obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Eretea II - 17. Konec a začátek ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eretea - Cesta k propasti
 autor Garathea publikováno: 06.08.2015, 7:44  
Poslední kapitola třetího dílu. Děkuji všem, kteří trpělivě četli až do konce. Doufám, že to byl příjemně strávený čas. Příběh prozatím končí.
 

„Takže tvůj bratr se vzdělával u kněze?“ zajímala se Mei.
„Někteří kněží to dělají,“ povídal Kris. „Nejčastěji vysloužilci nebo tailani. Učila se i ségra, ale já jsem byl tou dobou ještě moc malý. Než jsem stačil vyrůst, tak odešel.“
Mohlo mě napadnout, že neumí číst. Za tu dobu bych ho ledacos naučila, povzdychla si Mei. „Proč jsi mě nepožádal, abych tě učila? Základní abeceda by se ti v životě hodila.“
„Máme důležitější věci na starost. Až se jednou vrátím domů, naučím se to. O to se nemusíš bát.“
Jednou. Mei se rozhlédla po městečku plné udržovaných stavení i obšírných ulic s několika stánky, ve kterých místní prodávali své zboží. Vždycky se snaží vybírat co možná nejbezpečnější cesty, a přesto jsme se museli vypořádávat s tolika problémy. Vzápětí si všimla strakaté kočky na okenní římse domu.
„Tady mají čaj,“ promluvil Reon. „Chtěla bys nějaký zkusit?“
„Tamten jsme dopili, tak proč ne?“
Výběr byl menší než v Koldonii. Prodavačka nabízela jen léčivé čaje složené z místních bylinek. Anabový čaj mezi nimi nenašla. Tak třeba zkusíme něco jiného. Podívala se na prodavačku, ve které nečekaně rozpoznala Edrin. Její přítomnost ji překvapila, přesto neučinila nic, čím by na sebe upozornila.
„Chcete čaj? Můžete si vybrat,“ nabízela jim žena své zboží, tentokrát ovšem její tvář nepoznávala.
Iluze?
„Co tenhle? Je to báječná směs zdejších bylinek. Jistě vám bude chutnat,“ doporučovala jim čaj v zeleném pytlíčku. „Je to lék na spaní, který není běžně znám. Jeho vůně je snadno zaměnitelná,“ promluvila následně Edrin. „I kdyby se napil jen pár doušků, do deseti minut se spánku neubrání ani Iiren. Účinky ho omezí v pohybu, ale jeho schopnosti by se ti mohly postavit do cesty! Do poslední chvíle se nesmíš prozradit.“
Mei se obrátila na svůj doprovod, který neprojevil jediný náznak toho, že by zpozoroval něco neobvyklého. Působí jen na mé smysly, ostatní nic nevidí. Zhluboka se nadechla a dělala vše pro to, aby vypadala naprosto přirozeně. „Co vy na to? Jaký byste si dali?“
„Vyber si ty! Nevadí, když vyzkoušíme něco nového,“ odvětil jí Reon.
„Dobře, tak si tedy vezmeme ten,“ řekla Mei a zaplatila ženě za sáček, který jí nabízela.
Lék na spaní. Edrin má důvod ublížit mně, ne ostatním. Mělo by to být bezpečné. Přesto je to zrada, které se dopustím na svých přátelích. Jenže právě kvůli nim to musím udělat, kvůli Iirenovi.
Aby nevzbudila podezření, bylo nutné uskutečnit plán ještě tentýž den. Tak jako tak, oddalování mi nepomůže. Jen by mě obíralo o sílu předstírat, že je všechno v pořádku. Neumím lhát. Čím dřív to udělám, tím lépe. Další příležitost už možná nedostanu.

Opustili město a na nedaleké louce se usadili k odpočinku. Nad jejich hlavami se kromě létavého hmyzu vznášela i bílá chmýří, která se jim zamotávala do vlasů. Některé květy odkvétaly a vítr roznášel jejich semínka po okolí. Mei pozorovala jejich let a s nevelkou chutí ukusovala z koláče. Sladké a ani mi to nechutná.
„Nad čím tak usilovně přemýšlíš?“ ozval se Iiren.
„Ale jen tak. Říkám si, že bychom tam byli rychleji, kdybychom měli koně,“ odpověděla mu Mei. Za tyhle lži se budu nadosmrti nenávidět.
„O tom už jsme přece mluvili.“
„Já vím.“
„Jsi unavená z chůze?“
„To ne.“
„Kdyby ti bolely nohy, mohli bychom ti pořídit osla, ale musel by být starý, líný a pokud možno tak malý, abys vláčela nohy po zemi,“ řekl jí Iiren.
„Nedělej si ze mě vtípky!“ usmála se Mei. Být s ním je stále krásnější. Tak ráda bych tady zůstala o trochu déle. Cítila, že jí začínají vlhnout oči, ale z pochmurných myšlenek ji naštěstí vyrušil Kris.
„Mei, půjčila bys mi, prosím tě, kapesník? Něco mě šimrá v nose.“
„Jasně.“ Podala mu kapesník, jež nosila v tašce. Jsem hloupá. Akorát tady začnu brečet. „Iirene, jak se vede Neit?“
„Stále pracuje, ale do týdne by se za námi měla vydat.“
„Tak to je fajn.“ Zakousla se do pečiva, aby nikdo nepoznal její předstíraný úsměv. Slíbila jsem jí, že na ni počkám, ale týden je příliš dlouhá doba. Nesmím se prozradit. Jen bych riskovala, že mě Iiren nepustí. Nikdo se o tom nesmí dozvědět.


Přestože se snažila přijít na jiné myšlenky, na svou úlohu myslela bez ustání. Kris jí stejně jako mnohokrát předtím vyprávěl žertovné historky ze svého života. Zdálo se, že vycítil její vnitřní rozpoložení, úsměv na její tváři se mu však dařilo vykouzlit jen zřídka.
Když se začalo šeřit, utábořili se v lese a z blízkého potoka ulovili několik drobných rybek, které opekly nad ohněm. Po večeři pak postavili vodu na čaj.
Asi se z toho napětí zblázním.
Jakmile se voda začala vařit, sundala kotlík z ohně a dovnitř vhodila přiměřenou dávku bylinek.
„Za chvíli jsem zpátky,“ prohlásil Reon. Vstal a zmizel mezi stromy.
Ani nevím, jak dlouho se to má louhovat, zamýšlela se Mei. Tohle raději stačí. Nechci jim uškodit. V nejhorším se účinek dostaví později. Slila čaj do hrnků.
Jsi si jistá tím, co chceš udělat? ozval se zčistajasna Kris.
Jeho otázka ji zaskočila. Zpočátku nevěděla, jak reagovat na skutečnost, že zná její úmysl, ale Kris vždycky respektoval její rozhodnutí. Když necítil pochybnosti, uměl jí vyjít vstříc. Četl jsi mé myšlenky?
Jsi si opravdu jistá?
Vždyť je to smysl téhle cesty. Dříve či později se to muselo stát. A jinak to nejde. Kdybych zůstala, časem bychom byli všichni nešťastní. Gideonovo proroctví mohlo být pravdivé. Neznám nic, co by Iirena ohrožovalo víc než já. Jestli neodejdu teď, tak už nejspíš nikdy. Musím to udělat.
Chápu. V tom případě jdu do toho s tebou. „Dík,“ poděkoval jí, když mu podala hrnek s čajem.
Vrať se co nejrychleji domů!
Samozřejmě.
Jestli to nechceš pít, stačí, když budeš spánek jen předstírat.
S tím, jak se cítíš, by mi to asi moc nešlo, usmál se Kris. Víš, díky Gideonovi máš k Edrin paradoxně nejblíž. Jestli jí věříš ty, tak jí musím věřit i já. Přeju ti samé štěstí, Mei.
Tobě taky. Lehce se ho dotkla na rozloučenou. Pak vyzvedla další hrnek a přešla s ním k Iirenovi.
„Je ti zima?“ všiml si její třesoucí se ruky.
„Docela jo, ale čaj mě zahřeje.“ Tolik nesnáším lež a teď házím jednu za druhou. Předstírala, že se čaje napila. Tohle bude nesnesitelných deset minut.
Nastalo ticho. Všichni popíjeli čaj a mlčky sledovali oheň, který olizoval rozlámané klestí. Reonovi to trvá nezvykle dlouho. Co když přijde, až když budou všichni spát? „Reon si dává načas. Mohl jít na obhlídku?“
„Něco se s tebou děje. Proč jsi nervózní?“ zeptal se jí Iiren.
„Nejsem nervózní.“ Je na mně něco poznat? Nebo to cítí? Přece dělám co můžu, aby nic nepoznal.
Jeho podezřívavý pohled přelétl k chlapci, který už tvrdě spal, i k jejímu hrnku, který byl stále plný. „Co jsi do toho dala?!“ zahodil svůj hrnek a pokusil se vstát. Mei se jeho prudké reakce na okamžik polekala, ucouvla, ale lék už na něho začal působit. Neměl sílu se zvednout. „Mei!“
„Promiň.“ Z očí se jí spustily dlouho zadržované slzy. „Budeš v pořádku. Ať už si o tomhle myslíš cokoli, mám tě ráda,“ nezdráhala se mu říct přímo do očí. Třebaže nedokázala vyjádřit, jak silný je její cit, aspoň jednou mu to chtěla povědět. Musel vědět, že to nedělá proto, aby se ho zbavila.
„Ne,“ promluvil Iiren.
„Co ne?“ V tu chvíli jeho odpovědi nerozuměla, ale v dalším okamžiku si vzpomněla na Edrinino varování. Chtěla utéct pryč, ale ještě než se stačila zvednout, cosi se jí omotalo kolem kotníku. Byl to šlahounovitý kořen, který se vynořil ze země, aby ji k ní připoutal. „Iirene, přestaň!“ snažila se kořen vytrhnout, ale Iiren neváhal svázat i její ruce. „Prosím,“ žádala ho zoufale. Ze země se začal vynořovat další kořen, který se sápal po druhé noze, ale to už Iiren ztratil vědomí.
Jednu nohu se jí podařilo uvolnit, zbytek však ze sebe nedokázala strnout. Kořeny byly příliš silné, aby je přetrhla nebo vyrvala ze země, příliš krátké, aby se nadzvedla nebo si sáhla pro dýku, kterou měla za opaskem.
„Co se tady stalo?“ ozval se záhy Reonův hlas. „Co jsi jim provedla?“ prohlédl si Krise i Iirena, aby se přesvědčil, že jsou v pořádku.
„Spí. Prosím tě, pomoz mi!“
„Snažíš se zmizet?“ S přísností na ni pohlédl. „Kam chceš jít?“
„Domů.“
„Domů? Ale…“
„Vím, že jsem v té jámě skoro umřela i to, co Iiren dělá.“ Ramenem si otřela slzy z tváře. „Je už toho příliš. Nechci, aby kvůli mně zacházel tak daleko. Tohle je přece špatně.“
Reon si k ní dřepl a konejšivě ji pohladil po vlasech. „A jak by ses chtěla dostat domů?“
„Edrin mi pomůže.“
„Edrin?!“
„Udělá to. Věřím jí.“ Bylo zřejmé, že kdyby ji čarodějka do svého plánu nezasvětila, všechno by měla snadnější. Jakmile by přiměla prodavačku, aby jim prodala vhodný čaj, Mei by jí zůstala napospas, aniž by hrozilo prozrazení, které nastalo před pár okamžiky. Nezdar by neznamenal porážku. Skutečného viníka by patrně neobjevili. Edrin by tak mohla pokračovat ve svých pokusech, aniž by se musela obávat pronásledování. Dávno ji nechtěla zabít, proto jí navrhla tohle řešení.
„Víš, že už nebude cesty zpět, opravdu to chceš udělat?“ přesvědčoval se Reon.
„Nepůjdu vstříc Gideonovu proroctví. Když se vrátím domů, všem se uleví.“
„O tom pochybuji. Mei, nemám tušení, co všechno ti ta ženská navykládala, ale možná nevíš, že ekvér mohou léčit jen…“
„Reone, můžeš popřít, že bych Iirenovi ubližovala? Budeš mi tvrdit, že mu to nepůsobí bolest, když mě léčí?“
„Je silný. Nemůže mu to ublížit víc, než když odejdeš.“
„Ale já nechci být kámen, který věčně vláčí za sebou. Jestli má sílu on, tak já ji nemám. Nechci mu ubližovat.“ Najednou začala vzlykat. „Prosím tě, nepřemlouvej mě! Nemůžu tady zůstat. Nemůžu.“
Reon si ji přitáhl k sobě a sevřel ji v náruči. „Dobře. Klid!“
Nechci odejít, ale copak mám na výběr? Je jedno, jak se na to dívám, nepatřím sem. Zoufalstvím se jí špatně dýchalo. Slzy jí tekly proudem. Dlouhé minuty se nedokázala uklidnit.
„To bude dobrý,“ utišoval ji Reon. „Pustím tě.“ Vytáhl dýku a zbavil ji pout. Něžně jí potom otřel mokré tváře.
„Promiň!“ vydechla Mei. „Chovám se jako hysterka.“
„Ne, jen jsi na to nebyla připravená.“
„Myslela jsem, že ano.“
„Představy bývají jiné než realita.“
Mei si protřela zarudlé oči a promnula si obličej. Musím se sebrat. Chtěla vstát, ale na nohy jí pomohl Reon.
„Dobrý?“
„Jo.“ Hroutit se můžu, až bude po všem. Nejprve to musím dotáhnout do konce.
„Čas všechno spraví,“ pohladil ji po tváři. Objal ji a políbil ji do vlasů. „Jsem rád, že jsem tě potkal.“
„Já taky, Reone. Nikdy na vás nezapomenu.“ Z očí jí stekly další slzy, přesto se na něho usmála. „Děkuju. Za všechno.“ Nikdy jsem si neuměla představit, jak těžké může být loučení.
Vyndala deku z tašky a přehodila ji přes Krise. „Měj se krásně,“ podrbala ho ve vlasech. Chtěla si sundat plášť, aby se postarala o Iirena, ale Reon jí podal svou přikrývku. „Dík. Aspoň tohle pro ně musím udělat.“ Láskyplně se dotkla lordovy tváře. Tuším, že mě za to bude proklínat, ale časem se snad všechno změní k lepšímu. Uchopila jeho ruku a vložila mu do ní medailon. „Dělej si s ním, co chceš. Je tvůj.“ Možná ho ve vzteku zničí, ale chci, aby měl aspoň nějakou útěchu. Ví, co pro mě znamená. Krátce ho políbila na rty. „Děkuju.“ Ještě před pár dny bych takovému konci nevěřila. Vždycky jsem předpokládala, že jednou odejdu, ale stále to byl jen vzdálený sen, který se nikdy nezačal plnit.
„Nechám ji tady,“ podívala se na svou tašku.
„Jsou to tvé věci, Mei. Jestli chceš nějakou památku, vezmi si cokoli chceš!“
V budoucnu za ně možná budu ráda. Většinou jsou to jen drobnosti, ale ke každé se váže nějaká vzpomínka, přehodila si tašku přes hlavu. Snad na ně budu vzpomínat s úsměvem. „Dávej na ně pozor! Sbohem.“ Políbila Reona na tvář a vydala se do tmy mezi stromy.

Na cestu jí svítil jen malý srpek měsíce. Mnohokrát ve tmě zakopla o kořen stromu, pařez nebo kámen, ale odepřela si jakoukoli příležitost ohlédnout se zpět k táboru.
Měla dojem, že slyší, jak ji k sobě čarodějka volá. Iluze jejího hlasu i stínů tajemných postav skrývajících se za stromy ji zavedly na mýtinku, kde na ni čekala osoba zahalená v černém plášti.
„Přišla jsi,“ pronesla Edrin.
„Mám něco udělat, nebo stačí, abych stála?“ Přestože byla zadýchaná, stále měla naspěch. Nevěděla, jak dlouho bude Iiren spát ani kolik času je potřeba k rituálu, který ji měl vrátit domů. Věděla jen, že musí pryč.
„Nechápu, proč mi tolik věříš,“ podivila se čarodějka. „Vím, že patříš mezi naivní důvěřivce, přesto jsem od tebe očekávala víc opatrnosti. Když ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli Iirenovi.“
Vyčítá mi, že jsem jí uvěřila? Nebyl to snad její cíl? Zřejmě ji vystrašilo, že jsem Iirenovi dala ten lék. Možná někde uvnitř doufala, že to nezvládnu. „Nemyslím si, že bys nám podstrčila bylinky, které by jim jakkoli ublížily. Iiren by ti už další útok neodpustil. Nestojíš o jejich životy ani o ten můj. Je jasné, že ses svých pokusů vzdala, když ses s námi setkala. Věřím, že jsi chtěla jít s námi, přestože jsi musela vědět, že se tím prozradíš. Možná jsi to udělala proto, abys byla s Iirenem, nebo snad proto, abys mě poznala. Kdoví?“ odvětila jí Mei. Je to Gideonova sestra, není hloupá. Věřím, že je vskrytu duše laskává stejně jako on. Určitě by si dokázala najít příhodnější okamžik, aby se setkala s Iirenem, a přitom se před ním neočernila. Ovládnout mě mohla i bez své přítomnosti. Jenom využila příležitost, aby byla načas s námi. To ostatní bylo vedlejší.
„Poslední dny jsi měla o čem přemýšlet, že?“ soudila Edrin. „Vždycky se na druhých snažíš najít to dobré. Tahle tvá vlastnost mě rozčiluje.“ Na okamžik od ní odvrátila pohled. „Skončíme to. Podej mi ruku!“ nabídla jí svou dlaň. „Vrátím tě do místa a času, ze kterého jsi přišla. Jsi připravená?“
Mei se zhluboka nadechla a přikývla na souhlas.
„Zavři oči! Drž je zavřené, dokud světlo nezmizí, jinak oslepneš.“
V další chvíli ucítila na čele navlhčený prst, kterým Edrin něco nakreslila. Pustila její ruku, obešla ji a zastavila se za jejími zády. Nastalo absolutní ticho. Co to dělá?
Náhle se ozvalo křupnutí, jako by praskal mohutný kus ledu. I přes zavřené oči, zahlédla prudké světlo, které ji obklopilo. V tu ránu ztratila půdu pod nohama a spadla do neznáma pod sebou.
Mei zmizela.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 16.08.2015, 16:11:22 Odpovědět 
   V zásadě bych musela jen zopakovat Čukovy připomínky. Snažím se představit si, že je to jen jedna z kapitol, na kterou budou (doufám) navazovat další, takže konec není vlastně koncem v pravém slova smyslu. Pokud by nedajbože byl, pak příliš uspěchaný až odbytý.Koneckonců, tvůj dlouhý koment taky trochu o něčem svědčí - jestli musíš něco takhle dovysvětlovat (kdo kdy co proč udělal či neudělal), možná to naznačujem že to v samotném textu schází??

Tím expresním koncem jsi (aspoň já to tak cítím) sama shodila cit mezi Mei a Iirenem. Necítila jsem tam to zoufalství z odloučení, aspoň ne tak velké, aby to vypovídalo o velké lásce. Podle mě se měly hory třást a skály praskat, jak Iiren o Mei bojoval, a ona měla být zlomená a zdrcená, že ho opouští.... Myslím, že i když je to fantasy, tak lávstory žádá své :))
Takže doufám, že se brzy vytasíš s pokračováním, protože pevně věřím, že bys nenechala všechno vyšumět do ztracena.
 ze dne 16.08.2015, 20:20:13  
   Garathea: Myslím, že Mei byla zdrcená až dost. Brečela tak, že sotva dýchala. Ovšem nejprve musela udělat to, co bylo nutné. Teprve potom si může proplakat několik nocí, hroutit se, omdlévat, jinak by mohlo být tohle všechno zbytečné. Mei se přece jenom vždycky snaží zachovat správně, snaží se být silná, pláč i své city v sobě obvykle dusí. A lord. Ten v tu chvíli udělal co mohl. Čímkoli jiným by jen plýtval energií, které se mu nedostávalo. Sotva se zmohl na tohle, jinak by určitě udělal, nebo aspoň řekl víc. Nečekal, že ji Reon pustí. Možná bych to mohla natáhnout o popisy, ale mám pocit, že bych se jen opakovala.
V komentáři jsem napsala to, co už se v příběhu objevuje. Bohužel mám pocit, že čtenáři zapomínají nebo se tolik nesoustředí na detaily, což je pochopitelné, když příběh čtou v průběhu celého roku. S tím si samozřejmě přečtou i spoustu jiných příspěvků a knížek, shlédnou nespočet filmů, nebo prostě žijí svůj život. Můj román je logicky někde v pozadí. Na mnohé už si nevzpomenou. Důvěra v objektivnost se potom vytrácí, proto ty sáhodlouhé komentáře. Je to má snaha dát všechno na pravou míru. Na saspi se román sotva udrží. To už vím. Jen jsem to chtěla zkusit a získat aspoň špetku zpětné vazby, ale bude lepší, když ji budu hledat jinou cestou. Rok je opravdu dlouhá doba. Chci, aby se tomu čtenář aspoň o trochu víc věnoval. Jinak to ve mně budí nejistotu.
Pokračování příběhu sice existuje, ale jak už jsem řekla, další díly by potřebovaly spoustu úprav. Teď nejsem ochotná se jim věnovat. Chci se zaměřit na tyto díly a vydat je. Jinak bude mé psaní vždycky končit v šuplíku nebo maximálně na saspi. Navíc bych na internet vyvěsila celý příběh. To bych šla sama proti sobě:) Snad jednou skončím v regálech knihoven, pokud ne, pak se možná vrátím na saspi. Do té doby chci pro svůj příběh udělat maximum. To je pro mě nejdůležitější.
Snad jsem tě zase tolik nezklamala. Děkuji za všechny komentáře. V mnohém mi pomohly.

Přeju hezký zbytek večera:-)
 čuk 06.08.2015, 7:43:57 Odpovědět 
   Poslední kapitoly příběhů bývají čteny s rozpaky a smutkem. Mnoho věcí, které byly před tím tajemné, se vyjasňují, smutek plyne z toho, že príběh nebude pokračovat. Mei je pod vlivem Edrin, podle jejichž rad Mei ochází. Tajně. Kam: do svého původního světa, neboť dojde k přesvědčení, že Lordovi její přítomnost škodí a bere mu sílu. Ty dva světy jsou neslučitelné. v předchozím se zdálo, že to bude možné. Nebo Edrin přenese Mei jinam (alespoň konec příběhu to naznačuje). Odchod se děje poněkud neférovým způsobem, odpadnou však slova loučení a přesvědčování, či dokonce happyend. Odchod Mei zdá být poněkud vykonstruovaný a náhlý, zřejmě jsem nepodchytil všechny nitky a nuance příběhu. Ale přece jenom něco mi v příběhu chybí, zdá se mi poněkud useknutý (třeba to náhle prozření, že je pro Eilena Mei přítěží). Symbióza se nekonala.Myšlenka, že někoho zradím nebo obalamutím, najdu si jinou kamarádku, které dosti náhle uvěří, s úmyslem působit dotyčnému dobro je velmi dvojsečná.
Autorka pak ponechala možnosti dalšího pokračování příběhu.

Po stránce formální: prospělo by, kdyby přímá řeč a vnitřní myšlenky kurzivou byly výrazněji oddělovány, při četbě se mi zdálo, že tento princip nebyl na jednom místě dodržen.
Chyba: opekly rybky.
Koment by byl jiný, kdyby příběh byl vytištěn jako kniha, a mohlo se v něm snadněji listovat.
Přes určité výhrady byl příběh zajímavý a jeho čtení pobavilo.
 ze dne 06.08.2015, 11:55:59  
   Garathea: Mei už si dlouho uvědomovala, že svou přítomností ohrožuje ostatní, především Iirena. Bála se, že se jim něco přihodí, když ji pronásledovali zabijáci, děsila se toho, že Iirena zabije, když bude pod vlivem jiného démona, že se nakonec vyplní Gideonovo proroctví. Věděla, že ho ohrožuje už jen tím, že se jako člověk zdržuje v jeho blízkosti, přestože je lordem. Dávno chtěla odejít kvůli jeho bezpečí i bezpečí jeho říše a samozřejmě také proto, že si neuměla představit budoucnost s démonem, který pomaleji stárne. Bála se neštěstí, ale dosud neměla jak utéct a jak se vrátit domů. Po útocích, které měla na svědomí Edrin byl delší dobu klid, pátrání po čaroději nerušeně pokračovalo, jakmile však Edrin vstoupila do jejího snu, všechno se to změnilo. Možná proto se to zdá být rychlé, ale Mei byla na pochybách dlouho předtím, bylo to spíš v tom, že se pro ni objevila nečekaná příležitost odejít. Zase si potvrdila, jak moc Iirena ohrožuje. Chopila se šance a odešla. Po měsících neúspěšného pátrání se nemohla spolehnout na to, že v brzké době objeví jiného čaroděje. Odchod by tak jako tak musel proběhnout stejným způsobem. Musela by utéct, protože lord by ji nepustil. Odmítnutím plánu by si tedy nepolepšila.
Musím dodat, že Mei a Edrin se nepovažují za kamarádky. To, že ji chtěla Edrin poznat znamená jen to, že ji přestala vnímat jako odpad, který musí zemřít. Byla ochotná uznat ji jako svou rivalku v lásce nic víc. Kvůli lordovi se naučily vzájemné spolupráce. Proč ne? Obě ho milují a myslí na jeho dobro. Viděly v tom nejlepší řešení. Nebylo to rozhodnutí z rozmaru. Obě o tom přemýšlely dost dlouho. Oddalování samotného odchodu už by znamenalo jen trápení nebo nezdar.
Mockrát Vám děkuji za všechny komenty. Do budoucna chci tenhle román vydat, tak snad splní očekávání. Do té doby na něm budu ještě pracovat.

Přeji Vám krásný den:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
NEBOJSA
Tilda
31. Plážovým po...
pilot Dodo
Co vyprávěla Da...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr