obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tajemství pouště - II. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: TAJEMSTVÍ POUŠTĚ
 autor Romana Wanieck publikováno: 01.08.2015, 9:20  
Není dobré si muže ze Seldia klanu poštvat proti sobě, o tom se na vlastní kůži přesvědčí jak Mína s Adamem, tak především sám profesor Charleston, který je důvodem jejich návštěvy na vykopávkách.
 

II. KAPITOLA

„Je to poušť plná písčitých dun a balvanů, kam jen oko dohlédne. Je to opravdu úžasné!“ rozplývala se Mína zapřená rukama o hradbu. Adam s profesorem jí stáli po boku a sledovali scenérii před sebou společně s ní. „Ve skutečnosti mohla Roswanda existovat někde v této zemi, kterou právě teď vidíme. Profesore, nemůžete jít hledat dále do země?“ zajímala se a ukázala rukou před sebe.

Charleston stojící po její pravici zakroutil hlavou a povzdechl si. „I když bych chtěl... Nemohu. Seldia klan, který vládne v poušti Rub' al Khali, neumožňuje vstup na jejich území. Toto místo se nachází na okraji jejich pouště, a jen díky tomu nám dala královská rodina Shahjahan povolení, abychom tu mohli provádět výzkum. Kromě toho, pokud bychom šli dále do vnitřních oblastí, pravděpodobně by nás to stálo život a to nemohu riskovat.“
Mína se zhrozila. „To je vážně ten klan tak děsivý?“

„Já o tom klanu slyšel také,“ připojil se Adam. „Oni jsou původem kočovníci, ale jakmile se zapojí do bitvy, jsou schopni prokázat ohromnou sílu a jednotu. Dokonce i všechny největší země s armádou vědí, že by neměli šanci proti tomuto klanu v bitvě.“

„Jsou agresivní a barbarské rasy,“ pokračoval profesor a otřepal se hrůzou, aby potvrdil Adamova slova. „A jsou obzvláště nemilosrdní k nám Evropanům. Oni s námi ani nechtějí jednat. Jsou to lidé, na které se bohužel nemůžeme obrátit.“

„Nemůže to být přece tak špatné...“ nepřestala Mína věřit.

Pan Charleston se zamyslel. „Uhm... Slyšel jsem, že princ Medek a šéf Seldia klanu mají mezi sebou blízký vztah. Ovšem, nedá se potvrdit, jestli je to pravda nebo pouze fáma.“

„Když už je řeč o princi Medekovi,“ začala Mína a zamyslela se, „jednou jsem se s ním setkala. Bylo to před třinácti lety, když přijel do Raggského království sledovat svatební obřad mého bratra. I když mi bylo řečeno, abych zůstala na místě a byla potichu, nemohla jsem zůstat v klidu, když jsem ho tam uviděla a místo toho šla k němu,“ vzpomínala.

Sál, kde se uskutečnil svatební obřad, byl plný lidí šlechtického původu z různých zemí, kteří se sem sjeli, jelikož si vysloužili mít tu čest, aby tu dnes mohli být a sledovat velkolepou svatbu mladého krále Mariuse V. Markadianského.

Malá Mína, jež v té době měla sedm let, byla pro tuto velkolepou událost oblečená do těch nejdražších šatů. A jelikož tu měla zakázáno být, stála až v poslední řadě Adam jí byl jako vždy po boku. Každou chvíli si stoupala na špičky, aby viděla, kdo všechno přišel jejímu bratrovi pogratulovat ke sňatku s krásnou Noemi.

„Nic nevidím,“ šeptla Mína zklamaně ke svému doprovodu. „Popíšeš mi, co se tam děje?“

„Jistě, slečno,“ přikývl Adam. Jeho pohled se stočil ke dvojici, která právě pomalu kráčela uličkou. Oči všech přítomných se k němu velmi brzy přidaly. Rázem se sálem rozezněl šum, jak si všichni kolem nich začali mezi sebou cosi šeptat. Nejspíše to bylo kvůli tomu, že ti dva muži měli na sobě pro ně cizí, orientální oděv, jenž se v Raggském království obyčejně nevidí.

„Adame!“ Mína dupla netrpělivě nožkou a dala si ruce v bok. „Co vidíš?“

„Právě k vašemu bratrovi a její choti míří mladý princ Medek.“

Princezna se zamračila. „Kdo?“

„Toho nejspíš neznáte, pochází z královské rodiny Shahjahan a přijel sem až z Arabského poloostrova. Žije ve svém paláci, jenž je postavený v poušti Rub' al Khali, kde se v minulosti mělo nacházet Ztracené město Roswanda.“

Když to Mína uslyšela, radostně vypískla: „Vážně?“

„Ano,“ ujistil ji.

Princezně zaplály očka vzrušením, navzdory tomu, že měla zakázáno opustit své místo, neposlechla. Vyrazila vpřed a kličkovala mezi stojícími lidmi. Kdekomu v tom spěchu stoupla nechtěně na nohu, a tak na ni zasyčeli tiché nadávky. Adam na ni volal, ať nikam nechodí, nebo se ještě ztratí, ale ona jako by ho neslyšela. Hnala se za princem, protože se ho musela na něco zeptat. Adam si povzdechl a Mínu následoval, vzápětí se ozývaly další tiché nadávky, když se stojícím davem prodíral i on.

„Um... Princi Medeku...“ pronesla plaše, když se k oběma mužům konečně dostala a znemožnila jim tak, aby mohli pokračovat ve své cestě k bratrově trůnu. Nejprve si je pozorně prohlédla. Oběma pokrýval hlavu šátek, ale jeden z nich měl na něm danou ještě jakousi čelenku zhotovenou ze zlata a posázenou drahými kameny, proto usoudila, že oním princem bude on.

„Princi Medeku, myslíte si, že město Roswanda opravdu existovalo?“

Oslovený mladý muž se usmál a sklonil se k ní. Pohladil ji po vláskách, které se jí v loknách stáčely kolem jejího dětského obličeje, a pak jí pověděl: „وسوف تجد الحقيقة في روزا."


„Pokud jde o to, co mi řekl, tak jsem tomu nerozuměla,“ pokračovala Mína. „Ale stejně si myslím, že by byl ochoten nám pomoci se s vůdcem toho klanu setkat a vyjednat dohodu o vstupu na jejich území,“ řekla rozhodně, aby ujistila nejen Adama a profesora, ale také i sebe.
Adam se chystal na to tvrzení něco namítnout, ale nedostal se k tomu, protože jeden malý mužík promluvil dříve, než mohl on.

„Pšššt! Buďte zticha!“ napomenul je profesor a stáhl oba dva dolů, aby nebyli za hradbou vidět, tak rychle, že si ani jeden z nich nestačil uvědomit, co se stalo a jak se ocitli na všech čtyřech.

„Co se děje?“ zajímal se Adam, který byl profesorovým chováním trochu zmatený.

„My o vlku...“ Charleston opatrně vykoukl ze svého úkrytu a Mína s Adamem ho napodobili. „Tohle jsou muži ze Seldia klanu,“ kývl hlavou ke skupince pěti mužů jedoucích na koni směrem k místu vykopávek. Byli zahalení od hlavy až k patě do tmavých látek, jediné nezahalené místo byla úzká štěrbina pro oči, kterými pátraly kolem sebe, jako kdyby něco hledali. Nebo spíše někoho.

„Proč jsou tady?“ zeptala se tiše princezna. Avšak, než se jí mohlo dostat odpovědi, jeden muž si jich povšiml, vzal do rukou luk a vystřelil. Ozvalo se zasvištění, jak šíp letěl jejich směrem, a pak zazněl Mínin zděšený výkřik, když si onen šíp našel svůj cíl.

Jakmile zděšené vykřiknutí odeznělo do ztracena, vrhla se Mína společně s Adamem rychle k panu Charlestonovi, který seděl na svém tuky obloženém pozadí. Jednou z příčin, proč tam vlastně skončil, bylo, že ho vyděsil letící šíp, jenž byl zaměřen na jeho malou osobu. A dalším důvodem bylo také to, že se lekl, když dívka o vteřinu později vykřikla tak vysokým tónem hlasu, který by jí mohla závidět kdejaká operní pěvkyně.

„Jste v pořádku, profesore?“ ujišťovala se princezna starostlivě. Strach v její tváři byl dosti čitelný, ale ve chvíli, kdy zjistila, že mu na jeho hlavě nebyl naštěstí zkřiven ani jeden vlásek, si úlevou oddechla.

Charleston, stále lapající po dechu, si sáhl rozklepanou rukou na hlavu - v jeho případě pleš -, aby se sám ujistil, že ji měl stále hladkou a neporušenou, potom jeho zrak zabloudil ke klobouku prošpikovaným šípem, který se válel vedle něj v prachu a písku. Sám nemohl uvěřit, jaké měl nehorázné štěstí. Kdyby šíp letěl jen o pár čísel níže, mohlo to pro něj skončit velmi bledě.

Na sucho polkl a přikývl na položenou otázkou, poté se pomalu s Míninou a Adamovou pomocí vyštrachal zpět na nohy. Trochu se mu klepala kolena v důsledku toho, že před pár vteřinami málem vypustil duši. Nějakou dobu mu proto trvalo, než se oklepal ze šoku, který utrpěl ten den už podruhé a v obou případech ho to mohlo stát svým způsobem život.

Adam se sehnul a zvedl ze země profesorův klobouk ozdobený šípem. Ten muž, jenž jej vypustil, musel být podle jeho mínění velmi zdatný v lukostřelbě, protože vskutku nechybělo málo a on i princezna tu mohli stát a tiše oplakávat Charlestonovo nehybné tělo. V duchu děkoval bohu, že nikdo nebyl zraněn, a hlavně, že to odnesl jen klobouk a ne princezna.
Když se profesor vzpamatoval a byl schopen opět racionálně myslet a především mluvit, přešel k hradbě a pohlédl dolů.

„Co-Co má tohle znamenat?“ zakřičel na zahaleného muže, jenž po něm vystřelil šíp, a začal na něj posléze ukazovat jistá nepěkná gesta, aby dal najevo, jak moc jej Arabovo unáhlené jednání rozčílilo. Pak zalovil v náprsní kapse své propocené a ušmudlané košile, z níž vytáhl složený dokument s královskou pečetí. Rozložil jej a začal jím mávat divoce nad hlavou.

„My tu provádíme výzkum s povolením královské rodiny Shahjahan! Jakým právem si dovolujete ohrožovat mou osobu na životě?“ prskal rozhněvaně a kvůli tomu, že byl samou podrážděností bez sebe, mu povolení vypadlo z ruky. S vykulenýma očima proto sledoval, jak se dokument párkrát zhoupl ve vzduchu, než skončil v písku před muži ze Seldia klanu, a zanaříkal.

Muž, pro něhož byla ta slova určena, pobídl bělouše a přijel blíže, aby jej pan Charleston dobře slyšel. Schválně zastavil oře tak, aby zůstal kopytem stát na onom dokumentu, aby mu dal najevo, že pro něj nebyl nikterak důležitý. On sem byl poslán z jiného důvodu, než bylo kontrolovat, jestli tu mají povolení vykonávat vykopávky či nikoli.

„V rámci dané dohody stojí, že odtud nebudete brát a exportovat jakékoliv nalezené předměty za účelem získání vlastního zisku,“ odpověděl tvrdě se silným arabským přízvukem a s přimhouřenýma očima dodal: „A tuto část jste porušili!“

„Co-že?“ vypískl profesor. „Já nic nevzal,“ bránil se ostře a zbrunátněl zlostí, jak se ho to obvinění dotklo.

Arab si pohrdavě odfrkl. „Pokud ne, tak co je potom tohle?“ Ukázal na jednoho ze svých společníků, kterému v klíně ležel naditý kožený pytel, ten jej rozvázal a sáhl do jeho útrob. Adam s Mínou a profesorem čekali, co z něj vytáhne. Jejich oči zanedlouho ulpěly na nádobě, jež se díky slunečným paprskům, co na ni dopadaly, zlatě zaleskla, až ta záře trojici na krátký moment oslepila. Posléze onen muž, jenž vyndal nádobu z pytle, natočil oře tak, aby si všichni tři mohli povšimnout, kdo byl na onom koni společně s ním.

Mína si s Adamem vyměnila rychlý zmatený pohled, a pak se oba obrátili na profesora, jemuž se ve tváři na sekundu objevilo překvapení. Byl však na tolik pohotový, že jej okamžitě vyměnil za nicneříkající kamenný výraz. Za mužovým sedlem byl totiž přes koňská bedra přehozený mladík arabského původu a vzhledem k jeho svázaní a roubíku v úst, se dalo usoudit, že se stal zajatcem těchto mužů.

Charlestonovi se zachvěl spodní ret. Vůbec se mu nelíbil vývoj dané situace, ale dál se snažil na sobě nedat nic znát a nezaujatě se zeptal: „Kdo je to? Toho kluka jsem v životě neviděl.“

„Jste si tím jist?“

„Naprosto,“ stál si za svém Charleston.

„Tak se zeptáme jeho, co nám k tomu řekne.“ Arab popojel k zadrženému chlapci a vyndal mu z pusy kus látky, která mu znemožňovala promluvit. Jakmile roubík z jeho úst zmizel, zakuckal se a pak pohlédl nahoru na hradbu.

„Profesor! Mně to být líto... Já se omlouvat, že se nechat chytit...“ zakňoural a házel sebou jak ryba na souši, jak se chtěl dostat ze svých pout. Ale k jeho smůle neměl ani tu nejmenší šanci, proto to po chvíli vzdal a zůstal na koni viset. Tiše pofňukával a mumlal si při tom zjevně nějakou arabskou modlitbu, jelikož z jeho úst zaznělo několikrát slovo Alláh.

Charlestonova tvář najednou zase rychle pobledla a jeho pokerový obličej vystřídaly obavy, nebyl s to na to cokoli říct. Srdce mu v hrudi bilo jako na poplach a začalo se mu těžce dýchat - opět neměl daleko k mdlobám.

To... to... to nás sledovali celou tu dobu? přemýšlel. To není možné... Jak? Avšak nebyl schopen to nyní ve svém rozrušeném stavu pochopit. Asi si měl dávat větší pozor! Ale jak vidno, na to už bylo pozdě... A on si za svou neopatrnost odnese následky, což se mu zrovna dvakrát nelíbilo, jelikož byly jen dvě možnosti, jak to s ním mohlo dopadnout. Buďto ho uvězní a nebo popraví. V obou případech už nikdy nespatří svou rodinu a tato skutečnost ho děsila ze všeho nejvíce.

Jak mohl být tak bláhový?


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 01.08.2015, 9:19:13 Odpovědět 
   Do příštího pokračování budeme čekat, proč byl profesor tak bláhový, a jak se situace při střetu vyvine. Psáno čitelně, plastickým stylem, nemám připomínky ani výhrady. Pouze jedna chybička: očka zaplály: má být očka zaplála.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Lidský charakte...
joshua
Rozuzlení
Šimon
Samuel - IV. ka...
Nicolas
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr