obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Havran ::

 autor Tilda publikováno: 23.08.2015, 17:45  
Povídka s hororovým nádechem
 

Havran
Třemi přesně odměřenými údery ostrým zobákem zaklepe na mramorový kámen. Náhrobní kámen, ještě neponičený vlivem počasí nebo času, zářící novotou, sotva políbený dlátkem písmorytce. Nakloní roztomile hlavu na stranu a poslouchá. Protáhne ztuhlá křídla od dlouhého čekání, pařáty se více zatnou do kamene, aby udržel rovnováhu. V jeho temném, nádherně lesklém oku se zatřpytí umírající paprsky zapadajícího slunce. To je jeho poslední nadechnutí, než mu někdo zkušeným hmatem přetáhne přes tělo špinavý a zapáchající jutový pytel. Ta tam je modročerná nádhera bohatého peří. Nestačí se ohnat zobákem, nebo tnout drápy. Tolik se soustředil na své poslání, že nebyl obezřetný. Neurvale je nesen a natřásán. Poté hozen do kufru dodávky a odvezen neznámo kam. Je vyděšený, samozřejmě. Ale také připravený. Připravený se osvobodit, pokud to dokáže. A on musí, protože na něj čeká: tak sama, tak ztracená…
1. kapitola
Sofie a její nejlepší kamarádka Annie, kráčejí to ráno bezstarostně a jako vždycky za veselého překřikování do školy Svaté Markéty. Jsou teprve ve druhé třídě. Malá děvčátka s příslibem ženské krásy v rozesmátých tvářičkách, kde se v pusách rozverně pošťuchují mléčné a dospělé zuby. Ještě nezkažená módními torturami a diktáty, ještě neřešící kluky, diety ani soupeření s druhými o své místo na slunci nebo hloupou popularitu. Prioritou pro malé holky je, aby neměly stejnou mašli ve vlasech, aby se jim podařila kresba, písnička bez falešného tónu, nebo výlet k vodopádu. Učení je obě baví, hlavně kreslení a přírodověda. Bydlí skoro vedle sebe, v klidné části městečka a po škole, pokud nemají kroužky (Sofie balet a flétnu, Annie – více sportovně nadaná, atletiku), hrají si venku. Kolo, švihadlo, domek na stromě nebo pobíhání na hřišti s opičí dráhou, houpačkami, trampolínou a malou horolezeckou stěnou. Možností na vyblbnutí dost a dost.
Zrovna se domlouvají, co podniknou po škole. Zrovna vcházejí na zebru, sotva se rozsvítí znamení „ jdi“ na semaforu. Nekoukají se pořádně oběma směry, jak by správně měly. A proto nevidí rychle a nekoordinovaně jedoucí Audi. Obě se drží za ruce: jsou přece kámošky!
Annie, protože z atletiky vycepovaná, stačí zareagovat jako jediná. Vytrhne se Sofii a uskočí stranou. Její kamarádka nemá to štěstí. Vůz jí narazí do pravého boku, přehodí si ji, jako býk v aréně na kapotu, a tělíčko dívenky končí svůj destruktivní, nechtěný kousek v čelním skle.
Je droboučká a příliš křehká, aby přežila takový náraz. Ani dospělý by to nezvládl. Z roztříštěného ježatého lesa střepů se k lhostejně a kýčovitě modré obloze dívají vytřeštěné oči, plné slz. Než je zalije to množství krve z rozbité lebky. Netrpěla. Bylo to rychlé a konečné.
Annie se sbírá ze země, kolena rozbitá a krvavá, ruka v rameni (ta, kterou se pustila), v jednom ohni. Má je ošklivě vykloubené, ale v té nastálé hrůze nic necítí. Ani hořící kolena, ani škubavou bolest vyhozeného kloubu. Třeští oči na scénu před sebou. Nechápe a začíná srdceryvně plakat. Sbíhají se lidé, někdo volá policii a záchranku: kdosi bere Annie do náruče a něžně balí do deky.
Auto, stojící našikmo v trávníku, kouřící a nepěkně zbrocené krví děvčátka, někdo milosrdně přikryl narychlo svlečenými bundami a kabáty.
Opilý, sotva sedmnácti letý řidič skončil v nápravném zařízení pro mladistvé delikventy. Dostal deset let a doživotní zákaz řízení…
Annie fofrem odvezli do dětské nemocnice na post traumatologické oddělení. Nález byl horší, než se zdálo: Vazy ve vykloubeném rameni byly zpřetrhané a špatně srůstaly. Nervová zakončení se nepodařilo napojit bezchybně. Ruka už zůstala hůře pohyblivá a holčička musela se sportováním nadobro přestat.
I psychiku měla pošramocenou a trvalo mnoho let, než se zbavila zlých snů a nočních můr. Ještě v nemocnici, pod vlivem silných sedativ, vykřikovala ze spaní Sofiino jméno, jako by ji před něčím varovala: „Ne, nechoď tam! Počkej na něj! Už letí, slyším jej! Sofii, prosím, počkej!!!“

2. kapitola
Sofiini rodiče si přáli prostý obřad, jen v malé kapli.
Bílou nazdobenou rakev nechali neotevřenou. Sofiina tělesná schránka dost utrpěla a nebylo možné její obličejík beze stop upravit.
Stáli u ní, bok po boku, hladili a objímali naleštěné dřevo a přes ně promlouvali zadrhnutým hlasem ke své ztracené dceři.
Šeptali jí, co nestihli, slibovali, co už nemohou splnit a o to více se jim plnily očí slzami a srdce hořem. Smutečních hostů se sešlo mnoho a tísnili se venku na trávníku. Chápali, jak moc to bolí. Chápali, že mnohopočetný dav jen přidává na pocitu ztráty. Čekali tiše a spořádaně, mnozí plakali. Stáli jako ochranný val před světem, až vynesou rakev, aby se mohli poklonit a položit na hrob kytičku.
Konečně je po všem. Zoufale kratičká rakev skrytá hromadou čerstvé hlíny, kytice lososově zbarvených růží na ní ubita nemilosrdně vršenou zeminou. Už je ticho. Už tu nikdo nepostává a nešlape rozpačitě po umělém kusu trávníku okolo. Vysoko v korunách stromů jemně tíká ptáče. I správce hřbitova je doma ve svém. Je smutný. I když by měl být zvyklý… Kdo by nebyl, když zemře dítě. Je to vždycky hrozné, nespravedlivé a neomluvitelné. I od Boha…
3. kapitola
V té hluché chvíli, kdy utichne pláč, slzy vsakují do hřbitovní půdy a osychají na hlavičkách sedmikrásek, přichází ten rozhodující okamžik. V následujících minutách musí průvodce probudit nesamostatnou dětskou dušičku a ukázat jí cestu.
Tím je od nepaměti Havran.
Duše dětí neopouštějí tělo, když zemře. Vyčkávají v bezpečí svých tělesných schránek. Jako za života, i po něm, jsou zranitelné, křehké a pomíjivé. A možná i víc. Dalo by se říct, že spí. Spí a sní svůj poslední pozemský sen, než jim dá znamení. Než třikrát zaklepe a tím je vyzve ke konečnému odchodu.
Havran nestihl splnit svůj úkol do konce. Vycpavač zvířat, bezcitný, arogantní a nebezpečný chlap Boo Rudell, jej ukradl s jasným cílem z náhrobku a odvezl k sobě do obytného přívěsu na okraji města. Záměrně mimo zvědavé oči obyvatel.
V přívěsu, až úplně vzadu má své království: odřený pracovní stůl, v naolejované kůži zabalené sady nožů a pomůcek na stahování. V brašně pak chemikálie na konzervování a máčecí lázně, skleněné oči různých velikostí, barev i tvarů, šicí potřeby, vázací drát, roztoky proti parazitům, balzové dřevo nebo polyuretan na vyřezávání figur. Někdy použije i dřevitou vatu. To když si chce zahrát na umělce a vložit trochu umu do modelace proporcí. Nikdy nepoužívá koupené, už hotové výplně: Připadá mu to hloupé a jako by se ochudil o tu krásu tvoření, kdy mrtvý kus kůže oživí věčnou krásou.
Po vyjmutí z klece zvíře znova omámí a usmrtí jedem aplikovaným stříkačkou do srdce. Tělo potom měří ze všech možných úhlů, hodnoty zaznamenává umolousaným špačkem tesařské tužky do odrbaného sešitku, opakovaně tahaného ze zadní kapsy montérek. Zkouší i rozličné pozice, ve kterých by se mu objekt líbil. Teprve potom mrtvolku svléká a krvavý šat čistí, maceruje a konzervuje pro další použití. Mezitím sochaří a řezbaří při výrobě výplně. (Tu by se skoro dalo říct, že je múzou políbený. Ale uprostřed krve a pachu strachu a často zbytečné smrti to nějak dobře nejde!)
Na neudržovaném, kdoví čím zarostlém, hrbolatém plácku, je polozapomenutá jímka, zčásti krytá jedovatou škumpou. Její původ i účel jsou nejasné. To platí i pro nezměrnou hloubku. Jen poklop udělal nový (z napuštěných, pevných prken, spojovaných ocelovými pláty) z bezpečnostních důvodů, jinak nemusel nic upravovat. Skoro ideální podmínky pro živnost! I když je Boo vycpavačem už mnoho let, nepodařilo se mu jímku zaplnit ani z desetiny. Ano, tady uklízí zbytky po preparaci, zasypává hustě nehašeným vápnem, které si sem tam nechá dovézt na paletě.
Jeho práce není až tak o výdělku. Spíše jej baví: zvráceně baví. Zákazníci jsou také různí. Někteří se nechtějí rozloučit se svými mazlíky, jiní vycpaniny využívají ke studiu, jiní… Neptá se. Neptá se ani po původu těl, které mu, většinou pod rouškou tmy, přinášejí. A když nemá zakázku, hledá sám. Daří se mu jeho nepovolené lovy: někdy použije uspávací šipku, někdy chloroform, jindy stačí obyčejný a promyšlený chvat a moment překvapení. Jako třeba tehdy na hřbitově.
Ptáka už dlouho nevycpával. (Je to výzva, protože s opeřenci je větší dřina. Peří je složitější na tvarování. Musí se dodržet sklon a rozložení, kůže je náchylná k proděravění, nic nesmí narušit dokonalost!) Tento temný posel se mu zalíbil na první pohled. Modrolesklé peří, krásně tvarovaná hlava s majestátným zobákem, z části krytým roztomilou ofinou a výhružné drápy. Lahůdka do jeho rostoucí sbírky. A co, třeba se najde nějaký „Emo“ z bohaté rodiny a rád si připlatí za temnou relikvii!!! Ti dnešní mladí se svými zvláštními chutěmi mu docela hrají do karet. I on se mnohdy diví, co za individua za ním chodí. A to by měl být zvyklý na ledacos, když žije doslova na okraji společnosti!
Boo dospává noc. Stavěl se ještě v krčmě a flámoval až do svítání. Tak nějak se mu po propité noci lépe tvoří. Začíná v polovině dne a do večera je kůže volná, zbavená všeho, co dříve tak pečlivě ochraňovala. Máčená a louhovaná, napouštěná a ošetřovaná rozličnými chemickými sloučeninami. Až uzraje, napíná ji BOO na modely z různých materiálů, sešívá, vkládá oči a tak vdechuje tvoru nový věčný život. Potom už jenom prosychá …
Zachrápe, pšoukne hlasitě a vypustí oblak smrdutého plynu. Zavrtí se, zachrchlá a otvírá krhavé oči. Za chvíli je na nohou: uvaří si konev vyčpělé kávy a začíná chystat operační sál.
Havran je zatím v kleci pod přívěsem. V těsné drátěné bedně, páchnoucí výkaly, zvratky a strachem mnoha jeho předchůdců. Je ve střehu a ví. Ví, co se na něj chystá. A ví, že se nedá. Nesmí. Sofie a další děti jej potřebují…
Už slyší dupot nohou v příbytku, hekání, cinkot nádobí i více nepříjemný zvuk broušení nožů. Slyší, jak muž schází tři polorozpadlé schůdky. Jak se shýbá, aby se dostal ke kleci. Pták dělá mrtvého ani se nepohne, hlava bezvládně stočená pod tělem. Cítí závan vzduchu a skřípání zámku na dvířkách. Ruka v tlusté rukavici se natahuje, už, už jej uchopí za křídla! Teď!!!
Havran je v mžiku ve střehu, rozbíhá se nahrbeně proti překvapenému, (v přítmí mžourajícímu)“ umělci“. Je ve výhodě. Chlap musí být v podřepu a s hlavou skoro v jeho úrovni, aby dosáhl do klece. Zajatec bez zaváhání seká diamantově tvrdým zobanem do škaredé, vyžilé tváře. A znova a znova. Muž se nebrání ani nemůže. Vyjekne a padá na zadek, ruce, automaticky a v hloupé snaze zabránit pádu, se mu zkroutí pod tělem, až to křupne. Pták dalšími cílenými klofanci zasahuje oči a odsoudí Booa k nevratnému životu v slepotě. Tím skončil. Prudkým třepnutím krku zbavuje zobák nečistot. Vysouká se zpod nápravy a svobodně, i když trochu uspěchaně, vzlétá k jasné obloze. Třikrát zakrouží nebem a zamíří za svým cílem.
4. kapitola
Sofiina probuzená duše, důvěřivě a s pocitem štěstí, opouští navždy spící holčičku. Ví, že bude v bezpečí: na krásném místě, kde svítí slunko a nikdo není smutný a ani ve tmě. Ocitá se venku, přímo na čerstvém, úsporném kopečku kypré prsti. Stoupá skrz věnce a kytice se smutnými vzkazy pro mrtvou, cítí vůni květin i svící v pestrých lucerničkách. Jemně se vymaní z růžových stuh a mašlí, aniž by cítila dotek hedvábí. Rozhlíží se, teď už trochu zmateně: Kde je její průvodce? Proč tu nečeká a svým vznešeným letem jí neukazuje cestu? Proč je sama?
Nejistota roste s každou vteřinou mimo tělo. Ale vrátit se nemůže. Nejde to. Vydechne dlouze, smutně a ztraceně. Stromy, ti letití pozorovatelé všeho, jí odpoví šepotem listoví. Jako by chápali a věděli. Ale utěšit nedovedou ani pomoci nemohou…
Po několika dlouhých minutách se svět kolem vystrašené duše mění. Z prosluněné krajiny na pochmurnou, mlžnou a temnou. Jako by nepozorovaně přešla bariéru a ocitla se JINDE. Vzduch je rázem štiplavě studený a páchne divně a nepříjemně. Pokřivené, ztrouchnivělé kostry stromů vystupují ze tmy jako přízraky. Není slyšet žádný zvuk. Jen ticho…Teď se jí na chvilinku zazdálo, že k ní promlouvá slabý hlásek její kamarádky. Ale nevěří, myslí si, že to byl klam. A za vteřinu je zase tíživé ticho.
Netělesná, nehmotná, pluje tou nepohodou kousíček nad povrchem. Vzdálenosti tu nehrají roli, čas je také zbytečnou veličinou. Ale Sofiině duši už jej moc nezbývá. Pokud zůstane tady, na tom nehostinném přechodu moc dlouho, uvízne. Nebo se dostane někam, kam nepatří. A potom teprve bude pozdě! Bezcílně a zmateně krouží kolem, na paměti má pouze neúprosné pravidlo: bez průvodce dojde k věčnému zatracení!!!
Nesvět kolem ní temní víc a víc: jako by se k ní nesl nějaký zvuk, hlas. Vábí ji a láká dál mezi stíny. Odolává, ale slábne, čím déle setrvává, tím je její aura, dříve jásavě zlatavá, bledší a nevýraznější. Její obavy a úzkost sílí stejnou měrou, jako slábne její stále křehčí víra: že ji najde a zachrání. Že ji neopustil a hledá všude… Že je stejně vyděšený jako ona!
Ještě pár chvil a místo ji dostane celou. Udolá ji a nepustí, co jednou schvátilo. Duše Sofie se začíná nenávratně prolínat do okolního nechutného vzduchu a jako by odplývala jedním určeným směrem. Kousek od ní je jáma. Bezedná, kolmo spadající, až po okraj plná zoufalství a bolesti. Krmí se dušemi, které zabloudily. Zhasíná jejich záři. Pozře je a zahubí.
Pár metrů a skončí to…
Najednou se objevuje slabá záře, bod naděje v nekonečnu zoufalství. Jemný pohyb rozvíří stojatý vzduch a zazní tolik pozemský zvuk: šum křídel! Zprvu slaboučký, ale sílí a blíží se. To Havran se vrátil.
Našel mě! Našel!!! Kdyby mohla, pláče. Kdyby uměla, směje se. Její stav se ihned odráží na jasu aury. Opět září a už nikdy nepohasne!
Průvodce zakrouží nad tou skoro ztracenou a znova nalezenou a způsobně vyčkává, až se k němu připojí. (I z něj je, skoro hmatatelně, cítit radost a úleva.)
Jemně se zvedá, zářící jak miniaturní sluníčko, ještě výše do vzduchu a bok po boku plují spolu. „Ona a Havran“: dvojice nejvzácnější, mířící do jiného, lepšího a nezkaženého bytí. Let není ani krátký ani dlouhý. Je tak akorát. Poklidné vznášení, čiré potěšení z absolutní svobody ode všeho.
Doprovodí ji až k tepaným branám, elegantně slétne na zem, aby „zaklepal“. Poté, co se obrovské veřeje tiše a vábivě rozevřou, poodstoupí s lehkou úklonou. Ještě ji lehounce pobídne letmým dotekem per na okraji křídel, jako matka dítě. Naposled zahlédne jeho moudré, krásné oko. Mizí v průzračné výši… A není více.
Ona se radostně přidává k zástupu všech. Splývá s nimi a jako by ani nikdy neodešla…

5. kapitola
Rodiče zabité dívenky, kdysi lehkomyslní a užívající si života, prožili si své soukromé peklo stranou od lidí. Zpočátku se ploužili domem, nadopováni uklidňujícími léky. Táta se zkoušel vrátit po dvou týdnech od pohřbu do práce. Vydržel dva dny a vzdal to.
Její pokojíček se stal pietním místem, stejně jako hrob. Máma uklízela denně, ač nebylo co. Často ji našel po dlouhých hodinách, vyčerpaně zabořenou v pokrývkách na malé holčičí postýlce, polštář bys mohl ždímat… Přišlo období obviňování. Křičeli jeden na druhého, co by nikdy nevyslovili. Milovali se zuřivě a v slzách. Strnule a bez výrazu seděli na opačných koncích gauče a dlouhé hodiny hleděli do zdi. Jako by tam mohli najít odpovědi. V nerovnosti omítky, v drobných trhlinách, ve stopě lezoucí mouchy… Trpce litovali, že se neumějí a ani nedokážou modlit.
Déle už to nešlo. Domek jim dcerušku příliš připomínal. Její pokoj na ně křičel do snů tak, že ráno výhružně mlčenlivé dveře míjeli obloukem. Zkusili je nechat otevřené - nepomohlo. Zavřeli a zamkli je: bylo to ještě horší. Bylo rozhodnuto: odstěhují se co nejdál!
Sofiiny věci zabalili také. Do krabic svázaných modrými stuhami, jako její oči, naskládali dívčinu minulost, aby, až bude třeba, ji znova probírali, voněli k ní a vzpomínali. A smáli se a neplakali!
Jak udělala první krůček, sotva v jedenácti měsících a zakopla o krtčí hromádku. Jak „pomáhala“ mamince na zahradě a maličkou motyčkou „ukopla“ žížalu, protože si myslela, že je to had a mámě ublíží. A potom jí tvorečka bylo líto, tak mu, smutná, vypravila pěkný pohřeb. Vyžádala si malou krabičku od máminých náušnic, vystlala sedmikráskami, aby to žížalu netlačilo, když bude pořád ležet a zakopala pod borůvkou. Nebo jak si sama statečně vytrhla horní řezák a hned si myslela, že bude zubařkou. Jak se učila jezdit na kole do hromady písku nebo jak ráda plavala a šlo jí to, mrštná jako rybka. Ne rybka: Víla! S růžovými, nadýchanými rukávky a plavečkami s kanýrky na zadečku. Jak se nemohla dočkat školy a noc před prvním dnem skoro nespala, pořád chodila k rodičům do ložnice s budíkem v ruce, aby náhodou nezaspali. Ráno, když byl opravdu čas, zařezávala jako dřevorubec, skoro nebylo možné ji probudit! Usnula i v lavici a maminka si pro ni musela přijet ještě před koncem vyučování. Paní učitelka byla shovívavá a chápala to. Navíc, Sofie se ukázala jako výborná a svědomitá žačka! A taky, jak se naučila první jednoduché písničky na flétnu a u vánočního stromečku se „upískla“ a plakala, že pokazila Vánoce, polekala Santovy soby a on k nim večer nepřijede!

Odjeli na jih, koupili starou farmu a tam, uprostřed dřiny a odříkání zkoušeli žít znova. Stali se z nich noví lidé. Hledali jiné naplnění života rodičů bez dítěte. Hledali odpovědi na své otázky. Někdy je našli nebo uslyšeli. Často jim bylo tvrdou a necitelnou odpovědí jen mrtvé ticho. Nevzdávali se. Přece to všechno musí mít nějaký smysl! Proč by se narodila a zemřela tak záhy!
Stovky „proč“ postupně ubývají a objevují se i opatrná „protože“. Váží si i maličkostí a sebe sama, jako nikdy předtím. Dospěli a zmoudřeli tím utrpením. Ne nestali se věřícími ani nepropadli všemožným sektám, ezoterice nebo jiným učením. Sami o sobě, uprostřed přírody, zvířat a klidu, dospěli k vnitřní rovnováze a pochopení.
A přestali se bát přivést na tento svět další dítě, aby jim nahradilo milovanou dcerušku. Přestali se bát, že na Sofii zapomenou. Naopak! Těšili se, že až bude starší, budou mu moci o sestře, která jej nechtěně minula, vyprávět.
Podařilo se. Za dva roky se jim narodila druhá dcera. Mia jí říkali.
Epilog
Měla kdysi tajemství. Tajemství plodu uvnitř matky. Tehdy, plujíc ve svém soukromém bazénku života, potkala se se Sofiinou duší. Možná si něco řekly svým vlastním způsobem dorozumívání: nehmotná materie a nedovyvinutý plod. Možná potřebovala Sofie pozvání, aby mohla „vstoupit“. Možná… Ale uskutečnila to: šťastná, že bude zase žít, skrze svou sestru. I když už to nebude ona: zapomene na svůj minulý život, sotva se dítě narodí.
Tehdy miminko kopalo jako bláznivé a maminka se tomu smála, ač byla hluboká noc. I tátu to probudilo a něžně se dotýkal bouřícího bříška, dokud nebyl zase klid a všichni znova neusnuli (jako rodina). Mia se na svět krásně usmála, když se narodila. (anebo to byla Sofie?) Rostla a jenom trošku se podobala své sestřičce. Možná očima…Určitě očima, protože je má dvojnásob krásné, modré jako jezerní voda…
Jako pětileté, jí začala maminka vyprávět první příhody a zážitky se Sofií. Na sestřinu počest se všechny panenky i plyšáci jmenovali podle ní. (Sofie, Sofinka, Sófa, Sofátko, Sofulka, Sofí…)
Mia, i jako dospělá, žila celý život s pocitem, že svou sestru zná…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Amelie M. 01.09.2015, 22:52:25 Odpovědět 
   moc se mi líbí tvé uchopení tématu smrti dítěte.. dílko je propracované, čtenář naráží na zajímavé myšlenky i popisy, chvílemi člověku běhá mráz po zádech..
 Apolenka 25.08.2015, 15:56:40 Odpovědět 
   Jde-li o smrt dítěte, je to věc nanejvýš chmurná... ale tys toto téma zpracovala s profesionální obratností a obrovským citem do prozaické lahůdky, kterou si člověk rád a bez dechu přečte. Obraz lidské bolesti a smíření, na pozadí hororového příběhu, jsi vykreslila dojímavě a velice živě. Milá Tildo, tebe si ohlídám.
 Margaret 23.08.2015, 22:23:12 Odpovědět 
   Povedená povídka, opravdu velmi dobře napsaná, plná detailů, které dokreslují atmosféru příběhu. Obzvlášť mě zaujal havran coby průvodce mrtvých duší. Skvěle zpracované.
 Bob Cileček 23.08.2015, 18:39:32 Odpovědět 
   Povídka se velmi dobře čte. Musím uznat, že je to po dlouhé době něco, co musím kladně okomentovat. Dávám za jedna. Počkám si na příští příspěvek, než si tě dám do oblíbených.
 čuk 23.08.2015, 17:44:19 Odpovědět 
   Buď vítána na saspi. Povídka je psána velmi dobře, inteligentně, sugestivně, citlivě, s využitím plastických detailů. Řekl bych, že i dojímavě. Postavy jsou charakterizovány přiléhavě, jsou jako živé. Vlastní příběh je zajímavý. Poeův havran je v nové funkci, dalo by se říci až humanistické. Problém duše a posmrtného života je řešen na velice konkretním případě reinkarnace. Horor nevzbuzuje ani tak hrůzu, jako překvapení a určitou nejistotu, jak to vlastně s duší je. Psáno jemně, s pozitivním zaměřením. Svým způsobem happy end nepůsobí ani nasládle ani uměle. Docela bych příběhu věřil (vždyť by to tak mohlo být, dokázat vymyšlenost a opak je dost obtížné).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Kreator
DALI
Strašná generac...
Kasparek
Eretea II - 13....
Garathea
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr