obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915317 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39434 příspěvků, 5735 autorů a 389989 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: S tátou rozesmát zdi ::

 autor Margaret publikováno: 28.07.2015, 14:40  
Inspiraci jsem našla v jednom podchodu, tak vzniklo tohle vyprávění o tátovi, barvách, malovaní a zdech.
 

Bylo mi asi pět let, když jsem poprvé zkrášlila svou první zeď. Nejspíš mě poznamenalo to, že táta – i když to nebyl můj biologický otec – byl malíř a že jsem ho jednou mohla, byť jen na chvilku, než mě máma odtáhla zpět domů, pozorovat, jak v šeru těšínského podchodu rozsvěcoval barvami stěny.
Od té doby jsem dost často vrhala kradmé pohledy na naší bílou zeď v kuchyni, přičemž se usoudila, že kdybych na ni něco namalovala, byla by hned krásnější.
A tak, když jednou máma nebyla doma a táta na mě zapomněl dohlížet, jsem využila příležitosti a místo, abych kreslila svoje klikyháky na papír, obrátila jsem pastelku proti stěně, jejíž bělostnou plochu jsem poskvrnila červenými čárami.
Chtěla jsem si na ní svoje malířské umění vyzkoušet už dříve, ale máma mi v tom zabránila. Zrovna když jsem se chystala udělat zelenou pastelkou první čáru, se náhle přihnala jako vítr, vytrhla mi barevnou tužku z ruky a důrazně mě napomenula, abych už něco takového nikdy nezkoušela.
Já si však z jejího zákazu nic nedělala. Přistoupila jsem ke stěně a červenou pastelkou jsem začala kouzlit. Po jisté chvilce se ze změti čar na zdi vyklubal domeček poněkud nebezpečně se naklánějící na pravou stranu, šišaté sluníčko s očima, nosem a širokým úsměvem a něco, co mělo připomínat strom.
Zrovna jsem se chystala domeček po obou stranách oplotit, když se v kuchyni zjevil táta.
„Podívej, tati. Pěkné, že?“ prezentovala jsem mu hrdě svůj výtvor.
Když to uviděl, po tváři mu přeběhl stín zděšení. Nebylo to ani tak proto, že jsem si pro zvěčnění svých malířských sklonů zvolila právě kuchyňskou stěnu. Vím, že kdyby to bylo na něm, tak by z toho rozhodně nedělal žádnou tragédii, jen by se pousmál, ocenil můj výkon a nechal mě, abych dál pilovala svou výtvarnou techniku.
Ale myslím, že tenkrát ho spíše vyděsilo to, jak na to bude reagovat máma. Nejspíš si živě musel představit, jaký výstup mu ztropí, až se vrátí domů a na zdi uvidí moje červené veledílo.
Jeho zděšení však bylo jen chvilkové, tak jak přilétlo, tak z jeho tváře opět rychle odkvapilo. Postavil se blíže ke zdi, mírně naklonil hlavu na stranu, založil si ruce na prsou a mlčky hleděl na moji kresbu, zatímco já jsem stála vedle něj a očima mu doslova visela na rtech. Ty jeho pózy znalce jsem v dětství nesnášela, on mě však tím rád škádlil, protože věděl, jak moc mě to rozčiluje.
„Hm, to se ti vážně povedlo. Je to krásné,“ pochválil můj kreslířský výkon po dlouhém, nervy drásajícím mlčení.
Celá jsem se rozzářila. Měla jsem radost z toho, že mu moje dílko, kterým jsem poctila naší kuchyňskou stěnu, líbí.
„Ale příště raději kreslí na papír, ano?“ dodal. „Po zdi se čmárat nemá. Maminka to nemá ráda.“
„Ale ty na stěny kreslit můžeš,“ odporovala jsem mu.
„To ano, ale to je něco jiného. To jsou stěny, na které se kreslit může, protože to mám dovoleno. Nemůžeš jen tak čmárat po zdi. Nejdřív ti to musí někdo dovolit, chápeš?“
„Ale já chci taky kreslit na stěny,“ namítla jsem.
„Slibuju ti, že příště, až půjdu zase malovat na stěny, tak si budeš moct taky něco nakreslit. Ale teď mi musíš slíbit, že už nikdy nebudeš čmárat na stěny bez dovolení, ano?“
„Tak dobře.“
Vzpomínám si, že máma pak dost řádila, když viděla tu moji nástěnnou malbu, ale tátovi se ji podařilo uchlácholit s tím, že hned zítra zajede do města, koupí barvu a o víkendu celou kuchyň vymaluje.
Jak mi táta přislíbil, příležitost navázat na svou červenou čmáranici jsem opravdu dostala. Vzpomínám si, jak se na mě temně modrá tlačila se všech stran, všude kolem se v malých hejnech proháněly pestrobarevné rybky, bílé medúzy vystavovaly na odiv své přenádherné klobouky, obrovská chobotnice, schovaná v koutě, natahovala svá chapadla po nic netušících obětech, zatímco velký žralok hrozivě cenil své ostré bílé zuby na tátovu ruku, která zrovna štětcem dokončovala práci na jeho rozevřené čelisti.
Nebýt projíždějících vlaků, které nám hřměly přímo nad hlavami, a lidí, kteří procházeli kolem se zrakem přikovaným na mořské tvory prohánějící se po stěnách, jeden by si myslel, že se nachází pod hladinou moře a ne v tmavém podchodu.
Stála jsem vedle táty a s jazykem lehce vyplazeným jsem soustředěně pracovala na hejnu oranžových rybek. Nebyly sice moc povedené, tátovým výtvorům se vyrovnaly leda tak ve snu (vyžadovalo to hodně úsilí a praxe, než se mohly moje malířské dovednosti směle srovnávat s jeho), ale já s nimi byla spokojená.
Ze zdobení podchodu, ke kterému měl táta povolení od městského úřadu, se stala tradice, která přetrvala i v době, kdy už spolu máma s tátou nežili.
Jejich rozchod jsem nesla to dost těžce, celý můj svět, který se doposud topil v zářivých pastelových barvách, zahalila těžká šedavá mračna, která každou chvíli hrozila, že zapláčou. A taky, že plakala.
Slzami jsem doslova zkrápěla svůj oblíbený zelenkavý polštář, který je do sebe žíznivě nasával. Docela se divím, že jsem to svoje slzavé údolí z něj nemusela ždímat.
Tátovi dalo velkou práci mě utěšit, pro něj samotného byla ta situace stejně tíživá jako pro mě. Dodnes před sebou vidím ty jeho šedomodré oči, místo obvyklých veselých jiskřiček, které si sbalily kufry a zmizely kamsi do neznáma, se v nich rozvalil smutek.
„Opravdu musíš odejít? Nedalo by se to nějak udělat, abys tady mohl zůstat? Nemohl bys to s mámou dát zase dohromady?“ ptala jsem se ho zoufale.
Zavrtěl hlavou.
„Víš, že to nejde. Kdyby jo, tak bych pro to udělal cokoliv, to mi můžeš věřit. Ale i když už s vámi nebudu bydlet, přesto tu budu stále pro tebe. To ti slibuju.“
Věděla jsem, že nemluví do větru. Na něj se dalo vždy spolehnout, fráze „Sliby – chyby“ byla v jeho případě něčím, co se mu vyhnulo velkým oblokem a šlo raději parazitovat na jiných svých obětech.
Našel si docela prostorný byt v centru, kde jsem ho co nejčastěji navštěvovala. Nadále jsme spolu chodívali do těšínského podchodu, abychom rozveselili jeho depresivní šedivé stěny barevnými malbami, toulali jsme se podél Olzy, zavítali jsme do polského Těšína, abychom si osladili život výtečnou vanilkovou zmrzlinou. Pomáhal mi zlepšovat mé malířské vlohy, smál se mnou, podporoval mě v mých rozhodnutích, vyslechl mě, když jsem se potřebovala vypovídat, utěšoval mě, když jsem mu rameno polévala záplavou slz, protože kluk, kterého jsem milovala, mě pustil k vodě.
S mámou jsem si tak nerozuměla, nevím, čím to bylo. Až na občasné bouřlivé výstupy, kdy jsme proti sobě pálily tenisové míčky plné vzteklých slov, se mezi námi vznášel duch míru a klidu. Uvnitř jsem však cítila, že je mezi námi jistá bariéra, která nás svýma neviditelnýma rukama drží od sebe. Ta vzdálenost mezi námi se sice nedala počítat na metry, ale bylo to dost podstatných centimetrů, které však vymizely, když svou pěstí do našeho života nemilosrdně udeřila vážná nemoc.
Zdobení melancholických podchodových stěn skončilo, místo nich jsem teď téměř každodenně potkávala nemocniční zdi, které se svým decentním světle žluťoučkým make-upem snažily působit přívětivě, ale smutkem, bolest a beznaděj, které byly do nich vryté, skrýt nedokázaly.
Seděla jsem u tátovy nemocniční postele, držela jsem ho za ruku, klidně spočívající na bílé pokrývce, a dívala jsem se do jeho pohublé tváře, která neztratila nic ze svého úsměvu usazeného na rtech, ani z jiskřiček třpytících se v šedomodrých očích.
Také jsem se usmívala, i když uvnitř mě nelítostně svíraly bezmoc a smutek, ale před ním jsem chtěla být silná. Slzy jsem za temné, bezesné noci svěřovala polštáři, který je mlčky přijímal, stejně jako tlumené vzlyky, které jsem šeptala do jeho světlomodré látky.
Časem však slzná stavidla vyschla, neměla jsem už sílu plakat. A taky: co bych tím změnila? Musela jsem přijmout pohled do těch neúprosných, průhledných kukadel, která mi nastavovala realita.
Obdivovala jsem tátův klid, jeho přijmutí toho, že je konec a že nic na světě to nezmění.
„Oba víme, jak to je,“ řekl mi. „Je to prostě fakt. Tak proč si to aspoň trochu nezpříjemnit, dokud je čas?“
Snažili jsme se tedy z našich společně strávených chvilek, kterých pro nás v pytli osudu už nebylo nachystáno mnoho, vytěžit maximum. Vyprávěla jsem mu o tom, co zajímavého jsem zažila, na jakém novém obraze zrovna pracuju, odtajňovala jsem mu své další nápady, kterým bych chtěla vdechnout život na plátně, vyřizovala jsem mu pozdravy od přátel a známých. On mi pozorně naslouchal, vyptával se na podrobnosti, zajímalo ho, jak se daří mámě, vyzvídal, jestli se náhodou na obzoru nezjevil nějaký kluk. Bavili jsme se o naprosto každodenních, obyčejných věcech, ale pro nás měli v tu chvíli cenu zlata.
Celé to šlo pak rychle, nerada na to vzpomínám, chci si tátu pamatovat takového, jaký byl za života.
Byla jsem vděčná za to, že mi máma v těchto tíživých okamžicích stála po boku, byla mi podporou, pomáhala mi zajistit pohřeb a pak i vyklízet tátův byt.
Vzpomínám si, jak jsem seděla v jeho ateliéru, brala jsem jednu věc za druhou, každou z nich na malý okamžik potěžkala v ruce, ohmatala ji a pak ji opatrně uložila do krabice. Uvnitř jsem cítila bodavé prázdno a bolest, která se do mě svými ostrými zuby nenasytně zakusovala a užírala mě zaživa.
Zadívala jsem se na nedokončený obraz, který na mě smutně koukal ze stojanu, a pak na pestré malby, které na mě dýchaly ze zdí. Malovali jsme je s tátou hned poté, co se sem nastěhoval.
„Tak co, nerozesmějeme je? Aspoň budou mít šmrnc,“ prohlásil tehdy, když jsme stáli před chladně působícími stěnami.
Nemusel mě dvakrát pobízet, hned jsem sáhla po štětci a společně jsme se pustili do toho, abychom zdím s pobledlými líčky přikrášlili rozverný výraz.
A teď, když bylo třeba uvést byt do původního stavu, to všechno mělo zmizet pod nátěrem bílé barvy, která už v kbelíku netrpělivě čekala, až přijde její velká chvíle.
Ne, tohle přece nemůžu, tohle ne, problesklo mi hlavou.
Nemohla jsem dopustit, aby bylo všechno tohle zničeno. Vše, na čem jsme s takovým nadšením pracovali, co pro nás pro oba mnohé znamenalo. Ne, nemohla jsem to jen tak s lehkým srdcem smazat ze světa.
„Tak jak jsi na tom?“ zeptala se máma, která vrátila s dalšími krabicemi.
„Nechám si to,“ řekla jsem, aniž bych spustila zrak ze stěn.
„Cože?“
Ohlédla jsem se.
„Nechám si ten byt. Já…,“ a rukou jsem opsala kruh kolem sebe, „…nemůžu tohle zničit. To prostě nejde.“
„Víš to jistě?“ otázala se máma a lehce se dotkla mého ramene.
Přikývla jsem.
„Vím,“ a zadívala jsem se na ni. „Vím to naprosto jistě.“
Máma pokývala hlavou.
„Dobře. Tak já ty krabice zase odnesu. Budou se nám pak hodit, až budeme vyklízet tvůj byt.“
Tátův byt se tak stal mým novým domovem, většinu jeho věcí jsem si nechala, veškeré jeho kresby a obrazy jsem pečlivě uschovala, v ateliéru, obklopená pestrobarevnými nástěnnými kresbami, jsem pokračovala ve své umělecké tvorbě. Vrátila jsem také k malování na zdech podchodu.
Bylo ostatně načase. Když jsem tím podchodem nedlouho potom, co jsem se přestěhovala, procházela a zadívala jsem na šedivé tváře zdí znetvořené nápisy sprejerů, cítila jsem, že je zapotřebí jim vrátit jejich krásu.
Získat souhlas od městského úřadu nebylo těžké, pak už nic nebránilo tomu navléknout se do starého oblečení, vzít barvy a pustit se do kosmetického zkrášlování těch důvěrně známých podchodových zdí.
A teď jsem stála před nimi a přemýšlela, jak bych je mohla rozesmát. Náhle jsem si vzpomněla na tátův nedokončený obraz, který visel na zdi v mé ložnici. Byl na něm rozpracovaný výhled na českou část Těšína, přesně tak, jak se naskýtal při pohledu ze Zámeckého vrchu, který se vypínal nad řekou na polské straně. Dobře rozpoznatelný byl most, který se klenul nad Olzou, několik významných budov, ale hlavně tři věže kostelů, které se pokoušely dotknout nebe, jež schovalo svou tvář za maskou šedivých mraků, dírami mezi nimi přitom prosvítaly kužely slunečního světla.
Táta si tohle město zamiloval, často ho nechával ožívat na svých kresbách a obrazech, tentokrát se pokoušel zachytit z poněkud odlišné perspektivy, z výšky. A to mě inspirovalo.
Co takhle namalovat snové oblačné město?
Nadšená tím nápadem jsem se pustila do malování. Pracovala jsem pomalu, dávala jsem si záležet, aby vynikl každičký detail. Za mými zády se rozléhalo udivené dětské „jééé“, spěchající kroky zpomalily, případně docela zastavily, občas jsem zaslechla cvaknutí foťáku v mobilu nebo zahlédla chvilkové otření blesku o malby, které pod mýma rukama pomalu přicházely k životu.
Tátu by ten zájem kolemjdoucích lidí jistě těšil, miloval, když jeho kresby vyloudily radost a úsměv na lidských tvářích.
„Tak jo, tati, doufám, že se ti to bude líbit,“ zamumlala jsem tiše, když jsem pak po dokončení své práce přimalovala do rohu jedné zdi několik nenápadných slůvek: Tyto stěny se usmívají pro tebe, tati.


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 28.07.2015, 10:25:53 Odpovědět 
   Prostý jednoduchý příběh ze života je smutný, ale přitom nepateticky dojemný. Barvy ho rozsvítily a jsou spojnicí mezi životem otce a dcerou, ve které pokračuje jeho život. Vypravěčka bude čtenáři blízká, vzbuzuje empatii, pro svou radostnost. s kterou překonává i úskalí rozchodu mezi rodiči. Vyrovnaná a harmonická próza, která na chvíli rozesmutní ale pak potěší. Kéž by podobné příběhy v realitě měly tak dobré vyústění jako tento vzorový.
 ze dne 31.07.2015, 21:31:22  
   Margaret: Děkuji za uveřejnění a za milý komentář. Pravda, v životě ne všechno má tak dobré vyústění.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Naschvál
Euridika
Posedlost
Doll
Hlad
Sonya
obr
obr obr obr
obr

Klavír 1921
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr