obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392922 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Vznešený Bastard(2/2) ::

 autor Samuel W. Tasanowski publikováno: 15.06.2015, 15:56  
Pokračování povídky
 

Během svého života utíkal Jakub mnohokrát. Pokud šel do nějaké akce, předem si vyhlédl místo, kam by se mohl v případě pronásledování ukrýt. I zde na hranicích měl několik takových skrýší. Ta nejbližší ležela nedaleko hlavní cesty, přesto byla tak dobře ukrytá, že by ji nenašel nikdo, kdo o ní nevěděl, pokud by sebou neměl psy.
Za mohutným, prastarým dubem se ukrývala puklina ve skále obrostlé mechem, sotva tak úzká, aby se jí s obtížemi protáhl Jakub, tlačící před sebou napůl bezvládné elfovo tělo.
Pokud by byli skřeti pečliví a postupovali pomalu, byla tu šance, že by puklinu objevili. Jenže oni ani jednou z těchto vlastností neoplývali, a i kdyby, byli většinou tak hloupí, že by je ani nenapadlo tuto nepravděpodobnou cestu prozkoumat.
Jakmile se dostali na druhou stranu pukliny, Jakub padl na kolena a úlevou se téměř rozesmál. Chvíli jen tak oddechoval a sbíral síly. Elf zasténal. Jakub se zvedl, odtáhl ho do stínu nejbližšího stromu a pak se posadil. Zběžně prohlédl jeho ránu na spánku, ale nebylo to nic vážného. Až se probere k vědomí, bude ho maximálně tak bolet hlava.
Nedaleko od nich jiskřila hladina průzračně čistého jezírka. Jakub se po čtyřech dostal až ke břehu a rukama si nabral do úst několik loků vody. Opláchl si zpocenou tvář a lehl si na zem. Nejraději by tak proležel celý den, jen kdyby si to mohl dovolit.
Po necelých deseti minutách se opět posadil a otočil se, aby zkontroloval elfa. Pořád seděl opřený o kmen stromu, jen s tím rozdílem, že na něj upřeně zíral. Jakubovi leknutím poskočilo srdce, ale navenek nic nedal najevo. Kdyby na něj elf promluvil, kdyby vstal a šel za ním, nedokázal by na něj víc zapůsobit, než tím jediným zkoumavým a hodnotícím pohledem, postrádajícím jakékoliv emoce.
Jakub vstal a došel k němu na bezpečnou vzdálenost. Elf vrhl krátký pohled na jeho ruku, demonstrativně svírající jílec meče. Pak se usmál, čímž vyvedl Jakuba z míry. Ten viděl v životě dost elfů, ale žádný z nich se před člověkem nikdy nezasmál. Jako by to snad ani neuměli. Nebo to možná bylo tím, že se cítili být lidem nadřazení, a projev jakýchkoliv pocitů z jejich strany byl nežádoucí.
„Kdo jsi?“ zeptal se elf s pohledem upřeným do jeho očí.
„Jakub,“ představil se po krátkém zaváhání.
„Jakub?“ podivil se elf. „To je celé? Takový odvážný bojovník a má tak prosté jméno? Nejsi snad vznešeného rodu?“
„Hm,“ zachmuřil se Jakub. Přemýšlel, jestli si z něj ten ušatý dlouhán dělá legraci, nebo je jeho údiv opravdový. To už by bylo v tak krátkém rozmezí podruhé, co se projevily jeho pocity; a to by byla veliká náhoda. Mohlo by být nebezpečné prozradit mu svou skutečnou totožnost, i když na druhou stranu ten elf pravděpodobně ani netuší, kde právě je, natož aby měl přehled o politické situaci českého knížectví.
„Ehm,“ odkašlal si a představil se celým jménem: „Jakub z rodu Vršovců.“
„To je dobré,“ přikývl spokojeně elf. „Byla by ostuda být zachráněn nějakým jelimanem z nemanic. Tvůj rod je zde v Čechách mocný?“
„Býval jedním z nejmocnějších,“ odvětil temně Jakub, „dokud se nestal trnem v oku mocnějším pánům.“
Elf přikývl. „To znám. I u nás to tak bývá.“
„A kde to je, u vás?“ zajímal se s neskrývanou nedůvěrou Jakub. Pak se v duchu plácl do čela, protože mu až nyní došla zcela zjevná věc, a dodal: : „A jak to, že mluvíš česky?“
Elf pokrčil rameny. „Naše rasa se učí cizí jazyky velmi rychle. Někdy až překvapivě rychle. Jelikož mířím na jednání s tvým vládcem, během cesty jsem se od našeho českého průvodce tvoji řeč naučil.“
„Tomu nevěřím,“ mračil se Jakub. „Vy elfové jste příliš arogantní, abyste se ponížili tím, že budete mluvit jiným jazykem než tím vaším. Jedině snad latinou, ale ta je pro mě stejně nesrozumitelná jako elfština, takže by naše rozmluva stejně vyšla naprázdno.“
Elf se vesele ušklíbl. „Máš pravdu. My elfové jsme až příliš arogantní. Je to daň za to, že jsme tak úspěšní.“
Jeho obličej náhle získal typickou elfí vážnost a jeho oči zajiskřily zlobou. „Nechat se ale tímto argumentem urážet od člověka, je pro nás veliké zneuctění. Jen proto, že nemám zbraň a vděčím ti za život, zapomenu na to, že jsi něco takového řekl. Příště si však dobře rozmysli, jaká slova volíš v přítomnosti elfího šlechtice. Mohla by se snadno stát tvým epitafem.“
Jakub potlačil hněv a spolkl urážku, deroucí se mu na jazyk. Přece toho namyšleného panáka nezachránil jen proto, aby mu sám potom propíchl srdce mečem? Jako žoldák se v různých armádách setkal s mnoha takovými šlechtici, jejichž odvaha se měřila počtem vojáků, stojících za nimi.
„Dobře,“ procedil mezi zuby a ještě chvíli vyčkal, než ho ten největší vztek přejde docela. „Přesto mi, můj pane, dlužíš své jméno a vysvětlení, co tě zavádí do těchto končin. A hlavně odkud.“
„Budiž. Ačkoliv nejsi v postavení mne takto vyslýchat, snad tě informace, které ti poskytnu, uspokojí. Mé jméno je Altar, baron Altar. Mé panství leží v Itálii, pokud to člověku tvého ražení něco říká. Bez urážky.“
Jakub polkl sprosté slovo, kterým by elfa nejraději počastoval, a pobídl ho, aby pokračoval.
„Můj patronas mě požádal, abych mu dělal prostředníka při vyjednávání s vaším knížetem. Zbytek je pravda; posel knížete Bořivoje mě naučil váš složitý, barbarský jazyk během příprav na cestu i na cestě samotné. Opravdu se učíme velmi rychle. Víc ti bohužel říct nemohu, a vlastně ani nechci.“
Altar si složil ruce do klína a čekal na Jakubovu reakci. Ten však neměl co říct. Mohl být rád za to, co mu elf milostivě sdělil. Ostatně, byla pravda, že tato věc se ho netýkala a on se k ní připletl pouze náhodou. Nebo je to snad hra osudu? Každopádně už měl elfa a jeho nesnesitelné arogance plné zuby.
„Dobře, jak myslíš. Můžeš klidně odejít. Východ je tamtím směrem. Bůh s tebou.“
Altar překvapeně zamrkal.
„Mám odejít?“ zeptal se jako by špatně slyšel. „Tam, mezi hordu zdivočelých skřetů? To snad toužíš po mé smrti? Po tom, co jsi mě tak pracně zachraňoval? Navíc bych se v lese ztratil po pár krocích. Nikam nejdu.“
„Ztratil? Pocházíš z lesního národa. Tady jsi jako doma, nebo snad ne?“
„Mí předkové žili v lesích,“ poopravil ho Altar. „Milovali ten život. Vyvinuli jsme se však v civilizované bytosti, pro které je důležitější pohodlí a okázalost, než nějaké divošské pobíhání v prastarých hvozdech a uctívání pohanských model.“
„No a? Copak v tobě stále nepřebývají prastaré instinkty tvých předků? Stačí si je vybavit.“
Altar si uraženě odfrkl. „Vy jste kdysi byli jen chlupatí primitivové, pro které byl oheň nepochopitelným dílem božím, zatímco my již měli vlastní jazyk, a předhazujeme vám to snad? Ne!“
„Nafoukaný elfe,“ zabručel Jakub a odvrátil se.
„Smrdutý člověče,“ přiletěla náhle zezadu elfí odpověď. Jakub sebou neznatelně trhl, ale rozhodl se, že se nenechá vyprovokovat.
„Arogantní ušáku,“ nevydržel to však dlouho.
„Prťavý primitive.“
Jakubova představivost, co se týká urážek, nebyla nijak valná, a proto zjistil, když se prudce otočil, aby elfovi vmetl další nadávku, že pouze naprázdno otvírá ústa a neví, čím by ho zesměšnil.
„Sakra!“ zaklel a založil si uraženě ruce. Mračil se na Altara, ale pak si uvědomil, jak hloupě u toho vypadá, neovládl se a začal se chechtat. K jeho velkému údivu se elf rozesmál také. Až když začalo Jakuba píchat v boku, donutil se přestat a setřel si slzu, která mu vytryskla z oka.
„Tak co teď?“ zeptal se Altar. „Mám docela hlad. Máš něco k jídlu?“
„Nemám,“ odvětil Jakub skoro omluvně a uvědomil si, že prvotní odpor k elfovi začal ustupovat. Nahrazovalo ho cosi jiného, co by snad nazval souzněním v nebezpečí. Navíc si uvědomil, že vše, co věděl o elfech, nemusí sedět na všechny elfy. Proč se však zrovna tento vymyká všem zažitým předsudkům?
„Mohl bys něco ulovit,“ uvažoval Altar. „Jak dobrý jsi lovec?“
„Mizerný,“ přiznal Jakub. „Navíc toho s mečem moc neulovím. Leda tak po zvěři házet sekerou, ale jednou jsem to zkusil a stačilo mi to. Na můj vkus to byla moc krvavá a bolestivá zkušenost. Tedy pro to zvíře.“
„Jak jsi jen mohl přežít do dnešních dnů?“ zasmál se elf.
„Jednoduše,“ pokrčil rameny Jakub. „Mám Ondřeje.“
„Tvůj přítel?“
„Ano.“
Altar se rozhlédl. „Tak proč tu není s námi? Padl snad v boji?“
„To snad ne,“ zavrtěl hlavou Jakub. „Je jen trochu jiný, kdekdo by řekl, že divný. Až strašidelný.“
„Strašidel se nebojím,“ odbyl ho Altar. „Pokud mi sežene něco k jídlu, je mi jedno, jestli je to člověk, trpaslík nebo snad, nedej bože, šotek. A možná ho za to budu mít raději než tebe.“
I přes Altarův zubící se úsměv se Jakub tvářil zaraženě.
„No, jen aby ses nespletl. Musíme však počkat do večera, dřív se tady neobjeví.“
Altar přehnaně zaúpěl. „Do té doby pojdu hlady.“
„Tak se najez kořínků, ušáku,“ rýpl si Jakub a odešel zkontrolovat přístupovou cestu, jestli se kolem náhodou nepotulují skřeti.

*

Se západem slunce se Jakub i Altar trochu uklidnili. Skřeti po nich pátrali dlouhé hodiny, jednou se dokonce dostali velmi blízko ukrytému průchodu k jezírku, ale nenašli je. Jak bylo známo, skřetí trpělivost prakticky neexistovala, a tak zde byla šance, že pronásledování již vzdali a místo toho zamířili vypálit nějakou nedalekou osadu, nebo se v hádce pobili navzájem. O temném elfovi se Altar nezmínil a Jakub o tom stejně neměl chuť mluvit. Do večera se tak zabavili vyprávěním o událostech, jichž byli svědky během posledních let.
„...neustálé války na východě mě nakonec unavily a já se raději vrátil domů, do Čech,“ dokončil svůj poslední příběh Jakub. Aby se trochu zahřáli, rozdělal pomocí křesadla malý ohýnek, i když si elf stěžoval, že mohli klidně rozdělat větší, pokud jsou opravdu na tak bezpečném místě, jak mu Jakub tvrdil.
„Nebudeme raději riskovat,“ namítl Vršovec. „Ondřej se ještě nevrátil. Až tady bude, rozdělám ti klidně takovou vatru, že ji uvidí tví temní příbuzní až v severských zemích.“
Altar cosi nesrozumitelného zabručel a natáhl dlaně blíž k ohni, aby se zahřál.
„Proč jsi mě vlastně zachránil, Jakube,“ zeptal se náhle, aniž by odtrhl zrak od plamínků. „Pořád na to nemohu přijít. Buď jsi moc statečný, nebo blázen. Nic jiného mě nenapadá.“
Jakub, hledící v tu chvíli kamsi do neurčita, pokrčil rameny. „Sám nevím. Bylo mi jasné, že nemám sebemenší šanci, ale přesto jsem do toho šel. Jako by mě vedl někdo jiný, jako bych na chvíli ztratil vládu nad svým tělem.“
„Zajímavé,“ řekl jen elf.
„Přemýšlím o tom,“ pokračoval dál Jakub, „že mé tělo na tu chvíli ovládl sám bůh. Že chtěl, abych tě zachránil, protože jsi důležitý. Zní to tak podivně, ale dnes bylo těch podivností na můj vkus tolik, že to může být klidně pravda. Co si myslíš ty?“
„Není na mě,“ odvětil Altar, „abych posuzoval boží úmysly.“
„Hm,“ zamračil se Jakub, „to jsi mi tedy moc nepomohl.“
„Neřekl jsem, že ti pomůžu. Navíc, to že jsi…“
„Pst!“
Altar si chtěl postěžovat nad tak hrubým přerušením, ale odpustil si to, když viděl Jakubův naléhavý výraz. Ten mu naznačil, aby se zaposlouchal. Altar využil svého vyvinutého sluchu, ale nepodařilo se mu zachytit sebemenší podezřelý zvuk. Už chtěl Jakubovi říct, že má slyšiny, ale upřený pohled jeho očí, lesknoucích se ohněm, zírajících kamsi nad něj, ho umlčel. V tu samou chvíli se mu zježily chloupky na krku. Cítil, že za ním někdo, nebo spíš něco je.
„Teď se ani nehni,“ varoval ho tiše Jakub.
Altar poslechl rád. Potlačil naléhavou touhu otočit se a jen vystrašeně poslouchal, jak ho cosi zvědavě a opatrně očichává. Trvalo to jen pár vteřin, ale elfovi to přišlo jako hodina. Až když si Jakub úlevou oddychl, se uvolnil.
„Už je to v pořádku,“ řekl mu Jakub a vydal se do míst, kde před chvílí stála ona tajemná bytost. Vytáhl odtamtud zajíce se zlámaným vazem.
„Je tady večeře,“ pronesl zvesela Jakub. „Dáš si ušáka, Ušáku? Tak si chvíli počkej. Musím ho stáhnout, vyvrhnout a pak upéct.“
„Jak dlouho?“
„Raději se ani neptej,“ usmál se Jakub a elf zaúpěl.

*

Seděli u ohně a spokojeně se cpali. Jakub překvapil elfa, když zpod zbroje vytáhl váček, šňůrkou přivázaný ke krku, jenž obsahoval koření.
„Je to směs sušeného česneku, luční hořčice, kmínu“ vysvětloval Jakub, „a několik bylinek až z kyjevského knížectví. Ostatně, odtamtud jsem si přivedl i Ondřeje.“
„Hm?“ Altar překvapeně vzhlédl, ústa nedůstojně mastná, ale žaludek spokojený. „Pověz mi o něm víc.“
„No jak myslíš,“ odvětil Jakub. „Před dvěma lety jsem bojoval za kyjevského knížete Vladimíra. Po bitvě, samozřejmě vítězné, jsme slavili. Myslím si, že bychom slavili, i kdyby pro nás bitva dopadla špatně. Takovou měli ti lidé povahu. Pozdě v noci odvedl kníže několik nejlepších bojovníků, mezi nimi i mě, do odlehlé části paláce. Byla tam hluboká jáma, jakási aréna. Na jejím okraji již stálo několik knížecích družiníků, popíjelo z rohů a překřikovalo se. Ihned mi bylo jasné, že se zde odehraje souboj. Když se zvedly mříže ze dvou tunelů vedoucích do arény, ani mě nepřekvapilo, že soupeři nebyli lidé. První byl obrovský černý medvěd, vyhladovělý a divoký. Druhý byl samozřejmě Ondřej. Zbitý, pohublý, napadal na jednu nohu. Vypadal žalostně. Při pohledu na medvěda se vyděšeně stáhl, ale mříže už byly zase dole. Bylo to jednoznačné, a proto všichni sázeli na medvěda. Možná mi rozum zakalila medovina, nebo mě jen naštvalo, že tomu chudákovi nikdo nedal ani šanci. Vsadil jsem všechny své peníze, které mi kníže vyplatil, na Ondřeje. Kyjevští bohatýři se mi smáli, ale já si stál na svém. A nakonec jsem dobře udělal. Ačkoliv v té nechutné řeži Ondřej málem vykrvácel, nakonec to byl medvěd, koho z arény museli vynést. Vydělal jsem velké peníze, a když se mě kníže ze zvědavosti zeptal, co s nimi provedu, bez rozmyslu jsem pověděl, že vykoupím Ondřeje z otroctví, samozřejmě, pokud přežije.“
„Hloupý nápad,“ poznamenal Altar.
„Asi ano,“ připustil Jakub, „ale jak jsem již řekl, byl jsem opilý. Těžko říct, jestli jsem to myslel vážně. Navíc, ty bys měl být za mou nerozvážnost nejvíc rád. Kdo myslíš, že nás vlastně zachránil? Nebýt Ondřeje, ležely by naše ohlodané kosti někde v divočině. Jako noční tvor zaútočil za denního světla, což bylo pro něj určitě těžké. Neříkám, že bys mu měl poděkovat, jen si uvědom, že z hloupého nápadu může vzejít užitečná pomoc.“
Altar mlčel, i když Jakub pochyboval, že by se styděl.
„Za tři dny,“ pokračoval bojovník ve vyprávění, „jsem opouštěl Kyjev. Ondřeje mi dotáhli v řetězech. Vypadal tak zoufale, až mi ho bylo líto. Kníže nechtěl, aby se ten tvor toulal v jeho zemi svobodný, musel jsem mu proto slíbit, že ho pustím až za hranicemi jeho knížectví.“
„Dodržel jsi to?“ zajímalo elfa.
Jakub se uchechtl. „Samozřejmě, že ne. Necelý den cesty od Kyjeva jsem mu sundal železa a naznačil mu, aby si šel po svých. Nečekal jsem, jestli mě pochopil, a šel jsem dál. Večer jsem se utábořil a zjistil jsem, že mě Ondřej celou dobu sledoval. Tehdy jsem z něj měl strach a myslel jsem, že mě chce zabít. Cha! On mi však jenom přitáhl mladého koloucha a hodil mi ho k nohám. Zvíře mělo zlomený krk. Později jsem zjistil, že je to jeho oblíbený druh zabití.
Měl jsem sebou uzené maso a čerstvé chlebové placky, ale nemohl jsem jeho smutnému, naléhavému pohledu odolat. Koloucha jsem upekl a nabídl Ondřejovi. Ten však odmítl. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co ten chudák vlastně jí. Poté, co nás přepadli lapkové, a my je pobili, Ondřej, napůl šílený hlady, z jednoho z nich strhal oblečení a pustil se do něj.“
Altar vytřeštil oči. „No fuj!“
„Jí i skřety a jiné nelidi, jestli tě to uklidní,“ rýpl si Jakub.
„Moc ne,“ zamumlal elf. „A co on je vlastně za rasu? Divý tvor nebo nějaká rozumná, nelidská rasa z východu?“
„To nevím,“ zavrtěl hlavou Jakub. „Jediné, co jsem se o něm dozvěděl, že jeho lid obýval hory a lesy na východních hranicích kyjevského knížectví. Je možné, že je posledním svého druhu. Kyjevané mu říkali čjort, tedy něco jako čert. Mohu tě však ujistit, že s pekelníky nemá nic společného. Jen se jim podobá.“
„Nu, klidnější nejsem,“ řekl elf. „Ale stejně, jak se může křesťan přátelit s lidojedem?“
„Nejsem křesťan,“ oznámil mu Jakub.
„Cože?“ Altarovi spadla údivem čelist. „Jsi snad pohan? Kterého boha uctíváš?“
„Žádného. Nejsem pohan, jsem odpadlík. Vzdal jsem se víry ve spasení poté, co jsem viděl odvrácenou tvář křesťanství, jíž jsem byl několik let nedílnou součástí. Poté, co mi moji spolubojovníci začali říkat Bastard, jsem si uvědomil, že touto cestou nechci dál kráčet.“
Altar chvíli mlčel, než mu sdělil svůj názor. „Boží bojovníci nemají lehký úděl, o tom žádná. Ale jako jedni z mála mají zajištěné místo v Nebi. Nebojoval jsi přeci za peníze nebo moc a slávu, ale za lepší život na zemi. Za takový ideál se ti nechtělo umírat?“
Jakub neodpověděl. Nevypadalo to, že by mu došly argumenty; jen se snad již na toto téma nechtěl dál bavit.
„Stejně nechápu,“ kroutil elf udiveně hlavou, „jak tě mezi sebou můžou křesťané trpět? Jen proto, že jsi mi zachránil život, si před tebou neuplivnu a ani se tě nebudu pokoušet vrátit na správnou cestu. Ale co tví krajané?“
„Málo znáš nás Čechy,“ odvětil Jakub. „Většina národa mého jsou obyčejní chudí lidé, kterým modlitba či víra ve spasení nenaplní prázdná břicha. Někteří z nich dokonce ještě dnes tajně vzývají staré bohy. Víra v Ježíše Krista zde navíc nemá ještě tak silné kořeny, aby mnou museli opovrhovat. Netušil jsem, že jsi tak horlivý křesťan.“
Altar se téměř omluvně usmál. „Ježíš Kristus trpěl i za hříchy nás elfy. Můžeme snad za to, že od té doby hřešíme méně než vy? Pravda, nejsme dokonalí, ale stále k tomu máme blíže než ty nebo kdokoliv z tvé rasy.“
Jakub nad tou očividnou urážkou mávl rukou. „Je pozdě, jdeme spát. Ráno se rozhodneme, co budeme dělat. Jistě budeš i ty rád, až se mě zbavíš a půjdeš si svou cestou.“
Altar ušetřil Jakuba odpovědi. Natáhl se na teplem vyhřátou zemi blízko ohně a sledoval svého zachránce, jak si lehá nedaleko, pochvu s mečem přitisknutou k tělu. Povzdychl si a zavřel oči.

*

Jakub vzbudil elfa ještě za úsvitu. Altar rozespale zaklel a posadil se. S rukou před ústy zívnul a protáhl si ztuhlá ramena. Spatřil Jakuba, jak prohrabává klacíkem popel v ohništi. Aby prolomil ticho, rozhodl se trochu zaláteřit.
„Tedy, takhle ohavně jsem se snad ještě nevyspal. Ani nevíš, jak se těším opět na nějaké civilizované lože. Jak ti to může vyhovovat?“
„Zvyknul by sis,“ ujistil ho Jakub. „Ostatně, pokud při tobě bude stát štěstí, už nikdy takové hrozné ponížení nezažiješ.“
„Jen aby,“ pohrozil mu prstem Altar a spíš sám pro sebe se usmál. Ihned však zvážněl a zamračeně pohlédl k nebi. „Doufám, že se můj průvodce dostal do bezpečí pro pomoc. Už by mohli být na cestě, nemyslíš?“
Jakub pokrčil rameny. „Nejbližší ozbrojená posádka je odtud dvanáct hodin daleko. Pokud se jim podařilo sehnat dostatek mužů, můžou být už od rána na cestě. To však znamená, že se sem dostanou tak v poledne. Dost času na to, abychom si ještě několikrát vjeli do vlasů a věnovali si pár urážek.“
Altar se uchechtl. „Myslím, že není třeba. Včera bylo včera. S nástupem nového dne bychom k sobě mohli být vlídnější. Až se rozejdeme, bude mi tvoje společnost trochu chybět, ale určitě si brzy najdu jiného člověka, kterého budu moci oblažovat moudry a vysmívat se mu.“
„Tomu věřím,“ zazubil se Jakub. Vzal ze země štít, uvázal si ho na záda, sebral meč a ukázal ke skrytému východu.
„Vydám se na průzkum,“ oznámil elfovi. „Nevěřím sice, že zde skřeti ještě někde jsou, ale pokud ano, bude lepší, když narazí jen na jednoho z nás. Pokud se do hodiny nevrátím… no, budeš to muset nějak zvládnout sám. Ale moc se neraduj, mně se ještě nechce umírat.“
„Hodně štěstí,“ kývl na něj Altar. „Budu radši, když se přeci jen vrátíš.“
„To mi lichotí,“ usmál se Jakub a odešel.

*

Jak Jakub předpokládal, po skřetech nebylo ani památky. Mnoho jich Ondřej pobil na cestě, několik jejich zapáchajících těl našel i v lese. Zbytek buď ve strachu prchnul, nebo si našel jinou zábavu. Jakub doufal, že se o ně postarají knížecí ozbrojenci. Takovou ohavnost si jeho milované Čechy nezaslouží hostit.
Po návratu do skrýše našel Altara netrpělivě přecházejícího z jedné strany na druhou a mávajícího přitom tlustým klackem.
„No to je dost!“ vyhrkl elf, jakmile ho spatřil. „Byl jsi pryč víc jak hodinu. A navíc jsi mi tady nenechal žádné jídlo!“
Jakub se musel jeho ublíženému, a samozřejmě hranému, výrazu zasmát. „Kdybys nebyl líný, Ušáku, podíval by ses do vaku, který jsem tady nechal.“
Jakub se posadil a z vaku, o kterém právě mluvil, vytáhl dvě obilné placky. Jednu hodil elfovi a do druhé se zakousl sám. Altar se posadil vedle něj a pustil se do jídla.
„Jak to vypadá venku?“ zeptal se, když polkl sousto.
„Skřeti jsou, zdá se, pryč,“ odvětil Jakub. „Ondřej je musel pěkně vyděsit.“
Altar se otřásl „I když jsem tvému příteli vděčný, stále mě děsí představa, že bych na něj měl ještě někdy narazit.“
„To chápu,“ přikývl Jakub. „Sám mě někdy dokáže pořádně vystrašit. Kdybych na něj narazil za jiných okolností, asi bych si nadělal do kalhot a utíkal až na druhý konec světa.“
„A kde teď je?“
„Pravděpodobně někde spí nebo se schovává. Denní světlo mu vážně nesvědčí.“
„Tím lépe,“ spokojil se s touto odpovědí elf. „Upřímně, jsem rád, že tady není s námi.“
„Nemusíš mít obavy. Ani jemu ses nelíbil.“
„Jsme rád,“ zašklebil se Altar, „že je to oboustranné.“

*

Po jídle si ještě chvíli odpočinuli a pak vyrazili. Šli tiše a obezřetně, přestože se oba snažili věřit tomu, že v okolí žádný skřet není. Ještě než byli na dohled cesty, zaslechli několikanásobné volání. Jasně poznali, že se lesem ozývá elfovo jméno. Nemohli si však být jistí, že to není past, dokud se nepřesvědčí na vlastní oči. Po kolenou se tedy doplazili do míst, odkud mohli již dobře vidět na cestu.
Napočítali nejméně dva tucty ozbrojenců s kopími, z nichž většina pouze postávala na místě, nebo seděla v sedlech koní, a jen pár procházelo po bojišti a prohlíželo padlé.
„Vypadá to, že se naše cesty konečně rozdělí,“ řekl Altar a ukázal na honosně vyhlížejícího jezdce uprostřed skupinky vojáků. „To je můj průvodce. Konečně dorazili.“
„Hm,“ přitakal Jakub. Postavil se a urovnal si zbraně. „Myslím, že bude lepší, když dál půjdeš sám. Nerad bych jim lezl na oči.“
„Dobře,“ kývl na něj Altar. Bez rozloučení se vydal za svými lidmi. Po pár krocích se ovšem zastavil a vrátil se.
„V naší řeči máme takové slovo. Eblis. Znamená to něco jako vznešený mezi lidmi. Tímto titulem se moc lidí nehonosí, nerozdáváme ho totiž na potkání. Pokud se tak někdy představíš před jakýmkoliv elfem, bude s tebou jednat s větší úctou. A třeba ti i pomůže.“
Jakub se rozpačitě pousmál. „Jednou Bastard, navždy Bastard. Před bohem již své jméno mám, a co se týče lidí, ti si neradi zvykají na něco nového. Přesto si toho vážím.“
Altar odevzdaně rozpřáhl ruce. „Takový je úděl nás všech. Urážka šlechtice do prachu nesrazí a vděk zase chudáka nenasytí. Přesto ti vděčím za život. A ať už jsme my elfové jacíkoliv, na tohle nezapomínáme. Děkuju ti.“
Podali si ruce a Altar zamířil k cestě. Jakub ještě chvíli počkal, aby se přesvědčil, že elfovi už nic nehrozí. Pak se vydal opačným směrem.
Tohle zajímavé dobrodružství skončilo, ale Jakub tušil, že mnoho dalších ještě zažije.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník81 14.07.2015, 20:03:16 Odpovědět 
   zakončení povídky je možná trochu víc "ukecané" než by muselo být, škoda, že zůstaly nezodpovězeny otázky, kdo byl temný elf a jaké měl ten zachráněný elf poslání... snad byla povídka jen úvodem do tvého světa a Jakubova cesta se ještě proplete s cestou zachráněného elfa a čtenáři budou moci do celého tajemství nahlédnout hlouběji.
jinak fajn, sloh stále na výši, jako úvodní povídka výborné. místy mi to připomínalo Sapkowskiho.
 Nancy Lottinger 15.06.2015, 15:55:47 Odpovědět 
   Pěkně zdravím,

druhá část povídky pěkně odsejpá. Tvůj styl se mi zamlouvá. Popisů je tak akorát, dokážeš ztvárnit atmosf=ru a zároveň se nezaseknout na jediném místě. Chvílemi jsem se i zasmála (výměna nadávek byla pekelná!). Povídka je tentokrát založená převážně na dialozích, ale to není na škodu - jsou totiž dobře vystavěné, nikde nedrhnout, i když jsou často na efekt, fungují. Sice jsem malinko zklamaná, že to vlastně šlo po jedné linii, nestalo se tam nic závratného (to v předchozím díle), takže tomu vlastně chybí gradace, ale celkově se mi to moc líbilo, ač to není můj šálek čaje. I přes zklamání nad náhlým koncem si dnes odpustím mínusko.

Zarazilo mě jedno místo, kde se Bastard zpovídá, že není křesťan, zároveň ale o chvíli dříve se domníval, že jeho kroky k záchraně elfa vedl samotný Bůh.

N.
 ze dne 21.06.2015, 18:21:58  
   Samuel W. Tasanowski: Zdravím, předně děkuju za zhodnocení a komentář. Vznešený bastard je původně jedna povídka, rozdělil jsem ji napůl, abych tolik nezatěžoval čtenáře, možná, že kdyby se četla naráz, působilo by to jinak... je však pravda, že konec mohl být trochu napínavější
co se týče Jakubovy zbožnosti, není sice křesťan, ale to neznamená že je ateista. uznám však že jsem to mohl vysvětlit, snad tak učiním v dalším příběhu, který právě píšu
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Řada domů
Leeter
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Nepatřit nikam ...
Crow
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr