela.“ Kdyby je neznal Gideon, nic bych o nich nevěděla.

Reon zůstal stát u okna, odkud neustále pozoroval dění na zahradě. „Koho sleduješ? Přímo správce?“
„Jistě,“ odpověděl mu Serkas.
„Zjistil jsi, jestli měl prsty v jeho smrti?“ promluvil Ren.
„Ne, pane. Pokud šlo o násilnou smrt, byla to precizní práce.“
„Myslíte, že stojí za smrtí svého předchůdce?“ zeptal se Reon.
„Kdybych měl říct vlastní dojmy, řekl bych že ano, nejsou však žádné důkazy, které by to potvrzovaly.“
„Je nebezpečný?“
„Jak pro koho. Rád jedná podle vlastního přesvědčení. Je přespříliš ambiciózní, což z něho činí nevyzpytatelného protivníka. Dokáže nepřiměřeně tvrdě trestat. Během čtyř let skončila čtvrtina městské populace v otroctví kvůli neplacení daní.“
„Čtvrtina?“
„Většina byla rozprodána do okolních měst, ostatní zdejším boháčům.“
Náhle někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vstoupila služebná, která přinesla misku s ovocem. Zatímco ji pokládala na stůl, Ren nepozorovaně vyběhl ze dveří. „Přejete si ještě něco, pánové?“
„To už je v pořádku. Děkujeme,“ propustil ji Serkas.
Služebná posbírala špinavé nádobí a odkráčela pryč.
„Šel za tou dívkou?“
„Neměla by být se správcem sama.“
„Kdo je to?“
„Někdo, o kom by se nemělo mluvit.“
„Rozumím.“

Mei si prohlédla sochu muže, který na široké plátno maloval budovu vily. Obraz byl vystižen naprosto přesně tak, jak jej mohla socha vidět.
„Tohle je bývalý správce,“ prohlásil Hrion.
„Jako malíř?“
„Často stál u svého plátna a maloval. Ty portréty, které jsi viděla v salónku, jsou jeho práce.“
Obešli dlouhý pás plný květin, aby se dostali k soše vysokého stromu. „Tohle muselo dát neskutečnou práci,“ řekla užasle Mei.
„Slyšel jsem, že uběhlo bezmála sedm let, než bylo dílo zhotoveno. Pracovalo na něm několik umělců. Věřím, že ty listy a květy vyžadovaly notnou dávku trpělivosti. Je vymodelován podle kresby, kterou si Lorant přivezl z návštěvy Alvionu.“
„Z Alvionu?“ Teď když jí naznačil, odkud pocházela tvůrcova inspirace, poznávala strom, který stál na lordově zahradě. „To je úžasný. Je to opravdu nádherná zahrada.“
„Není krásnější než ty, Mei,“ polichotil jí Hrion.
Co to najednou říká? „Totiž… děkuji.“
„Zdá se, že komplimenty nejsou běžnou součástí tvého života.“
„To asi ne.“
Dorazili k širokému keři, na němž rostl nespočet malých bílých kvítků. V jejich blízkosti visela příjemná svěží vůně. Jakmile si k jednomu květu přivoněla, poznala, že pochází právě odtud.
„Mei, jak by se ti líbilo být správcovou milenkou?“
„Milenkou?“
„Vedle mě bys mohla mít krásný přepychový život. Měla bys všechno, na co by sis jen vzpomněla. Netoužíš po lepším postavení, než máš jako potulná kněžka?“
Najednou chce mít ze mě svou milenku? „Ne. Jsem ráda za to co mám.“
„Skromná. Mí poddaní by si tě jistě oblíbili,“ usmál se na ni správce. „Pověz, nezamlouvala by se ti moc, se kterou bys mohla změnit vše, co by si tvé srdce přálo? Kolik možností by se ti náhle otevřelo? Kam by tvá ruka mohla dosáhnout? Tvůj nynější vliv by proti tomu byl ničím. Jsi nádherná žena, Mei a já ti na mou duši okamžitě propadl. Zasloužíš si víc než ošuntělý černý plášť.“ Lehce ji pohladil po rameni.
„Nechci být vaší milenkou, pane. Promiňte, měla bych se vrátit k ostatním.“ Už se otočila, aby odešla cestou zpět, když ji správce nečekaně popadl kolem pasu.
„Ale no tak. Věř, že budeš spokojená, až zjistíš, jaký jsem milenec.“
„Pusťte mě!“
Hrion ji však neposlouchal. Místo toho ji začal líbat na krku.
„Nechte toho!“ Marně se snažila z jeho sevření vyprostit. „Tak dost!“ dupla mu vší silou na nohu.
Muž se zapotácel a nakrátko ji pustil, než se však od něho stačila vzdálit, nemilosrdně ji udeřil do hlavy. Mei se bezvládně skácela k zemi.
Cítila, jak ji vyzvedl ze země, přešel o několik kroků dál a pak ji pustil do vody, díky které se dokázala rychle vzpamatovat. Když se dostala nad hladinu, objevila se v hluboké jámě zpola napuštěné vodou.
„Ty nejsi démon?“ ptal se hlas vysoko nad její hlavou.
Mei si jeho překvapeného výrazu nevšímala. Doplavala k rákosům, které rostly na druhé straně jámy, a snažila se dosáhnout na dno, ztěžka si však dokázala stoupnout na špičky. Už si chtěla sundat plášť, který ji svou vahou stahoval pod vodu, ale najednou ji zaujalo pronikavé vrčení.
Když se za ním správce otočil, spatřil za sebou psa, který doprovázel Meiinu skupinu. „Stráže! Rychle stráže!“
Jakmile se k němu Ren přiblížil, kolem jeho těla se rozšířil zlatý dým. Když potom vyskočil, Hrion se vystrašeně přikrčil, ale Ren kolem něho jenom proletěl a ztratil se ve zlatém prachu, který se zformoval do tvaru lidské postavy. Skočil do jámy a se žbluňknutím skončil ve vodě.
Po celém obvodu nádrže se vzápětí rozzářily křišťálové drahokamy, v jejichž nitru se třpytily zlaté krystalky.
Co je to? Mei se chtěla na drahokamy podívat zblízka, ale najednou ji kdosi popadl kolem pasu. Byl to lord, který ji nekompromisně chytil pod koleny, pevně ji přitiskl k sobě a bleskurychle s ní vyskočil na břeh.
Razance jeho skoku byla obrovská. Mei se odvážila otevřít oči, až když se zastavili.
„To je lord.“
„Co to povídáš? Kde by se tady vzal lord?“
„Neviděl jsi, jak vyskočil z té jámy?“ povídali si strážní, kteří přiběhli správci na pomoc. Nikdo z nich se však neodvážil zasáhnout, naopak všichni se začali třást a blednout. V mžiku padli na kolena, aby vzdali hold svému nejvyššímu vládci.
Proč se ho tak bojí?
„Lo…lorde Iirene,“ oslovil ho správce třesoucím se hlasem. „Omlouvám se. Tady zřejmě muselo dojít k nějakému nedorozumění.“
Mohli by cítit jeho sílu? Něco takového bylo mezi démony možné, pokud se démon rozhodl ukázat svou sílu nebo ji jako dítě neuměl skrýt. Lord jim tak mohl dát najevo, kdo před nimi stojí.
„Ta jáma je tvoje práce?“ zeptal se lord.
„Ne, ne, pane. Byla tady už za mého předchůdce,“ odpověděl mu vystrašený muž.
„Skutečně? Zdá se, že za všechny prohřešky může jedině tvůj předchůdce. Ale nakonec by nám ta pastička mohla přijít vhod, nemyslíš?“
V další chvíli se správce zapotácel, jako by do něho něco strčilo. Spadl do jámy a zmizel ve vodě. Drahokamy se opět rozzářily.
Muž se vynořil nad hladinu a připlaval k rákosům, kde se mohl postavit. Jeho tvář byla zkřivená bolestí. „Pane, …prosím.“
„Jestli se nechceš uvařit, budeš mi muset říct, jak zemřel Lorant,“ pověděl mu lord.
Uvařit?
„Víte, že byl starý. Nejspíš mu selhalo srdce.“
„Možná brzy selže i tobě.“
Muž začal zčistajasna vykašlávat krev.
„Dost!“ ozvala se Mei. „Vytáhněte ho odtamtud!“ Snažila se vyprostit z lordovy náruče, ale ten si ji k sobě ještě více přimáčkl.
„Ty mlč! Teď by měl mluvit správce. Času na to má dost.“
Muž se pokoušel vyškrábat z jámy ven, ale stěny byly dokonale strmé. Nezmohl nic. „Zabil jsem ho,“ vykřikl správce, když ho bolest přemohla. „Zabil jsem ho, tak už mě vytáhněte! Prosím.“
„Chci vědět jak.“
„Dal jsem mu do jídla kousky kamenů. Byl to špatný správce. Slitujte se, pane.“
„Možná bys měl poznat, čím si prošla tvá oběť.“
„Ne, …prosím,“ žadonil správce chraplavým hlasem. „Prosím.“
„Vytáhněte ho!“ poručil lord.
„A…ano, pane.“ Strážní přiběhli k jámě a natáhli se s kopím pro správce. S jejich pomocí se dostal na břeh.
„Vhoďte ho do žaláře! Trest už mu vyměří tolén.“
„Ano, pane.“ Stráže se chopili vyčerpaného Hriona a odtáhli ho ze zahrady.
„Vy všichni zmizte!“ poručil lord strážím, kteří zůstali stát v okolí. Ti mu zasalutovali a spěšně odběhli pryč.
„Mei, jste v pořádku?“ ozval se Reonův hlas. On i ostatní byli již delší dobu nablízku a celému incidentu tiše přihlíželi.
„Jo. Ať už mě zatraceně pustí,“ cloumala sebou Mei.
„Uklidni se!“ napomenul ji lord.
„Jak se mám sakra uklidnit, když tady přede mnou někoho mučíš? Tohle by Ren nikdy neudělal,“ pokoušela se ze sebe strhnout jeho ruku.
„Ty to víš?“
Mei se zasekla. Zdráhala se mu říct, že slyšela rozhovor, který vedl s Reonem. Nechtěl, abych věděla o tom útoku. „Samozřejmě, že si dám pár věcí dohromady, když se tady zčistajasna objevíš. Teď už mě postav na zem!“
Lord si ji krátce prohlédl. „Serkasi, dej mi svůj plášť!“ obrátil se na správcova zástupce.
„Jistě, pane.“
Jakmile ji postavil na zem, chtěla se od něho vzdálit, ale lord ji chytil za ruku a přitáhl si ji zpět. „Žádný spěch! Teď si sundej plášť!“
Mei se na něho nejprve zamračila, ale protože byla z ledové vody promrzlá, svlékla si promáčený plášť a oblékla se do pláště, jež nosil správcův zástupce. Ten svůj dala Krisovi, který držel všechny její věci. Převzala si od něho svou tašku a přehodila si ji přes rameno.
„Zbytek je na tobě, Serkasi. Sprav toléna o tom, co se tady stalo!“
„Samozřejmě, pane.“
„Teď jdeme!“ Nečekaně popadl Mei za ruku a vyrazil vpřed.
„Počkej! Kam jdeš?“ ptala se ho Mei, ale lord si jí nevšímal.
Pokračoval až na nádvoří, kde na ně čekali oba jejich koně. Vysadil ji na Reonova hřebce, sedl si za ní a cvalem vyrazil z města.
Kam chce jet?
Za sebou cítila jeho hřejivé tělo. Lord ji držel kolem pasu a pevně ji tiskl k sobě, aby nemohla seskočit.
„Zastav! Chci dolů.“
„To máš smůlu. Zůstaneš tam, kde si,“ odvětil jí lord.
Kde jsou ostatní? Co když jsme se jim ztratili? „Ne. Chci okamžitě dolů.“ Chtěla ho od sebe odstrčit, ale lord ji nehodlal pustit. Nakonec kopla koně do krku tak nešťastně, že se splašil a vyskočil na zadní.
„Mei!“
Jakmile se kůň převážil na stranu a začal padat na bok, lord ji k sobě přivinul a natočil se tak, aby ji ochránil před nárazem. Oba vypadli ze sedla a skončili na zemi. Lordovo sevření vzápětí povolilo.
Mei se bleskově nadzvedla, ale lord zůstal nehybně ležet na zemi. Jeho oči byly zavřené.
„Rene!“ Lehce s ním zacloumala. „Rene!“ Chtěla se přesvědčit, jestli dýchá, ale lord nečekaně uchopil její ruku.
„Ty mě vážně zabiješ,“ posadil se a chytil se za hlavu.
Co jsem to provedla. Zranil se?
„Musíme sehnat koně,“ řekl lord, když si uvědomil, že jejich kůň utekl. „Pak se vrátíme do Alvionu.“
„Co? Nevrátím se,“ odsekla na to Mei.
„Vrátíš se, i kdybych tě tam měl dotáhnout.“
„Ne!“ Snažila se vytrhnout z jeho sevření, ovšem marně.
„Nech ji, Iirene!“ ozval se Reon, který je i s Krisem následoval na její kobyle. „Neříkal jsi, že to pro ni není v Alvionu bezpečné?“
„Pak najdu jiné místo, tohle už…“
„Teď na tohle není správný čas,“ přerušil ho Reon. „Jste celý mokrý. Vyřešíme to, až se uklidníte. Teď ji pusť!“
Lord se podíval na její mokré vlasy. Dokonce i bílý plášť, který měla přes sebe, začínal vlhnout.
„Mei, pojď sem!“ pobídl ji Reon. „Převleč se!“
Jakmile ji lord pustil, ochotně se ukryla za koněm, aby se převlékla do svých náhradních šatů.
„Tohohle se raději zbavíme,“ odhodil Serkasův plášť do křoví.

Když byla hotová, Reon ji vyzval, aby si sundala boty a nasedla na koně.
Lord se mokrým oblečením nezabýval. Mlčky kráčel vedle jejího koně a zamyšleně se díval před sebe.
Proč mě chtěl odvléct do Alvionu? Najednou, jakoby to byl zase ten bezohledný lord, který si dělá, co chce.
„Věděli jste, že správce zabil svého předchůdce?“ zeptala se Mei, aby prolomila nepříjemné ticho.
„Spíše jen tušili. Když správce zemřel, jeho blízcí podali svá podezření tolénovi. Iiren potom nastrčil do jeho blízkosti zvěda, který měl vypátrat pravdu.“
„To byl ten Serkas?“
„Ano.“
Takže takhle to bylo, povzdychla si Mei. A to působil jako gentleman. Tedy aspoň zpočátku. Dokud mi nezlíbal mi krk, protřela si hrdlo, jako by chtěla smazat dotek jeho rtů. „Myslíš, že Gideon a ten Astez něco plánovali?“
„Těžko říct. Je to sice podivná náhoda, ale bez dalších informací můžeme jen teoretizovat. Spíš si myslím, že to nic neznamená. Oba se v minulosti dokázali pohybovat tak, aby po sobě nezanechávali žádné stopy, přesto víme, že byli tou dobou ve městě. Nezdá se, že by chystali něco významného. Celé je to zvláštní.“

Jakmile dorazili do nejbližší vesnice, rozhodli se prodat druhého koně. Kvůli banditům by to dříve či později stejně museli udělat. Bez koní se mohou lépe držet jako skupina, která může účinněji chránit i ty, kteří by se jinak sami neubránili.

S příchodem večera se utábořili uprostřed lesa.
Mei přes sebe přehodila deku a mlčky se usadila k ohni. Ačkoli panovalo nesnesitelné ticho, tentokrát si nechtěla povídat. Snažila se lorda ignorovat, přestože neustále cítila jeho pronikavý pohled.
„Tak dost,“ ozval se Reon. „Tahle atmosféra by se opravdu dala krájet. Co kdybyste si to vyříkali a usmířili se.“
„Usmířit se? Tak ať zapomene na to, že by mě někde věznil. Jinak s ním nepromluvím,“ řekla na to Mei.
Reon si povzdychl. „Iirene, můžeš jí slíbit, že jí nebudeš bránit v její cestě? Aspoň prozatím,“ dodal, když na jeho otázku nepřišla žádná odezva.
„Jaký prozatím?“
„Mei, snažím se vyjednávat.“
„Když se bude držet u nás a bude dělat, co se jí řekne,“ odpověděl mu lord.
„Jakým právem si stanovuješ podmínky? Nemůžeš si dělat, co se ti zlíbí, jako bych ti…“
„Mei!“ přerušil ji Reon. „Přestaň to zhoršovat!“
„Fajn.“ Rozčíleně odvrátila tvář. Držet mě v paláci nebo kdekoli jinde mě ale rozhodně nebude.
Reon vzal její a lordovu ruku a přiměl je, aby si je podali.
„Doufám, že to dodržíš,“ řekla lordovi Mei.
„Já taky, jinak začnu rozhodovat já.“
Ať si nemyslí, že si se mnou bude hrát. „Na záchod si vás doufám brát nemusím,“ odsekla na to Mei. Obula si boty, které už u ohně téměř oschly, a hbitě odběhla mezi stromy.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 07.06.2015, 11:15:51 Odpovědět 
   Je opravdu vidět, že na popisech jsi zapracovala, jen bych ještě stále ocenil jejich rozšíření nebo spojení, zvláště v úvodních částech této kapitolky by šly jednotlivé věty pospojovat. Mei nakonec své tajemství o tom, že zná Renovu identitu, nedržela tak dlouho a rychle se jí nabídla příležitost si s lordem vše vyjasnit. Jejich vztah je jeden z nejzajímavějších segmentů celého příběhu (alespoň dle mého názoru) a jsem zvědav, jak se bude dále vyvíjet...
 phaint 03.04.2015, 20:22:04 Odpovědět 
   Napínavé jako vždy, s výbornými popisy. To fakt obdivuju, já je moc nevedu ;) Přesto ale mi v jednom místě přišlo těch příslovcí trochu moc: "nekompromisně ji chytil pod koleny, pevně ji přitiskl k sobě a bleskurychle s ní vyskočil ..." , nehledě na to, že netuším, jak vypadá nekompromisní chycení pod koleny :))
Všimla jsem si ještě trojtečky "ne, ...prosím" - má být mezera za trojtečkou ( a možná bych to spíš napsala Ne..., prosím...) Zasekla jsem se ještě o větu "Jste celý mokrý". Protože se tam hovorová řeč objevuje výjimečně a u Reona skoro nikdy, tak mi to tam trochu trčí. Ale to může být můj mylný pocit.
Jinak díky za prima čtení, těším se na další.
 ze dne 04.04.2015, 18:48:36  
   Garathea: Zpočátku jsem popisy nepsala. Nejraději píšu stručně a k věci, ale bez popisů je to zase jen nahuštěný děj, který postrádá své kouzlo. Postupně jsem je tedy do textu přidávala, ale popravdě občas mi dávaly zabrat. Na popisy se hodí bohatá slovní zásoba a u toho mám pořád co dohánět;-). Slovo "nekompromisní" se tam opravdu moc nehodí. Bylo to myšleno, jakože se ničím nezdržoval, nezabýval se jejím překvapením.
Určitě na ty hrubky juknu:-). Děkuji za komentář.
Hezký den:-)
 čuk 01.04.2015, 10:26:49 Odpovědět 
   Není třeba si vymýšlet další komentáře, styl i děj pokračuje bez velkých změn a bezchybně. Přece jen mé slabé paměti něco z textu uniká: na př: co se stalo s Renem po zachraně Mei před agresivitou správce. Kolik jich vlastně šlo do Alvionu?
Četlo se dobře (ale dnes jsem velmi unaven, tak jsem při čtení neměl ten správný požitek, zvláště ze začátku).
 ze dne 01.04.2015, 18:42:58  
   Garathea: Ren se proměnil v lorda, tedy do své lidské podoby. Když už se Mei dozvěděla o jeho dosud skrývané identitě, rozhodl se, že ji odvede do paláce v Alvionu (hlavní město), kde by ji měl pod větší kontrolou, což se Mei samozřejmě nelíbilo (nemohla by hledat cestu domů). Nakonec od toho za určitých podmínek ustoupil, jejich cesta za hledáním čaroděje proto pokračuje.
Jsem ráda, že se příběh líbí:-). Děkuji za známku i komentář.

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
POCHÁZÍM Z YKKH...
Danny J
O pramatkách
Janir Killman
Ztracená - Proč...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr