|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5772 autorů a 391770 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Bečení ovcí ::
| Pokus o jiný žánr, než je u mě zvykem. Doufám, že jsem se zadání dokázala držet a že se vám bude alespoň trošku líbit. Jisté je jedno - Ghoul to rozhodně nebude :-) |
| |
|
|
Statkem starého Brůny se ozvalo hlasité bečení ovcí. Neslo se krajem dál, přes louku až k lesu, kam Brůna často chodíval s vnoučaty na houby. Měli v něm své místo, pěkně za malým potůčkem a mýtinkou, kam se neznalý turista jen těžko dostal a kde mohli nerušeně sbírat křemenáče, růžovky i pravé hřiby. Vnoučata svého dědu milovala a ráda k němu jezdila na prázdniny. Tolik příběhů, pohádek, které jejich dědeček vyprávěl, se jim vryla do paměti a ještě dlouho na ně rádi vzpomínaly. Jenže - každá pohádka, každý příběh má svůj konec a v životě je konec občas jiný než v pohádkách.
Dnes měl starý Brůna špatný den. Tropická noc mu pěkně zavařila, nemohl spát, budil se zpocený a ve spáncích mu divoce tepalo. Hlavou se mu honily nepěkné sny, takové, na které by jen nerad vzpomínal. Pohlédl na volnou postel vedle sebe - pečlivě ustlaná, polštář, peřina i přehoz, vše bylo na svém místě. Krajkový lem se spouštěl rovnoměrně z pelesti dolů, tak, jak to měla Maruška ráda. Každý den stlala hned po ránu, ještě dřív, než postavila vodu na jejich ranní žitnou kávu. Vždy se jí smál, že to přehání, že to budou večer stejně znovu odestýlat. Smál se jí, mnohokrát ji i pozlobil tím, že jí jeden polštář krapet poboural. A dnes? Dnes stele každé ráno on, ještě dřív, než postaví vodu na ranní žitnou kávu. Na stůl položí talířek s tlustě ukrojenou vánočkou a hrníček s modrými puntíky. Ten s červenými, Maruščin, nechává v kredenci. Maruška ho už nepotřebuje. Maruška je už dlouhých pět let mrtvá.
------------------------------
To ráno si pamatuje jako by to bylo včera. Šla obstarat dobytek z jejich hospodářství, zatímco on ještě ležel. Byla to jeho práce, ale Maruška byla ranní ptáče a on ji nechal. Proč by si trochu nepřispal? Jen si maličko zdřímne a potom jí půjde pomoct.
Přispal si, a když se vzbudil, spatřil sluníčko, které už dávno vykouklo nad lesem. Budík ukazoval půl desáté dopoledne. Nemohl uvěřit tomu, že spal tak dlouho. Proč ho Maruška neprobudila? Měla ho vyhnat z postele a hnát do práce, jako pokaždé. Vždycky byla pracovitější než on.
Ještě z postele začichal, jestli ucítí čerstvě uvařenou kávu na stole, ale nic. Jen vůně letní louky a posekané trávy ze včerejška. Jo, to si dal, v tom horku. V kuchyni tikaly pendlovky a Maruščina zástěra visela na mosazném háčku na dveřích. Rychle se převlékl z pyžama do domácího, postel nechal rozestlanou a sám postavil na vodu. Překvapím Marušku, řekl si v duchu. Kdy ji udělám snídani? Kdy ji něčím potěším? Má to se mnou holka kříž, a přitom to už čtyřicet let trpělivě snáší. Vím to a stejně s tím nic nedělám. Celý život tiše trpí mé výkyvy nálad, mé mnohdy bláznivé nápady a výmysly. Vychovala mi tři děti, to ona má zásluhu na tom, že jsou tak dobře vychované. Proč bych jí jednou nemohl připravit snídani?
Snídaně už dávno stála na stole a Maruška nešla. Brůnovi samotnému žitná káva nechutnala, pomalu si do ní namáčel vánočku, ale jen tak ji převaloval v ústech, ani mu neklouzala do krku. Začínal mít na Marušku vztek. Tak on jí vaří snídani a ona si někde trajdá? Beztak je u sousedky a pomlouvá ho. Už ji slyší, jak si stěžuje, že dědek pořád vyspává… Ne, kdepak, tohle on si líbit nenechá. A vůbec, kdy chce začít vařit oběd? U nich se vždy obědvalo o půl dvanácté, a do té doby moc času nezbývá. To by tak hrálo, aby se bába začala na stará kolena někde courat!
Z věšáku popadl manšestrové sako, rychle si ho oblékl, na hlavu nasadil hnědý baretek a vyšel z chalupy. Slepice pobíhaly po dvorku a kdákaly… no jako slepice. Jedna zvlášť drzá se rozběhla až k němu, snad ho chtěla klovnout do pantofle. Vztekle ji nakopnul, až odletěla stranou. Koza Líza okusovala bábě muškáty na okně, jen si dej, kozo, když tě bába nechá, pomyslel si. Dobře jí tak.
Došel až k chlívku, bylo v něm šero, takže musel trochu přimhouřit oči. Rozpoznal dvě prasata, Růženu a Dášu, hezky si chrochtala u koryta, ve kterém byly zbytky šrotu. Zavolal. Jednou, dvakrát. Nic. Odpovědělo mu jen zabučení Stračeny, kravky. Krávo stará, kde je bába? mumlal si pod vousy. Došel až k poslednímu chlívku, ze kterého se ozývalo bečení. Bečení, které znal za tolik let hospodaření víc než dobře. Dokázal rozpoznat jeho tóny, ovce spokojené, ovce nervózní či ovce hladové. Dnes, v návalu vzteku, žádný takový tón nevnímal. Trochu automaticky vlezl dovnitř, předpokládajíc, že uvidí jenom ovce. Stály ve výběhu v kruhu s hlavami skloněnými a na Brůnu ani nepohlédly. Už už chtěl odejít ven, ale na poslední chvíli se zastavil. Něco tu nehrálo. Zaposlouchal se do bečení, ovce bečely jako o život a přesto byl v chlívku nezvyklý klid. Takové to ticho v uších, bečení šlo někde zpovzdáli. Popadla ho zvláštní chmura, představa, pocit, který si sám nedokázal vysvětlit, jen ho to táhlo blíž k ovcím. Jako v transu přelezl dřevěný plot a vstoupil mezi ně. Rozestoupily se a nabídly mu pohled, který se mu od té doby často objevoval ve snu. Maruška ležela na zemi v seně, vlasy, oblečení pocuchané, ruce nohy zvláštně zkroucené důsledkem ovčích kopýtek. Jedině, co bylo nedotčeno, byl její obličej. Vytřeštěnýma očima se dívala na Brůnu, s otevřenými ústy, jakoby mu chtěla něco říct, ale on věděl, že už mu Maruška nic neřekne. Dnes ani nikdy jindy. Prospal poslední příležitost jí uvařit snídani, prospal poslední příležitost s ní mluvit, říct jí, jak hodně ji má rád, jak hodně si jí váží.
Od té doby neměl rád ovce. Jakoby mu připomínaly Maruščinu smrt a dokonce jim ji dával za vinu. Kdyby víc bečely a tím ho přivolaly, kdyby na ni nešláply, nemusela by zemřít.
------------------------------------
Ovce bečely jako o život a to neměl rád, běhal mu z toho mráz po zádech. Jakoby to věděly a dělaly mu to naschvál, snad za to, jak se k nim po Maruščině smrti choval. Nic pěkného. Brůnovi tepalo ve spáncích, bolela ho hlava a měl pocit, že má před očima černé míhavé tečky. Pokaždé se ráno těšil na snídani, se kterou si sedl na zápraží a drobil vánočku slepicím. Dnes ne. Dnes necítil hlad, ani žízeň, dnes cítil touhu udělat něco, co měl možná udělat už dávno a k čemu neměl odvahu. Totální pomstu. Mstít se jim po troškách, to mu do dneška stačilo. Ale dnes ne. Musí přijít zlom, pomsta, vyrovnání účtů. Zúčtování.
Cítil, jak mu teče studený pot po zádech, stéká mu k lemu kalhot a tam se vsakuje do plátěné látky pyžama. Ani si nevšiml, že si nepříjemně propocené pyžamo svlékl a že neustlal. Maruška by se jindy kvůli tomu zlobila, ale dnes ne, uklidňoval se v duchu provinile. Dnes by mu to odpustila, ví přece, že to všechno dělá pro ni. Před očima černo a šum v hlavě. Touha. Touha po pomstě, po radikálním řešení.
Ocitl se ve své dílně, kde měl malou pušku. Nasadil do ní dlouhý kovový šíp a dalších dvacet si vložil do pouzdra u pasu.
Vrátka do chlívku se s vrznutím otevřela a pustila do něj trochu slunečního svitu. Růžena s Dášou, stejně tak Stračena se po něm zvědavě podívaly. Čekaly, že jim přinese jídlo, ale všimly si, že místo kbelíku drží v rukou divnou věc. Nahý, jako v transu, omámen svým rozhodnutím, došel až dozadu. Stály tam, pěkně v řadě, úplně na konci u žlabů a pozorovaly ho. Říká se, že zvíře vycítí, když se blíží jeho konec. Byly nezvykle tiché, jen tu a tam některá přežvykovala kus sena v tlamě. Všiml si malého jehňátka, které stálo jedné ovci u nohou. Brůna ani neví, kdy se narodilo, muselo to být nedávno. Vždyť bylo tak malé, opíralo se o matku a hledalo její útočiště, bezpečí. Brůnovi se v hlavě vylíhl ďábelský plán. Popraví jednu ovci po druhé, ale první bude právě to malé jehně. Hezky pomalu ho popraví před ostatními, ať si užijí, ať trpí. On už se natrpěl až až.
Došel k němu, volnou rukou ho popadl a přenesl doprostřed, před ostatní ovce. Jehně, zvyklé na svou mámu, strachy zabečelo. Necítil lítost, cítil jen chuť stisknout spoušť - tolikrát, aby navždy utichlo to příšerné bečení. Jak vysvětlí absenci ovcí vnoučatům? napadlo ho. Pokaždé se na ovečky tolik těšily, měly je ze všech zvířat nejraději. Nic naplat, něco si vymyslí. Koupí jim psa. Nebo perličky. Ale ovce už nikdy. Nebo… maximálně jednu. Jedna stačí. Klidná, dobře vychovaná se bude hodit…
Jehně se krčilo strachem, bylo tak malé, že si k němu musel kleknout, aby dosáhl k jeho čelu.
"Tak, a máte to tady," zasmál se na ostatní ovce zvláštně skřehotavým hlasem, který mu vůbec nepatřil. Jakoby za něj mluvil někdo jiný.
Přiložil zbraň k jeho čelu, bylo tak drobné, že se musel hodně soustředit, aby mířil přímo na jeho mozeček. Počítal od deseti pozpátku, ne proto, aby si dodával odvahy, ale proto, aby tu chvíli ještě oddálil, aby ty mrchy napínal - všiml si, že ani nedutají. Strachem. To se mu líbilo, cítil nad nimi zvláštní přesilu, moc. Jednou rukou držel jehně, druhou mu tiskl na čelíčko chladný kov. Pět, čtyři, tři, dva… Nechápal, co se stalo. Co udělal špatně. Divná bolest končetin, rozlézala se mu do celého těla, kolena měl prolomená na opačnou stranu, kotník mu bezvládně visel na noze, ale to nestačil vnímat, mnohem víc ho zaměstnával roh berana, zapíchnutý do jeho břicha. Trhalo mu to vnitřnosti, každý pohyb v něm znovu a znovu rozpoutával peklo, jeho křik se rozléhal statkem, ale Brůna ho neslyšel, bolest byla silnější. Puška, doteď namířená na to malé mířila k východu, zvláštní, s rukou nemohl pohnout, ale prsty ho ještě poslouchaly, stále držel spoušť, připravený vystřelit. Cítil teplé mokro, jak mu stéká přes boky na zem, kdyby byl více při vědomí a mohl pohnout hlavou, spatřil by rudou krev, obkreslující jeho tělo. Částečně se vpíjela do sena, ale bylo jí tolik, že okolo něj vytvářela stojatou kaluž. Hlavu měl natočenou k východu, jakoby naivně doufal v útěk ven, ale to byly jen jeho marné představy, sen, halucinace, protože bylo jasné, že už nikam neuteče. Prázdným pohledem sledoval východ, paprsky slunce, zřejmě poslední, které kdy spatří, když tu najednou spatřil něčí siluetu. Nevěděl, zda se mu to nezdá, zda ho nejde vysvobodit samotný Ježíš, ale bodavé rány do jeho vnitřností mu dávaly najevo, že ještě není na onom světě, že stále ještě není konec, vysvobození. Naposledy zaostřil zrak, nejvíc, jak jen to přes slzy, pot a krev dokázal. Silueta zůstala stát, zastínila paprsky slunce, vcházející dovnitř, nevnímal zvuky kolem sebe, nevnímal svůj řev ani ten křik, který patřil jeho vnukovi, stojícímu ve dveřích.
Strašná bolest ve slabinách mu projela tělem. Předposlední rána, kterou utržil, způsobila nezkoordinovaný záškub v jeho ruce, v jeho prstech. Škub, cvak, jeden pohyb ukazováčkem, zvláštní zvuk, jako když něco vyletí, kovový předmět sviští vzduchem, a potom tupá rána, podivné bolestné hlesnutí a žuchnutí sedmiletého masa na zem. Paprsky slunce se znovu objevily ve dveřích, ničím nezakryté.
Přes všechna zranění, přes tu příšernou a srdcervoucí bolest, která mu bránila použít mozek a přemýšlet, si tuto chvíli stačil uvědomit. Stihl si uvědomit, že místo malého jehněte, kterému chtěl vzít život, vzal život svému nejmilejšímu. Že možná nebyla chyba v nebohých ovcích, že Maruška nezemřela kvůli nim, ale kvůli němu, proto, že byl tak líný, pohodlný. Že kdyby nespal a nenechal ji tahat se s kbelíky, mohla by být naživu. Byla přeci nemocná, na srdíčko…
To uvědomění mu zabralo veškerý zbytek jeho bdělosti, vzpomínal na Marušku. Viděl její tvář, jak se na něj mračí, jak pláče, vyčítá. Nad ním se objevil stín, stín kopyta, jak se mu blíží k obličeji a pak…
TMA
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 63 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
