obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Bečení ovcí ::

Příspěvek je součásti workshopu: Vražedné ovce
 autor Nat Danielová publikováno: 22.07.2015, 22:23  
Pokus o jiný žánr, než je u mě zvykem. Doufám, že jsem se zadání dokázala držet a že se vám bude alespoň trošku líbit. Jisté je jedno - Ghoul to rozhodně nebude :-)
 

Statkem starého Brůny se ozvalo hlasité bečení ovcí. Neslo se krajem dál, přes louku až k lesu, kam Brůna často chodíval s vnoučaty na houby. Měli v něm své místo, pěkně za malým potůčkem a mýtinkou, kam se neznalý turista jen těžko dostal a kde mohli nerušeně sbírat křemenáče, růžovky i pravé hřiby. Vnoučata svého dědu milovala a ráda k němu jezdila na prázdniny. Tolik příběhů, pohádek, které jejich dědeček vyprávěl, se jim vryla do paměti a ještě dlouho na ně rádi vzpomínaly. Jenže - každá pohádka, každý příběh má svůj konec a v životě je konec občas jiný než v pohádkách.

Dnes měl starý Brůna špatný den. Tropická noc mu pěkně zavařila, nemohl spát, budil se zpocený a ve spáncích mu divoce tepalo. Hlavou se mu honily nepěkné sny, takové, na které by jen nerad vzpomínal. Pohlédl na volnou postel vedle sebe - pečlivě ustlaná, polštář, peřina i přehoz, vše bylo na svém místě. Krajkový lem se spouštěl rovnoměrně z pelesti dolů, tak, jak to měla Maruška ráda. Každý den stlala hned po ránu, ještě dřív, než postavila vodu na jejich ranní žitnou kávu. Vždy se jí smál, že to přehání, že to budou večer stejně znovu odestýlat. Smál se jí, mnohokrát ji i pozlobil tím, že jí jeden polštář krapet poboural. A dnes? Dnes stele každé ráno on, ještě dřív, než postaví vodu na ranní žitnou kávu. Na stůl položí talířek s tlustě ukrojenou vánočkou a hrníček s modrými puntíky. Ten s červenými, Maruščin, nechává v kredenci. Maruška ho už nepotřebuje. Maruška je už dlouhých pět let mrtvá.

------------------------------

To ráno si pamatuje jako by to bylo včera. Šla obstarat dobytek z jejich hospodářství, zatímco on ještě ležel. Byla to jeho práce, ale Maruška byla ranní ptáče a on ji nechal. Proč by si trochu nepřispal? Jen si maličko zdřímne a potom jí půjde pomoct.
Přispal si, a když se vzbudil, spatřil sluníčko, které už dávno vykouklo nad lesem. Budík ukazoval půl desáté dopoledne. Nemohl uvěřit tomu, že spal tak dlouho. Proč ho Maruška neprobudila? Měla ho vyhnat z postele a hnát do práce, jako pokaždé. Vždycky byla pracovitější než on.
Ještě z postele začichal, jestli ucítí čerstvě uvařenou kávu na stole, ale nic. Jen vůně letní louky a posekané trávy ze včerejška. Jo, to si dal, v tom horku. V kuchyni tikaly pendlovky a Maruščina zástěra visela na mosazném háčku na dveřích. Rychle se převlékl z pyžama do domácího, postel nechal rozestlanou a sám postavil na vodu. Překvapím Marušku, řekl si v duchu. Kdy ji udělám snídani? Kdy ji něčím potěším? Má to se mnou holka kříž, a přitom to už čtyřicet let trpělivě snáší. Vím to a stejně s tím nic nedělám. Celý život tiše trpí mé výkyvy nálad, mé mnohdy bláznivé nápady a výmysly. Vychovala mi tři děti, to ona má zásluhu na tom, že jsou tak dobře vychované. Proč bych jí jednou nemohl připravit snídani?
Snídaně už dávno stála na stole a Maruška nešla. Brůnovi samotnému žitná káva nechutnala, pomalu si do ní namáčel vánočku, ale jen tak ji převaloval v ústech, ani mu neklouzala do krku. Začínal mít na Marušku vztek. Tak on jí vaří snídani a ona si někde trajdá? Beztak je u sousedky a pomlouvá ho. Už ji slyší, jak si stěžuje, že dědek pořád vyspává… Ne, kdepak, tohle on si líbit nenechá. A vůbec, kdy chce začít vařit oběd? U nich se vždy obědvalo o půl dvanácté, a do té doby moc času nezbývá. To by tak hrálo, aby se bába začala na stará kolena někde courat!
Z věšáku popadl manšestrové sako, rychle si ho oblékl, na hlavu nasadil hnědý baretek a vyšel z chalupy. Slepice pobíhaly po dvorku a kdákaly… no jako slepice. Jedna zvlášť drzá se rozběhla až k němu, snad ho chtěla klovnout do pantofle. Vztekle ji nakopnul, až odletěla stranou. Koza Líza okusovala bábě muškáty na okně, jen si dej, kozo, když tě bába nechá, pomyslel si. Dobře jí tak.
Došel až k chlívku, bylo v něm šero, takže musel trochu přimhouřit oči. Rozpoznal dvě prasata, Růženu a Dášu, hezky si chrochtala u koryta, ve kterém byly zbytky šrotu. Zavolal. Jednou, dvakrát. Nic. Odpovědělo mu jen zabučení Stračeny, kravky. Krávo stará, kde je bába? mumlal si pod vousy. Došel až k poslednímu chlívku, ze kterého se ozývalo bečení. Bečení, které znal za tolik let hospodaření víc než dobře. Dokázal rozpoznat jeho tóny, ovce spokojené, ovce nervózní či ovce hladové. Dnes, v návalu vzteku, žádný takový tón nevnímal. Trochu automaticky vlezl dovnitř, předpokládajíc, že uvidí jenom ovce. Stály ve výběhu v kruhu s hlavami skloněnými a na Brůnu ani nepohlédly. Už už chtěl odejít ven, ale na poslední chvíli se zastavil. Něco tu nehrálo. Zaposlouchal se do bečení, ovce bečely jako o život a přesto byl v chlívku nezvyklý klid. Takové to ticho v uších, bečení šlo někde zpovzdáli. Popadla ho zvláštní chmura, představa, pocit, který si sám nedokázal vysvětlit, jen ho to táhlo blíž k ovcím. Jako v transu přelezl dřevěný plot a vstoupil mezi ně. Rozestoupily se a nabídly mu pohled, který se mu od té doby často objevoval ve snu. Maruška ležela na zemi v seně, vlasy, oblečení pocuchané, ruce nohy zvláštně zkroucené důsledkem ovčích kopýtek. Jedině, co bylo nedotčeno, byl její obličej. Vytřeštěnýma očima se dívala na Brůnu, s otevřenými ústy, jakoby mu chtěla něco říct, ale on věděl, že už mu Maruška nic neřekne. Dnes ani nikdy jindy. Prospal poslední příležitost jí uvařit snídani, prospal poslední příležitost s ní mluvit, říct jí, jak hodně ji má rád, jak hodně si jí váží.
Od té doby neměl rád ovce. Jakoby mu připomínaly Maruščinu smrt a dokonce jim ji dával za vinu. Kdyby víc bečely a tím ho přivolaly, kdyby na ni nešláply, nemusela by zemřít.

------------------------------------


Ovce bečely jako o život a to neměl rád, běhal mu z toho mráz po zádech. Jakoby to věděly a dělaly mu to naschvál, snad za to, jak se k nim po Maruščině smrti choval. Nic pěkného. Brůnovi tepalo ve spáncích, bolela ho hlava a měl pocit, že má před očima černé míhavé tečky. Pokaždé se ráno těšil na snídani, se kterou si sedl na zápraží a drobil vánočku slepicím. Dnes ne. Dnes necítil hlad, ani žízeň, dnes cítil touhu udělat něco, co měl možná udělat už dávno a k čemu neměl odvahu. Totální pomstu. Mstít se jim po troškách, to mu do dneška stačilo. Ale dnes ne. Musí přijít zlom, pomsta, vyrovnání účtů. Zúčtování.
Cítil, jak mu teče studený pot po zádech, stéká mu k lemu kalhot a tam se vsakuje do plátěné látky pyžama. Ani si nevšiml, že si nepříjemně propocené pyžamo svlékl a že neustlal. Maruška by se jindy kvůli tomu zlobila, ale dnes ne, uklidňoval se v duchu provinile. Dnes by mu to odpustila, ví přece, že to všechno dělá pro ni. Před očima černo a šum v hlavě. Touha. Touha po pomstě, po radikálním řešení.
Ocitl se ve své dílně, kde měl malou pušku. Nasadil do ní dlouhý kovový šíp a dalších dvacet si vložil do pouzdra u pasu.
Vrátka do chlívku se s vrznutím otevřela a pustila do něj trochu slunečního svitu. Růžena s Dášou, stejně tak Stračena se po něm zvědavě podívaly. Čekaly, že jim přinese jídlo, ale všimly si, že místo kbelíku drží v rukou divnou věc. Nahý, jako v transu, omámen svým rozhodnutím, došel až dozadu. Stály tam, pěkně v řadě, úplně na konci u žlabů a pozorovaly ho. Říká se, že zvíře vycítí, když se blíží jeho konec. Byly nezvykle tiché, jen tu a tam některá přežvykovala kus sena v tlamě. Všiml si malého jehňátka, které stálo jedné ovci u nohou. Brůna ani neví, kdy se narodilo, muselo to být nedávno. Vždyť bylo tak malé, opíralo se o matku a hledalo její útočiště, bezpečí. Brůnovi se v hlavě vylíhl ďábelský plán. Popraví jednu ovci po druhé, ale první bude právě to malé jehně. Hezky pomalu ho popraví před ostatními, ať si užijí, ať trpí. On už se natrpěl až až.
Došel k němu, volnou rukou ho popadl a přenesl doprostřed, před ostatní ovce. Jehně, zvyklé na svou mámu, strachy zabečelo. Necítil lítost, cítil jen chuť stisknout spoušť - tolikrát, aby navždy utichlo to příšerné bečení. Jak vysvětlí absenci ovcí vnoučatům? napadlo ho. Pokaždé se na ovečky tolik těšily, měly je ze všech zvířat nejraději. Nic naplat, něco si vymyslí. Koupí jim psa. Nebo perličky. Ale ovce už nikdy. Nebo… maximálně jednu. Jedna stačí. Klidná, dobře vychovaná se bude hodit…
Jehně se krčilo strachem, bylo tak malé, že si k němu musel kleknout, aby dosáhl k jeho čelu.
"Tak, a máte to tady," zasmál se na ostatní ovce zvláštně skřehotavým hlasem, který mu vůbec nepatřil. Jakoby za něj mluvil někdo jiný.
Přiložil zbraň k jeho čelu, bylo tak drobné, že se musel hodně soustředit, aby mířil přímo na jeho mozeček. Počítal od deseti pozpátku, ne proto, aby si dodával odvahy, ale proto, aby tu chvíli ještě oddálil, aby ty mrchy napínal - všiml si, že ani nedutají. Strachem. To se mu líbilo, cítil nad nimi zvláštní přesilu, moc. Jednou rukou držel jehně, druhou mu tiskl na čelíčko chladný kov. Pět, čtyři, tři, dva… Nechápal, co se stalo. Co udělal špatně. Divná bolest končetin, rozlézala se mu do celého těla, kolena měl prolomená na opačnou stranu, kotník mu bezvládně visel na noze, ale to nestačil vnímat, mnohem víc ho zaměstnával roh berana, zapíchnutý do jeho břicha. Trhalo mu to vnitřnosti, každý pohyb v něm znovu a znovu rozpoutával peklo, jeho křik se rozléhal statkem, ale Brůna ho neslyšel, bolest byla silnější. Puška, doteď namířená na to malé mířila k východu, zvláštní, s rukou nemohl pohnout, ale prsty ho ještě poslouchaly, stále držel spoušť, připravený vystřelit. Cítil teplé mokro, jak mu stéká přes boky na zem, kdyby byl více při vědomí a mohl pohnout hlavou, spatřil by rudou krev, obkreslující jeho tělo. Částečně se vpíjela do sena, ale bylo jí tolik, že okolo něj vytvářela stojatou kaluž. Hlavu měl natočenou k východu, jakoby naivně doufal v útěk ven, ale to byly jen jeho marné představy, sen, halucinace, protože bylo jasné, že už nikam neuteče. Prázdným pohledem sledoval východ, paprsky slunce, zřejmě poslední, které kdy spatří, když tu najednou spatřil něčí siluetu. Nevěděl, zda se mu to nezdá, zda ho nejde vysvobodit samotný Ježíš, ale bodavé rány do jeho vnitřností mu dávaly najevo, že ještě není na onom světě, že stále ještě není konec, vysvobození. Naposledy zaostřil zrak, nejvíc, jak jen to přes slzy, pot a krev dokázal. Silueta zůstala stát, zastínila paprsky slunce, vcházející dovnitř, nevnímal zvuky kolem sebe, nevnímal svůj řev ani ten křik, který patřil jeho vnukovi, stojícímu ve dveřích.
Strašná bolest ve slabinách mu projela tělem. Předposlední rána, kterou utržil, způsobila nezkoordinovaný záškub v jeho ruce, v jeho prstech. Škub, cvak, jeden pohyb ukazováčkem, zvláštní zvuk, jako když něco vyletí, kovový předmět sviští vzduchem, a potom tupá rána, podivné bolestné hlesnutí a žuchnutí sedmiletého masa na zem. Paprsky slunce se znovu objevily ve dveřích, ničím nezakryté.
Přes všechna zranění, přes tu příšernou a srdcervoucí bolest, která mu bránila použít mozek a přemýšlet, si tuto chvíli stačil uvědomit. Stihl si uvědomit, že místo malého jehněte, kterému chtěl vzít život, vzal život svému nejmilejšímu. Že možná nebyla chyba v nebohých ovcích, že Maruška nezemřela kvůli nim, ale kvůli němu, proto, že byl tak líný, pohodlný. Že kdyby nespal a nenechal ji tahat se s kbelíky, mohla by být naživu. Byla přeci nemocná, na srdíčko…
To uvědomění mu zabralo veškerý zbytek jeho bdělosti, vzpomínal na Marušku. Viděl její tvář, jak se na něj mračí, jak pláče, vyčítá. Nad ním se objevil stín, stín kopyta, jak se mu blíží k obličeji a pak…
TMA


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 24 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 63 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.08.2015, 9:48:22 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 23.07.2015, 14:33:54

   Ahoj,

aha, tak ten infarkt mi unikl.

Hezký den přeji a ovečkám též.
 Apolenka 06.08.2015, 19:11:10 Odpovědět 
   Tak na toto dílko jsem se vrhla dřív než na další díly tvého románu. Když jde o WS, nikdy neodolám (tedy většinou nikdy). Tvůj horor jsem zhltla jako jednohubku. Važ si toho, protože já jinak horory nerada (mám to i v profilu). Ačkoliv mi zpočátku trochu vadila rozvláčnost popisů, brzy jsem tvoji strategii ocenila. Vždyť o tom to vlastně je – natahovat strunku napětí až na hranici únosnosti. Povedlo se ti to, Natko. Kdybych přišla dřív, nominace ode mne by tě neminula. Gratuluji.
 ze dne 09.08.2015, 18:59:11  
   Nat Danielová: Apolenko, vážím si každého Tvého zastavení a pokaždé se na něj těším. Díky moc!
 Harpyje 29.07.2015, 7:48:07 Odpovědět 
   Tak jsem ráda, moje favoritka je vítězem!!!:)
 ze dne 09.08.2015, 18:59:40  
   Nat Danielová: Jsem potěšena a mírně namyšlena :-) :-) :-)
 Jarda 28.07.2015, 13:36:37 Odpovědět 
   Dzravím.

Tak jako předešlé příspěvky do WS, tak i tento se mi četl bez zádrhelů. Jen jsem chvíli tápal, co bylo příčinou Maruščina úmrtí. Později je to v textu vysvětleno.

Podobně jak jsem uvedl v komentáři u jiného díla, se mi líbí, že se snažíš navodit atmosféru strachu a hrůzy bez stříkající krve s vyteklým mozkem na zdi. Příběh je i reálně možný, nevyskytují se v něm nadpřirozená zlo. Kdyby zvířata mluvila a měla lidské vlastnosti, dalo by se to považovat za hororovou bajku s ponaučením na konci. 'Co dobrého či špatného v životě vykonáš, tak se ti jednou vrátí.'
Nápad s možnou reálnou pomstou zvířete, která se dá vysvětlit jako pud sebezáchovy je pěkný. Strach a hrůzu to ve mne nevyvolalo. Škoda, že to není přikořeněno hrůzostrašným napětím.
Celkově je to zajímavý a skvělý text.
 ze dne 09.08.2015, 18:58:37  
   Nat Danielová: Děkuju za přečtení a koment a je vidět, že se mám ještě pořád co se psaní týče co učit. Jednou napíšu něco, z čeho se po...... strachy! :-)
 Ariadne 27.07.2015, 20:33:27 Odpovědět 
   to je drsný... ale líbilo se mi to
 ze dne 09.08.2015, 18:57:22  
   Nat Danielová: A o to mi šlo. Jsem ráda, že se líbilo. Nat
 phaint 26.07.2015, 20:14:43 Odpovědět 
   Tak tady jsem se bála, to je fakt. Nechala jsem si tě na konec, a dobře jsem udělala - já ráda to nejlepší jako poslední! Jakkoli cením tu hororovou pasáž, tak se mi taky moc líbila i ta proměna Brůnova uvažování na začátku - jak typická! Napřed Maruška, zlato moje, a za půl hodiny - když není hned po jeho - je to bába líná.
Pro mě mohla být o fousek kratší pasáž s mířením na jehně a páráním Brůnovo střev. Pro mě je ten pravý horor už jen ta představam že umíráš a plně si uvědomuješ viny své, v tomto případě opravdu děsivé.
Přijde mi to skoro jako Erbenova balada - temné, děsivé.
1
 ze dne 09.08.2015, 19:02:43  
   Nat Danielová: Phaint, s reakcí na koment jsem si Tě nechala též jako poslední. Říkám si Ty bláho, jak se to mohlo někomu líbit, psala jsem to při grilovačce na jeden zátah a 11ti letá dcera mi to četla přes rameno - je docela drsná, takže jí to nepřineslo noční můry :-)
Děkuju za přečtení a pokud přímo nechcípnu vedrem, chci se opožděně zastavit u Tvého ws - a u ostatních samo že taky.
Nat
 Jenny 26.07.2015, 13:53:09 Odpovědět 
   teda Nat,
parádní, fantastické, co se psaní týká
po dočtení mnou projelo takové to chladné brrrr
tohle je horor
melodický, skoro až harmonický začátek vystřídala příhoda, která se stala před lety, aniž bych tušila, jak to bude dál, přišel zvrat a to, jak jsi dokázala ztvárnit starýho Brůnu ve chlívě s puškou, ta scéna s tím jehňátkem, bravurní
nemám slov.
:-)
 ze dne 09.08.2015, 18:56:56  
   Nat Danielová: Jenn, dík, že bych změnila žánr? :-) Při té scéně s jehnětem mi samotné bylo šoufl!
 Svetla 25.07.2015, 15:47:10 Odpovědět 
   To už na horor vypadá.
 ze dne 09.08.2015, 18:55:08  
   Nat Danielová: Světlu, že by? :-)
 Doubravka 23.07.2015, 17:04:48 Odpovědět 
   Pěkně napsané
 ze dne 09.08.2015, 18:54:41  
   Nat Danielová: Děkuju!
 Harpyje 23.07.2015, 15:14:23 Odpovědět 
   Zdravím tě také:) Tak po přečtení musím říct, že se mi tvůj příběh zatím líbí ze všech nejvíc...tedy zbývají mi ještě dva...
Mám ráda hororové kousky i s trochou morbidnosti, kterou zde nacházím. Dobře vykreslená atmosfera, bizardnost, pochopitelnost hrdinových emocí...i samotný závěr.
JEDNOZNAČNĚ za jedna.
H.
 ze dne 09.08.2015, 14:58:44  
   Nat Danielová: Harpi, děkuju moc! Jsem ráda, že se líbilo, nečekala jsem to! Nat
 Šíma 23.07.2015, 14:33:54 Odpovědět 
   Zdravím. Povídka ma svou atmosféru (hororovou), chvílemi se mi zdála malinko upovídaná, avšak v celku jsem myslel i na takovou baladu (se smutným koncem). Ovce vyhrály hnedle nadvakrát... Chyběl mi tam jen důvod, proč zabily ženu našeho hrdiny, nebo mi toto uniklo, jako milovník zvířat jsem rád, že (krvelačné) ovečky "zvítězily"...
 ze dne 09.08.2015, 14:43:55  
   Nat Danielová: Trochu opožděne, ale přece - děkuju za koment. Ony ty ovečky nebyly zas tak zlé, Maruška dostala prostě infarkt, protože tahala těžké věci místo Brůny. A ty ovce ji pošlapaly neúmyslně.
Brůna dojel na to, že si nepřipustil své pochybení...
Děkuji za Tvé zastavení! Nat
 SiLK 23.07.2015, 10:41:49 Odpovědět 
   Ahoj,

workshop je právě od toho, abychom zkoušeli nové věci, ke kterým se za normálních okolností nedostaneme a trénujeme tak naši představivost, styl a vůbec tvůrčí kreativitu. Je skvělý, že ses do toho pustila a opravdu jsi vytvořila zvláštní atmosféru, která má se strachem a pocitem křeče něco společného.

Špatný konec, černé myšlenky, ale i zasazení do běžného venkovského života (jasně, ofce) se mi líbilo, stejně jako výchovný moment (pomsta nemá smysl, kdo jinému jámu kopá...)

Často používáš slovíčko jakoby, ale bohužel chybně. Bilo mě to do očí. Zde je pomůcka:

http://pravopisne.cz/2013/02/jakoby-%C3%97-jako-by/

Takhle nějak jsem si dílka ve WSku představoval. Spokojenost.

T.
 ze dne 23.07.2015, 11:02:14  
   SiLK: V hodnocení na to nebudu brát ohled, vím, že máš snahu se podobných nešvárků vyvarovat. ;)
 ze dne 23.07.2015, 10:56:20  
   Nat Danielová: Silku, děkuju za zastavení, udělalo mi radost. Za odkaz díky, mrknu na to, víš jak, když už se mi něco krapet podaří, zákonitě to musím něčím po.... .
Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Denpo
Uskar-Arah
Posel smrti VII...
Lukaskon
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr