obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39660 příspěvků, 5754 autorů a 391089 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 11. Kněžka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 06.06.2015, 20:21  
Minule se Mei někdo pokusil zabít tak, že ovládl její tělo a přinutil ji obrátit zbraň proti sobě. Jak to bude dál? Uniknou v obrovském lese svým pronásledovatelům?
 

„Kdy mi vrátíte zbraně?“ zeptala se Mei.
Od toho podivného dne, kdy měla vdechnout neznámý jed, nenosila žádnou zbraň. Reon se staral o její luk a šípy, zatímco Iiren měl za opaskem její dýku. Svou sílu už však nabrala zpět, proto věřila, že nastal čas, aby je měla u sebe.
„Teď je stejně nepotřebuješ,“ odbyl ji Iiren.
„A co když je potřebovat budu? Už jsem v pořádku, není důvod, abyste se s nimi tahali vy.“
„Raději se dívej na cestu!“ upozornil ji na kořeny stromu, které vystupovaly ze země, především jí ale chtěl dát na srozuměnou, že se o tom nehodlá dál vybavovat.
Proč mi je odmítají vrátit? Něčím se přece musím bránit, když nás napadnou.

Záhy se před nimi objevil útes, který se měl táhnout přes polovinu lesa. Podobně jako tomu bylo u předchozího kaňonu, i tento byl vyhlouben mohutnou řekou, která se valila několik desítek metrů pod ním. Byla to řeka Taien, na jejímž toku stálo největší a nejpůsobivější město v říši, hlavní město Alvion.
Mám pocit, že narážíme na všechny řeky v okolí. Teď už jenom vypátrat most a další drama je na světě.
Právě na tomto místě měli lanový most nalézt, jeho části však překvapivě visely po obou stranách dolů ze srázu. Zbytky ztrouchnivělého mostu si pak prohlížela neznámá postava v černém plášti, která stála na okraji útesu. Ta si jich zakrátko všimla a otočila se jejich směrem. „Ach. Také jste chtěli přejít přes most? Vypadá to, že už byl zchátralý a nevydržel,“ povídala mladá žena.
„To jsou problémy,“ hlesl Reon.
Dívka se zdála Mei povědomá. Její hlas už určitě někde zaslechla. Jednu kněžku v postavení erena jsem viděla. Vlastně docela nedávno.
„Obejdeme kaňon,“ prohlásil lord. Vzal Meiinu ruku a vyrazil s ní na cestu.
„Počkej chvilku!“ zastavila ho Mei. „Nepotkali jsme se už v Salmeře?“ obrátila se na černovlasou ženu.
Cizinka se nad tím krátce zamyslela. „Možná… Ano. Vy jste ta kněžka s lergem.“
Takže je to opravdu ona.
„V tom spěchu jsem vás ani nepozdravila.“ V další chvíli položila dlaň na svou hruď a ladným pohybem sklonila hlavu směrem k srdci. Byl to uctivý pozdrav mezi kněžími, který jí Mei musela oplatit. „Jsem Edrin.“
„Já…“
„Nestarej se o to!“ přerušil ji lord. „Ty si dělej, co chceš, ale drž si od nás odstup!“ řekl kněžce bez jakýchkoli skrupulí. Sevřel Meiinu ruku a vydal se proti proudu řeky.
„Iirene, co to děláš? Proč jsi na ni byl tak mrzutý?“
„Nebudu čekat na to, až se spálíš.“
„Vždyť jsme spolu jen prohodily pár slov.“
„Nechci tě s ní vidět, Mei.“
„Proč?“
„Protože se tě někdo snaží zabít a ona by mohla být další, která se o to pokusí.“
„Kvůli tomu ale nemusíme všechny předem odsuzovat nebo k nim být dokonce nějak nepříjemní.“
„O tom s tebou nebudu diskutovat.“
Je nemožný. Mei se vytrhla z jeho sevření a zrychlila krok, aby mohla jít napřed.
Neit a Kris se k ní vzápětí připojili, aby mohli pokračovat ve svých rozhovorech.
„Přehání to,“ postěžovala si jim Mei.
„Jen se tě snaží chránit,“ uklidňovala ji Neit.
„Já vím.“ Vím, že má pravdu. Mám důvod být obezřetná na každém kroku. Přesto mě tím svým nekompromisním chováním rozčílil. Mlčky se zahleděla na kraj strmého srázu. Ačkoli bylo hučení řeky sotva slyšet, neustále si získávalo její pozornost.
„Nedívej se tam! Bude ti zle,“ ozval se Kris.
„Můžeme jít o kousek dál,“ navrhovala Neit. „Nikomu to nebude vadit.“ Hned se vzdálila od útesu.
Měla bych s tím svým strachem něco dělat. Tady je to snad ještě horší než doma, pomyslela Mei. „Neit. Proč vlastně nesnášíš vodu?“ vzpomněla si na otázku, kterou jí chtěla položit už mnohokrát.
„Co se tak najednou ptáš?“
„Zajímá mě to. O tvé minulosti nevím skoro nic. Sama jsi o ní nikdy nemluvila.“ Sotva o ní vím pár drobností, které jsem se dozvěděla od druhých.
„Je to nebezpečná zbraň,“ řekla jí na to Neit.
„Zbraň?“
„Ovládám ji a ovládat takovou sílu, může mít strašné následky, především když chceš zničit vesnici, která tě nenávidí.“
Vesnici?
„Neboj! Nic takového jsem neudělala,“ usmála se Neit. „Byla jsem ještě dítě. Nenašla jsem k tomu odvahu.“
Co se jí mohlo stát, že o takových věcech přemýšlela? „Proč tě nenáviděli?“
„No, každý by si asi našel nějaký důvod, ale zřejmě bych mohla říct, že jsem byla nechtěné dítě,“ soudila Neit. „Můj otec pocházel z významné rodiny, kterou vesnice pokládala za urozenou. Byl to miláček žen, na rozdíl od mé matky, kterou měli všichni za hlupačku. Ta byla občas bláznivá a ano byla hloupá, ale taky to byla krásná ženská, na kterou se chlapi rádi dívali. Právě proto z ní můj otec udělal svou milenku a to i přesto, že byl dávno ženatý a měl dvě děti. Když potom otěhotněla, řídil se radou svého otce a prohlásil ji za lhářku a podvodnici. Odmítal se ke mně hlásit. Asi si umíš představit, co v nás viděla jeho rodina a vlastně i celá vesnice. Matka to nesla dost těžce. Utopila se, když mi byly dva roky. Chtěla mě vzít sebou, ale strach ve mně vyvolal schopnost ovládat vodu. Díky tomu jsem přežila.“
Není divu, že v ní voda vzbuzuje rozporuplné pocity. Stala se pro ni zbraní, s jejíž pomocí mohla bojovat o přežití, ať už proti matce nebo proti celé vesnici. „Promiň. Neměla jsem do toho šťourat.“ Zdá se, že jsem tady jediná, která měla šťastné dětství. Sotva měli možnost poznat lásku svých rodičů.
„Pro mě už je to odepsaná minulost. Však já jsem si o tobě taky zjistila pár věcí, takže jsem ti to tak trochu dlužila.“
„To si umím představit.“ Určitě si o mně zjistila vše, co potřebovala, než mi začala věřit.

Po dalších otázkách se Mei dozvěděla, že Neit vychovával její dědeček. Ten však brzy zemřel. Nebylo nikoho, kdo by se o ni postaral a tak skončila na ulici, kde jedla jen to, co si sama ulovila nebo ukradla.
S příchodem Iirena, který tehdy procházel jejich vesnicí, se její život od základu změnil. Přiznala, že mu byla její přítomnost lhostejná, přesto se ho rozhodla následovat. Jakmile mu odpřisáhla loajalitu, mohla zůstat v paláci jako strážkyně jeho zahrady.
Odtažitost a nedůvěra. Na Iirena to sedí. Ale aspoň jí dal šanci začít jiný život.
Ohlédla se na mladou ženu, která je v tichosti následovala. Pokud se chce dostat na druhou stranu, co jí zbývá, než jít za námi. Kněžka i přesto dodržela, co jí bylo řečeno a celou dobu si od nich držela přiměřený odstup. Když se s příchodem večera utábořili, udělala si svůj vlastní ohýnek o několik desítek metrů dál.
Mei jí bylo líto, ale zároveň uznávala, že má Iiren pravdu. Musí být obezřetná.

* * *


„Copak ty se nechceš nejprve najíst?“ tázala se Neit, když doprovázela Mei k blízkému jezeru.
„Nerada plavu s plným žaludkem.“
„Na plavání stejně nebudeš mít čas.“
„Najím se potom,“ řekla na to Mei. „Mohla sis vzít snídani sebou, jestli máš hlad.“
„Myslíš, že se těším na tu dřevěnou šupinatku?“
„Kdybys chtěla, mohla by sis chytit rybu. Její šupiny by se ti už zamlouvaly, ne? Nebo nehodláš svůj postoj k vodě ani trochu změnit?“
„Tak rychle ho určitě nezměním,“ zabručela Neit.
„Tomu rozumím, ale od té doby přece uplynuly desítky let. Kvůli svému přístupu přicházíš o spoustu věcí. Myslím, že je dobré začít aspoň s nějakým rozhodnutím.“
„Možná, ale teď to vypadá, že máš po koupeli.“
Jakmile Mei vzhlédla, spatřila jezero, které se ukrývalo v široké prohlubni nedaleko řeky, na protějším břehu stála mohutná skála s jeskyní, Neit ji ovšem chtěla upozornit na postavu, která plavala ve vodě. Byla to Edrin, jejíž dokonalé tělo zakrývala jen potemnělá hladina a dlouhý černý závoj havraních vlasů, který jí sahal až ke stenům.
Když dvojici zpozorovala, postavila se na dno, takže jí bylo částečně vidět poprsí. „Přišly jste se koupat? Doufám, že vám tady nevadím.“
„To je dobrý,“ odvětila jí Mei.
„Tak do toho!“ Edrin se ponořila do vody a přestala si jich všímat.
Působí jako docela normální slušná ženská. Nezdá se, že by měla zlé úmysly, přesto bude lepší, když s tím koupáním počkám. Zatím bych se jí mohla aspoň omluvit. Určitě jsme pro ni tlupa nedůvěřivých nezdvořáků.
Vydala se na břeh, když ji Neit zastavila. „Počkej, Mei! Iiren.“
„Co je s ním? Teď tady…“ otočila se, aby se podívala za sebe, kam jí její kamarádka naznačovala. V tu ránu se střetla s jeho pohledem. I přes Neitino varování se lorda polekala. Vůbec ho neslyšela přicházet.
Vždyť Edrin je tady úplně nahá. Třebaže většinu těla skrývala pod vodou, nelíbilo se jí, že k jezeru přišel, ačkoli si byl vědom toho, že se sem přišla vykoupat. „Iirene, co tady děláš?!“
„Půjdeš se koupat později. Teď pojď odsud!“ vzal ji za ruku a odvedl ji dál od jezera.
„Nezdá se ti, že to s tou Edrin trochu přeháníš? Je to přece jenom kněžka. Byla vybrána vaším bohem. Snad nemůže být tak špatná.“
„Máš dojem, že tebe si zvolil nějaký bůh? Ten plášť může nosit kdokoli. Stačí, aby našla kněze a ukradla ho.“
Hezky mi připomíná, co jsem udělala já. I když jsem k tomu měla ospravedlnitelný důvod. „Takže to může být stejná podvodnice jako já,“ usmála se Mei.
„Myslím to vážně, Mei.“
„Já vím. Copak si od ní nedržím odstup? Ale stejně si myslím, že je to skutečný eren. Vyzařuje z ní něco zvláštního. Všiml sis jejích vlasů? Měla je stejně dlouhé jako kdysi ty. Její pohyby, mluva. Neznačí to snad vysokou úroveň?“
„Může to značit cokoli.“ Podíval se k jezeru, od kterého Edrin právě odcházela. „Můžeš tam jít.“
„Fajn.“ Zamířila s Neit ke břehu, ale Iiren se nehnul z místa. „Ty se nevrátíš do tábora?“
„Je to daleko. Můžeš se skrýt za houští, jestli pak budeš mít lepší pocit. Já zůstanu tady.“
„No prima,“ povzdychla si Mei. Můj hlídač v akci.
Ukryla se za křoví, které rostlo v blízkosti jezera, a v rychlosti ze sebe smyla všechnu špínu.


Předešlý den minuli nádherné vodopády, které stékaly z ohromných výšek až dolů do údolí. Jakmile se jejich cesta vyrovnala s úrovní řeky, snažili se najít nejvhodnější místo, kde by ji mohli přebrodit.
Přes takovou řeku by se normální smrtelník nikdy nedostal. Ne bez pomoci. „Copak tady nejsou další mosty?“ zeptala se Mei.
„Zbylé dva by měly být na jihu lesa, kde se řeka nedá přejít. Když to není nutné, nikdo tímhle lesem neprochází. Sotva se najde někdo, kdo by tady postavil most, natož aby ho během let udržoval,“ vysvětlil jí Reon.
Jen o chvíli později dorazili k místu, které se podle lordova mínění zdálo pro přechod ideální. Řeka mohla být 15 metrů široká a tomu nepochybně odpovídala i její hloubka, místy z ní však trčely skalní výběžky a kameny. Jeden z nich měl poměrně rovnou plochu a právě ten se ostatním zamlouval.
„Já nechci nic říkat, ale tohle rozhodně nepřeskočím,“ prohlásil Kris, jehož tělo bylo na démona stále příliš slabé.
„Vážně? Kdyby ses proměnil v myš, mohla bych si tě vzít do kapsy, ale asi bych tě trochu pomačkala,“ utahovala si z něho Neit. Pak odstoupila o několik kroků dál, rozběhla se a během okamžiku skočila na kámen uprostřed řeky. Dalším skokem se dostala až na druhou stranu.
Děsivý, co dokážou.
„Zdá se, že tě mám na krku já,“ promluvil Reon.
„Ještě ty si ze mě začni střílet,“ stěžoval si Kris.
„Tak hrozné to není. Teď radši nemluv nebo si ukousneš jazyk!“ Vyzvedl ho ze země, pevně ho k sobě přitiskl a řeku s ním přeskočil.
„Opravdu je to nutné?“ Jen ten pohled ve mně budí hrůzu. Nejraději bych odsud vypadla.
„Když zavřeš oči, ani si toho nevšimneš,“ řekl jí Iiren.
No jasně. Co mi zbývá. Tak jako tak se s tím musím naučit bojovat. „Co Edrin?“ podívala se na ženu, která čekala, až se bude moct vydat přes řeku.
„Musí si poradit sama.“ Vzápětí ji vyzvedl do náruče a s krátkým rozběhem s ní skočil na kámen.
Dokud se neocitla na zemi, pevně se ho držela kolem krku, aby se uchránila před proudící řekou i skokem, který měl neuvěřitelnou sílu. „Tohle je fakt moc.“
Chtěla následovat ostatní, ale najednou ji zaujal pohybující se stín. Pár kroků vedle ní doskočila Edrin, pod níž se však pohnula bahnitá půda. Jakmile začala padat do řeky, Mei k ní bezmyšlenkovitě přiskočila a chytila ji za ruku.
„Mei!“ vykřikl Iiren.
Obě dívky spadly do vody. Posadily se, podívaly se na sebe a začaly se smát. „Stejně jsme nakonec skončily ve vodě,“ pravila Edrin.
„Vypadá to tak.“
Lord ji ovšem ve vodě dlouho nenechal. Vyzvedl ji na nohy a odvedl ji pryč. „Řekl jsem ti, že tě s ní nechci vidět,“ zlobil se na ni.
„Neměla jsem čas přemýšlet, tak promiň. Vždyť se nic nestalo.“
Jeho pohled zamířil k Edrin, která si ždímala svůj plášť.
„Půjdu se zbavit těch mokrých hadrů.“ Už tak je v lese nepříjemné chladno. Ta voda byla ledová. Vyndala si z tašky čisté oblečení a ukryla se mezi křoví, aby se převlékla.

Jejich cesta záhy pokračovala kolem zelené mýtinky, na níž se pásla skupinka krásných bílých laní s mláďaty. V jejich blízkosti stál jelen s obrovským parožím, který obhlížel okolí a bedlivě střežil stádo před dvounohými vetřelci.
Jako kdyby byli vystřižení z pohádky. Jsou nádherní. Dokonale bílí.
„Tak velkého jelena jsem ještě neviděl,“ promluvil Kris.
„Už jsem viděla i větší,“ řekla na to Neit. „Tihle budou zřejmě ochočení. Obvykle prchají dřív, než je někdo zpozoruje.“
Jedno z mláďat vrávoralo na svých slaboučkých nohách. Bylo patrné, že nemůže být starší než pár hodin. Ostatní byla oproti tomu plná síly. Čile poskakovala a dováděla mezi sebou. Žádnými starostmi se netrápila.
Opravdu se zdá, že jsou na dvounožce zvyklí. Mláďata si nás ani nevšimla.
Sotva se jim však zvířata ztratila z dohledu, jejich kroky se zastavily.
„Proč najednou stojíte?“ tázala se Mei.
„Dívají se na nás,“ odvětil jí Reon.
„Kdo?“
„Těžko říct, ale jsou ozbrojení.“
„Další zabijáci?“
„To spíš ne.“
V okolí se zakrátko objevilo několik postav. Skrývaly se v křovinách i v korunách stromů. Tři muži se jim postavili do cesty, aby jim zabránili v průchodu.
Byli oděni jen v bederních rouškách, ozbrojeni oštěpy či luky. Černé kudrnaté vlasy jim splývaly skoro až na ramena. Zdobilo je velké množství náušnic, náramků i náhrdelníků ze zubů a drápů různých zvířat, nejzvláštnější ovšem byly jejich výrazné naoranžovělé oči.
Muž, který stál v čele promluvil, byl to však jazyk, kterému nerozuměli.
„Zřejmě nás nechtějí pustit přes své území,“ usuzoval Iiren. Jakmile pokrčil prsty, jeho nehty se protáhly ve smrtící drápy. Také Reon začal sahat po meči.
„Počkejte! Nemůžete je přece jen tak napadnout.“
„Nechceme je napadnout, Mei, ale pokud to budou chtít udělat oni, budeme se muset bránit,“ řekl jí Reon.
„Třeba se to dá vyřešit jinak.“
„Takže máš lepší nápad?“ ptal se jí Iiren. „Nevíme, jak rozsáhlé je jejich území. Chceme jenom projít, pokud nám v tom budou bránit, nezbude nám nic, než si to vynutit.“
„Jenže…“
„Aldat minai. Ri o vikon,“ přerušil ji hlas Edrin. Kněžka kolem nich prošla a zastavila se u domorodců stojících na cestě.
„Umí jejich jazyk?“ divil se Kris, když viděl, jak s nimi rozmlouvá.
„Roeta bae!“ zakřičel muž, který domorodce vedl. Všichni poté sklopili své zbraně.
„Dovolí nám projít, ale jedině v doprovodu svých vojáků,“ oznámila jim Edrin.

Protože se chtěli vyhnout zbytečnému krveprolití, nezbylo jim nic, než se nechal doprovázet šesticí domorodců.
Myslím, že by to mohli být džakové, soudila Mei. Obyčejní démoni bez nadpřirozených schopností, ale přesto musí mít pro strach uděláno, když se proti nám postavili, aniž by měli tušení, kdo jsme.
„Nemůžeš jít o kus dál?“ obořil se Iiren na kněžku, která kráčela v jejich těsném závěsu.
„Měli bychom se držet jako jedna skupina. Pokud neumíte jejich jazyk, bude lepší, když vám zůstanu nablízku,“ odvětila mu Edrin.
„Tak jdi před námi!“
„Když si to přeješ.“ Edrin je poslušně předběhla a pokračovala v jejich čele.
Náročná cesta plná ticha trvala dlouhé hodiny. V přítomnosti kněžky a domorodců se nikdo neodvážil promluvit.
Tahle atmosféra je příšerná. „Kde ses naučila jejich jazyk?“ zajímala se Mei. „Pokud vím, džakové žijí jenom tady a s vnějším světem se nestýkají.“
„To je pravda,“ souhlasila s ní Edrin. „Není to poprvé, co tudy bloudím. Je to už hodně dávno, ale dalo by se říct, že jsem s nimi nějaký čas žila. Jsou to primitivové, ale nejsou zlí.“
Bylo zřejmé, že jí osud domorodců není lhostejný, jistě právě proto vzala iniciativu do svých rukou, aby je uchránila před konfliktem. Zdálo se, že je má ráda. Ať už s nimi během cesty rozprávěla o čemkoli, všichni se usmívali.


Jakmile se začalo stmívat, nastal čas, aby se utábořili.
Džakové si rozdělali oheň nedaleko cizinců, díky čemuž je měli neustále pod dohledem. Edrin si k nim kvůli jejich zvyklostem nemohla přisednout, proto se musela usadit k druhému ohni, ovšem jen tam, kam jí to Iiren dovolil. V tu chvíli nastalo nesnesitelné ticho.
Už zase všichni mlčí. Krátce se podívala na jméno, které zářilo ve světle ohně na Edrině plášti. Laiga. „Mimochodem, znáš už naše jména?“
„Některá jsem zaznamenala. Vím, že ty jsi Mei. Tenhle prcek by měl být Kris a ty jsi Reon.“
„Dobrý. No, vedle tebe je Neit a tohle je Iiren.“
„Těší mě,“ usmála se na ně Edrin.
Zajímalo by mě, jestli se může jako kněžka setkat s lordem. Nezdá se, že by ho poznávala. Ale taky může být mnohem starší než on. „Odkud jsi?“
„Jak se to vezme…“ pokrčila rameny. „Narodila jsem se sice v Avenu, ale jako novicka jsem vyrůstala v Kaleonu. Jakmile jsem získala kněžský plášť, vydala jsem se na svou cestu po říši. Teď mám namířeno do Kertnu.“
„Je to velké město?“
„Vůbec ne. Sotva se to dá považovat za město, ale to mám koneckonců nejraději. Je tam větší klid. A kam máte namířeno vy?“
„Do Dav…“
„Neříkej jí to! Nepotřebuje to vědět,“ přerušil ji Iiren.
„Jen se snažíme udržet konverzaci.“
„Kvůli tomu jí nemusíš všechno vykecat.“
„Jsi hroznej,“ zamračila se na něho Mei.
„Vycházíte spolu moc hezky,“ zmínila se Edrin.
„Takhle ti to připadá? Vždyť vidíš jen to, jak mě pořád peskuje.“
„Chrání tě. Je patrné, že se pro tebe snaží dělat to nejlepší a ty ho v tom dokážeš usměrňovat. Možná se občas dohadujete, ale není ti to zas tak nepříjemné, že?“ V tu chvíli působila velice smutně. Snad byla osamělá nebo se jí po někom stýskalo.
Kris, který si šel odběhnout mezi stromy, se náhle vrátil s rukou na čele.
„Praštil ses do hlavy, nebo co?“ zeptala se ho Mei.
„Jen trochu.“
„Ukaž!“ natočila si ho k sobě, aby se podívala na vyboulenou odřeninu, kterou měl na hlavě. „Ty jsi nešika.“ Na rozdíl od ní vidí ve tmě, zjevně ale vůbec nedával pozor.
„Jo, jo.“
„Mohla bych se na to podívat?“ ozvala se Edrin.
Kris jí se zaváháním dovolil, aby si zranění prohlédla zblízka.
„Trošku ti ho pofoukám, ano?“ upozornila ho kněžka a přesně to také udělala. „Je to lepší?“
Kris se dotkl poraněného čela, ale necítil žádnou bolest. Rána už byla zklidněná a začala se hojit. Během dvou minut byla pryč. „Jak jsi to udělala?“
„Jen jsem napomohla hojení. Nic víc.“
„To je dobrý. Dík.“
„Nemáš zač,“ usmála se Edrin.


S příchodem rána se s nimi domorodci podělili o svou snídani. Oranžové ovoce, kterému říkali liatus, mělo protáhlý zakroucený tvar a měkkou dužinu. Chutí připomínalo banán, ale na rozdíl od něho se nemuselo loupat.
Domorodí démoni je původně chtěli doprovodit až za hranice svého území, ale Edrin se podařilo zmírnit jejich obavy. Slíbila jim, že cizinci jejich zem nepošpiní. Muži jim tak přenechali zbytek posbíraných plodů, rozloučili se s nimi a odběhli mezi stromy.
„Konečně. Už jsem myslela, že se nás nepustí,“ zaradovala se Neit.
„Ale byli opravdu hodní. Dokonce se s námi podělili o své jídlo,“ poznamenala Mei.
„Že? Kdyby nemuseli, neublížili by ani mouše,“ povídala Edrin.
„Úžasný,“ poznamenal odměřeně lord. „Jdeme. Ty si drž odstup!“
„Iirene, nemůžeš od toho aspoň trochu ustoupit?“ ozvala se Mei.
„Ne.“
„To není…“
„To je dobrý, Mei,“ přerušila ji Edrin. „Nevadí mi to.“
Nevadí. Kdyby aspoň nebyl tak mrzutý. Chová se, jako by mu něco udělala.


Když se zastavili k odpočinku, připravila si dva kusy ovoce, které si chtěla opláchnout v potoce. Osvěžila se, umyla si ruce i obličej, ale když to samé chtěla udělat s ovocem, bylo pryč.
„Kam se podělo?“
„Kam se podělo co?“ tázala se Neit.
„Připravila jsem si tady to ovoce od domorodců, ale je pryč.“
„Já ho nevzala.“
„Ale kam zmizelo?“
Ať už se podívala kamkoli, nikde ho nenašla, a tak jí nezbylo nic, než si vzít další. Sedla si na kmen spadlého stromu a ovoce rozdělila tak, aby se najedla i Neit s Krisem.
„Zajímalo by mě, kde to ovoce roste. Vůbec to není špatné,“ prohodila mezi sousty.
„Museli to nasbírat v blízkosti tábora. Sotva měli s sebou nějaké zbraně, natož aby se tahali s jídlem. S tím, co měli na sobě, by ho ani neměli kam schovat,“ usmívala se Neit.
„Vstávejte! Vyrážíme,“ popoháněl je Reon.
Mei dojedla zbytek ovoce, seskočila z kmene a přehodila si tašku přes rameno. Chtěla následovat ostatní, když najednou ucítila chlad. Okamžitě si uvědomila, že má nohu uvězněnou v kusu ledu. „Co je to?“
Lord si dřepl vedle ní, aby ledovou botu prozkoumal, jenže když se jí dotkl, z blízkého křoví vyletělo podivné malé stvoření. Mělo nafialovělou kůži, ocas a dva páry dračích křídel. Velikostí i určitými fyzickými rysy připomínalo drobnou vílu, svým chováním se však spíše blížilo zlomyslnému skřetu.
„Zatraceně, co to je?“ ptala se Neit, když na ni začalo několik těchto bytostí dorážet.
Vše, čeho se neznámí tvorové dotkli, obklopily částečky ledu. Někdy na ně dokonce led plivali. Problémům neunikla ani Edrin, která s nimi zápasila pomocí dlouhého klacku.
Jedna z útočnic byla nadmíru agresivní obzvláště poté, co jí Iiren poranil křídlo. Když se chystala zaútočit, odmrštil ji neviditelnou silou pryč. Ten samý osud potkal i další útočnici, která se objevila za jeho zády. Obě zavřískaly a odletěly i se svými druhy do bezpečí.
Není v tom ani špetka prostoru. Mei se nemohla v ledovém sevření pohybovat, natož aby se dokázala vysvobodit. Led byl příliš pevný. Těsně obepínal její nohu až ke kolenu. Musí to být přimražené k zemi. Nohu ani o píď nezvednu. Stěny masivního ledu byly silné, bez pomoci by se ze svého vězení jistě nedostala.
Iiren přiložil dlaň na ledovou botu a svou mocí ji začal pomaličku ohřívat. Jakmile led zeslábl, mohl ho rozlámat na kusy, aniž by při tom poranil Meiinu nohu. Vzápětí se však ozval další vřískot. Dvě okřídlené bytosti se snažily využít momentu překvapení, ale než se k Iirenovi stačily přiblížit, neznámá síla s nimi mrštila o strom takovou intenzitou, že nemohly přežít.
„Řekl jsem ti, aby ses k nám nepřibližovala,“ vyčetl Iiren kněžce, která stála vedle kmene.
„Promiň! Myslela jsem, že sis jich nevšiml.“
„A co by mi udělaly?“
„Iirene, nech ji! Myslela to dobře,“ zastala se jí Mei. I když je trochu děsivé, jak snadno je dokázala zabít. Rozhodně to nemůže být slabý démon.
„Co to vůbec bylo?“ ozval se Kris.
„Sikarnok,“ odpověděla mu Edrin. „Obvykle nejsou tak agresivní, ale zřejmě si tady chtěli Mei nechat.“
„Proč?“ nechápala Mei.
„Nevím. Nedala jsi jim něco?“
„Nic jsem…“ Myslela si, že k ničemu takovému nedošlo, ale potom si vzpomněla na zmizelé ovoce jen pár okamžiků před jejich útokem.
„Snadno se jim něco zalíbí a velice neradi se toho vzdávají,“ vysvětlila jí Edrin.
„Doufám, že už se s nimi nesetkáme,“ povzdychla si Neit. „Není to zrovna příjemný pocit dostávat ledem do hlavy.“
„Objevují se hlavně v houštinách nebo na stromech u vody. Ale když nic nedostanou, budou si držet odstup.“
Nenapadlo mě, že bych si měla dávat pozor i na jídlo. Stačilo tak málo, abychom se museli bránit útoku.
„Pojďte odsud, než přijdou další!“ Lord ji popadl za ruku a vydal se s ní na cestu.
Pořád mě musí vodit jako malou holku. „Není nutné, abys mě zase táhl pryč, Iirene. Nemyslíš, že kdyby mi chtěla ublížit, že už by to udělala? Dávno mě mohla srazit z útesu nebo se mnou mohla šlehnout o strom.“
„O takové hlouposti by se Edrin nepokusila. Není to blázen,“ řekl jí na to Iiren.
„V tom případě nechápu, proč si od nás musí držet odstup. Je zřejmé, že to není obyčejný démon, přesto své schopnosti nepoužila k útoku. Vlastně je nevyužila ani pro svou obranu, ale až tehdy, když ti chtěla pomoct.“
„No a?“
Tohle je mezek, povzdychla si Mei. Snažila se mu pomoct a on to ani trochu neocení. „Nemůže být tak špatná. Nezaslouží si takové jednání. Kdybys aspoň trochu ustoupil, nemusela by se cítit jako vyvrhel, kterému nikdo nevěří.“
„Může být jaká chce, ale můj názor to nezmění.“
„Přesto nemusí být na desítky metrů daleko,“ povídala Mei. „Trošičku ustoupit můžeš, ne? Kvůli tomu se přece nic nestane.“
„Proč ti na tom tak záleží?“
„Je mi jí líto.“ Dosud neprojevila jedinou známku nepřátelství, přesto se k ní chová jak k nebezpečnému vetřelci. Vždyť je ve všem sama. Kdo by ji nepolitoval?
„Tak dobře,“ svolil lord. „Večer s námi může sedět u ohně, ale blíž nepůjde.“
„Dík.“ Aspoň tohle.
„Mei, všimla sis, že je Iiren zraněný?“ zeptala se jí zčistajasna Neit.
Lord na ni pohlédl s vyčítavou tváří, ale Neit mu na to odpověděla úsměvným úšklebkem.
„Ty jsi zraněný?“ Mei neviděla nic, co by tomu nasvědčovalo, ale měla pocit, že zahlédla trochu krve na jeho límci. „Zastav se na chvilku!“
„Není nutné, aby ses o to starala. Nic to není,“ odbyl ji lord.
„Chci se na to podívat.“
„Říkám ti, že to nic není.“
„Kdyby to nic nebylo, řekl by jsi, že už se to dávno vyléčilo, což se zjevně nestalo, takže si laskavě sedni!“ poručila mu nekompromisně Mei.
Iiren věděl, že je marné se s ní o takových věcech dohadovat. Mei neustoupí, dokud si nebude jistá, že je v pořádku. Nakrátko se tedy všichni zastavili.
Lord se posadil do trávy a sundal si svou tuniku, aby ho mohla ošetřit. Za krkem měl hluboký šrám, ve kterém vězely kousky ledu. Ty pravděpodobně bránily v léčení.
„Samo by se ti to hojilo jakou dobu. Tohle musí ven.“
Střípky byly naštěstí dost velké, aby je mohla uchopit mezi prsty. Musí mu to působit šílené bolesti. Ještě, že ho Neit napráskala, jinak nepochybuji o tom, že by čekal, až led roztaje.
Jakmile mu ránu očistila, mohla sledovat, jak se pomaličku zaceluje. Kromě drobných skvrn od krve po ní nakonec nezůstala jediná stopa. „A je to,“ usmála se Mei. „Je to mnohem lepší, že?“

Večer byla atmosféra příjemnější, než tomu bylo předchozí den. Iiren svolil, aby si k nim Edrin přisedla, přesto jeho obezřetnost vůči ní nepolevila. Stále sledoval každý její pohyb a Mei si držel nablízku.
Mladá kněžka se nejprve zmínila o životě s domorodým kmenem, ve kterém strávila osm let. Naučila se jeho jazyk, kulturu i zvyklosti. Díky němu se naučila trpělivosti i skromnosti. Obnovila svou touhu pomáhat potřebným.
Město, do kterého měla namířeno, leželo dál na západ. Bylo to malé město, které nemělo žádný chrám, svatyni nebo posvátné místo, ale tamní obyvatelé ji vždy přivítali s otevřenou náručí a s nastraženýma ušima poslouchali její vyprávění. Moc ráda se tam vracela.
Pravda, že umí dobře vyprávět.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 06.06.2015, 20:20:18 Odpovědět 
   Tento díl je stále zajímavý, díky uvedením nových postav, zvlášť tajemné Edrin. a bližší charakteristice Neit. Vztahy Lord - Mei se příliš nevyvíjejí, o to víc se udržuje napětí, jak se dál vyvinou. Lord je až příliš "otcovský." Uvidíme. Nemám co vytknout, čte se dobře, díky i občas překvapivým detailům.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Odi et amo 6
Mon
Snadná kořist
Jitka Kratochvílová
Kapitola 3. Sle...
Nears
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr