obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915176 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39177 příspěvků, 5711 autorů a 388647 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: We are the greatest III., kap. 7 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: We are the greatest
 redaktor Nancy Lottinger publikováno: 04.06.2015, 14:12  
Nick, bývalý člen základního týmu domažlické základny a nynější osobní trenér Jany, se vyrovnává se ztrátou vedoucí pozice a s neutuchajícím ohrožením na životě po svém. Rozhodně to není poprvé, co se na věc dívá ze zcela jiného úhlu pohledu než ostatní, a i tentokrát se vydává vlastní cestou, na jejíž konec nelze dohlédnout.

Nenasadil ovšem laťku už moc vysoko? Pokazit se může naprosto cokoliv. Stáhnout ocas mezi nohy ale není zrovna Nickův styl. Je snad pohnutkou k vyvádění podobných psích kousků něco jiného než jen jeho pořádně nabroušené ego?

Dnešní kapitolu věnuji Mirce, která ve mě věří stejně, jako já věřím v ni.

Enjoy, ladybirds!
 

We are the greatest III., kapitola 7. Za tvými zády

Pátek, 31. října 2008

      Ručička hodin se nemilosrdně blížila ke dvanáctce. Nick seděl za stolem v centrále a líně zíral do problikávajícího monitoru. Nedbale kontroloval, zda se jeho prsty, které ještě před malou chvílí hbitě létaly po klávesnici, nedopustily překlepu. Text napsal, ostatně jako vždy, bezchybně. Po obsahové stránce ale hlášení vykazovalo značné nedostatky a dalo se předpokládat, že některé nepřesné pasáže pravděpodobně bude muset přepracovat. Pro tuto chvíli se však zprávou nehodlal zabývat déle. Horký vzduch v nevětrané místnosti ho totiž ukolébával ke spánku a jeho pracovní tempo se tak mnohonásobně zpomalilo.
      Co si to nalhával. Koncentrace nulová.
      Ke všemu se mu podařilo nabrat několik hodin zpoždění. Zrovna dnes!
      Soubor zavřel a odeslal ho na Retgerův panel. Už takhle ztratil kvůli neočekávané srážce se stopařem příliš času a nechtěl ani pomyslet na to, kolik dnes vyplýtval drahocenné energie. Musel ji namísto vlastních plánů investovat do stopařovy dočasné likvidace a do setkání s Janiným démonským alter egem, nemluvě o procesu hojení jejích četných poranění.
      To kvítko v ní se pěkně rozdovádělo.
      A přesto mu nejvíce energie sebrala konfrontace s Adamem, členem základní šestky.
      „Idiot,“ zavrčel. Ze všech na základně nejhlasitěji protestoval proti sloučení zničené domažlické základny s karlovarskou právě on. Jako služebně nejstarší si mohl dovolit přijít vůči Janě s několika výhradami, ačkoliv ostatní z respektu k bývalému členovi mlčeli. Nickovi se doposud dařilo vymýšlet dostatečně silné argumenty, aby ho umlčel. Nestalo se však poprvé, co Adam vyhrožoval vznesením oficiální námitky. Bez podpory ostatních členů by si u Retgera nestěžoval – všeobecně se vědělo, že ten dělal pro ochranu Jany maximum – ale pokud by se mu o potenciálním ohrožení základny podařilo přesvědčit celý tým, přehlasovali by společně i samotného mistra. Tak zněla pravidla a ta se nedala beztrestně porušit.
      Události posledních hodin ale všechno změnily; nechtělo se mu věřit, že spor nakonec vyhraje Adam a ke všemu tak snadno. Živě si představil jeho vítězoslavný škleb, až se dozví o stěhování do Prahy.
      Zatraceně, proč to ze všech míst musela být zrovna Praha?! Zanadával znovu, tentokrát v duchu. Všiml si totiž, že mu Věra, která tu noc měla hlavní službu, při předchozí nadávce věnovala káravý pohled. Nemohla sice vědět, komu ji adresoval, ale zbytečně nechtěl nikoho dráždit. Kdyby tak svou práci nemusel poníženě vykonávat v centrále, zasteskl si po vlastní kanceláři a výhodách plynoucích ze soukromí.
      Vyskakovací okno potvrdilo úspěšné odeslání zprávy. Počítač vypnul, zběžně se s Věrou rozloučil a bez dalšího zbytečného zdržování se přenesl domů.

      Jeho byt se nacházel v panelovém domě na okraji Karlových Varů. Neměl rád ruch ulic a právě městská periferie mu přinášela kýžený klid a méně zvědavců. Přestože se jeho plat coby nečlena značně ztenčil, mohl by si z něj i nadále dovolit více než dva pokoje a kuchyň. Jemu ale menší prostor momentálně vyhovoval. Nestačil by se tady ani pořádně zabydlet (tušil, že jejich pobyt záhy expiruje) a malý byt alespoň nepůsobil tak prázdně. Nikdy na věcech příliš nelpěl, ale občas se přistihl při vzpomínce na svůj předchozí, skvostně zařízený byt.
      Rozsvítil v obývacím pokoji a ihned pochopil, z čeho pramenil náhlý pocit nevole. Mirka ležela schoulená na pohovce a na neočekávaný příval světla hbitě reagovala schováním se pod deku.
      Tiše si povzdechl a vešel dovnitř.
      Na strohé místnosti bylo znát, že ji v rychlosti zařizovala mužská ruka. Koberec neurčité barvy tu zůstal ještě po předchozím majiteli, stejně tak holé, tmavě modré stěny, bílý oprýskaný nábytek a zapomenutý prázdný rámeček. Trnem v oku byl nový černý koženkový gauč a slušná řádka knih zabírající jednu zaprášenou polici.
      Nick nejprve došel zatáhnout provizorní závěsy a pak si přisedl k Mirce.
      „Říkal jsem, ať si je na noc zaděláváš,“ snažil se s ní zapříst hovor. Přesně podle očekávání nereagovala.
      Položil ruku tam, kde správně tušil její obličej. Nebránila se, a tak jí přikrývku přetáhl zpátky přes hlavu. Neochotně s ním navázala oční kontakt, stejně by ji k tomu přiměl.
      Věděl, co chce říct, dřív, než to vyslovila nahlas. „Jdeš pozdě,“ vypadlo z ní sklesle, přesně podle očekávání.
      „Promiň,“ chytl se její výtky. To, že na něj vůbec promluvila, bral jako dobrý start. „Co se dneska mohlo posrat, tak se posralo.“ Nepotřeboval ji zasvěcovat do detailů a už vůbec jí neplánoval oznámit, že se jejich zítřejší společný trénink ruší.
      Nechal jí prostor pro odpověď, když se ale nedočkal ani náznaku, rozhodl se přejít rovnou k nevyhnutelnému: „Domluvili jsme se na dnešní noci.“
      „Patriku, já nechci,“ špitla bázlivě. V jejím podání znělo Nickovo skutečné jméno tak… obyčejně. Lidé, kteří ho takto oslovovali, dávno zemřeli a s nimi pohřbil i Patrika.
      „Já taky ne, jenže musíme,“ odpověděl soucitně, podtón jeho hlasu však dodával sdělení na přesvědčivosti, nedokázal ho totiž zcela oprostit od obvyklého důrazu.
      „Já ale doopravdy nechci,“ zopakovala naléhavěji. Do očí se jí hrnuly slzy a doposud sinavý obličej zčervenal. Zaváhal a nakonec ji konejšivě pohladil. Tváře jí sálaly teplem a barvou se podobaly jejím vlasům.
      „Posaď se ke mně,“ vybídl ji a bez větších protestů jí pomohl se zvednout. Nejspíš tam ležela dlouhé hodiny, jelikož se jí z náhlé změny polohy zamotala hlava. Váhavě se na něj usmála jako poděkování, že ji přidržel.
      „Sbíral jsem ji celý měsíc,“ pokračoval už nekompromisně. Čas kvapem letěl.
      „Posledně to ale nevyšlo,“ zmohla se oponovat. „Vlastně to zatím nikdy nepřineslo výsledky.“
      „A právě proto se o to musíme aspoň pokusit. Podívej, je to naše šance, jak s tím vším skoncovat a mít klid.“
      „A proč nám nepomůžou ostatní?“
      „Vždyť jsme to už probírali,“ odpověděl. Do hlasu se mu promítla únava. Rozhovor v podobném duchu očekával – už při jejich prvním pokusu o proniknutí do alternativní reality se na ní výrazně podepsala úzkost spojená s tíhou přebývání v nicotě. Ale nebavilo ho stále dokola vysvětlovat fakta, se kterými ji obeznámil mnohokrát už dávno.
      „Já tam nechci bejt zase sama,“ vzlykla.
      „Nebudeš, slibuju,“ chlácholil ji mírnějším tónem. Většinou to zafungovalo. „Mám nový artefakt a hodně energie, vyjde to. Musí,“ dodával odvahu nejen jí, ale i sobě. K sečtení dosavadních neúspěšných pokusů už mu totiž prsty na rukou nestačily.
      „To jsi sliboval i předtím!“
      „Přece to teď nevzdáme. Vím, jak je to pro tebe těžký-“
      „Nevíš nic,“ zarazila ho zle tónem, který k ní vůbec nepasoval. Na okamžik se jí rozzářily oči, ale možná se mu to jen zdálo. Vzápětí se totiž zase zaleskly slzami.
      Takhle ji znal. Jako vystrašenou dívku, jejíž drobná postava v každém zákonitě evokovala křehkou bytost.
      Znovu si útrpně povzdechl, tentokrát už se nesnažil nic předstírat. Samo sebou se nedivil, že mu nechtěla s cestováním mezi realitami vyjít vstříc, vždyť v jedné z nich zemřela. Mirka se nikdy nevracela ke svým posmrtným zážitkům, ale pro něj nebylo těžké do její mysli nahlédnout. Věřila mu, a proto mu v tom nebránila. To prázdno se nedalo vylíčit slovy, jen ho skličovalo svou nekonečností. A ona v něm několik let bloudila, neschopná odebrat se na věčnost, což její duši nevratně poškodilo. I přes ustavičné snahy Řádu Mirce pomoct se s tím vším vyrovnat se nikdy neuzdraví.
      Nesčetněkrát zvažoval, že jí zbaví tíhy a vzpomínky na smrt jí odebere, nenašel k tomu ovšem odvahu. Denně ho o to neslyšně prosila i za cenu ztráty vlastního života, jen aby se ve snech nemusela potácet v tom spalujícím nekonečnu – znovu a znovu a znovu. Tiše mu vyčítala lhostejnost.
      Lhostejnost. Jak krutě se mýlila!
      Neměl v úmyslu zaplatit za odejmutí její tíhy tak vysokou cenu. Až příliš dobře znal rizika spojená se změnou paměti a smrt rozhodně neznamenala to nejhorší.
      Možná kdyby se jednalo o jednu vzpomínečku, o jeden moment nebo záblesk. To zatracení Mirce ale doslova zaplavilo mozek a zasáhlo každou buňku.
      Retger by jí nejspíš také neuměl pomoci. Určitě by to nedokázal. Vždyť se mu to nepodařilo ani tenkrát u Evy, které Elita pozměnila paměť. Přestože se jednalo o rozsáhlé úpravy, vyznamenali se. Odvedli vskutku precizní práci bez doprovodného poškození. Pod nánosem uměle implementovaných vzpomínek se stále skrývala Evina skutečná minulost. Pohřbili ji hluboko, ale Retgerovi se povedlo proces zvrátit a odhalit tak pravdu.
      Jen na kratičký okamžik.
      Drahocenná chvíle prozření ji stála život – další drastický zásah do jejích vzpomínek totiž znamenal začátek konce. Lidský mozek nebyl na takové změny stavěný. Ani ten její. Umírala by v agónii, která by s největší pravděpodobností dočista pozřela její duši. A právě toho ji chtěl Retger ušetřil, a proto jí milosrdně podal jed.
      Rychlá smrt pro ni znamenala vysvobození.
       Ne, ovšemže nechtěl Mirčinu roztříštěnou duši nevratně zahubit. Přesto ji teď nutil podstupovat riziko, které s sebou cestování mezi realitami neslo.
      Žít znamená mít naději a ta právě teď skomírala. Uplynul rok od událostí v Domažlicích a za celou dobu se jejich vyšetřování téměř nepohnulo z místa. Věřil, že se Retger snažil ze všech sil, to ale nestačilo. Jako mor se mezi nimi rozlezla úzkost vyvolaná strachem z úderu Elity. Musel zákonitě přijít a on nebude jen nečinně přihlížet, jak se Řád rozpadá rukou nepřítele jako domeček z karet přímo před Nickovýma očima.
      Nehodlal se života vzdát tak snadno. Přece nechcípne jako jeho kolegové Melissa, Kurt, Ewford a Comet. Nevyhasne jako jeho věrní stoupenci Roy, Dylan, Lee, Serj a Mikaela. A ani neskončí v zajetí jako Alan a Ivory.
      Už měl po krk chytání se stébel! Nedokázal jen nečině přihlížet. Vyprchával z něj život, což musel stůj co stůj zastavit. Život není nic jiného než změtí voleb a on se rozhodl žít. Nepřál si nic jiného víc, než mít Mirku po svém boku i nadále, ale…
      S beznadějí se žít nedá a život není pro slabé. Proč tedy proti Elitě znovu nebojovat zbraní, po níž tak toužili?
      A právě k tomu účelu potřeboval Mirku. Snadno lhal o svém přesvědčení, byl dobrý manipulátor. Přinutí ji spolupracovat stejně, jako už kolikrát předtím.
      „Vím, že je to pro tebe těžký,“ opravil se, „ale slibuju, že tam budem spolu. Posledně jsi mě přesvědčila, že to tentokrát dokážeš. A já přísahám, že se budu snažit ze všech sil, aby už žádný příště nebylo. Dobře?“
      Musel ji za bradu zdvihnout hlavu, aby ji znovu přiměl podívat se mu do očí. Prý je měla zelené, ve skutečnosti je ale protkávala hnědá. Přese všechno, co zažila, se v nich zrcadlila dětská nevinnost a naivní důvěra.
      Skutečně mu už zase bezmezně věřila.

      Snažit se dohnat nabrané zpoždění postrádalo smysl. Nick se proto před odchodem v klidu osvěžil studenou sprchou, aby se probral, a po rozrušené Mirce vyžadoval to samé. Všiml si, že upřednostňovala direktivní přístup – pracovala mnohem efektivněji, když se jí přesně řeklo, co má dělat. Na vysokou pozici to nikdy nedotáhne, ale jako zdatný pěšák najde uplatnění a mezi ostatními bude vyčnívat i přes psychickou nevyrovnanost.
      Převlékl se do členského úboru – černých kalhot se třemi červenými pruhy na lemu a trika ve stejném stylu. Už podruhé ten den ho přemohla nostalgie. Miloval ty tři dočasně nedostupné pruhy, značily slastnou nadřazenost. Přehodil přes sebe koženou bundu a do vnitřních kapes pečlivě uložil vše nezbytné k dosažení cíle. Pak si přečesal culík, aby vypadal úhledně.
      Potěšilo ho, jak rychle se Mirka zmátořila. Vypadala teď o poznání lépe, možná se jí v očích dokonce zračila odhodlanost.
       Ta tě jistě brzo přejde, nedokázal Nick ovládnout svou sarkastickou přirozenost. Proč vůbec věřil, že to tentokrát vyjde?
      O pár minut později už nasedali do Nickova zřídkakdy využívaného služebního auta. K aktivaci portálu bylo zapotřebí přesunout se mimo dosah civilizace. K tomu účelu využívali okolní lesy a noční hodiny, čímž značně snížili pravděpodobnost někoho potkat. Spotřebovat energii na ochranný štít mu totiž přišlo jako nerozvážné plýtvání silami.
      Zanedlouho zaparkovali na odpočívadle na předem vyhlédnutém místě a schováni pod rouškou tmy se ponořili do lesa. Vítr se opíral do stromů, listy ševelily a obklopila je všeobjímající úzkost. Jak se vzdalovaly od silnice, les houstnul; nepozorný jedinec by se hravě ztratil. Mirka jeho tempu stěží stačila, ale ze všech sil se snažila držet s ním krok. Znovunalezená odvaha ji ještě neopustila a hnána vidinou lepších zítřků zrychlila.
      Museli ujít nejméně kilometr, když konečně dorazili na místo. Nick usoudil, že ušli dostatečnou vzdálenost na to, aby ze silnice nikdo nespatřil záblesky světla.
      „V pohodě?“ přeptal se naoko starostlivě. Od jejich odjezdu to byla jediná vyřčená věta. Nick rád pracoval nerušeně v tichosti, ovšem u Mirky vypozoroval, že vyžaduje pravidelné povzbuzování. Proč jí ho tedy nedopřát.
      V matném měsíčním světle, které sem pronikalo skrze koruny stromů, zaregistroval její přikývnutí.
      Zašátral v bundě a z kapsy vytáhl prstýnek. Zlatý kroužek nasáklý energií si nasadil na prostředníček; trochu pálil. Při předchozích pokusech se ukázalo množství energie pro přenos dvou lidí jako nedostatečné, proto se poslední měsíce vědomě snažil zvětšovat vlastní zásoby. Příliš se mu ale nedařilo. Naskytlo se jiné, poněkud komplikovanější řešení – rozhodl se pořídit externí energetický zdroj, který jim měl posloužit v případě vyčerpání vlastních sil. Ačkoliv kapacita nebyla bezedná, čisté zlato bez příměsí dokázalo absorbovat slušné množství.
      Druhý prsten měl připravený pro Mirku. Vzal ji za ruku a překvapilo ho, jak je studená. Lehce se pod jeho dotykem zachvěla, nenašel ale žádná vhodná slova, kterými by ji teď podpořil. Jakmile se zlatem dotkl jejího palce – nechtěl riskovat, že jí prsten sklouzne – ruka se rychle prokrvila.
      Poté zpod bundy vytáhl cennější artefakt, dýku s neobvykle dlouhou oboustrannou čepelí, jejíž detailně kovaná rukojeť vypadala jako drak. Ostří reagovalo na jeho dotyk, zalesklo se a modře rozzářilo. Kdyby Retger tušil, že si ze skladu tuhle věcičku už několikrát vypůjčil
      Mirka se otřásla odporem, když z kapsy volnou rukou vytáhl zazátkovanou lahvičku. Ačkoliv si v té tmě nemohla všimnout, co je jejím obsahem, znala ji z dřívějška. Hustá lepkavá tekutina sytě zelené barvy, kterou naprostá většina lidí v žaludku nedokázala tolerovat více než pár minut. Nick ji kdysi charakterizoval jedním výstižným slovem: „sračka“. Droga sloužila k rozšiřování perspektiv. Dokázala v člověku probudit potenciál, který v něm třímal – Mirce měla usnadnit přechod do jiné reality.
      Lahvičku odzátkoval a natáhl se s ní k Mirce.
      „Na,“ pobídl ji, když se neměla k tomu si ji od něj převzít. „Radši si k tomu nečichej,“ varoval ji, přestože ho nikdy neposlechla. Musela to dělat podvědomě. K základním lidským emocím totiž patřil hnus, který měl lidský organismus chránit před pozřením potenciálně nebezpečných věcí.
      A skutečně, i tentokrát si přičichla a ihned nechutí nakrčila nos.
      „Čím dřív to vypiješ, tím dřív budem zpátky,“ popoháněl ji. Zběžně zkontroloval hodinky. Jak pohnul rukou, okolí znovu ozářil slabý namodralý záblesk.
      Od jeho příchodu domů uplynula už hodina a půl.
      Mirka se nadechla a lahvičku jedním lokem vyprázdnila. Okamžitě se rozkašlala a ohnula se v pase, jak se její tělo chtělo nežádoucí tekutiny zbavit. Nejprve se přesvědčil, že nebude zvracet. To se stalo hned napoprvé, on si s sebou ale nepřinesl náhradní dávku. Koho by to napadlo?
      „Tak fajn,“ začal se Nick soustředit na otevření brány. V téhle fázi to také jednou selhalo. Podcenil množství energie potřebné k aktivaci portálu a nechal se vyždímat do poslední kapky. Zároveň ale potřeboval úložiště, kam by se koncentrovala energie vytvořená z přenosu, na což také jednou nepomyslel. A tak teď přišel ten správný čas na nasazení dalšího, nenabytého prstenu.
      Sevřel rukojeť do obou dlaní a ujistil se, že se kov dotýká kovu. Trochu ho rušilo Mirčino neutuchající dávení se, ale mnohem víc mu vadily narůstající obavy.
       Co když to tentokrát vyjde?
      Přítok obtěžujících myšlenek nekompromisně utnul a výsledek se dostavil okamžitě.
       Tři…
      Dýka ho začala pálit a rozvibrovala se. Vzápětí z ní vytryskl mocný proud energie, před kterým musel přivřít oči.
       Dva…
      Vytvaroval se do nitě a ta si to suverénně namířila k jedinému objektu schopnému se energii poddat a nechat se tak přenést do alternativy. Blesk se nechal přitáhnout hromosvodem.
      Zarazil se. Co když ho to roztrhá? Lidské tělo bez potenciálu cestovat mezi světy nebylo na takové množství energie stavěné. A jeden ubohoučký prstýneček to nejspíš nezachrání. Co ho to vůbec napadlo?
      Jedna…
      On byl přece Nick. Neměl ve zvyku se něčeho zaleknout. Stál tváří v tvář samotné Elitě! Setkal se s Eshakielem, který mu byl krajně nesympatický předně svým arogantním přístupem až příliš podobajícím se jeho vlastnímu, ve druhé řadě ho ten hajzl připravil o vedoucí členskou pozici, polovinu jeho týmu, vlastní kancelář a luxusní byt.
      Nebylo o čem přemýšlet. Potřeboval se konečně svobodně nadechnout!
      Teď.
      Popadl za rameno duchem nepřítomnou Mirku. Ve stejnou chvíli se nit zavrtala do jejího těla a mocně se rozzářila zlatem. Jen okrajově vnímal ohlušující výbuch, se kterým se vše ponořilo do tmy.

***



 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 11.12.2016, 16:10:22 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Svetla ze dne 04.07.2016, 15:21:14

   Si piš, že jo!
 Svetla 04.07.2016, 15:21:14 Odpovědět 
   A kdy bude pokráčko????
 ze dne 04.12.2016, 21:32:06  
   Nancy Lottinger: Neříkej, že by tě zajímalo :)
 Charlotte Cole 23.10.2015, 20:00:40 Odpovědět 
   Ahoj, Nancy, kapča se mi moc líbila. Celkově se četla dobře a už teď se těším na další! :)

-

"Nepřál si nic jiného víc, než mít Mirku po svém boku i nadále, ale… " Proč si ji přál mít po svém boku? O.o Moc zajímavé...
 ze dne 27.10.2015, 23:59:52  
   Nancy Lottinger: Ahoj Teri, moc ráda tě tu vidím po dlouhé době, děkuji za Tvůj čas a komentář s hodnocením. Noo, taky mě překvapilo, že zrovna Nick by chtěl mít někoho po svém boku? Ale co je psáno... Sí ja next tajm!

T.
 Petr.6.Suchy 08.06.2015, 20:12:46 Odpovědět 
   Nancyno, dostaneš na prdel! Slíbilas, že další pauza nebude dlouhá a už je to zas půl roku! Skoro se mi nechtělo věřit, že sem nakouk a v novinkách komentář k nový kapče.
Táááákže, Nick, to tu ještě nebylo, ne? A hlavně tu ještě nepadlo jeho méno. I když volba mě docela překvapila - Patrik? No, zase se to podobá Nickovi.
Sebevědomej bastard má taky trochu soucitu, ale zase koná primárně kvůli sobě, což je pochopitelný. Je to Nick!
Mně vůbec nedošlo, že vlastně Mirka (konečně taky ve středu dění) taky umí jako Jana cestovat mezi realitama. Proč teda Elita nejde po ní a proč kvůli ní Řád taky nevyšiluje? Nebo sou všichni tak blbý a jenom Nicka napadlo, že by ji vlastně moh využít ke svýmu prospěchu? Dobrej tah. Ale čuchám, že to nebude jen tak, ten jejich vejlet. Ty jo, na to se těšim, alternativa skýtá hodně možností.
Takže nikdo o tom neví. Nick to dělá přímo pod čumákem Retgerovi. A Retger zase posledně vystrčil růžky.

Pokud se nepletu, máme tu teda od začátku nový řady několik dějovejch i časovejch rovin.
Jana viděla, jak někdy v budoucnu zabije Retgera. V přítomnosti byla s Nickem, trénovali, Janu napad ten lovec démonů a omarkoval ji. Nick se teda obětoval a zachránil ji, s tim že sou zpátky na základně. Nick si de po svejch s Mirkou do jiný reality, Retger de ošetřit její byt a vyspí se s Janou na kterou tam narazí. Do toho sme viděli z budoucnosti z příštího tejdne Janu a Mirku během nějáký zkoušky? A ještě tam byl nějákej ten člověk v kanceláří a dostal zakázku? Jo?

Kdy bude další díl? Do měsíce?
 ze dne 08.06.2015, 21:00:41  
   Nancy Lottinger: Ahoj Petře,

to je milé přivítání po půl roce. Ale máš pravdu a pokusím se na sobě zase máknout!

Nick tu byl, ale jen velmi okrajově, takže se dá souhlasit s tím, cos napsal. A také musím podotknout, že máš velmi dobré pozorovací schopnosti - snad jen bych opravila, že Jana viděla, že někdy v budoucnu půjde po Retgerovi s cílem ho zabít. Druhý záběr z budoucnosti byl skutečně ze zkoušky - z Mirčiný. Jinak všechno sedí - máš sloní paměť.

Udělám pro to vše, co bude v mých silách! Abych tě tu zase mohla příště přivítat :)

Nancyna
 Petr.6.Suchy 08.06.2015, 20:01:48 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Svetla ze dne 08.06.2015, 19:58:22

   Jako zcela upřímně v to taky doufám! Abysme se nedočkali za dalšího půl roku!
 Svetla 08.06.2015, 19:58:22 Odpovědět 
   To je dobre, ze se to zacina rysovat. Tesim se!
 Svetla 08.06.2015, 14:35:53 Odpovědět 
   Tak aspon ze me uspokojis v necem. Btw. tesim se na tu skolu! Kdy to bude?
 ze dne 08.06.2015, 19:31:26  
   Nancy Lottinger: Světlo, ty jsi drak! Ale to je přesně to, co potřebuju - buzerovat, buzerovat... Včera v noci jsem u té kapitoly znovu seděla do jedné do rána (ale taky jsem podle toho ráno, když mi zazvonil budík, vypadala -_-) a už se to začíná pořádně rýsovat ;)
 Svetla 08.06.2015, 0:49:12 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Svetla ze dne 06.06.2015, 0:17:07

   A když už z chlapskýho pohledu, potom by mě zajímal Janin otec, trochu víc se mu pošťourat v hlavě. Jo, to by se mi líbilo velmi.
 ze dne 08.06.2015, 9:41:40  
   Nancy Lottinger: Světuš, vezmu to v úvahu, ale dějová linie do konce této řady už je v podstatě daná a příliš se od ní odchylovat nebudu :) Zase je potřeba vzít v úvahu, že primární je tam pořád ten pohled Jany... No a už teď mohu říct, že v něčem tě uspokojím, v něčem zase třeba ne ;)
 Svetla 06.06.2015, 0:17:07 Odpovědět 
   Nancy, mě to chlapský uvažování moc nebere. Spíš jsem zvědavá, co si myslej ty ženy, víš? Proto bych chtěla i tu kapitolku z Mirčinýho pohledu.
 Svetla 05.06.2015, 13:30:11 Odpovědět 
   A v příštím díle bych prosila kapitolku z pohledu Mirky. Díky. A doufám, že to bude brzo! Žádné výmluvy. Do školy už nic nemáš, takže se vrhni na psaní, jasný?!
 ze dne 05.06.2015, 14:50:14  
   Nancy Lottinger: No, minimálně další kapitola určitě z pohledu Mirky nebude :( Snad to brzy bude, sice mám práce mraky, ale zase jsem si uvědomila, jak mě psaní naplňuje, co mi vlastně dává... Víc buzerace, prosím :)
 Svetla 05.06.2015, 13:24:12 Odpovědět 
   A kde celou dobu byla ta Mirka? U něj na gauči?

Hezky napsané, to snad nemusím ani říkat/psát.

Jinak jak tam byl ten výčet lidí, že nechce dopadnout jako ti jiní členové, kteří už umřeli, tak to pro mě byla je řada jmen, nikoho konkrétního jsem si nevybavila. Tak to mně trošku vadilo. Paráda.

A ta Mirka na mě působí jako hadrová panenka, která nemá vůbec na výběr.
 ze dne 05.06.2015, 14:49:13  
   Nancy Lottinger: Ahoj Světlo,

děkuji ti za tvůj nesmírně drahocenný čas, chuť si to přečíst a hlavně za tvou ustavičnou buzeraci, která zafungovala!

Ano, byla u něj na gauči, minimálně celý večer.

Pouhý výčet lidí je záměrný. O Nickovi víme jen to, že o něm vlastně moc věcí nevíme. Tohle má být taková první sonda do jeho hlavy. Je pochopitelné, že když už to píšu tak devět let, že si nemůžeš pamatovat lidi z první řady... Ale všimni si minimálně toho, jak o těch skupinách mluví - o první skupině mluví skoro až negativně, nechce chcípnout jako kolegové (Melissa a Kurt zemřeli ve druhé řadě při střetu s Elitou, Ewford a Comet zemřeli v první řadě při středu s Janiným otcem + Alan a Ivory jsou v zajetí Elity a neví se o nich nic). Nechtěl vyhasnout jako jeho stoupenci - to je zase naopak eufemistické označení, tedy se naskýtá otázka, kdo je sakra Roy, Dylan, Lee, Serj a Mikaela, že o nich právě Nick mluví tak hezky?

A jinak myslím, že jsi Mirku vystihla poměrně trefně. Ovšem důvody jsou popsány v kapitole... Samozřejmě dříve taková nebývala a sem tam se objeví moment, kdy prohlédneme do její dávno pohřbené osobnosti (odhodlání a vůbec to, že se Nickem opět nechala přesvědčit - i když samozřejmě, otázka je, zda měla na výběr). A také zná Nickovo jméno, což jen tak někdo nezná.

Děkuji ti moc za tvou podporu!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Andělské příběhy
(24.5.2019, 21:10)
kukuřice Tichý Kopec
(24.5.2019, 14:10)
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
obr
obr obr obr
obr
FABIEL - Anděl ...
Danny Jé
Skon
J.K. Poet21.ST
Čas od času mož...
Radher
obr
obr obr obr
obr

Kocour
Tobi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr