obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392461 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tunel [Remade] - Kapitola 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tunel [Remade]
 autor taxikus publikováno: 28.06.2015, 10:31  
Rozhodl jsem se vrátit ke psaní a předělat, potažmo dokončit několik svých děl, a jelikož na saspi nejde mazat staré přispěvky, je tu Remade. Tunel byla jasná volba k předělání, protože se mi koncept líbil nejvíc a dalo se na něm spousta změnit. Což také znamená, že s původním dílem má společnou pouze část první kapitoly. Snad se tím někdo bude chtít prokousat. A snad to někoho zaujme. Díky...
 

Prolog
Jeho ruce se třásly, zatímco se v dáli ozýval řezavý smích. Pak se vše zastavilo. Z rukou mu stále kapala krev, když si uvědomil, že nepřítel nebyl na druhé straně, ale že byl celou dobu mezi nimi. Že byl blíž, než by si kdy mohl myslet. A s tímto hrůzným zjištěním se postavil a vykročil vůči nepříteli. Musel si s ním promluvit. Musel zjistit, zda je jeho domněnka pravdivá. V duši však tušil odpověď.

Kapitola 1. – Tunel

„Génius! Ty musíš být génius,“ zakřičel vydavatel, zatímco rozhazoval papíry po kanceláři.
Měsíce mé práce tu lítaly vzduchem jako papírové vlaštovky. Můj vydavatel, Pan Marierský, nebyl zrovna expert na vlídné zacházení s lidmi. Ale i tak mohl ukázat respekt ke vší práci, kterou jsem si dal s knížkou, kterou mi teď trhal před očima. Knížkou, kterou jsem napsal podle jeho nápadu. Knížkou, kterou jsem ani psát nechtěl.
„Pane Marierský, se vší úctou, vy jste mi dal námět k této knížce. Já s ním udělal to nejlepší, co jsem mohl.“
„To nejlepší? Nechat hlavního hrdinu na konci zemřít je to nejlepší, co jsi mohl vymyslet?“
„To jsem nemyslel, já-,“ a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Nikdo neodporuje našemu vydavateli. Nebo alespoň nikdo, kdo si chce zachovat svoji práci.
„To jsi nemyslel?! A co udělat knihu jen o třech postavách, to jsi taky nemyslel? Neudělat pořádný konec, ale nechat čtenáře tápat, to jsi taky nemyslel? Ty jsi totiž evidentně vůbec nemyslel!“
„Omlouvám se, ale psaní cizích nápadů není moje silná stránka.“
„Eriku, Eriku. Co mám s tebou dělat,“ řekl už zklidněným hlasem. Posadil se zpět do svého křesla a pohlédl na mě tím svým otcovským výrazem, který mi ukazoval, že jsem ho zklamal.
„Prosím, dejte mi ještě jednu šanci. Zrovna dělám na jedné knize, která se vám bude určitě líbit. Píšu ji už od malička a pořád ji upravuji a upravuji. Jakmile ji dopíšu, tak se vám bude určitě líbit.“
„Eriku, ty víš, že tě nechci vyhodit. Slíbil jsem tvému otci, že se o tebe postarám a to také dělám. Ale potřebuji nějakou knížku. Proto ti dám tuhle poslední šanci. Dopiš svoji knihu. Máš na to dva týdny. A pro tvé vlastní dobro doufám, že bude dobrá.

Dva týdny. Když jsem to při odchodu z šéfova kanclu říkal kolegům, rovnou začali vybírat peníze na mou rozlučku. A já se jim nedivil, za dva týdny dokončit knihu, kterou jsem se snažil napsat celej život? To znělo šíleně. Ale já to musel stihnout. Ostatně znal jsem celej příběh nazpaměť, stačilo vymyslet konec. Konce mi však nikdy nešly. Ale pokud bych tenhle neudělal, byl bych na ulici. Popadl jsem svůj batoh a zamířil domů. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co a jak udělám. Musel jsem se dostat ke svému laptopu a konečně dopsat Tunel. Povídku, kterou jsem psal už od střední školy.

Ponořen v myšlenkách jsem vyrazil na ulici a zahnul směrem k mému bytu. Nebylo to daleko, a proto jsem radši chodil pěšky. Čerstvý vzduch mi rozproudil myšlenky a já přemýšlel nad Tunelem. Neuvědomil jsem si, jak dlouho na mě šéf řval, a že mezitím vysvitl měsíc, který mi teď svými paprsky ukazoval cestu. Člověk musel uznat, noční Brno umí být nádherné. Tedy alespoň když jste nekoukali na bezdomovce a nezacházeli do bočních uliček. Ale přesto mi to vyhovovalo. Ani velkoměsto, ani venkov, člověk měl vše po ruce, ale nebyl zavalen věčným ruchem velkoměsta. A když vykoukl měsíc, tak bylo téměř magické. A právě v tu chvíli ukázalo svoji pravou tvář, když mě zezadu někdo chytil a odtáhl do boční uličky. Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem nad sebou tři muže, kteří měli na rukou mnohem víc svalů, než já na celém těle. V rukou měli můj kabát a prohledávali mu kapsy. Moje srdce bilo na poplach, viděl jsem, že jeden držel v rukou nůž a nemyslím, že byl jen k obraně. Opět jsem zavřel oči, doufaje, že pokud si budou myslet, že jsem je neviděl, tak mě nechají jít. Problém byl, že já u sebe neměl ani korunu. Poslední peníze jsem dal za nájem a další peníze si držel šéf u sebe, dokud mu nedodám knížku. To by mohlo moje útočníky docela namíchnout. Držel jsem oči pevně zavřené a předstíral bezvědomí. Ještě chviličku a vzdají to. Prosím, ať to vzdají. Eventuálně jim došlo, že v kabátě žádné peníze nebyly a začali mi prohledávat kapsy. Můj plán evidentně fungoval, neboť po neúspěšném prohledání celého mého těla se jejich kroky najednou vzdalovaly, až zmizely úplně. Já se otočil na záda a konečně otevřel oči. Zátylek mě bolel od rány, která mě původně dostala na kolena, a zima mnou proudila jako vánice. I přesto, že byl konec léta. Podíval jsem se kolem sebe a viděl prázdnou uličku a kousek ode mě pohozený kabát. Pomalu jsem vstal, oblékl si kabát a vydal se domů. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi chyběl batoh. Ti chlapi mi ho museli vzít. Naštěstí v něm nic nebylo, jen pár poznámek a rozepsaných blbostí. To bylo to poslední, co mě v tu chvíli trápilo. Přidal jsem do kroku a směřoval domů zlatým měsícem osvětlenou cestou.

Když jsem konečně dorazil domů, stěží jsem lapal po dechu. Zamířil jsem přímo k laptopu a otevřel soubor s názvem Tunel. Prsty jsem kroužil nad klávesnicí, ale jakoby veškerá moje fantazie zmizela s tím večerním útokem. Zavřel jsem laptop a šel si udělat kávu. Neměl jsem v plánu spát, takže mi pěkně teplý kafčo takhle večer nepřipadlo jako špatnej nápad. Zatímco se vařila voda, přemýšlel jsem, kam směřovat příběh. Nikdy jsem nemohl přijít na to, jak příběh správně zakončit. Měl jsem rád šťastné konce, ale přišlo mi, že tenhle příběh nemůže skončit dobře. Konvice na vodu cvakla a já si zalil hrnek s kafem. Sedl jsem si zpět k laptopu, protáhl si prsty a pustil se do psaní.

„Eriku…“
Byl vzduch vždy cítit ohněm?
„Eriku…“
Zvedl jsem hlavu a uviděl její tvář. Srdce se mi rozbušilo a do očí se mi vhrnuly slzy.
„Kláro?“ zeptal jsem se.
„Eriku, najdi mě.“
„Cože? Co tím myslíš?“
Její tvář se zdála nějak mladší. Usmála se na mě, zakryla si oči a zahihňala se.
„Máš babu, najdi mě.“
Náhle její tvář zestárla. Z toho nevinného smíchu se pomalu stal úzkostný nářek. Na jejím obličeji se začaly objevovat popáleniny.
„Eriku!“ vykřikla zoufale, potom její křik přešel v tichý vzlykot. „Prosím, najdi mě…“

Celý propocený jsem sebou trhnul a probudil se. Těžce jsem oddychoval a rozhlížel se kolem sebe. Všude bylo ticho, jen zdáli se ozýval kostelní zvon. Musel jsem usnout u psaní, protože za okny pomalu vylézalo slunce. Promnul jsem si oči a pokusil zapomenout na ten sen. Podíval jsem se na otevřený laptop, který, stejně jako včera večer, zel prázdnotou. Jediné, co bylo na stránce napsané, bylo označení kapitoly. Kapitola 11. Prvních deset kapitol jsem přepisoval pořád dokola, ale jedenáctou jsem nikdy nezačal. A i když jsem nad tím strávil celý večer, pořád jsem nevěděl, jakým směrem pokračovat. Znovu jsem si promnul oči a vstal ze židle. Záda mě bolela, jako bych spal na kolejích. Šel jsem ke dřezu, udělat si další kafe, když v tom se ozval telefon. Kdo mohl takhle brzy ráno volat? Došel jsem k mobilu a usmál se. Byla to moje mamka. Samozřejmě, rodiče bydleli na vesnici, takže byli už dlouho vzhůru. Zvedl jsem telefon a snažil se znít probuzeně.
„Ahoj mami, jak se vede?“
„No jak by se mohlo vést, když neustále prší. Koho by bavilo být pořád zalezlá doma?“
„Neříkej, že si stěžuješ na to, že nemusíš nic dělat?“
„Vždyť ty víš jak to myslím,“ řekla s mírně naštvaným hlasem, „ale kvůli tomu ti nevolám.“
„A proč mi teda voláš?“
„No protože se blíží konec prázdnin. A náš jediný syn se tu ještě neukázal.“
„Já už jsem dospělej, mami. To, že jsou prázdniny, automaticky neznamená, že přijedu.“
„Ale je to tradice,“ řekla smutně.
„A víš ty co? Já teda přijedu. Právě jsem dostal volno, tak se za vámi stavím.“
„No sláva!“ a mimo telefon zakřičela „Erik přijede!“
„To bylo na tátu?“
„Jo, a prej se na tebe moc těší. A abych nezapomněla. Ta dcera od sousedky je pořád nezadaná.“
„Jo, díky za info, mami,“ řekl jsem a obrátil oči v sloup. Tohle mi dělá pořád.
„Neobracej oči v sloup, vím, že to děláš. Každopádně, můžeš přijet klidně už zítra, těšíme se na tebe.“
„Dobrá, sbalím si věci, a vyjedu. Zatím.“
„Měj se, zlato,“ což zakončila pusou. To dělala vždycky, a já bych byl radši, kdyby toho nechala.

To léto jsem neměl na návštěvu rodičů vůbec čas, ale přišlo to jako na zavolanou. Potřeboval jsem čerstvý vzduch a na to byl venkov jako dělaný. Jestli někde dostanu nápad, jak dokončit Tunel, pak tam. Ostatně, tam jsem s tím příběhem začal. Rozhodl jsem se, že se večer sbalím a zítra vyrazím. Zkopíroval jsem si knížku na USB, a pro jistotu ji ještě vytiskl. Nerad cestou píšu na laptopu, tak si můžu psát alespoň do téhle kopie. Obvolal jsem pár přátel, že několik dní nebudu doma a pustil se do balení.

Druhý den jsem už brzy ráno seděl ve vlaku. Nečekala mě moc dlouhá cesta, ale přesto jsem si vytáhl vytisknutou verzi Tunelu a začal si ho znovu pročítat, abych si osvěžil paměť. Když v tom se otevřely dveře kupé a dovnitř strčila hlavu mladá, hnědovlasá žena.
„Dobrý den, máte tu volno?“ zeptala se milým hlasem. Hlasem, na který se neříká ne.
„Jasně, jen pojďte.“
Napůl jsem čekal, že hned za ní vejde její přítel. Ale ne. Dveře se zavřely a ona se posadila naproti mně. Já se zahleděl zpět do svých poznámek. Vlak sebou cuknul a rozjel se. Dívka naproti mně se chvíli dívala z okna a potom náhle promluvila.
„Co to máte? Knížku?“
„Co, tohle?“ zvedl jsem papíry a zamával s nimi, „Jo, ale není dodělaná.“
„Aha, takže vy jste spisovatel?“ zeptala se zvědavě.
„Dá se to tak říct. Vlastně jsem ještě nikdy nic nevydal, takže nevím, jestli spisovatel je to správné slovo.“
„Takže jste začínající spisovatel,“ pokračovala. Oči jí přímo zářily zvědavostí.
„Jo. To je asi přesnější název.“
Poté panovala v kupé chvíle ticha, které ta dívka opět rychle přerušila.
„Omlouvám se, já jen když jsem s cizími lidmi, tak jsem strašně nervózní a většinou začnu strašně kecat. Asi proto mě příbuzní nikdy nezvali na večírky, Ha!“ přičemž spustila tak hlasitý smích, až jsem sebou cuknul. Po chvíli jsem se neudržel a začal se smát s ní.
„A co to píšete? Já teda na knížky moc nejsem, jsou strašně pomalý, já radši když se to hejbe.“
„No, tahle knížka je o-“ doříct jsem to však nestihl.
„Mimochodem, já jsem Ellie. A vy? Budu vám tykat, co říkáš?“
„Jo, klidně, já jsem Erik,“ odpověděl jsem slušně. Elliena otevřenost mě mírně zaskočila. A právě, když jsem si začal na její ukecanost zvykat, tak se zadívala z okna a mlčela. Konečně jsem měl šanci si ji pořádně prohlédnout. Byla hezčí, než jsem si na první pohled všiml. Její hnědé vlasy jí sahaly po ramena, kde byly zakončeny krátkými culíky. Její oblečení krásně zobrazovalo její ztřeštěnost. Měla na sobě potrhané rifle a tričko s nápisem Kousni mě do paty. Rozhodl jsem se, že teď je moje řada mluvit.
„Takže Ellie? To není moc obvyklý jméno.“
„Jo, rodiče hodně sledovali americký seriály. Trvalo mi osm let, než jsem se to naučila správně psát. Neumíš si představit, jak jsem kvůli tomu ve škole trpěla. Říkali mi Elík kbelík. Kvůli vlasům.“
Teď jsem měl zase chuť vyprsknout smíchy já, ale radši jsem to zadržel.
„Tak mi teda řekni,“ podívala se zvědavě, „o čem je ta tvoje knížka?“
„No, ta knížka je o -,“ když v tom mě přerušilo kvílení brzd.
Náš vlak vjel do tunelu a najednou prudce zabrzdil. Slyšel jsem, jak někdo vykřikl, ale v půlce výkřiku umlkl. Celý vlak se otřásl a poté následovalo dlouhé ticho. Ellie se postavila a podívala se z okénka.
„Asi nějaká závada,“ konstatovala. Já však měl divný pocit. Tohle bylo moc podobné. Tuhle situaci jsem poznával. Já ji napsal. Podíval jsem se na papír před sebou a přečetl si čtvrtou stranu.
Vlak náhle zastavil za kvílení brzd. Z kupé se ozývaly křiky, které však náhle zanikly v paralyzujícím tichu. Vlak se otřásal, zatímco jsem se snažil zjistit, co se stalo.
„Tak,“ pokračovala Ellie, jakoby se nic nestalo, „O čem je ta tvoje knížka?“
„O tomhle,“ odpověděl jsem a snažil se pochopit, co se právě stalo. Byla to náhoda?
„O tomhle?“ zeptala se tajemným hlasem.
„Je to o chlápkovi, co jel vlakem, vjel do tunelu, vlak zastavil, a on se dostal do fantasy světa, kde zuřila válka.“
Ellie se na mě chvíli zmateně dívala a potom se začala smát.
„To je krutá náhoda! Dostaneme se taky do fantasy světa? Jsou tam víly?“
Zmateně jsem se na ni podíval. Když jsem viděl její úsměv, tak jsem se musel začít smát. Vážně to znělo bláznivě.
„Ne, víly tam nejsou, ale jsou tam obři!“ řekl jsem se smíchem na tváři.
„Já na fantasy nikdy nebyla. Je to jen paralela na náš svět, pouze v pohádkovém zasazení. Proč rovnou nepsat o našem světě?“
Já na ni koukal s údivem. Od ní bych tak přesný rozbor nečekal.
Všimla si mého údivu a dodala: „Studuju vysokou školu, tohle je tak trošku můj obor. Já vím, nevypadám na to.“
Je pravda, že když jsem ji viděl, nepředstavil jsem si vysokoškolačku, ale já se často v lidech mýlím.
V tom se ozvala další rána. Celý vlak se otřásl a na Ellie spadl její batoh z vrchní poličky.
„A když mluvím o škole,“ dodala, zatímco se postavila a vzala si batoh na záda, „tak už jedu pozdě. Jdu se mrknout, co se děje.“
To nebyl vůbec špatný nápad.
„Počkej, jdu s tebou.“
Schoval jsem si knížku do batohu a vzal ho na záda. Brašnu s laptopem jsem nechal v kupé. Za chvilku budeme zpátky.
„Následuj mě, Knihomole.“
Nevím, jestli se mi ta přezdívka líbila.

Vlak byl podezřele prázdný. Myslím, že jsem viděl pár lidí nastupovat, ale teď to vypadalo, jakoby všichni zmizeli. Prošli jsme celý vlak tam a zpátky, ale nemohli jsme nikoho najít. Přesně jako v knize. To už nemohla být náhoda. Podezření, které ze mě Ellie dostala, se opět vrátilo, ač znělo sebebláznivěji. Jakoby se někdo mohl dostat do své knihy. Ale tohle bylo zkrátka příliš podobné. Ellie se z ničeho nic zastavila a lehla si na zem. Zmateně jsem se na ni podíval. Jde snad spát?
„Líp se mi přemýšlí, když ležím,“ vysvětlila. Proč mě to překvapuje.
„Takže,“ pokračovala, „vlak se zastavil asi před dvaceti minutama. Nikde nikdo není, ani cestující, ani revizoři. Pokud si dobře vzpomínám, tak by za tímhle tunelem měla být zastávka. Navrhuju vystoupit a jít pěšky.“
Automaticky jsem kýval hlavou. Ženám radši neodporovat. A navíc to dávalo naprostý smysl. Jen jsem se pořád nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu. Budu rád, až se z tohohle zatracenýho tunelu dostaneme. Pomohl jsem Ellie vstát a ta se hned sebevědomě vydala k prvním dveřím.
„No tak, Knihomole, pomoz mi.“
Dveře nechtěly povolit. Zaplaťpánbůh za hodiny strávené v tělocvičně. Zabral jsem plnou silou a trochu je pootevřel. Ellie se ladně protáhla, zatímco já měl co dělat, abych tam vlezl. Když jsem seskočil na zem, všiml jsem si, že tu vál velice studený vzduch. To bylo divné, na konec Srpna. Vydali jsme se směrem z tunelu, zatímco Ellie si pobrukovala pochodovou melodii. Dokáže se vůbec neradovat?
„Takže, Knihomole, pořád jsi mi neřekl, o čem je ta knížka. Tenhle tunel jen tak neskončí, takže mi to můžeš pořádně povyprávět.“
„Je to vážně hloupá knížka, napsal jsem ji, když mi bylo šestnáct, viděl jsem Pána Prstenů a chtěl jsem vytvořit něco podobného.“
„Tak vzniká většina knížek,“ řekla a čekala na pokračování. Tohle téma evidentně nesetřesu.
„Dobře, je o chlápkovi, Martinovi, co jede vlakem, vlak zastaví v tunelu a všichni lidi zmizí. On vyleze z vlaku a vyjde z tunelu- “
„Přesně jako my!“
„Přesně jako my.“ Vůbec jí to nezaráželo. Snažím se v tom najít něco, co v tom není?
„Dostane se do světa, kde zuří válka, přidá se k boji za dobro a snaží se zastavit záporáka. Docela klasika.“
„A jak to skončí?“
„Neskončí. Nikdy jsem nedopsal konec. Nevěděl jsem, jak porazit záporáka, tak jsem nikdy nedopsal poslední kapitolu.“
Následovala chvíle ticha. Tenhle tunel je nějak moc dlouhej. Vlak už jsem za námi ani neviděl.
Ellie si zase začala broukat. Začala nás obklopovat tma, a tak jsem vytáhl mobil a svítil nám na cestu. V tom se opět ozvala ta rána, tentokrát mnohem hlasitěji. Ellie se lekla, až vyjekla.
„Promiň, nemám ráda tmu, a ta rána mě zaskočila. Vypadá to, že se blížíme k tomu, co ji způsobuje.“
„Vypadá to tak, i když nevím, co by to mohlo být.“
„Asi se tu něco staví. Nebo je tu lom.“
To bylo moc blízko, na lom. Znělo to spíš, jako bitva.

Asi po deseti dlouhých minutách se před námi objevilo světlo. Konec tunelu.
„Sláva, už jsem myslela, že tu s tebou ztvrdnu navěky,“ zaradovala se Ellie a přidala do kroku. Pak ale zastavila. Když jsem ji dostihl, zjistil jsem proč. Z ničeho nic tu končily koleje.
„Že by proto zastavili vlak? Ale vždyť jsem tudy včera jela, koleje tu musely být, tak přece vlaky fungují, ne?“ divila se Ellie.
Já už měl ale jasno. Přidal jsem do kroku a vyrazil jsem směrem k východu. Samou nervozitou jsem se dal do běhu. Kolem mě začaly padat sněhové vločky. V Srpnu. Vyběhl jsem z tunelu a do očí se mi zabodlo jasné bílo. Až si moje oči zvykly, uviděl jsem, co jsem čekal. Sníh. Všude byl sníh. A v dálce se tyčily vysoké hory. Už jsme nebyli v České Republice. Už jsme nebyli na zemi. Ellie mě dostihla, podívala se po krajině a nevěřícně zalapala po dechu.
„Kde to jsme?“
„V Teresu.“
„Kde?“
„V mé knize.“
„To je blbost,“ řekla nevěřícně Ellie.
„Podívej se kolem sebe. Mě to jako blbost nepřipadá.“
„Ale co teď? Já potřebuju do školy.“
Vyprskl jsem smíchy. Škola by byla v tuhle chvíli můj poslední problém. Ellie se zamračila a lehla si do sněhu. Chvíli přemýšlela a potom se rozhodně postavila.
„Dobře, i pokud by tohle byla pravda, tak jsme do tunelu vjeli z našeho světa. Když půjdeme zpátky, tak vyjdeme zase u nás. A budeme si namlouvat, že se tohle nikdy nestalo.“
To dávalo docela smysl. Rozhlédl jsem se po okolí. Měl jsem docela chuť to tu prozkoumat. Teres. Svět, který jsem vytvořil, přímo před mýma očima. Nechápal jsem, jak se to stalo, ale stalo. Znamená to, že je tu někde Martin? Že tu někde probíhá válka? Vrátit se zpátky znělo jako rozumný nápad. Naposledy jsem se nadechl chladného vzduchu a pak jsem se otočil a spolu s Ellie se vydal zpět do tunelu.


 celkové hodnocení autora: 84.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 SiLK 28.06.2015, 10:30:45 Odpovědět 
   Ahoj,

tvůj původní Tunel jsem nečetl, ale doufám, že to nebude překážet mému náhledu na tvou předě/dodělávku. Zkraje bych chtěl říct, že u mě převažují kladné dojmy. První kapitola je poměrně akční, stane se toho docela dost, ale čtenář se neztrácí, seznámíme se se dvěma hlavními postavami a zjišťujeme jejich charakteristiky.

Nebudu lhát, když řeknu, že děj chvílemi připomíná akční film a mám problém mu uvěřit. Autentičnost je však asi jedna z nejnáročnějších věcí, když se bavíme o sci-fi či fantasy. Nejzásadnější jsou pro mě ty momenty, kdy se děje něco, z čeho by člověk měl za normálních okolností tendenci zešilet. Naše postavy to přijímají poměrně v klidu, nepanikaří, neptají se nahlas na otázky, které by napadly člověka v běžném světě.

Líbí se mi dialogy, připadají mi docela přirozené. Je to těžká věc napsat rozhovor dvou lidí tak, aby si to člověk dokázal v reálu představit. Používáš opatrnou cestu a myslím, že se postupně víc odvážeš a bude to ještě lepší.

Kapitola se mi četla hezky, přesto se našlo pár momentů, které bys do příště měl vylepšit. Hodně často jsi opakoval slovo "laptop", které se jednak v běžné řeči zas tak často nepoužívá a pak také existuje mnoho opisů jako "noťas, notebook, počítač, pc..." a pro lepší pocit ze čtení by se hodilo občas zaimprovizovat. Hodně často používáš slovo "jakoby", zde přikládám pomůcku, abys ho používal správně: http://pravopisne.cz/2013/02/jakoby-%C3%97-jako-by/
Ve vlaku se spíše než revizor pohybuje průvodčí, srpen se píše s malým počátečním písmenem, správně jsou následující podoby slov: Pán prstenů, zničehonic, Česká republika.

Velký pozor si dávej na čárky v souvětích, v případě nejistoty doporučuji větu přepsat tak, aby jsi nemusel o správnosti pochybovat. Méně je někdy více.

Přes výčet chyb u mě převažují kladné pocity z první části! Moc se těším na pokračování a věřím, že svůj styl budeš nadále pilovat. Krásný zbytek víkendu!

T.
 ze dne 28.06.2015, 14:48:21  
   taxikus: Zdravím!

Momentů, kdy by měl normální člověk tendenci zešílet je tu bohužel, vzhledem k tématu, mnoho. Dlouho jsem přemýšlel, jak napsat reakci charakterů, aniž bych sklouzl do monotónního nevěřícna. A tak jsem se zamyslel, jak by se člověk asi doopravdy zachoval. Možná by byl z neuvěřitelnosti dané situace až apatický. Každopádně je pravda, že by se možná hodilo dopsat pár krátkých dialogů.

Děkuji za pomůcku, poznámky a komentář!

T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Chybějící část
Jakubko
Za všechno může...
Livinginthedream
Vesnický závod:...
leckdo
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr