obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391725 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Eretea II - 15. Pouto ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 24.07.2015, 9:28  
 

Krátce před západem slunce vstoupili do městečka Sarabe, které leželo na pomezí dvou provincií v blízkosti města Koldonie. Měli v úmyslu zajít do zdejšího hostince, optat se na čaroděje a pak se utábořit v nedalekém lese, jenže hostinec měl zavřeno.
„Je to smůla, ale ti v nejbližší době neotevřou,“ promluvila k nim kolemjdoucí stařena. „Hostinského budou soudit za pančování alkoholu.“
Nepatrnými krůčky se k nim přiblížila a s přísným výrazem ve tváři si cizince přeměřila. Nakonec zůstala stát před Krisem, kterého si prohlédla ze všech stran.
„Tedy, děje se něco?“ zeptal se Kris.
„Někoho mi připomínáš, mladej.“
„Vážně? No, to se občas stává. Tak naschle.“ Zběžně se s ní rozloučil a následoval ostatní směrem z města.
„No jistě, podobáš se Asamovi,“ prohlásila bělovlasá žena.
„Vy znáte Asama?“
„Samo sebou, že ho znám,“ odvětila mu stará bába.
„Je… Je v pořádku?“ Jeho hlas se nečekaně zachvěl rozrušením. „Kde je?“
„Jdi se přesvědčit sám. Stačí zaklepat na ty dveře,“ ukázala na široký dům na protější straně ulice a pak odkráčela pryč.
„Kdo je Asam?“ zajímala se Mei.
„Můj bratr.“
Bratr? „Myslela jsem, že vaši vesnici zničili banditi.“
„Nenašel jsem jejich těla. Mohli uniknout, nebo mohli skončit v otroctví. Nevím, co se s nimi stalo.“
Takže jsou možná naživu, usmála se Mei.
„Kde byla vaše vesnice?“ ptal se Reon.
„Půl dne cesty od Koldonie.“
„Ta je kousek odsud. Tak by to mohl být on. Pojď!“ chytila ho za ruku.
„Ale co když to není on?“
„Jinak to nezjistíš, Krisi.“ Rázně s ním vyrazila ke dveřím. Přesvědčila se, že jsou s nimi i ostatní a zaklepala.
„Víš, jaká by to byla náhoda? Určitě klepeme na cizí dveře,“ povídal Kris.
„Jen se o tom přesvědčíme.“
Dveře se záhy otevřely. Mezi nimi se objevil muž s hustým plnovousem. „Přejete si?“
„Jenom chvilinku. Znáš ho, Krisi?“
Kris si muže pečlivě prohlédl, ale nakonec jen zarmouceně zakroutil hlavou. „Ne. Neznám.“
„Ty jsi Kris?“ zeptal se ho vousatý cizinec. „Bratr Asama a Selin?“
Jakmile vyslovil obě jména, Krisova tvář se rozjasnila zájmem a nadějí. „Ano.“
Muž zavolal do chodby. Ozvaly se dva hlasy, po kterých do místnosti vstoupil mladík s dívkou.
„Krisi?“ Zírali na něho, jako by nevěřili svým očím. Nikdo takové shledání nečekal. Snad se jim to po všech těch letech zdálo nemožné, přesto teď stáli před sebou.
„Krisi.“ Radostně ho objali. „Jsi v pořádku. Jsi v pořádku. Měli jsme takový strach.“
Barva vlasů a očí všech sourozenců byla stejná. V obličeji nepostrádali podobné rysy, jen Kris byl na pohled ještě dítětem.
„Kde jsi celou tu dobu byl?“ chtěla vědět jeho sestra.
„U jednoho blázna, ale mí přátelé mi pomohli.“
Teprve poté si všimli jeho doprovodu. „Ahoj. Pojďte všichni dál! Nebudeme přece stát na ulici.“

Jakmile vstoupili dovnitř, obklopila je příjemná vůně aromatických svíček a koření. V obývací místnosti stál obrovský krb, nad nímž visel obraz krásné zelené krajiny s několika domy v pozadí. Stěny zakrývaly dva gobelíny. První vyobrazoval myš na rameni pohledného muže v bílém plášti. Druhý ukazoval ženu a muže, před kterými se klaněla řada jiných postav. V pokoji stál stolek i proutěná křesla, do kterých se usadili.
„A co teta?“ zajímal se Kris.
„Teta spí vedle. Měla dlouhou šichtu,“ sdělil mu jeho bratr Asam.
„Takže jste se odtamtud dostali.“ Všechno napětí už z Krise opadlo. Tentokrát byl jeho úsměv nepřehlédnutelný.
„Když banditi přišli rabovat, někteří se snažili chránit svůj majetek, ale proti přesile neměli šanci. Ostatním se naštěstí podařilo utéct. I my jsme unikli na poslední chvíli,“ řekla mu Selin. „Báli jsme se, že ses těm zlodějům dostal do cesty, přesto jsme doufali, že ses jim nějak vyhnul. Dion ti měl všechno vysvětlit.“
„Toho zabili.“
„Ach tak. Nenapadlo mě, že by zašli až k němu. Byl to tak hodný stařík.“
Pro Krise musel být tenhle zážitek začátkem pekla.
„Vy jste kdo?“ obrátil se na vousatého muže.
„Henriot. Jsem manžel tvé tety.“
„Manžel? Teta se vdala?“
„To víš. Před rokem do toho práskla,“ potvrdil mu zvesela Asam.
Jejich teta byla dlouhá léta svobodná. Veškerou svou energii věnovala dětem, ze kterých se po smrti její sestry staly sirotci. Nikdy necítila potřebu založit si vlastní rodinu, proto Krise tato zpráva nesmírně potěšila.
„Osm let jsme tě neviděli, kde jsi byl?“ ptala se ho Selin.
Kris se jim nejprve zmínil o tom, jak se díky karavaně obchodníků vyhnul banditům. Vracel se právě ze svého oblíbeného místa domů, když je potkal u cesty, u které odpočívali. Chtěl se podívat, co převáží. Krátce nato se je bandité pokusili přepadnout, najatí bojovníci však karavanu ubránili.
O tom, že lupiči zamířili k vesnici netušil. Domů se vrátil, až když bylo po všem. Nenašel nikoho, kdo by mu řekl, co se stalo s jeho rodinou, a tak se vydal hledat nový domov.
Neměl žádné peníze. Musel najít obživu, jenže ve svých sedmi letech neměl potřebnou sílu ani zkušenosti. Nikdo ho nechtěl zaměstnat až na Tlusťocha. Ten mu nasliboval jednoduchou práci, za kterou měl dostat přístřeší v jeho domě, jídlo i nějaké peníze, místo toho se ovšem stal nedobrovolným pomocníkem v jeho zločinech a to až do té doby, než se objevila Mei s Reonem.
„Je strašné, čím sis musel projít. Byl jsi ještě malý kluk,“ povídal Asam. „Děkujeme, že jste se o něho postarali. Za to vám budeme nadosmrti vděční.“
„To je v pořádku,“ odvětila Mei. Samozřejmě, že jsme ho nemohli nechat na pospas osudu.
„Zdá se, že se vám daří. Takový barák jsme rozhodně nemívali,“ podotkl Kris.
„Dům patří Henriotovi,“ sdělil mu Asam. „Když jsme sem přišli, stali se z nás tuláci bez střechy nad hlavou. Na ulici jsme sotva přežívali. Henriot nám nabídl přístřeší a jídlo za práci v jeho obchodě. Ten je jediným svého druhu v okolí, takže jsme o zákazníky nikdy neměli nouze. Za ty roky se toho hodně změnilo. Teď tady žijeme jako jedna velká rodina.“

O svých zážitcích hovořili dlouho do noci. Neopomněli zmínit své partnerské vztahy i příhody z práce. Vše vyprávěli s humorem, tak jak to dělával Kris, když chtěl pozvednout atmosféru.
Krisovu tetu poznali až nad ránem. Byla to temperamentní dáma plná optimismu a chuti do života. O všechno se zajímala a jakmile měla příležitost, mluvila zase o svých zážitcích.
„Ještě budu muset něco dokoupit,“ uvědomila si během svého povídání. „Za chvilku jsem zpátky.“ Vzala si košík a vyrazila do města.
„Je pořádně upovídaná, co?“ ptal se s úsměvem Kris.
„Neskutečně, ale je moc hodná. Máš prima rodinu.“ Je jasné, co by teď mělo následovat. Další loučení s přítelem. „Měl bys zůstat s nimi. My se rozloučíme a půjdeme dál.“
„Počkej, počkej! Jsem rozhodnutý jít s tebou, dokud nenajdeš cestu domů a na tom trvám. Sem se můžu vrátit i později.“
„Ale Krisi, tohle přece není žádná procházka.“
„Já vím.“
„Mei má pravdu. Je zbytečné, abys riskoval. Měl bys využít příležitost a zůstat s rodinou,“ domlouval mu Reon.
„Jsem rád, že jsou v pořádku. Teď vím, kde je mám hledat. Možná se kolem vás většinou jen motám, ale za tímhle si stojím. Půjdu s vámi,“ prohlásil bez jakýchkoli pochybností.
„Jsi si tím jistý?“ přesvědčovala se Mei.
„Jsme přátelé. Chci ti pomoct najít cestu domů. Do té doby může loučení počkat.“
V ten okamžik se vrátila jeho teta s košíkem plným jídla. „Hned vám udělám něco dobrého. To budete…“
„Počkejte!“ vkročila jí do řeči Mei. „Neměli bychom vás tím zatěžovat. Chtěli bychom vyrazit na cestu.“
„Ale no tak. Oběd mi ještě musíte dopřát. Určitě máte hlad. Tohle vám bude chutnat. Však uvidíte, že se nepřestanete olizovat.“ Nedala jim prostor pro námitky a pustila se do vaření.

Připravila pro ně jakousi bramborovou placku s masem. Chutné a poměrně bohaté jídlo, které splnilo její očekávání. Kromě jedné výjimky nezůstaly na talířích žádné zbytky. Všechno se snědlo.
„Chtěl bych pokračovat s Mei,“ oznámil Kris, když se začalo sklízet ze stolu. „Chci se ujistit, že najde cestu domů. Pomoct jí, když to bude v mých silách. Pak bych se vrátil.“
„Jak dlouho to může trvat?“ zeptala se Selin.
„To nevím.“
Mohou to být měsíce i roky, bylo by pochopitelné, kdyby s jeho odchodem nesouhlasili, kdyby se o něho báli.
„Jsi už dost starý, aby ses rozhodl sám za sebe,“ prohlásila jeho teta. „Jestli je to tvé přání, tak ti nemůžeme bránit. Jsou to tví přátelé, tvá paní. Chápeme to. Jen nezapomeň, že i tady je tvůj domov!“ Do očí se jí vetřely slzy, přesto se mu snažila vyjít vstříc. Chtěla dát svému synovci volnost, kterou si zasloužil.
„Dík, teto. Rád se k vám zase vrátím,“ objal ji Kris.
„A buď opatrný!“
„Samozřejmě.“
Snad můžeme doufat, že tentokrát jdeme správným směrem. Jestli najdeme čaroděje, vrátí se domů. Tak jako já.


Když nastal čas vyrazit na cestu, Krisova rodina jim prozíravě poradila, kterou branou vstoupit do Koldonie, aby se vyhnuli dotěrným otázkám tamních stráží, a pak se s nimi vroucně rozloučila.
Do Koldonie dorazili o několik hodin později. Byla největším a nejbohatším městem v širém okolí. V každé ulici stál nespočet stánků, povozů se zbožím, obchodníků i jejich zákazníků. Sotva bylo možné projít. Prodejci se mezi sebou předháněli a snažili se zlákat kolemjdoucí ke koupi. Vzájemně se překřikovali, díky čemuž bylo sotva slyšet vlastního slova.
O přítomnosti čaroděje místní obyvatelé neslyšeli, a tak jenom doplnili zásoby a vydali se ulicí ven z města. Tohle jsme koneckonců tušili. V Erisee snad budeme úspěšnější.
„Co takhle nějaký čaj?“ zastavila se u stánku, kolem kterého právě procházeli a prohlédla si pytlíčky s různými druhy čaje.
„Proč sis najednou vzpomněla na čaj?“ zeptal se jí Iiren.
„Nevšimla jsem si, že by ho někde prodávali, ale bylo by to zajímavé zpestření, ne? Jen nevím, který vybrat. Žádný z nich neznám. Jaký čaj jsi pil v paláci?“
„Ten tady nenajdeš. Jestli chceš, můžeš zkusit tenhle,“ podal jí pytlík s jakýmsi anabovým čajem. „Je to bylinka s nasládlou chutí. Mohl by ti chutnat.“
„Tak ho zkusíme.“ Zaplatila za čaj a sbalila ho do tašky.

Když se potom začalo šeřit, utábořili se v lese, rozdělali oheň a lehce povečeřeli.
„V tomhle můžeme uvařit vodu.“ Reon vyndal ze svého pytle kotlík i železnou tyč, na níž mohl viset nad ohněm.
„Dobře, tak já pro ni dojdu,“ prohlásila Mei.
„To nemusíš, zajdu tam já.“
„Vždyť je to jen kousek.“ Vzala kotlík a zamířila s ním k potoku. Lord překvapivě vyrazil za ní. „Nemusíš mě hlídat, Iirene. Je to sotva pár metrů od ohně.“
„Jsou tady vlci.“
„Vlci?“ Mei odložila černou nádobu na zem a postavila se ke svému ochránci. „Kde?“
„Neboj se!“ chytil ji za ruku a přešel s ní o několik kroků dál. „Jsou jen zvědaví.“ Jakmile si dřepl a natáhl ruku před sebe, z nedalekého houští se vynořily dvě šedé šelmy. Obě se k němu přiblížily a olízly mu nastavenou dlaň. „Nemusíš se jich bát! Nekousnou tě,“ ujistil ji a pak pohladil její rukou jednoho z vlků. „Neublíží ti.“
Zpočátku se bála, že vlky vyprovokuje k útoku, ale záhy se přesvědčila o tom, že jsou neuvěřitelně krotcí. Vždyť to jsou stejní mazlové jako psi, podrbala vlka za ušima. „Jsou krásní.“
„Ty si dokážeš zamilovat každé zvíře, že?“
„Některé méně, některé více, ale dá se říct, že je mám ráda všechny. Jsou úžasná. Člověk s nimi dokáže zapomenout na všechny patálie.“
Vlci uvítali pohlazení i drbání na břiše. Občas jí olízali ruku nebo obličej. Instinkty divokých šelem, jako by se vytratily. Byli nanejvýš přátelští.
Těšili se z jejich přítomnosti až do chvíle, kdy zaslechli vytí, jež přicházelo odněkud zdálky. Potom se nechali pohladit na rozloučenou a odběhli pryč. „To byla jejich smečka?“
„Zřejmě ano,“ odpověděl jí Iiren. „Byli to sotva dospělí jedinci, nejspíš je sem přilákala zvědavost. Pojď zpátky!“
Mei nabrala vodu do kotlíku a vrátila se k ohni, nad kterým mezitím vznikla železo dřevěná konstrukce.
„Ukaž!“ Reon jí sebral kotlík a pověsil ho nad oheň. „Budeme to muset ohlídat. Větší nádobu nemám.“
„A v čem to budeme pít?“
„Mám pár starých dřevěných hrnků. Horkou vodu by měly vydržet.“
Když se voda začala vařit, odstavili kotlík z ohně, přisypali sušené bylinky a nechali je několik minut louhovat. Hotový nápoj následně rozlili do připravených hrnků.
„Je výborný,“ pochválil ho Reon.
Jeho chuť i vůně byly nezapomenutelné. Čaj je navíc příjemně zahřál a povzbudil. Zdá se, že i Iirenovi chutná, i když je možné, že vzal za vděk aspoň nějakému čaji.
Opřela se o strom a mlčky vzhlédla ke hvězdám. Jakmile se setmělo, dělávala to často. Hvězdy byly všude nádherné, ale tady jimi bylo poseto celé nebe každou noc. Nemohla je přestat obdivovat.


Temnou oblohu nakonec vystřídalo ráno. Mei se probudila ještě před východem slunce, přesto se cítila svěží a plná energie.
„Na! Můžeš si ho vzít.“ Reon jí podal rohlík s ovocnou náplní. Byla to místní pochoutka. Ovoce se ve zdejším kraji přidávalo téměř do všeho.
„Dík.“ Náplň byla sladká s lehkou skořicovou příchutí. Bylo to neobvyklé pečivo, ale Mei si na něm pochutnala. „Na co se díváš?“ obrátila se na Iirena, který neustále hleděl kamsi do lesa.
„Cítí vlky,“ řekl jí Reon.
Zase jsou nablízku? Jako ekvér k nim má určitě neobvykle silný vztah. Včera jsem měla pocit, jako by k nim patřil. Vlastně to tak bylo vždycky, když jsem ho viděla v blízkosti vlka. „Proč nejdeš za nimi? Zatím není kam spěchat. Kris se aspoň pořádně prospí.“
„A ty bys šla se mnou?“ zeptal se nečekaně lord.
„Já?“ Sama s Iirenem? Ráda by si prohlédla vlčí smečku, ale bála se dalšího sbližování s mužem, do kterého byla zamilovaná. Věděla, že by se měla vrátit domů, nechtěla, aby její pochybnosti vzrostly.
„Jen běž!“ pobídl ji Reon. „Nic se nestane, když se na chvíli odreaguješ.“
Iiren vstal a podal jí ruku. „Nebo tady chceš tvrdnout a koukat se do prázdna?“
Tak jako tak, už dávno jsem v tom až po uši. Uchopila jeho ruku a dovolila mu, aby jí pomohl na nohy.
„Za chvíli jsme zpátky,“ řekl Iiren a vyrazil s Mei do lesa.
„Dokážeš je najít po čichu?“
„A proč ne?“
„Nevím, asi mi to přijde trochu nezvyklý.“
„Představovala sis, že je budu stopovat po čtyřech?“ usmál se Iiren.
„No, třeba jako vlk,“ odvětila s úsměvem Mei.
„To není nutné. Mám lepší čich než vlci. I tvou vůni bych dokázal rozeznat mezi milióny.“
Vůni?

Jen o pár vteřin později dorazili na mýtinku, na které odpočívala osmičlenná smečka vlků. Mezi nimi byli dva zvědavci z předchozího dne i samice s mláďaty. Černý vlk, který stál v čele smečky, okamžitě přiběhl a přivítal se s Iirenem.
„Tohle je jejich vůdce. Jakmile tě přijme on a jeho družka, získáš si i ostatní. Pohlaď si ho!“
Mei si k šelmě se zaváháním dřepla a pohladila ji po její husté srsti. „Jak to, že jsou tak krotcí? Dokonce i když jsem tady já.“
„Cítí z tebe můj pach. Vnímají tě jako mou partnerku.“
Partnerku? „A co kdybych byla kluk?“
„Vlčí smečky mají svůj řád. Každý člen má své postavení. Kdyby věděli, že nejsme pár, necítili by k tobě respekt. Mohli by tě napadnout,“ vysvětlil jí lord.
Tak to můžu být ráda, že se o své místo nemusím prát. „Vždycky jsi měl tak blízko k vlkům?“ zajímala se Mei.
„Dlouhé roky mi nebylo dovoleno nic, co by mohlo připomínat ekvér. Do jejich blízkosti jsem se dostal až v Rukanu.“
„Myslíš v lese za Rukanem? Slyšela jsem, že jsi tam trávil celé dny.“
„To ti určitě řekli Tereta a Saul, že? Ale je to tak. Trávil jsem tam většinu času.“
„Kvůli vlkům?“
„Vlky jsem poznal až později. Chodil jsem tam, abych se učil bojovat.“
„Bojovat? Myslíš s monstry?“
„Byly pro mě nejlepším soupeřem.“
„Mohlo se ti něco stát.“ Vždyť to jsou nejhorší zabijáci mezi zvířaty.
„Potřeboval jsem trénovat, ne bojovat na život a na smrt. Neměly dost sil, aby mě ohrozily.“
Mei mu přesto chtěla vytknout jeho hazardérství, jenže Iiren její snahu vytušil, vzal ji za ruku a zamířil s ní k vlčici, kolem které pobíhala štěňata.
„Jednoho dne se tam objevil osamocený vlk,“ pokračoval ve svém vyprávění. „Nedůvěřoval mi. Dlouho se držel v ústraní, ale postupem času se z nás stali přátelé. Přivedl za mnou celou smečku.“
„Takže to byl vůdce smečky?“
„Ne. Nikdy se mi neukázal ve své lidské podobě, ale byl to démon.“
„Démon? Myslíš další ekvér?“
„Samozřejmě.“
„Myslela jsem, že ekvér v té oblasti nežijí.“
„Byl jedním z mála, kdo našel náš úkryt před tehdejší Radou. Nejspíš mě chtěl poznat. O nic jiného v podstatě neusiloval.“
„Možná to byl nějaký tvůj příbuzný.“
„Spíš někdo z jejich blízkých.“ Chytil jedno z mláďat a podal ho Mei. „Můžeš si je pochovat, ale musíš je držet pevně, jinak ti utečou.“
Štěňata byla ještě malá, ale už byla aktivní a hlavně neskonale zvídavá. Cizince si neustále očichávala. Tahala je za oblečení. Svou hravostí bojovala o všechnu jejich pozornost.
„Zřejmě teprve opustili doupě, o to větší je jejich zvědavost,“ řekl Iiren. „Teď už bychom se měli vrátit. Ostatní budou mít starosti.“
Slunce bylo vysoko na obloze. U vlků museli strávit víc než hodinu. „Jasně.“ Mei pohladila vlčata i jejich matku a vydala se s Iirenem zpátky do tábora.

Reon i Kris mezitím připravili věci na cestu. Po ohni nezůstala ani památka, a tak naplnili měchy vodou z potoka a pokračovali směrem na jih.
Jejich cesta k Erisee byla ještě dlouhá. Podle Reona by jim měla trvat přes tři týdny.
Aspoň, že se tak blížíme k Neit. „Víš, jak se daří Neit?“ obrátila se na Iirena.
„Výborně. Jen si užívá nekonečné řeči úředníků.“
„Tak to jí nezávidím.“ Určitě má spoustu práce. Zajímalo by mě, jak to zvládá. Neit nikdy nebyla společenská. Kromě dětí cizince vždycky nesnášela. „Ty s ní opravdu dokážeš komunikovat i na tak velkou vzdálenost?“
„Samozřejmě.“
„A nemohla by se spojit třeba se mnou?“ Ráda by si s ní popovídala a třeba ji podpořila ve chvílích nesmírné nudy.
„Tahle vzdálenost je příliš velká. Pokud neovládáš schopnost myšlenkové komunikace, její mysl na tebe nedosáhne. Ani já se nedokážu spojit s každým.“
„Ach tak,“ povzdychla si Mei. Je jasné, že kdyby to šlo, už bychom si dávno povídaly. „Mohl bys ji ode mě pozdravovat?“ Nevím, čím bych ji aspoň trochu povzbudila. Teď je tam na všechno sama.
„Říká, že se s námi setká, ještě než dorazíme do Erisey,“ sdělil jí Iiren. „Ty si o ni nemáš dělat starosti.“
Naše Neit, usmála se Mei. Snad se zase brzy uvidíme.

Na cestě se během dne setkali s obchodníky, kteří vezli své zboží opačným směrem. Jejich bezpečnost zajišťovali bojovníci na koních. Ti svou práci vykonávali nanejvýš důsledně. Ostražitě se rozhlíželi kolem sebe a s podezřením hleděli na každého, kdo se k nim přiblížil.
Obchodníci jsou pro bandity pokladem. Svou roli musí brát vážně. Reon určitě dělá to samé, když zrovna nehledá svého otce. Možná mají namířeno do Koldonie, stejně jako karavana, se kterou se tehdy setkal Kris.
„Krisi, proč nemůžeš se svou rodinou komunikovat pomocí myšlenek?“ Neit diskutuje s Iirenem i na obrovské vzdálenosti, ale nezdá se, že by to platilo i pro Krise. Kdyby se dokázal spojit se svou rodinou, určitě by se dávno našli.
„Myší démoni mohou takové spojení navázat jenom se svým pánem,“ odpověděl jí Kris.
„Pánem?“
„No. Jde o démona, který je pro nás něčím výjimečný.“
„Tím chceš říct, že já jsem nějaký tvůj pán?“
„V tvém případě bych spíše řekl paní.“
Paní. O tom přece mluvila jeho teta. „Vždyť jsem člověk.“
„Ale díky Gideonovi, máš v sobě i něco z démona,“ vysvětlil jí Kris.
„A co znamená být tvou paní?“
„No. Kdybys byla opravdový démon, mohl bych ti propůjčovat svou sílu, která u myších démonů nikdy nepřestává růst. Ale i bez toho spolu můžeme komunikovat skrze myšlenky. Sdílíme část svého podvědomí, díky čemuž jsme se už od počátku tak trochu znali. Pak taky cítím, když se s tebou děje něco zlého a… Do toho patří i to, že dokážu vnímat všechno co ty.“
Vnímá to, co já? Teď mluví o mých smyslech? „Tím myslíš, že můžeš vidět nebo slyšet všechno co já?“
„No… Jo.“
„Krisi!“
„Ne. Dělám to, jenom když máme starost. Stejně to vyžaduje hodně soustředění a sil a taky je to na omezenou vzdálenost. Nedívám se, když to není nutné. Opravdu,“ přísahal jí Kris.
„To doufám,“ pravila s přísností Mei, ale vzápětí se usmála. Věděla, že by se nedopustil ničeho, za co by se měl stydět. Jak právě říkal, dobře znala jeho osobnost. Nešpehoval by ji bezdůvodně nebo pro vlastní pobavení. „Ale, proč paní? Nejsi přece žádný můj sluha.“
„Jasně, ale svým způsobem bych mohl být.“
„To bych nechtěla. Jsi přítel.“
„Já vím. Není to myšleno v tom klasickém smyslu. Pánem se může stát pouze ten, jehož osobnost myšího démona nejhlouběji zasáhne. Když jsi tehdy pomohla té dívce, nejprve jsem si myslel, že k tomu budeš mít své vlastní důvody, ale jakmile se tě Tlusťoch dotkl a já proklouzl do tvých myšlenek, poznal jsem, jaká doopravdy jsi. Po těch letech v zajetí a po všech nepravostech, kterých jsem byl svědkem, jsem nevěřil, že by někoho mohl zajímat osud druhého, natož pak cizince, ale ty jsi mi ukázala, že jsem se mýlil. Díky tomu jsi slyšela mé volání a stala jsi se někým, koho nesmírně obdivuju, koho si vážím a koho chci následovat a pomáhat mu. Tohle znamená být mou paní,“ pověděl jí Kris.
Mei jeho slova zaskočila. Zprvu nevěděla, co říct. Znělo to jako projev nejhlubšího přátelství. „Tohle jsem nečekala. Díky, Krisi.“


Šedočerné mraky se na obloze proháněly celý den. Po většinu času vál jen slabý vánek, ale k večeru se přihnal silný vítr, který ohlašoval blížící se bouřku.
„Tohle vypadá na pořádný liják,“ prohlásil Reon.
Před deštěm se museli ukrýt v lese. Iiren vytvořil mezi stromy malý přístřešek uzavřený ze tří stran tak, aby je uchránil před větrem. Stěny z kořenů a listí byly pevné a nepropustné. Udržely je v suchu a díky ohni i v teple.
„Připomíná to domek trpaslíků. Není to pro tebe zbytečně vyčerpávající?“ zeptala se Mei, když se Iiren vrátil z deště s hromádkou kamení.
„Tohle nic není.“ Společně s Reonem připravil dříví na podpal a rozdělal oheň.
„Ukaž!“ Mei vyndala z tašky kapesník a jemně mu otřela kapičky vody z obličeje. „Vždycky je ti jedno, že jsi mokrý. Ještě, že ti ty šaty tak nenavlhly.“
Iiren jí pohlédl do očí. Lehce uchopil její ruku a sevřel ji v dlani. „Pokoušíš se mě svádět?“
„Co?“ Mei se zaskočeně stáhla. „Tedy… já…“ Opravdu to tak působilo?
Iiren se dal znenadání do smíchu.
Myslel to jako vtip? „Ty…! Takhle si ze mě vystřelit. A to jsem si dělala starosti,“ zamračila se na něho Mei. Když jeho smích neustával, vyplázla na něho jazyk, ale v dalším okamžiku se i na její tváři vykouzlil úsměv. „Provokatére.“ Otírat mu tváře. Vážně mi muselo přeskočit.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 24.07.2015, 9:27:32 Odpovědět 
   Cesta pokračuje, objevují a upřesňují se vzájemné vztahy. Možná, že už jsem psal, že mi text trochu připomíná počítačovou hru, fantasy s mimosmyslovým vnímáním. Možná, že by prospěla pěkně namalovaná mapka s význačnými body a zobrazením hrdinů textu.
Dávám pozor na podle mne neobratné formulace. Tady jsem našel: "vznikla železo dřevěná konstrukce."
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Ve vězení
Jan Václav Znojemský
Ta lepší společ...
Tin
Bludná duše
Bajaja
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr