obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 13. Zlom ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 27.06.2015, 18:49  
 

Ten den opustili Arigadský les a vyrazili směrem na Davlin. Po dlouhé cestě zalesněnou krajinou se tak ocitli na sluncem prosvětlené louce, odkud mohli pozorovat pole, domky i celé vesnice.
„Konečně zase vidíme oblohu,“ prohlásila s nadšením Neit. „Akorát mě z toho světla bolí oči.“
„Po třech týdnech ve stínu není divu,“ povídal Kris. „Slunce nás dneska rozhodně nešetří.“
Mei jejich rozpravu sotva vnímala. Její myšlenky se neustále vracely k večeru, který strávila s Iirenem v opuštěném domě. Od té chvíle je nedokázala vypustit z hlavy.
Zranila jsem ho, ale on neváhal a hodiny mě hledal po lese. Políbil mě. Všechno to, co mi říkal. Jak mluvil. Nemůžu se zbavit pocitu, že udělá vše proto, abych s ním zůstala. Nakonec, Iiren dokáže být v některých chvílích bezohledně sobecký. Pokud pro něho mám nějaký význam, nemá důvod se mé přítomnosti vzdávat.
Neměla bys po něm tak pokukovat, všimne si toho, varoval ji znenadání Krisův hlas.
Jeho nevyřčená myšlenka ji zaskočila. Jen zřídka spolu komunikovali pomocí telepatie, o to byla taková konverzace vzácnější, když zůstával v podobě člověka.
Nad čím jsi tak usilovně přemýšlela?
Copak jsi to nevyčetl sám?
Jen jsem tě na to chtěl upozornit. Přece jsi mi zakázala, abych ti četl myšlenky.
Samozřejmě.
V tu chvíli se ozval skřek pestrobarevného opeřence, který v jejich přítomnosti roztáhl modrý ocas podobně jako páv. Snažil se je zastrašit, jakmile si však uvědomil převahu, rozběhl se a odletěl směrem k lesu.
Myslíš, že mě Iiren pustí, když se budu moct vrátit domů? zeptala se Mei.
Tohle je opravdu těžká otázka. Nechtěl bych ho soudit.
Mám pocit, že mi bude bránit.
Ale dovolil ti hledat čaroděje.
A kolik jsme jich za celou tu dobu našli? Dobře ví, jak moc se chci vrátit domů. Možná doufá, že mě mezitím přesvědčí, že si mě nějak získá, usuzovala Mei. Třeba myslím na nesmysly, ale mám pocit, že toho dělá příliš, aby zůstal se mnou.
No, tohle ti nikdo nevyvrátí, připustil Kris. Já bych ti mohl navrhnout, že se pokusím najít odpověď v jeho mysli, ale tohle ty odmítneš.
Nemůžu tě žádat o něco, co sama nepovažuji za správné. S tímhle se musím vypořádat sama.


S blížícím se večerem vyhledali les, ve kterém se na noc utábořili. Rozdělali oheň a pustili se do příprav večeře, během níž nastalo neobvyklé ticho.
Zdá se mi to, nebo tady nejsem jediná, koho hlodají nějaké myšlenky?
„Zítra ráno se musím vrátit do Alvionu,“ prohlásila zčistajasna Neit.
„Do Alvionu?“ ptala se Mei. „Proč?“
„Mám tam práci.“
Práci? Nikdy nepostřehla, že by měla nějaké povinnosti. Když tehdy přebývala v paláci, byla to docela obyčejná kočka, která hlídala lordovu zahradu.
„Na jak dlouho?“ zjišťoval Kris.
„Ještě nevím. Pár týdnů. Vrátím se hned, jak to bude možné. Počkáš na mě, že?“ obrátila se na svou kamarádku.
Copak bych mohla odejít bez rozloučení? „Samozřejmě,“ usmála se na ni Mei.
Neit se proměnila v kočku a skočila jí do klína, aby si mohla vychutnat její pohlazení. Tohle mi bude chybět.
„Opravdu musíš odejít?“
Měla jsem jít už dávno, ale pak nás začali pronásledovat ti blázni. Nebyl na to vhodný čas. Teď už by to mělo být v pořádku, přesto bude lepší, když s tebou Iiren zůstane, povídala jí Neit.
Proč by neměl… No jasně, děláš mu prostředníka v jeho povinnostech, uvědomila si Mei. Na dálku se s ním domlouváš.
Dá se to tak říct. Tlumočím mu návrhy úředníků a především mu můžu říct, co se děje v paláci.
Je v pořádku, když je s námi, místo aby se věnoval vladařským povinnostem?
Ve velké míře ho přece zastupuje Nataniel. Navíc, toulky lordů jsou běžné, někdy dokonce žádané. Jedinou podmínkou je, aby se vrátil do tří let.
Jasně, povzdychla si Mei. Přesto nechci, abys odešla.
Brzy se vrátím, uvidíš. Stejně jako předtím.

Tu noc nespaly. Snažily se využit každou chvilku, kterou mohly strávit společně. Povídaly si nebo jen tiše odpočívaly.
S příchodem rána pak nastalo dlouhé loučení, po kterém Neit zamířila cestou na východ. Zamávala jim a vzápětí se jim ztratila z dohledu.
Najednou je pryč, posteskla si Mei. Měli mi to říct dřív. Mohla jsem se na to připravit. Tohle se stalo příliš rychle.
„Taky mi bude chybět,“ řekl Kris. „Těmi svými vtípky mi vždycky zpestřila den. Než se vrátí, budeme dávno v Davlinu. Myslíš, že tam najdeme čaroděje?“
„Kdoví. Byla bych ráda, ale taky si nechci dělat příliš velké naděje.“
„Přece jen nás tam vede nějaká stopa.“
„Už jsme měli kdejakou stopu, ale nikdy jsme nebyli úspěšní. Nemám tušení, jak to dopadne tentokrát.“ Třeba ho najdu, ale Iiren mě začne přesvědčovat o tom, že bych s ním měla zůstat, nebo mě rovnou vezme pryč. Tomu bych se neubránila.
„Pořád tě to trápí, že?“ vytušil Kris. Kdyby spal, udělal bych to.
Nechci tě do toho zatahovat.
Když u toho budeš ty, nebojím se ničeho. Aspoň bys měla jistotu. Mohla by ses na to připravit. Takhle nemůžeš nic. Jen čekáš, jak to s ním dopadne.
V tom měl pravdu. Po nedávných zkušenostech byly její pochybnosti opodstatněné a s blížícím se cílem to cítila ještě intenzivněji. Jenže Iiren sotva spí.
Mělo by mi stačit jen pár minut. Ty si občas dopřeje i on. Nějaká příležitost se určitě najde.
„Pojďte tudy!“ pobídl je Reon. „Tam dole je potok.“
Prošli kolem skalního masívu a sestoupili z kopce do rokliny, jejímž středem protékala voda. Kromě množství rybek drobnějších než prsty na rukou mohli v potoce zahlédnout i červeného raka, který se ukrýval mezi kameny.
„Kdyby byl o trochu větší, měli bychom o večeři postaráno,“ prohlásil Kris.
„S tím, jak se cpete vy dva, by musel být aspoň dvakrát tak velký,“ podotkl Reon.
Mei si nabrala vodu do dlaní a opláchla si obličej. Číst Iirenovy myšlenky. Určitě z toho bude průšvih, ale je to nejlepší způsob, jak zjistit, co chce. Musím to udělat, jinak může být celé tohle hledání zbytečné, přesvědčovala se Mei.

Příležitost se jim k tomu naskytla o dva dny později krátce po setmění.
Iiren seděl u stromu. Oči měl zavřené. Neprojevoval jedinou známku toho, že by vnímal své okolí. Reon právě přikládal dříví do ohniště. Nevšímal si jich, a tak se Kris proměnil v myš a vlezl si Mei do kapsy.
Nejprve se budeme muset probít tím, co se mu zrovna honí v hlavě, zřejmě to potrvá trochu déle, než najdu odpověď, kterou hledáš, upozornil ji Kris.
Dobře. Co nejtišeji se k němu přiblížila.
Stačí, když se ho dotkneš přes oblečení.
Zblízka nemohla přehlédnout, jak se Iirenovy oči pod jeho víčky pohybují. Měla pocit, že se musí každou chvíli otevřít. Nemůžeš ho třeba nějak uspat?
Tohle neumím, Mei.
Ale něco takového jsi přece udělal, když ses před námi snažil skrývat, nebo ne?
Tehdy jsem ti jen vnutil myšlenku na spaní. Byla jsi příliš unavená, než aby ses jí bránila.
No, fajn, povzdychla si Mei. Tak do toho! Nepatrně se dotkla Iirenova rukávu a zavřela oči, aby se soustředila na to, co jí Kris ukáže.
Dlouhé vteřiny se nic nezměnilo. Byla to věčnost, která ji doháněla k šílenství, ale pak se před ní objevil reálný obraz. Neznámýma očima sledovala, jak vchází do paláce. Vstoupila do obrovské haly, kde ji přivítal Nataniel.
Úhel pohledu se následně změnil, díky čemuž mohla spatřit Iirena. Ten vyřídil běžné záležitosti se svým zástupcem a spěchal do svých komnat, kde už na něho čekala Edrin v krásných lehoučkých šatech.
„Iirene,“ vstala z postele a radostně se s ním přivítala.
„Chyběla jsi mi.“ Láskyplně ji políbil na čelo i ústa. Jeho ruce sjížděly po Edrininých zádech, kde rozepínaly červenobílé šaty. Ty poté dopadly na zem. Edrin mu svlékla tuniku a přitáhla ho k posteli.
V tu chvíli však otevřel oči a chytil Mei za ruku. „Co to děláš?!“
„Promiň. Promiň.“ Její hlas se vytratil.
Iiren se na ni upřeně zadíval, ale pak ji pustil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Reon, když viděl její zasmušilý výraz.
„Nic mi není.“ Předstírala, že si musí odskočit a odběhla pryč.
Když jim zmizela z dohledu, opřela se o strom a snažila se uklidnit. Co to mělo být? Jeho sen? Představa, nebo nějaká vzpomínka?
Byl to jenom jeho sen, Mei. Nemuselo se to vůbec stát, přesvědčoval ji Kris, na kterého mezitím úplně zapomněla.
Sen? Posadila se na zem. Je jedno, co to je. Nic mi do toho není. I přesto se jí však spustily slzy. Jen mě to zaskočilo.

Když cítila, že by se měla vrátit, otřela si vlhké tváře, nadechla se a zamířila zpátky k ohni. Iiren si ji zkoumavě prohlížel, ale neřekl jediné slovo.
„Opravdu jsi v pořádku?“ ptal se jí Reon.
„Jo. Už si půjdu lehnout,“ prohlásila Mei. Vzala si deku a šla spát.
Jsem pitomá.


Aniž by se kdokoli zmínil o předchozím večeru, ráno vyrazili na cestu. Nikdo nepromluvil. Celá záležitost zůstala viset ve vzduchu.
Proč se mu zdál takový sen? Touží po ní? Nebo to byl sen o tom, co se stalo v minulosti? Ale Iiren tvrdil, že se téměř neznají, vzpomínala si Mei.
Občas prohodila pár slov s Krisem, ale neměla chuť si povídat. Ta atmosféra by se dala krájet. Cítím jeho pohled, a přesto se na mě ještě nerozčílil. Nebo očekává, že se o tom začnu bavit já? Možná mě chce nejprve podusit.

Když se pak zastavili k odpočinku, Iiren se postavil vedle ní, přesto trvalo notnou chvíli, než na ni promluvil. „Viděla jsi něco?“
Proč se mě na to ptá? Nemělo by ho spíš zajímat, proč jsem to udělala? Co čeká, že mu na tohle odpovím? „Ne, nic. Promiň.“ Zamířila k potůčku, aby si do svého měchu nabrala vodu, ve skutečnosti ovšem jen využila příležitost, aby se od něho vzdálila. Jsem zbabělec.
Tentokrát už nemohla své city popírat. Nebyla to pouhá náklonnost, ale něco mnohem hlubšího. Bylo snadnější předstírat, že k němu necítím nic než přátelství. Teď, když jsem viděla jeho sen, mám chuť se někam zahrabat a brečet.

Po celý den unikala lordovu pohledu. Povídala si s Krisem a snažila se soustředit na jiné myšlenky.
Kris se ji pokoušel rozveselit. Vyprávěl jí o svých zážitcích z dětství, především jak ho jeho bratr učil lumpárnám. Popisoval jí, jak se v myší podobě proplížili do správcova domu, který se rozhodli důkladně prozkoumat, nebo jak si chtěli poslechnout jednání rady starších, jež mělo probíhat za zavřenými dveřmi. Tehdy šestiletý Kris sotva rozuměl diskusím o jejich vesnici či pokleskům, kterých se dopouštěli někteří obyvatelé, ale líbilo se mu dobrodružství, které kvůli tomu museli podstupovat. Ovšem, téměř vždy je někdo přistihl a doma se z toho samozřejmě stal malér.
„Mei,“ oslovil ji znenadání Iiren.
„Co?“
„Zastav se! Jsi cítit člověkem.“
Mei ho poslechla a aniž by se mu podívala do očí, podala mu svou ruku, aby tak mohl obnovit štít, který ji chránil před prozrazením.
Iiren ji uchopil a sevřel ji v dlani. „Proč se mi vyhýbáš?“
„Nevyhýbám se ti. Mohl bys mi už tu ruku pustit?“
Chvíli si ji mlčky prohlížel, ale pak uvolnil sevření.
„Dík.“ Mei vykročila za Krisem a pokračovala s ním v rozhovoru.
Určitě poznal, že se mu jen snažím něco nalhat. Neumím předstírat, že je všechno v pořádku.

Když dorazili do nedaleké vesnice, doplnili zásoby jídla a za vesnicí se usadili k odpočinku.
Vím, že bych si s ním měla promluvit. Měla bych se mu omluvit, jenže já se mu nedokážu postavit čelem. Teď ne.
„Mei, podívej!“ vyrušil ji Kris z rozjímání a ukázal na zvířátko, které jí ujídalo lergo z pytlíku.
Byl to králík s růžovobílým zabarvením, které na uších a tlapkách přecházelo do tmavších odstínů. Na první pohled působil jako nejroztomilejší živá hračka.
„To by měl být tarien,“ usuzoval Reon.
Vypadá jako můj dávno ztracený plyšák, pohladila ho po heboučké srsti. Králík jí vyskočil do klína, kde se uvelebil a nechal se hladit. Nakonec si od ní vyloudil i pár kousků lerga.
„Někomu musel utéct. Tarienové patří mezi nejoblíbenější mazlíčky.“
Je krásný. „Mohli bychom se vrátit do vesnice a zkusit zjistit, komu patří,“ navrhovala Mei. Ale je mi jasné, že s tím nebudou souhlasit. Jsou to zbytečné problémy.
„Myslím, že je to dobrý nápad,“ řekl nečekaně Reon. „Vezmi ho a pojď!“
„Vážně?“
„Samozřejmě. Tak pojďte!“
Překvapivě, ani Iiren neměl žádné námitky.
„Prima.“ S úsměvem se chopila králíka a vydala se zpátky do vesnice.

Jeden z místních je doprovodil až k domu na druhém konci vesnice, kde bydlel milovník těchto zvířat. Byla to obyčejná dřevěná budova s doškovou střechou a masivními dveřmi.
Když se otevřely, objevil se mezi nimi obtloustlý chlapík s neobvykle širokými rameny. Na první pohled působil drsným dojmem, ale jakmile spatřil králíčka v Meiině náručí, jeho tvář rozjasnil zářivý úsměv. „Kalásek. Vy jste ho našli. Pojďte dál!“
„Vlastně, my jsme vám ho jen přinesli,“ ozvala se Mei, protože měla tušení, že se návštěva jeho domu nebude ostatním zamlouvat.
„Vrátili jste mi Kaláska. Musím se vám za to nějak odvděčit. Můžete ho vrátit do mé rodinky. Jen pojďte!“ uvolnil jim dveře a s úsměvem je pobízel, aby šli dovnitř.
Kris vstoupil, a tak ho Mei se zaváháním následovala. Za ní vykročili i ostatní.
Muž je provedl dlouhou chodbou až k zadním dveřím, kterými se dostali na travnatý dvorek. V nízké dřevěné ohrádce, jež se rozkládala téměř po celé zahradě, pobíhalo šest tarienů, kteří dováděli mezi sebou, jedli zeleninu nebo si brousili zuby o dřívko.
„Jsou nádherní,“ obdivovala je Mei.
„Že? Můžete jít za nimi, jestli chcete,“ nabídl jí jejich majitel.
„Opravdu?“
„No, jistě.“
„Děkuju.“ Mei překročila ohrádku a dřepla si mezi králíky. Jsou kouzelní. Nakonec, zvířata mi vždycky dokáží pozvednout náladu.
Zdálo se, že se jim zalíbila. Každý si ji musel očichat, pomazlit se s ní. Dočista si získali její pozornost, proto si nevšimla, že během několika minut osaměla. Zůstal jen Reon.
Když se na něho ohlédla, stál u ohrádky a tiše ji pozoroval. „Kde jsou ostatní?“
„Šli dovnitř. Ti králíci tě museli učarovat, když sis toho nevšimla.“
Nechali nás tady o samotě? Tak proto s tím souhlasili. Chtěli, abych se rozpovídala. „Nic mi není, Reone.“
„Stejně jako vždycky, že?“ Pohladil králíka, který si ho se zájmem prohlížel. Mlčel, čímž jí dal prostor k rozhovoru.
Reon je zřejmě jediný přítel, se kterým si o tom můžu promluvit. Vždyť jsem teď na stejném místě jako jeho rodiče. Ví, jak těžký měli osud. „Měla jsem strach, že mě Iiren nepustí, pokud bych našla toho čaroděje,“ přerušila dlouhé ticho. „Chtěla jsem vědět, co zamýšlí.“
„Takže ses snažila najít odpověď v jeho mysli,“ odhadoval Reon.
„Jo. Jenže místo toho jsem viděla jeho sen. Sen, ve kterém se měl milovat s Edrin.“
„Edrin?“
Chtěla mu také říct, co cítí, aby pochopil její situaci, ale v tu chvíli se jí oči zalily slzami. Zatraceně. Nechci před ním brečet.
„Vím, jak moc ho miluješ, Mei, přestaň to v sobě dusit!“
„Ty to víš?“ Pokud to poznal Reon, může o tom vědět i Iiren? polekala se Mei.
„Nemusíš se bát, ostatním to možná bije do očí, ale Iiren si ničeho nevšiml. V tomhle ohledu jste, dá se říct, úplně stejní,“ uklidnil ji Reon.
Takže to neví.
„Dlouho ses to snažila skrývat.“
„Protože já nemůžu milovat démona, Reone. Nemůžu přece milovat lorda.“ Z očí se jí okamžitě spustily slzy.
Reon překročil ohrádku a sedl si vedle ní. „Pojď sem!“
Mei neváhala a opřela se o jeho hruď. Potřebovala cítit jeho oporu. Tu tíhu už v sobě neunesla. „Proti němu nejsem nic. Vůbec nic.“ Vždyť je všechno proti nám. Nikdy na něho nedosáhnu.
„To se spraví.“

Když začal její pláč ustupovat, Reon se na ni podíval a otřel jí slzy z tváře. „Vím, kolik překážek mezi vámi stojí, ale chci abys věděla, že je mnoho párů, které mají stejné problémy, a přesto zůstanou spolu. Tím ti neříkám, jak se máš rozhodnout, jen ti chci ukázat, že rozdíly mezi vámi nerozhodují o tom, jestli spolu budete šťastní, nebo ne,“ přesvědčoval ji Reon. „Je mi jasné, že ve vašem případě je to složitější. Musela bys opustit svou rodinu a zem. Iiren je lordem, v jehož blízkosti bys nebyla vítána. Všichni víme, co se stalo mým rodičům, ale Mei, vy dva jste přece jiní. Najdete si vlastní cestu, ať spolu nebo každý sám, záleží především na vás. Nevěř tomu, že vás musí potkat stejný osud. Vždycky existuje nějaká cesta, kterou můžete jít společně jako přátelé nebo jako pár. Uvědom si, jak dlouho už jste spolu. Díky Iirenovi máte mnohem více možností, než měli mí rodiče. Záleží jen na tom, co cítíš a co doopravdy chceš. Na nic jiného se neohlížej!“ Něžně ji pohladil na tváři. „Uvidíš, že se všechno dříve či později vyřeší.“
„Hm. Dík, Reone.“ Koutky jejích rtů se nepatrně nadzvedly.
„Bude to dobrý.“ Ještě jednou ji sevřel v náručí. „Neboj se!“ Vzápětí si všiml Iirena stojícího ve dveřích. Za ním postával Kris. „Ten netrpělivec už je tady.“
„Co?“ lekla se Mei. Otočila se a úkosem na něho pohlédla. „Nevím, co mám teď dělat.“
„Nikdo na tebe nespěchá, Mei. Dobře si promysli, kterým směrem se chceš vydat, ale přestaň se mu vyhýbat!“ nabádal ji Reon. „Pojď!“ podal ji ruku. „Nebylo jednoduché přemluvit toho chlapa, aby nás tady nechal o samotě.“
Mei si pečlivě otřela obličej. Poté se rozloučila s milovníkem tarienů a opustila jeho dům.
Vím, že bych si s ním měla promluvit. Kdoví, jak si mé chování vysvětluje. Ještě by ho mohlo napadnout, že na Edrin žárlím.

Během cesty se jí naskytlo hned několik příležitostí, ani jedinkrát k tomu však nenašla odvahu. S příchodem večera pak nastalo další nesnesitelné ticho.
„Krisi, pojď!“ pobídl ho Reon. „Nasbíráme nějaké dříví.“
„Jasně.“
„Půjdu s vámi,“ nabídla se Mei a už se zvedla k odchodu.
„Ne! Kris postačí. Ty zůstaň tady!“
„Jenomže…“ Nechtěla zůstat sama s Iirenem, ale z Reonova výrazu bylo patrné, že by ho měla poslechnout. Raději tedy zmlkla a posadila se na své místo. Když jde o Iirena, nemám žádnou sílu, povzdychla si Mei. Mlčky pozorovala zástup mravenců, kteří pochodovali v její blízkosti, a Iirena si nevšímala.
„Řekneš mi, o čem jsi s ním mluvila?“ zeptal se jí lord.
„Ne.“ Kdyby se dozvěděl, co k němu cítím, už by nebylo cesty zpět. Tohle nesmí vědět. Jinak bych už mu nemohla stát čelem.
„Bylo to o tom, že jsi mě viděla s Edrin, že?“
Tohle. Fajn, to už mu stejně nevyvrátím. Jen ať se mě neptá, proč mi to vadí. Nemám potuchy, co bych mu na to odpověděla.
„Nevěříš mi?“
„Proč bych ti nevěřila?“ nechápala Mei.
„Edrin je nepřítel a v tom snu… Máš důvod pochybovat.“
„Tak to není.“ Vždyť mě to ani nenapadlo.
„Není? Tak jak?“ Znenadání se postavil, chytil ji za bradu a donutil ji, aby se mu dívala do očí. „Máš snad jiný důvod, proč se tak chováš? Vadilo ti, že jsem s ní z jiného důvodu?“
Proč mě kvůli tomu zkouší? Co když pozná, že lžu? Jeho upřený pohled sotva snášela. „Nejspíš mě to zaskočilo. Promiň, že jsem se k tobě chovala špatně. Byla jsem zmatená.“
Iiren si ji mlčky prohlížel, ale pak odvrátil tvář a odstoupil. „Nebyl to můj sen. Ty sny mi podsouvá Edrin od toho dne, co jsme ji viděli naposledy.“
„Proč?“
„Říká, že mě miluje. Snaží se mě přesvědčit, že k sobě patříme.“
„Edrin tě miluje?“ ptala se udiveně Mei, ale když se nad tím zamyslela, určité náklonnosti z její strany si povšimla. Vždycky se na něho dívala jinak než na ostatní. Snažila se ho chránit, když byl v nebezpečí. Trpělivě snášela jeho chování, poslouchala jeho příkazy. Pokud se nechce mstít kvůli bratrovi, tak by to mohl být důvod, proč se mě chce zbavit. Přece jenom jsem člověk, kterému bylo předurčeno, že Iirena zničí, přesto je raději se mnou než s ní.
„Je nebezpečná. Dej si na ni pozor!“
„Jde po mně, protože jsem ti nablízku?“
„Je to bláznivá namyšlená ženská. Ignoruj ji! O zbytek se postarám já,“ nabádal ji lord.
„Dobře.“ Takže to nebyl jeho sen, usmála se Mei. Ani se nezdá, že by k ní něco cítil.
„Je to jediný důvod, proč ses tak chovala?“
„Jistě.“
„Co jsi chtěla vědět, když ses mi pokoušela lézt do hlavy?“
„Stejně mi na to neodpovíš.“
„Vážně? Takže jsi odpověď nenašla.“
„Ne.“
„Fajn. Příště už to nedělej!“
„Já vím. Promiň!“ Tohle jsem prohrála, ale tak jako tak můžu předpokládat, že mi bude v odchodu bránit. Na to bych měla být připravená.

Reon s Krisem se stále nevraceli. Bylo zřejmé, že jim chtěli poskytnout čas, aby si spolu promluvili, brzy však začal vát nepříjemně studený vítr. Kde jsou s tím dřívím tak dlouho? schoulila si nohy do klubíčka a snažila se zahřát.
Iiren položil dlaň na zem, čímž přiměl suché roští k růstu. Zakrátko se vzňalo.
„Dík.“ Mei si přisedla k ohni a ohřála si nad ním ruce.
Jen o několik minut později přišli oba jejich společníci s hromádkou nasbíraných klacků a kamení.
„Takže jste nepočkali,“ prohlásil Reon. Srovnal kameny kolem ohniště a pustil se do příprav večeře.
„Za jak dlouho dorazíme do Davlinu?“ zeptal se Kris.
„Do pěti dnů,“ odpověděl mu Reon.
Pět dní. Mei přes sebe přehodila deku a opřela se o strom. Byla bych šťastná, kdyby to nikdy neskončilo, kdybych nemusela opustit jediného přítele, ale copak je to možné? Měla bych se vrátit domů. Ne jít vstříc tragédii. Zvedla oči k Iirenovi a mlčky si ho prohlížela. Děsí mě představa, co všechno by se mohlo stát, a přesto si nejsem jistá, jak bych se měla rozhodnout.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 01.07.2015, 15:42:18 Odpovědět 
   Stále čtu a sleduju - něco se mi líbí moc, něco míň, ale pořád je to napínavé. Jak hezky píše Čuk, ten ženský styl psaní mi až tak nevadí, hůř snáším občasnou rozvláčnost hlavní dějové linie. Mimo ni se toho děje spousta, ale jako vývoj od bodu A do bodu B se to trochu vleče - ale jak už jsem psala, to může být tím kouskováním na díly.

Líbilo by se mi, kdyby bal jinak podaná Reonova věta ..."jak moc ho miluješ?" Jednak mi okamžitě naskočí repliuka pana Záhorského s nenapodobitelnou dikcí z Limonádového Joa "Ty ho miluješ, dcero?" a jednak mám slovo milovat jako nejsilnější kalibr na stupnici citů a nejsem si jistá, jestli by ho použil osamělý bojovník při klábosení s mladou holkou. Nota bene, když ani Mei neví, co vlastně cítí a tak vůbec.
Ale to jsou všechno moje dojmy-pojmy, tak na to nehleď a piš dál. Těším se na další.
 ze dne 09.07.2015, 20:16:15  
   Garathea: Do konce dílu zbývá už jen pár kapitol, takže finále dlouhé cesty se konečně blíží.:) Děkuji za komentář, moc si toho vážím:-)
 čuk 27.06.2015, 8:47:51 Odpovědět 
   Text se stále víc věnuje nuancím vztahu Mei - Lord, takovým řekl bych ryze ženským stylem, zřejmě blízkým autorčině vědomí i podvědomí. Docela zajímavé je aranžmá tohoto projevu, s využitím čtení myšlenek, mazlením se s králíčkem. Objevuje se žárlivost, jako jedna z částí lásky. Možná, že se děj rozvětví odchodem Neit. Myslím, že je málo knih, které zobrazují jen jednu linii děje. A nevyužívají kontrastu a vnějšího pohledu. Probádávání Meiných pocitů neuvědomělé a klubající se lásky je zajímavé, autorka nás trochu záměrně udržuje v napětí Meiiným kolísáním (až trochu do zabedněnosti) i lustrací Meiiných myšlenek, takže se ztráta dynamiky děje příliš neprojeví. Někdy se snažím vyvolat si představu ilustrací do knihy - byly by tam zapotřebí, ale ta kombinace reality, fantasy a snovosti se mi příliš nedaří.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Sjednání pořádk...
ukex
Čarověník III. ...
Maruška
New York
Nikis
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr