obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915205 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388991 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Temný úsvit - část 3 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Temný úsvit
 autor mat publikováno: 22.05.2015, 14:18  
 

Jeden z kluků zařval gól. Míč v plné rychlosti narazil do popelnice. Při tom nárazu z ní vypadlo několik krys, které byly vyrušeny od oběda. Ze všech zúčastněných to určitě zaskočilo jen mě. Za pár měsíců však budu brát podobné zážitky jako rutinu. Dobré na pobytu v takovém prostředí je, že člověk se zde zocelí a vycvičí. V normálním životě už ho jen tak něco nevykolejí z jeho trasy. Doufám, že mě za chvíli nepohltí beznaděj a smutek. Musím být v těchto fázích mého nudného života silný.
Večer jsem usínal za hluku, který se ozýval z okolních místností. Je neuvěřitelné, kolik různých problémů může obyčejná rodina řešit. Kam jsi mi dala tohle a proč nemohu najít ovladač. Neuvěřitelné. Díky tenkým stěnám, které tvoří moji místnost, jsem téměř v jádru toho, co se děje v místnostech kolem mě. Italské manželství vedle mě i nade mnou. Ani si nemusím zapínat telenovelu v televizi. Mám ji kolem sebe každý den, i když mi nefunguje obraz.
Na dobrou noc jsem si otevřel jednu chmelovou medicínu. Chmelová medicína, to je to slovo. Profesionální voják by měl ze mě určitě radost, kdyby viděl, jak tu chlemtám jeho oblíbený mok.
Zítra musím zjistit jeho jméno. V tom vystresovaném rozhovoru s ním jsem úplně odrovnal logické uvažování. Jednal jsem v takové situaci asi už jen na základě instinktů. No, můžu být rád, že teď najatí uklízeči nesbírají ostatky mého mozku v okolí plechové boudy toho šílence. Už jsem tu taky nemusel být, ale nedal jsem se, měl jsem snad odvahu nebo vůli přežít nebo bůhví co. Už je to jedno. Žiju.
Teď to spláchnu několika hlty nejdražšího piva samozřejmě importovaného přímo z České republiky. Údajně ti bývalí komanči dělají nejlepší chmelový nápoj vůbec. Po dvou hltech mi nezbylo nic jiného než souhlasit. Ten večer jsem vypil ještě několik plechovek. Nedalo mi to. Žízeň byla veliká a navíc jsem musel nějakým způsobem utišit nervozitu po prožitém zážitku.
Usnul jsem jako malé dítě, které celý den běhá, ječí a pak je patřičně unaveno. Ani mi nevadil baseballový zápas, který sledoval Tom, soused vedle mě. Tlačítko volume musel stisknout tolikrát, že už to více určitě nešlo. Připadalo mi to, jako by se ten baseball hrál mezi mou postelí a novou skříní naproti mně.
Tom mohl mít tak 28 let, více určitě ne. Na první pohled cílevědomý týpek s širokými rameny.
„Co ten tu dělá?“ hledíc tupě do stěny jsem přemýšlel nad jeho přítomností v domě.
Další věc, kterou musím vypátrat. Vždy se snažím rychle usnout, protože když usínáte, hodně přemýšlíte o věcech, které byste ze svého podvědomí rádi nevytahovali. Alkohol tyto skutečnosti ještě exponencionálně zvyšuje.
Sakra, usni, usni! V duchu jsem se modlil.
Viděl jsem krev, povídal jsem si s nimi, když najednou vběhli do pokoje ti, co to měli na svědomí a viděl jsem to jako v přímém přenosu na velkoplošné televizi. Pak jsem naštěstí usnul.
Ráno jsem šel k plukovníkovi. Budu mu říkat plukovník, protože mi svoje jméno nechtěl říci, a když mi ho řekl, tak jsem mu to stejně nevěřil. No věřili byste někomu to, že se jmenuje Ježíš? Já tedy ne, i když jeho dlouhý plnovous a dlouhé černé mastné vlasy v někom evokují vzpomínku na tuto posvátnou osobu. Stejně si myslím, že si každé ráno do těch vlasů nalije litr vyjetého automobilového oleje, aby dosáhl své image. Říkat mu to každopádně nebudu, nerad bych si zase povídal s nabitou M16 v intimní zóně.
Když jsem zrovna procházel kolem vyhlášeného betonového hřiště, kde si děti s radostí krátí dlouhé volné chvíle, zahlédl jsem něco, co bych na konci světa jako je tenhle opravdu nečekal. Přímo proti mně kráčel anděl. Nádherná dívka, vysoká asi 170 cm, světlé vlasy a ta postavička. Za tu by se nemusely stydět ani Marvinovi hostesky, které jsou vybírány přes velice husté síto. Úplně mi to vyrazilo dech. Vůbec jsem nevěděl co dělat. Jediné co jsem si řekl, že se na ni zkusím podívat a pěkně se usmát.
Blížíme se k sobě. Ve chvíli, kdy jsme pár metrů od sebe, snažím se vyloudit ze sebe úsměv, který má ústa už dlouho nepamatovala. Jak jsem se soustředil, zakopl jsem o volně se povalující kus dveří. Co ty tu sakra dělají? No, každopádně před zraky těch líbezných modrých očí letím tváří přímo proti plechové příšeře, kterou všichni známe pod jménem popelnice. Dopad byl tvrdý. Pěkně jsem si napravil fasádu. Měl jsem štěstí, že pár mých zubů nezůstalo zahryzlých do zrezivělého plechu. Ještě jsem se stačil otočit a zahlédl jsem, jak se světlovlasá princezna uchychtla.
Tak to bychom měli. Chvíli jsem zůstal ležet a hleděl jsem do nebe. Po chvíli jsem se začal sám sobě smát. Má to tu výhodu, že příště, až se potkáme, už nebudu mít co ztratit. Reputace trouby a nemehla už o moc zhoršit nejde. Zvedl jsem se na nohy a vyrazil jsem vstříc obydlí bývalého vojáka.
Opatrně klepu plukovníkovi na ohyzdná vrata.
„Pojď dále! Dávej si pozor na cestu! Ať zas neletíš rypákem proti dlažbě…“ přivítal mě plukovník, když otevíral dveře. Nevím, jak věděl, že jsem spadl hlavou na plechovou obludu, ale jeho šestý smysl byl opravdu na vysoké úrovni.
Podal jsem mu nejkvalitnější piva, která jsou k dostání. Podíval se na ně a v jeho tváři se objevil spokojený výraz. Pak se mi rychle podíval přímo do očí a uznale pokýval hlavou.
„Kvalitní volba,“ spokojeně si mlaskal.
„Počkej venku, zobáku!“ přikazuje mi spokojeným hlasem.
Nazul si své černé, naleštěné, až nahoru zavázané kanady. Na hlavu si dal černý klobouk. Vypadal jako kříženec šerifa z divokého západu a neonacisty. Vyrazili jsme k neznámému skladu. Tam prý budeme mít klid. Cestou jsme prohodili pár slov.
Vyprávěl mi, že byl bojovat v Africe proti místním obyvatelům, kteří chtěli chránit svoji zemi, ale bohužel silnější západní mocnosti je válcovali z důvodu ropné horečky.
„Ropa je v těchto dobách velkou vzácností. Na Africkém kontinentě našli velká ložiska. Spojené státy, když to zjistily, byly jako kočka registrující probíhající malou šedou myšku. Jednaly jen za účelem zisku černého zlata. Všechno to zabrali pro svůj vlastní užitek, aby měli koblihožrouti možnost dopravit se do práce a tak. Do médií se nedostalo všechno. Ve skutečnosti se lidi dozvěděli jen to, že Spojené státy zabránily vzestupu pravicového nacionalismu v Africe,“ barvitě popisoval své zážitky z černého kontinentu.
„Celé vesnice byly vyvražděny jen kvůli tomu, že se nacházeli v zóně výskytu ropy. Novodobá maskovaná genocida byla na denním pořádku. Jediný problém byl, že ji vykonávali ti, kteří jsou v očích většiny ti dobří. Ach! Bylo to čisté davové šílenství. Vsázeli jsme se, kdo zabije více lidí. Bylo to jako moderní počítačová hra s tím rozdílem, že vše bylo reálné. Kdyby to viděl normální člověk jako ty, nevěřím, že by si to byl schopen unést. My ostatní jsme skončili s psychickými problémy a posttraumatickým stresovým syndromem. Teda kromě mě samozřejmě,“ sebevědomě se usmál plukovník.
Chtěl jsem mu říct, že mi tak nepřipadá, ale vyhodnotil jsem to jako špatný názor. Raději budu držet hubu. V duchu jsem si říkal, že tento chlap je totální blázen, kterému by dokořán otevřely dveře všechny psychiatrické léčebny v okolí. Teď mi to ještě potvrdil. Blázen o sobě málokdy, spíše nikdy, řekne, že je blázen. Nicméně to z něj udělal ušlechtilý boj za matičku rodnou vlast.
Došli jsme k velké budově, která dříve sloužila jako letecký hangár. Na kraji se povalovalo pár zbídačených špinavých lidí. Nazývat je bezdomovci by pro ně byla ještě poklona. Plukovníkova kanada dopadla na žebra jednoho z nich. Chlápek vstal, a jakmile uviděl plukovníkovu tvář, zvedl se a se strachem zbudil všechny ostatní. Všichni s hrůzou v očích opouštěli hangár, až se za nimi rýsovala pomyslná ohnivá čára. Strach v jejich očích byl těžko hraný.
Plukovník je šílenec a zároveň strach nahánějící persona.
„Tak konečně ta banda vypitých trosek s mozkem vyžraným od toluenu je pryč. Věřil bys tomu, že se bez pár inhalačních vdechů každé ráno ani nepostaví na nohy? Jejich jediná starost je, kde si sehnat průhledný jed, který vyprovodí ze světa pár mozkových neuronů, kterých už tak mají po málu,“ povídá plukovník s notnou dávkou nenávisti vůči lidem bez domova.
„Co Vám udělali, že se k nim takhle chováte?“ zeptal jsem se a hned jak jsem to dořekl, věděl jsem, že to byla špatná otázka.
Chvíli se na mě plukovník zlostně díval. Nevěděl jsem, zdali chytnu ránu mezi oči nebo do břicha.
„Serou mě. Serou mě, protože nic nedělají. Protože jen chlastají a fetují. Prostě mě serou. A co je ti kurva do toho?“ rázně se mě optal. Už byl zase v ráži. Jeho sliny bryskně létaly do vzdálenosti několika metrů.
„Dobře. Jen se uklidněte! Jen jsem se zeptal…“ opatrně jsem odvětil.

Ježíš s mastnými vlasy rozestavěl několik prázdných lahví od piva na protější rampu, za níž byla ocelová stěna. Vytáhl M16 a naplnil zásobník ostrým střelivem 5,56 x 45mm NATO. M16 používali již v minulosti vojáci americké pěchoty při válce ve Vietnamu. Účinky této zbraně poznal nejeden voják se šikmýma očima stojící na druhé straně barikády. Dnes mírně upravená verze vypouštěla náboje vstříc prázdným lahvím. Při doteku se lahve rozletěli na milion kousků. Ježíš je kosil krátkými dávkami. Trefil se pokaždé.
Jako malý kluk, který je chtivý a chce si vše zkusit, také jsem natáhl ruce pro pušku.
„Chlapečku toto není hračička, nejdřív se musíš naučit hrát nižší soutěž, a až uznám za vhodné, tak postoupíš do vyšší ligy.“
Podal mi malou pistol ráže 9mm. Vypadala jako zbraň, kterou nosí svůdné slečny pod podvazky.
„Až se naučíš s touto krasotinkou zacházet, dostaneš Desert Eagle. Pak se uvidí co dál.“
Když jsem poprvé vystřelil z pistole, zpětný ráz mě překvapil natolik, že mé rameno ucuklo dozadu, až to bolelo. Vypadal jsem jak nezkušený amatér, který neví, co se zbraní dělat. Bohužel jsem tak jen nevypadal, já takový opravdu byl.
„A jéje!“ povzdychl si Ježíš.
„Na tobě bude práce jako na kostele,“ zamumlal zoufale.
Nemusím zdůrazňovat, že kulka minula cíl asi o deset či více metrů. Ani kdybych mířil na železniční vagón, tak bych ho netrefil. Úřednické ruce mě jednoduše neuposlechly.
Ježíš se rozhodl začít úplně od nejjednodušších úkonů se zbraní. Šéf mě učil jak si poradit s rozebráním, čištěním a nabíjením černého lesklého nástroje, který pomocí jediného stisknutí spouště může zapříčinit konec tlukotu lidského srdce.
„Tak to ne vojíne, snažte se to udělat pořádně! Nedělejte to jak roztěkané malé dítě, kterému vzali hračku!“ komanduje mě Ježíš.
Začínalo se mi to líbit. Pohrával jsem si s kovovými částmi pistole. Užíval jsem si tu symetrii a to jak jednotlivé části do sebe zapadaly. Je až neuvěřitelné, že s takovou malinkou na první pohled bezvýznamnou věcí dokážete porazit kdejakého japonského velmistra v bojovém umění. Ačkoli se nedá takový souboj nazývat jako férový, tak se nakonec nikdo nebude ptát na to, proč ještě chodíš normálním krokem mezi živými spoluobčany. Odpověď by byla jednoduchá: Zachránila mě malá věcička z kovu a plastu, která mě teď studí na zádech.
Na závěr dnešního výcviku na mě Ježíš vytáhl velkou kudlu, kterou by si ledajaký neználek klidně mohl splést se samurajským mečem.
„Chyť to a bodni mě mezi žebra co největší silou, vojíne!“ přikazuje mi. Opět jsem v jeho očích spatřil dávku šílenosti.
„Ale no tak Ježíši. Já myslel, že čtyři piva ti mozek z hlavy nevymažou.“
„Udělej urychleně, co říkám vojíne!“ trval na svém ten imbecilní šílenec.
Bylo to jasné, že ten chlápek má o nějaký ten mozkový závit míň nebo víc. Nečekal jsem však, že opravdu chce ukončit svoje působení mezi živými tímto způsobem.
Nic jsem neřešil. Má horní končetina svírající kudlu provedla extenzi v loketním kloubu směrem na protivníkovo břicho. Jediné co si po této události pamatuji je, že se válím v bolestivé křeči na špinavé podlaze a šéf kroutí moji ruku jako vývrtku, jakoby otevíral kvalitní bílé víno.
„Tohle mě musíš naučit!“ začínal jsem Ježíšovi tykat.
„Zbraň neznamená výhodu. To si pamatuj.“

Zbytek dne jsme strávili pilováním boje s ostrými kovovými kudlami připomínajícími samurajské meče. Trénink doplňovali souboje s dřevěnými zbraněmi.
Cítil jsem se jako adolescent, který pln očekávání nastoupí na vojenskou akademii a pak je zaskočen brutálním velením. Dostával jsem velkou lekci. Velitel se ponořil do své role jako ve filmu. Problém byl v tom, že figurka, s kterou se hýbalo na poli, jsem byl já. Měl jsem o to větší strach, protože plukovník neustále nasával žlutý mok a při souboji s dřevěnými noži mu to zrovna na přesné mušce nepřidávalo. Občas mu ruka ulétla a dřevo hrubě podřelo části mého těla. Večer budu určitě vypadat jako omalovánky, na které byla použita pouze modrá a červená barva.
Večer jsem doprovodil Ježíše k jeho obrněné pevnosti z plechu omotané ostnatými dráty. Šel ve stopách křivě se plazící lesní zmije. České pivo zanechalo na jeho vnímání viditelné šrámy. Já neustále otáčel svoji hlavu ve snaze vypátrat anděla, s kterým jsem se střetl dnes. Na hlavě mě ještě hřeje krvavý šrám, kterým jsem zaplatil za pohled na bytost z jiné planety. Vlastně si nemyslím, že mohu hovořit o kulatém zázraku jménem planeta. Tady by se dala zmínit jiná soustava, vlastně si myslím, že to byla jiná galaxie. Ne, byl to jiný vesmír. Ano, byla to bytost z jiného vesmíru, protože jsem nikdy nic podobného kráčet po zaprášených chodnících města neviděl.
Když jsem přišel do svého brlohu, který by možná i pro bezdomovce byl špatnou variantou pro bydlení, usadil jsem se krkolomně na staré pohovce. Začínám se tu cítit jako doma. Už mi ani nevadí zkorodovaná vana, kterou by nevzaly ani ve sběrných surovinách, ani ten hluk ozývající se z okolních bytových jednotek. Dneska by mi nevadilo, ani kdyby mě někdo bouchal po hlavě baseballovou pálkou, protože jsem byl tak vysílený a zmlácený, že další rány bych ani necítil.
Lehl jsem si na roztrhanou palandu. V rohu místnosti obratně běžela myš.
„Zalez!“ vyhrkl jsem na ni.
Asi mě poslechla, protože jsem ji dva dny nespatřil.
Když jsem si lehl, tak jsem ucítil bodavou bolest na zádech způsobenou šéfovým dřevěným nožem.
„Chvíli si poležím jako na jehlách. No a potom snad usnu.“ Bláhově jsem se domníval, že mě bolest a k tomu ještě vtíravé myšlenky dovolí spát.
Začínám v hlavě plánovat, co dál budu dělat. Přemýšlím o tom, že navštívím místo činu a zkusím se podívat po podezřelých osobách.
„Sakra! Potřebuji přijít na jiné myšlenky. Co třeba je zahnat jídlem? Hm…“ radostně jsem se pousmál.
Z lednice jsem vytáhl salám a dal jsem si ho se suchým rohlíkem. Vražda zdravé výživy. Na lačný žaludek je to, jakoby vám někdo dal pěstí do břicha.
Na svém jídelníčku chci zapracovat. Je mi jasné, že kus tučné uzeniny a nemálo bílé mouky moji kondici příliš nevylepší.
Po zkonzumování výživné večeře jsem chvíli provinile seděl na pohovce. V žaludku mě to nepříjemně tlačilo. Potom jsem se rozhodl, že se vydám do města navštívit dům, který bych nejraději vyřadil z mých vzpomínek.
„Třeba na něco přijdu. Třeba někdo o něčem ví. Je to lepší než sedět doma,“ motivoval jsem se.
Dlouhá cesta nočním metrem bývá vždy poněkud riziková. Občas se stává, že nehybný cestující vedle vás není nehybný z důvodu spánku, ale kvůli bodné ráně nožem v jeho zádech.
Vyjel jsem ze stanice Industry do mé rodné čtvrti Red Village. Nebylo mi to příjemné, tak jsem si cestu krátil čtením laciných reklam v metru.

Po několika úmorných desítkách minut jsem se ocitl ve čtvrti Red Village, jejíž součástí byl i můj bývalý byt. Tato část města byla o poznání čistější než okolí mého nynějšího bydliště. I individua chodící zde v ulicích nevypadaly tak žalostně jako v mém nynějším působišti.
U vchodu do domu, kde jsem dříve bydlel, jsem potkal několik chmelem omámených bezdomovců. Jednoho jsem si pamatoval už z dřívějších dob. Často jsem ho potkával, když jsem chodil znuděný z práce.
Měl dlouhý plnovous, špinavý zimní kabát a roztrhané kanady. Jeho oči byly zahalené do šedého roucha. Pravděpodobně se na něm podepsala katarakta.
„Ještě pár měsíců a ten chudák bude úplně slepý,“ mluvím sám k sobě. Mráz mi přejel po zádech, když jsem si uvědomil, jaký osud žebráka čeká.
„Haló! Pane? Já jsem Trick. Bydlel jsem tady nedávno. Pamatujete si na ten masakr v jednom z bytů?“ přemáhajíc sám sebe jsem se ho otázal. Podal jsem mu jednu cigaretu, aby se mu lépe vzpomínalo.
Cigaretu si žebrák s chutí vzal.
„Můj mozek si nic nepamatuje. Už moc nefunguje. Nechal jsem ho ztrouchnivět,“ smutně si poklepal na hlavu.
„Teď už prosím zmizni! Nic si nepamatuji,“ drze mi přikázal. Odvrátil hlavu na druhou stranu a doufal, že odejdu.
Byl jsem zaražen a zklamán. Jdu na to slušně a dosáhnu akorát toho, že jsem o cigaretu chudší a pán mě pošle někam.
Začala mi vařit krev. Cítil jsem, že to není spravedlivé. Ani se ten drzoun nezamyslel.
„S kým si ta troska myslí, že mluví,“ zuřil jsem. Na základě toho jsem se rozhodl použít plukovníkovu tvrdší metodu. Polechtal jsem jeho mezižeberní svaly naleštěnou špičkou mé boty. Polechtání to nebylo toho typu, že se po něm smějete. Drzý chlapík se pár sekund svíjel v bolestivé agónii, držíc se za břicho. Potom jsem ho chytl za dlouhé mastné chmíří, které mu rostlo z hlavy. Zeptal jsem se ještě jednou na stejnou otázku. Řval jsem mu do ucha asi ze vzdálenosti pěti centimetrů.
Drzý pán byl natolik vykolejený, že ve strachu ze sebe sypal slova, jako by to byly jeho poslední minuty života. Zdůraznil jsem mu, že rodina, která byla vyhlazena, byla moje vlastní.
Přes několik prázdných a bezvýznamných slov o tom, že měl strach, že jeho mozek bude také pomalu stékat po schodech, začal mluvit více k věci.
„Z nového černého BMW vylezlo pár urostlých magorů v kožených kabátech,“ svěřil se mi.
„A vida!“ zvolal jsem. „Ono to nakonec jde, jen se musí malinko přitlačit,“ pravil jsem mu vítězoslavně.
Černé BMW bylo vodítko. Ne všichni amatérští gangsteři si mohou dovolit černého nadupaného koně, jakým tento německý oř bezesporu je. Navíc mě bylo už z dřívějších zjištění jasné to, že se jedná o profesionály. Magoři v kabátech, kteří jezdí v černém BMW. Takových je tu docela dost. V každém městě v Americe se najde pár falešných celebrit, které se takto vystavují na odiv.
Za tyto cenné informace jsem mu poskytl ještě několik cigaret. Nezapomněl jsem přidat to, že pokud jeho informace budou zcestné, moje bota a jeho žebra se opět setkají. Chvíli jsem se posadil vedle vystrašeného bezdomovce. Ostatní se o mě příliš nezajímali asi proto, že byl jejich mozek pro tuto chvíli naprosto restartován etanolovou dávkou.
Měl jsem štěstí, že do domu vešel bývalý soused Jim. Byl jsem schován nenápadně mezi opilou sebrankou bezdomovců. Když odešel, dostal jsem se dovnitř, protože se dveře ještě nezavřely. V rukou jsem cítil třes a nohy se mi úzkostí podlamovaly. Po chvíli tupého civění na schodiště, jsem sebral odvahu vydat se do horních pater.
Malíř na chodbu ještě nebyl povolán. Váleček s bílou barvou by červeným flekům na zdi neuškodil. Kráčet znovu po betonových schodech nebyla jedna z jednoduchých činností. Můj mozek si stále vybavoval vzpomínky na událost, které jsem se snažil za každou cenu potlačit. Všiml jsem si, že asi 8 bytů bylo prázdných. Byl jsem si jist, že předtím tam bydlely rodiny nebo jednotlivci.
„Beztak dostali strach a pláchli na bezpečnější místo,“ vydedukoval jsem. „Existují tu ještě nějaká bezpečná místa?“ položil jsem si otázku, na kterou jsem možná nechtěl znát odpověď, protože jsem se bál, že by ta odpověď mohla znít ne.
Ve třetím patře jsem zazvonil na starou paní, o které jsem se později dozvěděl, že od onoho dne její hlasivky nejsou schopny vytvářet srozumitelné zvuky. Jednoduše z toho oněměla.
Paní otevřela dveře a chvíli si mě nezaujatě prohlížela, než přišla mladá slečna, která se brigádně o ni starala.
„Běžte zpátky do postele!“ poručila jí mladá slečna.
„Paní se momentálně necítí dobře, musím Vás poprosit, abyste odešel,“ slušně mě vyhnala mladá světlovlasá slečna.
„Jen jsem se chtěl zeptat…“ než jsem to dořekl, zavřely se přede mnou dveře.
„Dneska mě každý vyhání,“ pověděl jsem sebelítostně dveřím. Chvíli jsem smutně hleděl na kukátko na dveřích. Poté jsem se vydal dále do schodů.
Moje nohy již neměly sílu stoupat do horních pater domu. Pro začátek mi postačí výpověď ztracené existence v podobě místního pána bez domova. Nechci, aby mé oči ještě někdy spatřili toto místo. Obrátil jsem se o 180 stupňů a zamířil jsem zpátky k východu. Stejně bych už na nic nepřišel.
Pokynul jsem bezdomovcům, když mé nohy kráčely kolem jejich zdevastovaných hlav.
„Už se zde neukazuj, ty zrůdo!“ zaznělo za mnou.
Rukou jsem ještě naznačil, že jim děkuji a šel jsem dál. Věděl jsem, že kdybych je udeřil, tak už jen plýtvám síly a ničím si vyleštěné boty.
Zamířil jsem zpátky ke stanici metra.
Doma jsem si dal 3 vychlazená piva, abych lépe usínal. Stejně to nepomohlo. Několik dlouhých desítek minut jsem civěl na temný strop. Pak jsem konečně usnul.

Ráno mě čekalo další kolo příprav na pomstu. Trénovali jsme sebeobranu, která je v těchto městských končinách nezbytností.
Ježíš to zrovna v hlavě v pořádku neměl, ale jako trenér se osvědčil. Dle mého názoru patřil mezi trenérskou elitu. Dostatečně přísný, motivující a navíc působil spravedlivě. Jakmile člověk provedl úder pěstí technicky správně, dočkal se ceněné pochvaly. Ta člověku dodávala síly do dalších fází tréninkového drilu.
Po asi sto padesáti klicích a jiných zničujících cvičení pro lidské tělo, jsme se vrhli na boj s tyčemi. Už si ani nepamatuji, kolikrát se tyč setkala s mojí hlavou. Každopádně po tolika střetnutích již moje hlava a bojový nástroj musely být nejlepší kamarádi.
Večer byl pak povrch mé lebky zvlněn jak poorané pole na konci léta. Potěšilo mě však, že jsem svému sokovi také uštědřil několik úderů. Každý z nich mi byl mnohonásobně vrácen, ale i tak si šéf okusil jak chutná dotyk od dřevěného nástroje.
Chodilo se na nás časem dívat několik místních duší bez zářivé budoucnosti. Asi jim připadlo zajímavější dívat se na dva šílené magory, kteří si uštědřují bolestivé rány, nežli sledovat únavné pohádky, které jim souká do hlavy Marvinovo studio. Někdy tleskali, někdy fandili. Někdy dostali od plukovníka vynadáno.
„Držte hubu, vy líná chátro! Místo toho civění taky něco dělejte, hovada!“ neudržel se Ježíš.
A tak se stávalo, že vedle nás začal dřepovat malý kluk nebo postarší žena se kroutila u sklapovaček. Někdy se začali bouchat dva týpci dřevěnými zbraněmi.
Pomalu zde vyrůstalo fitness centrum pro chudé.

„Začínáš se poměrně zlepšovat,“ chválil mě můj coach.
„Byla by potřeba si trošku vyzkoušet tvé schopnosti v praktickém životě.“
Zatím jsem nevěděl, co si pod těmito termíny plukovník představuje. Je pravdou, že kdybych se zde po nocích potuloval temnými uličkami mezi krysami velikými jako kočky, bylo by hodně pravděpodobné, že bych musel své schopnosti použít.
Přepadení je zde běžná věc. Pokud máte štěstí, vezmou Vám pouze cenné věci. V opačném případě Vám ještě přidají pár šťavnatých ran do slabin a nosu. Častokrát narazí dvě takové skupiny na sebe. To potom kromě pěstí a nohou létají vzduchem také kovové projektily a vrhací nože. Lidé chodící poctivě do práce na ranní směnu si dávají slalom mezi mrtvými těly jako sjezdaři na zimní olympiádě.

Ježíš mě o tři dny později dovedl do místní putyky s názvem U zkrouceného leguána. Tato nálevna měla daleko k přirovnání k hospodě čtvrté cenové kategorie.
Uvnitř bylo několik pokroucených existencí. Leguáni to určitě nebyli. Osazenstvo tvořili drogově závislí, kteří mají hluboko do kapsy, tak to dohání lihovými nápoji. Sedělo zde také pár místních štamgastů a několik nepříliš přitažlivých slečen, které ovšem byli vzhledem k jejich fyzické přitažlivosti až příliš obletovány místními vyznavači tvrdé pálenky.
Místní speciální kořalku jsem nechtěl ani ochutnat. Šéf mi povídal, že několik lidí už po ní navždy ztratilo zrak. Mělo to tu výhodu, že se panák prodával za pár desítek centů. Na druhou stranu nechat si vypálit zrak lihovou pochoutkou by byla docela nepříjemná zkušenost. Těžko by člověk hledal zabijáky bez známek zraku. Daredevil kosil jednoho nepřítele za druhým i s handicapem vypálených očí. Já bych však na to nerad spoléhal.
Dali jsme si několik doušků zlatavého moku. Přemýšlel jsem, jestli se mám vyzvracet přímo tady pod stůl, který kdyby používal řezník na krájení masa tak by ho možná vyměnil, protože i na něho by byl příliš znečištěný. Druhá možnost byla vyhodit obsah žaludku do místního záchodu. Nakonec jsem to vydržel. Po třetím vypitém pivu mi zlatavý mok začal chutnat.
„Je potřeba, aby ses zlepšil ve svých bojových dovednostech. Teď si chvíli nebudeme hrát s hračkami. Co tomu říkáš?“ ptal se mě plukovník.
Užíval jsem si opojení chmelem a tak jsem mu jen přitakával a kýval hlavou.
Ještě před nedávnem se mi zdálo nemožné poskládat několik desítek papírů do jejich přihrádek. Teď teprve moje tělo okusí skutečný život. Vím, že moje receptory bolesti budou mít dnes večer velkou práci. Tím se ovšem nyní mé mozkové neurony nezaobírají. Zrychluje se mi tep a dýchání. Potí se mi dlaně. Je to jako předstartovní stav těsně před startem olympijského finále v běhu na sto metrů.
“Běž si přisednout k těm slečnám a kup jim malého panáka té jedové tekutiny co zde nabízí ta tlustá bílá bečka s černou zástěrou kolem pasu!“
Hostinský opravdu patřil dle hodnocení BMI do kategorie rizikově obézní. Zapocená košile v oblasti podpaží, velký červený nos, šedívé vlasy v jejichž prostředku se nacházela pleš, která ve vhodném úhlu na Vás vrhala odrazy světla.
„Není to poněkud nevhodné jít tam a optat se těch dam?“ argumentoval jsem ve snaze se z toho jakýmkoli způsobem vykrouti.
Ježíš se na mě podíval pohledem, jako by se mě beze slov ptal, jestli jsem se zbláznil, nebo jestli jsem žena ve fiktivním těle.
„Okamžitě vstaňte a proveďte úkol!“ rozkázal mi fanatický oficír.
Několik shrbených dlouhovlasých rockerů v kožených bundách na baru se otočilo a hledělo udiveně na Ježíše. Když jim Ježíš pohled oplatil, raději se vrátili ke své práci na baru.
„S tím maníkem nechci nic mít,“ povídá jeden z nich.
„Máš pravdu, vypadá, jako by utekl z psychiatrické léčebny. Maniak,“ povídá rocker vedle něho.
Ježíš je překvapivě neřeší. Ačkoliv jde na něm poznat, že je rozzuřený, překvapivě se zachoval pokojně. Ví, že dnešní večer bude patřit mně.
Posilněn dávkou etanolové pochoutky v podobě piva, vyrazil jsem vstříc dobrodružství s místními slečnami. Je pravdou, že v poslední době jsem se dostal lepší kondice. To mohlo hrát v můj prospěch. Chování bez známky jakéhokoliv strachu či ostychu mi také nahrávalo.
Jemně jsem se usmál a oslovil místní miss podřadných naléváren. „Promiňte, chtěl bych prosím poradit, jakého panáka bych si měl dopřát v místní kvalitní restauraci?“ optal jsem se jich. Chtěl jsem si po téhle větě vlastnoručně uštědřit šťavnatou facku na moje líce. Sám jsem se nevědomě zahnal do toho, že místního paliče rohovek, duhovek, zornic a bůhví čeho ještě budu muset ochutnat.
Nenápadně se uculili a začali mi vysvětlovat, že místní obtloustlý barman, který viděl vanu a sprchu naposledy někdy minulý rok po novém roce má pouze jeden kvalitní mok.
Neváhal jsem ani minutu. Pokynul jsem tlustému kolínku za barem, že si objednám čtyři. Než se dámy vzpamatovaly, už jsem seděl vedle nich na židli. Barman nesl pekelnou tekutinu na tácu a za chvíli stály před námi sklenice naplněné místní kyselinou. Aby se mi tyhle hospodské krásky začaly líbit, věděl jsem, že musím vypít několik stovek centilitrů vypalovače hrdel.
Než jsem se nadál, tak jsem jednu z nich držel kolem pasu. Někdo z místních vtipálků, pustil taneční hudbu, která se linula z rezivého jukeboxu. Ve chvíli, kdy se mi ta bytost po mé levici začínala zdát přitažlivá, slyšel jsem rozbití sklenice od piva za mými zády. Střepy pomalu dopadaly na zem, jako by tancovalo milion velkých mravenců najednou. Když má hlava udělala obrat o 180 stupňů, uviděl jsem rozzuřeného štamgasta s rozbitou lahví v pravé zjizvené ruce. Jeho pohled vyzrazoval, že s těmito situacemi má nějaké zkušenosti. Směsice soustředění a šílenosti v jeho očích se mi příliš nezamlouvala.
V tu chvíli jsem cítil silnou nevraživost vůči šéfovi. Jeho vychytralá mysl věděla, že to skončí následujícím způsobem. Nevím, jestli trénink, který skončí smrtelným poraněním jednoho z účastníků, je zrovna vhodný pro mou startovní pozici v této branži.
„No tak Simmone nezačínej zase s těmi svými chvilkami, při kterých teče krev z nebohých lidí a vyražené nažloutlé zuby dopadají na mou dřevěnou podlahu!“ řval tlustý čuník zpoza baru.
Alespoň jsem věděl, že to potetované zjizvené monstrum stojící naproti mě má jméno. Než mé plíce stačily provést jeden hluboký nádech, chlápek běžel vstříc mému tělu s rukou vpřed držící hrdlo sklenice jako profesionální šermíř. Jen o kousek jsem uhnul do strany. Z toho důvodu šílenec setrval v pohybu přímočarém. V poslední chvíli jsem stačil nastavit nohu ve směru jeho pohybu tak, že zavadil o špičku mé boty. Jeho tělo teď ukázkově padalo k zemi volným pádem. Zastavilo se až nárazem hlavy do dřevěné židle.
Barman se kousnul do rtu. Že si jeden nebohý štamgast asi roztříštil lebku na stovky kousků, to mu nevadilo. Nicméně dřevěná židle, kterou obdržel od pivovaru jako dárek, ho bude mrzet ještě dlouho po této eskapádě.
Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že mám vyhráno. Ten železný a nezdolný psychopat se znovu postavil na nohy. Jeho původ jsem odhadoval buď na tvrdého vikinga nebo robota podobného terminátorovi ze světoznámého filmu od Jamese Camerona. Už nedržel rozbitou sklenici od piva. Sotva se držel na nohách, ale z posledních sil zařval jak skotský bojovník za nezávislost a řítil se na mě. Tentokrát jsem nestačil včas zareagovat. V plné rychlosti do mě narazil. Letěl jsem pár metrů a dopadl zády na dřevěné židle jak v němé grotesce z třicátých let minulého století. Nemusím popisovat, co barman za barem vyváděl. Chvílemi nad rozbitými židlemi brečel a chvílemi bezhlavě ne-li bezmocně mlátil pěstí do plechové pípy. V drtivém návalu adrenalinu jsem necítil bolest při dopadu na ostré rohy židlí.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 22.05.2015, 14:17:57 Odpovědět 
   Milý Mate,

Šíma bohužel už jako redaktor nepůsobí, proto jsem se rozhodla převzít jeho štafetu, ačkoliv mé komentáře pravděpodobně nebudou tak zevrubné jako ty jeho.

Omlouvám se též za prodlevu v publikaci.

A bohužel také z časových důvodů nemám přečtené předchozí díly, proto naskakuji na rozjetý vlak. Nejen z těchto důvodů, ale např. kvůli jiným čtenářům a třeba i kvůli tomu, kolik času uběhlo od publikace posledního dílu, by bylo vhodné využít prostor pro anotaci, která by čtenáře stručně uvedla do děje (stačilo by krátké shrnutí - třeba i v jedné větě - o čem to doposud bylo, připomenout to nejdůležitější...)

Líbí se mi narážka na ČR. Ač se to očividně odehrává jinde, dokázal jsi tm zakomponovat pochavlu naší země, a to přirozeně a zároveň s kritikou - palec hore.

Super vtipně zakomponovaná charakteristika plukovníka.

Jak popisuješ jeho první výstřel z 9mm, přijde mi to dost věrohodné - když jsem byla prvně na střelnici, přistupovala jsem k tomu s respektem, o to byla pak moje radost větší, když jsem zvládla i střelbu z brokovnice, samopalu i sniperky.

Možná ještě jedna připomínka - přijde mi, že přímá řeč postav je značně podobná. Chtělo
by to je od sebe nějak odlišit (jeden třeba může mluvit stručně, druhý nespisovně, třetí obsáhle...

Při čtení mi padlo do oka pár věcí:
> Díky tenkým stěnám, které tvoří moji místnost (...) - druhá věta je příliš statická, ubírá zbytečně na dynamičnosti příběhu, navíc je zdela nadbytečná. Čtenářovi je jasné, že stěny tvoří místnost. Byla by to zvláštní místnost bez stěn (jinými slovy bez stěn už by to nebyla místnost). Takovéto věty jsou i jinde.
> Pozor na opakování slov (hl. spojovací výrazy, vztažná zájmena atd.)
> Špatně použitý přechodník (štve mě, že když je to jev, který není dnes příliš užívaný, moc se nepoužívá a lidi s ním mívají problém, proč je člověk tvor líný a nevyhledá si, jak se to píše správně).
> Viděl jsem krev, povídal jsem si s nimi, (...) - s kým? S tou krví ne, ta věta je nešikovně stavěná
> vysoká asi 170 cm -> v textu vždy a jen vypisovat čísly a celé ty jednotky, prosím, tohle působí jako pěst na oko (oproti tomu ale samozřejmě čísla zraní a nábojů atd. jsou v pořádku nevypsaná, ale třeba 3 vychlazená piva je barbarství :))
> Marvinovi hostesky -> Marvinovy
> „Kvalitní volba,“ spokojeně si mlaskal.
„Počkej venku, zobáku!“ přikazuje mi spokojeným hlasem. (opakování slov plus jestli to říká jedna osoba, jak předpokládám, enter je zbytečný, opakuje se to pak i jinde. Přímá řeč tedy na sasmostatném řádku ano, ale je to nadbytečné, pokud je to jedna osoba.)
> občas nějaká chyba v interpunkci, ale není těch chyb moc
> Pozor na vyslovené hrubky (např. shoda podmětu s přísudkem)
> Při setkání s bezdomovcem - to bezdomovec ležel a nestál, že ho mohl hrdina "polechtat špičkou bot"?

Musím uznat, že je to napsáno dobře. Víc než dobře. Nevím, jak předchozí díly, když mají známku, kterou mají (a Šíma bývá z těch mírnějších a já zase spíš platím za ty přísnější), ale jazykově si s tím pohráváš, používáš různá jazyková zpestření (i tropy a figury), sem tam sice nějaká chybka, ale to je detail, to se vypiluje. Líbí se mi, jak do toho dokážeš nenápadně propašovat různé maličkosti. A co se týče děje, hezky to plyne, i když moc nevím, o co jde - zatím ;) Ano, je pravda, že občas jsem se trošku ztratila (např. nejdřív to vypadalo, že bydlí někde poblíž plukovníka, ale domů se vrací metrem?), jinde bych ocenila víc popisů prostředí (hangár je kde? Kde potkal Anděla? To šla jen tak po přistávací dráze (hangár bych čekala u letiště)? Toto bych ocenila upřesnit. Moc jsem také nepochopila setkání s bezdomovcem, to byla náhoda, nebo cílené? A co zjišťoval?

P. S. Četla jsem tvou odpověď šímovi u posledního a prvního dílu a moc se mi líbí, jak přistupuješ ke kritice - se snahou se zlepšit a něco si z toho fakt vzít! Ten pokrok tam bude. A snad ho uvidím i u dalšího dílu, byť tohle téma není úplně můj šálek kávy!

Dám dvojku, ačkoliv jsem váhala i nad lepší. Myslím si ale, že je tam prostor pro zlepšení, tak ať je motivace!

Uvidíme se u dalšího dílu.
N.
 ze dne 08.01.2016, 22:23:54  
   mat: Moc děkuji za kritiku, cenné rady a pochvalu. Popis prostředí, postav a gramatika jsou atributy, které dozajista musím zlepšit. Člověk někdy zjistí, že neumí česky až při tvůrčím psaní :-). Někdy jsem psal tak, abych ve větě měl více textu. To ale nebylo vždy vhodné, protože tam mám spoustu nadbytečných vět.
Jelikož mám příběh dopsaný, tak jsem opravil pouze největší gramatické chyby. Již pracuji na novém příběhu, který bude z prostředí, ve kterém pracuji. Všechny vaše rady v něm doufám uplatním. Je totiž určitě jednodušší psát o něčem, co znám, než si vše vymýšlet.
Ještě jednou díky!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Chaos nebo uspo...
Misha01
Smrt v Aréně
Sidonie Kermack
Cyklus kadění j...
Amarantine
obr
obr obr obr
obr

Ve znamení kordu III
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr