obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915372 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39507 příspěvků, 5743 autorů a 390398 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XXXII - Vysoká hra 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 04.09.2015, 0:13  
Začíná sedmá část románu Lovkyně v níž dochází k očekávanému střetu obou stran. Na jedné stojí Kasumi, Parvati, Luciana a Kenji, zatímco druhá strana patří bohatému obchodníkovi Imranovi a jeho lidem. Jak dopadne vzájemný střet a koho bude stát život?
 

Blok VII. - Stroj na smrt




Rekapitulace

- V Japonsku, v galerii Ibuki, jež byla kdysi školou bojových umění, se pořádá Imranova výstava kuriozit. Vrcholem výstavy je představení diamantu Oko hada. Ten sice nebude světu představen poprvé, nakonec nejde o první výstavu tohoto typu, ale na půdě Japonska je diamant prvně.
- Kasumi hodlá výstavu narušit a to díky plánu Kenjiho, který ji má jako vysoký policejní důstojník nechat zabezpečit. Sám Kenji má být na výstavě přítomen jako host.
- Na výstavu byla pozvána i boxerka Luciana.
- Kasumi chce dosáhnout hned několika věcí... Za prvé, zachránit svoji sestru ze spárů Imrana. Za druhé, vzít zpátky diamant, který patří domorodcům z ostrova v Pacifiku a tím získat jejich přízeň. A za třetí, zbavit se Imrana a jeho pomocníků Dereka a Nicolase.
- Většina aktérů má na sebe vazby z minulosti. Tak například Nicolas byl kdysi přítelem Parvati a to díky ní skončil za své vraždy ve vězení. Kasumi dobře zná Dereka z ostrova domorodců, kde s ním byla na výpravě (viz blok II). V osudí je i tajemná žena vystupující jako Princezna Imrana, která se v očích Kasumi provinila tím, že mučila Sakuru.



Luciana
Den D byl tady. Ani jedenkrát jsem Kasumi neslyšela říct něco ve smyslu – ‚mají moji sestru, radši nebudeme provokovat, jinak ji zabijí.‘ Nejlepší obrana je útok, to byla teorie, kterou razila a já se s ní ztotožňovala. Kenji už byl dávno na výstavě a mě tam nyní dovezla Flávia, načež se zase vrátila hlídat Paolu. Její poslední a vlastně jediná slova, která během cesty řekla, byla: „Jdeš na Imranovu výstavu kuriozit – připrav se na to.“ Nevím, na co bych se měla připravovat, Pokud je nějaká výstava, která mě může zajímat, pak něco podobného, čili zajímavého a neobvyklého. Nebýt blížícího se masakru, šla bych do galerie dokonce ráda.

Galerie Ibuki nebyla žádný zázrak. Vážně, na to, že jsem v Japonsku, vypadala galerie jako stará ošklivá historická budova, kterých je po Evropě tisíce. Béžový kvádr ozvláštňovaly snad jen mramorové sochy samurajů po stranách vstupních dveří. Kde je luxus, kde jsou prosklené sály, kde Japonští roboti, kde jsou gejši a co alespoň pár pozlacených soch toho tlusťocha Buddhy?! Nepřipadala jsem si tu jako v Japonsku, ale jako někde v Rusku před třiceti lety! Kdyby se Imran chtěl tak moc předvést, mohl výstavu uspořádat i jinde! Zboku budovy bylo parkoviště s dobrými osmi vozy a ani jedno nebylo popsané logem novin nebo televizí. Jen soukromá výstava pro hrstku pozvaných. Od zítřka bude výstava dostupná i veřejnosti, zítra se tedy dá očekávat zájem médií. Až na to, že po dnešní noci nebude zmínka o výstavě kuriozit zdobit rubriku ‚kultura‘ ale ‚krimi.‘

Po pravici přes štěrkovou cestu jsem měla velkou zahradu obdélníkového tvaru. Spousta stromů a živých plotů, které ohraničovaly cestičky. V samém středu zahrady stál dřevěný altánek. A vzadu za plotem se rozprostíral park. Tam vzadu, přímo naproti galerii, stály dva staré obytné domy určené k demolici. Park se prý měl rozšířit. Kenji to vysvětloval tak, že v této čtvrti města není dostatek zeleně a taky, že ta zástava kazí dojem. Mě ale zajímala hlavně budova galerie. Strohá a nevýrazná… vsadila bych se, že výstava v Dubaji se odehrávala za jiných podmínek a v podstatně modernější budově. Třeba chce Imran ukázat, že Arabský svět si zaslouží mnohem víc než Japonsko. Možná chce výstavu pokud možno utajit, protože se někoho obává. Co na tom? Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vykročila k proskleným dveřím. Po stranách stáli dva vysocí bodyguardi v drahých tmavých oblecích a s kravatami. Imranovi lidé. Věděli naprosto přesně koho vpustit dovnitř, takže se bez řečí rozestoupili a nechali mě projít. Mě… sto kilogramů masa v botách na podpatku, červených blyštivých šatech s ramínky, zlatém náhrdelníku a nápažníku na levé ruce. K tomu nalakované nehty červenou barvou, kožená kabelka a kolem krku kožešina z… nevím, snad lišky? Připadala jsem si ne jako dáma, ale jako kráva.
Červený koberec vedl velkou vstupní halou až do prvního sálu. Už tady v hale však něco stálo. Něco… zvláštního. Přímo před sebou jsem měla vchod do sálu číslo jedna. Po stranách stála schodiště, která vedla do oblouku a scházela se až nahoře v patře. A právě tam nahoře, na podstavcích vedle vrcholku schodiště, byly dvě voskové figuríny. Nemohla jsem se rozhodnout, která z nich je odpornější. Ta napravo byla nahá štíhlá blondýna s třemi ňadry! Opravdu, na její vypnuté hrudi držela tři malá a kulatá ňadra. Druhá figurína byla také žena a také nahá, ovšem vypadala jako kostlivec potažený kůží. Snadno bych mohla spočítat její žebra a takřka všechny kosti. Výsledný dojem byl odporný. A nad dveřmi do sálu tady dole visel nápis: ‚Výstava kuriozit.‘ Spíš obludárium tam mělo být. Před schodišti stáli arabové. Vypadalo to, že horní patro je hostům nepřístupné. Nevadí. Netoužím po tom vidět ty dvě figurína zblízka. Po pravici za dvěma zdobenými sloupy jsem měla recepci. To po levici byla chodbička s toaletami. Možná se toalety budou hodit… až se budu chtít vyzvracet.

Vstoupila jsem do sálu s označením ‚1‘ a rozhlédla se. Lidí tu bylo celkem málo, sotva dvě desítky a polovina z nich navíc musela patřit k ochrance. Takové lidi dobře poznám, i když nemají u pasu zbraň. Tmavé oblečení, v tomto případě drahé obleky, vysocí, urostlí a s ostře řezanými rysy ve tváři. Většinou arabové, což bylo poznat už od pohledu. Kenjiho lidé měli být hlavně venku a v okolí domu. Imran na tom prý trval a co je zajímavější, rozhodl se tak sotva před týdnem. Bylo jasné, že tohle je jen hra, jen přetvářka. Obě strany věděly, že se dnes něco stane a otázkou bylo, kdo koho překvapí a zatne mu tipec. Jeden z arabů prošel kolem mě. Byl dokonce vyšší než já a ten povýšený pohled! Není moc věcí, ve kterých se s Kasumi shodneme, ale na araby máme přeci jen stejný názor. Teď ale není čas přemýšlet nad araby a nad tím, co se jim asi tak honí hlavou, když mě tu vidí. Mám jich tady kolem sebe víc než dost, ale mě zajímá jen jeden. A kde vlastně je… aha, támhle vzadu u baru. Bílý výrazný oblek, červená křiklavá kravata, nagelované prošedivělé vlasy a v rukou sklenka vína. Od araba bych čekala barevný turban, ale kdepak. Tohohle chlapa bych si snadno spletla s kterýmkoli americkým byznysmanem. Tím hůř… Než si mě stačil Imran všimnout, rozhlédla jsem se po sále. Žádné exponáty tu nebyly! Jen celou zadní stěnu kryl velký rudý závěs. Pokud si dobře pamatuji na Kenjiho plány galerie, pak za závěsem bylo tvrzené neprůstřelné sklo a hned za ním sál s klenotem této výstavy. Imran nedovolí veřejnosti, aby chodila až k drahokamu, pouze jim ho ukáže zpoza skla, ale to až pár minut po půlnoci, po ohňostroji, který bude venku v zahradách. Mám ještě dvě hodiny čas.

Po pravici jsem měla bar, kde se podávalo pití a drobné jídlo. Za barem bylo schodiště do patra. I před ním stál člen ochranky. To po levici byl průchod do sálu číslo 2 a pak i do dalších sálů táhnoucích se podél vnější strany budovy. Nedalo se galeriemi procházet kolem dokola, ale muselo se přes jednotlivé sály vracet. Normálně ne, ale dveře tam vedle schodiště byly zavřené a přehrazené zdobenou páskou napnutou mezi pozlacenými sloupky. Bezpečnost především, předpokládám. Imran ví, že Kasumi je někde venku a je otázkou, nakolik věří tomu, že se ta Japonská samurajka nechá zastrašit zajatou Sakurou. Všimla jsem si, jak Imran vykročil ke mně. Předstírala jsem, že o něm nevím a rozhlížela se okolo.
„Ani jsem nedoufal, že přijdete!“ zvolal, načež jsem se otočila a natáhla ruku před sebe, to aby mi ji mohl políbit. Udělal to, což mě tedy překvapilo a asi to na mě šlo poznat. Jemně mě chytil za prsty a řekl: „Jak vidíte, společenské zvyky moderního světa mi nejsou cizí.“
„To vidím,“ odvětila jsem chladně. „Kdybychom byli v Dubaji, taky bych si mohla dovolit přijít na večírek takhle oblečená a mohla bych očekávat galantní jednání?“
„O tom netřeba pochybovat,“ Imran lusknutím prstů zastavil okolo procházejícího číšníka a vzal mu z tácu sklenku s Martini, kterou mi předal. „Dubaj je světová metropole, paní Torresová. Nebo vám smím říkat Luciano?“
„Pro vás jsem Torresová. Slečna Torresová!“
„Vskutku? Vidíte, mylně jsem se domníval, že jste s vaším přítelem manželé. Nezlobte se, nemám takový přehled, byť musím uznat, že o vás bych měl vědět první poslední. Jste klenotem společnosti, slečno Torresová. Neberte moji nevědomost jako urážku, prosím vás o to.“ Ten jeho úsměv, ta mluva, ten oblek… Měla jsem chuť mu jednu vrazit.
„Zaráží mě, že se ke mně tak chováte. Co vím, arabové s ženami zachází jinak.“
Ušklíbl se a řekl: „Ve všech moderních městech světa jsou muži a ženy sobě rovny. Dubaj není výjimkou.“
„A za hranicemi města? Na venkově třeba? Dubaj je metropole a žijí tam lidé různých vyznání a národností, ale co venkov?!“ Imran se na moment zarazil a poté mne odvedl dál od baru. Mezitím kolem nás prošel Kenji. Ani se na mě neohlédl a já se ho též snažila ignorovat.
„Slečno Luciano, „pokračoval Imran, „my dva jsme moderní lidé jedenadvacátého století. Pokud existuje území, kde je nepoměr mezi muži a ženami, pak tato země do nového tisíciletí nepatří a nemá smysl se o ní dál bavit. Pojďte.“

Imran mě zavedl do sálu s označením ‚2‘. Tady mnoho lidí nebylo, za to tu bylo pár exponátů. Všechny byly umístěné ve vitrínách na nízkých sloupech uprostřed obdélníkové místnosti. Překvapovaly mě zelené a červené koberce na podlaze, stejně jako hudba, jež se ozývala z reproduktorů u stropu. Hrála hodně potichu, to aby nerušila, ale dlouhé táhlé tóny a výrazné výšky byly i tak nepříjemné.
„Slečno Torresová,“ spustil Imran, když mne vedl podél stěny k prvnímu exponátu. „Opravdu jsem vás tu nečekal. O to víc mne překvapuje a zároveň těší vaše přítomnost. Domnívám se, že budete vítanou ozdobou dnešního večera. Později vás seznámím s mými obchodními partnery tady v Japonsku.“
„To si odpusťte – nestojím o seznamování. Chcete se se mnou jen chlubit. Nejradši byste mě postavil nahoru nad schodiště místo těch zrůd.“
„To si opravdu myslíte? Mrzí mne to, ale rozumím vašemu podráždění.“ Imran se zastavil a pohlédl mi do očí. „Vím, na co narážíte,“ řekl, aniž by hnul brvou. „Šlo o nedorozumění. Moji lidé vám tehdy v přístavišti rozhodně neměli ublížit. Stalo se a mne to upřímně mrzí. Vážím si vás, slečno Torresová.“
„To má být vtip?“
„Nikoli. Nemyslíte snad, že pokud bych k vám necítil náklonnost, byla byste teď na jiném místě a v jiné situaci?“ O co mu šlo? Měla jsem za to, že mě nechal jít a že mě pozval na výstavu z jediného důvodu – abych mu prozradila, co naše strana ví a plánuje. Imran musí věřit tomu, že jsme Paolu odhalili, jinak by mu už dávno dala vědět. Možná měla Kasumi jejím jménem zaslat Imranovi zprávu a uklidnit ho. Na druhou stranu by to mohlo působit podezřele, obzvláště, když má Imran Sakuru. Musí si být jistý tím, že se dnes večer něco stane. Musí to vědět, o tom nemám pochybnosti. Nasazuji tady vlastní krk, ale zasloužím si to. Udělala jsem chybu a teď mám šanci ji napravit.

Imran mne konečně dovedl k první vitríně, jež stála u stěny. Byla v ní… mumie! Vypadala jako lidská, ale byla nejméně o polovinu větší než já!
„Mumifikovaný neandrtálec?“ poukázala jsem na seschlou obludu se zlověstně protáhlým obličejem a otevřenými ústy.
„Nikoli. Tohle je královna Himiko. Byla šamanskou vládkyní Japonských kmenů v době na přelomu letopočtu. Tehdy, v kulturním období Yayoi se Japonsko nazývalo Yamataikoku nebo v překladu Jamatai.“
„Proč je tak vysoká?“ ptala jsem se.
„Protože nebyla člověkem. Himiko zřejmě přišla z hvězd a lid si ji zvolil za svoji královnu. Viděl v ní něco božského, byla obklopena aurou nesmírné moci a stala se symbolem lidu. Zatímco do té doby bylo Japonsko pouhým vazalem Čínského císaře, Himiko dokázala sjednotit kmeny a měla takovou moc, že byla čínským císařem Mingem uznána jako představitelka spřátelené země, tedy již ne pouhá vazalka.“ Imran se otočil čelem ke mně a řekl: „Kdybych nenáviděl ženy, mohl bych zde vystavovat mumifikovanou královnu?“
„Já netvrdím, že ženy nenávidíte. Říkám jen, že chcete, aby vám vaše partnerky byly po vůli.“
Imran se upřímně usmál a dodal: „V tom jsme snad stejní, slečno.“ Zmohla jsem se jen na zaskřípání zubů.

Imran poukázal na vitrínu uprostřed sálu. V ní byl umístěný lehce zahnutý meč.
„Co je na něm zvláštního?“ ptala jsem se.
„Je to jedna z nejdokonalejších katan, jaké byly kdy vyrobeny. Všimněte si toho prohnutí – ani malé a ani příliš velké. Dokonalá kombinace seku a řezu. Zdobená rukojeť z magnólie, čepel z tvrdé oceli, ale s měkkým jádrem pro větší pevnost a dobrou brousitelnost. Poměrně malý hrot meče pomáhá rychlejšímu vytažení z pochvy. A samotná pochva je potažená kůži ze žraloka stejně jako rukojeť.“
„Drahý meč. No a?“
„Ano, ano – řekla jste to přesně - velmi drahý meč. Cena takového kusu je odhadem dvacet až třicet tisíc dolarů. A on skončil uklizený v jedné staré továrně společně s dalšími zbraněmi a starými roztrhanými fotkami mladé dívky, na jejichž zadní straně stálo: ‚Kasumi.‘ Můj přítel vypátral o Kasumi mnohé, díky kontaktům na podsvětí zjistil, kým je doopravdy. Víte vůbec, že se přátelíte s vražedkyní z řad Yakuzy? Její pán si ji vážil stejně tak, jako ji nenáviděl a to značí jediné – ve svém oboru byla špičkou.“ Imranovy se zvláštně zaleskly oči a poté mě položil dlaně na tvář. Zahleděl se mi do očí zlostným pohledem a řekl: „Stojíte na špatné straně, Luciano!“ Imran mě pustil právě včas. Měla jsem chuť mu taky smáčknout hlavu mezi dlaněmi. A ještě mu palcem dloubnout do očí. „Užijte si výstavu!“ odsekl podrážděně a vydal se zpět do sálu.



Paola
Bylo to potupné. Přivázaná ke sloupu ve sklepě a celé dny trávící čas jen sezením a klepáním se zimou. Bylo to prostě potupné. Můj syn byl jen metr ode mě, ale já na něj sotva mohla pohlédnout. I on byl přivázaný silnými lany, ale na opačné straně sloupu. Jen dvakrát za den nás Parvati nebo Flávia pouštěly ven na toaletu a v jídelně nám podali jídlo. A pak zase zpátky do smradu a zimy jaká tady dole byla. Mohla bych alespoň trávit čas hovorem se synem. Máme si co říct, ale Armando už od toho večera, kdy jsem mu řekla celou pravdu, jen mlčí a mlčí. Nepromluví se mnou jediné slovo, za to na Parvati mluví neustále. Pořád se jí vyptává, jak to vypadá se Sakurou a jestli už mají nějakou stopu. Zajímá ho víc sestra té čubky než vlastní matka. Ale přes to všechno si asi nemůžu stěžovat. Pokud by totiž otázka mého věznění padla výhradně na Kasumi nebo dokonce na Lucianu, skončila bych tu sedící ve vlastních chcankách, věčně hladovějící, zmlácená a určitě ještě nahá.
Zaslechla jsem zvenčí hluk motoru vozu. Takže někoho sem poslali, aby nás hlídal? Kasumi určitě ne, Kenji vede zabezpečení výstavy, Parvati určitě využili jako střelce… Doufám, že Luciana si účast na výstavě nerozmyslela. Co vím, tak Imran jí určitě nehodlá ublížit. Své lidi, co ji tak brutálně zbili, seřval jako psy a kdyby teď nepotřeboval každého muže, určitě by je vyhodil. Nechápu, jak se tomu arabského zmetkovi může Luciana líbit! Ale skoro bych si přála, aby to spolu dali dohromady. Pokud je Imran jako byl můj Abdul, potom by se měla Luciana na co těšit. Nejprve mi Abdul projevoval obrovskou lásku, nosil mi květiny, bral mě do luxusních Bogotských restaurací… Vozil mě svým drahým autem, milovali jsme se a on zářil radostí. Tvrdil, že tady v Kolumbii, mimo svoji rodnou zemi, konečně nalezl ženu svého života. Věci se ale rychle změnily. Vyprávěl mi o tom, jak je vepřové maso nezdravé a alkohol jakbysmet. Přemlouval mě, abych začala nosit burku, že prý je to fantastický módní doplněk, že je pohodlná a že díky tomu bude každý vědět, že patřím jemu. Pak mi začal zakazovat návštěvy Diega. Nechodila jsem za ním často, to ne, ale byl to přeci jen můj bratr a otec mého dítěte. A pak mě Abdul ze žárlivosti a ve vlastní opilosti pořezal…

Zahlédla jsem světlo nad schodištěm. Docela se mi rozbušilo srdce. Dolů však sestoupila Flávia. Prohlédla si nás už zdálky – jen aby se ujistila, že jsme neutekli. Poté se otočila ke mně zády připravená vrátit se nahoru.
„Už jdeš?“ oslovila jsem ji. Ani nezareagovala a vykročila na schodiště. „Počkej! Tebe tu nechali?! Myslela jsem, že…“
„Nevadí mi to!“ zvýšila hlas. Přeci jen zašla ke mně a vystavila svoje prsa schovaná v těsné blůzičce. Chm, mám je větší. „Jsem ráda, že mě tu nechali,“ řekla mi. „Určitě tam bude Imranova princezna. Bude tam, že ano?“ optala se, jako bych to snad měla vědět.
„Možná ano, možná ne.“
„No tak, Paolo!“ sklonila se nade mě ve snaze vymámit ze mě odpověď. „Všichni tady víme na čí straně stojíš.“
„To se pleteš,“ odvětila jsem s úsměvem. „Vidíš tu jizvu na mé tváři? Řekněme, že od té chvíle mám averzi vůči komukoli, kdo tluče hlavou o zem a vyvolává jméno nějakého zkurvence. Potřebovala jsem Imranovy peníze, ne jeho samotného. Na toho hajzla seru! Být jiná možnost, spokojila bych se s penězi kohokoli jiného a ona se ta možnost objevila! Proto jsem chtěla Kasumi unést, to abych mohla vydírat její rodinu. Nehraju za Imrana, hraju za sebe, vždycky tomu tak bylo.“
„Takže ten přístav…“
„Když jsem se dozvěděla, že Imran je tady v Japonsku, což bylo krátce po skončení expedice, sjednala jsem s ním schůzku a nabídla mu své služby. Vysmál se mi a odkopl mě. Měla jsem štěstí, že mě rovnou nenechal zabít. A pak jsem začala připravovat únos Kasumi a vydírání Luciany. Ta zpráva od Sakury pro mého syna přišla jako dar z nebe. Ale než k předání došlo, Imran zjistil, že Kasumi mu dělá značné potíže a že v tom nejede sama. Teď vyhledal on mě a práci mi skutečně nabídl. Bylo těžké říct ne, protože jeho peníze vypadaly jako jistota, kdežto vydírat Sakuru její sestrou… Kasumi je nevyzpytatelná. Viděla jsem, co dokáže a není radno si s ní zahrávat. Takže jsem spojila dva možné druhy výdělku v jeden. Ale… teď nemám nic a sedím už skoro měsíc tady ve sklepě.“
„Svůj úkol jsi přece splnila.“
„Zařídila jsem únos Sakury, ne Kasumi! Imran mi nedal ani vindru! A začal plánovat on. Cílem bylo infiltrovat tu vaši skupinku. Nahrávka na mobilu, sjednání schůzky, tvrzení o mém věznění a nakonec Nicolasova střelba. Všechno to byla jen past, bohužel nedokonalá.“ Chvilku si všechno přebírala a potom se mě zeptala: „Mají šanci uspět? Nechystá na ně Imran past?“
„Myslíš, jestli se jejich malá pastička neobrátí proti nim? Imran má nejedno eso v rukávu. Kdybych si měla tipnout… záleží na tom, jestli Imran zvolil plán A nebo plán B. On si může vybírat.“ Než stačila otevřít tu svou umělohmotnou pusinku, vysvětlila jsem jí to: „Plán A vychází z toho, že Imran všechny tvé kamarády nechá pobít už na oslavě. Vzhledem k tomu, že moje utajení shořelo jak papír, počítám, že zase tak riskovat nebude. Neví totiž, co přesně chystáte. Plán B se dá shrnout jedním pořekadlem – vlk se nažere a koza zůstane celá. Přikláním se spíše k němu.“
„Co je plán B?“ vyptávala se ta opička.
„Kasumi ukradne diamant, Imran zemře a obě strany budou spokojené.“ Nepochopila to a ani jsem se nedivila. „Už mě to nebaví,“ řekla jsem. „Chceš vědět víc? Pusť mě a nech nás jít.“
„To nemůžu!“
„Nechceš zachránit svým přátelům život? No… jak komu, že ano,“ ušklíbla jsem se a jízlivě dodala: „Zaslechla jsem něco o věšáku v koupelně… Že si to necháš líbit.“
„Víš jakou má sílu?!“
„Měla jsem tu čest.“ Zamrkala jsem na ni. „Vsadím se, že jí to chceš oplatit. Máš možnost. Umíš si představit, jak se rozzuří, když se ukáže, že jsem ti utekla? A nebude se zlobit na tebe. No tak… pomstíš se jí a ještě budeš mít šanci je varovat.“ Hm, musela jsem se usmívat, když kývla hlavou a odběhla do domu.

Měla jsi mě mučit, Kasumi. Opravdu měla. Věřila jsi tomu, že nemám zase tak cenné informace, aby ti to stálo za to. Nechtěla jsi riskovat hněv Kenjiho, hněv Parvati, hněv Flávie… zkrátka hněv všech ostatních krom Luciany. Ale tohle jsi nezvládla, Kasumi, tohle ne. Imran mi samozřejmě nesdělil své plány, ostatně že můžu skončit v zajetí, byla možnost, s níž počítal. Nepočítal však s tím, že v okruhu Imranových nejvěrnějších je krysa. Krügerové sledují jiné cíle než Imran. Nicolasovi se nelíbí, co Imran provádí v Koreji a Derek zase tuší, že ho Imran vyrazí, protože co dělat s jednorukým pitomcem? A tak se stali oba dva slušnými informátory. Navázali jsme spolupráci, která má být plodná pro nás všechny. Až na to, že já sleduji své cíle. Chci se zbavit Imrana, Kasumi a ztrestat Lucianu. Tu boxerku nechci vidět mrtvou, chci vidět, jak trpí, jak se jí hroutí svět. Takže ať už konflikt v galerii skončí jakkoli, já budu moci otevřít šampaňské.

Flávia se konečně vrátila s nožem a přeřezala pouta jak mě, tak i Armandovi. Vstala jsem a protáhla si ztuhlé nohy. Armando udělal totéž, ale místo toho, aby mě třeba objal nebo mi dal pusu, si pouze potřásl rukou s Fláviou a řekl: „Chápu rozhodnutí Kasumi, ale přesto díky. Nechci ale, abyste měla nějaké potíže, proto zůstanu v domě s vámi, až dokud se všichni nevrátí.“
„Cože?!“ okřikla jsem ho. „To tedy ne, Armando!“
„Ano!“ odsekl. „Mě záleží na životě Sakury. Mám ji rád! Jestli se jí něco stane, je to jen tvoje vina, mami. A ještě něco – když už jsi se slečně Flávii přiznala, pak o tom řeknu Kasumi a ostatním. Především to ale povím tomu policajtovi. A ještě mu řeknu, jak jsi na Pulau Ular zastřelila Chucka! Půjdeš před soud, mami a víš co? Ty si to zasloužíš! Nikdy jsem tě neměl hledat, nikdy jsem neměl jet na tu zatracenou expedici! To tam tahle hrůza začala!“
„Ale…“ K čertu! To snad nemyslí vážně. „Armando! Nic takového neuděláš! Co si to vůbec dovoluješ?!“
“Udělám to!“ vykřikl vztekle! „Už tě nebudu poslouchat!“ rozhazoval vztekle rukama. „Sakura je moje kamarádka a ty... ty jsi toho využila, abys ji mohla unést! Jak jsi to mohla udělat, mami? Jak jsi mi to mohla udělat?!“
„Přece nepošleš svoji matku před soud! Přece proti mně nebudeš vypovídat! Jsem na smrt nemocná, Armando! Umírám! A můžeš si vsadit na to, že neumřu za mřížemi.“ Vyškubla jsem Flávii nůž z ruky a obratem jí ho vrazila pod bradu. Špička nože prorazila měkkou kůži a vnikla jí do úst. Ona vytřeštila oči, Armando vykřikl hrůzou a já se ušklíbla. Vytrhla jsem nůž a vrazila ho do Armandovy dlaně. Byl vyděšený, nebránil se tomu. Prsty jsem mu sevřela kolem rukojeti a poté jsem vedla jeho ruku. Prudký řez pod krkem hroutící se Flávie. Můj syn byl natolik mimo, že si ani neuvědomoval co, a hlavně proč to dělám. Bylo to jako navádět loutku. Flávia začala chroptět a snažila se zacpat podříznuté hrdlo prsty. Zbytečně. Poté se zřítila na kolena. Stále měla v očích údiv. Ten z ní však rychle vyprchal, stejně jako život. Padla na bok mrtvá a její krev natékala do spár mezi kameny. Nůž jsem pustila, Armandovi vypadl z ruky a zařinčel o zem. Můj syn udělal dva kroky vzad a neustále hleděl na Fláviu. Couval s dlaněmi před sebou a třásl se.
„Co teď Armando? Obviníš mě z vraždy? Já obviním tebe. Policie najde naše otisky na noži. Chceš svoji vlastní matku poslat do konce života za mříže? Skončíš tam také, na to si můžeš vsadit. Jsi můj syn, vždycky jsem pro tebe chtěla jen to nejlepší, ale ty si toho ani trochu nevážíš. A já kvůli tobě nebudu trpět! Myslela jsem, že jsi to pochopil. Proto jsem tě opustila, když jsi byl ještě dítě – nechtěla jsem trpět staráním se o mimino a zahozením vlastního svobodného života. Nenechám si od tebe ubližovat!“
„Tys… ty... jsi ji zabila. Sprostě jsi ji zavraždila!“ Myslím, že moje slova vůbec neposlouchal.
„Ne já, Armando. To my oba.“ Strnul, vůbec nevěděl, co říct. „Prohledej ji,“ nakázala jsem mu. „Měla by mít klíče od auta. Já najdu naše doklady a předám ti je. Potom pojedeš na letiště a vrátíš se do Čech. A Armando, než někomu řekneš, co se stalo, uvědom si, co riskuješ. Jsi budoucí doktor, máš dobrý plat i vysněnou práci před sebou. Pokud ti na životě tvé matky nezáleží, možná ti bude záležet na vlastní budoucnosti.“



Luciana
Hodiny plynuly a zlatý hřeb večera se pomalu blížil. Ani ne za patnáct minut měl začít Imranův proslov, čímž by odstartoval velkolepý ohňostroj. Už teď byly v zahradách před galerií stanoviště specialistů na zábavní pyrotechniku a pouze čekali na správný moment k postupnému odpalování rachejtlí. V Kenjiho vile jsme bydleli i přes Nový rok a navzdory nepříjemným okolnostem jsem musela během oslav vyjít do ulic Tokia. Ulice byly přeplněné lidmi, kteří nadšeně odpočítávali minuty do půlnoci. Vypouštěli se k nebi balonky s podobou draků, všude byly stánky s jídlem, domy byly ověšeny barevnými světly a nechyběl ani velkolepý ohňostroj samozřejmě se spoustou obrazců draků na nebi. Japonsko přivítalo rok Draka, rok nejváženějšího znamení horoskopu, v němž se před čtyřiadvaceti lety narodila Sakura… V momentě, kdy mi to Kasumi řekla, ze mě nálada úplně opadla. Sakura by si takovou událost nemohla nechat ujít. Užila by si ji tak jako nikdo z nás, nakonec další rok jejího znamení by přišel až po dlouhých dvanácti letech. Kdyby tam byla s námi, vyzdobila by dům lampami a rohožemi se symbolem draků. Přiměla by Kasumi, aby navařila a upekla spousty a spousty tradičních pokrmů, včetně Oseti, což je prý jakýsi náročný set jídel zahrnující polévky, zeleninu a ryby. Možná i Kenji by díky oslavám zapomněl na ztrátu Chou. Zkrátka by bylo všechno úplně jinak. Místo toho teď Sakura někde trpí zavřena zase v nějaké kleci jako zvíře! A to všechno mojí vinou! Ale ne, já to takhle nenechám, takhle tedy ne!

Srala jsem na pitomé prohlížení idiotských koster, mumií, kusů nábytku i údajně mimozemských artefaktů. Bylo mi to všechno u prdele, protože ta kurva, co uvěznila Sakuru se jen smála a bavila s nějakými dalšími papaláši. Užíval si alkoholu, společnosti šikmookých dam a pokuřoval doutníky. Zašla jsem do prvního sálu a viděla Imrana, jak zrovna popíjí vino u baru a povídá si s ženou v blyštivých sametových šatech.
„Imrane!“ zvolala jsem už zdálky. Všichni se na mě otočili. Všichni se divili tím, co jsem si to dovolila – oslovit hostitele jménem a ještě na něj křičet. „Musíme si promluvit v soukromí!“ Imran odložil sklenku na tác u baru.
„Také vám něco chci říci, či spíše ukázat. Možná bude lepší to udělat ještě před ohňostrojem.“ Otočil se na svoji společnici: „Omluvte mne, ctěná dámo,“ řekl té ženě a zamířil ke schodišti do patra. Vykročil na první schod, když se otočil na mě a řekl:
„Ukážu vám něco, co se vám bude líbit.“ Vyšli jsme po schodech, kde bylo téměř prázdno. Exponáty byly dole v přízemí, patro bylo z velké části uzavřeno. Chodba, kde jsme stáli, vedla přímo k proskleným balkonovým dveřím. Jedna chodbička pak vedla na ochoz nad vstupní halou. Jen tak koutkem oka jsem tam nahlédla a strnula jsem. Na těch podstavcích už nestála anorektička a žena s třemi prsy. Teď tam stál… mohutný urostlý kulturista a vedle něj hubený muž s kovovou rukou!
„Co je to za sochy?“ ptala jsem se.
Imran se jen usmál a odvětil: „Zajímavé že?“

Podél chodby byly dvoje dveře. Před každými z nich stál muž z ochranky – arab. Imran něco řekl muži blíže u balkonu a ten odstoupil ode dveří. Uvnitř byla pracovna nebo možná kancelář ředitele galerie. Těžko říct. Každopádně před zdobeným stolem s PC stál malířský stojan zakrytý bílým prostěradlem.
„Malá pozornost jen a jen pro vás,“ řekl Imran a plátno odkryl. Na velkém obraze jsem byla namalována já! Olejomalba. Blyštivé tmavě modré šaty, povýšený pohled, v rukou drahokam… Hadí oko, ano, určitě to byl on. „Jako dáma se mi líbíte mnohem víc,“ řekl.
„Ale proč?“ musela jsem se ptát. Imran se zase usmál a jemně se dotkl mé tváře.
„Mrzí mne to,“ řekl. „Ale jinak to nešlo. Věřte mi, že ta událost v přístavu mě mrzí. Moji muži vám nikdy neměli tak neublížit. Nikdy! Jsem opravdu rád, že nemáte žádné trvalé následky těch zranění. A ten můj výstup dole v sále… za to se rovněž omlouvám. Jsem také jen člověk a nechávám se unést.“
„Přiznáte se k únosu Sakury?!“
„Ale no tak, slečno Torresová. Ani jeden z nás není včerejší. Dávno už víte, jak to všechno bylo. Kdepak je slečna Ramirezová? Přijde nás dnes také navštívit?“ Koutkem oka jsem se ohlédla na stůl. Myš, klávesnice, razítko, kelímek s tužkami, štus papírů… a nůžky.
„Ne,“ kroutila jsem hlavou. „Paola dnes nepřijde. Je zaneprázdněná.“
„Opravdu? Tak jste ji prohlédli, hm. Tušil jsem to. Derek ji několikrát upozorňoval, aby Kasumi nepodceňovala.“ Imran mě chytil za ruku a políbil mne! Políbil mne na ústa! Nestihla jsem se ani bránit. „Zapomeňte na své přítelkyně, Luciano. I vy jste chybovala, když jste se s nimi spustila do komplotu. Můžete to napravit. Vezmu si vás za ženu, co říkáte?“
„Tak… za ženu…“ řekla jsem, zatímco jsem nenápadně uchopila nůžky a schovala je zády. Rozevřela jsem je a pevně stiskla. „Kolikátá budu?“ zeptala jsem se.
„Kvůli vám se svých manželek klidně zbavím. Vy jste symbol, Luciano. V USA jste živoucí legenda. Se mnou po boku budete zářit jako měsíc na noční obloze. Dám vám všechno! Drahá luxusní auta, vilu na Floridě, ty nejdražší šperky, které jen lze sehnat! A... dokonce Oko hada. Vyrobím vám z něj překrásný šperk! Budete nosit ten největší diamant jaký tenhle svět kdy spatřil. Jen na to pomyslete. Zapletla jste se s nesprávnými lidmi, ale to nebyla vaše vina. No tak… řekněte ano, Luciano a z vašeho života se stane pohádka.“ Divné... Přišlo mi, že to říká tak... nezaujatě. Jako kdyby měl někde napsaný scénář a jen opakoval slova. Tak taková je ta jeho láska ke mně. Jen póza a možnost chlubit se. Chlubit se mnou. Mnou! Semkla jsem ostří nůžek tak pevně až se mi zařízlo do masa. „Luciano…“ mluvil ten parchant dál, „pomyslete jen na to, co všechno životem po mém boku získáte!“
„Ano… pomyslela jsem… a udělalo se mi zle.“ Imran mi udiveně pohlédl do očí, načež jsem mu vrazila druhou špici nůžek z boku do krku. Imran vytřeštil oči, narazil tělem do stolu a zhroutil se na podlahu. Sledovala jsem tu svini s pocitem zadostiučinění. „Ty jeden zkurvený parchante,“ procedila jsem skrze zuby a vztekle do něj kopla. Když ale znehybněl, začalo mi konečně docházet, co jsem provedla. Vždyť ho tady někdo musí najít. Za pět minut je půlnoc! Za pět minut má pronést na balkoně proslov a hned nato zahájit ohňostroj! A teď?! Proboha… proboha co teď?

Na dveře někdo zaklepal.
„Pane El-Amine?!“ ozvalo se. Německý přízvuk. „Pane, hosté se po vás již shánějí.“ Nicolas? „Pane, El-Amine, jste tam?“
„A-ano!“ zvolala jsem. „Teď… teď nás nerušte!“
„Prosím?“
„Řekla jsem…“ Nicolas zabral za kliku a já okamžitě přiběhla ke dveřím a vrazila do nich tělem.
„Sem nemůžete! Teď ještě ne!“
„Co to… pusťte ty zatracené dveře!“
„Jsem tu nahá!“ vykřikla jsem. „Nechtě mě se alespoň obléct! Dvě minuty!“
„Nahá?!“ divil se ten chlap. Kliku ale pustil. Okno… musím ven oknem. Rychle jsem k němu přiběhla a otevřela ho, načež se v budově rozezněl alarm! To snad… Vytáhla jsem se na parapet, načež do pokoje vtrhnul Nicolas Krüger! Kruci… dole pod oknem byl beton. Rychle jsem se chytila za ozdobný ornament na zdi nad oknem a vytáhla se výš. Pitomý znak stromu, snad sakury mě ani v nejmenším nezajímal. Chytila jsem se parapetu okna nade mnou a lezla nahoru. Pode mnou byl zatím hluk, ale Nicolas se nejspíše staral o Imrana. Jinak by měl spoustu času vyhlédnout z okna a zastřelit mě. Nahlédla jsem přes okno dalšího patra do místnosti. Svítilo se v ní, bylo v ní několik monitorů a ty sledovali dva muži. K čertu! Možná jsem radši měla slézt dolů! Pohlédla jsem pod sebe. K budově už se sbíhali Kenjiho lidé z okolí galerie. Sakra! Uff, s pitomými podpatky jsem se stěží dokázala zapřít o stěnu a lézt výš. Nehledě na to, že mě šíleně bolely ruce. Přesto jsem dosáhla střechy a soukala se přes okrasné zábradlí na ni. Střecha byla docela rovná až na prohlubeň uprostřed, kde stály velké krabice s ventilátory. Po pravici jsem měla budku s dveřmi vedoucími na schodiště v galerii. Pak tu ještě z boku budovy bylo nouzové kovové schodiště. Snad po něm zvládnu seběhnout, aniž by si mě někdo všiml. Vzhledem k tomu, co se konalo pod námi, by jeden čekal prosklený strop, podivné zaoblené tvary a místo toho jde o budovu ve tvaru klasické krabice. Po tom masakru před lety ji koupila nějaká firma, předělala to tu na galerii a pronajímá prostor pro různé výstavy, především pro zbohatlíky. Někteří mají rádi klasiku a Imran k nim zjevně patří. Víno, drahé šaty a koberce se přeci jen hodí více k historické budově.

Uff, nahoře na střeše jsem klesla na kolena a odpočívala. Těžká váhová kategorie boxu a šplh po horolezecké stěně dohromady moc nejdou. Není to poprvé, co mi na mysl přišlo: ‚zhubni.‘ Ale… nic takového. Nestrpěla bych, kdyby mě měli zařadit do jiné, než největší váhové kategorie jaká v boxu je. Chm, postavila jsem se a udiveně si všimla, že alarm už nehouká. Museli ho vypnout, ale proč? Teď už se oslava do starých kolejí nevrátí. Za zády jsem zaslechla kovové cvaknutí. Překvapila mě dvojice mužů. Jeden z nich byl Nicolas, druhý arab, který přiběhl od ventilátorů tady na střeše. Zatraceně, vůbec jsem si toho chlapa nevšimla… a navíc… myslela jsem, že budou mít jiné starosti! Zvedla jsem ruce nad hlavu, protože byli ozbrojení. Arab cosi řekl. Nevím, arabštině nerozumím. Znělo to jako chrochtání prasete. Nicolas mu odpověděl, pak začal arab rozhazovat rukama a zvýšil hlas. Hádali se! Arab na mě pořádně zamířil pistolí, když mu na ni Nicolas položil ruku a sklopil ji. To araba neskutečně rozčílilo. Začal křičet a několikrát jsem zaslechla slovo: ‚Imran.‘ Nemohla jsem nic dělat, i když se tak hádali.
Ale pak se něco stalo. Arab strnul. Jen tak, zničeho nic se zřítil na zem. Až teď jsem si všimla, že na hlavě měl krvavý flek. Někdo mu prostřelil lebku, ale naprosto nehlučně! Vše se seběhlo hrozně rychle. Nicolas vypálil směrem k domům vzadu za parkem, kde tušil útočníka, poté mě chytil za ruku a odtáhl mě do budovy. Musela jsem si to nechat líbit – byl ozbrojený. Tohle jsem posrala!


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 04.09.2015, 0:13:28 Odpovědět 
   Zdravím Tě u sedmé části,

v první řadě bych chtěla poznamenat, že se zdá, jako bys dal víc energie do těch popisů. Dokážu si prostředí představit mnohem snáze než např. v předchozím díle.

Paolina část je také dobrá. A to včetně její manipulace a navádění Armanda k vraždě. Samosebou je to i dějový vrat, vcelku neočekávaný. A stejně tak je nečekaná i smrt Imrana. Otýzkou je, proč se Nicolas, jeho pomocník, postavil na stranu Luciany.

Pozor na pravopis (Arabové, nikoliv arabové) a např. na zbytečné opakování slov (Jeden z arabů prošel kolem mě. Byl dokonce vyšší než já a ten povýšený pohled! Není moc věcí, ve kterých se s Kasumi shodneme, ale na araby máme přeci jen stejný názor. Teď ale není čas přemýšlet nad araby a nad tím, co se jim asi tak honí hlavou, když mě tu vidí. - třikrát arabové, dalo by se jednoduše přepsat). To samé např. Exponáty byly dole v přízemí, patro bylo z velké části uzavřeno. Byznysman je napsáno špatně, je to počeštěné, tedy tam musí být podoba s e, ačkoliv to neodpovídá gramatice angličtině. To bys tam ale rovnou mohl nechat původní slovo. Také občas vypadne slovo či je tam překlep.

Uvidíme se příště.
N.
 ze dne 04.09.2015, 12:56:02  
   Lukaskon: Též zdravím a děkuji za komentář a hodnocení.

V této části budou popisy trochu důkladnější. Myslím, že i příběhově a dějově to bude záživnější než minulá část. Pokud ti ovšem nevadí, že s nástupem akce dorazí i brutální násilí.

S pravopisem je to stále boj. Ale ti Arabové mě mrzí - dost hloupá školácká chyba.

Budu se těšit příště
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Cyklus kadění j...
Amarantine
Lucie
Sonic
Posel smrti VI:...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Proč padá listí... ?
Popelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr