obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 12. Loutka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 18.06.2015, 21:56  
Konečně další pokračování. Jak to bylo dál s našimi hrdiny a tajuplnou kněžkou Edrin?
 

Strom, na němž rostlo ovoce s neobvyklým názvem liatus, byl v lese poměrně hojně rozšířen. Byl vysoký asi deset metrů, měl silný kmen a větve rostoucí do šířky. Jeho sytě zelené listy ve tvaru srdce byly velké asi jako mužská dlaň.
„Mei, už pojď!“ popoháněl ji Reon, když si urovnávala věci v tašce, aby v ní měla víc místa pro nasbírané ovoce. „Stejně si je v tašce pomačkáš. Při cestě najdeme další.“
„Když už jsme je natrhali, tak je tady přece nenecháme shnít.“ Vložila do tašky poslední kus ovoce a vydala se vpřed.
„Na! Tenhle ti vypadl z tašky,“ podal jí Kris ztracený liatus.
„Dík. Nechceš ho?“
„Víc už by se do mě určitě nevešlo. Možná později.“

S odpoledním sluncem dorazili k obrovskému stromu, jehož kmen měl aspoň sedm metrů v průměru. Svou výškou musel přesahovat sto metrů.
Je úchvatný.
Mohutný listnatý kolos byl jedním ze čtyř stromů, které byly v lese vysázeny před mnoha staletími jako orientační body, s jejichž pomocí se dala určit poloha vesnic i mostů v širém okolí.
„Takže zanedlouho vylezeme z lesa. Konečně,“ povzdychla si Neit.
„Copak? Les ti nevoní?“ provokoval ji Kris.
„Už je to dlouho, co jsem tě neprohnala, že?“ V tu ránu ho začala lechtat.
„Hej. Nech mě! Přestaň!“ řehtal se Kris.
Tihle dva se nikdy nepřestanou hašteřit, usmála se Mei. Ale je fajn, že si spolu tak rozumí.


Když se ještě před západem slunce utábořili, mladá kněžka, která je s vynuceným odstupem následovala, usedla jako každý večer k jejich ohni.
„Kdy jsi tady byla naposledy?“ zajímala se Mei.
„Asi před pěti lety. Tehdy jsem šla na opačnou stranu do vesnice nedaleko Egretonu,“ zmínila se Edrin.
„Taky jsme navštívili Egreton a některé vesnice v okolí.“ Na vesnici s čarodějkou bych nezapomněla. „Když se to vezme, procestovali jsme pěkný kus země, ale rozhodně ne tolik co ty. Z těch míst, o kterých jsi předtím mluvila, skoro nic neznám.“
„To jsou roky cestování. Jen zřídka se někde zdržím déle než pár týdnů.“
„Nemáš domov nebo rodinu?“
„Sotva se vídám s matkou. Otec už zemřel a se svými sourozenci si nerozumím.“
„Ach tak.“ Mei se svou rodinou vycházela nanejvýš dobře. Samozřejmě s ní zažila i horší časy, ale to se přece stává v každém vztahu. Ovšem, každý to má s rodinou jiné, proto o ní raději dál nemluvila.
„Už víš, kam zamíříš potom?“ zeptala se tentokrát Neit.
„Ještě ne,“ odpověděla jí Edrin. „Obvykle se rozhoduji na poslední chvíli.“
„To my většinou taky,“ usmála se Mei.

* * *


Když druhý den vyrazili směrem z lesa, spatřili v blízkosti cesty rostlinu s neobyčejně velkým žlutým květem. Její stonek obtáčel kmen jehličnanu jako mohutná zelená spirála, která rostla od kořene stromu až po jeho vrchol.
„Ta je nádherná,“ prohlásila Mei.
„Ano, ale zbytečně se k ní nepřibližuj! Kvůli jejímu pylu by ses mohla začít dusit,“ varoval ji Reon.
Podobných květin zahlédla v lese hned několik. Stromy, po kterých rostly, však viditelně chřadly. Rostliny, jejichž květy připomínaly slunečnice, z nich patrně vysávaly sílu.
Zřejmě se mi z těch kytek trochu roztočila hlava, promnula si spánky.
Kris se náhle zastavil. Jeho pozornost zaujal keřík s růžovými bobulemi, na který se málem postavil. „Dá se to jíst?“
„Jedovaté nejsou, ale chutnat ti nebudou. Jsou příliš kyselé,“ pověděl mu Reon.
Kris i přesto jednu bobuli ochutnal. Jakmile ji rozkousl, okamžitě se začal šklebil.
„Děje se něco?“ zeptal se Iiren.
„Jenom mi bolí hlava,“ řekla Mei, když se přesvědčila, že mluví jejím směrem.
„Jestli chceš, můžeme si na chvíli vydechnout.“
„To je dobrý.“

Pokračovali v cestě, ale zakrátko se usadili k odpočinku.
Mei si opláchla obličej a opřela se o strom. Jako by mi tam vrtala sbíječka. Minuty ubíhaly, ale bolest hlavy neustupovala.
„Pořád se to nelepší?“ ptala se jí Neit.
„Ne, ale není to tak zlé. Měli bychom jít dál.“
„Opravdu? Můžeme ještě počkat,“ promluvil Reon.
„Jenom mi bolí hlava. Nic to není.“ Postavila se na nohy, aby rozptýlila jejich pochybnosti. Nemůžeme tady tvrdnout kvůli takové maličkosti. Až to rozdýchám, bude to dobrý.
Jenže sotva se ostatní zvedli k odchodu, Mei se s nesnesitelnou bolestí sesunula na kolena. „Mei!“ zaslechla něčí hlas, ale poté všechno utichlo.
Iiren ji přiměl, aby se na něho podívala. Chtěl jí vidět do očí, v tu chvíli se však k němu natáhla, objala ho a přitiskla se k jeho hrudi. „Mei, co to děláš?“ Její reakce ho zaskočila. Neměl tušení, co ji k tomu vedlo, a tak ji vzal za ramena a odtáhl ji od sebe.
„Pozor!“ vykřikl Kris, ale to už se Mei ohnala svou dýkou, kterou zasáhla lorda do hrudi. Téměř okamžitě se připravila k další ráně, před tou už se však ubránil. Chytil ji za zápěstí a dýku jí vytrhl z ruky.
Reon vyzvedl Mei na nohy a odstoupil s ní o několik kroků zpět. Neit se oproti tomu vydala zkontrolovat Iirenovo zranění.
Naštěstí nebylo smrtelné, přesto velice silně krvácelo. Dýka se mu zaryla hluboko mezi žebra, kde po sobě zanechala dlouhý krvavý šrám.
„Iirene,“ promluvila Mei, když spatřila krvácející ránu. Jak to, že je zraněný? Chtěla jít za ním, ale Reon jí v tom zabránil.
„Zůstaň tady!“
„Proč? Vždyť je zraněný.“
„Neit ho ošetří. Teď tady zůstaň!“ poručil jí nekompromisně. Potom vyndal obvazy ze svého pytle a předal je Neit.
Co se tady proboha stalo? Zmateně se rozhlédla po okolí, aby našla stopy po útoku, kromě dýky, která ležela na zemi se zakrvácenou čepelí, však neobjevila nic, co by svědčilo o předchozích událostech. Iiren měl přece mou dýku u sebe. Jak ho mohl někdo zranit? Vzápětí spatřila krev na své ruce.
„Nechte to být!“ protestoval Iiren.
„Přestaň s těmi řečmi!“ okřikla ho Neit. „Už to bude.“ Ránu mu narychlo ovázala obinadlem. Chtěla mu pomoct vstát, ale lord odmítl jakoukoli další pomoc a sám se postavil na nohy. „Tohle se ti tak rychle nezahojí. Ta dýka je z nejkvalitnějšího arganského kovu.“ Vyzvedla ji ze země a krátce si ji prohlédla. „Co se to vlastně stalo?“ obrátila se k Mei, jenže ta byla pryč.
„Kam zmizela?“ ptal se Reon.
Ani Edrin nebyla na dohled. Obě jako by se zčistajasna vytratily.
„Utekla,“ zvolal Kris.
Iiren si dřepl k místu, kde ji viděl naposledy. Jakmile zachytil její vůni, našel také směr, kterým se vydala. Rozběhl se za ní, ale ani po několika stovkách metrů ji nemohl vypátrat. Záhy ztratil její stopu a nakonec i přehled o tom, kde jsou ostatní.
Najednou se však ozval dívčí výkřik. Ten ho zavedl na místo, kde se Mei s klackem v ruce bránila psovité šelmě. Vychrtlý harigar na něho vycenil své neobvykle dlouhé špičáky, v další vteřině však padl mrtvý k zemi s podříznutým hrdlem.
Mei se chtěla dát na útěk, ale Iiren ji chytil za předloktí a zastavil ji. „Ne! Pusť mě!“ snažila se od něho odstrčit. „Prosím. Nevím, co se to se mnou stalo.“
„Uklidni se! Všechno se vysvětlí,“ řekl jí lord.
V tu chvíli se na něho obrátila s uslzenou tváří. „Opravdu?“
Odpovědi se jí ovšem nedostalo. Iiren ji pustil a o krok ustoupil. „Ty nejsi Mei.“
„Co to říkáš? Že nejsem Mei?“ ptala se ho nechápavě. Její výraz se však brzy změnil. Rázem přestala vzlykat, dokonce začala působit sebevědomě. „Copak nevypadám jako ona?“ Laškovně se na něho usmála. „Nemám stejný hlas? Necítíš její vůni?“ Láskyplně ho pohladila po tváři. „Můžeš si být jistý, že tě miluji víc, než by tě mohla milovat Mei.“ Chtěla ho políbit na ústa, ale Iiren ji od sebe odstrčil.
„Přestaň!“
Žena, kterou obestírala iluze, náhle zvážněla. „Ta holka není pro tebe, Iirene. Tohle přece víš. Jsi jí posedlý. Vždyť tě skoro zabila, ale ty nemyslíš na nic, než abys ji měl zase zpátky. Dříve či později tě zahubí, tak jak to předpověděl Gideon.“
„Kdyby nebylo tebe, tohle by se nestalo.“
„Musela jsem ti ukázat, jak je pro tebe nebezpečná. Když to neudělám já, udělá to někdo jiný. Pochop to!“
„Kde je?“
„Zapomeň na ni, Iirene! Víš, že spolu nemůžete zůstat. Uvědom si, kdo jsi! Rada ti tohle nebude trpět. Dopadneš stejně jako tvůj otec nebo hůř. Musíš ji nechat být.“
Iiren uchopil její plášť a prudce s ní trhl k sobě. „Tak kde je?!“
„Bude žít, ale vykašli se na ni, Iirene! Nebo tě zničí.“
„Pokud vím, byla jsi to ty, kdo se o to pokoušel.“ Drápy se dotkl jejího hrdla. „Drž se dál nebo věř, že se nedožiješ příštího rána!“ Prudce ji od sebe odstrčil a rozběhl se pryč.
„Iirene, stůj!“

Od jejího zmizení uběhly celé hodiny, přesto nemohl najít jedinou stopu, která by ho k ní zavedla. Teprve s blížícím se večerem objevil mýtinku, na níž stál zchátralý dřevěný domek.
Mei ležela na posteli v poloprázdné místnosti. Byla omráčená, ale nezdálo se, že by jí někdo ublížil.
Než ji začal probouzet, svou mocí nejprve zavřel dveře i obrovské okenice na druhé straně místnosti. Z její ruky setřel zaschlou krev.
„Mei. Mei, vzbuď se!“ Jemně s ní zacloumal. „Vzbuď se!“ opakoval, dokud neotevřela oči.
„Iirene?“ S námahou se posadila a promnula si obličej. Je mi, jako bych měla zase omdlít. Někdo mě praštil? Neměla žádné zranění, které by tomu nasvědčovalo, přesto se jí točila hlava. „Kde to jsme?“
„Nějaký opuštěný domek v lese.“
Jak jsme se sem dostali? Nemohla přehlédnout krvavou skvrnu, kterou měl Iiren na své tunice. „A proč jsi tady ty?“
„Přišel jsem si pro tebe.“
„Co?“
„Vrátíme se k ostatním,“ prohlásil bez jakýchkoli známek pochybností.
Proč se chová, jako by se nic nestalo? Zbláznil se? „Uvědomuješ si vůbec, že jsem tě mohla zabít?“ Okamžitě jí začaly slzet oči.
„To jsi nebyla ty, ale Edrin.“
„Edrin?“ To ona mě nějakým způsobem ovládala? To, co se stalo, si jinak nedokázala vysvětlit. Krev na její ruce, Reonovo chování i chvilkový výpadek paměti. Jenže, i kdyby Edrin vedla mou ruku, byla jsem to já, kdo ho zranil. Nebýt mě, tohle by se nestalo. „Ne. Je úplně jedno, kdo za to může,“ řekla Mei. „Nedovolím, aby se to opakovalo.“ Rozběhla se k východu, ale ať už se snažila sebevíc, nedokázala otevřít dveře. Jsou zamčené? obrátila se na lorda, který její snaze jen nečině přihlížel. Zavřel nás tady? Přistoupila k oknu, ale ani to nemohla otevřít. „Odemkni ty dveře!“ přikázala mu Mei, jenže lord na její přání nedbal. „Iirene!“ Když se pokusím rozbít okno, určitě mě zastaví. „Fajn, tak co po mně chceš?“
„Nic, než abys na to zapomněla,“ odvětil jí Iiren.
„Zapomenout?“ vyhrkla na něho nevěřícným tónem. „Jak bych na tohle mohla zapomenout? Skoro jsem…“
„Nic mi není. Nech to být!“
„Iirene, já nechci být nástrojem, který tě může zabít.“
„Nejsi žádný nástroj.“
„Že nejsem? Jak snadno jsem tě mohla bodnout do srdce, aniž bys mi v tom zabránil? Co když… Co když měl Gideon nakonec pravdu?“ Hlas se jí při té myšlence zachvěl. „Co když tě příště zabiju?“ Po tváři jí začaly téct slzy. Zatraceně. Otočila se a promnula si oči. Teď nesmím brečet.
Během okamžiku ucítila jeho pohlazení.
„Prosím tě, nech mě odejít!“ obrátila se na něho Mei. „Tohle už zašlo moc daleko. Měl by ses vrátit, kam patříš. Já nebudu čekat, až mě někdo využije jako tvého…“ V tu chvíli ji k sobě přivinul a sevřel ji v náruči. „Iirene!“
„Už mlč! Nejprve se musíš uklidnit.“
Mei byla příliš roztřesená, než aby se zmohla na jakýkoli odpor. Pokud s ní někdo dokáže manipulovat, co všechno by se mohlo stát? Po tom, co se stalo, nemohla cítit žádnou jistotu. Iiren má spoustu nepřátel. Kdyby se o mně démoni dozvěděli… „Nechci, aby se to opakovalo, Iirene.“
„Už se to nestane,“ konejšil ji něžným hlasem do ucha. „Všechno bude v pořádku. Není čeho se bát.“ Políbil ji do vlasů. Pak uvolnil sevření a něžně jí otřel uslzené tváře. Nepatrně se při tom dotkl jejích rtů. „Nedovolím, aby ti někdo ublížil jen musíš zůstat se mnou, Mei,“ vydechl a znenadání ji začal líbat.
Dotek jeho dlaně cítila na tváři i na krku. Nebránila se mu. Nebyla schopna rozumě uvažovat, a tak mu dovolila, aby ji sváděl, aby laskal její rty. Vnímala každé jeho pohlazení, jeho vášeň. Toužila po jeho polibku, uvnitř však nedokázala zapomenout na svůj strach, který ji nakonec ovládl. „Ne!“ odstrčila ho od sebe snadněji než kdykoli předtím.
Iiren si zakryl ránu na hrudi. Jeho tvář se na okamžik zkřivila bolestí, dech se mu prohloubil, ale zakrátko nabral zpět svou rovnováhu.
„Iirene.“
„Nic to není. Už je to dobrý.“
„Ukaž mi to!“
„Nemusíš to vidět.“
„Samozřejmě, že musím.“ Chtěla mu vyhrnout tuniku, aby zkontrolovala jeho zranění, ale Iiren ji chytil za zápěstí.
„Řekl jsem ne.“
„Ať už uvidím cokoli, neovlivní mě to. Prosím, nech mě, ať se ti na to podívám!“
Po krátkém váhání jeho sevření povolilo. Když ji pustil, prohlédla si ledabyle obvázanou hruď, která patrně stále krvácela. „Musím ti to převázat. Sedni si!“ Ve své tašce našla obinadla, která nosila pro případ nouze. „Měl by sis to sundat,“ ukázala na jeho tuniku. Srdce jí přeskakovalo na všechny strany, přesto mu pomohla se svléknout. Přisedla si k němu a pustila se do práce.
Celou dobu cítila jeho upřený pohled, ale ani jeden z nich nepromluvil. Neměla jsem být tak prudká. Jen jsem mu způsobila další krvácení.
Když mu ránu pečlivě obvázala, odstoupila a podívala se z okna. „Zavolej Neit! Ať sem zavede ostatní.“
„Zavolat?“ tázal se lord.
„Něco takového umíš, ne? Udělej to! Já se o tebe nemůžu starat.“
„Když ne ty, tak nikdo,“ odpověděl jí na to Iiren.
Chce mi hrát na city? „Co to pořád říkáš, Iirene? Proč se chováš, jako bys beze mě nemohl být? Máš přece Reona, máš Neit, můžeš mít koho chceš.“
„A ty věříš, že pro mě mají stejný význam? Po tom všem máš dojem, že to dělám jenom kvůli přátelství?“
Po jeho slovech strnula. Ne. On… Jen se mě snaží přesvědčit, abych s ním zůstala. Nejspíš jsem ho špatně pochopila. Jsme přece přátelé. Nic jiného ke mně necítí. Nikdy takhle nemluvil.
Opřela se o okenní římsu a rozhlédla se po nejbližším okolí. Začíná se stmívat. „Kde jsou ostatní? Jak dlouho ti trvalo, než jsi mě našel?“
„Několik hodin. Najdou nás zítra ráno.“
„Až zítra?“
„Blíží se noc. Nemohou bloudit lesem, aniž by tušili, kterým směrem nás mají hledat. Těžko bych je mohl navést až sem.“
„Tak se o to aspoň pokus!“ Přisunula si židli k oknu a doufala, že brzy zahlédne známé postavy.
Mám s ním zůstat přes noc? Úplně sama? V jeho blízkosti se cítila příliš slabá. Měla strach, že ho bude milovat a co hůř, že pozná její slabost a využije ji ve svém přemlouvání.
Co vůbec dělá takový domek uprostřed lesa? Podle nahromaděného prachu se zdálo, že ho jeho majitel opustil před několika měsíci. Nezůstalo v něm nic než stůl, dvě rozvrzané židle, jedna obyčejná dřevěná postel a skříňka. Možná je to dům nějakého poustevníka.
Letmo se podívala na lorda, který zůstal sedět na pryčně. Hledal mě několik hodin. Je čas večeře. Sama neměla žádnou chuť k jídlu, ale Iiren by měl něco sníst. „Jestli máš hlad, vem si!“ nabídla mu kus ovoce. „Měl bys něco sníst.“
Iiren si liatus vzal, ale odložil ho stranou.
„Tak se aspoň napij!“ podala mu měch s vodou.
Lord uhasil žízeň a měch jí zase vrátil. „Je mi zima.“
„Zima?“ Nikdy předtím nepostřehla, že by trpěl zimou. Ale je zraněný. Samozřejmě, že mu může být zima.
Uklidila měch do tašky a podala mu deku. Poté se vrátila na své místo u okna, odkud vyhlížela ostatní.
Za chvíli se setmí docela. Co bych měla dělat potom? Není tady jediná svíčka. Zřejmě budu muset spát zkroucená na židli.
„Pořád je mi zima,“ ozval se Iiren.
Mei se rozhlédla po místnosti, ale nenašla nic, co by se dalo použít. Náhradní oblečení mu bude moc malé, ale mohla bych mu dát svůj plášť, začala si ho svlékat.
„Tohle myslíš vážně? Je moc slabý. Nebude to o nic lepší.“
„Ale nic jiného…“ Iiren ji zčistajasna popadl a stáhl ji k sobě. Ovinul kolem ní paže, díky čemuž se oba ukryli pod dekou. „Iirene, co to děláš?“ Pokusila se vstát, ovšem marně.
„Tohle je mnohem lepší,“ vychvaloval si lord. „Teď se o mě musíš starat nebo bys chtěla, abych prochladl?“
Mei v jeho hlase rozpoznala, že se usmívá. Chtěla se proti němu ohradit, ale zprvu nedokázala říct jediné slovo. Měla pocit, že ji k sobě tiskne jako svou milenku, což ji samozřejmě dohánělo k šílenství. „Hraješ si se mnou.“ Možná mu ani nebyla zima. Možná je to jen další lest, kterou chce zviklat mé rozhodnutí.
„Opravdu?“ Lehce se jí dotkl ve vlasech. „Tvá péče o druhé dosud nezklamala. Nemůžeš si pomoct, že?“
„Pusť mě!“ snažila se od něho odtáhnout.
„Ty máš kde spát a já jsem v teple. To by ti mělo stačit. Teď spi!“
Spát? Copak takhle můžu usnout? zoufala si Mei. Opravdu je mu zima? Zdráhala se spát v jeho náruči, ale zároveň si přála, aby byl v pořádku, a tak se své pocity snažila zapudit.
Několik dlouhých minut zápasila s vlastním neklidem, stejně jako jindy se však v jeho náruči cítila v naprostém bezpečí. Lordovo tělo příjemně hřálo. Slyšela tlukot jeho srdce, cítila jeho vůni. Jeho přítomnost nakonec utišila všechny její obavy. Netrvalo dlouho a Mei usnula.
„Sladké sny,“ pošeptal jí. Uchopil pramen jejích vlasů a políbil ji na čelo. „Kéž bys mě přestala odmítat. Všechno by bylo snadnější.“


Noc se záhy stala dnem. Sluneční paprsky pronikly přes okenní tabule a prosvětlily místnost. Mei se začala pomaličku probouzet.
Když otevřela oči, stále ležela vedle lorda. Jeho tuniku svírala v ruce. „Nechceš se mě pustit, že?“
Mei v mžiku vyskočila z postele. Co to dělám? „Jak je ti?“
„Jestli se ptáš na tu ránu, tak ta je pryč.“
Jak si tím může být tak jistý?
„Můžeš se o tom přesvědčit sama, jestli chceš,“ nabídl jí Iiren.
„Tak si vyhrň tuniku!“
„Nepomůžeš mi?“
„Povídal jsi, že už to máš v pořádku.“
„Kdoví? Ty ses o tom chtěla přesvědčit,“ usmál se lord.
Proč mi to pořád dělá? zamračila se Mei, ale pak si vedle něho sedla a svlékla ho. Snad nebude vadit, když mu to rozvážu.
Jakmile odmotala kusy obinadla, našla pod ním skvrny od krve, ale jakékoli stopy po včerejším zranění byly pryč. Je v pořádku. Dotkla se jeho hrudi, aby se přesvědčila, že ji zrak nešálí.
„Nebylo to tak vážné, jak se ti to mohlo zdát,“ pověděl jí lord.
Přesto scházelo málo, abych zasáhla srdce. Ani on by takové zranění nepřežil. „Na tom nesejde.“ Postavila se na nohy. „Jestli mě někdo dokáže ovládat, tak nechci…“
„To, co se včera stalo, se už nikomu nepodaří. Ochráníme tě.“
„Copak jste mě nechránili už předtím? Nechápu, proč se to snažíš neustále zlehčovat.“
„Nikdy bych nebral na lehkou váhu to, co ti tolik ublížilo. Tohle už ti nikdo neudělá,“ řekl jí Iiren.
Je si sebou tak jistý. „A co ostatní? Nemohla bych jim vyčítat, kdyby mi už nemohli věřit.“
„Myslíš, že si tě neváží dost na to, aby tě přijali mezi sebe?“
„Myslím, že je v takové situaci normální mít nějaké pochybnosti. Samozřejmě, že se nebudou cítit dobře, když mě budou mít za zády. Nemůže to být jako dřív.“
Iiren nečekaně vstal. Vzal Meiinu deku a tašku a obojí jí vrazil do rukou. „Vezmi si to a pojď!“ chytil ji za ruku a vyšel s ní před dům.
Zatímco včera s dveřmi neúspěšně zápasila, teď je otevřel bez jakýchkoli obtíží.
„Počkej! Kam mě to vlečeš?“ Vede mě k ostatním? Náhle ji zachvátila nejistota a strach. Cítila, že povolilo jeho sevření, a tak se mu vysmekla. „Teď nemůžu. Nespěchej na mě!“
„Zbytečně se kvůli tomu trápíš.“
Vzápětí zaslechla Neitin hlas. Když postřehla, že se k ním všichni tři blíží, bezmyšlenkovitě před nimi ucouvla. Očekávala, že si od ní budou držet nedůvěřivý odstup, ale Neit s Krisem ji objali sotva za ní přiběhli.
„Máš vůbec ponětí, jaký jsme o tebe měli strach?“ vzala ji Neit za ramena. „Proč jsi zatraceně utekla?“
„Já… Totiž…“ Dosud ji neviděla tak rozčílenou. Ani jako vzteklá kočka nedokázala vyjádřit to, co teď ukazovala její tvář. „Nemohla jsem přece zůstat, když…“
„Říkal jsem ti, že se všechno vyřeší, když zůstaneme spolu,“ pravil Reon se stejně laskavým úsměvem jako vždycky.
Mei začaly slzet oči. Neměla sílu promluvit. Bála se, že ztratila jejich důvěru, ale oni ji i nadále svírali v náručí. Neprojevili žádný strach, kromě strachu o ni. Byli pořád stejní.

Když se všichni uklidnili, posadili se, aby si mohli o celé věci promluvit.
„Proč si myslíš, že se to už nestane?“ obrátila se Mei na Iirena.
„Ovládnout někoho proti jeho vůli vyžaduje hodně sil a soustředění a to dokonce i v případě člověka. Existují způsoby, jak můžeme podobné situaci zabránit jen musíme zjistit, jak to Edrin udělala. Stále nevím, jakým způsobem ti dokázala předat část svého vědomí.“
„Vědomí?“ Zní to podivně, ale něco mi to připomíná.
„Nějak ho musela dostat do tvého těla, jinak by tohle nesvedla.“
„Jenže Edrin se mě stěží dotkla.“ Neustále dbal na to, aby se k ní nepřibližovala. Dotkla se jí jen jednou, když jí chtěla zabránit v pádu do řeky, ale tehdy si ničeho mimořádného nevšimla.
„A co to ovoce?“ ozval se Kris.
„Jaké ovoce?“ ptal se Reon.
„Mei vypadl z tašky kus ovoce. Všimla si ho Edrin a poprosila mě, abych jí ho předal, protože ona sama nemohla.“
„S obyčejným ovocem by nic neudělala,“ zamyslel se Iiren nad jeho úvahou, „ale mohla použít iluzi. Místo ovoce bys tak polkla její kouzlo.“
Iluze. Ani nevím, kdy jsem ten konkrétní liatus mohla sníst. Byl stejný jako ostatní. Navíc jsem se dělila s Krisem a Neit. Kdykoli si ho mohli vzít oni. Byla jen náhoda, že jsem to byla já.
„Mrzí mě to, Mei. Neměl jsem jí věřit,“ omlouval se jí Kris.
„To jsi přece nemohl vědět.“ Sama jsem jí chtěla věřit. „Ale jak můžeme rozeznat iluzi od skutečnosti?“
„Iluze je útok na tvé smysly, pokud Edrin neudělá chybu, nepoznáš ji,“ odpověděl jí lord.
„Takže je nemožné se proti ní bránit? Ovládne mě a já proti tomu nic nezmůžu?“ Přece jen se to může opakovat?
„Za jiných okolností bys vnímala, co se s tebou děje a vůlí bys zabránila všemu, co se ti příčí. U Edrin je to bohužel obtížnější. Neměla bys vnímat vůbec nic a pokud už máš v sobě její vědomí, může tě ovládnout prakticky kdykoli. Její nevýhodou je čas. Edrin tě nedokáže kontrolovat déle než pár minut. S každým takovým útokem navíc získáváš zkušenosti, které se jí budou stavět do cesty. Tentokrát bys její snahu rozpoznala a také by ses jí dokázala mnohem déle bránit. Včas bychom se na tu chvíli připravili.“
Takže bych je mohla aspoň varovat. Zastaví mě, ať už se Edrin pokusí o cokoli, uvažovala Mei. „Je více démonů, kteří by mě dokázali ovládat?“
„Jen hrstka. Těžko by ses s nějakým mohla setkat. Navíc, tihle by museli stát přímo u tebe nebo by s tebou museli být nějakým způsobem spojeni. Bylo by zřejmé, co se děje. Proti nim už bychom tě ochránili. Ale jak říkám, s těmi se nesetkáš. To, co se stalo včera, se už nestane,“ ujišťoval ji Iiren.
Je fajn, že mi to všechno vysvětluje, aniž bych měla pocit, že se mě jenom snaží uchlácholit. Možná je skutečně nepravděpodobné, že bychom potkali další takové démony. Koneckonců, Edrin byla za celou dobu jediná. Podle jeho slov bych jim také dokázala lépe čelit. Jenže pořád nám tady zůstává Edrin. Na rozdíl od těch ostatních, už o nás ví. Pochybuji, že svůj úmysl vzdá jenom proto, že se jí to jednou nepovedlo. „Možná máš pravdu, ale co když si Edrin vybere lepší okamžik a znova se o to pokusí? Kdybych byla z nějakého důvodu slabá, možná by mě ovládla dřív, než bych vás stačila varovat. Je taky docela možné, že do mě mezitím zasela další své kouzlo,“ strachovala se Mei, když si uvědomila, že to musela být Edrin, kdo ji odnesl do toho domku nebo tomu mohla aspoň přihlížet.
„Pochybuji, že by se o to pokoušela,“ řekl jí Iiren.
„Tím si přece nemůžeš být jistý. Jestli se tě snažila zabít, skoro se jí to podařilo, určitě toho bude chtít…“
„Nechtěla mě zabít. Kdyby ano, nestál bych tady.“
„A o co jí podle tebe šlo?“ Přece k tomu musela mít nějaký důvod.
Jenže Iiren jí na to neodpověděl. Jen se beze slova opřel o strom.
„Proč už nám o ní něco neřekneš, Iirene,“ ozval se jeho bratr. „Zdá se, že máš perfektní přehled o tom, jak používá své schopnosti. Zjevně taky víš, co bylo jejím skutečným cílem. Tvou opatrnost a nedůvěru vůči ní dokážu pochopit, ale občas bylo vaše chování přinejmenším podivné. Vy jste se znali, že?“
Edrin a Iiren?
Lord dlouhé vteřiny mlčel. Hleděl na Reona bez jediné změny ve tváři. Pak sklopil zrak a podíval se na Mei. „S Edrin jsem se setkal, když jsme byli ještě děti. Sotva se známe. Je to Gideonova sestra.“
Gideonova sestra? Čarodějka? Celou dobu hledají čaroděje a teď, když jeden kráčí v jejich stopách, si ho ani nevšimnou? „Proč jsi mi nic neřekl?!“
„Kdybych to udělal, přestala by sis na ni dávat pozor,“ odvětil jí Iiren. „Ta ženská šla po tobě, Mei, a nebylo to poprvé. Nepomohla by ti, jen by zneužila tvé touhy po domově.“
„Ona šla po mně?“
„Takže předtím… No jasně, předtím to mohla udělat s lergem, když do ní vrazila,“ prohlásila Neit.
Lergo? Tehdy na nás nějak zaútočila? zamyslela se Mei. Když jsme do sebe v Salmeře narazili, lergo se rozsypalo po zemi, ale pár kousků mi zůstalo. Ten samý den jsem měla vdechnout jed z té kytky. Tím by se mohlo vysvětlit, proč si na to nevzpomínám.
„Jsem si jistý, že Edrin stojí za všemi nedávnými útoky,“ promluvil lord. „Dokonce i tvá noční můra mohla být její práce. Zřejmě tě chtěla dohnat k zoufalému kroku.“
Za tím vším stála Edrin? „Ale žena, která si ty zabijáky najala, měla jizvu.“
„Pokud je to čarodějka, navíc sestra Gideona, věřím, že má na špinavou práci své pomocníky. Je nepravděpodobné, že by za tím stál někdo jiný, když víme, co udělala. Ten sen mohl být dílem čaroděje a teď se před námi jeden ukázal. Byla by to příliš velká shoda náhod,“ vysvětlil jí Reon. „Tvá obezřetnost vůči ní byla pochopitelná,“ obrátil se na Iirena.
„Předpokládal jsem, že bude lepší mít ji pod dohledem. S tímhle jsem nepočítal.“
„Ať už by šla s námi nebo ne, našla by si cestu, kterou by dosáhla svého.“
„Ale proč? Proč by to všechno dělala?“ ptala se Mei. „Chce se mstít kvůli bratrovi?“
„O bratra jí nejde,“ řekl jí Iiren.
„A o co jí tedy jde?“
„To není podstatné. Teď víme, kdo za tím stojí. Dá si pozor, co udělá příště. Věřím, že se bude nějaký čas držet stranou.“
Copak mohla Edrin napáchat všechny ty hrozné věci? Proč útočila na Iirena, jestli jsem byla jejím terčem já? Nezdálo se, že by ho nenáviděla, že by mu vyčítala bratrovu smrt. Vždycky se na něho dívala přívětivě. Mohla to jen předstírat? Ale pokud mě měla v tu chvíli pod kontrolou, nejspíš by ho zasáhla mnohem hrozivěji, kdyby se jí zachtělo. Možná ho opravdu nechtěla zabít. Třeba jen doufala, že se díky tomu rozdělíme, že zůstanu bez ochrany. Jenže proč jsem se ocitla v tom domě? Proč mě nezabila, když měla příležitost? Co mohla zamýšlet?
Nemohla pochopit její úmysl, ale třebaže ji tentokrát nechala naživu, nemohla jí odpustit, jak všem ublížila. „Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohl být někdo jako Edrin.“ Působila jako milá a vstřícná kněžka.
„Znali jsme ji jen pár dní. Kdoví, kolik na ní bylo pravdy,“ povídal Reon.
Zajímalo by mě, proč se mezi nás vetřela. Přece musela vědět, že ji Iiren pozná, že ji bude podezřívat. Její šance na útok byly mizivé. Navíc se prozradila. Když teď udělá špatný krok, může proti sobě poštvat celou říši. Jde jen o to, kdy s ní Iiren ztratí trpělivost.
„Stále máš nějaké pochybnosti?“ zeptal se jí lord.
„Kvůli tomuhle už asi ne,“ řekla Mei. Pravděpodobnost, že se bude tahle situace opakovat, je nejspíš minimální, přesto nevím, jestli je správné, abych s nimi zůstala. Vlastně ani nevím, co by chtěli ostatní. „Ráda bych s vámi pokračovala, ale…“
„Víš, že naše rozhodnutí nezměníš, Mei. Půjdeme s tebou. Vykašli se na to, co by bylo správné, a raději nám řekni, co by sis přála! Nic jiného nás nezajímá,“ nabádal ji Reon.
Mei sklopila zrak, aby zakryla lesknoucí se oči. Jsou to mí přátelé. Samozřejmě, že je nechci ztratit. „Chtěla bych zůstat s vámi.“
„No konečně.“ Neit si ji přitáhla k sobě a vroucně ji objala.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 18.06.2015, 21:55:16 Odpovědět 
   Vyprávění pokračuje podobný způsobem. Po botanické vsuvce nastává Mein útok a v důsledku toho oddalování a přibližování Mei k Lordovi, čímž se se vytváří napětí variacemi jejich vztahu. Schopnost ovládat druhého mysl je přízračná, aktuální i pro sci-fi současnosti (a pro určitou pravděpodobnost nebezpečí v budoucnosti). Mei je tady řečeno slovy autorky "ženou, která obestřela iluze." V tomto místě mohla být scéna obšírnějšín a jasnější. Trochu méně zřetelný je rozdíl mezi Mei a ženou, která mluví jejími ústy. Edrin je příliš zatlačena do pozadí, její přeměna a akce mohlay být vystiženy dramatičtěji a s více detaily. V této části se Edrin ze scény vytratila a mluví se o ní o hodný kus později. Určitou chvíli jsem měl dojem, že halucinogen byl přítomen v nějakém ovoci. Pokud by se měla autorka zamyslet nad změnami a vylepšeními textu, tak by bylo dobře v této zajímavé pasáži.
 ze dne 19.06.2015, 9:44:42  
   Garathea: Žena, kterou obestírala iluze, tedy Edrin, která za pomoci kouzla (iluze) ošálila lordovy smysly, čímž na něho působila jako Mei. Rozdíly mezi Edrin a Mei byly minimální, ale možná bych v textu mohla zmínit to, co ji prozradilo. Edrin byla téměř okamžitě ochotná mluvit o tom, co se stalo. Jednala rozumě. Mei je v tomhle případě jiná, protože její nejhorší noční můrou je, když se jejím blízkým přihodí něco zlého. Je nanejvýš ohleduplná a starostlivá. Lord ji proto musel dlouho uklidňovat a přemlouvat, aby uvěřila, že útěk není jediným řešením.
Edrin stále nepatřila do jejich skupiny. Byla jen tajuplnou postavou, která ji s lordovo svolením následovala, proto v této kapitole vystupuje jen sporadicky. Tématem byl především Meiin neúmyslný čin a jeho náprava, což je samo o sobě dramatické. Zároveň je překvapivá i skutečnost, že lord a Edrin se znali. Edrin je sestrou Gideona, čaroděje, který Mei přivolal do světa démonů. Jejich vzájemné vztahy jsou tak zapeklité:)
Děkuji za komentář i známku

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Vylejzá to z ka...
Hugozhor
Ma fille du Cha...
Fuxik(5)
Omadš 5
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr