obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39666 příspěvků, 5755 autorů a 391119 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Ovce s vlnou barvy ranních červánků ::

Příspěvek je součásti workshopu: Vražedné ovce
 autor phaint publikováno: 22.07.2015, 22:24  
Pojala jsem to tochu šířeji,,, tak doufám, že vás délka neodradí a dokážete dočíst až do konce.
 

Lopatky větráku předstíraly, že víří vydýchaný vzduch v místnosti, a skupinka pod nimi předstírala aspoň nějaký náznak zápalu pro své povolání. Většina přítomných ovšem předstírala špatně, větrák nevyjímaje.
„No tak, lidi! Seberte se! Uzávěrka nepočká a já chci slyšet aspoň jeden geniální nápad!“
Mike Daynes, šéfredaktor deníku Atlantic City Courier, sice dělal za větami vykřičníky, ale jen takové maličké. Co kdyby chtěl někdo geniální nápad po něm? V tom vedru by se nezmohl ani na úvodní sloupek, natož na velký trhák do výročního čísla. Rozhodl se raději přejít na otcovský tón.

„Tak si aspoň zopakujme, co už máme. Domácí rubrika je jasná – Peggy dělá senátora Tydingse, a to ti povídám, holka, zmáčkni ho, ať z něj vypadne jasné stanovisko.“ Hubená blondýna s koňským ohonem i chrupem mlčky kývla na souhlas. „Pete si bere na paškál ty nové sazebníky parkovného a chci tam mít taky vyjádření starosty.“ Jmenovaný se ošil. Starosta se vyjadřoval strašně rád ke všemu, takže bylo jasné, že na to padne aspoň půl dne.
Rozdělování úkolů pokračovalo a redaktoři bez nadšení, ale smíření s osudem přijímali své ortely. Zbýval už jen jediný člověk, jediný muž. Zatím si nesundal sako, neuvolnil kravatu, jeho košile byla stejně dokonalá jako ráno a na rozdíl od kolegů se ani nepotil, za což – mimo jiné – ho všichni upřímně nesnášeli. Edward T. Stone, novinářské eso deníku, chlouba majitele a kretén nad kretény, bazírující na tom „té“ uprostřed s uminutostí malého fakana. Šéfredaktor Daynes se na něj široce usmál zpod ryšavého kníru, aby zamaskoval své znechucení.
Stone se líně zhoupl na židli a hodil nohy na stůl.
„No a já večer odlétám do toho Londýna. Jak se říká - příjemné s užitečným, víme?“ zazubil se na všechny kolem a oni na něj otráveně zírali. „Cestou tam sfouknu velkou reportáž o první komerční cestě nového Boeingu 747 a kdoví, třebas stihnu cestou ošukat i nějakou tu letušku. Na a na místě samém mám dojednaný rozhovor s Ringem, snad mi k tomu rozpadu kapely něco řekne. A pak, vážení a milí, mizím na dovolenou do Skotska. Dva týdny golfu, muškaření a nezřízeného života!“
Leklé ryby kolem něj vypadaly ještě o stupeň lekleji.
„Ty, Stone, nechceš si to vyměnit?“ zkusila své štěstí hubená Peggy. „Klidně za tebe ojedu i tu letušku, jestli to pomůže.“
Všichni se zasmáli a atmosféra se trochu uvolnila. V ten moment šéfredaktorovi proběhla okem nebezpečná jiskra.
„Jak tak o tom přemýšlím, Edwarde,“ protáhl a dal si hodně záležet, aby to vypadalo, že ten nápad dostal až teď, „když už budeš v tom Skotsku, co kdyby ses zajel také podívat na MacTarishovic farmu? Už tolik lidí z celého světa se snažilo tu záhadu rozlousknout a nic. Víš, co myslím, ne? Že ne?! Ovce s vlnou barvy ranních červánků – tak tomu říkaj´. A ty jsi přece investigativní novinář, držitel ceny Wortha Bingama! Tohle je pro tebe jako stvořené! A vzduch skotské Vysočiny ti dodá sílu na... ostatní aktivity.“
Stoneův oslnivý úsměv povadl. Ovce rozhodně nebyly v okruhu jeho zájmů.
„Ale no tak, Miku...“ začal, ale daleko se nedostal.
„Máme čtvrtek,“ uťal šéfredaktor jeho námitky, „tak ať nejsem za nelidu – v úterý mi stačí všechny tři články.“
Jeho do té doby dobrácký pohled ztvrdl, ale za tou neústupnou fasádou kdesi uvnitř Mikea Daynese tichounce cvrlikaly úvodní tóny Ódy na radost.

***
Stříbrný Datsun 240z působil svým mimozemským designem v opuštěných kopcích Highlands jako špatný vtip a Edward T. Stone to věděl. Což mu samozřejmě na náladě nepřidalo. Za dopoledne se stihl čtyřikrát ztratit, a i když držel v ruce plánek načrtnutý nezkušenou rukou jednoho z domorodců, nebyl si jistý, že tu zpropadenou MacTarsihovu farmu kdy najde. Datsun s řevem zdolával jednu zatáčkou za druhou a stoupal po úbočí vzhůru, zatímco Stone se občas neubránil pohledu dolů. Hlubina pod ním vyvolávala lehké mrazení v zádech. Stočil pohled zpátky na silnici a dupl vší silou na brzdy.
Vprostřed cesty stála bez hnutí růžová ovce a čučela přímo na auto. Stone zasakroval a vystoupil.
„Kšá,“ roztáhl paže a zamával jimi.
Ovce jen střihla červánkovým uchem.
Scéna se několikrát opakovala, vždy se stejným výsledkem.
„Nečum tak blbě, ty bestie,“ zkusil Stone přitvrdit. „To´s nikdy neviděla Američana nebo co?“
„Ne.“
Hrdý syn Nového světa ne zrovna hrdě nadskočil. Sice si rychle uvědomil, že s ním nekonverzuje ovce, ale i tak se mu sevřelo srdce a poněkud povolily svěrače. Chlápek co se vynořil odkudsi ze skal nad Glen Tilt rozvážným krokem došel až k Stoneovi. Spletené vousy a rozevláté ryšavé vlasy spolu s obnošeným kiltem nepůsobily zrovna standardním dojmem. Stone zaťal svěrače a sebral odvahu.
„Nejste náhodou pan MacTarish?“
Skot na něj shlédl ze své impozantní výšky a malá očka pod huňatým obočím se zapíchla do cizince jako vidličky do rosolu.
„Možná.“
Stone na něj neprodleně vybalil svůj záměr navštívit jejich proslavenou farmu, jejíž produkty používá i královská rodina a spousta celebrit po celém světě, a žvanil a žvanil, dokud mu na rameni nepřistála mohutná tlapa.
„Vodjíždí vám auťák.“
Nový nablýskaný Datsun 240z se zvolna šinul kopcem dolů a s každým metrem nabíral rychlost. Stone býval sice na univerzitě v atletickém týmu a i tady vyvinul slušnou rychlost, ale stačil jen rukou máchnout do prázdna, když sporťák prorazil chatrná svodidla. Ohlušující výbuch o tři a půl vteřiny později potvrdil, že na cestu domů už nelze s Datsunem počítat.
Tváří v tvář nečekanému vývoji situace americký investigativní novinář konečně ztratil řeč. Tohle v plánu nebylo.
„Mohl bych si od vás zavolat?“ obrátil se po drahné chvíli ne zrovna pevným hlasem na svého společníka.
„Telefon je až ve vsi,“ odtušil Skot. „A de bouřka. Takže asi dnes ložírujete u nás. Deme.“
S těmi slovy zamířil ostrým tempem rovnou do svahu. Po pár krocích se ještě otočil, ale nikoli na Stonea.
„Poď, Bětuško, tady nemužeš bejt,“ oslovil něžně ovci a ta k němu hned popoběhla s radostným beknutím. „Kolikrát ti mám poudat, abys sem furt nelezla, holka.“
V dálce zahřmělo a Stone natáhl krok, aby tu dvojici neztratil z dohledu. Poprvé v životě začínal mít pocit, že není tak zcela pánem svého osudu.

***
Bouřka sice ke kopci Beinn Dearg dorazila později, než se čekalo, ale zato s plnou parádou. Edward T. Stone se převaloval na tvrdé posteli v útrobách nízkého kamenného stavení a v polospánku vnímal každé další zahřmění i studený vítr, který profukoval pod okny. Byl na dně, fyzicky i psychicky totálně vysílený, a jedině díky tomu dokázal vůbec usnout. Pobyt na čerstvém vzduchu a především tuhá skopová pečeně zalitá něčím, co zdejší chasníci nazvali láskyplně „ta naše domácí“ – to všechno vytvořilo kombinaci mocnější jakéhokoli průmyslového opiátu.

V zájmu spravedlnosti je potřeba zmínit, že navzdory všem protivenstvím si Stone zachoval profesní čest. Sice zdeptán na duchu a nachový ve tváři zkoušel vyzvědět něco o zdejších ovcích už cestou do prvního svahu.
„Dáváte jim něco do krmení? Do pití? Je to zbarvení dědičné? Kdy se objevilo poprvé?“ pálil jednu otázku za druhou.
Alistaire MacTarish, nejmladší ze tří bratrů hospodařících na tajuplné farmě, odpovídal – pokud vůbec – většinou jednoslovně a Stone jen doufal, že Angus a Finlay budou sdílnější. Bohužel se později ukázalo, že Alistaire je z nich největší švitorka. Starší bratři nezabrali ani na odbornou terminologii, ani na bodrý tón roztomile naivního amerického turisty, ba dokonce ani na horoucí ódu o majestátnosti zdejšího kraje. Nic, ticho.
Zoufalý Stone se rozhlédl po bezútěšném prázdnu kolem sebe.
„A co tady ty ovce vlastně žerou?“ napadlo ho ještě při pohledu na holé skály se skromnými chomáčky trávy.
„Vobčas něco zobnou bokem,“ řekl Alistaire. „Vony nejsou vybíravý.“
„A co třebas?“ snažil se Stone udržet slibně rozjetou konverzaci.
„To je různý. Berou, co jim přinde pod hubu.“
Angus, prostřední MacTarish, jen varovně sykl a rozhostilo se ticho.
E. T. Stone se znovu rozhlédl po stádečku. Ovce spásaly chudou trávu a vůbec se jevily být úplně stejně pitomé jako kterékoli jiné ovce na světě. Až na to, že tyhle byly navíc růžové, každá v trochu jiném odstínu, od lehoulinkého nádechu okvětních jabloňových plátků až po sytý odstín bramboříků.
„A nežerou vám je tady vlci nebo medvědi nebo tak něco?“ zeptal se ještě.
Alistaira to pobavilo a hýkavě se zasmál: „Ale kdež! Sem si netroufnou. Bětuška by je...“
„Kuš!“ pravil Finlay MacTarish a Alistaire zmlkl. Všichni tři se otočili na patě a zamířili pryč.
Stone zůstal mezi ovcemi sám.
Zvířata se přestala pást a zahleděla se podezíravě na vetřelce. Udělala jeden krok, pak další. Kruh kolem Stonea se zmenšoval a novinář se nemohl zbavit pocitu, že jim v očích čte jakési radostné očekávání. Zařval, ale dosáhl jen toho, že ho nejbližší růžový obláček nakopl do kotníku. Nebyl sice znalcem ovcí, ale byl by přísahal, že to byla Bětuška.
Vtom se ozvalo písknutí, ovce odhopkovaly a znovu se daly do hledání něčeho malého k snědku.

Vprostřed noci Stonea něco vzbudilo. Neuměl to pojmenovat. Posadil se, aby si ujasnil myšlenky, a vtom mu došlo to, co celou dobu zatláčel někam hluboko do podvědomí.
Okamžik, kdy zastavuje před růžovou ovcí, zatahuje ruční brzdu a vystupuje. Zatahuje ruční brzdu... zatahuje...
Stone se definitivně probral a otřásl se hrůzou.
Byla snad každá událost dnešního odpoledne záměrem? Zvráceným plánem degenerovaných myslí primitivů zdejší divočiny, jejichž jediným cílem bylo zabránit vyzrazení sebenepatrnější části rodinného tajemství? Ale CO bylo vlastně tím tajemstvím? Co způsobí, že bílá vlna změní odstín? Mysl se mu zatoulala až kamsi do hlubin vlastního dětství. Najednou znovu slyšel mečivý hlas slečny Paddletonové: „... a modrá se žlutou udělají zelenou, děti, zatímco růžovou dostanete, když k bílé barvičce přidáte červenou...“
Novinářská fantazie, zjitřená nedávnými zážitky, už dál nepotřebovala hledat odpověď na to, kde berou MacTarishovic bílé ovce červenou barvičku. Bylo to nad slunce jasnější.
Proto zatím zůstávalo to zbarvení záhadou! Nikdo se totiž nedožil chvíle, aby svá odhalení zveřejnil! Vražedné ovce, které čerpají červánkovou barvu z krve svých obětí! Na pokraji smrti hladem dokázala zdejší monstra překonat prastarý zákon přírody a změnit zdroj potravy! Vyhubily i predátory a není pochyb, že americký novinář bude vítaným zpestřením jídelníčku! Nestěžoval si snad Alistaire na nedostatek sytě růžových kusů?
Stone na nic víc nečekal. Bouřka odešla, vykoukl jasný měsíc. S trochou štěstí uvidí na cestu, a i kdyby ne, není nač čekat. Netoužil stát se zdrojem nového odstínu, i kdyby po něm byla poptávka až z Buckinghamského paláce. Vyrazil do tmy jako šílený.

***

Na stole šéfredaktora Atlantic City Courier zazvonil telefon.
„Daynes,“ ohlásil se stroze a vyslechl si oznámení spojovatelky, že má hovor z ciziny. V přístroji tiše cvaklo.
„Zdravím, bratránku,“ ozvalo se pak odkudsi zpoza oceánu. „Jen jsem si říkal, že budeš chtít vědět, jak jde život.“
V předtuše příjemných zpráv si šéfredaktor Daynes natáhl nohy na pracovní stůl a pohodlně se opřel.
„Alistaire, chlapče zlatá, to víš, že si to rád poslechnu, povídej a přeháněj. Tak jak to šlo?“
„Mám za chvíli schůzi představenstva, takže jen stručně, ano? Ten hoch se držel statečně, to je ale taky jediná pozitivní věc, kterou o něm mohu říci. Došel až do vsi, což máme nějakých dvanáct mil. Sledovali jsme ho zpovzdálí. Cože? Ach, jistě, pořádně domlácený, Armani nadranc, boty taky... Ano, i do vody, ale jinak nic vážného. Takže - je to namyšlený idiot, ale idiot vytrvalý. Kdoví, možná to spolu nějak souvisí. Blábolil tak, že ho odvezli rovnou na psychiatrii, ale pokud vím, včera ho měli propustit. Policie ho odvezla na údajné místo činu, barák prázdný, ovce na místě, ale bílé, ta barva na nich prostě dlouho nevydrží... a tak zase odjeli. No, Bill a Duncan si to taky hezky užili, víš, oni v těch kiltech vypadají opravdu, ale opravdu velice horalsky. Oba ti vzkazují pozdravení a těší se na dalšího. Oni na to posedávání ve správní radě nikdy moc nebyli. Takže tak. Co? Ale samozřejmě, o auto se postará naše pojišťovna. Za tu srandu to stálo. Opatruj se a zase se někdy ukaž doma.“

Mike Daynes s úsměvem zavěsil sluchátko. Chvíli na to se odevřely dveře jeho kanceláře.
„Pro nikoho tady teď nejsem!“ zahulákal do redakce a zabouchl za sebou.
Vzápětí celým patrem zahřměla Óda na radost v provedení Vídeňských filharmoniků.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 19 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 09.08.2015, 20:03:31 Odpovědět 
   Phaint, líbí se mi, že jsi příběh vyvinula zase někam jinam než ke klasické smrti, Tvé příběhy jsou propracované, viz minulé ws s těmi papričkami, nejdeš do toho nepřipravená. Prostě - nepíšeš kraviny :-)
Dobrý děj, dobře se mi to četlo, umíš. Nat
 ze dne 16.08.2015, 15:47:42  
   phaint: Nat, díky za zastávku a pochvalu. Nemůžu akorát souhlasit s tím, že nepíšu kraviny. Tohle například kravina byla... i když o ovcích. Já kraviny občas ráda, papričky dtto. ;)
 Jenny 28.07.2015, 1:08:00 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jenny ze dne 26.07.2015, 13:39:26

   vida, narážka na skotský humor mě nenapadla, asi že jsem bez zkušenosti, naopak to co se mi vybavilo je ze zkušenosti, to už tak bývá, nu což :-)
 Jarda 27.07.2015, 14:25:19 Odpovědět 
   Dzravím.

Upoutalo mne to hned od začátku. Zajimavě se děj přesune z redakce k ovcím. Tak trochu hororovou atmosféru z toho cejtím. Sice mi to nenahnalo strach a jemu podobné emoce, ale je tam do určité míry zobrazena hrůza. Je to zatím čtvrtý příspěvek, co komentuji a oproti těm předchozím má dílo k hororu nejblíže.
 ze dne 27.07.2015, 20:15:11  
   phaint: Jardo, děkuji za pozitivní ohlas. ˇUčelem nebylo vyvolat hnus a stojící chlupy na ruce případně pocit "na šavli", takže jsem o to víc ráda, žes tam našel tu špetku napětí, kterou jsem tam dala.
 Jenny 26.07.2015, 13:39:26 Odpovědět 
   phaint, to bylo skvělý :-)
těžko říct, co vypíchnout, protože jsem prostě začala číst a četla bych i dál, aneb jak jsi avizovala, že je to delší, takže.
líbilo se mi jak jsi to zabrala šířeji :-) tři bratři, trochu podivíni, vykreslená touha po senzaci, včetně napětí o oveček samotných, ta něžná příchuť vystřídaná zděšení
přičemž pro mě celá hrůza tkví právě v tom závěru, kdy si parta těch, kteří můžou a mají na to prostředky, tady v tom případě vražedné ovce, tak se mohou kohokoliv zbavit, stačí to jen vhodně navléct a dostat ho k těm zvláštně zbarveným ovcím
líbí se mi jak nápad, tak i tvoje podání.
 ze dne 27.07.2015, 20:17:27  
   phaint: No, ulevilo se mi, že se našel aspoň jeden zcela spokojený čtenář! I to je výhra, protože konkurence byla tvrdá! Ten závěr měl být spíš narážkou na svérazný skotský smysl pro humor než apel na nemorálnost zbohatlíků, ale tvá úvaha se mi líbí, neb tomu všemu dodala další rozměr! Dík!
 Svetla 25.07.2015, 17:52:35 Odpovědět 
   Phaint, ten závěr hororový není, což je škoda. Ovečky mohly novináře aspoň sežrat, to by bylo.
 ze dne 27.07.2015, 20:19:27  
   phaint: Světlo, ovečky samozřejmě mohly sežrat kohokoli, ale to by bylo příliš přímočaré - od tušené hrozby k realizaci bez jakékoli odbočky či momentu překvapení. Takže jsem zvolila trasu B, viz taky moje odpověď Silkovi. Ale děkuju, že ses tím prokousala!
 Alžběta 23.07.2015, 20:45:25 Odpovědět 
   Ahoj Phaint, musím říct, že stejně jako SiLKovi, mi nesedne závěr. Těšila jsem se na drama a tragédii. Jinak je to dost dobře napsaný :-)
 ze dne 27.07.2015, 20:23:26  
   phaint: Ahojky! Jak už jsem psala Silkovi a Světle - mohla jsem zvolit verzi drastickou a dotáhnout to až k těm ohlodaným kostem vybělených v pustinách hor. Ale to by bylo dovedení totální hovadiny (tj. masožravých ovcí) ad absurdum, nehledě na to, že by všichni věděli, kdo je vrah... prostě nikde žádné překvapení.
Líbilo se mi stavět horor - a pak ho jedním máchnutím pera (obrazně ;)) zbořit! Díky za komentík a zastávku!
 Doubravka 23.07.2015, 17:03:28 Odpovědět 
   Je vidět, že opravdu umíš psát, dobře se to čte.
 ze dne 27.07.2015, 20:24:52  
   phaint: Jsem ráda, že ses zastavila a dočetla a ještě se to líbilo. Děkuji!
 Harpyje 23.07.2015, 14:45:44 Odpovědět 
   Zdravím tě:) Moc pěkný příběh. Umíš člověka vtáhnout do děje. Dokonce bych mohla říct, že jsem příběh nejenom četla, ale i viděla. Obraz byl pěkný, ničím nerušený. Očekávala jsem trochu jiný konec - snad temnější, kde by hlavní hrdina život položil za své "poznání", ale to je nepodstatné. Tvůj zvolený a odlehčený závěr je zase vtipný. Jenom ne pro škrobeného chudáka Edwarda...
Dávám za JEDNA a opět konstatuji, že se jedná o zdařilý příspěvek do WS.
H.
 ze dne 27.07.2015, 20:28:26  
   phaint: Harpi, možná fungujeme při psaní podobně - musím to všechno vidět před očima a pak jen zapsat, co se v tom mém soukromém kině hraje. I když růžová ovce se mi představovala dost těžko! Mám radost, že se líbilo navzdory nekrvavému konci! Děkuji.
 Šíma 23.07.2015, 14:43:35 Odpovědět 
   Zdravím. Napsáno čtivě, čekal jsem, že majitelé ovcí krmí své chlupaté miláčky (s vlnou zabarvenou do barvy ranních červánků) příležitostnými hosty (když píšeš, že se jich i dravci a šelmy bojí)... Masožravé ovečky, juj. Škoda, že příběh skončil sanatoriem pro duševně choré. Ovšem, pravda, na každém šprochu pravdy trochu!!!
 ze dne 25.07.2015, 18:57:44  
   phaint: Děkuji za zastávku. Doufám, že "psáno čtivě" není eufemismus pro "no, dokázal jsem dočíst do konce" ;)) A ani to sanatorium nebylo nijak vážné - dyť ho hned pustili. Takže utrpělo než to ego, i když to asi bolelo nejvíc.
 SiLK 23.07.2015, 11:00:35 Odpovědět 
   Ahoj,

po stylistické stránce je text na zdejší poměry výjimečný, působí profesionálně. Napětí graduje, "barva ranních červánků" je parádní nápad. Senzacechtiví žurnalisté se někdy sami mohou stát obětí svého pátrání. Být v kůži E.T. Stonea se stalo rozhodně hororovou situací, jinak závěr graduje z napětí do odlehčeného závěru k pobavení, což mi k žánru nesedí. Ocenil bych alespoň v tomto případě posun k "nepozitivním závěrům".

T.
 ze dne 25.07.2015, 18:55:25  
   phaint: Díky za velkorysý koment... no a co se toho odlehčeného konce týče: ovce, keterý kape z tlamiček krev a jejich táhlé vytí se ozývá nad skotskou Vysočinou je taková ptákovina, že bych podle mě příběh zabila, kdybych se snažila ho předestřít jako vážně míněný. Proto prudká odbočka vpravo a jinam.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Noční tichá sam...
augusta blatouch
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny Jé
It was her
Charles
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr