obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 10. Síla a bezmoc ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 30.05.2015, 9:03  
 

Ráno se posadila na mechovém polštáři a promnula si obličej.
Kde jsou všichni? Kromě Reonova cestovního pytle nebylo v tábořišti nic, co by naznačovalo jejich přítomnost. Z ohniště stoupal jen slabý dým. Všude bylo ticho.
Proč se mnou nikdo nezůstal? Něco se stalo?
U nedalekého stromu zahlédla neznámou dívčí postavu. Podle dlouhých tmavých vlasů, které jí vlály ve větru, usoudila, že by to mohla být Neit.
„Neit?“ zavolala na ni, ale dívka jí neodpověděla ani se neohlédla za jejím hlasem. „Neit, slyšíš mě?“ Proč na mě nereaguje?
Jakmile před ní stanula, pochopila její mlčení. Neit byla přivázaná ke stromu. Na krku měla hlubokou ránu a zaschlou krev. Její tělo bylo bledé a studené. Neit byla mrtvá.
„Proboha.“ Mei vyděšeně ustoupila, jenže vzápětí o něco zakopla a upadla. Okamžitě zjistila, že na zemi leží Kris s chapadlem kolem krku. „Krisi!“ Vysvobodila ho ze sevření, ale už mu nedokázala pomoci. Přece nemůžou být mrtví. „Krisi.“
Oči se jí zalily slzami, přesto se vzchopila a vydala se hledat ostatní.
Když dorazila na místo, ze kterého se ozývaly zvuky šermu, spatřila Reona, jak bojuje s neznámým mužem. „Utíkej!“ křičel na ni, jenže v tu chvíli mu meč protivníka přesekl krční tepnu. Reon se snažil krvácení zastavit, ale muž mu nemilosrdně probodl srdce.
„Reone!“ Jeho smrt jí otřásla. Svět se pro ni náhle zastavil.
Démon vykročil jejím směrem, ale než jí stačil setnout hlavu, padl mrtev k zemi. Iiren vyzvedl Mei do náruče a odnesl ji pryč.
Jakmile našel vhodné místo pro úkryt v podobě malé lesní jeskyně, postavil ji na zem a přesvědčil se, že je v pořádku.
„Iirene. Oni… Oni jsou mrtví.“ Hlas se jí chvěl hrůzou i zoufalstvím. Z očí se jí valily slzy. „Jsou mrtví. Mrtví.“
„To bude dobrý.“ Pevně ji k sobě přitiskl. „Už to skončilo.“
Její pláč neustával. Smrt přátel pro ni byla nesnesitelnou noční můrou, ze které se již nemohla probudit. Tohle přece nemůže být pravda. Jak se to mohlo stát? Ještě včera bylo všechno v pořádku.

Když už jí nezbyly žádné slzy, Iiren se od ní odtáhl, aby jí otřel mokré tváře, jenže v tom okamžiku projel jeho tělem oštěp. Chvíli ji držel za ruku, ale potom se bezvládně sesunul k zemi.
Mei vykřikla.
„Probuď se, Mei! Probuď se!“ slyšela lordův hlas. „Mei!“ zatřásl s ní.
Konečně otevřela oči. Co se stalo? Když se rozhlédla kolem sebe, ujistila se, že jí jsou všichni nablízku. Jsou v pořádku. Cítila, že jí z očí stále tečou slzy. Jsou v pořádku. Byl to jenom sen. Jenom sen, přesvědčovala samu sebe, přesto začala brečet. „Iirene.“ Chytila se jeho tuniky a opřela se o jeho hruď.
Lord ji k sobě přivinul a něžně ji pohladil po vlasech. „Byl to jenom sen. Už je to dobrý.“ Mei se při tom slově zachvěla. „Jen klid. Klid. Všechno je v pořádku. Jsme tady,“ šeptal jí konejšivým hlasem do ucha. „Nic z toho se nestalo.“
Jeho objetí ji uklidňovalo, ani ji nenapadlo se mu bránit.
V mysli se jí stále vynořovaly obrazy, jak jeden po druhém umírali. Tohle se nesmí stát. Nesmí. Popotáhla a sevřela ruce v pěst. Iirene.

Když ustal její pláč, během kratičké chvíle usnula. Únava i příjemný pocit bezpečí v jeho náruči ji ve zlomku vteřiny přemohly.
„Zřejmě usnula,“ povídal Reon. Odhrnul pramen vlasů, který jí zakrýval uslzenou tvář, a lehounce ji pohladil.
Neit s Krisem se ujistili, že je v pořádku a vrátili se do svých pokrývek. Iiren ji chtěl uložit zpátky, ale když viděl, jak pevně svírá jeho tuniku v ruce, zabalil ji místo toho do deky, vyzvedl ji do náruče a sedl si s ní ke stromu.

Když se Mei ráno probudila, spatřila nad sebou jeho tvář. Lordovy oči byly zavřené. Zdálo se, že spí.
Stále se držela jeho tuniky, jako by se od něho nechtěla odloučit. Co to zase dělám? cukla sebou leknutím.
Iiren nejprve zpevnil sevření, ale pak otevřel oči a střetl se s jejím pohledem. Když viděl, jak neklidně se na něho dívá, pustil ji.
Mei toho okamžitě využila a postavila se na nohy. „A to jste tak hezky spali,“ poznamenala zklamaně Neit. Teprve v tu chvíli si všimla, že je s Krisem upřeně pozoruje.
To jsem se ho držela celou noc? Celou noc v jeho náruči? Cítila, jak jí stoupá krev do tváří. Včera mě jeho blízkost uklidňovala. „Dík, Iirene.“ Vstala a běžela si opláchnout obličej.
„Jsi v pořádku?“ obrátil se na ni Reon, který si u potoka nabíral vodu do měchu.
„Samozřejmě, co by mi…“
„Myslel jsem ten sen.“
„Ach tak.“ Její hlas utichl. Jakmile si na své noční drama vzpomněla, bylo jí mizerně.
„Byl to jen sen.“
„Ale byl tak skutečný.“ Všechno, co se v něm odehrálo, vnímala stejně intenzivně, jako kdyby se to stalo ve skutečnosti.
„Nikdo to tady nevzdává. Neříkej, že ty bys to udělala.“
„To ne, ale nechci, abyste…“
„Všichni jsme tady, a tak to zůstane. Bude to dobrý.“
„Ale co když…“ začala opět namítat, ale Reon ji cvrnkl prstem do čela. „Au.“
„Zkus nám víc věřit, Mei!“
„Věřím vám.“
„Takhle jsem to nemyslel. Společně se z toho vždycky nějak dostaneme. Sama jenom zemřeš.“
„Jsem vám jen na obtíž.“
„Máš krátkou paměť? Tuhle jsi nás dostala z pořádného maléru,“ připomněl jí Reon. „Nemusíš pochybovat o tom, že bez tebe by se tahle parta nikdy nedržela pohromadě. Pro všechny tady hodně znamenáš, Mei. Potřebujeme tě. Chceme tě chránit, ať už přijde cokoli. Jen to s námi zkus! A neboj!“ Přívětivě se na ni usmál a vrátil se zpátky do tábora.

* * *


Aby doplnili zásoby na chystanou cestu přes mohutný les, zastavili se ve vesnici Salmera, kde jeden z místních prodával Meiinu oblíbenou pochutinu, lergo. Bylo to příjemné zpestření dne, Mei však ochutnala jen několik plátků sušeného ovoce, než vrazila do procházející ženy. Následkem toho se lergo rozsypalo po zemi.
„Promiňte,“ omluvila se jí Mei.
„Ne. To já jsem nedávala pozor. Moc se omlouvám za to lergo,“ promluvila dívka v černém plášti. Měla něžný hlas, ale přes širokou kápi jí nebylo vidět do tváře. Byla to kněžka, která se podle svého úboru vydávala na dlouhou cestu. Její plášť měl na rozdíl od Meiinýho zlatý lem, který mezi kněžstvem značil výjimečné postavení erena.
„To nevadí,“ odvětila Mei. Mohla jsem s tím jídlem počkat, když je tady takový frmol.
„Ještě jednou se omlouvám,“ řekla jí kněžka a pak pokračovala vlastní cestou směrem z vesnice.
Mei snědla zbytek lerga, které zůstalo v pytlíku.
„Moc jsi z toho neměla, co?“ prohodil Kris.
„To ne, ale taky se nemusím cpát sladkým, takže bych si asi neměla stěžovat.“
„A nechceš si vzít ode mě?“
Mám ujídat z jeho porce? podívala se na slaměný sáček, který držel v ruce. „Tak jen jeden.“
„Ty to máš hodně ráda, že?“ ozvala se Neit.
„Hm. U nás nic takového není. Maximálně obyčejné sušené ovoce.“ Oprášila si ruce od cukru a koření, které jí zůstalo na prstech. „Jak dlouho bude trvat cesta do Davlinu?“ obrátila se na Reona.
„Asi tři nebo čtyři týdny.“
„Čtyři týdny?“ Tak dlouho?
Kdyby měli koně, cesta by se jistě zkrátila, ale Iiren s Reonem je stále odmítali. Je mi jasné, že bez koní nás mohou lépe ohlídat, ale čtyři týdny…? Ať už se v Davlinu koná jakákoli schůzka, snad na nás počká.
„Nechceš si zase na pár dní vydechnout?“
„Ne,“ řekla na to Mei, ale vzápětí si uvědomila, že by si možná chtěli odpočinout ostatní. „Tedy pokud nechcete vy.“
„Nám tohle nevadí. To ty bys měla myslet na odpočinek. Týdny na cestách jsou vyčerpávající, především když na to nejsi zvyklá. Kdybys chtěla, stačí říct. Není nutné někam spěchat.“
„Chci najít cestu domů. Těžko ji najdu, když budu někde vysedávat.“
„Jakou jinou odpověď jsem mohl čekat, že?“ usmál se Reon.


Jakmile se začalo stmívat, Iiren ulovil s pomocí kamene zvíře, jež pobíhalo v korunách stromů podobně jako veverka. Maso hlodavce o velikosti králíka bylo chutné a měkké. S bylinkami, které Reon sbíral po cestách, bylo výborné.
„Zítra se dostaneme do toho lesa?“ vyzvídala Mei.
„Ano,“ odpověděl jí Reon. „Potrvá nám asi dva týdny, než jím projdeme. Arigad je obrovský a všude prakticky stejný, pokud nás někdo pronásleduje, nebude mít šanci nás vyhledat, ať už jsou jeho schopnosti jakékoli. Zvířata zničí všechny naše stopy.“ Rozlámal klestí a přiložil ho do ohně.
Zajímalo by mě, podle čeho se ti dva orientují, když ne podle cest. Já bych se v takovém lese snadno ztratila. „Ty už jsi tím lesem někdy procházel?“
„Jen jednou. Je nepravděpodobné, že by se otec zdržoval v těchto krajích, proto častěji prohledávám severní oblasti říše.“
Sever je oproti jihu obyčejnější. Možná tam žije méně démonů, kteří by ho dokázali rozpoznat. To by dávalo smysl. „Kvůli démonům?“
„Samozřejmě. Ani já jsem nedokázal projít jižními provinciemi bez povšimnutí. Lorda by leckterý démon poznal okamžitě. Pokud by se tam rozhodl ukrýt, přinejmenším by riskoval, že si o něm začnou démoni povídat.“
„A to by bylo špatně?“ Proč by mu měly být na škodu obyčejné povídačky? Nic neznamenají.
„Kdyby se teď ukázalo, že je naživu, mohlo by to ohrozit Iirenovo postavení,“ vysvětlil jí Reon. „Iiren se stal lordem díky svým schopnostem, které prokázal během tehdejších bojů, za normálních okolností by ovšem musela být prokázána smrt jeho předchůdce popřípadě by musel být prohlášen za mrtvého, což běžně trvá i několik desetiletí. I kdyby to byl jen domnělý návrat bývalého lorda, mohl by vést k nepokojům po celé říši.“
Kvůli jednomu podezření? Není divu, že lord musí být tvrdý, když se mezi démony objevují ti, kteří neváhají využít sebemenší příležitost, aby se dostali blíž k trůnu, i kdyby tím měli vehnat svou říši do bojů.
Podívala se na Krise, který během jejich rozhovoru nečekaně usnul. Přehodila přes něho deku a hlavu mu podložila taškou. Neit, která ležela vedle ní, upadla do spánku překvapivě ještě dřív než on. Dokonce i po týdnu, který uběhl od útoku ilneanů, spala déle, než u ní bylo obvyklé.
„Mohl se ukázat aspoň vám,“ povídala Mei.
„Věřím, že není snadné objevit se po tolika letech. Navíc poté, co se stalo. Může mít pocit, že selhal.“
Tím myslí, že má strach, jak ho jeho synové přijmou? Pravda, že je jako otec sotva vychovával. Nedokázal zajistit rodině bezpečí a nakonec nebyl schopen postarat se o děti, které zůstaly bez matky i bez střechy nad hlavou. Jeho roli musel zastat sotva dospívající syn. Letmo pohlédla na lorda, který seděl u protějšího stromu. Za celou dobu neřekl jediné slovo jen se zamyšleně díval do prázdna.
Vím, že otce nesnáší. Možná ho dokonce nenávidí. Po těch letech je jistě obtížné přijít s nějakou omluvou. Kdoví, jak by na ni Iiren reagoval. Pokrčila nohy a opřela se o kolena. Co asi budu dělat já, až se vrátím domů.
„Měla by sis jít lehnout. Už je pozdě,“ nabádal ji Reon.
„Asi jo. Ještě si půjdu odskočit.“
„Někdo by měl jít s tebou.“
„Neit už spí. Za chvíli budu zpátky,“ řekla mu na to Mei a odkráčela dál mezi stromy.
Ani teď nemám potuchy, co bych mu měla říct, až ho zase uvidím. Nejspíš budu šílet radostí a na to, co se stalo předtím, úplně zapomenu, usmála se Mei. Vždyť už je to skoro rok, co jsem je neviděla.
Znaveně se posadila na zem a sundala si plášť.

„Trvá jí to,“ promluvil Iiren.
„Možná chce být chvilku sama.“
Lord sledoval plameny olizující suché dřevo, jeho pozornost si však záhy získal Kris, který se převaloval z jedné strany na druhou. Najednou zakňučel a zkroutil se do klubíčka. „To stačí.“ Postavil se na nohy a vydal se mezi porosty.
„Mei, kde jsi?“ Během chvilky ucítil pach krve. „Mei!“
Když ji našel, ve světle měsíce spatřil záblesk dýky, kterou si přejela přes zápěstí. Její levé předloktí mělo obrovské množství hlubokých řezných ran. Nějaké měla i na druhé ruce. Kolem ní byly loužičky krve, přesto se nezdálo, že by ji měla bolest či větší ztráta krve odradit od toho, co dělala. Jistě by v tom pokračovala, kdyby si nevšimla jeho přítomnosti. V tom okamžiku obrátila dýku proti srdci. Nic dalšího už jí ovšem nedovolil. Vytrhl jí zbraň z ruky a zahodil ji.
„Ne!“ vykřikla Mei.
Chtěla se zvednout, ale Iiren ji strhl zpět. Snažila se mu bránit, lord ji však uchopil za paže, aby se nevzpírala a svou mocí začal léčit její zranění.
Neustále se pokoušela vyprostit, odstrčit ho od sebe, uniknout jeho polibku, ale všechno bylo marné. Lord ji vzal kolem pasu a přidržel si ji na temeni hlavy. Nezmohla nic, než ho s ubývající silou tlouct do zad.
Nakonec ztratila vědomí. Její zranění byla pryč, přesto ztratila hodně krve.
Iiren ji vyzvedl do náruče, obešel Reona, který ho za Mei následoval, a odnesl ji do tábora, kde ji položil na zem. Jeho bratr přišel hned za ním i s její dýkou a pláštěm.
„Co se s ní stalo?“ ptala se Neit, když si všimla krvavých skvrn na Iirenově oblečení a Meiiných zakrvácených paží.
„Chtěla se zabít,“ odpověděl jí Reon.
„Co? Mei? Ne, to není možné. Proč by něco takového dělala?“
Nikdo tomu nechtěl uvěřit, ale všichni věděli, jak těžká břímě Mei nese. Mohla být zoufalá, že nemůže najít cestu domů. Mohla se obávat zabijáků, kteří usilují o její život a ohrožují její přátelé. Nikdo však nevěřil tomu, že by to řešila sebevraždou.
„To nebyla ona,“ ozval se roztřeseným hlasem Kris.
„Viděli jsme to, Krisi. Sama se chystala bodnout do srdce,“ pověděl mu Reon.
„Takhle to nemyslím. Nejsem si jistý, spal jsem, ale ten kdo hýbal jejím tělem nebyla Mei.“
„Co tím myslíš? Jak by bylo něco takového možné?“ nechápala Neit.
„Já nevím. Jen jsem měl tenhle pocit.“
Iiren se dotkl Mei na čele. „Pohlídejte ji! Převlečte ji, ať je čistá!“ Hned nato se vydal mezi stromy, aby se zbavil krve, která by se mohla stát stopou pro jejich pronásledovatele.
Ostatní mezitím omyli Mei paže. Neit ji čistě oblékla a pečlivě ji zabalila do deky, aby byla v teple.
Špinavé oblečení pak odnesla k potoku, kde ho chtěla vyprat. Tam také objevila Iirena, který zíral na rukáv své zakrvácené tuniky. „Jsi v pořádku?“
„Byly to jen drobné rány. Nic mi není.“
„Nemyslím tohle.“
Lord se na ni letmo podíval. „Jděte spát! Není nutné, aby byli všichni vzhůru.“ Sundal si vestu a pustil se do čistění krvavých skvrn.
Neit si povzdychla. Věděla, že je zbytečné mluvit s ním o jeho pocitech. Vyprala tedy Meiino oblečení a rozvěsila ho u ohně, aby do rána oschlo.
Dlouhou dobu pozorovala Mei, která bojovala s horečkou, ale nakonec šli ona i Kris spát.


„Ještě se neprobudila?“ zeptala se druhý den ráno.
„Ne,“ řekl jí Reon.
Teplotu už sice neměla, ale její bezvědomí trvalo podivně dlouho.
„Půjdu něco chytit. Až se probudí, bude mít určitě hlad,“ prohlásila Neit.
O pár minut později se vrátila s drobnou koroptví, kterou naporcovala, napíchla na větev a opekla nad ohněm.
Mei otočila hlavu na stranu a pomaličku otevřela oči. „Co se děje?“
„Mei. Jak je ti?“
„Divně. Mám žízeň.“
Reon vzal měch s vodou a pomohl jí se napít.
Tuhle tuniku jsem na sobě přece neměla. „Co se stalo?“
„Nevzpomínáš si?“ odvětil jí Reon otázkou.
„Na co si mám vzpomínat?“ Mluvila nezvykle pomalu, jako kdyby ji probudili uprostřed noci.
„Vážně nevíš, proč jsi tak zesláblá?“ ptal se jí vyčítavým tónem.
„Nechápu, co se to děje.“ Neměla tušení, proč se cítí vyčerpaně, ačkoli se právě probudila. Jejich ustarané a zároveň rozzlobené pohledy ji zneklidňovaly. „Tak mi řekněte, co se stalo!“
Reon už jí chtěl odpovědět, ale Iiren ho předstihl. „Vdechla jsi jed z nějaké rostliny.“
„Jed?“ Jed z kytky? Zlobí se, protože o mě měli strach? „Omlouvám se, jestli jsem vám přidělala starosti.“
„To nech být! Hlavně se uzdrav!“ pověděl jí Reon.
„Už jsme tady moc dlouho. Najez se a půjdeme dál,“ rozhodl lord.

Mei se na chůzi necítila, ale věděla, že se nemohou zdržovat na jednom místě déle, než je nezbytné.
Nějak to musím zvládnout.
„Zvedni se!“ přikázal jí Iiren.
Mei se postavila na nohy a oprášila si zadek od listí. Chtěla si vzít svou tašku, ale ostatní jí všechny věci sebrali.
Iiren si k ní nečekaně dřepl. „Naskoč si!“
„Co?“ To mě chce jako nosit?
„Řekl jsem, abys mi vylezla na záda!“
Mei v jeho hlase cítila napětí. Nechtěla ho zbytečně rozčilovat, a tak udělala, co poručil a postavila se k jeho zádům. Iiren ji přiměl, aby se ho chytila kolem ramen, vyzvedl ji a vydal se na cestu.

Přestože ji zneklidňovala jeho blízkost, byla nucena opírat se o jeho záda. Její hlava byla příliš těžká, aby ji dokázala držet vzpřímenou. Bylo jí slabo. Zvuky jakoby přicházely z velké dálky. Nesnesitelně se jí chtělo spát.
Naštěstí se brzy zastavili k odpočinku. Iiren ji posadil ke stromu, aby se o něj mohla opřít, a podal jí měch s vodou.
„Iirene, můžeš na chvíli?“ požádal ho Reon.
Oba odkráčeli o několik kroků dál, aby si spolu v tichosti promluvili.
„Jsi si jistý, že je to takhle lepší? Možná bychom si s ní o tom měli…“
„Věřím, že měl Kris pravdu,“ přerušil ho Iiren.
„Co?“
„V paláci měla nespočet příležitostí, aby ukončila svůj život, ale nikdy to nevzdala. Mei není z těch, kteří se snadno zlomí.“
„To je sice pravda, ale jak by ji mohl někdo ovládat? Byla tam sama.“
„Přesto to není nemožné,“ pověděl lord. Zdálo se, že o tom nemá velkých pochyb.
„To je děsivé,“ zamračil se Reon. „V tom případě je určitě lepší, když nic neví.“
„Půjdeme.“
Iiren se vrátil k Mei, která se opírala o Neitino rameno.
„Zrovna usnula.“
Dřepl si vedle ní, opatrně si ji naklonil k sobě, aby ji neprobudil, a vyzvedl ji do náruče.

Jakmile otevřela oči a uvědomila si, že ji Iiren nese v náručí, leknutím sebou trhla. „Co to děláš? Mohl jsi mě vzbudit.“
„Copak je to u tebe možné?“ odvětil jí lord.
Ať mi nevykládá, že se o to vůbec pokoušel. „Teď už mě můžeš postavit na zem.“ Tohle mě znervózňuje.
Lord si však její žádosti nevšímal.
„No tak, Iirene! Chci dolů.“
Krátce se na ni podíval, zastavil se a postavil ji na zem.
Myslím, že je to lepší než ráno. „Fajn. Tak jdeme.“ Vydala se vpřed.
„Počkej!“ volala na ni Neit.
„Mei, ještě bys neměla. Přitíží se ti,“ ozval se Reon, ale Mei na jejich námitky nedbala.
Proč bych nemohla jít sama? Přehání to.
Ujít pár desítek metrů jí nečinilo žádné potíže, přesto s každou chvílí pociťovala stále silnější slabost. Jakmile se jí začala točit hlava, zůstala stát na místě a snažila se rozdýchat mdloby, ale brzy měla mžitky před očima. Už myslela, že se na nohách neudrží, když ji Iiren popadl a vyzvedl ze země.
„Jsi tvrdohlavá.“
„Co bys od ní čekal,“ dodala Neit.
Mei jim chtěla oponovat, ale neměla žádnou sílu. Čelo se jí námahou orosilo, jak se snažila zůstat při vědomí.
„Co to bylo za kytku?“ zeptala se hned, jak popadla dech. Nechápala, proč se cítí tak zesláblá. Na žádnou rostlinu si nevzpomínala.
„Stejně ji neznáš,“ řekl jí Iiren.
„A jak dlouho se budu cítit takhle?“
„Vím já?“
„Měla bych jít sama.“
„Jenže nemůžeš.“
Mei sklopila zrak. V lordově blízkosti byla neklidná, přesto v jeho náruči pociťovala naprosté bezpečí a jistotu.
„Nebolí tě ruce?“ Nosit někoho tímhle způsobem určitě není peříčko.
„Proč?“
„Neseš mě dlouho. Copak nejsem těžká?“
„Mohla bys vážit pětkrát tolik a nebyl by to problém,“ odpověděl jí lord.
Žádný gentleman to není. Mluví jako stroj. „Mohl jsi říct, že nejsem,“ vyčetla mu Mei.
„Proč?“
„Nech to být!“ Vím, že pro tyhle věci nemá pochopení, když má dost sil, aby nosil hrocha. Lichotit prostě neumí. „Proč mě neneseš stejně jako předtím?“ Určitě by to pro něho bylo pohodlnější.
„Nedělalo ti to dobře. Copak ti tohle není příjemnější?“
Jeho odpověď ji zaskočila. Všiml si, že ji nošení na zádech vysilovalo. Myslel na to, jak se cítí a chtěl jí od toho ulehčit.
„Dík.“ Zabořila tvář k jeho hrudi a šťastně se usmála.

S nadcházejícím večerem je obklopily obrovské listnaté stromy, které naznačovaly, že vstoupili do lesa známý jako Arigad. Byl to jeden z nejrozsáhlejších lesů na území říše.
Na rozdíl od Lanarského nebo Rukanského lesa nepůsobil tak tajemně a strašidelně, mezi stromy prostupovalo dostatek světla. Země byla plná kvítí různých barev, které prosytily vzduch příjemnou svěží vůní.
Je tady krásně.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 30.05.2015, 9:02:01 Odpovědět 
   Důmyslné využití fenoménu snu jako prostředku k posunutí vzájemného vztahu i bojové scény. Jenom to poněkud zacvičilo s očními váčky. Tato část je nejpřekvapivější a nejdramatičtější. I nejvíc útočící na city (kdo by nevěřil pravdomluvnosti Meiiných vnitřních monologů, mohl by si myslet, že je velmi rafinovaná -stejně jako rozvíjení citových a tělesných vazeb a také portrét Iirena).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Cestomoří - 1.
(Ne)Spisovatelka
Flash
Jakub Telc
Písečníci a blu...
vaclav-dvorak
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr