obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 9. Volba ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 23.05.2015, 8:23  
Stále je tu někdo, kdo Mei usiluje o život. Lordův dech léčí její zranění, sám při tom ovšem ztrácí sílu.
 

„Zase tohle?“ ozvala se Neit, když Reon vytáhl turiag z cestovního pytle. „Co takhle nějaká ryba, když už jsme u jezera?“
„Tak si ji ulov!“ řekl jí lord.
„Ani náhodou.“ Chvíli mlčela a s našpulenými rty pozorovala ovoce s dřevěnými šupinami, které jedli už několik dní. „No tak, Iirene. Nebo jak jsi na tom ty, Reone?“
„Neměl by být takový problém, aby sis ji obstarala sama, Neit.“
Dneska jsou na ni přísní. Maso jsme neměli celou věčnost. Kdyby ji nechtěli trochu potrápit, něco by ulovili i bez její prosby.
„Mei, co ty na to? Dala by sis rybu?“
„Já se spokojím i s tímhle.“ Změna v jídelníčku by ji určitě potěšila, ale nechtěla tím nikoho zatěžovat a sama nevěděla, jak lovit ryby. Zajímalo by mě, proč má tak silný odpor k vodě.
„Měla jsi říct, že ji opravdu chceš,“ vyčetla jí Neit. „Tohle jíme každou chvíli. Nesnažte se mi namluvit, že na to máte pořád chuť. Iirene, aspoň jednu,“ nepřestávala žadonit.
„Dobře,“ souhlasil lord, „ale příště nás rybou pohostíš ty. Jinak si můžeš být jistá, že ji budeš jíst naposledy.“
„Fajn.“ S nadšením vrátila ovoce do pytle a zamířila s Iirenem k nedalekému jezeru, aby mu pomohla s ulovenými rybami.
„Proč nesnáší vodu?“ zeptala se Mei.
„Kdoví. Taková je co ji znám,“ odpověděl jí Reon. „Svými schopnostmi sice dokáže s vodou manipulovat, ale pokud nemusí, nechce se k ní přibližovat. Řekl bych, že se jí v minulosti něco stalo a stále se přes to nechce přenést.“
„Ty nevíš, co to mohlo být?“
„Bylo jí šest let, když přišla s Iirenem do Kameronu. O své minulosti nikdy nemluvila a ani Iiren nevysvětlil, odkud se vzala. Těžko říct.“
Takže ani Reon neví, co se jí stalo. Vždycky jsem si myslela, že vodu nesnáší kvůli své kočičí podobě, ale ta s tím zřejmě nemá nic společného. Kdoví, co se přihodilo.

Když se vrátili do tábora, Iiren si okamžitě získal její pozornost. Lord byl za všech okolností neobvykle atraktivní muž, ale s mokrými vlasy a oblečením, které se lepilo na jeho vlhké svalnaté tělo, byl neodolatelný. Mei z něho nemohla spustit oči. Až později si všimla ryb, které Neit držela v ruce.
Všechny je opekli nad ohněm a rovným dílem si je mezi sebou rozdělili.
„To je hned lepší,“ pochvalovala si Neit, když polkla poslední sousto.
„Příště budeš lovit ty,“ připomněl jí Iiren.
Neit se na něho usměvavě zašklebila. Pak se proměnila v kočku a pustila se do olizování kostí, které zbyly po její večeři.


Časně zrána probudily Mei sluneční paprsky, které prosvítaly skrz větve listnatých stromů. Po snídani tak využila příležitost a ještě před cestou se šla opláchnout do jezera.
Voda byla nádherně čistá. Už na první pohled postřehla strmé dno. Aspoň se rychle schovám pod hladinou. Smáčela prsty ve vodě, aby zjistila, jak je studená. Po ránu byla samozřejmě ledová, přesto byla ráda, že se může osvěžit a povzbudit energii na nový den.
„Ještě jsem si nevšimla, že by ses někdy koupala,“ obrátila se k Neit, která se nepřiblížila ani k bahnitému břehu.
„Není třeba. Jako kočka se dobře očistím i bez vody.“
„Aha. Takže ani jednou za čas?“
„Ne.“
„Opravdu nechceš udělat výjimku?“ Doufala, že by ji mohla přesvědčit, ale Neit svůj postoj k vodě změnit nechtěla.
„Ne.“
„Škoda,“ povzdychla si Mei. „Napadlo mě, že bychom si spolu mohly zaplavat. Aspoň bych se tam necachtala sama.“ Ani tímhle ji zřejmě nezlákám.
Zula si boty a začala se svlékat.
Bude mít smysl, když se jí na to přímo zeptám? Letmým pohledem se podívala na dívku, která si soustředěně prohlížela zdejší okolí. Známe se už dlouho, ale o její minulosti nevím skoro nic. Vlastně je to tak ve velké míře i u ostatních. Málokdy mluvíme o takových věcech. Ani já nemám potřebu vyprávět o svém životě. Ale zeptat bych se jí mohla.
Už si chtěla sundat tuniku, když se jí cosi mokrého omotalo kolem hlavy přes nos i ústa. Zčistajasna nemohla dýchat. Sotva se dotkla slizkých chapadel, další se jí obtočila i kolem pasu.
V tom okamžiku zvedla Neit oči. „Mei.“ Chapadla stáhla její kamarádku pod vodu. „Co to… Mei!“

Iiren s Reonem mezitím zahrabali popel i ohořelé kameny pod zem.
„Měli bychom se zastavit v nějakém městě, dochází nám zásoby,“ zmínil se Reon.
„Můžeme…“ Iiren se najednou odmlčel.
Kris, který dosud spal ve svém plášti, se proměnil v chlapce a s dusivým kašlem nasměroval svůj prst k jezeru.

„Mei!“ Neit vběhla do vody, ale vzápětí ji napadli čtyři ozbrojení muži. Ten nejrychlejší na ni nelítostně skočil a začal ji ohrožovat zahnutou dýkou. I jeho spojenci se snažili zapojit do boje, to však Neit nedovolila. Odstrčila od sebe agresivního útočníka a pak všechny své protivníky smetla mohutnou vlnou z jezera, aby tak mohla získat lepší pozici k boji.
Útočníci se zakrátko vzpamatovali a se zbraněmi v rukách na ni začali opět dorážet.

Silná chapadla stahovala Mei do stále větší hloubky. Jejich mohutné sevření znemožnilo jakýkoli pokus o záchranu. Dusila se. Pomalu začala ztrácet vědomí, přesto zahlédla chladnokrevný úsměv muže, který měl místo rukou a nohou desítky chapadel.

„Mei je ve vodě,“ křikla Neit, když k jezeru přiběhli ostatní.
Iiren skočil do vody a s jediným nádechem zmizel pod hladinou.
Uprostřed rozvířeného bahna, rozpoznal démona s chapadly, který se na něho snažil zaútočit, ale pokaždé, když se k lordovi jeho chapadla přiblížila, bez milosti je něco přeseklo. Démonova tvář se zkřivila bolestí, přesto nehodlal svůj boj vzdát. V několika vteřinách tak přišel o všechny končetiny a hned nato i o svou hlavu.
Iiren vysvobodil Mei z chapadel a vynořil se s ní nad hladinu, Mei se však nenadechla. Neprojevovala žádné známky života. Lord s ní proto vyplaval na břeh a začal ji okamžitě oživovat.
Reon s Neit tou dobou porazili zbylé útočníky. Jakmile spatřili Meiino bezvládné tělo, nemohli nic, než doufat, že se probudí.
Když se Iirenovy rty vzdálily, její hruď naznačovala, že opět dýchá, přesto trvalo ještě dlouhou chvíli, než otevřela oči.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Reon.
Mei se vzpamatovávala jen velice pomalu. Zpočátku si nemohla vzpomenout, co se stalo. Cítila se vyčerpaná. „Asi jo.“
Její oči se zastavily na Iirenovi, který seděl vedle ní. Měl zvláštní výraz v obličeji, ale než ho stačila rozpoznat, Neit se na ni vrhla a sevřela ji v objetí.
„Nic mi není. Bude to dobrý. Ty jsi mokrá?“ ptala se udiveně Mei, když si všimla jejích promáčených šatů.
„Chtěla jsem… Chtěla jsem…“ To bylo poprvé, co ji viděla vzlykat.
„Přece jen jsi vkročila do vody,“ usmála se na ni Mei. „Dík. Opravdu. Už je mi fajn.“
„Tohle nám nedělej!“ řekl jí Kris, který na první pohled zadržoval slzy.
Musela jsem je vystrašit. Není divu, sama jsem věřila, že je to konec. Na hladině jezera zahlédla krev i kusy chapadel. „Co to bylo?“
„Zřejmě démon,“ odpověděl jí Reon.
„Démon.“ Neznala tvora, který by se mu podobal, ale podle lidské tváře to musel být démon. Z toho úsměvu bylo zřejmé, že si to vychutnával.
Lord ji zčistajasna vyzvedl do náruče.
„Počkej! Já to zvládnu sama.“
Nic jí na to neodpověděl. Odnesl ji do tábora a teprve tam ji postavil na zem.
Reon přes ni přehodil plášť i deku. „Měli bychom jít co nejrychleji dál. Zvládneš to?“
„Jasně,“ řekla usměvavě Mei. Nazula si sandály a svou tašku si přehodila přes rameno. „Dík, že jsi mě vytáhl z vody,“ obrátila se na lorda, který byl stejně jako ona promáčený od hlavy až k patě, na rozdíl od ní se tím ovšem nezabýval. Nikdy takové věci neřešil, ale teď je neobvykle bledý. „Na! Vezmi si ji!“ nabídla mu svou deku. „Musí ti být zima.“
„Nepotřebuji ji. Teď už pojďte!“ chytil ji za ruku a zamířil s ní cestou z lesa.

Jakmile se objevili na louce, sestoupili z kopce do rozlehlého údolí, kde se zastavili k odpočinku.
Mei se převlékla a mokré šaty rozložila na zem, aby mohly oschnout na slunci. Chtěla si na chviličku zdřímnout, jenže potom ji zaujal Reonův hlas.
„Za tohle tě bude nenávidět.“
„To je mi jedno,“ odvětil mu Iiren.
Dosud jejich rozhovor, který probíhal o pár kroků dál, neslyšela, ale tentokrát bylo zřejmé, že jsou oba rozčílení.
„Co se děje?“ zeptala se jich Mei.
„Měníme směr,“ sdělil jí lord.
„A kam?“
„S hledáním je konec. Tohle stačilo.“
Konec? „To už chceš zase do Alvionu?“
„Alvion ne. Musíme jinam.“
„Nepůjdu,“ odsekla na to Mei.
„Na tvůj názor jsem se tě neptal.“
„A to mám strávit život někde zalezlá? Mám přežívat, abych mohla umřít jako stařena? Na to můžeš rovnou zapomenout.“
„Je to lepší, než být jednou nohou v hrobě. Po kom myslíš, že všichni ti chlapi šli? Dobře věděli, kdy a jak zaútočit a dneska se jim to skoro podařilo. Nebyl to první a určitě ani ne poslední útok. Musí v tom být něco víc.“ Z jeho očí poznala, že si dělá starosti. Měl o ni strach. „Stačila chvíle a byla bys mrtvá. Tady tě nemůžeme chránit.“
Takhle napjatého jsem ho už dlouho neviděla. Musela jsem mít opravdu namále, uvažovala Mei. Taky se děsím toho, co se stalo a co se možná ještě stane, ale přece nemůžu ustat ve svém hledání. To nejde. Znova už bych v sobě nemusela najít sílu. „Ať půjdeme kamkoli, vždycky se mi může něco stát, Iirene. Nemůžeš mě ochránit před vším. Jsem člověk. Můj život je daleko křehčí a kratší než kohokoli z vás. Je zbytečné čekat, jestli to bude někdy bezpečnější. Vím, že tomu tak nikdy nebude. Nechci žít jako tvůj vězeň. Ani se nehodlám někde schovávat. Nebudu se litovat po zbytek života,“ promluvila k němu se vší vážností. „Chtěla bych, abys mé rozhodnutí bral na vědomí a snažil se ho respektovat.“
Dneska se ukázalo, že to není jen souhra náhod. Znali svůj cíl. Byli připravení a silní. Jejich útoky jsou navíc stále hrozivější. „Možná by bylo naopak lepší, kdyby si šel každý svou cestou.“ Otočila se a vrátila se na své místo.
V žádném případě je od sebe nechtěla odhánět, přesto se děsila toho, že se jim kvůli ní přihodí něco zlého.
Neit se proměnila v kočku a začala se o ni otírat. Promiň, Mei, zaslechla její hlas.
„Proč se omlouváš? Nikdo tady přece nic špatného neudělal. To já.“ Pořád jim dělám samé problémy, protřela si uslzené oči.
Už tak kvůli mně riskují. Starají se o mě. Pomáhají mi v hledání. Jak bych po nich mohla žádat, aby za mě bojovali? Aby mě ve dne v noci chránili před zabijáky, kteří mi, kdoví proč, usilují o život? Tohle je přece špatně. Je zřejmé, že útoky jsou stále hrozivější, dříve či později se musí něco stát.

O pár chvil později za ní přišel Reon. Dřepl si vedle ní a podrbal Neit za ušima. „Měla by sis sbalit. Vyrazíme.“
„Kam?“
„Do Davlinu.“
Mei se podívala na lorda, který zůstal stát na místě se stejně zachmuřeným výrazem ve tváři, jaký měl předtím. „Co Iiren? Zlobí se kvůli tomu?“
„Ne. Víš, že pro tebe má pochopení, Mei, ale nechtěj po nás, abychom tě nechali jít samotnou! To ti nikdo z nás nedovolí.“
Nečekala bych, že by na to přistoupili. Je nanejvýš jasné, že by mě tím odsoudili k smrti. Dobře vím, že mě chtějí chránit, ale jak se s tím mám smířit já?


S Iirenem od té doby nepromluvila, přestože se jí neustále držel nablízku.
Při průchodu lesem se snažili jít oklikou, co nejdál místních cest. Všichni mlčeli. Nebylo slyšet jediného ptáčka ani zvěř, která by ohlašovala jejich příchod. Jako kdyby les dokresloval už tak těžkou atmosféru.
Z jejího rozjímání ji náhle vyrušilo bzučení včely, která proletěla v jejich blízkosti. Byla drobná stejně zabarvená jako včely, které znala ze své domoviny. Létala vzduchem a pátrala po květinách v širém lese. Její bezstarostný let plný radosti ji okouzlil. V ten jediný okamžik dokázal rozptýlit všechny její myšlenky.
Včelka se přiblížila k její tváři, jenže vzápětí ji Iiren rozdrtil v dlani. „Co to děláš?!“ polekala se jeho bleskové reakce.
Iiren pustil zbytky mrtvé včely na zem a krátce se podíval na svou dlaň.
„Stalo se něco?“ ozvala se Neit.
Všichni se zastavily. Iiren chytil Mei za předloktí a přitáhl si ji k sobě. I ostatní zpozorněli, ale Mei neregistrovala nic, co by mohlo znamenat nebezpečí. „Co se děje?“
V další chvíli se ozvaly kroky brodící se listím. Muž, který se schovával za nedalekým stromem, vystoupil a postavil se jim do cesty. Další čtyři je obklopili v kruhu.
„Bolí?“ zeptal se muž stojící vpředu. „Je to jenom trocha jedu, ale určitě nám dobře poslouží. Kdo by si taky troufnul na lorda, že?“
Vědí, kdo je Iiren. Jed? Z Iirenova kamenného výrazu nedokázala rozpoznat jedinou změnu. Zdálo se, že je v pořádku. Myslel tím tu včelu?
„Chceme tu holku,“ ukázal na ni prstem. „Vy ostatní můžete jít, tedy pokud nechcete přijít k úhoně.“
„Co po ní chcete? Proč ona?“ ptala se Neit.
„O to se nemusíš starat, slečinko. Prostě jí musíme vzít život a radil bych vám, abyste se do toho zbytečně nemontovali.“ Jeho oči si poté našly Mei. „Chceš, aby si to odskákali s tebou?“
Byl si sebou příliš jistý. Předchozí útoky byly vždy nečekané, ale tento muž tady přede všemi stojí a otevřeně vyhrožuje. Cítila, že se bude dít něco mnohem horšího než dosud.
Jestli byl Iiren skutečně otráven, jeho síla bude oslabena. Možná nebude schopen se jejich útokům bránit. Co když se jim něco stane? Nemůžou přece takhle riskovat. Chtěla se od něho vzdálit, ale Iiren zpevnil stisk a přitáhl si ji zpět. „Iirene!“
Lord zůstal i přes okolnosti klidný. Nenechal na sobě znát jediný záchvěv strachu.
„Pár věcí už jsem o vás slyšel, lorde Iirene,“ promluvil opět muž, který patrně velel celé skupině. „Bylo mi řečeno, že s vámi a tou vaší partičkou budou problémy. Prý se vás nemám dotknout, ale když to nejde po dobrým…“ Jakmile luskl prsty, z okolních stromů seskočilo šest dalších postav.
Neit i Reon se nečekaně sesunuli na kolena.
Ilneani, uvědomila si Mei, když viděla namodralé plešaté bytosti, jejichž schopností je způsobovat nesnesitelnou bolest tím, že svou mocí pronikají až k orgánům svých obětí.
Reon vytáhl dýku z opasku, ale stejně jako ostatní byl paralyzován bolestí. Lord se sotva držel na nohou, což povzbudilo dva útočníky k tomu, aby se vydali k Mei. Když se k ní ovšem přiblížili, padli mrtví k zemi se zraněními na krku a hrudi.
„Zatraceně. Zaberte víc!“ zařval na ilneany vůdce skupiny.
Přestože ilneani dokáží zranit a do jisté míry i paralyzovat nejmocnějšího z démonů, ztráta energie, která je při tom provázela, byla nepřehlédnutelná. Veškerou svou sílu mohli zaměřit jen na ty, kteří byli schopni boje, a přesto je nedokázali plně ochromit. Ani s pomocí jedu nesrazili lorda na kolena.
Jestli to bude trvat příliš dlouho, zabije je to. „Iirene! To stačí,“ snažila se vyprostit z jeho sevření, ale lord ji nepustil, místo toho ji občas držel až křečovitě.
„Uteč!“ Z jeho hlasu poznala, že všechno není úplně v pořádku. Ačkoli svou bolest nedával najevo v takové míře jako ostatní, čelo měl orosené námahou, jeho oči zářily barvou krve.
„Ne. Přece…“
„Dejte mi nůž!“ dožadoval se vůdce zabijáků.
„Tak Krisi!“
Lordův příkaz přiměl Krise k pohybu dřív, než útočník vrhl nožem proti Mei. Popadl ji za ruku a běžel s ní pryč.
„Krisi, počkej!“
„Teď běž!“
Jen o vlásek unikli vrženému ostří. Proběhli mezi stromy a dali se na útěk.
Všude po okolí byl nespočet keřů a houští, čehož Mei záhy využila a donutila Krise, aby se mezi nimi ukryli. Nechtěla se vzdálit od místa, kde byli ostatní, navíc pochybovala o tom, že by je vycvičení mohutní zabijáci dříve či později nedostihli.
Útočníci, kteří se vydali za nimi, se zastavili uprostřed křovisek, kde své oběti ztratili z dohledu. „Kde je?“
„Musí se schovávat někde tady. No tak vylez! Slibuju, že to nebude bolet.“
„Jo. Vylez! Stejně tě najdeme. Pak zemřete oba. Nemluvě o těch ostatních. Jestli to budeš natahovat, jejich těla to nevydrží.“
Nelítostně začali sekat do křoví.
Myslí si, že nemůžu nic, než čekat? Vytáhla dva šípy z toulce.

Vůdce zabijáků se přiblížil o další krok k lordovi. „Je s podivem, že ještě dokážeš stát na nohou, ale to už je jen otázka vůle, že?“ prohlásil s arogantním úšklebkem, v další vteřině se mu však na tváři a hrudi objevily hluboké krvavé šrámy.
Mrštně uskočil stranou a zakryl si zakrvácenou tvář. V tu ránu se z lesa vynořil šíp, jehož cílem se stalo rameno ilneana.
Vůdce skupiny byl útokem z neznáma překvapen. Příliš pozdě si uvědomil, že je lordovi nebezpečně blízko. Z jeho boku vytryskla krev. Téměř současně padl se svým zraněním k zemi.
Z lesa vyletěl další šíp, který zasáhl jiného ilneana do nohy, koncentrace a síla namodralých démonů tak byla zlomena. Lorda už nedokázali svázat bolestí. Přestože se před ním snažili prchnout, tři z nich okamžitě zemřeli. Zbylé tři usmrtil Reon svým mečem či dýkou.
„Díky Ikriovi,“ oddychl si, když zahlédl Mei. „Jste v pořádku?“
„Jo.“ Mei si přehodila luk přes ramena a přispěchala jim na pomoc. Jak strašná to musela být bolest, když ani teď nemají sílu stát bez opory? Neit se sotva drží při vědomí.
Iiren přistoupil k těžce raněnému vůdci zabijáků. Chytil ho za vlasy a otočil si ho tak, aby mu viděl do obličeje. „Kdo tě poslal?“
Mei už se chtěla protestně ozvat, ale Reon jí v tom zabránil. „Teď ne, Mei. Nedívej se tam!“ Přitiskl ji k sobě, aby ji chránil před scénou, ke které se schylovalo.
„Vy si myslíte, že jsem tak mizerný vrah, že vám to prásknu?“ zasmál se muž, ale jakmile mu Iiren sáhl do rány, začal řvát bolestí.
„Tak kdo? Kdo?“ Na chvíli přestal, aby se mohl zabiják nadechnout.
„Jdi do háje!“
Iiren bez milosti sevřel jeho zranění. Následný křik se rozléhal po širém okolí. Ani Reonova snaha ji před ním neuchránila.
Už dost!
„K sakru! Nějaká ženská s jizvou,“ zachraptěl zraněný muž.
„Ženská s jizvou?“
„Krásná zrzka s jizvou přes oko. Přinesla prachy za její život. Řekla, že je to člověk, kterého si nadmíru oblíbil náš lord. Víc o tom nevím,“ povídal vyčerpaný muž. „Víc nevím. Už to skonči!“
„Kolik vás je? Najala si další?“
„O tom nic nevím. Tohle byli mí partneři. Tak už to zatraceně skonči!“
„Iirene, ne!“ vykřikla Mei, jenže v tu chvíli mu Iiren zasadil poslední ránu. Muž byl mrtev.
„Co ti dva?“ zeptal se Reon.
„Jsou zranění. Nemůžou se hýbat,“ odpověděl Kris.
„Nesmí zůstat naživu.“ Iiren chtěl vyrazit jejich směrem, znenadání se mu však podlomila kolena.
„Dávej pozor!“ Mei mu pomohla zpět na nohy. Dovedla ho ke stromu, o který se mohl opřít, uchopila jeho ruku a podívala se na zranění, jež skrýval v dlani. Podle obrovského množství ranek se zdálo, že rozmáčkl klubko špičatých jehel. Tohle přece nemohla udělat včela. Střetla se s jeho upřeným pohledem. Bude v pořádku?
Když si uvědomila, že se dívá na její uslzené oči, sklopila zrak.
„Mrzí mě, že jsi to musela vidět.“
Mei místo odpovědi obvázala jeho ruku kapesníkem. Vím, že to byla jediná možnost, jak zjistit, kdo mi usiluje o život. Chápu to, ale přesto… Tolik mrtvých, tolik utrpení kvůli mně.
Lord povzbudivě stiskl její dlaň a palcem ji pohladil po kůži. „Bude to dobrý. Teď musím…“ chystal se obejít strom, ale vzápětí se ozvalo pronikavé skřípavé vytí.
„Co to bylo?“ tázala se Mei.
„Harigar. Zřejmě ucítil pach krve.“
„O zbytek už se postará někdo jiný. Měli bychom odsud zmizet,“ povídal Reon.
„Jste slabí,“ namítala Mei.
„Nemůžeme čekat, až přijdou další. Tohle se časem zlepší.“

Přestože se pohybovali jen s obtížemi, kvůli zabijákům i divoké zvěři museli odejít. Mei s Krisem se jim snažili při chůzi pomáhat. Svými drobnými těly je podpírali, jak jen to šlo.
Neit se proměnila v kočku a vlezla si Mei do tašky. Její nohy byly příliš slabé, aby dokázala třeba jen stát.
Když se v dostatečné vzdálenosti zastavili k odpočinku, Mei přinesla vodu z potůčku a dala jim napít. „Jak je vám?“
„Mnohem lepší,“ odvětila jí Neit. „Nechápu, jak se tohle mohlo stát. Poznali bychom, kdyby nás sledovali, ale tohle vypadalo, jako kdyby předem věděli, kudy půjdeme a mezitím se na nás důkladně připravili. Dost důkladně.“ Letmo se podívala na Iirena.
Má pravdu. Tentokrát to bylo peklo pro všechny. Kdoví, jaké škody napáchali v jejich těle. Nemuseli to přežít. A k tomu všemu ten jed. Takhle už to přece dál nejde. Vždyť ti zabijáci jdou tvrdošíjně za svým cílem. Co proti nim použijí příště?
„Zase myslíš na nesmysly, že?“ promluvil Iiren.
„Nejsou to nesmysly.“ Postavila se a podívala se všem do tváře. „Měli bychom se rozdělit. Dál chci pokračovat sama.“
„Mei!“ zamračila se na ni Neit.
„Už jsem ti to říkal. Sama nikam nepůjdeš,“ pověděl Reon.
„Ale já nechci, aby se vám něco stalo. Tentokrát vás to skoro…“
„Je zbytečné o tomhle přemýšlet,“ přerušil ji Iiren. „Rozhodli jsme se sami, takže na tyhle úvahy zapomeň! Raději se snaž dodržet, co jsi slíbila!“
„Slíbila?“ Zpočátku nechápala, o čem mluví, ale pak si vzpomněla na slib, který mu dala před pár týdny. Slibovala mu, že udělá vše pro to, aby přežila. Teď se chtěla zabijákům vydat, ani na okamžik neměla v úmyslu utéct.
Možná jsem ten slib porušila, ale copak jsem je měla nechat napospas ničemům, jenom abych se zachránila? Proč se tohle musí dít?
„Už se stmívá. Měli bychom se tady utábořit,“ prohlásil Reon. „Tímhle se netrap, Mei! Spíš musíme zjistit, kdo ti usiluje o život. Nevím, co to mohlo být za ženskou, ale musí to být někdo, kdo ví i o nás. Ta včela rozhodně nebyla dílem obyčejného démona.“
To je zřejmě jedna z mála věcí, kterou si můžeme být jistí. Vypadalo to jako včela, ale bylo to něco jiného. Mohla to být nějaká iluze?

Tu noc nemohla usnout. Kdykoli se jí podařilo zamhouřit oči, zdály se jí sny, které ji v mžiku probudily. Další pokusy nakonec vzdala a posadila se k ohni.
„Nemůžeš usnout?“ ptal se jí Reon.
„Hm. Nepotřebujete se prospat?“ Iiren s Reonem drželi jako obvykle stráž a to i přesto, že po útoku museli být nadmíru vyčerpaní.
„Se mnou je to ještě dobrý, ale Iiren by si měl na chvíli odpočinout.“
Oba se na něho obrátili, ale lord nesouhlasně odvrátil pohled.
Přestože musel ztratit obrovské množství energie, nedával to najevo. Ilneani mají ohromnou sílu, kterou dokáží zparalyzovat i mocného démona. Mezi útočníky jich bylo rovnou šest samozřejmě právě kvůli němu.
O účincích jedu, kterým ho otrávili, nechtěl mluvit, i přesto bylo patrné, že trpěl horečkou a malátností. Několik hodin bylo jeho tělo i nadpřirozené síly oslabeny, ale teď už se zdál být v pořádku.
„Asi to neprojde,“ povídal Reon. „Zkus se ještě prospat! Budeme se muset pohybovat rychleji s minimem přestávek. Budeš potřebovat sílu.“
„Dobře, ale taky byste se měli někdy vyspat.“
„Jdi už!“
„Fajn,“ povzdychla si Mei.
Ulehla zpátky pod přikrývku, ale i přes svou ospalost do rána neusnula. Mlčky pozorovala hvězdami poseté nebe a přemýšlela o všem, co se přihodilo.

Když konečně vysvitlo slunce, opláchla si obličej ve studené vodě, aby se vzpamatovala z dlouhé noci.
„Nemohla jsi spát, že?“ zeptala se jí Neit.
„Hm. Zřejmě toho na mě bylo poslední dobou moc.“ Ani se nemůžu divit, protřela si unavenou tvář. Tohle je k zbláznění.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 27.05.2015, 20:41:40 Odpovědět 
   Souhlasím s Čukem, že tenhle díl má po několika předchozích zase správné grády.
I tak si ale neodpustím obvyklou výtku: zase se Mai někam snaží jít, zase jí to všichni vymlouvají, a zase to dopadne jako obvykle. Pokud to neposunuje děj někam dopředu, tak je to tam podle mě zbytečné. Skoro mám chuť na ni zařvat: "Nekecej, seber saky paky a uteč, ale hlavně o tom s nikým neveď řeči, nebo si to zase rozmyslíš...!"
Taky začínám mít pocit - což může být dáno tím kouskovaným čtením - že se tahle road movie trochu moc protáhla. Nějaké zhutnění celé cesty by možná nebylo na škodu, i za cenu toho, že některé pasáže prostě zahodíš. Mělo by to větší spád a napětí. Ten vzorec "jdou-nepřítel-boj-vítězství" začíná být už trochu opotřebovaný.
Taky mi přijde líto naprosto nevyužitých vedlejších postav. Chápu, že ve fantasy jde o dobrodružství, a ne o nějaké psychologické piplačky charakterů. Ale třebas z Reona se pomalu stává statista, i když se zkraje zdálo, že má na víc, a totéž Neit i Kris. Určitě by se mezi postavami daly vztahy trochu zamotat a následně z toho může povstat naprosto nečekané dobrodružství. Protože to, co si lidi (a asi i démoni) dokážou způsobit z citových důvodů, může být kolikrát napínavější, než urputná nenávist skrytého nepřítele.
Pokud ti přijde, že tě moc peskuju, tak promiň, myslím to v dobrém jako něco, co ti třebas k něčemu bude. Není záměrem tě znechutit! Těším se na další!
 ze dne 29.05.2015, 13:13:09  
   Garathea: V pořádku:-). Myslím, že si z toho vždycky vezmu nějakou radu:). Na druhou stranu musím dodat, že Mei se jen tak na útěk nevydá. Ostatní ji střeží jako oko v hlavě. Sotva je někdy sama. Reon s lordem skoro nespí. Kdyby se o takový krok pokusila, nedokázala by se vykrást pryč a zmizet beze stopy, proto se s nimi snažila domluvit, třebaže marně.
Věřím, že se to tím cestováním trochu natahuje. Některé pasáže jsem už vypustila, ale není to vždy jednoduché. Většina má svůj význam a souvislost s jinými částmi. Současný nepřítel je trochu jiného ražení, takže ten boj-vítězství se nebude v tomhle stylu opakovat.
Co se týče postav. V téhle kapitole jsem se zaměřovala na Neit a její nesnášenlivost k vodě. Předtím na její kamarádský vztah s Krisem. Občas se tam něco takového objevuje, ovšem teď přichází na scénu důležitý nepřítel, takže hlavní téma je jiné. Reon je komplikovanější, protože ten se snaží dělat vše pro to, aby byla Mei spokojená, třebaže má důvod, který by ho mohl dostat do konfliktu s bratrem. Ovšem, Reon a lord jsou rozumní. Je jim přes sedmdesát, osmdesát let. Když je to potřeba, dokáží ovládat své pocity. Na nic netlačí.
Příběh jako celek je především o vztazích, boje se tam objevují jen zřídka. Řekla bych, že ty pocity ovlivňuje především to, že je to jedna kapitola za týden. Některá témata se pak vlečou déle, čtenář se ztrácí, může zapomínat. Každá z postav měla své pasáže, kapitoly, ve kterých se urovnávaly jejich vzájemné vztahy. Nejsložitější vztah je samosřejmě mezi Mei a lordem, který je tvrdý a nekompromisní, přesto se učí vycházet Mei vstříc. Jde jen o to, co ti víc bije do očí. Jestli to, že jí ostatní něco vymlouvají, zakazují a ona to poruší, nebo to, že jsou k sobě ohleduplní, že myslí na dobro svých přátel a snaží se situaci řešit. Přes všechny problémy drží při sobě, třebaže jim před chvílí někdo drtil orgány:). Zároveň se nestalo, že by popadli Mei a odletěli kdoví kam do bezpečí, aniž by brali v úvahu její přání. Věř, že by se to mohlo stát:). Bylo by to rozumější, jednodušší.
Snad budou příští kapitoly lepší. Nemusíš mě šetřit. Myslím, že jsem v tomhle stejná:-)
 čuk 23.05.2015, 8:22:26 Odpovědět 
   Tento díl se mi líbí. Vyprávění je vynalézavé a dramatické, do textu jsou vzneseny nové motivy, vzbuzující zvědavost:
Chybky: všichni se zastavily, slovo montovat se do něčeho mě trochu ruší, jakoby nepatřilo do světa, který je zobrazován. Neit tentokrá působí vtipněji než v předešlém. Pobavilo mne (především epizoda s vodou).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Nedostižná - 14...
Anne Leyyd
Dinodlak (4.čás...
alri
XPH I.
asi
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr