obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXXI - Převlékání kabátů 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 19.06.2015, 23:10  
Sakura je stále v zajetí, ale její sestra již ví, kde ji hledat. Podaří se Kasumi a ostatním ji osvobodit?
 

Rekapitulace
- Na mail Luciany dorazila zpráva od Sakury, která tak dala své sestře nápovědu o tom, kde je držena
- Kasumi pochopila, že Sakuru vězní ve staré továrně, kde byla sama Kasumi v dětství cvičena na zabijáka. Návrat do továrny pro Kasumi ale nebude mít nostalgický podtext, jelikož zde před nedávnou dobou byla a zabila tu svého mafiánského bosse.
- Sakura je i po odeslání zprávy v zajetí, jelikož byla opětovně chycena, tentokrát tajemnou ženou v zeleném obleku



Kenji

Viděl jsem na Kasumi to očekávání už když jsme seděli v letadle a směřovali na sever. Té vždy klidné a vyrovnané ženě najednou těkaly oči ze strany na stranu a neustále z okénka vyhlížela Hokkaidó. Trvala na tom, že vše vyřešíme my dva společně s Parvati. Nechtěla ani slyšet o tom, že zaúkoluji svůj tým a továrnu obklíčíme, načež jako duchové vpadneme dovnitř. Nedůvěřovala cizím lidem a to ani policii. Nemělo smysl se s ní hádat, protože by stejně trvala na svém. Znám řadu tvrdohlavých lidí, s některými musím dokonce pracovat, ale Kasumi je unikát. Ona problémy řeší jediným způsobem – tím svým.

Ani ne po hodině jste byli na místě. Věděli jsme, co čekat. Zpoza houští se před námi zjevila stará budova továrny. Oprýskané stěny i zrezivělé konstrukce žebříků a můstků mezi budovami, dávaly tušit, že tohle místo je už dávno nevyužívané. V létě musí být továrna obklopena bující zelení kontrastující s mrtvolným vzezřením samotné budovy. Ale teď v zimě se zdálo, že továrna dokonale zapadá do okolí, jako kdyby tady byla už stovky let. Přitom tu stojí jen půl století. Myslím, že se tu tehdy vyráběly součástky do nákladních automobilů a předtím, za dob války, motory tanků. Ale to už je hodně, hodně dávno.

Nešli jsme sem neozbrojení, to by byl příliš hloupý nápad. Tedy... Kasumi neozbrojená byla. I když v jejím případě se o nějaké bezbrannosti dá stěží mluvit. Vyzvedl jsem pár zbraní a neprůstřelných vest z místního kóbanu a vybavil jimi sebe i Parvati. Díky mému jménu se nikdo na nic neptal, pouze byli rádi, že na tajnou operaci má jednotka využije jejich služební zbraně. Neobejde se to bez papírování a vysvětlování, ale to jen, pokud se někdo zeptá. Ale který z těch udivených kolegů na stanici se bude ptát mých nadřízených, proč hrdina Tokia potřebuje zbraň? Přece aby zachránil další desítky životů a udělal svět bezpečnějším místem. Ano, tohle hrdina Tokia jistě rád udělá - zachrání druhé. Kdyby tak dokázal zachránit i svou ženu...

Z dostatečné vzdálenosti jsme obešli tovární komplex a na místě, které Kasumi vybrala, přelezli zeď. Pravdou bylo, že zvenčí vypadala továrna opuštěně – nikde žádná přítomnost lidí, ani vozidla a ani rozsvícená světla a to přesto, že bylo šero. Hned po přelezení zdi jsme měli po pravici hlavní tovární halu a schodiště vedoucí na střechu. Kasumi mě nechala jít prvního a já tak s odjištěným samopalem postupoval pomalu vpřed. Zrezlé schodiště pod námi vrzalo a já doufal, že to nikdo neuslyší. Ten Kasumin plán nebyl dobrý. Ale byl její... Střecha byla takřka rovná a především prázdná. Nikde nikdo. Skrčili jsme se, abychom nebyli vidět ze země a přešli až na druhý konec střechy. Na budovu hlavní haly se hned napojovala další velká hala, přesněji sklad. Jeho střecha byla o trochu níž, takže jsme seskočili a po dalším únikovém schodišti opatrně slézali přímo do interiéru budovy.

Jenže skladiště bylo stejně prázdné jako před rokem. Prostoru tu bylo spousty, prachu a špíny rovněž, ale krom řetězů zavěšených u stropu a velikého stolu, na němž byl starý zrezlý svěrák, tu prakticky nic nebylo. Vlastně ano – u zdi byl připevněn skoro čtyři metry dlouhý řetěz s okovy na konci. Také tu byl vchod do umývárny a na toaletu, ale víc nic. Přesunul jsem se k velikým dveřím a opatrně je otevřel, načež Parvati vběhla dovnitř a postupovala vpřed dlouhou chodbou. Zatímco Parvati kryla cestu dál do hlavní haly, já prohlédl dveře po mé pravici. Byla za nimi prázdná místnost s lacinou kuchyňskou linkou a starými stoly. Zvláštní, stála tu velká stará televize a video. V chodbě bylo schodiště, u něhož Parvati zůstala, zatímco já a Kasumi jsme pokračovali dál do haly. Byla tu obrovská klec, místo, které Kasumi určitě neviděla ráda. Jenže klec, přestože se zdála být ideálním vězením, byla prázdná. Uvnitř klece nebylo víc než hromádka lidských výkalů a trocha krve. Bezpochyby tu byl někdo držen. Parvati se vrátila k nám a pokračovali jsme do poslední místnosti tady v přízemí. Vedly tam veliké dveře přímo z haly. Před mnoha lety, když továrna plnila svůj původní účel, mohlo jít o další haly se stroji, ale dnes z toho byla posilovna, kterou kdysi využívali i Tokutarovi lidé. Mnoho věcí tu ale nezbylo – jen pár činek. Ale na lehátku, nad nímž byla na hácích zavěšena tyč s… šedesátikilogramovým závažím byla videokazeta. Vzal jsem ji a podíval se na popisek.
„Stojí tam něco?“ ptala se Kasumi.
„No… ano. Je tu: ‚Pro Kasumi‘ Hrají si s námi. Nikdo tu už dávno není. Video jsem viděl v kuchyňce. Pojďme tam.“

Přestože jsem na devadesát devět procent věděl, že tu jsme úplně sami, snažil jsem se držet ve střehu, stejně jako Parvati. Docela mě ta dívka překvapovala. Asi by překvapila každého, zvláště, když by si odložila, ale mě fascinovala především tím úsilím, které do toho dávala. Znal jsem ji pár dnů, ale vždy byla rozumná, umírněná, soustředěná i pečlivá ve všem, co dělala. Když jsme nalezli tu nahrávku, pouštěla si ji snad dvacetkrát stále dokola, a doufala, že tam je nějaká stopa, vodítko, které by nás dostalo dál. Lucianu vyslechla dvakrát a zajímal jí každý detail, každá maličkost od toho, co přesně jí Paola říkala v tom hotelu, přes oblečení útočníků z přístavu až po reakce samotné Paoly, když se tam ti muži objevili. Jenže v té tmě nebylo pořádně vidět ani na ty útočníky, natož na Paolu. Přesto se Parvati chytala každé drobnosti a i teď hrála svoji úlohu s vážností a pečlivostí jí vlastní. Nemohl jsem její odhodlání srazit prohlášením, že jsme v továrně sami. Navíc... tu jistotu jsem stále ještě neměl. Přesto jsem cítil, jak snadno sklápím samopal podél těla, místo toho, abych s prstem na spoušti bedlivě vyhlížel nepřítele. Být Chou naživu, jednal bych jinak. Ale teď...

Video bylo hned pod velkou televizí u kuchyňské linky. Vzadu u stěny byl poloprázdný pětilitrový plastový zásobník na vodu. Voda z vodovodu by určitě netekla, takže si sem ti únosci přinesli vlastní zásobu. Možná bychom díky tomu mohli zjistit, kolik jich tu bylo. Pokud ovšem prázdné lahve neodváželi jinam. Vsunul jsem tam kazetu a pustil televizi, zatímco Kasumi si natočila vodu do tlusté sklenice. Viděl jsem na ní, že je vynervovaná. Pustil jsem kazetu a na obrazovce se objevila asiatka s dlouhými černými vlasy a velmi ostrými rysy ve tváři. Oblečena v zelených… snad bikinách. V rukou držela dlouhou železnou tyč.
„Kasumi,“ řekla strojeným, naprosto klidným hlasem bez emocí, kterým pokračovala. „Svou sestru hledáš zbytečně. Trvalo to zjistit, proč poslala takovou zprávu, ale waterbordingu málokdo odolá.“ Žena ustoupila do strany a kamera ukázala spoutanou Sakuru, která ležela na desce stolu, na ústech měla ručník a vedle sebe dva kýble s vodou. Zaslechl jsem tříštění skla a rychle se ohlédl na Kasumi. Stála vedle mě, zírala na video a levou ruku měla celou zakrvácenou. Držela v ní zbytky střepů ze sklenice.
„Proboha Kasumi!“ křičel jsem a rychle stopnul video.
„Nic to není!“ okřikla mě. „Co tam je dál?!“ Neochotně jsem stiskl jsem tlačítko Play. Byl střih a nyní ta žena stála v posilovně.
„Nepleť se panu Imranovi do cesty,“ řekla. „Mohlo by se stát, že se připleteš do cesty mě a to by tě bolelo. Hodně bolelo.“ Kamera se trochu oddálila a k ženě přišel jakýsi arab. V ruce držel dřevěný klacek, kterým jí udeřil do zad. Nic, ani se nehnula. Udeřil ji znovu do ramene, do žeber a nakonec do břicha, načež se klacek zlomil. Ona stála bez jediného pohybu, jako robot. Čekal bych, že jí budou alespoň cukat rty bolestí, ale ničeho takového jsem si nevšiml. Jen její výrazný předkus jako kdyby říkal - jsem tvrdá. Arab teď popadl kus cihly, možná zbytky ze zdí továrny. Napřáhl se a vrhnul jí ho proti hrudi. Cihla ženu udeřila do prsou, částečně se rozsypala, spadla na zem, zatímco žena se ani nehnula. Konečně opět promluvila: „Kasumi, mohla bych ti ukazovat svoji sílu celé hodiny, ale myslím, že to stačí. Drž se zpátky, jinak další věc, která se roztříští o mé tělo, budeš ty sama.“ Konec, video skončilo a Parvati tiše pronesla jediné slovo:
„Princezna.“
„Může být!“ řekla Kasumi. „Mučením mé sestry udělala tu největší chybu svého života a já zařídím, aby to byla chyba poslední.“


Parvati

Po návratu do vily na tom byla Kasumi špatně. Viděla jsem, jak se musí přemáhat, aby udržela emoce na uzdě. Možná by ale bylo lepší, kdyby se vybrečela nebo vyřvala do světa svoji zlost. Místo toho se ale snažila normálně fungovat a večer se pustila do vaření. Chtěla jsem jí pomoc, zvláště, když se tak pořezala, ale odmítla mě. Chudinka... musí být hrozné takhle přijít o svoji sestru. A ještě horší je vidět ji, jak ji mučí! Ta bezmoc je ale ze všeho nejhorší. Bojím se nejen o Sakuru, ale i o Kasumi. Kdoví, jak daleko má od psychického zhroucení. Navenek vypadá, že ji nemůže nic zlomit, jenomže třeba tím, že šla připravovat večeři, dala najevo, jak moc ztrápená je. Později jsem za ní zašla znovu, zrovna, když byl v kuchyni Armando.
„Kasumi,“ oslovil ji, „mrzí mě, co se stalo tvé sestře. Vážně je mi to líto, ale má máma je v tom nevinně.“ Kasumi se na chvíli zarazila a přestala krájet zeleninu. Ani se však na Armanda neotočila a po chvilce pokračovala v krájení.
„Chceš ještě něco?“ zeptala se ho.
„Vlastně… jen maličkost - mě tam prosím nedávej žádné ostré koření. Nemám to rád.“ Armando se otočil a vykročil do jídelny, když Kasumi švihla nožem o linku.
„Už jsi druhý!“ zakřičela. „Druhý, komu nevoní, co vařím! Flávia nechce vepřové maso, ty zase koření… Taky se na vás můžu vysrat!“ Kasumi si strhla zástěru a vzteky s ní mrštila o zem. „Uvařte si sami, pitomci!“ Rychlým krokem vyšla z kuchyně do jídelny, kde už posedávala hladová Flávia.
„Už bude jídlo?“ zeptala se.
„Hovno bude!“

Kasumi mířila chodbou do severní části domu a já spěchala za ní. Dostihla jsem ji až v chodbě vedoucí do salonku.
„Kasumi, počkej chvíli!“ křičela jsem. „Prosím tě, počkej!“ Otočila se a vrhla na mě zlostný pohled.
„Co chceš?!“ vyštěkla zlostně.
„Já chápu, že to máš těžké, ale nejsi sama, kdo chce mít Sakuru zpátky.“
„Vážně? Tak proč mám pocit, že tomu tak je? Ten pitomec i ta kozatá kráva se radši starají o žrádlo, Luciana je ta, kdo všechno zavinil, Shaira odsud radši vypadla, Kenji je zase zalezlý v pracovně a ty…“
„A já?“ tázala jsem se. Kasumi se zarazila a jen bezradně kroutila hlavou.
„Zabiju každého, kdo v tom má prsty. Každého a tu zelenou svini to bude bolet! Doufám, že to chápeš. Žádné vězení, ale dýka v mozku!“
„Taky bych raději něco dělala, než jen čekala a doufala, že se objeví stopa. Ale co sami zmůžeme?! Rozjet regulérní pátrání nechceš, ale pak nezbývá než čekat. Myslím, že bys ses měla věnovat něčemu jinému, Kasumi. Podle křesťanů jsou teď Vánoce!“
„Možná máš pravdu, chce to změnu.“
„Zazpíváme si koledy?“ navrhla jsem, za což jsem si vysloužila jen pohrdavý pohled..
„Ne, půjdeme si zaboxovat.“
„Teď? Tys mě neposlouchala? Jsou Vánoce!“
„Rukavice, helmy, chrániče a ring. Bude to bezpečné. Sice budeš mít výhodu, ale bude to bezpečné.“
„Výhodu?“
„Jsi tak o třicet kilogramů těžší, máš podstatně pevnější tělesnou konstituci a větší sílu. Budu ráda, když tě dostanu na zem ale o to jde. Potřebuji si na někom vybít vztek. Řekni mi jedno - vydržela bys ty rány? Od těch arabů to vypadalo autenticky.“
„Já nevím, tím klackem… možná, ale cihlou do hrudi? To je šílené! To nevydrží nikdo! Nechci to ani zkoušet, ani se nechci bít! Chci slavit Vánoce!“ Z domu k nám přiběhl Kenji a už zdálky volal:
„Na mail slečny Torresové dorazila další zpráva!“
„Vážně?!“ pookřála rázem Kasumi. „Co píše? Další vodítko?!“
„Ne! To není od Sakury.“ Kasumino nadšení v okamžiku opadlo a moje také. „Je to od Paoly Ramirezové. Žádá schůzku a to ještě dnes, přesně o půlnoci v hotelu Haru no kisu.“

Kenji nás vzal do pracovny a Kasumi se okamžitě nahnula nad monitor.

Potřebuji pomoc a ochranu. Všechno vám vysvětlím dnes o půlnoci v pokoji číslo 23 hotelu Haru no Kisu. Na schůzku dorazí JEN Kasumi! Máme si co říct.
Paola.


Kasumi mlčela, určitě přemýšlela.
„Past?“ řekla jsem nahlas první, co mě napadlo. „Mohli ji pustit jako volavku.“ Kasumi stále mlčela, zatímco Kenji usedl k počítači a otevřel mapu plánu hotelu.
„To je to místo, kde byla slečna Torresová ubytovaná,“ řekl. „Pokoj číslo 23 je v druhém poschodí, přímo tady.“ Kenji ukázal prstem na pokoj, jehož podstatná část stěny byla tvořena velkými okny. Nechyběl tu ani balkon. Teď Kenji ukázal plán okolních ulic. „Naproti tomu pokoji je rozestavěná budova kanceláří. Schovám tak první skupinu svých mužů. Tři další muži budou čekat v dodávce u křižovatky a dva další se ještě dnes večer ubytují v hotelu inkognito. Budeš v bezpečí, Kasumi.“
„Cože?“ divila jsem se. „Vy tam chcete Kasumi vážně poslat? Co když je to past?!“ Kasumi stále neřekla ani slovo. „No tak,“ ohlédla jsem se na ni, „co si o tom myslíš ty?“
„Žádnou dodávku plnou poldů nechci a nechci ani jiné poldy. V hotelu budu sama.“
„To je šílenství!“ tvrdil Kenji. Jako by mi mluvil z duše... Kasumi se ale nedala.
„Stačí sebemenší podezření a ke schůzce nemusí ani dojít, čehož se bojím nejvíce. Ať už je v tom Paola zapletená jakkoli, má informace a těch se nevzdám. Chce jen mě, bude mě mít. Ta rozestavěná budova… Kenji, můžeš narychlo zajistit armádní odstřelovací pušku s takovým tím… zeleným viděním do tmy, co má Sakura ve videohrách?“
„Určitě. Přeci jen chceš, aby ti někdo kryl záda. Na cvičeních jsem měl jedny z nejlepších výsledků, takže buď bez obav.“
„Na cvičeních…“ zdůraznila Kasumi. „Co ty, Parvati? Střílela jsi na živé cíle?“
„Jen jednou, ale umím s tím zacházet dobře, to ano.“ Kasumi se na chvíli odmlčela, zatímco Kenji vytáhl z kapsy mobil a šel volat ven na chodbu.
„Parvati, nemyslela jsem, že to někdy řeknu, ale jestli tu má být někdo, kdo mě bude chránit, pak chci, abys to byla ty.“
„Já?! Ale… to už je let, co jsem s takovou zbraní střílela!“
„Věřím, že jsi lepší než Kenji a hlavně – že se nebudeš zdráhat zabíjet. Doufám, že se nepletu.“

Nepletla se.

Bylo devět večer, když jsem s dlouhým pouzdrem pro zbraň vycházela schodiště v rozestavěné budově kanceláří. Stavba měla již všechny čtyři plánovaná patra. Byl to opuštěný oplocený pozemek, na němž stály tuny nevzhledného zdiva. Místo oken díry, kterými foukal ledový vítr, místo většiny stěn hromady cementu a cihel a místo nábytku nářadí. Moje pozice měla být až na střeše, to abych mohla ležet na břiše. Obešla jsem hromady špíny a kusů nepoužitého materiálu na stavbu a zbytky nářadí přikryté plachtou a vybrala si vhodné místo. Na sobě jsem měla tmavé oblečení a ještě černý plášť, to abych dokonale splynula s prostředím. Otevřela jsem pouzdro, vytáhla zbraň a v rychlosti ji složila. Díky trojnožce jsem měla zajištěnou větší stabilitu a snad i přesnější střelbu. Lehla jsem si na břicho, přičemž jsem v duchu proklínala svá prsa, nabila a pohlédla do optiky na zbrani. Hotelový pokoj jsem měla před sebou jako na dlani. Viděla jsem tam nábytek, část postele, ale především dveře na balkon a balkon samotný. Necítila jsem se v roli anděla strážného dobře. A to ani, když se asi po hodině počasí umoudřilo a vítr ustal. Další hodinu a půl na to se v pokoji objevila Paola. Neměla jsem úplně nejlepší pozici, ale dole z oken by se střílelo mnohem obtížněji a já si na to zkrátka netroufala. Teď jsem ale byla schopná Paolu zasáhnout do hrudi a zabít ji. Vypadala, že je dost nervózní. Stále přecházela po místnosti, poté usedla na gauč, ale během pár minut se zase zvedla. Po necelé půlhodině šla Paola ke dveřím, otevřela je a mezi nimi stála Kasumi. Obě ženy zašly do pokoje a zavřely za sebou. Já ještě víc zpozorněla a ujistila se, že mám odjištěnou zbraň. Byla jsem nervózní. Pokud se Paola pokusí Kasumi ublížit, budu schopná ji zastřelit včas. Horší bude, jestli do pokoje vtrhnou útočníci. Zastřelím možná jednoho, ale pokud je to neodradí a nestáhnou se… Pár bloků odtud čeká Kenji a protože je napojen na odposlouchávací zařízení, které má Kasumi u sebe, dobře ví, co se v pokoji odehrává. Měl by slyšet každé slovo, takže jestliže se situace začne vyhrocovat, pozná to dříve než já. Doufala jsem, že stihne zasáhnout, pokud skutečně k něčemu dojde. Paola dovedla Kasumi na balkon. Myslím, že si mě nemohla všimnout, ale stejně mě to trochu zneklidnilo. Obě ženy stály na balkonu, Paola přímo před velkým oknem a o něčem se bavily. Paola stála jako solný sloup, snad to značilo, že je klidná a setkání se vyvíjí dobře. Hmm, dobře možná pro ni. Pak jsem ale zaslechla hlasitou ránu a sklo za ženami se roztříštilo. Co to má být?! Sotva dvě sekundy poté další rána, která prostřelila prosklené dveře kousek od Paoly. Ty rány… jakoby vycházely jen kousek odtud!

Zatímco ženy utíkaly do pokoje, já se zvedla a spěchala po schodišti níž. Brala jsem schody snad po čtyřech, protože jsem nabyla přesvědčení, že se střílelo odtud. A skutečně, v nižším poschodí klečel u jednoho z oken směřujících k hotelu muž. Právě skládal pušku do pouzdra, když se na mě ohlédl a... já poznala Nicolase. Můj bože! Stále měl ovázanou ruku po potyčce s Kasumi, ale bezpochyby střílel on. Hleděli jsme si do očí snad nekonečně dlouhou dobu. On se s tím, co vidí vyrovnal dříve než já. Vztekle zařval a rozběhl se proti mně. Chytil mě kolem pasu a narazil se mnou do zdi. Udeřila jsem ho předloktím do zad, chytila ho za ramena a než se stihl narovnat, vrazila jsem mu koleno do zubů. Zapotácel se a odstoupil ode mě. Otřel si krev z úst a tiše pronesl:
„Takovou dobu se chci pomstít a zrovna mám naspěch! Tak to vyřídíme rychle, Parvati.“ Vztekle zařval a ohnal se po mě pěstí. Zasáhl mě a já pod tíhou úderu pootočila hlavou do strany. Chytil mě za pravačku, škubnul mi s ní a já se předklonila. Kopancem do břicha mi způsobil další bolest a poté mně vrazil pěst do tváře. Nespadla jsem na zem, ale neměla jsem k tomu daleko. Než jsem se stihla narovnat, kopancem do boku mě odstrčil od sebe. Chytil mě za plášť a narazil se mnou do zdi. Přitáhl si mě blíž a znovu poslal zády proti stěně. Au, sakra! Opět mě od zdi odtáhl a tentokrát mě na ni opětovně narazil tvrdým kopancem do prsou. Napřáhl se a chtěl mi další ranou rozdrtit nos. Nebyla jsem ale tak vyřízená, jak si myslel. Na poslední chvíli jsem uhnula a on udeřil pěstí do zdi. „Áááhh!“ řval bolesti, když si dost možná zlomil prsty. Teď byla řada na mě. Udeřila jsem ho do zad a znovu, znovu a znovu. Každá rána ho navíc přirazila tváří ke stěně. Ohnal se po mě levačkou, ale stihla jsem uhnout horní polovinou těla. Vymrštila jsem levou nohu a předvedla mu, že nejsem jen těžkopádná hromada masa. Botou do brady jsem mu přirazila hlavu ke stěně a přitlačila ji, jak jen to šlo. Nemohl hlavou ani pohnout. „Mrcho!“ procedil skrze zuby. Neměl dost prostoru, ale ruce měl volné a využil toho. Udeřil mě pěstí pod koleno a já vykřikla bolestí. Au, tohle bolelo! Odstoupila jsem a musela ho pustit, protože ta noha mě hrozně bolela. Jenže to nebylo to nejhorší… Využil toho, že jsem byla široce rozkročená a klesl na kolena, aby mě děsivou ranou udeřil přímo do podbřišku. Padla jsem na kolena a držela se za bolavé místo. Třásla jsem se bolestí a hledala sílu vstát.
„Stejné jako před lety. Teď tu ale nemáš svého poldu, co tě zachrání.“ Jen to dořekl, zvenčí k nám dolehlo houkání policejních sirén. Kenji byl tady a s ním i jeho lidé. Nicolas nahodil otrávený výraz. „Ty šťastná mrcho...“ Všeho nechal, popadl pouzdro se zbraní a utíkal po schodech dolů, zatímco já se opřela o zeď a sténala.

Ta rána mě hrozně ochromila, ale teď když byl pryč, bylo to ještě horší. Určitě bych se zase sebrala, vím, že bych mu nedala sebemenší příležitost navíc, aby mě mohl zabít. Ale když jsem byla v bezpečí, adrenalin z mého těla vyprchával a bolest nabírala na intenzitě. Musela jsem se přemoct a zvednout se. No tak, Parvati, tohle tě přece nesloží! Opřela jsem se o stěnu a pomalu se narovnala. Uff. Velmi pomalu jsem se vypotácela ven z budovy. Před hotelem už stály policejní vozy a také Kenji, který ke mně okamžitě přiběhl.
„Zešílela jste?!“ křičel na mě. „A… co se vám stalo?!“
„Já jsem nestřílela,“ křičela jsem a zadržovala bolest. „Uvnitř byl Nicolas. Pálil z okna pode mnou. Nestalo se Kasumi nic?!“
„Ne, ta je v pořádku. Zatraceně, Parvati, pojďte.“ Pomohl mi nastoupit do svého vozu. Uvnitř už byla i Kasumi a Paola s pouty na rukou.
„Byl to Nicolas!“ řekla jsem dřív, než mě Kasumi stihla seřvat. „Já vůbec nestřílela.“
„Pohlídáš ji?“ zeptala se mě Kasumi. „Pojedeme domů, Kenji tu musí ještě zůstat, aby vyřešil ty své... policejní problémy. Pche...“ Kasumi si přesedla na místo řidiče, nastartovala a opustila jinak policií uzavřenou oblast. Já si zatím uvědomila, že vedle mě sedí Paola Ramirezová, žena, která málem zabila Edwarda a která vydírala Lucianu.

„Zbil tě?“ zeptala se Kasumi, jakmile jsme se rozjeli.
„Neříká se mi to snadno, ale zbil. Znovu... A co ty? Už víš, kde drží Sakuru?“
„Paola tvrdí, že byla držena v továrně stejně jako Sakura, ale při převozu na jiné, samozřejmě jí neznámé místo, dokázala vyskočit z jedoucího vozu a ztratit se v lese. Také tvrdí, že po ní jde sám Imran, protože měla rozepře s Derekem, který je teď s Imranem jedna prdel. Paola rovněž tvrdí, že se stopem dostala do města a letadlem přeletěla do Tokia, kde chtěla mít schůzku. Doklady má skutečně u sebe a údajný let letadlem Kenji určitě prověří.“ „Říkáš to, jako kdybych lhala, Kasumi,“ ozvala se Paola. „Já vím, že jsme si v minulosti hodně ublížily, dokonce přiznávám, že jsem Lucianu využila a chtěla po ní, aby mi tě přivedla. A narovinu řeknu, že mým cílem bylo se ti pomstít. Nevím, co přesně bych ti udělala, ale bolelo by tě to… a hodně. Ale teď jsme na stejné straně. Imran nás chce mrtvé a jak jen se to říká – nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“ Kasumi pohlédla do zpětného zrcátka a řekla:
„Nepřítel mého nepřítele je můj přítel jen pokud není můj nepřítel a můj nepřítel zůstane nepřítelem až do konce života,“ Kasumi odmlčela a já si všimla že pohlédla na mě. „Většinou,“ dodala.
„To bychom měly řešit později,“ navrhla jsem. „Koho se to Nicolas snažil vlastně zabít?“
„Mě,“ odvětila Paola. „Ty kulky mě minuly o pár desítek centimetrů. Ti lidé se nezastaví před ničím.“
„Ano...“ pronesla Kasumi chladně, „máte hodně společného...“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 19.06.2015, 23:05:24 Odpovědět 
   Hezký večer,

mužský pohled mi v tvém podání sedí víc než ženský - nepřijde mi tak uspěchaný, čte se přirozeněji. Takže první část se mi moc líbila.

Pozor na opakování slov (např. odstavec Jenže skladiště bylo (...) a následuje 15 x sloveso bylo, což vysloveně bije do očí, bohužel pokračuje i nadále a i jinde - třeba "bolet" v jedné krátké sekci 4x je hodně, stejně tak že zuřivě zařval nebo co to bylo aj.) a gramatiku, ta je ale čím dál tím lepší!

Parvatina část mi také přijde dobře čitelná, ne tak uspěchaná, jako jiné části jinde. Jako by sis dal s touto kapitolou celkově více práce.

Celkově je kapitola velmi dobře napsaná, odsejpá to, četlo se to přirozeně. Jak tě ale přimět, aby ses zaměřil na to, a to upozorňuju? Schválně - jak se budeš tvářit na to, že tato kapitola obsahuje celkem 64x sloveso "byl"?

N.
 ze dne 20.06.2015, 11:19:43  
   Lukaskon: Zdravím a děkuji za komentář.
No jo, s opakováním slov bojuji stále a stále neúspěšně. Snad to ještě nějak vytáhnu.
Ale jinak je fajn, že se ti kapitola líbila.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
OFF-LIFE: Neděl...
6thSun
Cena odvahy - 3...
Anne Leyyd
Obraz
Varel
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr