obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915542 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5772 autorů a 391756 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: ...je to lidské ::

 autor Gilbert Cunninghamm publikováno: 22.05.2015, 23:23  
Pokus o druhý příběh o Sindibádě
 

Když se vracela od svého posledního klienta, všechno si to zpětně promítala. Vnitřní strana očních víček ji sloužila jako stříbrné plátno, nyní však zalité zlatou září zapadajícího slunce. Kdyby oči otevřela, viděla by, že za oknem se míhá krajina, že nebe vypadá, jako by ho namaloval Turner na zrcadlo a zavěsil nad řepková pole. Ona však stále měla oči zavřené, a myslela na ten dávný den na smetišti. Viděla doteď vše červeně. Krev panenství ji zahalila oční víčka do měkkého oparu a ona se v ní nyní mohla koupat kdykoli se jí zachtělo.

Sindibáda jela domů vlakem. Sluncem naplněné kupé jedoucího polorozpadlého rychlíku rychle ztrácelo na zvláštnosti, a tak upínala svůj vnitřní zrak k minulosti. Naproti ní seděl zamilovaný pár, nikterak pozoruhodný, laškovali a hádali se o to, kdo dřív rozloží tužku, kterou se ovládal hologram telefonu. Neznala moc dobře tyhle nové technologie, a povyk, který kolem sebe ti dva šířili, jí byl nepříjemný. Kupé bylo jinak prázdné. Ve vzduchu se vznášely zrnka prachu a někomu by se mohlo zdát, že jsou velké jako pěst.

Cítila se zvláštně. Možná to bylo právě v té chvíli způsobeno vzpomínkou, možná to však byl doznívající pocit muže v jejích útrobách. Vrátila se ve svých myšlenkách ke klientovi. Nebylo důležité, jak se jmenoval, možná si to jméno jenom vymyslel, aby mohl pod rouškou anonymity vyzařovat vyšší sebevědomí. Bylo jí to víceméně jedno. Nebyl pohledný, nebyl svalnatý, nebyl mužný ani dívčí. Byl svým způsobem androgynní. Jeho tělo bylo ploché, bílé, ale pevné. Na hlavě neměl ani chloupek, a když na něm seděla, představovala si, jak jeho zelené oči ozařují tmu, v níž se oba nacházeli.

Navštěvovala ho, když si zavolal a pokud zrovna mohla. Příliš nemluvili, vlastně nebylo o čem. Většinou podle uspořádání motelového pokoje bylo zřetelné, jak chce, aby akt proběhl. Když bylo po všem, většinou si sedla na vanu, a čekala, až začne brečet. Dostavovalo se to po každém takovém zážitku, který měla, ať už se jí líbil nebo ne. Nějak ji však nenapadalo, že by to mohlo být tím, že její emoce vypadají jako hladový vlk, který roste s každým vyvrcholením jejího náhodného protějšku.

Pláč přešel vždy po chvíli, někdy ukáplo na její tváře jen několik slz, jindy se i rozvzlykala. Tiše se pak šla obléct, aby nevyrušila dřímajícího muže a vypařila se. Tentokrát však chtěl, aby zůstala, a ona kupodivu svolila.

Jeho hlas byl suchý a bodavý, připomínal pohyby agáve v pouštním větru. „Někdy nám nezbývá, než si uvědomit, že významné je právě prázdno.“ Řekl a rozsvítil pokroucenou dřevěnou lampu s velkým stínidlem hned vedle postele. Její světlo se odrazilo od bílé stěny a od jeho nahé pokožky přímo na ni.

„Takže prázdno není bezvýznamné?“ zeptala se ho. Stála již oblečená u dveří, a jeho poznámka ji zarazila.

„Mám hlad, nechceš někam zajít?“ vrátil ji otázku. Nepochopila hned jeho záměr, a vůbec na takové reakce nebyla zvyklá, byla ale vyhládlá a souhlasila.

Motel stál uprostřed sídelní kaše, která se rozprostírala kolem kompaktního jádra města. Do centra snadno došli pěšky, trvalo jim to zhruba půlhodinu. Procházeli čtvrtí se starými domy z totalitní éry, všechny omítky však již byly opravené, a tak se domy jevily jako veselé vánoční dárky, které tak dlouho čekaly na svého majitele, až zkameněly. Našli je potom mravenečkové, a začali v nich bydlet.

Prošli kolem několika bister, až se zastavili u nějaké restaurace, jejíž název byl téměř nečitelný vzhledem k množství kudrlinek písma, které jej obklopovaly. Vešli dovnitř, vše bylo nové, barové stoličky, pult i židle a stoly voněly čerstvým nátěrem. Byla na nich však poznat snaha, že jejich tvůrce chtěl, aby vypadaly staře. Některé měly umělou patinu a praskliny v laku. Jiné měly zašité rozpárané čalounění. Málo květin, hodně skla a železa. Vůně koňaku a kávy.

Sindibádě bar připomínal ležící paní se saténovými červenými šaty a pokožkou barvy mahagonu. Její vlasy byly rozprostřeny ve velkém pugétu levandule a svázaná byla lýkovým lanem, které viselo ze stropu. Ze skel a zrcadel okolo se na ni dívala její vlastní úzkost. Neví proč je tady. A přesto její vizuální vjemy stvrzují její přítomnost. Je tu. A je tu i někdo další.

Muž s křídovou pokožkou si vybral místo a Sindibáda zvolila místo naproti něj. Dělila je jen denní nabídka a malý nezapálený svícen. On zde asi již byl, neboť pokynul na číšníka, který přinesl po nějaké době jejich vzájemného mlčení dva talíře se steakem a salátem z rajčat, ředkviček a bazalky. Měla hlad a pustila se do jídla.

Vložila první sousto do úst, a začala jej žvýkat. Chuť steaku byla zvláštní, ale velmi líbivá. Kořeněná minimálně, aby si člověk mohl vychutnat jemné nuance v chuti masa. Že by to byla levandule, jejíž vůni z masa cítila? Lehce hořké tóny šlach doplňovala sladká krev. Možná i trocha soli. Jedla a nevnímala okolí ani svůj doprovod. Tedy ona byla spíše jeho doprovodem, nikoli on jejím. Ponořila se do svého steaku, jakoby to byl Kristův chléb, který lámal a nakrmil jim tisíce lidí.

Chvílemi maso připomínalo její vlastní, a najednou spatřila člověka naproti sobě v jiném světle. Snad někdo na ulici otevřel okno a hozený odlesk přistál na jejich stole. Kůže mu zprůsvitněla, jako by světlo prozářilo křišťál, zpět se odrazilo od jeho červených svalů, které se mírně pohybovaly, když zdvihal vidličku k ústům. Trvalo to jen okamžik, avšak na sítnici se jí vryly jasné bílé čáry jeho šlach.

„Jsme také jen maso.“ Pronesl a jeho pohled sklouzl ze Sindibády na svícen stojící na stole. Stále ještě nebyl zapálený. Sindibáda věděla, co tím myslí. Došlo jí to už před několika chvílemi, dříve než se zablesklo. Salát byl skvostně naaranžovaný, dokonale dekoroval steak, a byl doprovázen nějakým dressingem, jehož barva připomínala ztuhlý med. Vše výtvarné, možná až příliš. Sindibáda se podívala do zrcadel, jimiž byly vyloženy stěny. Uviděla sebe s vidličkou a nožem, uviděla se na talíři světa.

To, co pochopila, stále zřetelně dlelo v její mysli, a to i ve chvíli, kdy na zadní straně svých víček viděla smetiště svého města, jež bylo nyní prozařováno sluncem obrazu, jenž ubíhal tiše za okny vlaku, občas doprovázen tancem velkých zrn prachu. Gurmánský duch se v ní chvěl a v uších jí zněly zvuky z kuchyně, kterých si při příchodu do onoho podniku nevšimla. Jakési čvachtavé hluky, chvíli dva hlasy, potom žádný, jen rachot nerezového nádobí. Hučení plynového hořáku.

Možná i výkřik.


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 30.05.2015, 21:57:01 Odpovědět 
   Dzravím.

Lehké čtení plné vnitřních pocitů prostitutky. Sice je to jen momentka, ale její kouzlo je ve filosofii, dynamice děje a slovní zásobě. Při čtení mi nic nezadrhávalo. Oči lehce klouzaly po řádcích.
 Doubravka 23.05.2015, 9:11:37 Odpovědět 
   Zajímavé a svým zvláštním způsobem hluboké čtení. A barvitý styl. Díky.
 čuk 22.05.2015, 23:22:31 Odpovědět 
   V této druhé povídce o Sindibádě chybí sci-fi nebo fantaskní prvky. V předchozí povídce bylo podstatné, co se stalo na smetišti. V této próze jsou toho ozvěny. Nejen to, co její osud předurčilo, ale i to, co se vrylo do vědomí a podvědomí. Je zde přízračnost rudé barvy, masa a krve v kontrastu s bělobou. Příběh není dějově příliš bohatý, má však v sobě náboj očekávání: zda a jak se její osud vyvine. Velmi mě zaujal způsob vyprávění a bohatost výrazových prostředků popisu, překvapivost detailů, takže obrazy jsou velice plastické, výrazné až expresivní. Velmi často mi text připomíná malířské obrazy a někdy i "zátiší." Přimíchána trochu filozofie (ale možná že připravuje další vývin situace), tady si to spojuji i s motivem svícnu a pocity opuštěnosti obou protagonistů. Popis je velmi básnický a lze postřehnout i okořenění humorem. Velmi se líbilo.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Deník statečné ...
An!tta
Nebezpečná hra
Anika
Tajemství poušt...
Romana Wanieck
obr
obr obr obr
obr

Ztracená 9.část
Kondrakar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr