obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915413 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39584 příspěvků, 5748 autorů a 390739 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Naděje ::

 autor Verity von Leatri publikováno: 12.06.2015, 14:55  
 

Nad mým domovem právě zacházelo slunce a já jsem se marně snažila zachytit tu krásu na papír. Rozčileně jsem zmačkala další kus papíru a přihodila ho na hromádku u svých nohou. Ruku jsem měla dneska nejistou a nemohla jsem se soustředit. Možná to bylo tím, co se dneska stalo ve škole. Myslela jsem, že všechny moje problémy skončily, když odjel pryč už před několika lety, ale jak se ukázalo někteří spolužáci se rozhodli v jeho činech pokračovat. Byl to ostatně i jeden z důvod, proč jsem v tomhle horku seděla zabalená ve svetru. Nechtěla jsem, aby otec viděl, co mi zase udělali. Opravdu už by nejspíš vyletěl z kůže. Zrovna jsem se chtěla zvednout a vypařit se do pokoje než otec přijde domů, ale srazila jsem se s ním ve dveřích.
„Tady jsi. Hledám tě všude. Potřebuji si s tebou promluvit.“ řekl a mě se ruce rozklepaly ještě víc. On to ví, napadlo mě v první chvíli.
„Děje se něco, tati?“
„Sedni si. Jak jistě víš, zakládám novou pobočku naší firmy v New Yorku a správní rada považuje za správné, abych u toho byl. Znamená to, že musím pozítří odletět a nevím na jak dlouhou dobu. Alex jede se mnou a stejně tak i Andreas. Proto jsem se rozhodl, že tě na tu dobu pošlu k matce. Vím, že jste se dlouho neviděli a ona už s tím souhlasila. Zítra tě k ní odvezu. Budeš tam chodit do školy a až se vrátím, tak si pro tebe přijedu.“
„Tati, prosím, já chci zůstat tady. Nemohl by si mi najít třeba nějaký dozor? Někoho, kdo mi na mne dohlížel?“
„Nemůžu tě tady nechat takovou dobu bez dohledu, pochop to. Jsi moje jediná dcera, chci pro tebe to nejlepší a to je, že dokončíš školu tady. Až odmaturuješ, klidně můžeš studovat, kde budeš chtít, ale prozatím je tohle moje konečné rozhodnutí.“
„Nemám šanci ho změnit nebo tě přesvědčit, abys mě vzal s sebou?“
„Ne, nemáš. Očekávám, že si teď půjdeš sbalit věci.“
„Jak si přeješ.“
Jako poslušná dcera jsem odkráčela do svého pokoje. Byla jsem na něj hrozně naštvaná. Nechápu, jak mi to mohl udělat. S matkou jsem se neviděla od té doby, co se naši rozvedli a to už pár let jet. Soud rozhodl, že mě svěří do péči otce, mého bratra zase do péče matky. Ta se s ním odstěhovala do malé vesnice u Magdeburgu v domnění, že se na vesnici neprojeví jeho tyranské sklony. Nevím jestli její plán vyšel a děsilo mě, že bych se o tom teď měla na vlastní oči přesvědčit, jak ho matka dokázala ovlivnit a zlepšit jeho chování. Nevěděla jsem, co si s sebou vlastně vzít nebo na jak dlouho. Prostě jsem jen nesmyslně vyndávala oblečení ze šatny a vytvářela hromadu na posteli. Nakonec jsem se přeci jen donutila k tomu, abych je všechny naskládala do několika obrovských kufrů, které mi otec přinesl. Když jsem skončila bylo už dávno po půlnoci. Otec už dávno spal a tak byl v domě klid. Ležela jsem v posteli a přemítala nad tím, jaké to bude znovu se setkat se svým dvojčetem.

Utíkala jsem chodbou, ale dusot nohou se ke mě neúprosně blížil. Skupina kluků mě konečně doběhla a nejrychlejší z nich do mě strčil až jsem narazila do zdi. Zoufala jsem si uvědomila, že jsem v pasti. Nebylo kam utéci, nebylo, kde se schovat. Vyděšeně jsem koukala, jak se ke mě blíží hlavní lovec honu na mě.Na tváři se mu rozlil odporný úsměv, když viděl můj zoufalý pohled. Přála jsem si, aby mě zeď pohltila a já jsem se nemusela zúčastnit toho, co přijde. Než se tak stihlo stát, chytl mě svojí medvědí prackou pod krkem a přilepil se těsně na mě.
„Přeci sis nemyslela, že dovolím, aby si přišla o všechnu tuhle zábavu.“ zasyčel mi u ucha a mě se zvednul žaludek. Věděla jsem co bude následovat. Vší silou mě chytl za culík a hodil mě do středu kruhu. Vyděšeně jsem koukala kolik je tady přihlížejících. Všichni koukají, ale nikdo nesebere odvahu, aby mi pomohl. Jeho ruka mě chytla za bradu a donutila mě k němu vzhlédnout. Hrubě mně začal líbat. Když jsem se začala vzpouzet kousl mě do rtu takovou silou, že mi začala téct krev. Snažila jsem se ho odstrčit, ale chytl mě dřív než jsem se ho vůbec dotkla. Jeho reakce byla rychlá a o to víc překvapivá, když mi vysekl políček. Hlava se mi otočila do strany a tvář mi přitom pulzovala hroznou bolestí.Polekaně jsem si na to místo položila dlaň. V tu chvíli se ve mě zvedla vlna odporu. Tohle si nenechám. Sebrala jsem všechny síly, co jsem měla a chtěla jsem se dát na útěk, ale po pár krocích mi někdo podrazil nohy. Tvrdě jsem dopadla na podlahu a v mém zápěstí přitom hrozivě zapraštělo.Lovec se ke mě znovu blížil a já viděla v jeho očích tolik nenávisti.
„Sebastiane, prosím...“

Ze spánku mě probudil můj vlastní výkřik. Zpocená jsem se probudila z toho, co mě děsí každou noc. Rozhlížela jsem se po pokoji a trvalo mi několik minut než jsem se přestala třást a uvědomila si, že mi žádné bezpečí nehrozí. Budík na mém nočním stole ukazoval tři hodiny ráno, ale já jsem věděla, že už nebudu moci usnout. Vymotala jsem se z přikrývek a šla jsem si do koupelny opláchnou obličej, abych se z toho vzpamatovala.Vrátila jsem se do pokoje a rozsvítila lampičku. Potřebovala jsem rozsvítit temné stíny a ujistit se, že na mě nikde nečíhá. Děs, který mě naplňoval od chvíle, kdy mi otec řekl, že budu teď u matky se ještě umocnil strachem z toho, že se bude všechno opakovat. Nevydržím jestli budu muset všechno to utrpení prožívat znova. Naši mi nikdy nevěřili, že to byl on, kdo měl všechno moje utrpení na svědomí. Mysleli si, že jen žárlím, protože je oblíbený a já ne. Mysleli si, že lžu. Až moje zranění je přesvědčili o tom, že už to přesahuje všechny normální věci. Jen se nedohodli na tom, jak to budou řešit a tak se rozešli. Nechtěla jsem dneska v noci zůstat sama a tak jsem se vydala do pokoje mého bratra, pod dveřmi prosvítal proužek světla. Věděla jsem, že ještě nespí. Tohle byla obvyklá doba, kdy hrál nějaké svoje střílečky, aby se odreagoval od pracovních starostí.
„Zase nemůžeš spát?“ ptal se hned, co jsem otevřela dveře.
„Ne, noční můry se vrátily.“
Položil ovladač na stůl a poklepal na místo vedle mě.
„Pojď sem.“
Jeho medvědí náruč se otevřela a jsem se do ní vděčně schovala. S Andreasem jsem si vždycky rozuměla. Byl skoro o deset let starší než já a můj druhý bratr, ale měl pro mě vždycky pochopení.
„Chceš mi o ní říct?“
Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem mu vděčná, že se dál nevyptával. Prostě jsme jen tak seděli a on mě konejšil v náručí.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 16.06.2015, 18:20:22 Odpovědět 
   Dzravím.

Sem tam nějaký malý překlep nebo zapomenutá mezera za tečkou mezi větami. To já sekám i horší. Text je čtivý, hezky plyne. Sice jsem se dobře nakazil pocity hlavní hrdinky, ale přidal bych tomu trochu víc. Je to mladá dívka, a ty jsou citlivé v prožívání čehokoli. Na díle je kus práce. Na jedničku to není a dvojka je zase moc. Proto se známkování zdržím a zůstanu jen u slovního hodnocení..
 čuk 12.06.2015, 14:54:28 Odpovědět 
   Naděje se prozatím v povídce nekoná, pokud nebude naznačené rozvinuto v dalším pokračování. Proč se Andreas neobjevil dříve? S hrdinkou lze soucítit, poukázání na šikanu je sice aktuální, ale tady není ani náznak řešení. Na druhé straně dívčí duše bývá v určitých obdobích křehká a má pocit, že je sama - a někdy tak skutečně bývá. Vyprávění je plynulé, věku vyprávějící přiměřeným stylem. Bylo by možná prospěšné, kdyby vyprávění oživeno nějakým kontrastem nebo detailem blíže charakterizujícím hrdinku. Závěr mohl být víc rozveden, třeba do pointy nebo důraznější otázky nebo emoce
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
PetitAte
(13.1.2020, 09:49)
Marcela41
(10.1.2020, 09:22)
Banik
(2.1.2020, 09:56)
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
obr
obr obr obr
obr
Scházíš
Ema Májová
Vzduchem bez kř...
micromys
Žížala z Holand...
petulin
obr
obr obr obr
obr

Arogance představ
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr