obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915690 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392465 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Eretea II - 16. Nejhlubší propast ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 30.07.2015, 21:43  
Třetí díl se pomaličku chýlí ke konci. Jak to s Mei a jejími přáteli nakonec dopadne?
 

Po deštivé noci následovalo slunečné ráno. Ptáci vylezli ze svých skrýší, pěly v rozličných melodiích nebo létali nad kukuřičným polem, kolem kterého vedla cesta k Erisee.
Místní ženy sbíraly zlatou úrodu do nůší a nosily ji do nedaleké vesnice. Nejstarší z nich už byla stařenkou. Na záda si vzala jen poloprázdnou nůši, přesto svým mladším kolegyním nestačila. Nakonec upadla na kolena a začala kašlat, jako by se dusila.
„Jste v pořádku?“ zeptala se jí Mei.
„Vodu. Vodu,“ žádala ji stará žena.
Mei chtěla dát stařence měch s vodou, jenže Iiren ji stáhl zpět. „Nepřibližuj se k ní!“
„Proč?“
Ostatní ženy se zbavily nůší a vydaly se stařence na pomoc. Nezdálo se, že by z jejich strany hrozilo nějaké nebezpečí, přesto se Reon dotýkal rukojeti meče, jako by se mělo schylovat k boji.
„Dej mi ten nůž!“ Iiren natáhl ruku ke stařence, která při pohledu do jeho očí ztuhla strachem. Nedokázala se vzpamatovat, dokud si neuvědomila, že se k nim blíží její přítelkyně.
„Je to raskar,“ zvolala.
Ženy se zastavily. „Raskar? Tady?“ Nejistě se podívaly jedna na druhou.
Jak to ví? nechápala Mei, ale vzápětí si všimla Iirenových očí, které zářily barvou krve. Stalo se tak pokaždé, když chtěl na někoho zaútočit. Byla to známka jeho hněvu, který přesáhl únosnou mez. „Iirene, neubližuj jí!“
„Nechoď za ním!“ varoval ji Reon, když vykročila jeho směrem. „Jestli jí k tomu dáš příležitost, využije tě jako rukojmí.“
Takže to předtím byla léčka?
„Nechte mou matku!“ dožadovala se jedna z žen.
„Chystaly jste se nás napadnout, a přesto máte dojem, že můžete rozkazovat?“ ptal se Iiren. „Kdokoli by vás za tohle mohl zbavit života.“
„Iirene!“ ozvala se nesouhlasně Mei.
„Dávám jim na vybranou. Buď se začnou chovat rozumně nebo se budou muset smířit s následky. Pokud chtějí někomu držet nůž u krku, nemohou doufat v odpuštění. Zvlášť když se kvůli svému cíli nezdráhají ohrozit kněžku.“
„Jí bychom neublížily,“ ohradila se stařena.
„Ale nůž byste proti ní použily, že?“
Stařenka se nelibě zamračila, ale pak vytáhla ruku z šatů a podala mu krátký nůž. „Odhoďte nože!“ poručila vesničankám. Ty ji se zaváháním poslechly. Vyndaly nože ukryté pod sukněmi a odhodily je na zem. Reon je následně posbíral.
„Příště už na tohle doplatíte.“ Iiren chytil stařenku za ruku a překvapivě jí pomohl na nohy.
„Mei, už pojďte!“ pobídl je Reon.
Jakmile se od nich vzdálili, Iiren se vydal v jejich stopách. Ženy se poté rozběhly ke stařence, aby se přesvědčily, že je v pořádku.
„Byly to obyčejné vesničanky, proč nás chtěly napadnout?“ zeptala se Mei.
„Z jejich pohledů bych soudil, že mají špatné zkušenosti s bojovníky,“ promluvil Reon.
„Ale ty jsi jim nic neudělal.“
„Pokud se jim stala křivda, na spravedlnosti nesejde. Mnozí mají pocit, že na pomstu mají právo, i kdyby ji měli vykonat na nevinném.“
U některých to tak určitě platí. Letmo se podívala na Iirena, který je následoval. „Vím, že si to nezasloužily, ale dík, že jsi jim dal šanci.“
„Cokoli jiného by bylo zbytečné,“ odvětil jí lord. „O svém útoku měly pochybnosti. Možná by to skončilo jen u slov.“
„Přesto dík.“ Kdysi by o tom takhle nepřemýšlel a už vůbec by té stařence nepomáhal na nohy. Neprojevil by slitování nad někým, kdo chtěl ublížit jeho blízkým.
„Co chcete dělat s tolika noži?“ zajímala se Mei, když je Reon předal Iirenovi.
„Necháme je tady.“ Lord uchopil jejich čepele, ale místo aby se o ně pořezal, začal měnit jejich tvar. Svými schopnostmi zformoval kov do jednolité zaoblené tyče, ze které zůstaly trčet rukojeti nožů. Tyč pak zarazil do země.
„To je nějaký nový nástroj?“ Vypadá to komicky.
„Třeba pro to najdou využití,“ opáčil s úsměvem Iiren.
Aspoň je to připomínka toho, čeho by se neměly dopouštět. Jednou se snad nad tím povznesou a třeba se i zasmějí.


Pokračovali směrem k lesu, kde chtěli najít vhodné místo k přenocování. Museli se vyhýbat kalužím i bahnitým mokřinám, které přes den nestačily vyschnout. Mezi jehličnatými stromy bylo stále mokro, přesto trvalo notnou chvíli, než našli potok, u kterého se mohli osvěžit.
„Konečně,“ vydechla Mei. „Už jsem myslela, že se budeme muset napít z louže.“ Vydala se k potoku, jenže když se k němu přiblížila, zčistajasna se pod ní podlomila zem. V jediném okamžiku skončila v hluboké temné jámě. Cítila, že jí při nárazu popraskaly některé kosti, přesto nepociťovala žádnou bolest. Snažila se zaostřit, obraz před jejíma očima však náhle zčernal. Během chvilky ztratila vědomí.

Když opět začala vnímat své okolí, rozeznala Iirenův hlas. Skláněl se nad ní a šetrnými dotyky si ji prohlížel. Slunce mu svítilo za zády, neviděla mu do tváře, přesto v jeho hlase rozpoznala napětí. „Jak je ti?“
„Myslím, že je to dobrý,“ odpověděla mu Mei. Jáma mohla být čtyři metry hluboká. Pod sebou cítila tvrdou zem plnou kamení. Byla špinavá od hlíny, ale pohybovala se bez jakýchkoli obtíží. Musela jsem mít neskutečné štěstí.
Iiren ji vyzvedl do náruče, pevně ji k sobě přitiskl a vyskočil z jámy.
„Jsi v pořádku?“ ozval se okamžitě Kris.
„Nebolí tě něco? Nemáš něco zlomené?“ ptal se Reon.
„Nic mi není. Vážně,“ ujišťovala je Mei. Iiren zůstal stát na místě. Neustále jí hleděl do očí, jako by se přesvědčoval o tom, že žije. „Jsem v pořádku.“ Jemně se dotkla jeho hrudi. „Nic mi není. Mohl bys už mě dát dolů?“ Trvalo ovšem několik vteřin, než ji s nejvyšší opatrností postavil na zem. Musela jsem je vyděsit. Vždyť i já jsem si myslela, že je to můj konec.
„Opravdu ti nic není?“ zeptal se Kris.
„Jsem jen trochu unavená, nic víc,“ usmála se na něho Mei.
Chtěla si rozčesat vlasy, aby je zbavila nepořádku, najednou si však uvědomila, že je má na jednom místě slepené. Co je to? Než se pustila do vyčesávání, Iiren ji chytil za ruku. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že je nezdravě bledý v obličeji. Tolik jsem ho vylekala? „Jsi v pořádku?“
„Je mi fajn. Dneska už zůstaneme tady. K tomu potoku nechoď!“ Vzdálil se a začal připravovat kameny a klestí pro oheň.

Jakmile se plameny rozhořely, Mei k nim natáhla své studené ruce. Nejspíš mám lehký otřes mozku, proto se cítím tak zesláblá. „Dík,“ poděkovala Reonovi, který jí mezitím došel pro vodu. Konečně mohla uhasit svou žízeň. „Jak vůbec mohla vzniknout taková díra?“
„Je možné, že ji vykopali pašeráci při hledání vzácných kamenů,“ soudil Reon. „Pytláci ji potom upravili a využili ji jako past na zvířata.“
Pašeráci, pytláci. Dneska při mně museli stát všichni svatí.
„Najez se! Potřebuješ nabrat sílu,“ podal jí oloupaný turiag.
„Kdy se dočkáme něčeho jiného?“
„Zítra si můžeme něco chytit.“
„To by bylo prima.“ Podívala se na Iirena, který zamyšleně hleděl do tmy. Jako jediný nic nejedl. „Ty nemáš hlad?“
„Ne.“
Div, že jeho tělo viditelně nestrádá. „Na!“ nabídla mu kus ovoce. „Už nemůžu. Můžeš to dojíst.“
„Neříkal jsem ti, že nemám hlad?“
„To neznamená, že nepotřebuješ jíst. Od rána jsi skoro nic nesnědl. Když nechceš celý, vezmi si aspoň tu půlku! Vždyť toho není tolik.“
Na jeho tváři se zakrátko objevil úsměv. „Když se rozhodneš hrát roli pečovatelky, je jakýkoli odpor marný, že?“ Vzal si turiag a zakousl se do jeho dužiny.
Zdá se, že už není tak pobledlý, i když to v tom světle není tak poznat.
„To mě během toho hodláš hlídat?“
Teprve s jeho slovy si uvědomila, že na něho upřeně zírá. „Promiň.“ Ostýchavě sklopila zrak. „Už jdu,“ zvedla se a sedla si zpátky k ohni, i přesto však k němu nenápadně vzhlédla. Snad už je v pořádku.
„Nechce se ti náhodou spát?“ zeptal se jí Reon, když si promnula obličej.
„Je brzy na spaní.“
„Tohle už jsem od tebe slyšel, samozřejmě jen chvíli předtím, než jsi usnula,“ zmínil se Iiren. „Jdi si lehnout, než usneš nad ohněm!“
„Takhle by přece nikdo neusnul.“
„U tebe bych na to nesázel.“
Mei na něho vyplázla jazyk, ale potom vyhledala nejvhodnější místo pro spánek a schovala se pod přikrývku. Jít spát dříve než Kris, to už je vážně co říct.
Téměř okamžitě usnula.

Když ji světlo přimělo otevřít oči, stála uprostřed místnosti. Stůl, židle, postel, dokonce i zbytky zakrváceného obinadla jí připomněly domek v Arigadském lese. Jak jsem se sem dostala?
„Posaď se!“ poručil jí známý ženský hlas.
Mei se chopila své dýky a bleskově uskočila. Vedle ní stála Edrin.
„Sedni si! Chci s tebou mluvit,“ vyzvala ji čarodějka.
„Mluvit? Kde jsou ostatní?“
„Tohle je tvůj sen. Všichni spíte přesně tam, kde jste ulehli.“
Sen? Edrinina tvář působila chladně. Sotva mohla připomínat laskavou dívku, kterou onehdy potkali v lese. Své nepřátelství tentokrát neskrývala. Proč se objevila v mém snu? „Co mi chceš?“
„Nic, než abys konečně zmizela z Iirenova života,“ odpověděla jí příkrým hlasem. „Jsi pro něho jen přítěží. Ubližuješ mu.“
Ubližuji? „Nechápu, o čem to mluvíš.“
Edrin se na ni pohrdavě usmála. Nedokázala zastřít zlost, kterou v ní budila její nevědomost. „Nikdy tě neudivilo, co všechno jsi přežila?“ ptala se jí vyčítavě. „Na strom v Iirenově zahradě si snad ale vzpomínáš.“
„Samozřejmě. Proč ho sem najednou taháš?“
„Víš, co s ním Iiren dělal?“
Jak o tomhle může vědět? S Iirenem se přece sotva znali, uvažovala Mei. Mohla ho nějakým způsobem sledovat? „Předával mu svou sílu, aby mohl růst.“
„Přesněji řečeno, léčil ho,“ opravila ji Edrin. „Jako ekvér může ostatním propůjčovat svou léčivou sílu. Dokud dýcháš, dokáže vyléčit vše, co sužuje tvé tělo, ale sám za to platí vyčerpáním a bolestí.“ Přistoupila ke stolu a zlehka se ho dotkla. „Měla bys vědět, že kdyby nebylo jeho schopnosti, byla bys už nesčetněkrát mrtvá,“ sdělila jí bez rozpaků. Pak ji vyzvala, aby si stoupla na protější stranu stolu. „Tohle bys měla vidět.“ Sehnula se a sfoukla vrstvu prachu ze stolu.
Mei si před ním instinktivně zakryla obličej, ale v dalším okamžiku ji zaujal pohybující se obraz na dřevěné desce. Viděla sebe, jak leží v posteli v Iirenově ložnici. Vypadala zuboženě. Byla bledá. Její hruď se ztěžka zvedala, jako by na ní leželo závaží. Doktor, Iiren i Neit se jí snažili pomoci, ale všechny jejich pokusy byly marné.
Dávno věděla, že se jí kdosi pokusil otrávit. Dosud neměla tušení, jak útok v paláci přežila, deska stolu jí ovšem ukázala, jak se Iiren posadil na postel hned vedle ní. Pohladil ji po čele a potom ji dlouze políbil.
Když přestal, musel se zapřít, aby se nezhroutil vyčerpáním. Byl zesláblý, ale její stav se pomaličku zlepšoval.
„Udělal to i později. Na včerejšek si určitě pamatuješ.“ Jediným pohybem prstu jí ukázala další obrazy. Kromě včerejšího pádu i to, jak se skoro udusila po útoku démona s chapadly nebo jiný pád z útesu, ale třeba i to, jak se pokusila zabít.
V těch chvílích nebyla při smyslech, nemohla tušit, co se dělo během jejího bezvědomí, ale měla uvěřit slovům ženy, která jí usilovala o život, která se vypočítavě vtírala do jejich přízně?
Vlastně nemám důvod o tom pochybovat. Obrazy, které jí Edrin předkládala, byly patrně její vzpomínky, kdy Iirena nahlížela pomocí kouzla. Nemohla je změnit. Navíc, díky jejímu vysvětlení, začalo do sebe všechno zapadat. Žádná jedovatá rostlina, ale velká ztráta krve. Když mě prvně ovládla, pokusila se mě zabít mou rukou, proto se mi zdráhali vrátit zbraně. Báli se, že se to bude opakovat.
Po pádu do jámy pociťovala nepříjemný tlak v hlavě, nakonec ovšem byla v naprostém pořádku. Umírala, ale Iiren ji zachránil, sám však při tom riskoval, proto se jí zdál tak nezdravý v obličeji. Nikdy by mi svou schopnost neprozradil. Ví, že bych nesouhlasila s tím, co dělá. Možná jsem měla ve vlasech zaschlou krev, proto mě zastavil, když jsem si je chtěla rozčesat.
„Čím horší zranění léčí, tím víc ohrožuje sám sebe. V té nejhorší situaci to může znamenat i smrt z vyčerpání. Jsi slabý člověk. Víš, kolikrát tě museli zachraňovat. Nakonec Iirena zničíš, tak jak to předpověděl Gideon. Nebo sis naivně myslela, že tě do téhle hry zatáhl jen náhodou?“
Mei se zalily oči slzami, jak si začala uvědomovat význam toho, co jí říká. Vždycky jsem měla strach, že se mu kvůli mně něco přihodí nebo to budu dokonce já, kdo mu zasadí smrtelnou ránu, ale tohle… Gideon měl pravdu, nejvíc jeho život ohrožuji já. Sedla si na židli a pozorovala obrazy, které jí přehrávala deska stolu. „Co mám dělat?“
„Musíš pryč,“ odvětila jí Edrin.
„A kam?“
„Do svého světa. Jiná možnost není.“
Chce mě vrátit domů? Proč by mi chtěla pomáhat? Nevěděla, jestli se ji nesnaží vlákat do pasti, z jejího pohledu však vyčetla, že to myslí vážně. Nevím, jestli jí můžu věřit, ale přinejmenším působí jako žena, která chce chránit milovaného muže. „To dokážeš?“
„Jsem Gideonova sestra. Dokázal to on, dokážu to i já. Jen se musíš dostat ke mně.“
Bylo zřejmé, že tohle bude nejtěžší úkol. Kdykoli se ostatním ztratila z dohledu, začali po ní pátrat. Pochybovala, že by se dostala daleko, kdyby se pokusila o útěk. „Jenže jak? Iiren…“
„O Iirena a ty dva se postarám. Ty na sobě nedej nic znát! Nikdo nesmí poznat, že se něco děje, rozumíš? Jinak je všechno pryč,“ nařizovala jí čarodějka. „Brzy se ti ukážu. Do té doby se chovej, jako by se nic nestalo!“
„Mei!“ ozval se lordův hlas. „Mei!“ třásl s ní, dokud neotevřela oči.
„Iirene.“ Cítila, že má mokré tváře. Oči měla plné slz.
„Měla jsi zlý sen?“ ptal se jí Reon.
„Už je to dobrý.“ Pečlivě si otřela slzy. „Jdu se opláchnout.“
„Počkej! Půjdu s tebou, nebo spadneš do další díry.“
Společně obešli pašeráckou jámu a vydali se bezpečnou cestou k potoku.
„Opravdu jsi v pořádku?“ přesvědčoval se Reon.
„Jo. Za chvíli to bude dobrý.“
Nabrala si vodu do dlaní a opláchla si obličej. Další děsivá noční můra, která mi připomněla, že sem nepatřím. Nechci být kamenem, který ho věčně stahuje ke dnu. Je jedno, co to bude znamenat, musím pryč, jinak Iirena dříve či později opravdu zničím.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 30.07.2015, 21:42:20 Odpovědět 
   Příběh pokračuje, ale zdá se mi poněkud uspěchaný. Nepřátelské úmysly vesničanek (stařenka s nožem) jsou jen naznačeny. Mei spadla do jámy, cítila, že jí popraskaly kosti - a vůbec se nediví, že se to neprojevuje. Pozdějí se objevuje průběžné léčitelská schopnost Iirena. Edrin se zjevuje ve snu. Trochu mě udivuje, že jí Eilen poměrně snadno uvěřila.
Hrubka: ptáci pěly.
 ze dne 31.07.2015, 12:50:49  
   Garathea: Vím, že je stále co vylepšovat, přesto myslím, že výtky byly krapet přehnané. Kapitola je součástí románu, nelze ji hodnotit bez souvislostí. Vesničanky byly vesměs nedůležitým zážitkem na jejich cestě po nevyzpytatelné zemi. Drama, které se nevyhrotilo. Pouze ukázalo, jak se lord změnil a také naznačilo, že všechno pokračuje jako dosud, což změnil pád a Meiino vyléčení, na které z pochopitelných důvodů reagovala Edrin. Zvrat probíhající ve snu, ze kterého se může člověk kdykoli probudit, musí přece jen probíhat trochu rychlejším tempem.
Šok, kterým si Mei jednoznačně prošla fyzicky i psychicky, i radost z toho, že pád přežila ve zdraví, jí nedávají důvod vzpomenout si na pocity, které měla krátce před ztrátou vědomí. Na poslední chvíle před nehodou si mnohdy nikdo nevzpomene, natož hned vzápětí. Mei o lordově schopnosti netuší. Své předchozí pocity by tak jako tak považovala za mýlku. K údivu jí stačilo to, že přežila takový pád.
Důvodů, proč Mei uvěřila Edrin jak jejímu tvrzení, tak snaze jí pomoci, by se našla celá řada. Některé lze vyčíst z textu, jiné budou osvětleny v následující kapitole, ale především, Mei se k ničemu nezavázala. Když bude mít o jejím plánu pochybnosti, může změnit své rozhodnutí a ostatním může všechno prozradit. Ovšem, Edrin ji kdysi unesla a přesto ji nechala naživu a dokonce umožnila i její návrat k lordovi. Edrin miluje lorda, kterému už ublížila dost na to, aby to opakovala v ne nezbytné míře. Kdoví, jestli bylo nutné informovat Mei, pokud zamýšlí něco zlého. Mohlo by se jí to vymstít.
Vím, že nelze postřehnout všechny detaily, ve Vašem případě to platí obzvlášť, proto děkuji za všechnu Vaši trpělivost i snahu.

Přeji hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Strýček Věrek V...
Oskar
(Revoluční rok)...
Rebekka
Růža pro Bacha
Bajaja
obr
obr obr obr
obr

Co říct Maxíčkovi
Raba
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr