obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915265 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389629 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Eretea II - 14. Síla ducha ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 10.07.2015, 10:40  
Tailan- postavení kněze, který trvale působí v jednom městě
Arkaen- bývalý lord, otec Iirena a Reona
 

Uběhlo několik týdnů od chvíle, kdy jí Reon s Iirenem sebrali všechny zbraně. Kvůli hrozbě, kterou představovali démoni, jež jsou schopni ovládnout její tělo, to považovala za rozumné řešení, přesto se jí nakonec rozhodli zbraně vrátit.
„Jste si tím jistí?“ přesvědčovala se Mei, když jí Reon předával luk a šípy.
„Když si tě někdo vezme jako rukojmí, myslíš, že nás to neohrozí?“ opáčil jí Iiren. „Nikdy nevíš, co se může stát, ale musíš se něčím bránit.“
V tomhle má asi pravdu. Spíš potkáme bandity než tenhle typ démonů. Přehodila si toulec i luk přes rameno. Jakmile však vytáhli její dýku, okamžitě ztuhla.
„Nechceš ji?“ ptal se jí Reon. „Můžeme ti koupit jinou.“
„Ne. Chci tuhle,“ řekla Mei a dýku si od něho převzala. Chtěla mít na paměti, co udělala. Kvůli Iirenovi, kvůli sobě na to nesměla nikdy zapomenout.
„Dobře. Sbalte si a pojďte!“
Kris přes sebe přehodil svůj plášť a zrychlil krok, aby mohl jít vedle Mei, jenže když procházel kolem lorda, nemohl přehlédnout jeho výhružný pohled. „Už by se mohl přestat zlobit, nemyslíš?“ postěžoval si jí Kris.
Zdá se, že celé to čtení myšlenek vyčítá víc jemu než mně. „Děsíš ho, Iirene. Už ho netrap! Vždyť se ti omluvil.“
„Musí dostat svou lekci, jinak nepřestane,“ řekl na to Iiren.
„Udělal to kvůli mně. Jestli chceš někoho trestat, tak bys měl začít se mnou, nemyslíš?“
„O tom bych měl přemýšlet.“
„Fajn,“ usmála se Mei. „Tak mi dej vědět, až to domyslíš!“ Vtipálek. Dělá, co může, aby se mi nic nestalo.


S blížícím se večerem dorazili do svého cíle.
Nejprve zamířili do největšího hostince v Davlinu, kde se chtěli zeptat na schůzku, o které se psalo v čarodějčině dopise. Hostinský o ničem nevěděl, ale dva hosté se o jakémsi setkání zmínili. Podle nich probíhá každou noc v jeskyních chodbách, které leží za městem. Dovnitř však smějí vstoupit pouze krásné ženy.
„Byli jsme samozřejmě zvědaví. Napadlo nás, že se podíváme dovnitř, ale vypráskaly nás dvě buchty, které střeží vchod. Ani správce města nám nic nevysvětlil, jen nás odbyl s tím, že se nás to netýká.“
Takže se tady opravdu něco koná. Kéž by to byl tajný sraz čarodějek. I když vím, že bych si neměla dělat velké iluze.

Ve skále, která se tyčila v blízkosti lesa, skutečně objevili vchod do jeskyně. V záři pochodní byly také nepřehlédnutelné dvě strážkyně s oštěpy, které ho ostražitě hlídaly.
Jestli mě nepustí dovnitř, nebude jednoduché zjistit, co je to za schůzku. „Zkusím projít.“
„Půjdu s tebou,“ prohlásil Iiren.
„Vždyť jsi slyšel, že je to jen pro ženy. Snad si to na nich nechceš vynutit násilím.“
„Kdyby to bylo nutné, proč ne?“ Kolem Iirena se najednou rozvířil zlatý dým, který pohltil celé jeho tělo. Během několika vteřin se proměnil ve vlka.
Tohle mě nenapadlo. „Ale vlka tam možná taky nepustí. Budou se tě bát.“ Navíc můžeme jen doufat, že rozeznají démona od zvířete.
„Vlci a psi jsou si leckdy podobní. Když jim řekneš, že je to tvůj pes, bez kterého se nemůžeš obejít, jen těžko ti to budou vyvracet,“ řekl jí Reon.
„Když myslíte.“ Třeba tomu uvěří. Hlavně, aby nás tam pustily.
Nechali ostatní za sebou a vydali se k jeskyni.
Když vstoupili, ženy nejprve pohlédly na mladou cizinku, vzápětí si ovšem všimly vlka, který ji následoval. „To je vlk?“ Ostražitě ustoupily a namířily na něho své oštěpy.
„Ne. Můj pes a přítel,“ uklidňovala je Mei. „Pohlaďte si ho, jestli chcete!“ poplácala ho po hřbetě, aby uvěřily, že je naprosto krotký.
„Ne. Ne. Můžete jít dál.“ Ženy jim ochotně ustoupily z cesty a nechaly je projít.
Zdá se, že jim nahnal strach.
„Nenabízej mě k pohlazení!“ promluvil Iiren, když osaměly v dlouhé chodbě.
„No jo. Ty to nemáš rád, že?“ ptala se Mei s uličnickým úsměvem ve tváři.
„Víš to moc dobře.“
„Stejně se tě bály. Ale teď by ses měl chovat jako pes. Psi se většinou nechávají hladit a hlavně si obvykle nestěžují. Pokud je mi známo, tak dokonce vůbec nemluví.“
Iiren ji místo odpovědi plesknul ocasem do nohy.
„No dobře.“ Když je psem, má to své výhody. Konečně mám navrch. „Asi už se blížíme. Něco slyším.“
V dalším okamžiku vstoupili do obrovského sálu v samotném nitru skály. Široké schodiště je zavedlo do prostoru, které přítomní využívali jako hlediště. Na protější straně pak stálo pódium. Mladé ženy, které se uvnitř shromažďovaly, si sedaly na holou zem. Musely jich být stovky, přesto bylo v jeskyni stále dost místa.
Sál měl výbornou akustiku, dlouhé minuty ovšem nebylo slyšet nic než živé klábosení žen.
„Myslíš, že se bude něco dít? Možná bych se měla někoho optat.“
„Na nikoho nemluv! Zatím počkej!“ řekl jí Iiren.
Krátce poté se na pódiu objevila vysoká štíhlá žena s dlouhými černými vlasy, jež jí sahaly do půli zad. Byla krásná, ale měla nezdravě bledou tvář. Kynula, aby všechny utichly a teprve až nastalo absolutní ticho, hlasitě promluvila: „Vítejte zde i dnes. Stejně jako tomu bylo dosud, i dnešní noc budeme pokračovat v naší věci. Poražených je mnoho, ale stále přicházejí další, kteří s námi chtějí změřit své síly. Naše touha nás nakonec dovede k vítězství. Díky svému úsilí změníme nesmyslný řád a ta nejmocnější z nás získá tolik upírané právo stát se ženou našeho vládce.“
Vládce? Myslí lorda?
„Nechť o naší královně nerozhoduje Rada ale skutečná síla,“ ukončila svou řeč.
Žádné čarodějky, ale ženy, které se chtějí stát lordovou ženou?
„Naivní,“ zašeptal Iiren. „Ať udělají cokoli, žádná z nich by se nemohla stát královnou.“
„Protože je nevybrala Rada?“
„Rada dokáže své rozhodnutí přizpůsobit podle toho, co je nejlepší pro říši, ale nevěřím, že by se takové akce zúčastnila žena pocházející z nejmocnějších rodů. Navíc by měla být čistokrevným raskarem a to určitě žádná z nich nesplňuje.“
Jasně, že to není tak jednoduché. Jeho manželka musí být mocná, aby měl jejich potomek dostatek sil udržet si respekt mezi démony. Nemůže to být obyčejný démon, natož člověk. „Ale tvá matka byla ekvér.“
„Má matka byla jednou z výjimek.“
„Jednou z výjimek? Co to znamená?“ Výjimka v tom, že s ní jeho otec zplodil potomka, který byl ve své síle natolik výjimečný, že se i přes svůj nečistý původ stal lordem?
„Čistokrevnost je mezi démony považovaná za míru urozenosti, jenže od lorda je vyžadovaná především jeho síla. Moc některých kříženců je nesrovnatelně větší, než je tomu u čistokrevných. Rada to dobře ví. Jakmile začnou Ikriovi potomci slábnout, snaží se posílit jeho rod. Ovšem, dokud budou existovat předsudky, nikdo se to nesmí dozvědět.“
Takže jeho matka byla vybrána, třebaže se od počátku nemohla stát manželkou Arkaena a oficiálně ani matkou jeho následníka. Je to jedna velká lež, která má zachovat nepřekonatelnou sílu Ikriových potomků a zároveň jim má udržet obraz nejčistších bytostí. Zřejmě kvůli tomu sotva poznal svou matku. Pokud se o ní nikdo nesmí dozvědět, bylo pochopitelné, že ho nemohla vychovávat. Nejspíš mu ani nesměla zůstat nablízku, soudila Mei. Zajímalo by mě, kým byla, jestli stále žije, ale nechci mu připomínat něco, co předem určilo jeho život bez rodiny. „Takže i o tvé matce rozhodovala Rada. Nemůžeš si vybrat svou ženu.“
„Můžu odmítat návrhy Rady, ale bez jejího souhlasu si můžu vybírat jen své milenky. Postavení královny nesmí být zpochybnitelné, stejně tak síla následníka.“
Tohle mu nikdo nemůže závidět. Pokud nebude chtít uškodit své zemi, musí jí dát dědice, kterého by démoni mohli respektovat. Teprve potom by mohl být šťastný s tou, kterou by si sám zvolil. Jenže jak dlouho by to mohlo trvat? Děti jsou u démonů spíše vzácností o to více to platí pro ty mocnější.
„Zase o tom přemýšlíš víc, než je nutné, že?“ zeptal se jí Iiren, když viděl její zamyšlenou tvář.
„Jen nesouhlasím s tím vaším řádem,“ řekla Mei. „Nemyslím si, že je správný.“
„Není správný, ale bez něho by se tahle země potácela v konfliktech.“
Přesto to není vůči němu fér. Démoni po něm chtějí dokonalost a ještě jim to nestačí.
Lord se stočil do klubíčka a nečekaně jí položil hlavu do klína. „Jsem tam, kde chci být. Kvůli mému štěstí si nedělej starosti! Postarám se o sebe.“
Vím, že je zbytečné se tím trápit. Pohladila ho po jeho hebké srsti. Přesto mě to mrzí.
Na pódiu se mezitím objevily dvě dívky, které spolu začaly bojovat. Snažily se na všechny přítomné zapůsobit svými nadpřirozenými schopnostmi, ale i Mei poznala, že jsou příliš slabé. Ve skutečném boji by byly snadno poraženy. S Iirenem by se nemohly měřit. „Neměl by jim to někdo říct?“
„Takových jsou po celé zemi tisíce. Někteří se tak snaží upozorňovat na nesmyslná pravidla. Možná také doufají, že se jejich turnajů budou zúčastňovat ženy, jejichž síla se může rovnat raskarům, to se ovšem obvykle nestává. Tyhle ženy touží změnit svůj život, své postavení. Dokud nepoznají porážku, jakékoli rozmlouvání bude zbytečné. Pojď! Nemá cenu tady tvrdnout.“
Do jisté míry má tahle soutěž dobrý úmysl. Démoni by se měli naučit diskutovat o problémech, o změnách, které by zemi prospěly. Pokud by to setkání nebylo tajné a jeho pořadatelé by dokázaly přilákat větší masy démonů, možná by mělo smysl. I když nevím, jestli by byli horkokrevní démoni schopni diskuse.

Oba vyšli z jeskyně a zamířili mezi stromy, kde na ně čekali ostatní.
„Zjistili jste něco?“ zajímal se Reon.
„Byly to jen ženské, které se chtějí stát lordovou ženou,“ odpověděla mu Mei. Další neúspěch jsem už tak trochu čekala.
„A kam se vydáme teď?“ zeptal se Kris.
„Tohle si promyslíme později,“ řekl Reon. „Nejprve musíme najít místo, kde bychom mohli zůstat přes noc. Už je pozdě.“ Slunce už dávno zapadlo. Na cestu jim sotva svítil měsíc.
„Myslíte, že se ta čarodějka chystala přijít na takovou sešlost?“
„Vyloučit to nemůžeme, ale vzhledem k její nemoci bych o tom pochyboval. Možná se v dopise psalo o jiné schůzce, nebo se jen chtěla setkat s někým, kdo se toho účastnil. Kdoví?“
Nemyslím si, že by to mělo s čaroději něco společného. Čarodějové jsou rozumní. Kdyby chtěli měnit tradice, věděli by, jak by toho mohli dosáhnout. Jistě by si dokázali získat příznivce ze všech vrstev společnosti, povzdychla si Mei. Neúspěchy už začínám brát jako samozřejmost, ale vždycky jsem věděla, že může trvat roky, než najdu cestu domů. Prostě se musím vzpamatovat, určit si nový cíl a pokračovat v hledání. Nic jiného mi nezbývá.


Následujícího dne se vydali podél břehu k nedalekému městečku Tander. Při chůzi po písečné pláži nemohli přehlédnout uhynulou chobotnici, která přilákala hejno racků. Ti se začali o malou kořist přetahovat, ale když se k nim přiblížili dvounozí vetřelci, vznesli se i s úlovkem nad moře.
„Je v blízkosti nějaké zajímavé místo?“ zeptala se Mei.
„Nejblíže odtud je Koldonie,“ odpověděl jí Reon. „Je to hojně navštěvované město. Můžeme jí projít, ale žádný zázrak bych od toho nečekal. V okolí zřejmě nic nenajdeme. Nejprve se musíme rozhodnout, kterým směrem se vydáme, pak bych ti mohl navrhnout hned několik míst.“
Hlavonožec, o kterého se racci stále přeli, spadl mezitím do vody, odkud ho vytáhl nejbystřejší soupeř. Ten využil zmatku ostatních a úlovek jim ukradl.
Tohle není nejlepší pláž na procházky, zaslechla znenadání neznámý mužský hlas.
„Co?“ Vzápětí ji vyrušila palčivá bolest na pravé noze. Z písku vyčuhoval kousek rozbité keramiky, o který se pořezala. „Au. Zatraceně.“ Nadzvedla nohu, odbelhala se na souš a posadila se do písku.
„No, když už si tvá noha našla střep, tak to musí stát za to,“ poznamenal Kris na její krvácející šrám.
„Ukaž!“ Reon otřel z jejího chodidla mokrý písek a zranění si důkladně prohlédl. „Máš v tom zrnka písku. Musíš si to nejprve opláchnout.“
„Myslíš v moři?“ I teď cítím sůl v ráně a ještě mám do ní nějakou přidávat? Už dlouho nenarazili na pitnou vodu. Sama měla prázdný měch.
„Jinou vodu tady nenajdeš. Pojď!“ Pomohl jí vstát a podepřel ji na druhé straně.
I přes štiplavou bolest a slzy v očích své zranění pečlivě vypláchla. Reon jí poté nohu osušil a obvázal.
„Můžeš se zvednout?“
„Jasně.“ S jeho pomocí se postavila. Pokusila se o několik kroků, ale kvůli bolesti sotva klopýtala. Hodila by se nějaká hůl.
„S tímhle pajdáním se daleko nedostaneš,“ promluvil Kris.
„V lese si najdu klacek.“
„Já bych měl lepší nápad. Manželce se to už taky stalo a přitom se jí rány špatně hojí. Půjčíme ti berly.“
Manželka?
„Vyzvedněte ji a jdeme!“ poručil ostatním a sám zamířil na kamenitou cestu směřující do města.
„Co se to s ním děje?“ Přeskočilo mu?
„Možná se nechal posednout duchem,“ soudil Reon.
Duchem? „To je nějaká duchařská historka?“ usmála se Mei, ale jak se zdálo, Reon mluvil naprosto vážně. „Duchové neexistují, Reone.“
„A jak myslíš, že kněží komunikují s našimi předky? Jak si bohové vybírají své zástupce?“ zeptal se jí Iiren.
Tyhle rituály sice znám, ale myslela jsem, že je to víra démonů, která jim nějakým způsobem napovídá. Víc jsem o tom nepřemýšlela. Tohle je přece šílené.
„Pokud je energie démona dost silná, může setrvat i po své smrti,“ vysvětlil jí Reon. „U démonů se to občas stává.“
Duchové? Sotva tomu dokázala věřit, neměla však důvod pochybovat. Vždyť i démoni a jejich schopnosti jsou neuvěřitelné, a přesto věděla, že existují. Ani po roce mě nepřestane tenhle svět udivovat. „Ale co to znamená pro Krise?“ Někdo ho ovládá, jako to Edrin udělala mně?
„Není to nic, kvůli čemu by ses o něho měla bát. Posednout někoho lze jen s jeho souhlasem. Ví o všem, co se děje a kdyby se mu zachtělo, může toho druhého kdykoli vystrnadit.“
„Tak pojďte! Na co čekáte?“ popoháněl je Kris.
Takže ho posedl duch. „Asi bychom měli jít za ním, než se nám ztratí z dohledu.“ Zkusila několik dalších kroků, ale potom se zastavila. Tímhle tempem se nikam nedostanu. „Reone, mohl bys mi prosím tě pomoct?“
„Samozřejmě.“ Podepřel ji a přešel s ní na cestu.
„Promiň, nechtěla jsem tě tímhle otravovat.“
„To je přece v pořádku.“
V pořádku by to bylo, kdybych o to dokázala požádat i Iirena, jenže v tomhle je pro mě volba jasná.

Ať už je Kris vedl kamkoli, jeho nadšení bylo nepřehlédnutelné. Ve tváři se mu zračil úsměv, občas si dokonce poskočil. Na co se tolik těší?
Jeho kroky mířily ke statku, který stál za městem. Na dvoře mezi budovami si hrála skupinka dětí na honěnou. Jedno z děvčat se snažilo zbylé děti dohonit, jenže zakoplo a skončilo na zemi.
„Vidíš. Říkal jsem ti, že nás nemůžeš chytit,“ posmíval se jí zhruba stejně starý chlapec.
„Nezlob ji, Kale! Nebo se ti to jednou vymstí,“ poučoval ho s přísností Kris. „Neodřela sis kolena?“ zkontroloval dívce drobné oděrky na noze a lehce jí je pofoukal.
„Tati?“ Děti zprvu jen zaskočeně stály na místě, ale pak se s ním radostně přivítaly.
Oni ho poznávají? Takže se to nestalo poprvé?
Z budovy, ve které rodina patrně bydlela, náhle vyšla mladá žena. „Lenare?“
„Lásko, jak se vám daří?“ Krátce ji políbil na ústa.
„Není to tak zlé. Však víš. To jsou tví přátelé?“ podívala se na jeho doprovod.
„Ach, ano. Pojďte dál! Najdu pro vás tu berli,“ vyzval je Kris. Vzal děti za ruce a odvedl je do obytného domu.
„Nemusíte se ostýchat,“ řekla žena jejich směrem. „Pojďte dál! Domluvíme se.“
„Zřejmě se tady budeme muset zdržet,“ pověděl Reon.

Žena je zavedla do kuchyně, v níž stály dva stoly, několik židlí a mohutný krb. V rohu místnosti se tyčila vysoká skříň s kuchyňským náčiním.
„Stává se tohle často?“ zeptal se Reon, jakmile pomohl Mei usadit se na židli.
„Pouze když najde citlivého jedince, který dokáže komunikovat s duchy zemřelých. Nanejvýš jednou za rok. Obvykle do druhého dne odejde,“ odpověděla mu paní domu.
„Tady je ta berle,“ vstoupil do místnosti Kris s dlouhou holí v ruce. „Zkus si ji!“
Takže Kris dokáže komunikovat s duchy. Ten hlas, který jsem slyšela na pláži… Mohla jsem ho slyšet i já? Berle byla o trošku delší, než bylo potřeba, přesto jí při chůzi pomáhala. „Je to určitě lepší. Děkuju.“
„Není za co.“
Působí vyspělejším dojmem, ale jinak vypadá jako docela normální kluk.
„My půjdeme na dvůr,“ prohlásil muž, který si propůjčil Krisovo tělo. Poté vyběhl s dětmi ven a společně se pustili do hry.
Musel je mít opravdu rád, když se z něho stal duch. „Vrací se kvůli dětem?“
„Z části ano. Máme pět dětí. Většinou jsou ještě moc malé, aby zastávaly těžkou práci na statku. Přesto si myslím, že hlavním důvodem je náš nejstarší syn, se kterým se předtím nepohodl,“ soudila jeho žena. „Můžete tady zůstat, jak dlouho bude potřeba. Samozřejmě se o vás postaráme. Jinak, já se jmenuji Asera.“
„Já jsem Reon. To je Iiren, Mei a tam venku je Kris.“

Poté, co se vzájemně představili, vyšla Mei na dvůr. Opřela o studni, která stála v jeho středu, a sledovala Krise, jak dovádí s dětmi. Zřejmě obdivoval lásku otce ke své rodině, proto se jím nechal posednout.
Kris děti proháněl po celém dvoře. Hrál si s nimi na honěnou, na to, kdo doskočí nejdál, kdo dokáže skákat po jedné noze, aniž by se vychýlil z čáry vyryté v zemi. Spoustu her, které neznala. Taková aktivita se u Krise moc často nevidí.
Z rozjímání ji náhle vyrušil šelest sena. Ve druhém patře stodoly zahlédla mladíka s knížkou v ruce. To by mohl být ten nejstarší syn.
Mladík pozoroval skupinku dětí hrajících si na dvoře, ale záhy vycítil její pohled. V tu chvíli se odvrátil a ukryl se uvnitř stavby.
Proč se s ním aspoň nepřivítá?
O její nohu se znenadání otřelo zvídavé kotě. „Ahoj,“ vyzvedla ho do náruče. „Kdepak ses tady vzalo?“
„Vy děcka máte bezmeznou energii,“ prohlásil zadýchaný Kris. „Přineste Rekit! Mei, nechceš se k nám přidat?“
„Ne, ne. Dík.“ Měl by být hlavně se svými dětmi. Vždyť jsou nadšený, že se jim zase vrátil. Letmo se podívala na stodolu.
„Byl tam Azar?“
„Azar?“
„Náš nejstarší syn. Ten jen tak nepřijde.“
„Proč?“ Nechápu, co mohl udělat tak strašného, že mu to neodpustil ani po jeho smrti.
„Pohádali jsme se, protože jsem nevěřil v jeho schopnosti. Azar se nechce stát sedlákem. Touží se vzdělávat, aby se mohl stát správcem města. Jednou by dokonce chtěl být ministrem. Tehdy jsem to pokládal za bláznivý sen dospívajícího kluka, ale Azar je neuvěřitelně snaženlivý. Dělá, co může, aby toho dosáhl. Teď už vím, že jsem se v něm zmýlil, ale dosud mi nedal příležitost, abych mu to řekl.“
„Ona by si s ním mohla promluvit,“ ozvala se dívka, které říkali Nera. „Je to kněžka. Určitě by na ni dal.“
„Není správné ji o to žádat, zlato. Je zraněná a jistě unavená. Už jste přinesly ty karty?“ vrátil se k dětem, rozdal dřevěné karty a pustil se do hry.
Ministrem. To je těžko dosažitelný cíl. Vzápětí si všimla dalšího kotěte, které sedělo u vrat stodoly. Aspoň bych ho mohla pozdravit. Co jiného bych tady měla dělat? Přimáčkla si kotě k tělu, aby se mohla volnou rukou opřít o berli, a zamířila ke stodole.
Uvnitř našla kočku a tři již starší koťata. „Sem patříš,“ postavila koťátko na zem.
V blízkosti kočičí rodiny nemohla přehlédnout množství knih, které stály na dřevěné poličce. Chtěla do jedné nahlédnout, ale potom se ozval neznámý hlas.
„Co to děláte?“ ptal se jí Azar. Mladík byl na pohled zhruba stejně starý jako Mei. Měl hnědé krátké vlasy, kulatý lehce opálený obličej a hnědé oči.
„Chtěla jsem se podívat, o čem se v ní píše. Neměla bych?“
„Pokud ji zase vrátíte na místo, dělejte si, co chcete.“
Nezdá se, že by si chtěl povídat.
Otevřela knihu a zběžně si ji prolistovala. V textu překvapivě našla složité znaky, které dokáží přečíst jen nejvzdělanější démoni. Ostatní, tedy pokud vůbec uměli číst a psát, používali pouze základní abecedu. Víc ke svému životu nepotřebovali. „Tohle všechno umíš přečíst?“
„Všechno ne, ale většinu si aspoň dokážu odvodit.“
„Kdo tě to naučil?“
„To vás za mnou poslal otec?“ zeptal se Azar.
„Ne. Vlastně se o to pokoušela tvá sestra, ale nakonec bych řekla, že mě k tomu přiměla tahle koťata,“ usmála se Mei.
Výraz v jeho tváři se poté uvolnil. „Naučil mě to jeden muž z města. Dokud neonemocněl, býval potulným knězem stejně jako vy. Už je to pár let co zemřel. Tyhle knížky mi věnoval.“
Čekala jsem, že si je nemohl pořídit sám. Knihy jsou tady mnohem dražší než u nás. „Jsou zajímavé. Píše se v nich i o vašem městě,“ zmínila se Mei.
„Vím, že se tam o něm něco píše, ale některým znakům jsem nerozuměl.“
„No, píše se tady, že město bylo založeno za vlády lorda Nuela. Původně se zamýšlelo vystavět velký přístav, ale protože na to nezbyly peníze, vznikl malý, zato kouzelný přístav, ve kterém jeho stavitel zůstal až do konce života. Dokonce usiloval o to, aby zůstal nezměněn. Díky tomu pak vznikl Davlin.“
Azar slezl ze žebříku a podíval se do knihy.
„Jestli chceš, vysvětlím ti znaky, kterým nerozumíš.“
„To bych byl moc rád.“
„No tak se posaď!“
Mladík si vzal kus nažloutlého papíru a inkoust a sedl si do slámy. Mei mu následně vysvětlila každý symbol, se kterým potřeboval poradit. Byl to nesmírně učenlivý žák, který se do svého učení dokázal zapálit. To nejpodstatnější si okamžitě zapisoval. Na nic se nebál zeptat.
Pokud bude pokračovat s takovým nasazením, možná by s trochou štěstí mohl něčeho dosáhnout.
„Dobře. Zkus si to teď přečíst!“ pobídla ho Mei.
„Vykoupal se v očistné vodě, aby mu bylo dovoleno složit slib před oltářem předků,“ přečetl úryvek z pověsti o lordu Nuelovi. „Co je ta očistná voda?“
„Zřejmě to bude jezírko, které je před oltářem v Ikriově chrámu,“ usoudila Mei. To jediné by dávalo smysl. „Používá se k různým rituálům, ale slouží jen lordově rodině.“
„Vy jste byla v Ikriově chrámu?“
„No, krátce ano.“
„Jak vypadá?“
Na okamžik ji svou otázkou zaskočil, ale na velkolepý chrám, ve kterém našla útočiště během svého útěku z paláce, nezapomněla, přestože měla sotva příležitost si ho prohlédnout. „Je to nádherná stavba, na kterou navazuje peristylová zahrada. Uvnitř jsou dvě řady mohutných kamenných sloupů, které vedou až k oltáři. Na jejich povrchu je vyryto starodávné písmo, mezi kterým se objevují obrazce neznámých postav a zvířat. Sloupy popisují legendy a historii celé říše, stejně jako je tomu u dřevěného oltáře. To je v podstatě kulatý stůl, jehož odstíny se mění podle dopadu světla. Za ním visí obrovský obraz boha Ikria. Na římsách stojí desítky krásných sošek. Strop zobrazuje Ikria i další významné postavy z historie, především lorda Malaka, Ashrena, Garena i jeho následnici Idet.“ Už zase vím víc, než bych měla, pomyslela Mei.
„Zní to úžasně,“ řekl Azar. „Gael, kněz, který mě učil, vyrůstal v Erisee. Ta leží poblíž Alvionu. Prý je to město vzdělanců. Shromažďují se tam umělci ze všech koutů země. Sice nikdy nedostal příležitost navštívit Ikriův chrám, ale byl pyšný, že se v tomhle městě narodil. Díky tomu získal své vzdělání a nakonec i kněžský plášť. Snadno si mohl obstarat tyhle knihy a mnohé ještě zanechal v tamní knihovně. Když přišel do Tanderu, stal se mým vzorem. Chtěl jsem být jako on, ale neslyším hlasy duchů. Nemůžu se stát knězem, přesto bych chtěl zasahovat do dění kolem sebe. Chtěl bych pomáhat tam, kde je potřeba, ale nevím, jestli jako syn sedláka můžu vůbec něčeho takového dosáhnout.“
„Možná se budeš muset snažit víc než jiní, ale nevěřím, že je to nemožné. Co jsem si všimla, jsi chytrý a snaženlivý. Záleží jen na štěstí a na tvé vůli za tohle všechno bojovat.“ Kdoví, kam se může vyšplhat za pár let. Jednou se mu ten sen může splnit.
„Táta nevěří, že bych toho dosáhl. Prý si tím zničím život.“
„Nejspíš tě chtěl ušetřit nejistotě a zklamání. I to by se bohužel mohlo stát, především když míříš tak vysoko. Věř, že to myslel dobře.“
„Kvůli tomu se už na něho nezlobím,“ prozradil jí Azar.
„A kvůli čemu?“
„Protože umřel místo mě.“
Umřel místo něho? Zachránil ho a při tom zemřel? Nebo byl na místě, na kterém měl být on? Nezdálo se, že by o tom chtěl mluvit, a tak se ho na podrobnosti raději nevyptávala.
Ten kluk zřejmě netuší, jaké má štěstí. „Někdy je těžké přijmout věci tak, jak jsou. Mně před časem zemřela matka. Byla těžce nemocná, tušila jsem, že se to může stát, a přesto mě její smrt zaskočila. Chci, abys věděl, že kdybych měla možnost si s ní ještě jednou promluvit, tu příležitost bych za žádnou cenu nepromarnila.“
Odložila knížku na své místo a s pomocí berle se postavila na nohy. „Půjdu se podívat, co dělají ostatní. Kdybys našel něco, s čím bys potřeboval poradit, neboj se za mnou přijít! Snad ti budu aspoň trochu užitečná.“
Kéž by i u nás existovali duchové. Určitě bychom se s máminou smrtí lépe vypořádali. Takhle jsme zůstali na všechno sami, bez jejích rad, bez její podpory, zdrcení, že už je navždy pryč.
Sotva vykročila ven, všimla si lorda, který se opíral o stěnu stodoly. Jeho upřený pohled působil zamyšleným dojmem. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že vyslechl jejich rozhovor. Mohla jsem tušit, že bude nablízku. „Víš, že mě touhle ochranou tak trochu špehuješ?“ zmínila se Mei, ale Iiren jí na to neodpověděl. Dívá se na mě, jako by mi chtěl něco říct, a přitom mlčí. „Co je?“
„Dosud jsem ti neřekl, že nepostrádáš nadání kněžky,“ pověděl jí lord. „Máš na druhé dobrý vliv.“
Bylo to poprvé, kdy jí polichotil. Nikdy takovými slovy neplýtval. Neměl to v povaze. Tohle bych od něho nečekala. „Dík, Iirene,“ usmála se Mei.

Když se vrátila na dvůr, děti i Kris byli pryč, jen Reon vyzvedával vědro ze studny. „Kde jsou ostatní?“
„Šli obstarat dobytek. Chceš se podívat?“
„Ráda.“
Budova s hospodářskými zvířaty stála na opačné straně čtvercového dvora. Byla to nejdelší stavba celého statku, ve které přebývalo několik kusů dobytka včetně tažného koně.
„Ten je nádherný,“ poplácala ho na krku Mei.
„Milovnice zvířat. To se pozná,“ povídal Kris s Lenarovým úsměvem.
„Nechcete s něčím pomoct?“
Ve stáji se činily všechny děti. Starší uklízely jednotlivá stání pro dobytek a nejmenší kartáčovaly koňský ohon a hřívu. Lenar, jako zkušený sedlák, kontroloval koňská kopyta.
„Jsi zraněná, měla by ses šetřit. Stejně té práce není mnoho. Za chvíli budeme mít hotovo.“
Kromě valacha, chovali také dvě kozy a několik ovcí. Rodina vlastnila malé pole, na kterém pěstovala převážně zeleninu. Občas prodávala mléko či vypěstované plody ve městě, ale se svým živobytím si ve velké míře vystačila sama.
Daří se jim, i když bez hlavy rodiny mají asi plno starostí, aby se o své hospodářství dobře postarali.
Chtěla si prohlédnout ovce, na trsu slámy jí však podjela berle. Skoro by upadla, kdyby ji Reon nezachytil. „Opatrně.“
„Dík,“ usmála se Mei. „Teď jsem tak trochu nešika.“
„Ta berle je na tebe příliš dlouhá,“ prohlásil Iiren. „Chytni se mě!“ vzal její ruku a přiměl ji, aby se chopila jeho paže. Hůl jí sebral. Krátce se na ni podíval a pak ji opřel o zem. Dřevo se pod jeho vahou poddajně pohnulo. Nepatrně zesílilo a ztratilo na délce. „Je to lepší?“
Když si berli vyzkoušela, mohla se o ni opřít, aniž by cítila nepřiměřený tlak na svou paži. „Jo. Děkuju.“
„Děti, pomozte mi oloupat brambory! Budu chystat večeři,“ pobídla je Asera.
Děti odložily vidle a kartáče a vyběhly za matkou na dvůr.

K večeři měli houbovou omáčku s bramborem a kouskem pečiva.
„Ať vám chutná,“ popřála jim paní domu. „Kdyby chtěl někdo přidat, je toho dost pro všechny.“
Lenar přinesl další židle, aby se mohli jejich hosté usadit ke stolu, jak se ovšem dalo předpokládat, Iiren takovou příležitost odmítl. Bez jídla zůstal stát u dveří.
Měl by se naučit jíst. Tohle vidím příliš často.
„Ty brambory nechte pro hosty!“ upozornila Asera děti, které si chtěly přidat.
„Jen ať si vezmou,“ povídal Reon.
„I s tím chlebem je to výborné,“ přidala se Mei.
„Jsem ráda, že vám chutná.“
V tu chvíli vstoupil do kuchyně Azar. Mlčky si nabral omáčku do misky, usadil se na židli a pustil se do jídla.
„Je to dobré,“ promluvil po nekonečných minutách ticha.
„Děkuju,“ odvětila jeho matka.
Nemusím být člen rodiny, abych nepoznala, jak jsou všichni napjatí. Zřejmě není obvyklé, aby spolu seděli u jednoho stolu. „Jak dlouho už studuješ, Azare?“ zajímala se Mei.
„Skoro pět let. Dva roky se učím sám. Ani jsem se vás nezeptal, co se vám stalo s nohou,“ podíval se na berli, kterou měla opřenou o židli.
„Chodila po pláži na západní straně města,“ odpověděl mu Lenar.
„Tak to je jasný,“ prohlásil Azar. „Zdejší hrnčíř vyhazuje zmetky do moře a ty se s přílivem dostávají na břeh. Mnozí už si na něho stěžovali. Většina střepů se sice ztupí pískem, ale někteří už se kvůli nim zranili. Před časem se to stalo i mámě.“
„Ano a to trpím anbloxií. Rány se mi během pár minut zahojí, ale bolest cítím třeba i několik dní. Nemohla jsem kvůli tomu chodit. Pro hospodářku je to hrůza.“
Konečně spolu začali normálně diskutovat.
„Vy zřejmě máte podobný problém, že?“
„No, ano,“ řekla zdráhavě Mei. Co jiného bych na to mohla odpovědět.

Po večeři se usadili do místnosti, kterou rodina používala pro večerní posezení. Většina dětí zůstala až do setmění se svým otcem. Mei s Azarem si oproti tomu sedli do dětského pokoje, kde pokračovali v četbě knížky.
„Všichni byli moc rádi, když sis s nimi začal povídat,“ poznamenala Mei. „Udělal jsi dobře, že jsi přišel.“
„Nechtěl jsem být vůči vám nezdvořilý.“
„Aha.“ Takže kvůli nám. Ale to by se určitě tolik nesnažil. I když předstírá, že to bylo jen ze slušnosti, líbilo se mu to. Prostě jen využil příležitost, aby si k nám mohl bez ostychu sednout.
Jakmile slunce zapadlo, děti se vrátily do pokoje a lehly si do svých postelí.
„Že tě to baví. Pořád číst,“ povídala Nera.
„Jsi moc mladá, abys to pochopila,“ odvětil jí Azar.
„Mei, mohla bys nám něco vyprávět?“ ozval se jejich bratr Kal.
„A co byste chtěly slyšet?“
„Třeba něco o tvých cestách. Jaká místa jsi navštívila?“
Tuším, že nikdy nepoznaly cizí kraj. Možná ani neopustily tohle město. Je pochopitelné, že je to zajímá. Aspoň ve stručnosti se jim tedy pokusila popsat nejpůsobivější místa, která během svých cest navštívila. S propůjčenou mapou se jim nezdráhala rozšířit znalosti o tom, kde a jak daleko od Tanderu se nachází.
Dokud nezačaly usínat, soustředěně poslouchaly každé její slovo. Když je něco zaujalo, předháněly se v otázkách, nakonec je ovšem přemohla únava. Taky už jsem vyřízená.
„Měla jste být tailanem,“ prohlásil Azar. „Bylo by jen dobře, kdybyste si vzala na starost skupinu dětí. Dokážete je zaujmout, nadchnout je pro vědění. Takhle nadšené jsem je ještě neviděl, Gaelovo vyprávění bylo proti tomu nudné.“
„Má matka byla učitelkou, tak snad jsem od ní něco podědila.“ I když to byla především hudba, kterou její žáci zbožňovali. Promnula si unavenou tvář. „Zřejmě už je čas jít spát. Půjdu si lehnout. Dobrou noc.“ Vyšla ze dveří a zamířila do místnosti, kde seděli ostatní.
„Spí?“ zeptala se jí Asera.
„Kromě Azara. Ten si ještě čte.“
„Jak ho znám, bude si číst dlouho do noci. Nejraději by znal všechny vědomosti světa. Ale dneska mě překvapil. Po letech jsme zase všichni seděli u jednoho stolu.“
„Za to vděčíme Mei. Sám by se k tomu neodhodlal,“ povídal Lenar. „Azar je paličák, ale je to hodný kluk. Nejtěžší je pro něho první krok, pak už je jen otázkou času, kdy se všechno vrátí do starých kolejí.“
„Jestli si chcete lehnout, můžete spát v naší posteli. Už jsem ji připravila.“
„Nemůžeme vás vyhánět z vaší ložnice,“ nesouhlasila Mei. „Jsme zvyklí i na tvrdou zem. Mně postačí třeba tohle křeslo.“ Na nepohodu jsem si za tu dobu docela zvykla.
„Opravdu?“ přesvědčovala se Asera. „Tak vám aspoň přinesu polštáře.“
Upravila jim lůžka na zemi a v křeslech, popřála jim dobrou noc a odešla do ložnice.
„Měli byste Krise občas prohnat. Sotva mám energii na to, abych šel spát,“ prohodil s žertem Lenar. „Zůstanu s vámi, abyste neměli starosti o svého přítele,“ posadil se do proutěného křesla a zavřel oči.
Tohle byl opravdu dlouhý den.
Iiren s Reonem zůstali na stráži. Ani jeden nešel tu noc spát. Mlčky sledovali Krise i dění za oknem.
Pršelo. V jednu chvíli se dokonce zdálo, že přijde bouřka, ale vítr rozehnal mraky a obloha se opět rozjasnila. Brzy ráno vyšlo slunce.


Když se Mei probudila, zahlédla oba své průvodce, ale protější křeslo bylo prázdné. „Ahoj, kam zmizel Kris? Tedy Lenar?“
„Šel obstarat své povinnosti, než bude muset odejít,“ odpověděl jí Reon. „Dohodli jsme se, že to tak bude pro Krise nejlepší.“
Takže už bude odcházet. „Půjdu se podívat co provádí.“ Chopila se berle, aby se s její pomocí postavila, a vyšla na dvůr, kde přebývaly všechny děti.
Seděly na lavičce vedle stájí. V rukách držely suchý krajíc, který zapíjely čerstvým mlékem. Vědro si mezi sebou spořádaně předávaly. Byl to pro ně každodenní rituál, u kterého nebyla slova nutností.
„Dobré ráno, Mei, chceš ochutnat kozí mléko?“ zeptal se jejich otec, když ze stájí přinesl další džber s mlékem.
„Ráda.“
Azar doběhl pro keramické hrníčky a naplnil je bílou tekutinou. „Dejte si chutnat!“
„Děkuju.“ Vlastně jsem kozí mléko nikdy nepila.
„Děti, co jsme si řekli,“ připomněl jim Lenar.
„Jo, už jdeme.“ Vzaly si svou snídani a odešly dovnitř.
„Co se děje?“ tázala se Mei.
„Chtěl bych si s tebou na chviličku promluvit. Můžu?“
„Jasně.“ Odložila berli stranou a usadila se na uvolněnou lavičku.
„Především ti chci poděkovat za Azara. Díky tobě se mi přestal vyhýbat. Za to jsem ti nesmírně vděčný.“
„To je hlavně jeho snaha.“
„Ano, ale ty jsi ho v tom povzbudila. Děkuji.“
„Za málo.“ Jen jsem mu dala příležitost udělat první krok. Žádný zázrak jsem neudělala.
„Kris říkal, že se mu do určité míry podobáš. Jsi stejně citlivá a zranitelná, přesto se ze sebe snažíš dostat to nejlepší. Doufám, že i ty najdeš svou cestu a budeš za ni ráda,“ usmál se na ni Lenar. Potom vzal dva hrníčky s mlékem a nabídl je bratrům, kteří stáli před domem. „Obstarám pár drobností a půjdu se rozloučit s rodinou. Hodně štěstí.“ Vyzvedl vědro ze studni a vrátil se do stájí.
Na jednu stranu chci, aby byl Kris zase sám sebou, ale na tu druhou je mi Lenara líto. Je to, jako by odjížděl pryč, jenže na jak dlouho?

V domě už děti uklízely jídelní stůl. Asera pobíhala po místnostech s koženou taškou, do které neopomněla vložit bochník chleba i kousek kozího a ovčího sýra. „Měli byste se před cestou najíst.“
„To je dobrý,“ odvětila jí Mei. „Jen jsme se s vámi přišli rozloučit.“
„Tady máte od nás něco na cestu,“ podala tašku Reonovi.
„Máte plno dětí. Neměli byste si dělat zbytečnou škodu.“ Vždyť nemají na rozdávání.
„Ale. Něco vám přece musíme dát. Tohle je to nejmenší.“ Lehce ji objala a políbila ji na tvář. „Děkujeme za všechno.“
Také děti se s nimi přišly rozloučit. „Šťastnou cestu,“ popřál jim Azar. „A dík za výuku. Snad se zase někdy potkáme.“
„Snad ano.“ I když o tom musím pochybovat.
„Tu berli si můžeš nechat,“ prohlásil Lenar, jakmile vstoupil do kuchyně. „Zřejmě se ti ještě bude hodit.“
„Děkuju.“ Bez ní bych se určitě neobešla. Ránu na chodidle cítila při každém neopatrném pohybu. Chůzi bez opěry by si neuměla představit. Teď bychom je asi měli nechat o samotě. „Tak, my zatím počkáme venku. Mějte se krásně.“

Neumím si představit, jaké to je, když se musí znovu a znovu loučit se svou rodinou. Strávili spolu sotva jeden den. Možná jim je svým způsobem neustále nablízku, ale jejich životy s nimi nesdílí.
Jen o několik minut později vyšel Kris ze dveří a zamířil jejich směrem. „Krisi?“
„Jo. Jenom já.“
Nemohla přehlédnout, že ho přítomnost Lenara emocionálně zasáhla. Byl neobvykle sklíčený. Pokud s ním sdílel jedno tělo, mohl vnímat jeho pocity. Určitě ho mrzelo, že musel odejít. „A dobrý?“
„Jo. Z toho se vzpamatuju. Jen musím přijít na jiné myšlenky,“ vydechl Kris. „Už víte, jakým směrem vyrazíme?“
„No, napadlo mě, že bychom mohli jít do Erisey,“ zmínila se Mei. Město učenců a umělců by mohlo být dobrým cílem.
„Kdysi jsem o ní také uvažoval, ale tehdy bylo lepší držet tě dál od Alvionu,“ promluvil Reon. „Někteří čarodějové se po vyhnání z hlavního města uchýlili právě do Erisey. Přinejmenším po nich muselo něco zůstat.“
Pravda, nejlepší čarodějové žili a pracovali v paláci, patřil mezi ně i Gideon, aspoň dokud je lord nevyhnal. „Iirene, to ty jsi je vyhnal z paláce, anebo tvůj otec?“ Dosud se ho na to neptala. Byla to událost, která se stala dávno předtím, než poznala svět démonů. Za tu dobu se všechno změnilo.
„Arkaen vyhnal Gideona a jeho nejbližší. Ostatní je následovali až po mé korunovaci.“
„Proč?“ zajímala se Mei.
„Čarodějové dokáží vycítit přítomnost jiného čaroděje. Přikázal jsem jim, aby našli Gideona, ale odmítli splnit úkol. Stejně jako jiní, které jsem tehdy vypátral. Proto teď častěji žijí v ústraní,“ prozradil jí Iiren.
Snažil se najít Gideona. Samozřejmě, vždyť mu byl blíž než jeho vlastní otec. To, že vyhnal muže, který ho v podstatě deset let vychovával, mu určitě vyčítal. Vždyť mu neřekne jinak než jménem.
„Další výhodou je, že půjdeme Neit naproti,“ poznamenal Kris.
Lepší cíl už zřejmě nevymyslíme.
„Co noha?“ ptal se jí Reon.
„Je to lepší, ale bez berle bych ještě chodit nemohla.“
„I s tou berlí jen klopýtáš,“ namítal Iiren. „Přemáháš zdravou nohu. To nemůžeš dělat celý den.“ Chtěl ji vyzvednout do náruče, ale Mei od něho ustoupila.
„To je dobrý, není nutné, aby ses se mnou tahal.“
„Má pravdu, Mei. Chůze tvým nohám neprospěje. Měla bys ho poslechnout,“ nabádal ji Reon.
Iiren jí sebral berli, předal ji Reonovi a Mei nesmlouvavě vyzvedl do náruče. „Tak pojďte!“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 10.07.2015, 10:38:52 Odpovědět 
   Tato kapitola se mi líbí, je taková vroucnější, a přitom je překvapivá a objevují se v ní nové poznatky. Je dobře, že z Mei se nestala superhrdinkou, snad je to i jejím přesvědčivým vnitřním monologem a určitou křehkostí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Vlakem k Lině
Charles
(Nes)Prostá
Polly
Půlnoční stíny
maja3
obr
obr obr obr
obr

Dokola
Martianno
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr