obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391785 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Sindibáda ::

 autor Gilbert Cunninghamm publikováno: 13.05.2015, 8:37  
Po XY letech. Test čtenářské recepce...
Aneb jestli jsem skutečně inspirován...
 

Sindibáda Serotonina byla obyčejná dívka, jejíž největší životní chybou bylo to, že se rozhodla stát prostitutkou. Byla průměrně hezká, příjemný okrouhlý obličej, oči ne zcela mandlovitého tvaru a rtíky, že by se vám chtělo je zulíbat. Průměrného muže průměrně vzrušovala. Povětšinou se její ňadra dmuly pod podprůměrně velkou blůzkou s lehce vyzývavým dekoltem, jenž byl samoúčelný. Nenosila vůbec žádné šperky, a všeobecně se oblékala střídmě, proto se taky mezi ostatními děvčaty ztrácela.

Jako prostitutka neměla žádného pasáka, takže vydělávala sama na sebe, všechny penízky pěkně do své kapsy. Vlastně ani neví, jak se to stalo. Možná, že si o ní všichni ti kožení pasáci myslí, že nebude vydělávat, když není dostatečně načančaná. Ona se však o čančání moc nezajímala. Byla to lovkyně, sváděla muže svým intelektem, o nějž s dostatek pečovala. Dalo by se snad prohlásit, že to byla děvka pro vyšší společnost, avšak ona takovou nevyhledávala. Bavilo ji deptat průměrné muže svou nadprůměrnou inteligencí.

Možná si pomyslíte, proč vlastně je taková Sindibáda prostitukou, když má na víc, když na to má mozek, když na to má tělo. Ona to však ví moc dobře. Poté, co ji opustil otec, jehož smyslem života bylo přehrabovat se v robotech a vyhledávat v jejich rozbitých částech hrudky plutonia, se rozhodla, že se postaví na vlastní nohy. Maminka ji v tom plně podporovala a každý měsíc ji posílala vánočku.

Pracovala prve v hrnčířství, kde měla na starost skladování zásob a tvorbu hrncových rejstříků, později pracovala také u pokladny, kde se naučila klást lidem otázky. „Jste plně přesvědčen, že nechcete tento s modrými puntíky?“ Byly to ty správné vtíravé otázky, které člověk dostává běžně v každém větším obchodě s rychlým občerstvením. Posléze však musela odejít, protože se začala obávat, že už nemá kam se posunout.

Kariéru v hrnčířství tedy ukončila po dlouhém boji se šéfem, který díky ní navýšil své tržby o pětadvacet procent. Její tehdejší šéf byl svým způsobem dosti podobný pasákům. Jeho ovečky byly hrníčky, které chtěl prodávat za co nejvyšší ceny, co nejkvalitněji. Jediný rozdíl byl v tom, že už je po použití nechtěl zpět. Sindibáda ho uplatila jednoho dne maminčinou vánočkou.

Nevěděla co si počít, začala hledat otce, s nímž se již dlouho neviděla. Hledání ji zabralo zhruba dva týdny, a nalezla ho za městem na smetišti, když hledal vyhozené a zkorodované domácí mixéry.

Na smetišti se to podobalo hororovým scénám. Nad smetištěm visely temné mraky, naplněné unikající elektřinou. Zdálo se, jakoby jediná věc, která skrze ně mohla prosvítat je oheň explodující supernovy. Pršel z nich kyselý déšť a nikdy zde nikdo nebyl. Až nyní na otce v plášťence. Občas se zablesklo a náhlé světlo odhalilo otcovu tvář, zmrzačenou celoživotním zíráním na radioaktivní plutonium.

„Jsem kouzelník, Sindibádo.“ řekl, a začal se ládovat z mísy plné salátu. „Tati, konečně jsem tě našla!“ vykřikla pateticky a vrhla se k němu. Neobjal ji. Jen si suše podali ruce a tiše na sebe zírali. Po chvíli se ho zeptala: „Co bych měla ve svém životě dělat?“ A její otec odvětil: „Proč se ptáš mě? Mám to snad vědět? Nu… dobře, podívejme se, čím tě pánbůh obdařil.“ V tu chvíli ji rozepl blůzku smáčenou kyselým deštěm a odhalil její nahou hruď.

Tiše na ni zírala, déšť kupodivu nestudil tak, jak si představovala. Vlastně možná i trochu hřál. Možná to teplo sálalo z rozkládajících se odpadků pod jejíma bosýma nohama, nebo se déšť ohříval tou explodující supernovou. Nevěděla, ale bylo ji to příjemné. Jako by byla v nějakém pokoji, skrz jehož oprýskané a roztrhané tapety je vidět ven na slunné pláně plné rozkvetlé pšenice.

Zhluboka se nadechla pachu rozkladu. Vnitřně jí trochu otřásla jeho nasládlost. Jablečný tón, zetlelé konvalinky, rajská jablíčka a krev vepřů. Zvláštní směs se proměňovala v jejích nosních otvorech, do nichž před chvílí její otec strčil dva prsty.

Nikdy nevěděla, co si o ni otec skutečně myslí. Nikdy neměla příležitost ho blíže poznat a pohovořit s ním jako dospělá. Nevěděla, jestli je to dobrý člověk nebo ne. A vlastně nevěděla, jestli je to vůbec člověk. Nezbylo ji však, než věřit své matce a vzkazům, které zapékala do vánoček. Miluji Tě. Psala nejčastěji. Sindibáda tomu nepřikládala velkou váhu. Cítila, že je to v pořádku. Nebylo. Otec s ní nyní ležel na zemi.

Něco ji tlačilo do zad. Bylo to něco zvláštního, podobného možná řídítku od bicyklu. Možná to bylo něco tuhého, voskového, trochu se to možná pohybovalo. Něco ji tlačilo i v mysli. Snad myšlenky na bývalého šéfa, s nímž se nerozešla v dobrém. Snad nějaké myšlenky na dětství, kdy si s něčím hrávala. S něčím, co vypadalo jako řídítka od bicyklu. Možná to byly nějaké jiné myšlenky. Třeba nějaké z cest. Přeci jen, ve městě, v němž žila jen tak někoho nepotkala. Většinu lidí znala ze svých cest po republice. Cítila se nějak špatně, avšak hřejivý podklad rozkládajících se odpadků působil opojně.

Otec na ni nalehl, a ona se trochu zabořila do kyprého podkladu. To co ji tlačilo do zad, tam již nebylo. Vnitřně cítila pnutí, které dosud nepoznala. Jako by byla na houpačce, která způsobuje šumění v podbřišku. Jako by toto lechtání však bylo intenzivnější a fyzicky více přítomné. S každým houpnutím se propadala do přítomného okamžiku, byla čím dál tím víc šťastná. Nad její hlavou pableskovalo plutonium, kterého si otec vůbec nevšímal, ona však cítila jeho přítomnost. Možná to způsobovalo to štěstí, tu rozkoš, která proudila jejím tělem, když se v rytmu pohupovala na hromadě odpadků.

Jako by se jí v krvi rozmnožovaly malé víly, jenž se snažily transportovat co nejvíce kyslíku do jejího mozku. Zrychloval se ji tedy dech. Zdálo se ji, že vydává i nějaké hlesy, nic však neslyšela, krev naplnila její ušní bubínky, které způsobily náhlou hluchotu – odstínění okolí. Náhlé ticho, v němž se rozprostírala jen ona, v lůně, v houpačce matčiny dělohy. Příjemné teplo, horko, rozkoš z bezpečí, když byla obalena plodovou vodou. Temno, které skýtaly oblaka plné vlhkého a kyselého, avšak přeci jen vlažného deště.

Záblesky z mraků se draly skrze její oční bulvy k jejímu mozku. První záblesky tohoto světa, do kterého se rodila. Světa, v němž existují jen dospělí určující svou mocí jeho podobu. Zákony formální i neformální. Záblesky, které způsobují nemocniční zářivky, matně osvětlující nazelenalé řízy, skalpely i omšelé zažloutlé kachličky porodních sálů. Záblesky matčiny vánočky na břiše. A najednou bolest. Jako by do ni někdo vjel nožem. Ostrý zářez vstupující do až k mečovitému výběžku hrudní kosti. Vzduch pronikl jakoby poprvé do jejích plic. Chtělo se jí křičet, avšak stále měla v paměti to vzrušení, které před chvílí pociťovala.

Co se stalo? Kde to je? Proč jsou všude kolem ti lidé? Byla zmatená a opuštěná. To nebyli lidé, ale hromady kuchyňských robotů. V jejich očích svítily plutoniové diody. Byli vak rozbité. Nikdo se nehýbal. Cítila vlhko. Kolem sebe, na sobě, i v sobě. Posadila se z vyleženého důlku v měkkých rozetlelých odpadcích. Ucítila závan krve nějaké svině. Byla to ale první krev, kterou ta svině prolila.

Podívala se na sebe. Ruce měla špinavé, zahnědlé od věcí, v nichž se válela. Páchly po strávené kukuřici. Na svých bujných ňadrech se jí skvěly zářezy od nehtů. Patrně již infikované jejich špínou. Její pohled pokračoval níže, kde spatřila tratoliště červených a bílých tekutin, mísících se dohromady s mrtvými zvířaty, které někdo zabalil do černých igelitových pytlů a vyhodil do kontejneru. Zde shromážděných k pohřbení Sindibádina panenství. Kde měla šaty?

A její otec byl také pryč.


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lara 20.05.2015, 9:28:26 Odpovědět 
   Na smetišti, tam také vznikají rozhodnutí. Rozhalená blůzka, elektřina a vlhkost tomu mnohdy napomáhají. Deštěm kyselého otce se přece vyplatí poslouchat. Text je intenzivní, prožitkový. A když jej čtu cítím úžas a lehkou nevolnost. Jednička je Tvá!
 Alžběta 15.05.2015, 20:06:19 Odpovědět 
   Takový trochu jiný "Domov na konci světa", že pane Cunninghamme :-) ? Mně se to líbilo. Pokračujte :-) .
u
 Krysděd 15.05.2015, 19:53:54 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Krysděd ze dne 14.05.2015, 20:02:22

   Tak záleží na tom, kterou postavu jste schopen rozvinout nejlépe, čí příběh se vám v hlavě odehrává. Každopádně knihu psanou podobným stylem, bych s chutí přečetl.
 Krysděd 14.05.2015, 20:02:22 Odpovědět 
   Tak toto je naprosto úžasný text. Příběh plyne, dobře se čte.
Realita je podivně pokroucena a přitom předkládána jako zcela normální. Rozhodně souhlasím se surrealismem, možná bych se odvážil hovořit i o magickém realismu.
Pokud by někdo věděl o autorech píšící ve stejném duchu, ocenil bych tip na nějakou podobnou knihu.
 ze dne 15.05.2015, 12:22:24  
   Gilbert Cunninghamm: Tak říkáte, že mám napsat knihu, tak?
Bude to mít úspěch? Mám se dál věnovat Sindibádě nebo pokračovat s jinými figurami?
 čuk 13.05.2015, 8:36:35 Odpovědět 
   Nejsem si jist, zda jsem próze porozuměl Jsou v ní prvky absurdní, i dekadentní až morbidní, přikořeněno sci-fi prvky. Zdá se mi, že je to surrealistický text, který je však mnohými body zakotvován v realitě. Nevíme, co je skutečnost a co fantazie - zprvu je text naladěn na reálno, které ovšem s postupem textu mizí a stává "velice zvláštním."Celkový dojem je, že se jedná o destrukci, s kontrasty a dojmem, že to nejlepší se odehrává na plnokrevném smetišti, odporném a přitom nejem umírajícím, ale rodícím se: takže vlastně odporně nepůsobí. Časové roviny se mi zdají být pomíchané, jakoby se děj vracel pozpátku, ke kořenům, v kterých dominuje otec, jako předurčovatel toho, co se ze Sindibády stane.
Bohužel jsem v časové tísni a omlouvám se, nejsem schopen víc text rozebírat a třeba najít nějakou alegorii (třeba kontrasty života a smrti, tak nějak promísené). Byla Sindibáda počata a narodila se na smetišti? Je to reakce na defloraci nebo znásilňování otcem, které paradoxně není vnímáno jako nepříjemné násilí. Byla Sindibáda tak předurčena a vrhnuta na životní cestu nějak deformovaně předurčeně? Třeba je to druh snu, kde jsou absurdity možné, vysvětlovat prózu snem považuji za laciné stejně jako fantazírování v nějakém tranzu. Tedy závěrem si myslím, že je to surrealistický text, jehož některé prvky působí na podvědomí čtenáře a přitom vytvářejí novou realitu. Mohl by to být podivně humorný, ale to se mi také nezdá výstižné. Je však třeba se babrat v próze v touze po vysvětlení? Je napsána dobře,, dalo by se říci originálně, expresivně, čtivě s výraznými detaily, ať si tím podvědomí dělá co chce. Do vědomí se mi dere název "Příliš hlučná samota" některé styčné body s hrabalovštinou v textu jsou.
 ze dne 15.05.2015, 12:23:20  
   Gilbert Cunninghamm: Děkuji Čuku převelice! Myslím, že jsi to pochopil naprosto tak, jak jsem to zamýšlel. Paralela znásilnění a porod je taková omšelá, ale připadalo mi, že by se to zrovna k Sindibádě hodilo :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Ostrov - /Jane/...
taxikus
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Cestomoří - 1.
(Ne)Spisovatelka
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr