obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391785 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Výpadky ::

 autor Gilbert Cunninghamm publikováno: 06.06.2015, 8:59  
Sindibáda 4
 

Když se Sindibáda ráno probudila, uviděla, jak sluneční jas vplouvá do místnosti skrze žaluzie na malé lodičce a usilovně pádluje, aby protnul svou absenci. Sindibáda lehávala v posteli nahá a přemýšlela o tom, kam ve svém životě vlastně směřuje. A můžeme si jako takový vytyčit nějaký cíl? Není to jen cíl vyvržený naší myslí do bezbřehého prostoru jako kotva velké lodi na moři, na němž v žádném směru není vidět pevnina?

Cíl může být i směr. Padající kotva však může zasáhnout ryby. Malé i větší. Jistě se může stát, že se zahákne o tlamu keporkaka či vorvaně. Jak žít svůj život tak, aby kotva proplula až na dno a klidně spočinula v šedavém písku na mořském dně a nikomu po cestě neublížila?

Jako lidé jsme mnohdy tak bezohlední, že nám nevadí vypouštět kotvy do makrelích hejn, do delfíních rodin, mnohdy si myslíme, že nám to může pomoci. Že to něco vyřeší. Nějaký krátkodobý trabl. Je to tak? A mnohdy taky nevidíme, že kromě toho, že naše činy jsou kotva, jsme samotní těmi rybami. Neboť z nich právě žijeme. Žijeme jejich životem. Žijeme tím, že se díváme na energii, kterou vynakládají, aby konaly své – pro nás ne zcela uchopitelné – pohyby.

Zapnul se radiobudík. Dlouhé smyky houslí protnuly okamžik mořského zamyšlení, a tiše se vkradly do Sindibádiny mysli. Rozestřela žaluzie a nechala na svou kůži dopadat hvězdné světlo. Otevřela okno a nadechla se slaného vzduchu. Bylo jaro, chvíle kdy se ženská vajíčka snaží dostat do dělohy, aby byly oplodněny a stvořily tak ryby.

Sůl se drolila ze šmolkové záclony nebes, a padala ve tvaru mlhy do ulic, aby tak zahalila světla létajících automobilů a rachot potrubí, jež byla zevnitř budov vyhnána ven, aby dekorovala betonové domy vysoké několik desítek pater. Proudila skrze ně krev, aby napájela lidskou lenost. Sindibáda nevěděla, co má dělat. Vše se zdálo tak nějak vzdálené, a přitom tak blízko. Tak cizí a známé zároveň. Zvuky anglických rohů a dramatické disonance smyčců ji drásaly, až se ji na kůži začala objevovat stigmata.

Nikdy si toho dříve nevšimla. Hutnost okolního vzduchu, s nímž se již tolik sžila, nyní přenášela vibrace hudby, a ty ji řezaly do krve. Mlha stoupala, až zabránila i pronikavým slunečním paprskům, aby proudily volně prostorem. Zatmělo se, a úpěnlivost hudby sílila. Symfonický orchestr si vzal malou sekerku. Jizvy po otcových rukách na jejich ňadrech, jenž se tak dlouho hojily, se nyní otevřely. Bolestí Sindibáda zavřela oči.

---

Když Sindibáda procitla, otevřela své zornice prudkému světlu z reflektoru, jenž byl namířený přímo proti bílé stěně, u níž byla svázaná. Vlastně na ni visela za ruce. Kožená pouta byla utažená tak, aby pociťovala bolest, ale aby ji nepřestala v rukou proudit krev. Byly vkovány do pohyblivého mechanismu, jímž daný kat mohl regulovat výšku, v níž mučený visel. Vše bylo tak precizní! Nohama nedosáhla na zem, avšak byla téměř na dosah.

Připadala si jako Kristus. Na hrudním koši měla bodnou ránu oštěpem, na chodidlech díry po hřebech. Necítila to. Byla nahá a jediné co viděla, bylo vlastní zmrzačené tělo uprostřed kuželu jasně mrtvolného světla vrhaného reflektorem. Nemohla vidět nic jiného. Možná jí v krvi putovaly nějaké chemické látky, nějaké drogy. Co se stalo?

Slyšela elektrizující zvuk dveří. Pohled na výbojku reflektoru zastínila postava, pro Sindibádu jen jakási silueta. Byl to muž. Sesunul si ji níž, aby ji mohl odpoutat. Prométheus. Posadil ji na zem, sesutou a bezvládnou. Nechtělo se jí přemýšlet. Byla příliš vyčerpaná, nemohla se pohnout, vzpírat se, nic. Muž ji odtáhl za vlasy do velké temné díry, z níž sálal studený vzduch, který způsoboval, že se Sindibádě chtělo zvracet.

Muž ji shodil do jámy a ona padala. Možná ale nepadala. Možná se vznášela. Možná totiž, když člověk padá opravdu dlouho, a jeho tělo již nabyde absolutní hraniční rychlosti, není možné rozpoznat, jestli člověk padá nebo se vznáší. Je to tak, protože ve tmě nelze vidět přibližující se dno. Neví, jak dlouho už padá. Třeba by se takto ve vzduchu mohla zabydlet. Začít ovládat vzdušné proudy, které jí omývají rány.

A tu, najednou, postupně a zároveň velmi náhle, se vzduch okolo začal zhušťovat. Čím dál tím víc ubývalo dýchatelného kyslíku a přibývalo vody. Až nakonec se tento hustý vzduch proměnil ve vodu, skrz níž Sindibáda proudy doplula až doprostřed ulice.

Byl tu povědomý stánek s denním tiskem. Byl tu její soused, jehož chtěla pozdravit. Byl tu i strom s lavičkou, na níž si ráda čítávala s kávou v kelímku. Padající okvětní plátky se vznášely vlhkým jarním vzduchem, připomínající zrnka prachu v kupé, ve kterém jela od toho muže s křídovou pokožkou. Ano, to byl ten muž, který jí shodil do té jámy!

Ona tu leží, na ulici, pod okny svého domu. Dýchá a je jí vlastně příjemně. Co se stalo? Jaké to záblesky a epizody, v níž její vědomí úplně vynechává. Kam se ztrácí? Kam odchází vědomí, když se dějí takové věci?

Nebo se nedějí?


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 07.06.2015, 11:05:16 Odpovědět 
   Zdravím.

Byl jsem zvědav jak příběh Sindybády pokračuje. Kapitola je pěkně napsaná. Z počátku jsem nechápal jak se najednou jednotlivé obrazy a prostředí mění. Musel jsem si připomenout předchozí díl. Pak mi došlo, že je to sen.
Těším se na další díl. Máš dobrou fantazii.
 ze dne 07.06.2015, 14:55:40  
   Gilbert Cunninghamm: Děkuji, těší mě, že se má tvorba aspoň trochu líbí :)
 čuk 06.06.2015, 8:58:53 Odpovědět 
   Charakteristika stylu psaní o Sindibádě se téměř nemění. Sindibáda reálná přechází do stavu otvírání třinácté komnaty, z níž se uvolňují alegorické obrazy. V realitě snad už nemá kam jít. Jsou to sny nebo vize? Na sci-fi nebo ozvěny filmů: to je také možnost, ale řekl bych neuspokojivá. V první části Sindibáda přemýšlí v metaforách nebo alegoriích, a ty se mi zdají být výstižné a při posunu do reality pravdivé. V druhé části je ztělesněna krutost tohoto světa a přinášena Sindibádiným fantomem, mužem a z předchozího víme, kdo je tím mužem, ten ze smetiště, který nyní mění masky). Prolomení reality do nereality, ať už fanatzie čiré nebo spíše zdeformované předchozími zážitky, pokroucenými a zahryznutými ve třinácté komnatě, není ostré, je otazné, co je "nezávislý " sen a co napůl pravdivý přelud nebo dokonce realita (viz poslední odstavec). Sindibáda by mohla mít duševní poruchu a vše co říká nebo cítí by bylo možno charakterizovat jako irrelevantní její projev. Myslím si však, že je rozervána proto, aby sloužila jako pokřivující zrcadlo nejen svého nitra, ale i neutěšeného světa kolem ní i dále, a tedy, ač je zakotvena ve své přízemní a nyní nehybné situační poloze, je pak z vnitřního pohledu o to víc autentická. Zajímavě psaná postava Sindibády (nebo je jen přelud nebo figurína pro převleky fantazie) nutí k zamyšlení, z kterého se zprvu točí hlava, a jejíž výklad může směřovat zcela mimo, neboť v této v proměnlivé próze je dost těžko "trefit hřebík na hlavičku."
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Mrkočkovy plete...
Hosty
Kiku
Sověnka
Ticho a strom
Tykadlo
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr