obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915267 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39354 příspěvků, 5725 autorů a 389644 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dovolená, aneb Přece nemůže být chvíli klid ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 21.12.2006, 14:06  
POvídka od domácího krbu, tentokrát o dovolených. Vy jste si na dovolené někdy odpočinuli? :o))) Je delší, takže pro pohodlné začtení.
 

„Tak Lucka má zlomenou ruku,“ oznámil mi manželův hlas do telefonu.
Byla jsem zrovna v práci a těšila se, že za osmačtyřicet hodin, naberu já i má rodinka kurz Toskánsko. Olivové háje, voňavé piniové lesy, kamenné vily na kopcích, Florencie, Pisa a azurové čisté moře. Dva týdny sladkého nicnedělání. Budeme blbnou ve vlnách, lenošit pod toskánským sluncem, chodit běhat do borovicového lesa, navštívíme sochu Davida, florentskou katedrálu a budu si malovat moře a číst posté Herriota a Prattcheta.

Jak jsem stará, tak jsem naivní. Zkušenost mi přece jasně naznačuje, že všichni padnou za vlast, pobiti legiemi bacilů a cizozemských bakterií a jediná zdravá osoba zůstanu po třech dnech dovolené já. A to jen proto, aby se o tu bandu marodů měl kdo starat.

„Proboha, co dělala?“ vyděsila jsem se jako vždy, když se něco stane mému dítku.
(Kdysi, po prvním jezdeckém tréninku, zatajila festovní fialově-zelenou podlitinu pod lopatkou, ve tvaru kopyta. Zapomněla, že před koněm se nesmí utíkat. Když to uděláte, chce si hrát a považuje za srandu srazit vás do bláta. O celé akci jsem se dozvěděla až večer od starostlivých rodičů Lucčiny kamarádky Barči. Lucka měla strach, že už bych ji na koně nepustila, takže hrála sfingu.)
„Jela s Barčou na koloběžce z toho prudkého kopce. Najely na kámen, Lucka byla vpředu, takže Barča spadla na ní. Té se nic nestalo, ovšem náš dáreček má zlomené zápěstí a čerstvou sádru. Teď jsme se vrátili z pohotovosti.“

Toskánsko nás nezklamalo. Kraj umělců, malířů, Leonarda DaVinciho, Michelangella a Fefeho „La Dolce Vita“. Země průzračného moře, poloprázdných pláží a družných lidí. Nerozhází je, když si uprostřed hlavní cesty dvojice deset minut intenzivně vyměňuje názory, se zájmem fandí a v klidu počkají se svým autem, až souboj skončí. Nevytočí je, když je na křižovatce při odbočování doleva někdo zleva sejme. Červenou na semaforech považují pouze za laskavé doporučení a flirt za národní sport. Je pro ně samozřejmé zastavit vašeho manžela na ulici a sdělit mu, že je šťastný člověk. Dcery považují za mladé milenky a manželka ještě „taky dost dobrá.“

Pro mě zůstává nejsilnějším vjemem ztichlá prázdná pláž se zapadajícím sluncem. Za mnou pás voňavého borovicového lesa, bez křoví a houštin, vzdušného a zlatavého od zacházejícího slunce. Jiskřičky se odrážejí na potemnělé mořské hladině, nekonečné jako svět, v dálce se náznakem rýsuje Elba, ostrov posledních dnů Napoleona a přede mnou problikává silueta Lucky, podobající se periskopu. Z vody vyčnívá pouze část hlavy a ruka se sádrou. Nevím, jak to dokázala, ale i přes pečlivé obalení igelitovým sáčkem, si sádru třetí den rozmočila natolik, že zlomeným zápěstím pohybovala v úhlu devadesát stupňů na každou stranu. Bylo nutné neprodleně přikročit k řešení a vytvořit dlahu. A tak, o měsíc později, na poliklinice, vyměňovala sestra jedny nůžky za druhé, silnější, a ty pak za nůžky na plech a stále sádru nemohla rozstřihnout.
„ Kristepane, co je to za sádru? Pane doktore, pojďte mi pomoct. Nějak už nemám síly. Asi už fakt stárnu. Měla jsem začít chodit na to tai-či, jak mi Marta radila.“
Nevěřila pak svým očím, když zjistila, že se půl hodiny prokousávala hmotou, obsahující dřevěnou obracečku na pánev, mnohonásobně obtočenou kobercovou páskou a rafinovaně překrytou obvazem, aby nic nebylo poznat. Tak rafinovaně, že jsme na to zapomněli i my.

Záněty středního ucha jsme měli na každé dovolené. Buď Ivanka nebo Lucka nebo obě. Do Toskánska jsem brala špunty do uší, přesto jsem třetí den viděla ztrápenou tvář své dcery, která tvrdila, že ji nic není a čtvrtý den jí tak „nic nebylo“, že s toho celou noc nespala a volali jsme lékařku.
„Luci, máš špunty a říkala jsem ti, ať se nepotápíš, že zase chytíš zánět. Jak jsi tohle dokázala?“ (Vzhledem k tomu, že obě dcery se cítí ve vodě jako vodní vydry, je nesmysl, chtít po nich, ať se nepotápí. Skočit šipku a nepotopit si při tom hlavu, je neproveditelné.)
„Já jsem se vyhřívala ve vířivce, ruku se sádrou jsem měla nahoře a s vlasy jsem po vodě dělala takhle,“ a naznačila pohyby ve větru houpaného stromu, ale prováděné v horizontální poloze s hlavou na hladině.

Až po deseti dnech, při návratu zpátky, někde u Vídně, Lucka šťastně zajásala:
„Teď, teď mi to prasklo. Konečně už slyším!“

Tato dovolená byla jediná, kterou jsem zdravotně odskákala i já. Po mnoha hodinách v klimatizovaném autě, mě začal bolet zub. Chladila jsem studenou vodou, polykala valetol a podařilo se mi chrup utlumit. Nejzvláštnější ale bylo, že se jednalo o zub prokazatelně deset let mrtvý a po resekci. Tři dny před odjezdem se ale opět rozbolel naplno a já trávila poslední noci nabíráním ledové vody do pusy a po deseti sekundách vyplivováním teplé. Znám všechny benzínové pumpy na trase Florencie – Ostrava, protože na nich jsem doplňovala zásoby studené vody. V Mikulově, kde se rodina nadšeně vrhla na talíře plné našeho skvělého českého jídla, masových nudliček, smažených sýrů a bifteků, jsem já brečela bolestí, únavou z nevyspání, vztekem a hladem. Toskánsko mě nakonec stálo dva zuby a můstek.
Itálie, nádherná země Verdiho, Colosea, Armaniho, gondol a vinic. Itálie, země lékařů, bolestí ucha a zubů. Arrivederci…forever!

Itálie přesladká
Zůstala mi památka
Teď mám místo vlastních zubů
Porcelánu plnou hubu
S celým vašim papardelle
Běžte klidně do p….pryč.


Další cizokrajnou zemí, kterou jsme poznali, byly Kanárské ostrovy - ostrov Tenerife.
Je to krásné místo v Atlantickém oceánu, plné černých písčitých pláží. Pouze na jihu je Playa de las Americas, zavezená světlým pískem ze Sahary. Na severu pak Las Terezitas, ta je dokonce cukrově bílá, lemovaná po celé délce palmami a obklopená červeným pískovcovým pohořím. Na Tenerife není nic takového jako nízká a vysoká sezóna. Ostrov je plný turistů od jara do jara. V únoru se celý rozezní pravým „brazilským“ karnevalem, rozzáří všemi barvami, rytmem samby a dokonalými svěžími těly. Kavárny, restaurace a obchůdky na promenádách fungují nepřetržitě, čtyřiadvacet hodin denně, dvanáct měsíců v roce.
Do jednoho z obchůdku jsme zabrousili, koupit Lucce narozeninový dárek. Zatímco Ivanka pokukovala po panenkách, vypadajících jako opravdové mimina, šestiletá Lucka si vybrala revolver, obušek a pouta. Mlčky jsem se s Tomem na sebe podívali. Bude holt specifická. A na staré roky bychom měli počítat s domovem důchodců.

Celý ostrov je vlastně jedna velká činná sopka. Dost nechápu tu aktivitu stavitelů, kteří pořád přistavují a přistavují nové hotely a dobře vědí, že jednou za sto let to stejně bouchne.

Na Pico del Teide, nejvyšší horu a zároveň sopku Španělska, kde se mimochodem natáčela Planeta opic s Charletonem Hestonem, jsme se škrábali bez Ivanky, která zůstala na hotelu s dědou a angínou. Já si při tom pevně stahovala ránu na palci, která by normálně byla na tři štychy, způsobenou prasknutím skleničky při mytí nádobí. Ani Lucka nemohla zůstat bez potíží, dva dny před dovolenou ji začala z nevysvětlitelných příčin bolet noha a první týden si štastně pokulhávala ve yysokých vlnách Atlantiku.

Užili jsme si moc pěkné chvíle v Loro Parku, kde jsem poprvé v životě viděla, že zoologická zahrada nemusí vypadat jako vězení a zvířata jako zoufalí a unudění tvorové. Celý ostrov je komerčně-turistický ráj a pro rodinku s dětmi, která se nemůže pouštět do nějakých dobrodružství a bádání po brazilském deštném pralese a deltě Amazonky, je to ideální místo. Jen kdyby tam nebylo tolik německých důchodců…Těch pohoršených pohledů, když naše dítka, mimochodem opravdu jediní živí a aktivní tvorové v celém hotelu, skákala šipky do bazénu, jsme si užili až až. No a co? To mají za Hitlera.

Druhé středisko bylo překrásné. Nacházelo se na jihu v blízkosti golfového hřiště a my vycházeli z ložnice přímo do bazénu. Celý pobyt kalila pouze jedna podstatná věc. Byli jsme pět kilometrů od letiště na které přistávalo letadlo co pět minut. Randál neskutečný, ve dne v noci a s pasažéry letadla jsme si dokonce mávali. V noci se nám fakt špatně spalo a děti se budily šokem několikrát za noc. Někdy jsme měli pocit, že nám boeing 737 přistává rovnou na střeše. Takže:

Stěží mě kdo najde
na Pico del Teide
Propříště si s námi děd
Zašplhá jen na Praděd


Pro jinou dovolenou jsme si zvolili Antálii v Turecku. Po příjezdu na letiště a během následné cesty autobusem do letoviska jsme zažili první intenzivní vjem:
“Je to to, co si myslím, že to je?“ zašeptala jsem vyšokovaně manželovi.
„Holky nedívejte se tam!“
Míjeli jsme prostěradlem přikryté tělo, s rozlévající se rudou skvrnou v místě, kde bývala hlava. Pár metrů nedaleko ležela motorka, kterou jste mohli považovat už jen za haldu šrotu.
„Chudák. To je ale znamení.“ Ponořila jsem se do chmurných úvah a přestala vnímat krásu písčitých pláží a azurového moře. To nám to začíná…

Jak jsem později zjistila, bylo. Opravdu jsem se snažila brát všechno pozitivně, ale musím říct, že můj neustále remcající muž mi to silně kazil:
„V tom jídle není žádné maso. Jenom nějaká rozťapaná zelenina, balkažány či co. Ježiš, dejte mi pořádný flák masa!“
A tak jsme po obědě s železnou pravidelností chodívali na druhý oběd do restaurace. Tam tedy bývalo i maso. Za peníze v Praze dům, coby ne, že. Jednou jsem dostala naservírovanou lákavě vypadající porci, ale po třetím kousnutí jsem zařvala:
„Aáááááá. Něco tam mám. Do něčeho jsem kousla. Asi jsem si zlomila zub!“
A pak na dlaň vyplivla kus skla.
Personál se na mě díval, jako bych jim to udělala naschvál a brzy mi přišli sdělit, že v jejich kuchyni nikdy nikdo nic nerozbil, že vůbec nechápou, jak se to do mého jídla dostalo a že vlastně sklo nikdy ani neviděli. Jak se říká - ani Babičku nečetli (což bych jim věřila.) Čekala jsem, kdy mě začnou šacovat, aby zjistili, kde mám ty kousky skla schované.
„To známe, ty chytráky, kteří se chtějí zadarmo najíst!“ četla jsem jim z pochybovačného výrazu tváře.

V Turecku jsme také dávali neobvyklé spropitné. V zemi, kde oběd stojí třicet milionů něčeho, je spropitné sedm set padesát tisíc skoro směšné. Poprvé a naposledy v životě jsem byla milionářka.

Možná teď čekáte, že vám povím něco o památkách. Něco o místních zvycích a folklóru, něco o tamním specifickém jídle, o kráse cizí země… Houby.

Dovolenou zahájila naše Ivanka, která si v aquaparku na klouzačce narazila a lehce poranila intimní partie a můj vyschýzovaný muž, došel k závěru, že už je to tady! A začal sháněl na koupališti v Turecku dámské hygienické potřeby. Bez nejmenší jazykové znalosti turečtiny si tu gestikulaci dovedete představit. Jsem ráda, že neskončil v base jako úchyl.

Já jsem zatím v hotelu procházela s Luckou nejdramatičtějším zánětem středního ucha. Hotel byl profukovací, takže nejenomže obě naše děti onemocněly během několika dnů, ale zřejmě všechny další. Průvodkyně se tam ukázala jen jednou, ale někdo musel lékaři tlumočit. Někdo, tedy já. Turecký doktor žil v domnění, že mám asi patnáct dětí, když jsem mu otevřela dveře po každém zaklepání u kteréhokoliv pokoje.
„Vždyť tuhle ženskou jsem už viděl vedle…Nevypadá, že už by tolik naplodila,…“
říkal jasně jeho zmatený výraz.

Zatímco na Ivanku později prášky na ucho zabraly, stav Lucky se tehdy ani po antibiotikách nelepšil, proto lékař prohlásil, že s ním musíme na kliniku. Naskočily jsme jen tak nalehko do jeho auta. Prý to je jen pár minut cesty.
„Mami, kam jedeme?“ ptala se z obavami Lucka.
„Do nemocnice, Luci. Musí ti to vyčistit. Neboj, hned jsme zpátky.“
„Ale tady to vypadá dost divně.“
Vypadalo. Zvolna jsme opouštěli příjemně civilizované turistické městečko a vjížděli do neprobádaných tureckých končin, k modravým horám v dáli. Všude nepořádek, zahalené ženy, chudoba a špína.
Do háje, doufám, že jsem se nenavezla do nějakého průseru. Zkazek o únosech žen v Turecku, bití a znásilňování jsem slyšela dost. Navíc jsem viděla, že místní ženy vycházejí ven až večer, v hábitech až na zem a vždy ve společnosti dalších žen. Svoboda se tomu říkat nedalo. A my, turistky, jsme neustále poslouchaly pískání a pokřikování, pokud s námi nešel muž, který nás pevně, jako svůj majetek, držel. Stále více jsem si uvědomovala, že jsme tomu pánovi vydané na milost a nemilost. Co když to není ani doktor? Dalších deset minut jsem strávila v tupém ustrnutí. Pak auto zastavilo. A přistoupil další muž.

Tak to je konec. Já husa, do čeho jsem to vlezla, nevzala jsem si ani mobil! Nemám slzák, nic. Pomoc!!! Křičela jsem dovnitř. Po další nekonečných deseti minutách jsme zastavili u jakési budovy. Písmena na ní připomínala rozsypaný čaj a ani Medical , Doctor, či Hospital tam rozhodně nebylo. Rosol v kolenou jsem uklidnila až poté, co jsem v budově potkala paní se vzezřením zdravotní sestry.
Ordinace lékaře se ani náhodou nepodobala těm našim. Nebylo tam nic, žádné léky, žádné nástroje, jen prázdné lehátko, prázdný psací stůl a dvě bomby. Nevím s čím, nevím jaké, ale hadičkou, která od nich vedla, začal Lucce luxovat ucho. Jestli jste někdy měli akutní zánět středního ucha, víte, co je to za bolest. U nás se to prostě rychle píchne, hnis vyteče, bolest ustoupí a horečka jde okamžitě dolů. Snažila jsem se to lékaři naznačit, přes sto decibelový křik Lucky, ale zíral na mě jako na zjevení. Píchat ucho?! To nikdy! Kde jsem to viděla?! Nakonec jsem zařvala:
„Stop!!! Zavezte nás prosím zpět.“

Do hotelu jsme se vrátily šťastné, vcelku a neznásilněné. Navíc Lucce to buď prasklo nebo zažitá hrůza přehlušila bolest. Láskyplně jsem obhlédla Ivanku, ležící s uchem a horečkou a manžela s horečkou a střevními potížemi. No, tak to jsme opět dopadli. Mimochodem, nejlepší na tureckou střevní invazi je prý lžíce silné kávy, zapitá šťávou z jednoho citronu. To všechny místní bakterie ušokuje. Říkal to Majfrend. Obchodník, který od svého krámku na nás každý den volal, jako na své nejlepší přátelé:
„My friends!“ Teda dokud jsme nakupovali.
Hotel, ve kterém jsme bydleli, byl velmi specifický. Například, pokud jste neměli zaplacenu stravu, nedodali vám do pokoje toaletní papír. Zřejmě podle neochvějné logiky: „Nežereš – nese…“

Otevřeným oknem k nám doléhala hudba, pouštěná v devět ráno u bazénu tak hlasitě, že jsme se navzájem neslyšeli a vypínaná pravidelně ve tři ráno a hluk z čtyřproudové výpadovky do Asie, která byla v katalogu CK označena jako „místní komunikace“. Potlačila jsem intenzivní vzrušující představu o ubití zpěváka Tarkana tureckou vodní dýmkou a začala se intenzivně těšit domů, kde můžeme usnout i bez protihlukových vatových ucpávek do uší.

Turecko, země mešit, trhů a krásných pláží. Turecko, země skla v jídle, zánětů středního ucha, průjmů a oprsklých chlapů s chováním opic na stromech. Never more!

Turecko, ó Turecko,
obralos mě o všecko.
Chcíply dobrý víly,
došly moje síly.

Na Ibize bylo moc krásně. Malé pláže, dramatické pobřeží, nejkřišťálovější voda, jakou si člověk může přát a zelené zalesněné kopce. Celý ostrov postrádal vyprahlost jiných jižních krajin, byl voňavý a šťavnatý a nebyl přelidněn turisty. Mimochodem, na Ibize, na malé skále uprostřed moře, se nachází jedno ze zhruba pěti míst, kde se údajně narodil Kolumbus. Tak nějak si nedovedu představit tu matku, která si řekne:
„A jé, už to na mě jde. Rychle vylézt na nějakou nedostupnou pustou kolmou skálu. Tam si nejlépe zarodím.“

První den si zašel manžel s čerstvě nalezeným známým zahrát tenis. Dvě hodiny na podvečerním, ale stále téměř čtyřicetistupňovém vedru, udělaly svoje. Úžeh. První týden dlouho očekávané dovolené strávil Tom s horečkami, zvracením a litry čaje denně. Já jsem smrtelně nemocnému láskyplně předčítala Betty Mac Donalds, Co život dal a vzal. Obzvláště manželovu oblíbenou pasáž o akční sestře Mary.

Můj táta, který byl s námi, si zatím zamačkával boule na čele, protože jsme měli v apartmánu perfektně vyleštěné prosklené dveře na terasu. Perfektně vyleštěné, čili neviditelné. Najednou slyším ránu a nadávky hodné starého mořského vlka:
„Do pr…, já se na to vyse.., to je nápad, který kretén tohle vymyslel...“
Otec seděl otřesen na zemi, držel si nos a čelo a před ním vibrovala tabule skla. Po dvou dnech a třech nárazech vzal mýdlo a jedním tahem nakreslil na sklo kruh s křížem uprostřed. Český člověk si poradí v každé situaci. Podobným způsobem málem vysklil i řeznictví v Paříži. Sklo ještě nepřestalo vibrovat a táta, sedíc na zemi v duchu přepočítával eura. Kolik může taková výloha v Paříži asi stát? Půjde domů do Česka pěšky? Na jeho omluvu uvádím, že má zelený zákal, čili na podobné excesy právo.

Na Ibizu pro bouli
Nepojedem příště
Posedíme na koulích
S půllitrem u hřiště


Rodinka chce jet letos opět autem do Toskánska. Mně se ale moc nechce. Zuby mě doma bolí levněji a na pohotovosti se domluvím česky. Raději bych na chatu.
Časem jsem si vytvořila svou vlastní definici dovolené:
Dovolená s malými dětmi je pobyt, na kterém musím dělat všechno to co doma, ale za podstatně horších podmínek.
Miluju dovolené. Je tak příjemné, když končí.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 17 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 24.08.2007, 19:18:00 Odpovědět 
   Na co bych jezdila na dovolenou, prectu si pribeh od tebe a vim jak to vsude vypada i jakou lekarskou peci poskytuji. Nejlepsi by bylo, kdybys jela letos do Spanelska, tam jedu v zari, tak at vim jak to tam chodi...
 Anquetil 19.01.2007, 9:46:09 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Anquetil ze dne 19.01.2007, 9:37:49

   jj, to znám, já byl u ČSA a zpáteční letenka do Paříže mne stála jen 216 Kčs... :o)
 Anquetil 19.01.2007, 9:37:49 Odpovědět 
   Tvoje neutuchající vitalita a živočišnost mne přímo fascinují. A neříkej, že kouříš, to byste si na takové zájezdy nikdy neušetřili! Ačkoliv..... :o))))))))
 ze dne 19.01.2007, 9:42:53  
   Vlaďka: :o))) Cigarety ne:o)))...a pět let jsem dělala v cestovce, takže jsme měli to štěstí jezdit za míň.
 Snílek 09.01.2007, 9:38:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Snílek ze dne 08.01.2007, 23:07:29

   Promiň, jak je tam těch cílů dovolené víc, tak jsem si ty místa popletla. Vtipná poznámka se tedy vtipnou nestala. Třeba příště...
 Snílek 08.01.2007, 23:07:29 Odpovědět 
   Do toho Toskánska určitě jeďte! Zajímalo by mě totiž, jak vypadá lékařská péče tam. A ty veršíky v tvých textech jsou bez chyby.
 ze dne 09.01.2007, 9:11:12  
   Vlaďka: Tys to nějak prolít, o tom píšu na začátku:o) Péče OK, doktorka dorazila za náma, jen v lékárně jsme se nemohli domluvit, páč Italové jsou vlastenci a jiný jazyk než italštinu neovládají :o) Díky za věnovaný čas...:o)
 Montrealer 24.12.2006, 10:49:21 Odpovědět 
   Už jsem to četl jinde, ale tady se mi to líbilo víc... asi to bude širším formátem textu...:o)
 ze dne 24.12.2006, 14:19:56  
   Vlaďka: Díky. Tady je to vcelku. Na liteře ve dvou dílech :o)
 Albireo 22.12.2006, 20:59:51 Odpovědět 
   Už jsem to kladně hodnotil jinde, ale rád to udělám i tady, protože je to opravdu vtipně sepsané.
 ze dne 24.12.2006, 14:20:31  
   Vlaďka: Děkuji a přeji hezké Vánoce.
 amazonit 22.12.2006, 12:09:23 Odpovědět 
   no, někdy ujetí ruky nevadí, pokud není ujetá..teda ta ruka nebo autorka......no, už se do toho nějak zamotávám, takže dávám jednošku
 ze dne 22.12.2006, 16:58:22  
   Vlaďka: Děkuji a hezké svátky přeji:o)
 Yfča 22.12.2006, 10:56:12 Odpovědět 
   U tebe mi nevadí, když ti "ujede ruka". ;o))
 ze dne 22.12.2006, 16:59:07  
   Vlaďka: Díky moc a hezké Vánoce:o)
 Adrastea 21.12.2006, 14:06:05 Odpovědět 
   Napínavé, vtipné, lehké, skvělé. :)
 ze dne 21.12.2006, 14:34:20  
   Vlaďka: Díky Veroniko, žes našla tu sílu to celé přečíst. Začala jsem psát a trochu mi ujela ruka...:o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Prsten osudu (1...
Filip Vávra
Tisíce labutí
Anna Holá
Temný úsvit čás...
mat
obr
obr obr obr
obr

Koloseum
Chimera
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr