obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: S láskou - Konec ďáblovy milenky 1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Konec ďáblovy milenky
 autor Nat Danielová publikováno: 16.06.2015, 23:05  
Vítejte u prvního dílu třetí řady. První řada patřila Karolíně a Patrikovi, prožili jsme s nimi jejich krásný a čistý vztah, který ale Karolína zkazila. Na konci potkala Viktora, bohatého a v neposlední řadě ženatého podnikatele, který má všechno, na co ukáže. Všechno a každou. Ve druhé řadě jsme mohli sledovat, jak se jejich vztah vyvíjí, ačkoliv ho zezačátku Karolína brala nezávazně, ukázalo se, že se do Viktora zamilovala víc, než si sama přála. Jestli on do ní, těžko říct, jeho sliby, dary, výmluvy a podpásovky, to vše se Karolína pokoušela ustát. Nakonec Viktora zatkla policie a aby toho nebylo málo, Karolína se dozvěděla, že s manželkou čeká třetí dítě.
Je těžké odprostit se od citů, které jsou hluboko v srdci, a i přes všechny rány a bolesti si pamatujeme spíš to hezké, co jsme zažili a na to špatné rychle zapomínáme.
Viktor je odsouzen a Karolína musí žít dál. Podaří se jí to?
 

Patrik mě od Radky odvezl rovnou k našim.
Připadala jsem si jako ve snu - v hlavě mi ještě nedozněl můj rozhovor s ní a Patrik za volantem mi též na klidu nepřidal. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se znovu objevil v mém životě. Ten hodný, čistý fajn kluk. Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě někdy potkáme. Naše setkání zpunktovala Simona, bez mého vědomí ho zkontaktovala, načrtla mu moji situaci a pak? Prostě se najednou zjevil na stejném chodníku, po kterém jsem zrovna kráčela. Můj šok z toho, že ho vidím, byl obrovský. Asi jsem na něj jen zírala, nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Najednou mě držel ve své náruči, bylo tak příjemné se o něj opřít, slzy mi samovolně stékaly po tvářích, otíral mi je kapesníkem a hladil mě po vlasech. Nechtěl po mně, abych mu něco vysvětlovala. Až na lavičce v blízkém parku, kam jsme se přesunuli, jsem poprvé dokázala promluvit. Cítila jsem se tak osaměle! Slíbil, že mi pomůže. Potřebovala jsem se srovnat, přijít na jiné myšlenky a zjistit, že Viktor není jediný člověk na světě. Za těch pár měsíců jsem si už na to, že je pryč, mohla zvyknout, ale prostě to nešlo. Byl se mnou všude. Chtěla jsem se toho pocitu zbavit, ale zároveň jsem věděla, že na to nejsem dost silná. Miloš mi doporučoval návštěvu psychologa ale to jsem zatvrzele odmítala. Snažila jsem se situaci vyřešit po svém - pokusem smířit se s Radkou, což se nakonec opravdu celkem povedlo, jenže v konečném důsledku mi to nepomohlo o nic víc. Patrikův nápad odvézt mě za rodiči jsem nejprve považovala za šílený, ale potom jsem s ním víc a víc souhlasila. Měl pravdu, ostatně, jako vždy. On byl pokaždé ten spořádaný, rozumný a vzorný. A já přidělávala jen problémy.

Bylo zvláštní po takové době sedět s našima v kuchyni u stolu, vyprávět si a dokonce se malinko i smát. Nechápala jsem, kde se stala změna, dříve jsme spolu s mamkou nemohly vyjít a najednou bylo všechno jinak. Strávila jsem tam dva dny, po kterých jsem věděla, že se mám vždycky kam vrátit, a ačkoliv jsem to neplánovala, byl to dobrý pocit. Zpátky ke mně domů mě zase vezl on, můj anděl strážný.
„Jsi v pohodě?“ usmál se na mě. Moc mu to slušelo, za tu dobu, co jsme se neviděli vyspěl, zmužněl.
„Jsem,“ přisvědčila jsem. „Ani nevíš, jak jsi mi pomohl.“ Ani jsem nelhala, opravdu jsem se cítila lépe.
„To jsem rád. Kájo, co kdybychom si zašli někam na kafe?“ navrhnul mi. Kájo, napadlo mě v duchu. Viktor mi tak neříkal. Pro něj jsem byla Karolína. Nevadilo mi to, od něj mi vlastně nevadilo nic... Trhla jsem hlavou, abych utekla svým myšlenkám a vrátila se k Patrikovi.
„Máš čas?“ zajímalo mě. Nevěděla jsem, jak to má v osobním životě, ještě jsme si o něm nestihli pořádně popovídat.
„Pro tebe vždycky,“ ujistil mě. „Mám nápad, kam zajdeme.“
Nechala jsem se překvapit. Podnik, do kterého jsme vkročili, mi přišel povědomý, ale chvíli jsem tápala, než mi to došlo.
„Tady jsme tenkrát slavili Valentýna!“ vydechla jsem.
„Ty si to pamatuješ?“ podivil se.
„Samozřejmě. Na to nejde zapomenout.“ Ono vlastně nešlo zapomenout na nic z toho, co jsem s ním zažila. Byl to ten nejhezčí a nejčistší vztah, který jsem kdy zažila. Jen jsem to byla zase já, kdo to zkazil.
„To máš pravdu,“ podíval se na mě vážně. „Na to zapomenout nejde.“ Jeho vážný tón mě přivedl do rozpaků. Musel, musel na mě zapomenout, to přece není možné, aby... Posadili jsme se k malému stolku u okna a objednali si pití.
„Jak se máš?“ začala jsem první po chvilce ticha.
„Jak se mám?“ zopakoval moji otázku a chvíli přemýšlel, než mi odpověděl. „Mám přítelkyni. Žijeme spolu.“
Dřív by mě to možná bolelo, ale dnes jsem pocítila úlevu. Mohla jsem mu nabídnout jen přátelství, a to mu v tomto případě stačilo.
„Jaká je?“
Usmál se. „Je fajn. Jsme spolu krátce, je o dost mladší, než jsem já, ale snad nám to bude klapat.“
„Moc ti to přeju,“ řekla jsem zcela upřímně. Pohrávala jsem si s orosenou sklenkou Coca coly a pozorovala ho. Ta jizvička na obočí mu ještě nezmizela, stejně jako ten klukovský úsměv.
„A co budeš dělat ty?“ zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. „To bych taky ráda věděla. Asi normální život. Škola, škola, škola. Docela nuda.“
„A co práce?“
„Dala jsem výpověď. Potřebovala jsem pauzu, vypnout. Nějaký peníze mám a časem se uvidí.“ Těmi penězi jsem myslela několik milionů, které mi po Viktorově zatčení zůstaly na účtě. Dost velká suma na to, abych si v klidu rozmyslela, co vlastně chci dělat dál. I po tom, co jsem se o ně rozdělila s Radkou, jeho exmanželkou, mi jich zůstalo dost.
„Nebude ti tu samotné smutno?“ napadlo ho.
„A mám snad na výběr?“ pokrčila jsem trochu ublíženě rameny.
„Stýská se ti po něm?“ ťal do žhavého.
„Strašně,“ přiznala jsem upřímně. Pořád jsem si nemohla zvyknout, že je pryč.
„Nezaslouží si to,“ podotknul. „Nechápu, co na něm máš.“
Musela jsem se ho zastat. Po kolikáté už? „Není takový, jak se zdá.“
„Ublížil ti. Nevážil si tě. Já bych ti tohle v životě neudělal.“
Smutně jsem se zasmála. Měl pravdu. Jen škoda, že mu Simona všechno vyzvonila. Připadala jsem si jako blbec, bylo mi jasné, že bych měla stejný názor jako on, kdyby nešlo o mě. Takhle jsem si ho musela stále obhajovat. Přede všemi, a možná i tak trochu před sebou.
„Proč se mnou ještě vůbec mluvíš, po tom všem?“ zašeptala jsem.
„Já ti už dávno odpustil, teda jestli bylo co. Za spoustu věcí jsem si mohl sám.“
Nevěřila jsem tomu, co říká. „Za nic jsi nemohl,“ namítla jsem. "To přece já!"
„Ale ne, máma s tátou mi taky říkali, že jsem to podělal. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to.“
Zarazila jsem se. „Počkej, myslela jsem, že jsi spokojený?“
„Karolíno, svým způsobem jsem. Ale tak jako s tebou to nebude nikdy.“
Jeho řeč mi vyrazila dech, nevěděla jsem, co mu na to mám říct.
„Nemusíš mi na to nic říkat,“ dodal. „Asi jsem se nechal příliš unést.“
„Mám tě ráda,“ řekla jsem pomalu. „Ale nemůžu to rozebírat, teď ne.“
„Ono to tak bude asi lepší,“ uznal.
Další půlhodinku jsme seděli převážně mlčky a potom kývnul na servírku, aby zaplatil útratu za nás oba.
„Moc ráda jsem tě viděla,“ loučila jsem se s ním na chodníku.
"Nechceš odvézt domů?" nabídl mi, ale já to odmítla. Potřebovala jsem se projít.
„Můžeme si to zase někdy zopakovat,“ navrhnul. Překvapil mě tím.
„A nebude to slečně vadit?“
„Tebe si vždycky obhájím. Jsem rád, že jsem tě po letech zase našel.“
Rozešli jsme se každý na opačnou světovou stranou a každý jsme měli hlavu pěkně zamotanou.
Po návratu domů jsem se rozhodla pro radikální řešení. Z šatny jsem vytáhla obrovskou krabici a do ní naskládala všechny fotky a obrázky, na kterých byl Viktor. Chtěla jsem alespoň částečně zapomenout, ale přistihla jsem se, že si každou fotku prohlížím déle, než bych měla. Na každou z nich jsem měla vzpomínku. Kde jsme ji fotili, co mi u ní Viktor řekl. Pečlivě jsem je ukládala a občas mi na ně ukápla slza. Nemohla jsem ho nenávidět, odpustila jsem mu všechno.

Do noci jsem uklízela a když jsem po půlnoci šla spát, měla jsem ho stále před sebou. Jako by byl se mnou v bytě, jakoby se nic nestalo. Jo, takový alternativní vesmír se tomu říká, vzpomněla jsem si na jeden článek z časopisu, který jsem kdysi četla. Prý jsou duše, kterým nebylo dopřáno být spolu a tak teď létají někde v tom vesmíru a tam si to nahrazují. Kdoví, kde já vlastně všude lítám, napadlo mě cynicky. Převalovala jsem se z boku na bok a ne a ne usnout. Ve dvě ráno jsem odevzdaně vstala a šla se na terasu nadechnout čerstvého vzduchu. Fascinoval mě pohled na noční město a neodradila mne od toho ani zima, která do mne vlezla. Zabalila jsem se víc do županu a zavřela oči. Kolik nocí jsme tu s Viktorem strávili, kolikrát jsme se tu milovali, smáli, a občas i pohádali? Viděla jsem ho v každém kousku bytu, všude byl se mnou. Možná bych ten byt měla prodat, napadlo mě už po tisící, ale nemohla jsem. Ještě nepřišel ten čas.
Do ložnice jsem se vrátila, až když mi zimou drkotaly zuby. Zpod postele jsem vytáhla obrovského plyšáka, taky od Viktora, a teprve vedle něho se mi podařilo usnout.
-----------------
Se svým Mini Cooperem jsem zaparkovala před školou a vkráčela do mně známé budovy. Díky svému zranění jsem vloni zameškala celý školní rok, takže jsem musela požádat o přerušení školy. Mířila jsem znovu mezi nové spolužáky, musela jsem si opět vybudovat své místo mezi nimi. Nová éra začíná!
Šlo to dobře. Spolužáci se zdáli být prima a na chodbě jsem potkala i některé ze starého ročníku, co pokračovali dál. Hlásili se ke mně, bylo to milé. Rozhodla jsem se, že už nebudu tak zahleděná do sebe ale že si budu tentokrát více všímat lidí kolem. Simona, moje kamarádka, doufala, že si brzy najdu někoho, kdo mi pomůže zapomenout. Na rozdíl ode mne Viktorovi neodpustila a dokonce ho přímo nenáviděla. Dalo se to chápat. Byla totiž normální.
První přednášky jsem přežila, nebylo to tak hrozné. Dříve jsem byla zvyklá se učit a ačkoliv jsem z toho šíleného tempa vypadla, zdálo se, že do něj zase v pohodě naskočím. Profesoři byli víceméně stejní, dokonce si mne i pamatovali, až na jednoho nového, který nás měl na češtinu. Mohlo mu být maximálně třicet, sympaťák s černými polodlouhými vlasy. Měřil snad dva metry a měl slušnou postavu. Cpal do nás bajky s takovým zaujetím, že mě to samotnou začalo bavit. Jmenoval se Dan Hvězda a požádal nás, abychom mu tykali a říkali Dane. Přišlo mi to nezvyklé a neprofesionální, já bych k tomu z pozice pedagoga nikdy nepřistoupila, ale mohlo mi to být jedno.

Po škole jsem se domů vracela utahaná jako pes. Cestou jsem se stavila v knihovně pro nějaké čtení na večer. Plánovala jsem si zapůjčit pár titulů a hned zmizet, ale u dveří jsem narazila na Alexe. Poznal mě hned, stejně tak rychle, jako já jeho. Oči se mu rozzářily nadšením, byl opravdu rád, že mě vidí. Já jsem z našeho setkání měla spíš rozporuplný pocit, po tom všem.
„Ahoj Karolíno,“ usmál se na mě. „Jak se máš?“
Oba jsme vcházeli dovnitř, galantně mi podržel dveře.
„Fajn,“ vrátila jsem mu úsměv. „A co ty? A co malá?“ Viktorova dcera mě opravdu zajímala, až mne to samotnou překvapilo. Jen to její jméno jsem ještě nedokázala strávit. Mělo to být jméno pro naši dceru!
„Je úžasná, celej táta,“ ujelo mu, ale hned si to uvědomil. „Promiň,“ omluvil se.
„Nemáš se za co omlouvat,“ ušklíbla jsem se. „S tím nic neuděláš.“
„Nechceš se u nás někdy zastavit? Máma by tě třeba taky ráda viděla.“
Překvapil mě. „Mě? Alexi, to těžko.“
„To nemusíme rozebírat tady, ne? Nezajdeme si někam sednout? Teda jestli máš čas.“
Čas jsem měla. Zašli jsme do kavárny hned vedle knihovny, objednali si vídeňskou kávu a překonávali první rozpaky, které se naštěstí brzy rozplynuly.
„Jak žiješ?“ zajímalo ho.
„Vrátila jsem se do školy. Jsem zase vzorná studentka, snažím se žít dál.“
„Zvládneš to,“ ujistil mě. „Já jsem teď ve druháku, docela dobrý. Máma má toho chlápka, no je docela fajn, a ona vypadá šťastně, takže jí to vlastně přeju. Max dělá občas problémy, ale já na něj ještě naštěstí platím. Možná mu nějakým způsobem nahrazuju tátu.“
„Co táta?“ odvážila jsem se zeptat.
„Opravdu tě to zajímá?“ změřil si mne pohledem. „Nezanevřela jsi na něj?“
„To je těžký,“ pokrčila jsem rameny.
„Převezli ho do Ostravy, má tam mírnější režim, prý se to dá zvládat.“
„Je statečný,“ uznala jsem.
Přikývl. „To je. Zvládá to skvěle, jsem na něj pyšnej.“
„Nezlobíš se na něj?“ zajímalo mne.
Zavrtěl hlavou. „Ne, nezlobím. Už ne. Nejdřív ano, to bych lhal. Tenkrát, když mi došlo, jak to je mezi vámi, tak jsem ho chtěl snad i zabít. Vážně. Věděl jsem, že mezi našima není něco v pořádku, pak jsem se do tebe zbláznil a najednou zjistím, že jsi jeho. Bylo mi strašně, ale doufal jsem, věděl jsem, že když vám udělám scénu, tak tě už nikdy neuvidím. A v tom Thajsku, to bych nevyměnil za nic na světě.“
Podíval se mi zpříma do očí, co mu na to řeknu.
„Promiň,“ vysoukala jsem ze sebe. „Pro mě to taky nebylo jednoduché, pořád jsem na něj čekala, bylo to k nevydržení.“
„Je to pryč,“ mávnul rukou. „Každopádně by bylo super, kdyby ses u nás ukázala. Bydlíme stále v našem domě, adresu znáš.“
„Alexi, to není dobrý nápad.“
„Čeho se bojíš? Mámy? Ta je v pohodě, a krom toho jsi jí s těmi penězi hodně pomohla. Zezačátku jsme byli odříznutí od všech financí, teď už je to naštěstí zase dobrý. Miloš se činí. A koukneš se na Satine, je naprosto úžasná. Krásně žvatlá. Anebo víš co, mohli bychom jí jít někdy povozit, co říkáš? Máma bude ráda, když si chvíli odpočine. Poslední dobou je nějaká utahaná, zmáhá jí to.“
Nakonec se mi jeho nápad s vožením docela zamlouval. Souhlasila jsem. Slíbil, že se mi ozve a že se domluvíme.
Rozloučili jsme se podáním ruky jako přátelé. Bylo příjemné vědět, že na mne nezanevřel.
Ve zbytku dne jsem si projela zápisky z přednášek a napsala Patrikovi krátkou textovku. Slíbili jsme si, že si budeme psát, a já to hodlala dodržet. Odepsal mi obratem a já mu zase obratem odepsala, takže jsme strávili v čilé korespondenci celé dvě hodiny, než jsme se rozešli spát. V noci jsem usínala opět s medvědem a Viktorovou fotkou na nočním stolku. Tu jedinou jsem nedokázala schovat do krabice.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alžběta 17.06.2015, 18:58:47 Odpovědět 
   Milá Nat, tak jsem moc zvědavá, kam to posuneš. Fakt je, že ta první kapitola je asi takové trochu "lepítko" mezi díly. Moc doufám, že to nebude moc podobné dvojce. Mám prostě potřebu nějak to celé prožít zase nějak jinak - jinde - nově. Doufám, že tam nebude zase jen závislost na Viktorovi, Satinka, nezdravý vztahcs Alexem a nakonec tragický konecKarolíny. Věřím ti, že to nějak originálně uchopíš. Z první kapitoly to nejde rozpoznat, bylo třeba se někam vrátit. Ale jedna věc je fakt neskutečná, že jsi to dotáhla až sem. Jsi teda Eso.
Známku dám druhému dílu. Těším se na něj.
 ze dne 19.06.2015, 18:49:15  
   Nat Danielová: Bětko, díky moc!

Ta vaše zvědavost kam to posunu mě dost znervózňuje, něco jako když celej svět čeká, až Jágr zachrání naše mistrovství, taky se musí cítit dost pod tlakem :-) :-) :-) Ne, vážně, já už vím, jak to celé bude, mám to hotové a nechci nic napovídat a předbíhat :-) Snad se to bude líbit!

Snažím se psát dál, mám už vlastně cca 170stran dalšího, ale zasekla jsem se na mrtvém bodě, snad to přes léto napravím. Nevím, jak máš Ty, já mám u každého dílka takovýhle zlom a dá mi hodně práce ho přejít a pokračovat dál.

Ráda Tě čtu a jsem ráda, že čteš Ty mně.

Nat
 Nancy Lottinger 16.06.2015, 23:04:37 Odpovědět 
   Milá Nat,

děkuji za přivítání u třetí řady.

A můžeme se hned pustit do rýpání?

Zdá se mi, jako by ses pustila do prvního dílu se zápalem, ale nestrávila si nad ním tolik času jako u jiných. Nebo možná strávila, ale charakteristika "Ten hodný, čistý fajn kluk." mi zní vážně přitažená za uši.

První odstavec je zároveň typickou ukázkou "zmáčknout do malého prostoru co nejvíce infomací". Ačkoliv na sebe jednotlivé věty navazují a ačkoliv by se dalo skákání z místa na místo považovat jen za tok myšlenek, spíš se přikláním k tomu, žes to ze sebe vysypala na jednu hromadu a "čtenáři, poraď si s tím". Veškeré informace zde obsažené bych raději, aby byly dávkovány postupně. Jaksi pak vyprchá kouzlo gradace a zjišťování toho, co se vlastně stalo.

Trochu jsem zklamaná z toho krátkého odbytí návštěvy u rodičů. Už dříve jsem si stěžovala, že jejich vztah nebyl příliš rozepsán, vysvětlila jsi mi, jak to je, ale tady se vysloveně hodilo přijít s nějakým detailem. Co se za ty dva dny stalo, že obrátila o 180 stupňů a ví, že se má kam vrátit?

Co znamená, že je Patrikova přítelkyně "o dost mladší"? Kolik je vlastně Patrikovi? Byl o dost starší, než Karolína? Karolíně je 21, maximálně, jestli to počítám dobře, tak o dost mladší musí být méně jak Karolíně, jinak by se nad tím nepozastavil, a víc než 15 - víc detailů, tápu!

Jak dlouho se vlastně s Patrikem neviděli, skutečně po letech? Mám pocit, že to jsou tak dva roky od její maturity, víc ne... A nebo jsem v tom úplně ztracená :)

Pak se to pomalu dostalo do tempa, na které jsem od tebe zvyklá a které je už vypracované.

Klasické chyby tam jsou - především čárky, ale to časem vychytáš.

Pak mě zarazilo - co vlastně studovala? A jak se tam dostala věta, že nás měl na češtinu učitel? To zní jako na střední škole, ne jako na vejše - pokud nestuduje češtinu, kde by se tam vzala? A bajky? Navíc kdyby to byl nějaký volitelný předmět, byl by literární (vzhledem k těm bajkám) a pravděpodobně by se nějak jmenoval... Tohle mě skutečně vyrušilo.

Takže kapitola plná setkání se starými "láskami" (jak se to vezme). Oba rozhovory mi ale přišly těžkopádné - doporučovala bych ti si je přeříkat nahlas. Jsou takové rychlé, takové nepravděpodobné, ačkoliv Patrikův se mi zamlouval více. Nejsou tam žádné detaily, vše je moc rychlé.

Závěrečná scéna je naopak zcela uvěřitelná, parádní, navnadila.

Kapitola na rozjezd, takže je otázka, co nám přinese tato řada, a nemá tedy cenu zatím soudit jako celek. Navnazená jsem dostatečně.

Myslím, že je tam hodně much, chtělo by to kapitolu ještě jednou s odstupem projít a dotáhnout, ale jsi dobrá, Nat, fakt.

N.
 ze dne 19.06.2015, 18:43:41  
   Nat Danielová: Ahoj Nancy, děkuju za čas, který jsi mi věnovala, teď i v předešlých dvou řadách. Super spolupráce!

První díl, odstartování něčeho, co má navazovat... sama jsem se prala s tím, jak to uchopit, mám to napsané už dva roky, jen jsem to krapet doupravovala. Popravdě jsem si s tím už víc nevěděla rady.

Co se týče třeba těch rodičů, pro mě v ději nejsou důležití, je to jen okrajová záležitost, jsi pozorný a náročný čtenář, tak by mě zajímalo, jak to mají jiní čtenáři, víc názorů...

A s tím věkem Patrikovy přítelkyně jsi mě dostala, jsi dobrá, jak si i po tolika dílech pamatuješ některé detaily, fakt, že jo! Té holce je osmnáct let, Patrikovi bude pětadvacet. A tím, že je rozumný, je ten věkový rozdíl mnohdy znát ještě víc.

Opět - výraz "po letech" - JSI VŠÍMAVÁ! - neviděli se cca dva roky, ona s ním po maturitě ještě rok byla, akorát bydlela jinde, začala si mezitím s Radimem a poté potkala Viktora, se kterým byli dva roky.

Co se týče té školy, nechtěla jsem zacházet do detailů, studuje pedagogiku. Co se těch bajek týče - ano, fabulace.

Ještě se pokusím s tímhle dílem něco udělat, ty rozhovory, to je na tom to nejtěžší, právě aby to nebylo umělé, jsem si tím vědoma. Chtěla bych umět napsat něco tak, aby nebylo zapotřebí tolik dialogů, ale samotnou mě takové věci nebaví číst, přijde mi to takové divné.

Moc doufám, že se Ti bude tahle řada líbit, a že mi ji neomlátíš o hlavu :-)

Měj se hezky, Nancy, vypozorovala jsem, že někam jedeš, takže si užívej volno a u druhého dílu navi.

Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Díra v margo ob...
R.M. Woolf
Z Litomyšle
pocestný
Lex Barker v Če...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr