obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 5. Slib ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 25.04.2015, 9:21  
Po oslavách v Orikanu opouští Mei a její přátelé město a vydávají se na další cestu.
 

Kromě několika stolů a nepořádku, který místní ještě nestačili uklidit, nezůstaly po včerejším festivalu žádné památky. Ulice Orikanu byly tiché a prázdné. Většina zúčastněných následovala průvod masek do dalšího města, kde měly oslavy pokračovat.
Mei i její přátelé se oproti tomu vydali opačným směrem. Procházeli kolem náměstí, když v dáli zahlédli Benyho.
Zdá se, že na někoho čeká. Chtěla se s ním rozloučit a omluvit se mu za to, že musel přihlížet dramatické scéně s Iirenem, jenže lord ji zastavil hned, jak za ním vykročila. „Iirene…“
„Ať jsi rychle zpátky!“
Dovolí mi jít za ním, aniž bych ho o to musela žádat? „Jasně,“ usmála se Mei.
Přeběhla přes ulici a pozdravila se s Benym.
„Takže se chystáte pokračovat na jih?“
„Ano. Jen jsem se s tebou přišla rozloučit a taky se ti chci omluvit za tu včerejší scénu.“
„To se přece může stát každému. S tím si nedělej starosti!“ povídal mladý muž. „Usmířila ses se svým přítelem?“
„Hm.“ Nakonec jsme na těch oslavách byli skoro až do rána.
„Máš ho hodně ráda, že?“
„Je to přítel.“
„To jistě. Věřím, že byste byli krásná dvojice, kdyby mezi vámi nestál strach.“
„Strach?“ Jak to myslí?
„Z toho, co jsem viděl, nepochybně, i když nemám tušení, čeho se tolik bojíte.“
Z blízkého domu záhy vyšli dva muži se stejnými bílými vlasy, jaké měl Beny.
„Musím jít. Přeji ti hodně štěstí, Mei.“ Rozloučil se s ní a vydal se jejich směrem.
Iiren má z něčeho strach?

Když dorazila i se svým doprovodem za město, objevila se na rozcestí, u kterého stála cedule s nejbližšími cíli.
„Takže, kam se vydáme teď?“ zeptal se Reon.
„Do Narminu,“ navrhovala Neit.
„Hostinec na každém rohu a spousta opilců. Ne,“ řekl lord.
„A co když půjdeme doleva?“ zkusil Kris.
„Rion je příliš vzdálený od stezky.“
„Ty chceš do Obriku?“ zajímal se jeho bratr.
„Je to klidné a pěkné město, proč ne?“
„Narmin bude určitě taky pěkné město,“ povídala Neit.
„Tak ať se vyjádří i Mei. Kam bys chtěla jít?“ obrátil se na ni Reon.
Mei ustala ve svém rozjímání a zaskočeně se na něho podívala. „Cože?“
„Celou dobu spala,“ usmála se Neit.
„Právě jsme se rozhodovali, kam dál. Pro co hlasuješ?“
„Já nevím. Vždyť to tady neznám.“
„No. To nám moc nepomůže.“
Když si přečetla směrovací šipky, jeden název se jí zdál známější než ostatní. „Sem,“ ukázala na něho Mei.
„Super, Narmin,“ zaradovala se Neit.
„To jsi vybrala jen náhodou nebo k tomu máš nějaký důvod?“ ptal se jí lord.
„Přijde mi to povědomé, ale vždyť je to jedno, ne? Prostě jdeme.“


Prošli dvěma vesnicemi, ve kterých nestálo víc než pár domů, a na okraji lesíka se usadili k odpočinku.
Nenapadá mě nic, z čeho by mohl mít Iiren strach. Sama si ničeho takového nevšimla. V jejich přátelství už přece nestálo nic než pár vzájemných neshod. Oba k sobě stále hledali cestu.
Nemůžu pochopit, proč mě včera políbil. Takové chování k němu jednoznačně nepatřilo. Raději by si vynutil pozornost násilím než polibkem. Navíc i přes jeho podivné vysvětlení měla pocit, že si ho vychutnal naplno.
Tyhle věci by mě ale neměly vůbec zajímat. Je to přítel. Nic to neznamenalo ani pro mě ani pro něho.
Lord přešel blíž a znenadání ji chytil za ruku. „Přestaň už si s tím hrát nebo si to zase rozbiješ!“
Mei okamžitě ztuhla. Ve svých zmatených úvahách si neuvědomila, že si hraje se svým medailónem. „Fajn.“ Její oči sklouzly k jeho rtům, vzápětí však odvrátila pohled.
„Je ti něco?“
„Ne. Vůbec nic. Půjdu si zchladit nohy.“ Nečekala na odpověď a zamířila k potůčku, který se skrýval mezi stromy.
Dřepla si ke břehu a smočila prsty ve vodě. Zase blázním. Zaposlouchala se do zvuku tekoucí vody, která proudila přes množství kamenů někam do neznáma.
„Měla by sis máčet nohy a ne ruce,“ podotkla Neit, která ji k potoku následovala. Sedla si vedle ní a na chvíli se o ni opřela. „Hm. Takže on tě políbil.“
Mei sebou polekaně trhla. „Neit!“ Rozpačitě od ní odvrátila tvář. „To čteš ke všemu ještě myšlenky?“
„To ani ne. Tohle byly tvé vzpomínky.“
„Víš, že bys neměla.“ Jestli neviděla jen to, co se jí právě honilo hlavou, mohla z jejích vzpomínek vidět mnohem víc.
„Chtěla jsem vědět, co se s tebou děje. Ale na oplátku ti řeknu, že měl Iiren pravdu. Byla jsi to ty, kdo ho začal líbat.“
„Co? Kdy? O ničem takovým nevím.“
„Ale jo. Bylo to ještě v paláci, jak ses tenkrát opila. Vzpomínáš si na to, ale zřejmě tomu nechceš věřit.“
V paláci? Myslí, to jak mi řekl děcko? „Ty myslíš ten sen?“
„Když tomu tak říkáš,“ pokrčila Neit rameny.
Takže to nebyl sen? Políbila ho a to ještě když byla jeho otrokem? „Ale to… Takže… tohle jsem provedla.“
Jak jsem mohla být tak troufalá? Vždyť mě zneklidňuje pouhá jeho blízkost. Jak se mohla odvážit k polibku, se kterým měla sotva nějaké zkušenosti? A co Iiren? Proč mě tehdy nepotrestal? Byla přece otrok, který si dovolil políbit samotného vládce démonů.
„Myslím, že je zbytečné něčeho litovat. Iirena to stejně netrápí,“ řekla jí Neit.
„Netrápí? Jenže, proč mě tehdy nepotrestal? Vždyť nesnášel můj dotyk.“
„Přesně tak, nesnášel, ale už dávno to vidí jinak.“
Tohle ale přece nebyl obyčejný dotyk. Políbila ho a to přímo na rty, on však proti ní neudělal nic. Opomíjel to, dokud se jí o tom předešlý den nezmínil.
A co ta část potom? Je pravda, že mě hned nato také políbil nebo jsem si tohle vymyslela?
„Nech to být! Opláchni se nebo co to chceš a pojď zpátky!“ pobídla ji Neit.
Mei si tedy opláchla tvář a společně s Neit se vrátila k ostatním.

Kris, který kráčel uprostřed mladé trojice, začal s Neit překvapivě rozprávět o tom, jak vypadá palác. Zajímalo ho, z kolika budov se skládá, kolik má místností nebo jak probíhají tamní dny.
Neit žila v paláci po několik desetiletí. Ačkoli převážnou část strávila v lordově zahradě, poznala téměř všechna zákoutí paláce a tak mu mohla jeho otázky zodpovědět mnohem lépe než Mei, které nebylo dovoleno nahlédnout do všech jeho částí.
Mei nakonec přestala jejich rozhovor poslouchat, místo toho se ponořila do vlastních myšlenek.
„Ty jsi vážně jako malé děcko,“ povídal lord. Takže tohle se doopravdy stalo. Pak jsem ho políbila. „Promiňte, musela jsem se zbláznit.“ A potom… Nenápadně se podívala na lorda, který kráčel v jejích stopách. To už se přece nemohlo stát. Proč by mě líbal? Pochybuju, že bych ho dokázala svým nezkušeným polibkem zlákat. Iiren není chlap, který by ztratil hlavu kvůli takové maličkosti. Musela jsem si to jenom vysnít.

Slunce toho dne pálilo bez ustání. Dlouhé hodiny nenarazili na žádný stín, dokud je cesta nezavedla k osamocenému stromu.
„Dneska je příšerné horko,“ vydechla Mei. Chtěla se napít, ale záhy si uvědomila, že v jejím měchu není ani kapička vody. „Kruci.“
„Na!“ nabídl jí Reon svůj měch.
„Nevadí? Sám tam toho moc nemáš.“
„Jen se napij! O kus dál je les. Tam snad nějakou vodu najdeme.“
Mei uhasila žízeň, opřela se o strom a podívala se na Iirena, který si v dlani prohlížel dlouhé stéblo trávy. Z ruky mu vítr vyfoukal drobná semínka, jež se rozletěla po okolí.
Kris si lehl do stínu a rozvalil se na záda. „Jsem vyřízenej.“
„Držíš se statečně. Hned máš lepší barvu v obličeji. Teď vypadáš jako indián,“ usmívala se Mei.
„Co je indián?“ zeptala se Neit.
„Mei se mě snaží škádlit. Ale počkej až popadnu dech!“
„Tak na to jsem zvědavá.“
Kris jí místo odpovědi ukázal jazyk. „Ale dneska je opravdu vedro.“
A to je teprve začátek jara. Vzala si do ruky svůj medailon. Brzy to bude rok. Krátce nahlédla dovnitř, aby si připomněla usměvavé tváře své rodiny.
„Už zase se na ně díváš?“ ozvala se Neit, když si toho všimla.
„Na koho?“ zajímal se Reon. „Ty tam máš nějaký obrázek?“
„Mám tam fotku rodiny.“
„Můžu se podívat?“
„Jasně.“
Na levé straně medailonu byla Mei s nějakým chlapcem a na té pravé usmívající se muž a žena. Zřejmě bratr, matka a otec.
Její matka jí byla hodně podobná. Reon už na první pohled poznal, že mají stejnou barvu vlasů a očí, i jejich úsměvy byly stejně okouzlující. Po otci se spíš vydařil jejich syn.
Mei se mu kdysi zmiňovala o tom, že na ni doma čeká otec a mladší bratr. O matce řekla, že umřela, ale víc o její rodině nevěděl. „Když jsme mluvili o tvé rodině, vždycky jsem se tě zdráhal zeptat, co se stalo tvé matce.“ Podal medailon Krisovi, který si ho chtěl také prohlédnout.
„Zemřela na rakovinu,“ řekla Mei. „To možná neznáte. V některých případech se to sice dá léčit, ale mámě žádná léčba nepomáhala. O pár měsíců později zemřela.“ Dlouhý boj a smutný konec na nemocničním lůžku.
„Není to dost dlouho, Reone,“ promluvila Neit. „Umřela jen pár dní předtím, než se sem dostala.“
Mei na ni zaskočeně pohlédla, ale záhy si uvědomila, že jí o své minulosti mnohé prozradila, když ji ještě pokládala za obyčejnou kočku.
„Promiň. Myslel jsem, že se to stalo už dávno,“ omlouval se Reon.
„To nevadí.“ Nakonec už je to skoro rok.
Neit vzala Krisovi medailon z ruky a nahlédla dovnitř. „Tohle mě už dlouho vrtá hlavou,“ změnila téma. „Jak někdo dokázal namalovat tak mrňavé portréty?“
„To nikdo nenamaloval. To jsou fotky.“
„Cože to je?“
„Fotky. Jsou to obrázky, které vytvoří takový malý stroj. Jsou mnohem reálnější než namalované portréty,“ vysvětlovala jí Mei.
„To je asi fakt. Už když se podívám na tebe. Naprosto stejný,“ uznala při srovnávání obrázku a její tváře. „Ty se nepodíváš?“ obrátila se na lorda, který je mlčky pozoroval zpovzdálí.
„Už jsem je viděl. Pojďte dál nebo tady ztvrdnete až do večera!“

Jakmile vstoupili mezi porosty, vyhledali vodu i vhodné místo na přenocování.
Mei si doplnila prázdný měch a odstoupila o několik metrů dál, aby si ještě před setměním vyzkoušela střelbu z luku. Občas se snažila trénovat, dosud ovšem neměla se střelbou žádné potíže, svůj terč pokaždé neomylně zasáhla.
Druhý šíp vystřelila přímo vedle prvního. Další a další přišly hned za ním, až vznikla rovná linka šípů.
„Opravdu umíš střílet,“ ozval se náhle lordův hlas.
„Musíš mě při tom pozorovat?“
„Nemůžu?“
„Budeš mě rozptylovat.“
„Žádný soupeř tě nebude šetřit. Nikdo se tě nebude ptát, jestli jsi připravená. Nesmíš se nechat rozptýlit.“
Samozřejmě, povzdychla si Mei. Vzala si do ruky další šíp, zamířila a vystřelila.
„Byla bys schopná zasáhnout živý terč?“
„Jednou už jsem to udělala.“ Zranila muže, který chtěl ublížit Ashiele.
„Víš, jak jsem to myslel.“
„Nejsem žádný bojovník, Iirene. Nechci zbytečně někoho zranit a už vůbec nechci zabíjet, jen chci pomoct, pokud to bude v mých silách.“
„Příliš riskuješ,“ pověděl jí lord. „Nepřítel ti nedá druhou šanci. Ušetříš jeho, ale sama draze zaplatíš.“
„Iirene, já jsem jen obyčejná středoškolačka. Nejsem zabiják.“ Jak bych mohla někoho zabít a pak se vrátit do normálního života? To už bych přece nebyla já.
„Já vím.“ Lord se nečekaně vydal jejím směrem.
„Nezměním se. Nechci zabíjet.“
„Nechci, aby ses změnila,“ řekl jí Iiren.
„Nechceš?“
„Zůstaň taková, jaká jsi, ale kdyby na tom měl záviset tvůj život, udělej cokoli, abys ho zachránila! Za každou cenu musíš přežít, rozuměla jsi?“ Upřeně jí hleděl do očí a vyčkával na její odpověď.
„Dobře.“ Chtěla jít posbírat své šípy, ale lord ji chytil za paži a přitáhl si ji zpět.
„Slib mi to!“
„Proč hned…“
„Znám tě, Mei. Prostě mi to slib!“
„Slibuju.“
Teprve potom ji pustil.
Mei se vydala k listnatému stromu, ze kterého trčely její šípy. Některé dokázala vytáhnout, ale dva zůstaly pevně zakotvené ve dřevě. Bylo až zarážející, že se nezlomily, ačkoli se je snažila ze všech sil vyndat.
„Počkej!“ Lord vytáhl šípy stejně snadno jako nůž z másla.
„Dík,“ usmála se na něho Mei.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 30.04.2015, 17:03:12 Odpovědět 
   Díky za pokračování. Kromě "tohle MNĚ už dlouho vrtá hlavou" a nějakých čárek před "a tak" jsem ani nestihla zaregistrovat nějaké chybky, takovým fofrem jsem to shltla ;)
Jsem ráda, že to uhnulo od okamžiku, kdy to už už přepadávalo do lovestory. Takhle to bude napínavější :) V minulém dílu si vybavuju, že mě mrzelo, když jsi zase zopakovala tu stale se opakující kombinaci, že se Mai zakazuje někam chodit, a ona tam stejně jde, a dopadne to jak to dopadnout muselo ... Dohadovat se dá o tolik věcí - nejen o to "půjdeš-nepůjdeš". Ale spíš jsem na to přecitlivělá či co, tak promiň...
 ze dne 01.05.2015, 13:48:36  
   Garathea: Věřím, že to občas připomene lovestory, ale bude to přece jen napínavější ;-)
Mei je osobnost, která si nenechá všechno líbit, takže když cítí, že ji lord zbytečně poroučí nebo jí něco zakazuje, dá to najevo. Má vlastní hlavu a chce mít, jako většina z nás, určitou svobodu. I díky tomu si koneckonců získala přízeň lorda. Kdyby dělala jen to, co se jí řekne, byla by nudná, obyčejná, dá se říct stejná jako většina žen v jeho okolí. Lord jí oslavy zakázal jenom proto, že sám sebe nepokládal za příliš zábavného, s Benym v tom nechtěl soupeřit.
Každou poznámku uvítám, tak je tak dál:)
 čuk 25.04.2015, 9:20:22 Odpovědět 
   Tentokrát text obkružuje vztah Mei a Lorda, přiopomíná se dávný polibek, který je předzvěstí dalšího. Mihnou se i příbuzní - a možná že v dřívějších příbuzenských vztazích dojde k řešení. Vrtá mi hlavou význam medailonu, nad významem polibku se jemně pousmívám.
Překvapilo mě, že píšeš, že Mei byla středoškolačka.
Stále čtivé a zábavné. Copak bude dál?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Noc je slepá
Kaibiles
Nedorozumění
ŽenaŽet
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr