obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 8. Naděje neumírá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 16.05.2015, 14:08  
V minulé kapitole byla Mei napadena neznámými útočníky, opatrnost našich hrdinů tak nabyla většího významu. Jejich pátrání načas ustoupilo, přesto přichází naděje, která rozvíří vztahem Mei a lorda Iirena.
 

Když ráno otevřela oči, slunce už prosvětlovalo jasně modrou oblohu. Ohniště, u kterého seděli předešlou noc, bylo dávno pryč. Kromě několika maličkostí bylo všechno připravené na cestu.
„Proč jste mě nevzbudili?“ tázala se Mei.
„Nevadí, když se jednou za čas pořádně prospíš. Potřebuješ to,“ odvětil jí Reon.
„To vy taky a přesto jste už celou věčnost nespali.“
„Nechybí nám to.“
Samozřejmě. Jinou odpověď bych snad ani nečekala.
Předtím se s noční stráží mezi sebou střídali, ale poslední dny si Iiren s Reonem odpírali jakýkoli odpočinek. Kvůli nedávným útokům chtěli zůstat nanejvýš obezřetní. Vyhýbali se cestám i vesnicím a zahlazovali za sebou stopy, s jejichž pomocí by je mohli případní pronásledovatelé dohledat.
Naštěstí za celé dny nepostřehli jediný náznak nebezpečí.
„Že ty se vždycky proměníš v kočku, když jdeš spát,“ prohodila Mei, když se Neit protáhla v páteři.
Vždyť i Kris to tak dělá. Jsem na to zvyklá, zaslechla překvapivě její hlas.
„Ty taky dokážeš takhle mluvit?“ Dosud k ní v kočičí podobě nepromluvila.
No jasně. Nejsem přece kočka. Dokonce jsem v tom lepší než Kris. Ten to umí jen s tebou.
Jenom se mnou? podívala se na plášť, ve kterém Kris přebýval. „Když jsme u toho, Krisi, přestaň už vyspávat! Je nejvyšší čas.“
Ještě chvíli. Vůbec se mu nechtělo vstávat z vyhřátého pelechu.
Co kdybych ho trochu prohnala? ptala se uličnicky Neit. Uvidíš, že za chvilku bude ten myšák venku. Nenápadně se vplížila pod jeho plášť, aby ho svou přítomností překvapila, a vyhnala Krise z úkrytu.
„Vy jste dvojka,“ usmála se Mei. Je jen dobře, že si spolu tak rozumí. Oba žili příliš dlouho v osamění.
Vzápětí se do tábora vrátil lord, který jako každý den obhlížel okolí. Podíval se na svého bratra a naznačil mu, že je všechno v pořádku.
„Fajn,“ prohlásil Reon. „Najezte se! Ať vyrazíme ještě dneska.“


Dlouhé hodiny kráčeli lesem, aniž by se orientovali podle místních cest. Brodili se listím, přeskakovali mokřiny, procházeli křovinami, dokud se před nimi neobjevil sráz, na jehož dně proudila mohutná řeka.
„Tamhle je.“ Reon ukázal na lanový most o několik desítek metrů dál.
Tohle že nás má udržet? Most byl aspoň dvacet metrů dlouhý. Přestože působil zachovale, řeka, která tekla pod ním, ji děsila.
Nějak to musím zvládnout. Vždyť je hluboko pod srázem.
Reon a Neit přešli přes most jako první.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Kris, když viděl, jak si prohlíží most i nespoutané peřeje pod ním.
„Jasně. Jen běž!“
Kris zaváhal, ale nezbylo mu nic, než vyrazit na druhou stranu.
Kdyby to byl kamenný most, bylo by to snadnější. „Jestli chceš, můžeš jít přede mnou,“ obrátila se na Iirena.
„Bude lepší, když půjdu jako poslední.“
„Aha.“ Jasně, to dělá vždycky. „Fajn.“ Zhluboka se nadechla a vydala se na cestu.
Co když nějaké prkno nevydrží? Pohled na řeku jí připomínal děsivý zážitek, který si nesla už od dětských let, přesto se obezřetně dívala pod nohy, aby se ujistila, že nespadne dolů. Tohle je šílené.
Pevně se držela lana a pokračovala krůček po krůčku na druhý konec mostu. Cítila nepříjemné sucho v krku, ale všechno nepohodlí se snažila vypustit z hlavy. Zpočátku dokázala svůj strach potlačit, šumění řeky a kolébající se most na ni však doléhaly stále větší silou. Občas zapomínala dýchat, jako by se bála, že vdechne vodu. Její krok zpomaloval.
„Zdržuješ,“ ozval se lord, který ji následoval v těsném závěsu.
„Promiň,“ řekla Mei. „Víš…“ Tentokrát už se nedokázala pohnout. „Možná bys měl jít přece jen napřed.“ Zavřela oči a snažila se uklidnit, ale vzápětí ji Iiren vyzvedl do náruče a pokračoval dál přes most.
„Paličatá ženská.“
Mei se nezmohla na žádnou obranu. Sevřela jeho tuniku v ruce a přitiskla tvář k jeho hrudi. Zneklidňoval ji pocit, že se nedrží lana, kterým by mohl zabránit v pádu. Bála se, že jsou mnohem těžší, než jsou prkna schopna unést, ale Iirenova blízkost všechny její obavy úspěšně utišovala. Brzy se cítila v bezpečí. Daleko od divoké vody i pohyblivého mostu.
Přestalo se to houpat, uvědomila si Mei, když se dostali na druhou stranu.
Jakmile její sevření povolilo, lord ji postavil na zem.
„Měla jsi něco říct,“ zlobil se Reon, který o jejím strachu až do této chvíle nevěděl.
„Nechtěla jsem vám přidělávat zbytečné problémy.“ Měla bych se s tím naučit bojovat, ne se neustále spoléhat na pomoc druhých. „Nějak už bych to zvládla.“
„O jakých problémech to zase mluvíš? Přátelé jsou tu přece od toho, aby si pomáhali, nebo ne? Když něco není v pořádku, prostě se ozvi! Nesnaž se nést všechno sama! Je to dost jasné?“
Jako přátelé jsou senzační. „Hm,“ usmála se Mei.

* * *


Poté, co prošli přístavním městem Egreton, spatřili nekonečné Adranské moře. Průzračná voda, která s přibývající hloubkou získávala tmavě modrou barvu, působila se západem slunce, jako by vzešla z obrazu největších umělců.
„Je krásný, že?“ promluvil Reon.
„Hm,“ souhlasila Mei. „Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla moře.“ Smočila ruku ve vodě a olízla si prst. Slaný. „Je stejný jako u nás.“
V jemném písku se jí podařilo najít několik mušliček srdcového tvaru i zatočenou ulitu, ve které přebýval rak poustevníček.
„Co teď? Najdeme nějaký hostinec na přespání?“ ozval se Kris.
„Zase myslíš na spaní, co?“ pocuchala mu Neit vlasy.
„Neit!“
Od Urgatu jsme nenavštívili jediné město či vesnici. Hledání čaroděje muselo načas počkat, ale teď jsme ve městě, které je přinejmenším stejně velké jako Urgat.
Když se otočila k Egretonu, našla mezi domy obelisk, který svou výškou lákal démony z širého okolí. „Nemohli bychom zajít tam?“ ukázala jeho směrem.
„Myslíš chrám?“ ptala se Neit.
„To není špatný nápad,“ pověděl Reon.

V chrámu, který svými tvary připomínal architekturu starověkých civilizací, vyhledali postaršího muže v kněžském rouchu. Jeho zdobný zelený háv, pod kterým měl bílou košili s širokými rukávy, naznačoval, že je to kněz, jenž plní své poslání v jediném městě.
„Mohli bychom vás na chvilku zdržet? Chtěli bychom se vás na něco zeptat,“ promluvila na něho Mei, když kolem ní procházel.
„Nemám mnoho času, ezare,“ oslovil ji titulem, který patřil potulným kněžím. „Brzy začne bohoslužba. Čekají na mě.“ Jeho kroky mířily ke sloupovému oltáři, kde stála skupinka věřících.
„Bude to jenom jedna otázka.“
Muž se zastavil. „Nuže dobrá.“
„Nevíte nebo nezaslechl jste v poslední době o nějakém čaroději?“
„Čaroděj?“ Zakroutil hlavou. „Bohužel. Žiji tady celý život, ale v tomto ohledu se ke mně žádné zvěsti nedonesly. V Egretonu každopádně žádný čaroděj není.“
„Aha,“ povzdychla si Mei. „Přesto děkuju.“
V tom okamžiku se ozvala rána. Mladý mnich, který procházel v jejich blízkosti, zakopl a upadl na zem i s množstvím knih, které nesl v náručí.
„Yorine, už zase?“ tázal se starý kněz. „Musím běžet. Opatrně na ty knížky!“ Uctivě se rozloučil s Mei a odkráčel pryč směrem k oltáři.
„Pomůžu vám,“ ozvala se Mei.
„Děkuji,“ odvětil mladík v tmavohnědé tunice.
Společně posbírali všechny knihy a poskládali je na lavici. Proč nosí tolik knih? Vždyť ani nemůže vidět na cestu.
Poslední kniha, kterou zvedla ze země, byla již na první pohled stará. Oprýskané kožené desky ji sotva držely pohromadě. „Příchod Ikria - Nový svět,“ přečetla si její název. Když vezmu v úvahu, že existují i jiné světy, myslím, že by se spíš hodila ‚nová říše‘.
„Umíte číst staré písmo?“ ptal se s údivem mladík.
„Staré písmo?“
„Ano. Je to nakonec přes dva tisíce let, kdy se tímto písmem přestalo psát. Objevuje se jen v nejstarších pramenech. Dosud jsem nepotkal nikoho, kdo by ho dokázal přečíst. Musela jste projít tím nejlepším vzděláním,“ povídal uznale mladý mnich.
„No, to zase ani tak ne,“ řekla rozpačitě Mei.
„Také se ho snažím naučit, ale v běžně přístupných knihovnách nejsou téměř žádné podklady pro jeho rozluštění. Nevýhodou starého písma je, že je nadmíru složité. Kde jste se ho učila vy?“
Tuhle otázku jsem mohla čekat. Vždyť nemám tušení, kde se tohle dá naučit. „No… já… už ani nevím.“ Žvaním nesmysly, ale copak mu můžu říct, že jsem se všechno naučila pomocí kouzla?
„Ach tak, musíte mít velice dlouhý život,“ pověděl mladík.
Chce slušně říct, že jsem stará?
„Nemohla byste mě učit?“
V tu chvíli nevěděla, co by mu na to měla odpovědět. Jak už tento mnich naznačoval, písmo, které pochází z dob starších, než je samotná jejich říše, je značně komplikované. Oproti současnému písmu může obsahovat až dvojnásobné množství znaků. Navíc se řídí neobvyklými pravidly. Výuka by mohla trvat celé týdny.
„To nejde. Mei musí hledat vlastní cíl,“ promluvil nečekaně Kris.
„Ach tak. Omlouvám se. Bylo to ode mě nezdvořilé.“
„To nevadí,“ usmála se Mei. Postavila se a oprášila si plášť na kolenou.
„Přišli jste na bohoslužbu?“ zeptal se mnich.
„Ne. Vlastně jsme si jen přišli něco zjistit.“
„A nemohl bych pomoct?“
„To spíš asi ne,“ povídala nejprve Mei, ale potom si uvědomila, že mladík působí jako učenec, který se o věci zajímá a možná i hodně cestuje. „Hledáme čaroděje, ale zatím jsme nikde nepochodili.“
„Čaroděje?“ zamyslel se mladý muž. „Hm. Slyšel jsem o jedné čarodějce jen pár hodin od Egretonu.“
„Opravdu?“
„Ano. Neměl jsem s ní tu čest, ale měla by být ve vesnici Lorka. Před pár měsíci jsem hovořil s několika tamními obyvateli, kteří se mi o ní zmínili. Nemohli si ji vynachválit. Prý ve vesnici žije už mnoho let a pomáhá jejich rodinám. Jsem si jistý, že tam stále žije. O jiném čaroději jsem neslyšel. Pokud vám stačí tohle.“
Čarodějka. Jestli je tohle pravda, zblázním se radostí. „Děkuju. Opravdu mockrát děkuju,“ usmívala se na něho Mei.

Rozloučila se s ním a se svým doprovodem prošla chrámovými dveřmi ven na ulici.
„Konečně. Víte, kterým směrem je ta Lorka?“
„Počkej s tím!“ uklidňoval Iiren její nadšení.
„Co?“
„Stejně tak to může počkat do zítra, ne?“
„Ale…“
„Dneska už je pozdě, Mei,“ skočil jí do řeči Reon. „Nebylo by to bezpečné. Vím, jak se cítíš, ale zítra je taky den.“
Po těch měsících konečně přišla dobrá zpráva a přesto musím čekat? „Fajn.“


Když se na noc ubytovali v místním hostinci, ulehla do měkoučké postele a zahrabala se do přikrývek, přesto nemohla dlouhé hodiny usnout. Neustále musela myslet na onu čarodějnici.
Napadlo ji, že by to mohla být Gideonova sestra, ale i kdyby ne, i kdyby neměla dost sil, aby ji poslala do jejího světa, věřila, že setkání s čarodějkou bude vzrušujícím zážitkem sám o sobě. Čarodějové jsou přece jedineční démoni, kteří vynikají nezměrnou inteligencí i výjimečným talentem, přitom jsou mezi démony jen vzácností. O tom se po měsících pátrání sama přesvědčila.
Jaká asi bude čarodějka z Lorky? Co jí poví, až se s ní setká? Dokáže ji vrátit domů?
Jak můžu spát, když tuším, že jsem vysněnému cíli blíž než kdy dřív? Promnula si unavenou tvář, když si všimla stínu stojícího u okna. To je Iiren?
Lord se opíral o okenní rám, odkud se zamyšleně díval na potemnělou ulici.
O čem asi přemýšlí?
Během chvilky k němu přiběhla Neit, která se otřela o jeho nohy. Iiren ji vyzvedl do náruče a podrbal ji za ušima. Krátce se rozhlédl po místnosti, ale poté postavil kočku na zem a vyšel na chodbu.

Když ráno otevřela oči, stál na stejném místě jako předešlou noc.
Zřejmě má nějaké starosti. Vzala si do náruče Neit, která se s ní přišla pozdravit. Je to kvůli té čarodějce? Vadí mu, že bych mohla odejít? uvažovala Mei. Vždyť, kdoví, jestli vůbec bude mít dost sil, aby mě poslala domů. Ta šance je malá. Je příliš brzy věřit, že to dneska skončí.
I přes své myšlenky doufala v malou naději. Těžkosti, se kterými se ve zdejším světě potýká, stesk po rodině i její city k lordovi jí neustále připomínaly, že jednou bude muset odejít.
Pokud taková chvíle přijde, se všemi se budu muset rozloučit. S tím už jsem snad smířená.


Vesnice Lorka ležela v blízkosti moře, které bylo pro většinu místních významným zdrojem obživy. Na malém přístavišti se činili rybáři se svými úlovky, samotné ulice však byly tiché a prázdné.
Copak všichni místní pracují v přístavišti? Koho se můžeme zeptat na čarodějku?
Téměř až na samém konci vesnice zahlédli postarší ženu, která přecházela ulici s kapesníčkem u nosu.
„Promiňte, nevíte, kde je dům čarodějnice?“ oslovila ji Mei.
Žena ukázala na dům, ze kterého právě vyšla. „Ale pokud jste přišli za Arynií, obávám se, že je příliš pozdě.“
„Arynie?“ opakovala tázavě Mei.
„Čarodějka.“ Znenadání začala vzlykat. „Našli ji v kaluži krve. Je mrtvá. Ubohá Arynie. Tohle si nezasloužila.“
Mrtvá? Než se stačila zeptat, co se stalo, žena odběhla s pláčem do svého domu.
V kaluži krve? Někdo ji zabil? Proč, když ji měli všichni rádi? Během okamžiku si vzpomněla, jak Iiren uprostřed noci odešel z pokoje. Nevšimla si jeho návratu, dokud se ráno neprobudila. Shodou okolností ji někdo zabil, právě když jsme se za ní chystali přijít. Tahle náhoda byla podivná. „Iirene, kam jsi vlastně šel včera v noci?“
„Proč se na to ptáš?“
„Je to jednoduchá otázka, na kterou mi snad můžeš odpovědět, nebo ne?“
„Myslíš, že v tom mám prsty?“
Proč mi na to prostě neodpoví? „A máš?“
Lord se nakrátko odmlčel jen nečině sledoval její upřený pohled. „Ty už stejně znáš odpověď, že?“
Mei se nadechla, aby něco řekla, ale nakonec jen mlčky odvrátila tvář. Nechápu, proč mluví tak neurčitě. Nic nepřiznal ani to neodmítl.
„Jdu se tam podívat.“ Nečekala na protesty a odběhla k domu čarodějnice.
Dovnitř mohla nahlédnout otevřenými dveřmi, díky tomu spatřila mladičkou dívku, která si prohlížela sáček s bylinkami. „Promiňte,“ zaklepala Mei na dveře. „Omlouvám se, že ruším. Můžu jenom na chvilku?“
„Tedy. Jistě, pojďte dál.“
Ať už je to kdokoli, je na ni vidět, že brečela. Věděla, že by ji teď neměla obtěžovat, ale musela se o čarodějce něco dozvědět. Pokud ji Iiren skutečně zabil, pak je to také její vina. Nemohla vesnicí jen projít a na celou záležitost zapomenout.
„Co potřebujete?“
„Vlastně jsem přišla za čarodějkou, ale zrovna jsem se dozvěděla, co se stalo.“
„Ach tak.“ Dívka svěsila hlavu. „Bohužel vám v tomhle ohledu nemohu pomoci. Jsem jen její pomocnice. Jediné, co vám mohu propůjčit, jsou bylinky a její práce,“ ukázala na knihovnu, která stála vedle dveří.
Mei si knihy popisující převážně léčivé rostliny letmo prohlédla, ale kvůli nim sem nepřišla. „Slyšela jsem, že paní Arynie byla velice hodná.“
„Ano. Pomáhala každému, kdo k ní přišel pro pomoc. Byla to moudrá a štědrá žena. Je to pro celou vesnici obrovská ztráta. Ale už dlouho byla nemocná. Smrt pro ni byla jen vysvobozením.“
„Byla nemocná?“ zajímala se Mei.
„Ano. Několik měsíců trpěla rekitou,“ povídala čarodějčina pomocnice. „Už se nedalo nic dělat,“ otřela si slzy do kapesníku.
Nedalo se nic dělat? „Chcete říct, že umřela kvůli nemoci?“
„No, ano,“ odpověděla jí dívka, jako by nechápala, proč se na to ptá.
„Jste si jistá?“
„Samozřejmě.“
Takže ji nezabil? „Ale… Slyšela jsem, že ji našli v kaluži krve.“
„To proto, že ten, kdo trpí rekitou, je zžírán zevnitř. Krvácí z různých otvorů nebo krev vykašlává.“ Odložila sáček s bylinkami na poličku vedle knihovny. „Arynie už prostě nemohla dál. Byla vyčerpaná. Tu noc to pro ni byla poslední muka. Jen mě mrzí, že jsem s ní nebyla v nejtěžší chvíli. Když jsem ji předevčírem našla, už ani nedokázala vnímat své okolí.“
Předevčírem. To jsme o ní neměli ani tušení. „Je mi líto, co se jí stalo. Musela to být báječná žena. Tolik jsem si přála ji poznat,“ řekla upřímně Mei. Pak se jemně dotkla její ruky a s laskavým úsměvem jí pohlédla do tváře. „Možná, že na samém konci života ucítila vaši přítomnost. Nebyla přeci sama. Jistě věděla, že při ní stojíte.“
„Snad máte pravdu,“ povzdychla si světlovlasá dívka. „Je něco s čím bych vám mohla pomoct?“
Mám ji zatěžovat ještě s tímhle? „Vlastně nevím, pokud nevíte o nějakém čaroději nebo místě, kde by mohl být.“
„Vím, že Arynie několik čarodějů znala, ale… I když možná…“ Dívka přešla k psacímu stolu, po kterém se válely ohromné vrstvy papírů. Některé z nich byly promáčené. „Ještě jsem to tady nestihla uklidit.“ Začala pátrat mezi listinami. „Víte, nedávno jí přišel dopis, ve kterém se psalo o významné schůzce. Možná to má nějakou spojitost. Ach tady,“ vytáhla list papíru. Text dopisu byl však z většiny rozpitý. „Z něho už asi moc nevyčteme. Stojí tady: ‚Uvidíme se v Davl…‘ Že by v Davlinu? Od nějakého Derina. Nevím, jestli vám to pomůže.“
Na druhém konci stolu ležela mapa, na které bylo vyznačeno stejné místo. Město Davlin leželo daleko na sever od Lorky. Muselo se jednat o důležitou schůzku, pokud takto nemocná žena uvažovala o náročné cestě.
„Snad ano. Díky moc a omlouvám se, že jsem rušila.“
„To je v pořádku.“
Jestli byla Arynie stejná jako ona, musela to být opravdu skvělá ženská.

Mei se s dívkou rozloučila a vyšla z domu.
Ostatní na ni čekali před vchodem, Iirena však mezi nimi nenašla. „Kde je Iiren?“
„Za rohem.“ Reon ukázal na postranní ulici.
Iiren stál u zdi sousedního domu, odkud mohl otevřeným oknem sledovat, co se děje v pracovně čarodějky. Vždycky myslí na mé bezpečí.
Když se střetla s jeho pohledem, nemohla přehlédnout jeho bezvýraznou tvář, která naznačovala vážnost jeho myšlenek. Určitě jsem mu tou nedůvěrou ublížila, proto se ani neobtěžoval něco popírat.
„Omlouvám se,“ spustila Mei, jakmile za ním přiběhla. „Nemohl jsi za to, co se jí stalo. Byla nemocná.“ Jenže taková omluva nestačí. „Mrzí mě, že jsem o tobě pochybovala. Skoro jsem řekla něco, čeho bych opravdu litovala.“ Stačilo málo a začala bych mu nadávat do vrahů.
„Ať už bys řekla cokoli, zřejmě by to byla pravda,“ odvětil jí lord.
„To ale neznamená, že jsem byla v právu.“
„Vždyť je to jedno.“
„Ne, není to jedno.“ Přátelé se k sobě takhle nechovají.
Z dřívějších zkušeností věděla, že se Iiren nezdráhá zabíjet, díky včerejšímu zmizení tak poměrně snadno došla k unáhlenému závěru. Měla jsem mu věřit, aspoň dokud by se neukázalo, jak se věci skutečně seběhly. Iiren by se ode mě přece nevzdálil, pokud by to mohlo znamenat nebezpečí. Ať už byl v noci kdekoli, musel se zdržovat poblíž. Vždycky je mi nablízku připraven mě chránit. Neměla jsem o něm vůbec pochybovat.
Nechtěla, aby ta nešťastná chvíle pošramotila jejich přátelství, a tak vzala jeho ruku do dlaní a přitáhla si ji k sobě.
„Co to děláš? Už ses omluvila. Nech to být!“
„Kdysi bys mě od sebe odstrčil.“
„O tomhle nemluv!“ zamračil se lord.
„Chci tím říct, že se od té doby hodně změnilo. Vím, že dokážeš být tvrdý a někdy i krutý, ale také vím, že se o tebe můžu opřít, ať už se stane cokoli. Vždycky jsi se mnou. V tomhle ti nade všechno věřím, Iirene,“ pronesla s vážností Mei.
Iirenovy rty se záhy nadzvedly do úsměvu. „Ty jsi blázen,“ natáhl k ní ruku a pohladil ji po tváři. „Dík.“
Je úžasné, jak se změní jeho tvář, když se přestane trápit starostmi.
„Pojď!“ uchopil její ruku. „Měli bychom jít.“

Jakmile opustili vesnici, Mei se zmínila o všem, co se v domě čarodějky dozvěděla. Obzvlášť se snažila popsat dopis, který by mohl znamenat další stopu. „Přišel nedávno. Nemoc už ji připravila o sílu, přesto o cestě přinejmenším uvažovala. Muselo to být něco důležitého.“ Její pomocnice přece musela mít nějaký důvod, aby si dopis spojila s čaroději. Možná je Arynie běžně navštěvovala.
„Davlin. Pokud vím, leží někde na severozápadě,“ uvažoval Reon. „Je to jen malé přístavní městečko.“
„Ale písmo bylo rozpité. Nemůžeme si být jistí, jestli se jedná o setkání čarodějů. Dokonce ani netušíme, kdy má k setkání dojít,“ nadhodila Neit.
„Jenže teď je to jediné vodítko, které máme,“ řekla na to Mei. Aspoň bychom měli nějaký cíl.
„No dobře. Půjdeme směrem na Davlin a uvidíme,“ rozhodl Reon. „Třeba se dozvíme víc.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 01.02.2016, 17:32:09 Odpovědět 
   V této části oproti předchozí příběh postoupí kupředu, dokonce se i trošku obměnil popis měst díky jejich přímořskému charakteru. Opět tu máme interakci dvou hlavních postav, tedy Mei a Iirena, ostatní mi bohužel přijdou trošku jako "křoví" pro zvýraznění atmosféry.
Určitě budu číst dál, jen co čas dovolí!
 čuk 16.05.2015, 14:07:58 Odpovědět 
   Vyprávění pokračuje v rozjetém stylu. Na tvé dotazy přece odpověděl můj komentář: nejsem natolik přítel fantasy ani nemám tolik využitelného času, abych konkretněji obsáhlý text studoval a rozebíral. Byly to jen moje dojmy.
Dobře se čte. Místa a postavy se dost střídají, hlavní hrdinové se příliš nemění.
Napadlo mě, že by toto fantasy movie mohlo být i společenskou stolní hrou: to je vtip, ale mapka by pak v knížce neuškodila.

válely ohromné vrstvy papírů: tohle by šlo napsat trochu lépe: kupily se
 ze dne 16.05.2015, 21:42:25  
   Garathea: Ptala jsem se, protože jsem si nemohla vzpomenout na žádný souboj, který by se opakoval. Dosud se s takovými soupeři nestřetli. Nikdo na Mei bez varování nezaútočil, nikdo proti ní nepoužil nadpřirozené síly. Když jsem ale o tom přemýšlela, uvědomila jsem si, že se ta 'scénka' může zdánlivě podobat jedné situaci, kdy lord odhodil horkokrevného démona do zdi (v kapitole Oči). Tam ovšem k žádnému boji nedošlo. Ten muž se jí nesnažil ublížit jen dělal problémy, když do něho Mei omylem vrazila. V několika detailech se tyhle situace podobaly. Mei stejně tak opustila zbytek skupiny, tentokrát s Neit, i když z jiného důvodu (Neit si s ní chtěla promluvit o samotě poprvé v lidské podobě) V předchozí kapitole ji lord odnesl do bezpečí, protože jí šlo o život a útočníka odhodil do zdi jenom proto, že ho nechtěl zabít Mei před očima a zároveň ji musel ochránit před útokem dalšího agresora. Podstata, průběh, význam situací byl tedy odlišný.
Každopádně to byl zajímavý postřeh:-). Vím, že můj román nesedne každému, za jakýkoli komentář Vám proto děkuji.
Mapku překvapivě mám:-)

Přeji hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Epilog
Nikis
POCHÁZÍM Z YKKH...
Danny J
Bolestivá báseň...
Charles
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr