obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915230 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389267 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: POPLACH NA ZÁPADNEJ HRANICI ::

 autor aegitalos publikováno: 16.05.2015, 8:09  
Za císaře pána a jeho rodinu!
 

POPLACH NA ZÁPADNEJ HRANICI


Mal som práve službu na veži, keď tu sa z lesa pred našou bránou vynorila postava. Každý pohyb v tomto mieste zaváňa prúserom jak mraky! Ak je to kontrola z veliteľstva, tak sme v háji Zaženiem rýchlo zmätok a lepšie sa prizriem: Ten chlap je civil. Aspoň to. Prestal som sa srať so samopalom, aby bol akože na pleci. Ešte k tomu sa usmieva ako mesiačik na hnoji. Veď je to Jožo! Nie je on už pol roka v civile?
„Chalani!“ revem do telefónu. „Prišiel Jožo!“
„Jaký Jožo, ty vole?“ počul som Venca.
Z domčeka, z našej perníkovej chalúpky, sa vykotúľal ospalý mladý – to ako môj mladý – Jirka. Otvára bránku Jožovi. Oni sa nepoznajú, jeden na vojnu, druhý z vojny, preto sa minuli. Jirka práve vykonáva trestný čin.
A nie jeden. Z lesa, hore kopcom a bez pomoci partnera, sa vynorila Jožova Dáša. Kurňovala a prskala, naložené na chrbte a ešte aj od prírody čo-to v podkožnom tuku, zložila bágel pri bráne. Ďalej ani bohovi.
„Nazdar, kluci!“
Jej neomylne ženský hlas zaznel ako slnečná symfónia v čisto mužskom kláštore. Paragrafy sa len tak krútili, keď im Jirka, vojak Československej armády, pomáhal dobyť kótu neďaleko rakúskych hraníc.
O chvíľu už zaplieskal železný rebrík smerom ku mne na vežu. A vo výške 18 metrov sme sa s Jožom zvítali.
„Čo sa nudíš v tom hnusnom civile?“
„Jo, zachtělo se mi zas trochu bojovat.“
Ani netušil, aké prorocké slová vyriekol.
S Dášou sa vybrali na čunder na Lipno, nás mali po ceste. Pekné od nich, že sa zastavili vo vojenskom objekte. Civilisti sú u nás vítaní. Celkom inak je to s kontrolou v zelenom mundúre.
Dášenky bola plná posteľ, ako som zistil, keď ma vystriedali. Vraj je unavená. Ani som si nevedel spomenúť, kedy naposledy sa v mojej vojenskej posteli váľala žena. Bol som hrdý, že si vybrala moju.
Dášenku sme potom obskakovali. Mladého sme poslali do obchodu vyfasovať slopanicu a fajnové žrádielko, napíše sa to ako kuře. No áno, podľa hesla „kuře“ v dodáku by mohli vidieť všetky naše oslavy, de facto chľastačky.
Čo čert nechcel, Jožo ochorel! Dostal šialenú chrípku, či čo, bolo to na pohotovosť. Ale civilná pohotovosť vo vojenskom objekte? Basa ako vyšitá, všetci do radu, ešte aj so psom. Tak nič, len sme mu varili čajíky a vyhrabávali zo stolíkov nejaký storočný acylpirín. Dášenka, tá celkom inak. Obklopená štyrmi rúčimi junákmi a jej sexu neschopným partnerom, využila príležitosť, aby časť bojovej morálky padla práve jej do lona. A zrovna tá moja morálka! To ma štvalo. Lebo Jožo je fakt kamoš.
„Hele, chce se mi na záchod,“ zahučala mi do ucha, aby prehlušila magič.
Vonku už tma a latrína bola akoby bojovo zamaskovaná až na opačnom konci oploteného objektu. Baterka bola v háji, tak jedine, že musím ísť s ňou.
„A nezavírej, budu se bát,“ povedala nežne.
Tak som ju strážil, aj mne zverené objekty a sledoval som dôvernú scénu, ako ženy čúrajú. Vyšla von a hneď po mne.
„Miluju tě!“ povedala.
Vrhla sa na mňa, aj všetky jej kilá. Stiahla si /stiahol som jej?/ tričko. Mesiačik osvietil jej dva ohromné prsníky. Jožo, ty nemáš boha pri sebe! Však ťa nimi zadlávi.
Keby som si siahol, asi by veci dostali iný spád. Ale ja že: „Vieš, Jožo je môj kamoš.“
Tak sa zas obliekla a ruka v ruke prišli sme do domčeka. Jožov útrpný pohľad z postele vravel bez slov. Mal si ju? A ja úsmev od ucha k uchu. Čisté svedomie. To mi zachránilo život.
Lebo na druhý deň sa to stalo. Mal som po nočnej hliadke, a tak som chrápal. Dášenka mala po opici, tá hajala tiež. Niektorí ešte ráno vracali. Tak jediný, kto bol fit, bol Jožo. Civilista!
Poplach na celej západnej hranici! Máme prelet, zrovna u nás. A jediný, kto slúži, je Jožo. Vybehol na vežu aj s chrípkou v nose a do telefónu dával polohu onoho rakúskeho provokatéra, čo sa zaránky rozhodol postaviť do pozoru celú Varšavskú zmuvu. Prehučal nám v cessne ponad špak a ta ho, smerom na Budějovice! A my sme šťastne chrápali.
Jožovi ani po pol roku civilistického vymývania hlavy nerobilo žiadny problém správne udávať polohu objektu. Len mladého musel dokopať do kabínky, aby všetko zapisoval pre protokol. Za pár minút bolo po všetkom. Už iba splašené miginy nám lietali ponad hlavy, hukotu ako na letisku.
To ma zobudilo. Pretieral som si oči.
„Čo sa deje, kurva?“
Vypotácal som sa na dvor, v pyžame a v papučiach a škrabal sa v zadku. Na veži Jožo! Spomienky na včerajšok.
„Čo sa deje?“ zreval som na neho.
„Máš přelet, vole!“
Tak veru. Joža v telefóne nikto po hlase nespoznal. To je čudné, lebo inak sa poznáme všetci. Potom som mal podrobne popísať, ako sa to stalo. Tak Jožo diktoval a ja som písal. Ešte že mi nechceli dať vyznamenanie. Musel by som tam ísť namiesto Joža, a to už by moja morálka neuniesla.
Lúčili sme sa. Objali sme sa, aj s Dášou. Všetko v pohode, tak to má byť. Potom mi Dáša písala zamilované listy. Že jedine ja som jej vyvolený! Ale prečo práve ja? To je fakt vojenské tajomstvo.
Aj Jožo mi napísal. Že dal Dáše kopačky. Nuž tak. Toho Rakúšana vtedy nechytili. Stihol sa vrátiť skôr, než ho našli miginy. Potom to ukazovali v televízii.
Sledovali sme to spoločne. A boli sme sklamaní. O nás ani slovíčka. O našom hrdinskom čine.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alžběta 18.05.2015, 19:35:11 Odpovědět 
   Moc se mi to líbí. Čte se to úžasně... Fakt paráda.
 ze dne 19.05.2015, 11:14:50  
   aegitalos: Díky, Alžbětko! Aj sa dobre písalo. A čo ešte tak pražiť si to znovu!
To bol taký osudový vek. Stretol som v Č. Budějoviciach na ulici dievča, vypýtal si od nej peniaze, lebo mi chýbalo na kúpu novej LP od neviem akej kapely, a ona mi dala, teda peniaze a začal neobyčajný príbeh. Bola úžasná krásavica a dnes je, pokiaľ viem, slobodná mamina. Tak to chodí.
 Jarda 18.05.2015, 19:21:02 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jarda ze dne 18.05.2015, 19:19:53

   ...brousili. Jsem to pako.
 Jarda 18.05.2015, 19:19:53 Odpovědět 
   Dzravím.

Také jsem sloužil u PS. Nebyl jsem sice přímo na čáře ale na brigádě. Tvá povídka se mi moc líbila a připomněla pár historek, které jsme s klukama zažili.

Četlo se mi to lehce. Tím jak v textu stále něco malinko poodkrýváš, je to poutavé. Dávám palec nahoru.

Tak si říkám: Kdo ví jak se dnes mají ta děvčata, za kterými jsme na vojně brousily?
 ze dne 19.05.2015, 11:07:41  
   aegitalos: Presne na to myslím: Ako dopadli tie krásky... no však normálne: decká, panelák, pivo a sem-tam nejaký úlet. Raz mi na špak vyliezla taká, no skrátka neudržal by sa ani eunuch. Prišla súložiť. Zrovna nič nelietalo, nemal som sa na čo vyhovoriť. A ja že: Vieš, ja mám doma dievča, som jej verný. A tá moja milovaná tam v ďalekej domovine si to rozdávala na stole, a zrovna na svatbe svojej sestry - možno presne v ten deň. No vidíš, koľko o tých zlatých časoch existuje nenapísaných príbehov!
 jaryn 16.05.2015, 10:39:57 Odpovědět 
   Já jsem zas sloužil na Šumavě (na 11. resp. 12. rotě sušické brigády). Plně chápu tvoji nostalgii. ;-)
 ze dne 16.05.2015, 15:45:55  
   aegitalos: Dík!
Asi je to tým vekom. Človek sa pri písaní vráti do mladosti. Naša rota bol nechvalne známy Svatý Tomáš. Šikan jak vyšitý! Možno sa mi zachce zase byť schovaný na hajzli, ako vtedy a čosi o tom zosmolím.
 čuk 16.05.2015, 8:08:03 Odpovědět 
   Při vojenské službě se dějí absurdní a nevídané věci se svérázným humorem, zvlášť na detašovaných pracovištích bez neoblomného velení. Pocit zotročení vyvolává odvazy.
Byl jsem na vojně dva roky a tak chápu, že se to mohlo stát. Samozřejmě se vždy přibarvuje. V této práci je styl popisu odpovídající a výstižný. Člověk na vojně se stává jiným než v civilu, určitá drsňáckost a nebojácnost se projevuje i ve stylu této prózy. Která se mně líbila. Ve vojenské nudě i drilu je i malé vybočení osvěžující.
 ze dne 16.05.2015, 15:47:55  
   aegitalos: Dík! Máš pravdu, recidíva je neustále na spadnutie. Možno neuveríš, ale príbeh je do bodky pravdivý. Iba mená nie, ale to je detail.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
KARNEGOVÉ
Danny Jé
Trpké odloučení...
Leedram
Čas není III
Centurio
obr
obr obr obr
obr

VajeČína
Suneatress
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr