obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39822 příspěvků, 5843 autorů a 393393 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ostrov souznění - první část ::

 autor florian publikováno: 09.04.2015, 10:03  
Druhá ze tří povídek tvořících celek s názvem Perpetum mobile.
Když jsem s tím začal, bylo by hloupé neposlat další pokračování k publikaci. Pokusil jsem se druhou povídku rozdělit na menší části, snad bude alespoň z tohoto hlediska stravitelnější :)
 

Ten den už při vstupu do městského parku s malým leknínovým jezírkem se mě zmocnila předtucha událostí, které měly poprvé od mého neslavného návratu z Vsackého vyvolat změnu v šedi plynutí posledních let mého žití-nežití.

Pokud vám není nic známo o cestě, kterou jsem podnikl bez vědomí nadřízených ještě v časech působení ve státní správě, doporučuji vám nahlédnout do spisu, který je uložen v archivu Ústavu pro dohled nad nechráněným územím pod heslem „Vsacký jalovec“. V něm se kromě jiného dočtete, jak jsem byl více mrtvý nežli živý nalezen spolupracovníky v opuštěné kontrolní stanici, dopraven do města, a po hospitalizování v několika zdravotnických ústavech nakonec postaven před komisi dušezpytů, jež mě uznala neschopným k dalšímu vykonávání dosavadního zaměstnání z důvodů dědičného zatížení, které se projevilo mým setkáním s jalovci.
Vše vlastně začalo pozdravem staré paní sedící na lavičce v parku prázdné ještě ve chvíli, když jsem kolem ní procházel a ze které mě za mými zády nečekaně oslovila; její hlas zněl jaksi bezpohlavně, něco mezi hlasem dospívající dívky a chlapce před mutací.

Zkuste si představit: z úst osázených koldokol tisícem drobných vrásek v obličeji orámovaném stříbrošedým vlasem zazní hlas adolescenta, který však přetéká oním hřejivým tónem, jímž bývá člověk obdarován většinou až v podzimu svého života; pokud vůbec. Myslím, že i výše popsané postačí, abyste se příliš nepodivovali mému zmatení; a to ještě zdaleka nebyl konec neobvyklým příhodám toho dne.

Lavička, na které stařenka seděla, se nachází nedaleko plytkého leknínového jezírka běžně přebroditelného se suchými nohavicemi, pokud si je vyhrnete sotva ke kolenům; tomu také odpovídá barva vody, většinou světle modrozelená. V ono zvláštní dopoledne však hladina září ultramarínem, což vyvolává dojem nepřiměřené hloubky, ze které se mi zatočí hlava; zachytím se stromu a zkouším vylovit oči z té propasti, když spatřím na dně jakýsi předmět, zřejmě kvůli lomu světla nerozeznatelného tvaru. Zůstanu chvíli stát opřen o starý dub přemítaje, co to může být, a co se to dnes s parkem děje; po krátkém čase nevolnost ustupuje a já pokračuji v procházce, dokud mě ze zamyšlení nevytrhne konstatování spojené s pozdravem předtím neviděné staré paní.

„Hezký den; že ano, pane.“

Otočím se po hlase a užasnu, když spatřím na lavičce sedět ženu ve věku hodném úcty; šokován nesrovnalostí slyšeného s viděným zapomínám na slušné vychování a zůstávám drahnou chvíli stát s pootevřenými ústy.

„Dobrý den – ano, hezký; já – promiňte, neviděl jsem vás, nevím, jak se to mohlo stát,“ breptám zmateně, vraceje se zpět s křečovitým úsměvem a nechápavým výrazem ve tváři.

„To nic, vaše omluva není na místě; já bych měla požádat o pardon,“ opáčí stařenka. „Odložte prosím, pro tuto chvíli, nevyslovenou otázku. Odpovídat na ni nebude potřeba, poznáte sám.“

Úsměv Mony Lisi není tajemnější nežli ten, který vykouzlí její ústa.

„Mohu vás požádat, abyste přisedl? Jste i tak dost vysoký, natož když nade mnou stojíte,“ říká a posunuje se, aby mi udělala místo. „Anebo se můžeme trochu projít; bude to příjemné, a dokonce i vhodné,“ usměje se opět poněkud záhadně.

Nabízím paní ruku a pomáhám jí vstát. Skutečně je poměrně malého vzrůstu; její krátce střižené vlasy dosahují stěží k mé solární jamce, a to můj vzrůst nepřesahuje běžný průměr. Poté, co se přiblížíme k jezírku, stačí jeden krátký pohled, abych zaznamenal další změnu: na hladině, pod kterou dál vládne nepochopitelná hloubka, se kolébá malá loďka. Zaraženě zůstávám stát, abych v klidu strávil novou skutečnost.

Paní popojde ještě několik kroků a pak se otočí.

„Mýlíte se. Loďka zde byla, když jste předtím procházel kolem; jen její podoba se teprve rodila ve vaší hlavě; stejně, jako vše ostatní okolo,“ řekne, jako by odpovídala na mé myšlenky.

Rozhlédnu se a s tím, co teď zřím, rozum souhlasit nemůže. Stojím v písku prokládaném drobnými oblázky, park s lavičkami zmizel; na mírně zčeřené hladině - čeho vlastně? – se pohupuje malá loďka částečně uvízlá na břehu. Pohled na obě strany zaznamenává naprosto stejnou scenérii: vodní hladina ohraničená písečným pobřežím s tu a tam vyčnívajícím skaliskem.

Nechci věřit svým očím a tak se ohlížím v naději, že zahlédnu cokoli známého, o co budu moci opřít zrak, abych si nepřipadal naprosto ztracený v neznámém. Spatřím však jen vyprahlou písčitou plochu táhnoucí se až k obzoru; dvěma slovy – nekonečná poušť.

Otáčím hlavu zpět – samá voda; je to moře, nic jiného to být nemůže. Doškobrtávám k loďce a usedám na její záď; nohy se mi podlamují, v hlavě rojí včely, na mou společnici jsem zcela zapomněl.

„Copak jste to hledal, příteli? Že by ten váš báječný svět? Právě jste ho spatřil z odvrácené strany,“ zaznívá do zmatku v mé mysli hlas staré paní. Jemný úsměv, který po celý čas zdobil její tvář, zmizel; pozorují mě oči nyní již lépe příslušející promlouvajícímu hlasu, kulaté dětské oči plné smutku.

Navečerní slunce pozvolna tonoucí v moři vyvolává červánky, které dopadají na okrovou poušť jako krvavý déšť. Utopený v nevábné krajině marně pátrám po nějakém artefaktu, připomínajícím mé dosavadní bytí, ať již jsem je vnímal v jakékoli hodnotové polaritě; ztrácím svou minulost, netuším budoucnost a má přítomnost je podobna tělu, jemuž byla zcizena duše.

„Právě jste započal své další putování,“ slyším hlas za svými zády. „Až doplujete k našemu ostrovu, setkáte se nejen se mnou; rádi vás přivítáme.“

Otočím se, nechápaje o čem to má nenadálá společnice hovoří, ale paní zmizela. Zbyla jen nekonečná písečná pole, moře vody a já, sedící v malé loďce. V tu chvíli zavane vítr, rozhoupe člun a uvolní ho ze zajetí písčitého břehu…


 celkové hodnocení autora: 99.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jenny 30.04.2015, 19:27:07 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jenny ze dne 29.04.2015, 20:29:38

   jé, tak děkuju za důkladný rozpis co je co
:-)
teď se v tom zorientuju skvěle, když si mi to takhle detailně rozepsal, s posloupností.

založení sbírky zvládneš, zvládla jsem to já, a to už něco znamená :-) a gramotností kolem pc na tom nejsem o moc líp.
zapnu, funguje, prima. zapnu nefunguje? končím
:-)
 ze dne 30.04.2015, 19:48:14  
   florian: Trochu jsem předběhl události, to definitivní zakončení celého souboru, t.j. "Poslední útulek - závěr" (včetně epilogu Návštěva z minulosti) je momentálně v redakci a čeka na zveřejnění.
Zatím se měj fajn, ahoj!
 Jenny 29.04.2015, 20:29:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jenny ze dne 29.04.2015, 15:58:19

   jasně, nějak se v tom zorientuji, já jsem totiž myslela, že to najdu uceleně, u tebe
možná (že jsem já tak smělá) jestli by sis nechtěl založit, vytvořit u sebe na profilu sbírku s názvem "Perpetum mobile" a tam přiřadit všechny díly

chápej :-) všechny tři části druhé povídky, a já si myslela, že je to první, druhá, třetí část jednoho celku a ono ne :-) ještě že jsou ty anotace :-)

a když se pak každá jednotlivá část jmenuje ještě navíc jinak, nepoznám při běžném vkuku, že jde o jeden souvislejší celek
takže tak :-)
budu se vracet sem, abych hledala, ale kdyby sis založil tu sbírku, dost bys mi pomohl :-)


text se mi moc líbí, a i když tohle není můj žánr, dávám přednost příběhům ze života, takovým těm syrovým vzhledům, tak si ráda přečtu i jiné, pokud zaujmou, a tvá poetická schopnost přitáhnout a udržet, nesklouznout do patetična, líbilo, jsem zvědavá na ty další.
:-)
 ze dne 29.04.2015, 20:49:48  
   florian: Nevím, zda to budu umět (založit sbírku), jak jsem se zmínil na jiném místě, jsem naprostý PC amatér (no, vlastně nejen PC :), ale pokusím se.
Jinak, jak jsem řekl, vše od začátku nejdeš už teď u mne; ta posloupnost je takováto:
1. Návštěva z minulosti (vlastně jakýsi prolog)
2. Vsacký jalovec - 1. část a závěr
3. Ostrov souznění - 1. a 2. část, a závěr
4. Poslední útulek - 1. část a závěr

Pokud bys' jako první nečetla "Návštěvu z minulosti", nic moc se nestane; tento text byl uvažován jako prolog a zároveň jako epilog, a i bez něj je soubor uzavřenou záležitostí. Trochu komplikované, že? Zřejmě je to po mně :)

P.S. Nemohu nepřiznat, že mám z tvého zájmu o tenhle můj pokus mimořádnou radost. Děkuji ti zaň, potěšilas' mě moc.
Přeji ti pěkný večer, ahoj!
 Jenny 29.04.2015, 15:58:19 Odpovědět 
   já jsem tady nedávno zahlédla od tebe Ostrov souznění třetí část, tak jsem si řekla, že mrknu na souvislost, takže jsem šla sem, na první, ale v anotaci stojí, že tohle je druhá ze tří
prosím, která je tedy ta první část?
 ze dne 29.04.2015, 17:03:08  
   florian: Ahoj Jenny :)
To bych nebyl já, abych se neškrabal pravou rukou za levým uchem :)))
Takže takto: toto je první část druhé ze tří povídek, které dohromady tvoří triptych "Perpetum mobile".
Když se podíváš do "Právě vyšlo", jsou tam všechny tři části této druhé povídky, a také první část závěrečné povídky, která má název "Poslední útočiště".
První povídku s názvem "Vsacký jalovec", kterou jsem také rozdělil do dvou částí, najdeš u mne v profilu (kdybys' tedy měla zájem, že? :)
A aby toho nebylo málo, začátek celého triptychu je text s názvem "Návštěva z minulosti"; je také k nalezení u mne, a je to vlastně jakýsi prolog k celému souboru (i když to tak na první pohled nevypadá).
Takže tak, abych použil tvé oblíbené; a prosím, nezabíjej mě, já už to vícekrát neudělám :)
Zdraví tě srdečně florian.
 čuk 09.04.2015, 10:02:23 Odpovědět 
   Je-li pravdivé "vše vlastně začalo," pak začíná být zpochybněna katastrofická sci-fi víze, s tím, že vše se mohlo vyvinut v hrdinově mysli. Otřepané by bylo, kdyby se vše vysvětlilo snem, další variantou vysvětlení je zakuklená duševní porucha. Tajemná stařenka, doprovázená vizemi vnáší překvapující fantazijní motiv: může být počátkem hrdinova sebeobluzování, jeho počínajícími představami mimo realitu. Jiný způsob průniku nereality do reality je obtížnější. Tady se nabízí řešení hodné špionážní románů: agentka maskovaná za stařenku vpíchla do hrdinových zad halucinogenní drogu. Autor zřejmě vytvoří důmyslnější pointu, předpokládám, že nepřitaženou za vlasy. Dosti mých blábolů. K věci: autor má fantazii s ponecháním prostoru pro domýšlení a má dar inteligentního uvěřitelného psaní, které se vyhýbá jak patosu, tak sentimentalitě. Jsem zvědav na pokračování, zda se příběh odloučí a půjde svou vlastní cestou nebo se zkombinuje s předchozí povídkou o Vsackém jalovci. Docela věřím celku zvaném Perpetuum mobile, tedy, že se celek uzavře do kruhu, čímž se vydělí z reality a nepoznáme, kde je začátek a kde konec. Četlo se dobře, text je napínavý, psán jaksi na ostří nože fantazie a reality a přitom nenápadně se do čtenáře vpližuje.
 ze dne 09.04.2015, 12:30:55  
   florian: Zdravím do redakce,
děkuji za zveřejnění a příznivý komentář, který mě potěšil; obával jsem se, že bude huř :)

"Vše vlastně začalo..." se týká pouze této povídky, a je zajímavé, jak může pozměnit vyznění celku taková drobnost, jakou je nerealizovaný odstavec; v mém textu začíná ono "Vše..." na novém odstavci, nevím, proč se při kopírování mezera ztratila. Stejně tak poloha jakéhosi snu má platnost pouze pro tuto část - ale však ono se ukáže :)

Nevím, zda se nakonec rozkouskování projeví jako dobré řešení, zvlášť proto, že ve vlastní skladbě jsem s tímto způsobem publikace původně neuvažoval, je to kompromis.

Ještě jednou děkuji a přeji příjemný den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Osud prostých o...
D. V. S.
Neděle 16. díl
kraaska_
Tajemství levan...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr